Paralela snů: 44. – Hubování

Po doučování se Lyn opět uchýlila domů. Jakmile měla hotové domácí úkoly, vrhla se do živé diskuze s otcem na téma budoucí povolání. On měl jasno v tom, že by to mělo být něco výnosného a bezpečného, Lyn o tom zase tak pevně přesvědčená nebyla, ale raději to neříkala nahlas. Slíbil, že jí obstará brožurky ze všech dostupných škol, které poskytovaly profesní nadstavbu, a také hrubý seznam zaměstnání, která by ji mohla zajímat.

.

čtvrtek 8. února 1996

Bylo jí jasné, že i Řád už ví svůj díl o tom, co se odehrálo ve Voldyho hradu. Sirius vyjádřil radost, že ji vidí živou a zdravou, poněkud váhavě. Vrhl na ni nicneříkající pohled a dlouho mlčel. Nakonec to vzdal a objal ji.

„Měl jsem napřed v úmyslu ti vynadat, ale nějak se mi nechce. Jsem rád, že jste to zvládli,“ usmál se. „Ale mohla jsi alespoň něco říct. Seděli jste mezi námi celou tu dobu a ani jste nepípli. Jak vám asi máme pomáhat, když si o pomoc neřeknete?“

„Sirie, šlo mi o vás všechny,“ povzdechla si Lyn a prosmýkla se kolem něj, aby se usadila ke stolu. „S Voldym to není tak jednoduchý. Dokud to zůstalo v rodině, nemohl ukazovat prstem na nikoho z vás. Nemohl podezírat Snapea z toho, že to věděl a nic mu neřek. A čím tajnější to bylo, tím větší naděje na úspěch. I když se nakonec ukázalo, že přesně v to doufal.“

Sirius se na několik okamžiků zamyslel, jen si nepřítomně hrál s pramínkem jejích vlasů. Nakonec se posadil vedle a podíval se na ni.

„Asi máš pravdu, Lyn. Ale pro příště… ať už se bude dít cokoli, mně to můžeš říct, dobře? I kdyby to bylo tajemství. Budu mlčet jako hrob, když mě o to požádáš,“ řekl vážným, tichým hlasem a jemně ji vzal za ruku. Volnou dlaní ji pohladil po tváři. Možná si to představovala, ale v přítmí a tichu kuchyně jeho řeč i gesta působila mnohem důvěrněji, než měla. Lyn zamrkala a v tu chvíli jako kdyby se iluze zbortila. Sirius byl najednou o něco dál, už ji nedržel a na tváři měl svůj klasický bezstarostný úšklebek, který nasazoval v její přítomnosti. Lyn se neubránila úsměvu.

„Jdeme se podívat za Klofanem?“ nadhodil.

„Jasně.“

Když ho následovala do schodů, přehrávala si poslední minutu před duševním zrakem. Došla k závěru, že by udělala lépe, kdyby si nic takového už nepředstavovala. Se Siriem si věci vyjasnili, nebo to tak aspoň vzala ona. V každém případě svého prince už víceméně alespoň dovedla povalit z jeho bílého koně – nebyl důvod hledat v jiných, co tam nebylo. Jedna nepříjemná poznámka, prohozená beztak v zájmu udržení veřejného zdání, přece nemohla zviklat její rozhodnutí dát Snapeovi šanci.

.

pátek 9. února 1996

V pátek po vyučování se sebrala navštívit rodinu – dorazil totiž i Cathaír. V plánu byla další schůzka Fénixova řádu, o které se dozvěděla jen díky Snapeovi, který razantně odmítl podobné tajnosti a po obědě si ji na pár minut odchytil ke krátkému soukromému rozhovoru. Zdálo se, že mnozí členové byli stále odhodláni dvěma mladým příspěvkům v řadách bojovníků nadále bránit v aktivní účasti. Nebo si možná mysleli, že Cassius Miller měl pravdu a po záchraně otce už je Řád nezajímal.

„Čau brácha,“ zazubila se Lyn na Cathaíra, jakmile vypadla z krbu v hale.

„Nazdar prcku,“ oplatil jí a rozcuchal jí vlasy.

