Skip to content

BtCh.IV – 11. We Are Good

[Celkem: 10    Průměr: 4.5/5]

Early morning, rising with the sun
Resting where the sky meets the earth
Feeling the first rays of sunlight reaching into my soul
Where they reinstate the sense of my own self-worth

If you’re not good, you’re bad
That’s far too black and white
Behold the glorious sun in all its radiance bright
It too at times is obscured by the thick blue veil of night
Still the moon and all the stars combine to reflect it’s light.

And so it is that we are good
Though we do not always do as we should
We lose track of right and wrong
And we’re not always standing strong
But still don’t you wanna believe
In things that eyes do not perceive
Like our light shining from within
That in a battle with our darkness can win

The gates of heaven open up before me
As my heart is given wings and flies
Leaving all pretense behind, everything is crystal clear
Even the worry of uncertainty subsides

They say that time will come for us to be reborn
Into the newness of unity that has been torn
Into duality, into “it’s us against them”
It’s from a place of fear that all our conflicts stem

We’re almost there, but not yet, still the stage is set
For the play we may enact according to our contract
That we may both you and I, with everybody in our home up high
To awaken from our deep and long undisturbed though hardly peaceful sleep

If to look is to know the grace, which you bestow
Upon those that you would raise into a kind and loving gaze
Then to look is to see everyone as good as they can be

Markéta Irglová

„Na počátku není nic zlé. Dokonce ani Sauron nebyl takový.“ Elrond v Pánovi Prstenů