Otec seděl na svém klasickém místě v rohu sedačky, nohu přes nohu, v ruce otevřenou knížku. Před ním na konferenčním stolku s dravčími drápy na konci nohou stál stříbrný podnos s lahví a skleničkou. Láhev byla způli plná jakési jantarové tekutiny a Lyn si byla jistá, že jablečný džus to není.

„Tati, doufám, žes nezačal pít,“ nadhodila káravým hlasem, když k němu zamířila. Otec zvedl oči od knihy, posunul si brýle na nose o něco níž a vrhl na ni jeden ze svých nejvzácnějších úsměvů – ten plný něhy. Byl opravdu šťastný, že ji vidí, a Lyn jeho pocity sdílela.

„Ne víc než obvykle, holčičko,“ zahlaholil, načež si ji přitáhl blíž a objal. Lyn mu oplatila, ale otec ji vzápětí podržel na délku paží od sebe a kriticky si ji prohlédl. „Nezhubla jsi?“

„Vždyť jsi mě viděl předevčírem,“ zamrkala zmateně Lyn. „A i kdyby, tak co? Neškodilo by mi něco málo shodit, po těch těžkejch obědech a večeřích v Bradavicích jsem se zaručeně musela zakulatit.“

„Když jsi moc hubená, vypadáš jako narkomanka, děvče,“ zamračil se otec. „Připomínáš mi dobu, kdy jsem za tebou chodil do ústavu.“

Lyn si zhluboka povzdechla. Každý měl nějakého toho svého démonka.

„To se ti zdá; asi jsem se dneska nevyspala do růžova. Zato ty vypadáš dobře,“ usmála se, když zrakem prozkoumala jeho obličej. Prsty prohrábla jeho husté vlasy. „A s tím novým účesem jsi úplně omládl.“

„To asi nebude jen účesem. Starala se o něj sousedka,“ řekl Cathaír. Jeho tón naznačoval, že tím chtěl říct víc, než co vložil do slov, a v jeho pohledu bylo pobavení. Lyn pozdvihla obočí.

„Vá-ážně?“ protáhla a na rtech jí vykvetl široký úsměv. „No ne!“

Otec se zastyděl a odtáhl se zpět na svůj konec gauče, aby tam zabořil tvář do knihy. „Starejte se o svoje,“ okřikl je. Lyn se zasmála.

„To právě děláme! Tak povídej, přeháněj!“

„Neřekl nic ani mně,“ zavrtěl hlavou Cathaír. „Dozvěděl jsem se to náhodou, od skřítků. Zdá se, že vdova Callahanová, co bydlí o krb dál, ze zpráv v novinách – čte dost pochybné plátky, ale právě v těch se poslední dobou najde víc pravdy než ve Věštci – usoudila, že otec je hrdina, který přežil přímý střet s lordem Voldemortem, a tak se ujala péče o něj, asi aby nepřišel nazmar.“

„Teda, ta je jedno velký krvácející srdce,“ založila si Lyn paže na hrudi. „Předpokládám, že jméno Downey, tenhle dům a taťkovo tučný konto s tím nemaj vůbec co dělat.“

Cathaír se nepěkně ušklíbl, ale otec ho s odpovědí předběhl.

„Jestli se chcete bavit o tom, po čem vám ani trochu nic není, běžte to dělat někam, kde vás neuslyším,“ vyštěkl, zaklapl knížku a odkráčel z pokoje. Lyn si s bratrem vyměnila významný pohled.

„Takovýho jsem ho ještě neviděla,“ hlesla Lyn. „Zdálo se mi to, nebo se červenal? Nemůžu si pomoct, nemám z toho dobrej pocit.“

„Klid, ségra, ještě ani nevíme, o co vůbec jde.“

Lyn se nemohla dočkat, až Cathaírovi vyklopí novinky uběhlého týdne, a tak se zamkli v její ložnici a rozhození mezi polštáři na ustlané posteli probrali jak Snapea, tak i Hermionu. Cathaír nebyl dvakrát nadšený z toho, že je to mezi Lyn a Severem v tak pokročilém stadiu, protože si myslel, že ji to pobláznění dřív nebo později opustí, ale překousl své soudy a upřímně jí přál hodně štěstí.