Vnější Hebridy; 30. srpna 2012

Cítila všechny vůně noci, které ji opájely, a ona běžela. Milovala vítr, který jí pročesával srst, sílu a volnost, kterou přinášela svoboda obyčejného bytí. Bytí bez otázek, bez úvah, bez rozpoznávání toho, co je dobré a zlé. Bylo dobré jen být.
Běžela jen tak, neměla jiný cíl, jen obyčejnou radost z pohybu a volnosti. A on běžel s ní, její druh, jehož vůni by rozpoznala mezi stovkami jiných, přestože jeho jméno v této podobě nedokázala nejen vyslovit, ale ani si uvědomit. A i v této podobě věděla, že k němu patří a že on patří k ní. A že k ní patřit bude, ať se stane cokoli, protože tak to jednoduše má být. V této podobě bylo vše jednodušší, protože v této podobě nepochybovala.
Za ní se ozvalo zakňučení, a ona se otočila. Štěně jí nestačilo. Zastavila se a olízla ho. I její druhé štěně se zastavilo a snažilo se ji olíznout. Jemně zavrčela, aby jim dala najevo, že je tu pro ně a že je nedá. Její druh zastavil vedle ní a opatrně nasával vzduch. Necítila však nikoho jiného a ani on nesignalizoval žádné nebezpečí. Ulehla a obě vlčata se k ní hladově přisála. Uvolnila se a nechala se zaplavovat pocity radosti a klidu, které cítila vždy, když svým dětem dávala pít…
Vše kolem ní se začalo rozplývat, mizelo a ji zaplavila téměř nesnesitelná bolest. Bolest ze ztráty, protože její náruč, lidská náruč, byla prázdná a ona stála sama na vrcholku nad pramenem Áine. Na místě, kde se s Kenleym tenkrát po obřadu oběti bohyni milovali. Bolest z toho, že její přání, její modlitba k Áine nebyly vyslyšeny. Bolest ze ztráty dětí, které neměla a které byly jen snem, jak v okamžiku pochopila. A cítila se opuštěná, protože Kenley s ní nebyl a Kenley se jí vzdaloval. Milovala jej stále stejně, nebo snad dokonce i více. Cítila se s ním v bezpečí, imponovala jí jeho vůle i inteligence. Ale v lidské podobě bylo těžké nepřemýšlet, v lidské podobě se některé jednoduché a přirozené věci stávaly složitými. Proč si jen lidé tak komplikují život?
Sedla si na zem a rukama objala kolena. V prsou ji tlačilo neexistující mléko, které její neexistující mláďata nevypila; cítila ještě jejich mléčnou vůni a toužila je sevřít v náruči. „Kde jste… chci vás…“ zašeptala. „Proč jsi mi nedala to, co jsem chtěla?“ zakřičela hlasitě do tmy. „Neudělala jsem snad vše, jak se má? Existuješ vůbec, Áine? Ukaž se! Ukaž se a řekni mi do očí, že jsem příliš špatná na to, abych měla děti!“ Zavřela oči a rozplakala se.
Na svém temeni ucítila dotyk. Zvedla hlavu a podívala se do tváře zářící do tmy. Do očí, starých i mladých současně. Laskavých, a přesto podivně vzdálených.
„Kdo jsi?“ vydechla. „Co tu děláš?“
„Volala jsi mne. Vyzvala jsi mne, abych se ukázala. A chtěla jsi vědět, zda jsi špatná, a proto nemáš děti.“
„Áine…“ zašeptala Lovella. „Áine, řekni mi, je to proto?“
„Není,“ měřila si ji Áine. „To je všechno, na co se zeptáš?“
„A proč tedy?“ ignorovala její otázku Lovella. „Je to přece v tvé moci. Prosím…“
„A jsi si jistá, co si přeješ? Chceš to za každou cenu? Člověk by si měl dát pozor na svá přání, mohla by se vyplnit.“
„Já chci, aby se vyplnila! Jinak bych si to přece nepřála…“ dodala tišeji.
„Zítra bude úplněk. Když se spojíš se svým druhem na tomto místě, dostaneš, co chceš. Nesmíš se však tu noc dotknout lidské krve. Dokážeš to?“ dívala se na ni a Lovella chtěla přikývnout. Jenže její hlava byla těžká a svět okolo ní se začal rozplývat.
Otevřela oči. Ležela na lůžku v ložnici, kterou sdílela s Kenleym ode dne, kdy se přestěhovali na tento nehostinný ostrov, který přesto nazývali svým domovem.
Byl to jen sen.
Podívala se vedle sebe. Na spící tvář Kenleyho dopadaly paprsky slunce. Byl krásný a ve světle slunce vypadal tak mladě. Nevinně. Zdálo se jí, že je stále takový, jakým byl dříve. Přejela mu po tváři špičkami prstů. Nevzbudil se, jen něco zamumlal a otočil se na druhý bok. Znovu zavřela oči a snažila se vybavit ženu, kterou viděla ve snu. Co měl ten sen znamenat? V prsou stále cítila tlak nenaplněného mateřství a v srdci měla prázdno, jako by svá neexistující mláďata skutečně ztratila. Zítra je úplněk. A Rozsvětitelka jí slíbila… Zavrtěla pro sebe hlavou a hořce se pousmála. Nemá smysl probouzet v sobě marné naděje.
Ne, nebyla to skutečná Áine, jen její přání se přeměnilo do zvláštního snu, po kterém zbyla jen bolest z nenaplněné touhy. Bylo zvláštní, jak fyzicky toužila celým svým tělem sevřít své děti. Jenže tohle byl jen neskutečný a nesmyslný sen, jak sny bývají, protože ta vlčata byla příliš malá na to, aby mohla být jejími děti – vlkodlaci se přece nikdy před pubertou nepřeměňují. Neměla by tomu připisovat žádný význam.
I když… za zkoušku to samozřejmě stálo. Jen si nebyla jistá, zda dokáže svou vůli člověka přenést do jednodušší mysli vedené instinkty. Dovést Kenleyho na Áinin pahorek – to by si mohla zapamatovat. Sice nebude ve vlčí podobě znát důvody, krom toho jednoho základního instinktu, ale tohle by dokázat mohla. A nedotknout se lidské krve… nikdy se přece nedotkla lidské krve, nemělo by to být těžké. Věděla samozřejmě, co Kenley tento úplněk zamýšlí a nebyla si tím plánem jistá. Mluvili spolu o tom – ne že by se jí ptal na dovoleníAle mluvil s ní a souhlasil s ní, že nesmí jít o nevinného člověka. A přesto měla pochybnosti.
Posadila se, zaplavil ji neklid, který jí nedovolil dále ležet. Znovu se podívala na svého muže – ne, on není zlý člověk. Všechno, co dělá, dělá pro dobro smečky, a tedy i jí samotné. Pochopil, že oni je nikdy nepřijmou jako sobě rovné, dokonce ani Malfoy nebo ten Temný pán z Prahy ne. Chce vybudovat svobodné a soběstačné společenství, spojenectví s nimi je jen prostředkem, tohle všechno chápala, i když s tím tak docela nedokázala souhlasit. Ale on to nedělá, aby ubližoval, naopak, jeho cíle jsou dobré. Jsou tím, čím jsou – a on chce pro ně všechny jen to, co je právem každého člověka – usilovat o štěstí svým vlastním způsobem. Být popravčím zločinců také není zlé, je to jen nezbytná očista,. Trest obnovující rovnováhu, kterou zločinec narušil. Snažila se představit si tu krvácející holčičku, aby v sobě vyburcovala vztek na Calmana. Ne, trestat není zlé, trest je nutným jednáním, aby se obnovila rovnováha v celé společnosti. Ani lovit kořist není zlé – jsou snad lvi zlí? Nebo kočky hrající si s myší? Či snad vlci? Ne, šelmy nejsou zlé, loví z potřeby, a když oni ve své vlčí podobě roztrhají kořist, je to přece totéž. Jsou šelmami, Kenley má pravdu, že je to jejich přirozenost, a co je přirozené, nemůže být zlé. Ubližovat nevinným lidem, to je něco jiného. Ale zabít odsouzence, člověka, který si zaslouží zemřít, protože jeho zločiny jsou ohavné, to zločin není. Kenley není špatný.
Přesto se nemohla zbavit pocitu, že něco důležitého z toho, co jí Áine chtěla sdělit, nepochopila.