Večer strávili ve třech a když měla Lyn hotové úkoly, s nimiž jí Cathaír výrazně pomohl, pustili se do pizzy na donášku a dalšího z otcovy sbírky filmů.

.

sobota 10. února 1996

Ráno se sourozenci vydali do čísla dvanáct na Grimmauldově náměstí. Když se oklepávali od sazí, místnost šuměla tlumeným hovorem. Zjevně mnozí nevěřili, že se tu Downeyovi ještě ukáží.

Věrný Sirius jim vyšel naproti. Vrhl na oba trochu rozpačitý úsměv a posunkem ukázal za sebe.

„Když Snape oznámil, že Vám o schůzce řekl, sázelo se na to, jestli přijdete, nebo ne. Právě jsem si vydělal.“

„Jsem ráda, že z toho máš prospěch, Sirie,“ uštípla si Lyn. Nesměřovala jízlivost proti němu a on to věděl, a tak jen omluvně pokrčil rameny a odvedl ji ke stolu. Cathaír je následoval.

„Ránko,“ zašveholila sladce, když se usadila. Přelétla je všechny zrakem a věděla přesně, kdo na co sázel. Byly tu jistoty jako Lupin, paní Weasleyová, nebo Cassius Miller z druhého břehu, ale například Kingsley Pastorek Lyn překvapil vloženou důvěrou. Opřela se v židli, jak nejpohodlněji to šlo, a mlčky čekala.

Miller nezklamal.

„Mláďata se nám přece jen vrátila z lovu,“ protáhl, jakmile se rozhostilo ono nepříjemné ticho. „Tak nejdřív nás tady všechny hypnotizujete, jak moc chcete pomáhat Řádu, a pak se seberete a bez jediného slova jdete do akce sami? Jak si to představujete?“

Lyn se pomalu a zhluboka nadechla, ale už samotný pohled na Millerův samolibý obličej jí zvedal mandle. Stiskla paži bratrovi.

„Požádali jsme Řád o pomoc, abychom otci pomohli co nejlépe a co nejdříve,“ řekl Cathaír klidným hlasem. „Bohužel, nemělo to očekávaný efekt. Nechceme shazovat snahu, kterou jste vynaložili, jsme vám nesmírně vděční – ale nevedla nikam. Rozhodně ne dost rychle. V rodině se ale řešení našlo, a to jsme nakonec realizovali. Neriskovali jsme tím život nikoho, koho se tato záležitost osobně netýkala.“

Miller se ušklíbl. „Jsi dobrý diplomat, hochu. Na rozdíl od své sestry – vidím, jak doutná,“ pokynul hlavou směrem k Lyn. „Nicméně jste se stali členy. Kdybyste tam uvízli všichni, my bychom cítili jako povinnost vás odtamtud vydolovat. A neměli bychom k tomu účelu v ruce vůbec nic. Tenhle spolek byl vytvořen pro nasazování krků za jinak cizí lidi – jestli s tím máte problém a za zadkem armádu kouzelníků, nemuseli jste nás obtěžovat.“

„Vy si na nás vždycky najdete něco, co nám můžete vyčíst, že?“ nevydržela to Lyn. „Jen proto, že jsme Downeyovi a zmijozelský. Napadlo vás někdy, že lidi, vůči kterejm jste kdy měl předsudky, to prostě jenom přestalo bavit vyvracet, a tak se rozhodli, že vám udělaj radost a daj vám důvod?“

„O to vůbec nejde,“ opáčil Miller.

„Ale to si pište, že jo,“ nedala se Lyn. „Víte o nás velký kulový, ale protože váš život stojí za starou belu a máte chuť z toho někoho obvinit, jsme pro vás báječným terčem.“

„Slečinko,“ začal Miller, ale ke své škodě použil zlehčující tón, který Lyn pouze ještě víc vytočil.