……………….

Tkalcovská ulice; téhož dne

Nebyl si vůbec jist, že by tu měl být. Nedokázal však nevyhovět ženě, ke které kdysi vzhlížel. Neměla ve zvyku o nic prosit. Byla hrdá, byla přímo esencí aristokratické pýchy – jen jednou se sklonila, jen jednou jej o něco požádala, a on jí vyhověl. Ne, ani tehdy neprosila, Narcisa Malfoyová prosit neuměla. Žádala o to, na co měla právo, a on její právo nezpochybnil. Zatlačila ho do kouta, tedy – ona snad ne, ona nemusela vědět, co přesně bude třetím závazkem z nezrušitelného slibu. Ale svou sestru nezastavila, a on to v tu chvíli už zastavit nemohl, pokud nechtěl ztratit důvěru nejen její. Když tehdy přistoupil na složení slibu, nevěděl přesně, k čemu se zaváže, přestože to poté, co začal tu hru na toho-kdo-o-všem-ví, již nemohl přiznat. Jenže v tom okamžiku, v ten moment, kdy se jejich ruce spojily, kdy po letech opět držel její ruku ve své, kdy se na něj dívala s úzkostí matky, kterou se zoufale snažila zamaskovat svou hrdostí paní Malfoyové… V tom okamžiku už nepochyboval. Věděl, co slibuje.
A co slíbil, splnil.
Jistě, Brumbál s tím souhlasil. Vyzval jej. Poprosil jej. Jenže skutečnost, že i tohle Brumbál dokázal využít ve prospěch svého Velkého plánu, že mu k tomu poskytl souhlas, tedy vyvinění v očích ostatních, na jeho vině nemohlo nic změnit. Protože nic z toho v okamžiku, kdy se spojily jejich ruce, nevěděl. A protože by nejspíš svůj slib vyplnil, i pokud by Brumbál nesouhlasil.
A to všechno jen proto, že nedokázal odmítnout schůzku, o kterou ho neprosila, ale žádala ta zvláštní žena s vůní jiného světa, o níž dodnes nevěděl, co si myslet. Protože ji nedokázal ze svého domu vykázat, když zjistil, že si na schůzku vzala svou šílenou sestru, o které v jejím dopise nepadlo ani slovo. Protože ona na to měla právo.
A teď mu psala znovu. A on nedokázal odmítnout.
Ochranná kouzla se zaktivovala, blížila se k jeho domu. Ušklíbl se, když si představil hrdou aristokratku ve špinavé uličce průmyslového předměstí, které své mizerné nejlepší mělo dávno za sebou, svou nervozitu však tím zahnat nedokázal. Ozvalo se zaklepání na dveře. Několik okamžiků ještě bez pohnutí seděl, ne že by snad pochyboval o tom, zda ji pozve dál. Jen se mu do toho nechtělo.
Konečně vstal a překonal několik kroků ke dveřím. Otevřel špehýrku.
„Jaký lektvar jsem ti dal po Annet?“ zeptal se a sledoval její tvář, která ani v necelých šedesáti letech neztrácela důstojnou krásu. Její rysy na okamžik ztuhly, byl jí tak blízko, že mohl pozorovat i její rozšiřující se zorničky.
„Felix felicis,“ odpověděla na kontrolní otázku. Bez zachvění.
Otevřel dveře a ustoupil za ně. Narcisa vešla dovnitř, mžourajíc oslepena náhlým přechodem ze světlé ulice do věčného přítmí jeho domu.
Expeliarmus,“ mávl ledabyle hůlkou.
„Stačilo by říct dobré odpoledne, Severusi,“ otočila se a hledala ho pohledem. „Tak srdečné přivítání mě přivádí do rozpaků.“
Vystoupil zpoza dveří. „Dobré odpoledne, Narciso. Máš snad dojem, že moje opatrnost je neodůvodněná?“