„Ještě jsem nedomluvila,“ přerušila ho nekompromisně. „Možná náš plán nebyl ideální, ale dostal taťku domů. Umím si představit, že zrovna vám by nevadilo, kdyby nám to nevyšlo, a byl byste první, kdo by tu hlasoval o to, aby pro nás Řád žádnou záchrannou akci nepořádal. Ale máte smůlu,“ ušklíbla se. „Aby bylo jasno, jestliže ještě máme někdy přijít mezi vás a nabídnout vám naše síly k dispozici, už od vás neuslyším jediný křivý slovo. Pro mě za mě si o tom myslete, co srdce ráčí.“

Lyn pomalu uvolnila svaly na ramenou a opřela se v židli. Zdálo se, že veškerý obsah místnosti zůstal nedotčen. Nikdo nezesinal a nepadl k zemi mrtev, nic nevzplálo, ani nevybuchlo. Miller na ni zíral veskrze znechuceně, ale nevypadalo to, že by se v nejbližší době chystal otevřít ústa k protiútoku. Lyn zvolna vydechla.

„Řeknu ti, čekal jsem, že budu muset něco hasit,“ ozval se velice opatrně Sirius. Lyn se k němu obrátila. Cítila, jak z ní vztek rychle prchá.

„V poslední době jsem hodně cvičila,“ vysvětlila prostě. Její hlas se jí zdál maličko nakřáplý; odkašlala si.

„Ale…“ nadhodil tiše Lupin, „ještě jsme se pořád nedozvěděli, proč jste nám o tom alespoň neřekli.“

Lyn ocenila jeho odvahu. Cítila, že se snažil vyznít velice rozumně a neútočně, ale díval se jí zpříma do tváře a hlas se mu ani nezachvěl. V jejím nitru se zatřepetal poslední zbyteček hněvu, který ji přiměl se zprudka nadechnout a otevřít ústa k rázné odpovědi, ale přistihla se, že se při tom zadívala Snapea, který sotva znatelně zavrtěl hlavou. Lyn sklapla, vypustila z plic přebytečný vzduch a otočila se zpět k Lupinovi, zatímco přemýšlela, co mu na to říct.

Paní Weasleyová ji ovšem předběhla. „Kdyby nám to řekla, ohrozila by nás – a nejvíc tady Severa,“ řekla maličko roztřeseně. „Jeho úkolem by přece bylo mu o tom neprodleně říct, což by neudělal, a za to by draze zaplatil.“

Lyn ji počastovala zaraženým pohledem; v hlavě se jí divoce točila kolečka. Natolik si zvykla na mužskou absenci vnímání drobných signálů, že ji nenapadlo dát si pozor na přítomné ženy. Bylo možné, že paní Weasleyová něco tušila? Nebo už Lyn začínala být paranoidní?

Její odpověď každopádně měla správný efekt. Lyn zalily vlny studu ze všech stran, jak si lidé rychle vzpomínali, co pro ně vlastně Snape dělá a co všechno tím riskuje.

„A bez jeho informací byste byli v loji všichni,“ neodpustila si Lyn a do hlasu se jí vkradla hořkost. Paní Weasleyová chmurně přisvědčila.

„Dobrá, to by dávalo smysl,“ pokýval hlavou Lupin, zrak spočívající na Snapeově bledé tváři, na které se mezitím usadil výraz hlubokého nezájmu. „Hádám tedy, že je zbytečné se vás ptát na polohu Voldemortova hradu?“

Lyn přikývla a periferním zrakem zachytila i Cathaírovu odpověď.

„Děda to vytloukl z Malfoye, ale dokud to Voldy neví, podezření by padlo na profesora Snapea,“ dodala Lyn.

Dala si dobrý pozor, aby neřekla „na Severa“, ale zpětně si nebyla jistá, jestli to měla přehánět s tím profesorem; přílišná snaha zakrýt náklonnost mnohdy nejvíc bila do očí. Mohli za to ti motýlci, kteří se jí nezadržitelně tetelili v břiše, kdykoli na něj jen pomyslela.