„Udělala jsem snad něco, čím bych si zasloužila tvou nedůvěru?“ řekla se samozřejmou důstojností ženy ze světa, do nějž kdysi tak zoufale chtěl patřit. Když neodpovídal, pokračovala: „Můžu jít dál?“
„Jistě, prosím,“ pokynul jí a následoval ji, s hůlkou stále v pohotovosti.
Když se posadili, podívala se na něj s upřímností, kterou možná ani nepředstírala: „Čím jsem si tedy zasloužila tvou nedůvěru?“
„Skutečně to nevíš?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Pokud myslíš ty pomluvy, které se šíří o Dracovi…“
„Nejsou to pomluvy, Narciso. Draco mě zradil.“
„Řekl zrádce,“ ztvrdnul jí obličej. „Promiň, to jsem –“ snažila se hned napravit svá slova.
„Nemusíš se omlouvat. Vím, kdo jsem,“ pokrčil rameny.
„Draco není zlý. Nikdy nebyl. Bojím se o něj.“
„Měla by ses o něj bát,“ souhlasil. „Co o jeho aktivitách víš?“
„Nic,“ sklonila hlavu. „Neřekne mi vůbec nic. Od té doby, co jsem byla u tvého a jeho slibu, když jste ještě byli na jedné straně,“ zavrtěla unaveně hlavou. „Vím jen, co jsem četla v novinách, ale –“
„Ale těm nevěříš, že,“ zvedl koutek úst. „Je pohodlné nic nevědět. Neřešit. Cítíš se nevinná, že?“
Zavrtěla hlavou. „Založila jsem školu pro motáky, věděl jsi to?“
„To je ovšem skutečně úctyhodné,“ z jeho hlasu ukapávala ironie. „Tím jsi své svědomí utišila?“
„Nemusím tišit své svědomí,“ zvedla hrdě hlavu. „ jsem nic nespáchala, Severusi. Nikdy jsem nikoho nezabila. Můžeš totéž říct ty o sobě?“
„Ne,“ zkřivil ústa téměř v křeči.
„Nikdo mne z ničeho neuznal vinnou,“ pokračovala. „A pokud jde o to, co dělá Draco teď… pokud samozřejmě něco dělá,“ dodala rychle, „tak s tím nemám nic společného.“
„Jak jinak,“ přikývl. „Nic nevidím, nic neslyším, za nic nezodpovídám. Draco už spoluzavinil smrt tisíců lidí. Přímo a osobně zavinil utrpení dcerky Pottera. Malé holčičky. Představ si to,“ naklonil se až k ní a ona jej pozorovala jako kořist svého lovce, hypnotizována jeho pohledem a krutostí v hlase, kterou nezakrýval. „Vidíš ji… šestiletá holčička. Drží ji. Má strach. Blíží se k ní… v ruce má nůž… zařezává se jí do ucha. Bolí to, tak moc to bolí… volá maminku…“ Narcisa se odtahovala stále dál, ale on se k ní nakláněl tím blíž, čím se ona snažila oddálit, až se jejich obličeje ocitly jen několik centimetrů od sebe. Narcisa se vpíjela do křesla, v němž ji uvěznil rukama, které si zapřel o opěrky.
„Jsi krutý,“ řekla chladně a konečně dokázala odvrátit svůj pohled.
Odtáhl se a zkřížil ruce na prsou. „Je toho víc. Byl u toho, když jeho pán nechal shořet dům plný dětí. Poslouchal jejich výkřiky, a nic neudělal. A nepředstírej, že tomu nevěříš. Na to tě znám příliš dobře,“ řekl tvrdě.
„A co mám podle tebe dělat?! Udat svého syna?“
„Od toho máš ale hodně daleko, ne, Narciso? Nebo chceš snad říct, že jsi o tom byť jen vteřinu vážně uvažovala?“ Nedokázal si odpustit svůj krutě ironický tón. Ubližoval jí s bolestivou rozkoší, protože každým slovem ubližoval i sobě. Vyčítal jí věci, které vyčítal sobě, a sobě vyčítal mnohem více, protože Narcisa skutečně na rozdíl od něj nikoho přímo a úmyslně nezabila. Ona byla vinná jen tím, co neudělala, tím, že zavírala oči a že je nikdy neotevřela. Dělala to znovu a bude to dělat vždy a pořád… a nebude na tom vidět nic špatného. Jistě, on nebyl tím, kdo by jí to měl říkat, on na to neměl právo – jeho vina byla zřetelnější, bezprostřední. Jenže kdo jiný by měl? A proč by právě ona měla žít v klidu ctihodné matróny – podporovatelky motáků, jak krásně to znělo!
„Obětovat syna pro dobro ostatních… ne, ty si tuhle otázku ve skutečnosti vůbec nekladeš,“ odsekával slova, která se do ní – a i do něj – zabodávala jako nože. Její maska pýchy a nedotknutelné hrdosti tála a on z toho cítil zvrácené uspokojení.
„Severusi…“ zašeptala a pokusila se dotknout jeho ruky.
Uhnul, ale ten letmý dotyk jej vrátil zpět a on viděl před sebou opět jen smutnou stárnoucí ženu. Milující matku, která by udělala pro svého syna cokoli. A to cokoli zahrnovalo mnohem víc, než by byly ochotné udělat jiné matky, protože Narcisa byla Blacková a Malfoyová, protože Narcisa měla nejen vůli, ale i sílu, a navíc přesvědčení, že právě tohle je správné. A snad to i správné bylo; není snad bezvýhradná láska samou podstatou mateřství? Zakroutil pro sebe hlavou a podíval se stranou. „Nikdo by nic takového neměl chtít po matce,“ řekl potichu. „A ani nechce. Matky nejsou povinny udávat své syny, ani když se stanou vrahy.“
Narcisa neodpovídala, oči se jí leskly, její tvář však byla opět přikrytá maskou paní Malfoyové.
„Ani já to po tobě ve skutečnosti nechci. Nic takového neočekávám. Ale pak se nediv mé nedůvěře. Ani na okamžik bys nezaváhala, kdybys měla volit mezi ním a…“ zaváhal, „ním a kýmkoli. Jsi jeho matka.“
„A ty jsi jeho kmotr, Severusi.“
„Vždy jsem si svých povinností byl vědom,“ odpověděl odměřeně. „Právě proto jsem jej chránil po celé jeho dětství. Vlastně mnohem déle. Jenže Draco už není malý chlapec. Svůj osud si zvolil sám. Neexistuje nic, co bych pro něj mohl udělat, Narciso. A nejspíš pro něj nemůžeš nic udělat ani ty.“
Pomalu přikývla. „Já to vlastně vím. Nepřišla jsem kvůli Dracovi.“
„A proč tedy? Zavzpomínat si na staré časy?“ chtěl říct ironicky, ale vyznělo to úplně jinak.
Nečekaně mile se usmála. „Taky někdy vzpomínáš? Asi ano, když ses zeptal právě na Annet,“ sklopila lehce hlavu a ta zralá žena najednou vypadala téměř jako děvče.
„Máš ten dům ještě?“ zeptal se tiše a tentokrát to byl on, kdo odvrátil pohled.
„Ano,“ odpověděla. Připadlo mu, že chce ještě něco říct, ale místo toho pro sebe jen zavrtěla hlavou. „Ale Draco tam není. Takovou chybu bych neudělala.“
Přikývl. Nepředpokládal, že by se Draco ukrýval právě na tomhle ostrůvku. Dům, který patřil po staletí rodině Blacků a dostala ho jako své tajné věno a případné útočiště Narcisa, byl stejně jako sídlo na Grimmauldově náměstí nezaznamenatelný a neviditelný. Mohl by to být dokonalý úkryt, prolomit ochrany bylo téměř nemožné. Zjistili však, že na něm nikdo nepoužil magii už celé měsíce. A nedokázal si představit, že by se Draco Malfoy dokázal obejít bez magie.
„Proč jsi tedy přišla?“ zeptal se, ačkoli věděl, že očekává něco jiného.
„Scorpius se vrátí zítra do Bradavic, Severusi. A já tě žádám o jeho ochranu.“