Napadlo ji, jak jim asi Snape vyprávěl o svém intimním zážitku s Cruciatem, když jeho tělo neneslo žádné jizvy. Lyn nevěděla, zda je Madame Pomfreyová taky členkou, ani jestli měla potřebu se dělit o informace o stavu svých pacientů se všemi na potkání, takže možná vůbec nemuseli nic tušit. Vzpomněla si na jeho slova o tom, že Cruciatus se dal používat více než jedním způsobem – znamenalo to, že se to mohlo obejít i bez zejících ran? Jistě by se hodilo mít na výběr, zvlášť pokud jste měli v úmyslu někoho mučit tajně.

Kdyby Snape ostatním prozradil rozsah svých zranění, nevyhnutelně by musel kápnout božskou i o tom, jak byl uzdraven – a touhle dobou už by je podezíralo mnoho lidí. Na základě této úvahy došla k uklidňujícímu závěru, že pokud vůbec něco říkal, bylo to absolutně nutné a cenzurované minimum.

Neodpustila si to a vyhledala jeho oči kradmým pohledem. Pobavená jiskra, kterou v nich našla, jí prozradila, co potřebovala vědět. Udusila počátky neodbytného úsměvu a pokusila se soustředit na konverzaci, která se mezitím stihla rozeběhnout novým směrem.

O jejich odvážné akci už ten den nepadlo ani slovo. Ani Cassius Miller se zjevně necítil dost neohrožený, aby rýpal. Za celou schůzku už promluvil pouze jednou; krátce a pečlivě neutrálně. Lyn bylo naprosto jasné, že si o jejím temperamentu nejeden z členů myslel nepěkné věci, ale takové zacházení jednoduše nedovedla snášet mlčky.

„Pěkně jsi jim vytřela zraky,“ ušklíbal se Sirius, když se jako poslední loučili před krbem. Snape po nich hodil významným pohledem, ale nijak se mezi ně už nepokoušel vmísit a prostě odešel. Možná jí tím chtěl naznačit, že v ni vložil důvěru a očekával, že ji nezklame.

„Jenom jsem se předvedla v pěkným novým světle,“ opáčila Lyn, kterou vztek již přešel a nahradilo ho zahanbení. „Polovina z nich to beztak očekávala. Prohnilej Zmijozel atakdál.“

„Člověk je zřídka milován všemi,“ pokrčil rameny lhostejně. „Miller mi už dlouho lezl na nervy a teď to korunoval tím, jak se do tebe opíral. Má své světlé stránky, ale jen zřídka je vystavuje na obdiv. Myslím, že mu vyhovuje být za parchanta.“

„Nejsmutnější na tom je, že má v podstatě pravdu,“ povzdechla si a stáhla si z ramen šálu, kterou si před minutou přehodila. Posadila se zpět ke stolu. „Vrhla jsem se po hlavě do Řádu, protože jsem nevěděla, co jinýho mám dělat. Nejsem zvyklá na velkou, silnou rodinu. Dokud jsem neviděla, co všechno maj Downeyovi v rukávech, měla jsem strach a chtěla jsem všechnu pomoc, kterou jsem mohla dostat… A jak si teď vzpomínám, přispěl k tomu výrazně i Brumbál, když nám řekl, že rodině nemáme nic prozrazovat.“

Sirius si k ní přisedl s vážným výrazem. Vyzařoval obavy a pochybnosti.

„Ale neboj, to neznamená, že bych chtěla Řád opustit,“ dodala s úsměvem, když jí došlo, v čem je problém. „Moje chuť vám pomoct se tím nijak neumenšila. Voldy má u mě křížek, kterej jen tak nesmaže. Navíc dál ohrožuje lidi, který mám ráda, a za to bych ho ráda přinutila pykat.“

„Doufám, že mezi ně patřím,“ nadhodil opatrně Sirius. Na tváři mu hrál prazvláštní výraz, který Lyn nedokázala odhadnout. Jeho pocity jako kdyby zadržely dech.

„Samozřejmě,“ potřásla hlavou Lyn. „Nechápu, jak se můžeš ptát.“

Sirius se s úlevou zasmál. „Promiň, jen jsem se ujišťoval. Čaj?“ zazubil se na ni s konvicí pozdviženou do vzduchu.

„Jasně,“ oplatila mu Lyn a vrtíc hlavou se pro sebe tiše smála.

314 Celkem zhlédnutí, 3 Dnešní zhlédnutí