………………

Edinburgh, téhož dne

Wolfric pozoroval číšníka, bezchybně ustrojeného, bezchybně se pohybujícího a bezchybně dolévajícího víno do klasicky krásných sklenic.  Mai seděla naproti němu, oblečená do spíše pohodlného než slavnostního oblečení. A přesto jí to slušelo, ostatně prosté černé tričko s velkým kulatým výstřihem bude k jeho daru jako dělané. Vlastně se nemohla obléci vhodněji, ani kdyby to věděla.
Ubytovali se jako každou noc před úplňkem v luxusním hotelu Witchery, který byl uzpůsoben pro mudlovskou i kouzelnickou klientelu. Mai tu zůstane i zítra, kdy se bude muset vrátit na ostrov, a zpět ji vezme až za dva dny, až se zotaví po přeměně. Místnost byla obložená dřevěným vyřezávaným obložením a byla osvětlena jen svíčkami – ty plály nejen na stole, ale i na starodávném lustru. Jedli v odděleném salonku, kde nebyli rušeni jinými hosty.
Magdalena si prohlížela jídelní lístek s dezerty. „Co myslíš, Wolfricu, mám si dát ten čokoládový dort se zmrzlinou s pomerančových květů nebo crème brûlée s rebarborovým sorbetem?“
„Jestli si nemůžeš vybrat, objednám výběr, je tam od každého něco.“
Dívka rezolutně zaklapla lístek. „Nedám si nic. Potřebuju trochu shodit.“
„Nepotřebuješ,“ usmál se nervózně Wolfric. „A dneska si něco opravdu dej,“ odkašlal si a postavil před sebe na stůl krabičku zabalenou ve zlatém hedvábném papíře.
„Wolfricu?“ zeptala se nejistě.
Wolfric vzal krabičku do ruky a podával jí ji. „Prosím, Mai… já… Vím, že jsme ještě nemluvili o termínu svatby… jsme ale zasnoubení už skoro půl roku… Domluvil jsem svatební obřad na září. Tady. Přijede můj strýc, je člen Starostolce… Pokud sis to ještě nerozmyslela…“
Magdalena krabičku přijala a chvíli ji rozpačitě obracela v prstech. Hlavu měla předkloněnou, její dlouhé, tmavé vlasy mu bránily rozpoznat výraz jejího obličeje.
„Mai, možná si myslíš, že je příliš brzy, ale… časy se mění a nevíš, jak dlouho ti bude postačovat tvoje povolení k pobytu…“
„Jsme v Evropské unii. Tady studuju, s tím přece není problém,“ zamumlala Magdalena.
„Jak dlouho? Informace, které mám –“
„A které mi neříkáš. Neřekl jsi to, Wolfricu. Že to plánuješ už teď.“
„Mai…“ zavrtěl bezmocně hlavou. „Věříš mi?“
Dívka přikývla.
„Rozbalíš to?“
Magdalena neodpověděla, ale krabičku rozbalila a otevřela. „Je nádherný,“ usmála se nejistě. „Musel být hrozně drahý, Wolfricu.“
„Miluji tě, Mai, a chci s tebou strávit celý život. Chci s tebou být v dobrém i zlém. Chci tě chránit a ctít tě. Budeš mou ženou, Mai?“
Mai si vzdychla. „Miluju tě Wolfricu, a slíbila jsem to, vím… ale právě teď… chtěla jsem tam mít svou rodinu… Takhle jsem to nechtěla.“
Vstal, obešel stůl a postavil se za ni. Uchopil náhrdelník z bílého zlata s diamantem, stejným, jaký měl prsten na jejím prsteníčku, který od něj dostala už v březnu, a zapnul jí jej na šíji. Sklouzl dlaní na rameno. „Já vím. Také jsem si to představoval jinak. Je mi líto, že se ti nedaří kontaktovat nikoho z rodiny. Slibuji, že ti budu rodinou. Moje rodina bude tvou rodinou.“
„Tvoje rodina s tím souhlasí?“
„Samozřejmě. Vždyť jsem ti říkal, že nás oddá strýc. A ten náhrdelník… Zaplatili ho moji rodiče,“ lehce zrozpačitěl. „Vadí ti to?“
„Že ho zaplatili rodiče?“ Pomalu zavrtěla hlavou. „Záleží na úhlu pohledu… Vím, že je tvoje rodina bohatá, ale proto s tebou nejsem.“
„Vím,“ přikývl. „To bys se mnou nevydržela na ostrově.“
„Jo,“ pousmála se. „Ten dům opravdu za luxusní nejde považovat. Ale… měli bychom si možná promluvit o tom, kde budeme žít.“
„Na tom se nic nezmění. Budeme žít tam, kde žijeme.“
„Někteří tví přátelé mě děsí,“ řekla tiše.
„A s jinými se docela přátelíš. Mám dojem, že se Sandym a Beryl Brightovými docela vycházíš.“
„S nimi problém nemám. A nejen s nimi. Mám ráda i Lovellu, ale… Kenley mě děsí. A to nemluvím o tom příšerném Bardolphovi. A ty jsi teď u Kenleyho skoro pořád. Když nejsi úplně pryč.“
„Kenley je šéf. A já pro ostrov zajišťuji obchody. Na tom není nic zlého, Mai.“
„Nic mi o tom neříkáš.“
„Nudilo by tě to. Ale jestli chceš, budu tě brát někdy sebou.“
„Z přemísťování se mi dělá špatně,“ zavrtěla hlavou. „Co škola? Za měsíc znovu začne.“
„Bojím se tě tu nechávat samotnou. Ale už jsem se informoval, můžeš mít individuální plán –“
„Ty jsi se informoval o mém individuálním studijním plánu?“ zeptala se nevěřícně.
„To ti vadí?“ znejistil. „V téhle době… na ostrově jsi v bezpečí. U mých rodičů bys byla taky… ale to bys nebyla se mnou.“
„Dobře,“ povzdychla si. „Budu studovat dálkově. U tvých rodičů bych nemohla být bez tebe, to přece víme oba. Tvoje matka mě navíc zrovna nemiluje.“
„To si neber osobně, to je jen tím, že – “ zarazil se.
„– že jsem mudla, já vím,“ dopověděla. „Navíc chudá nevěsta a cizinka. O tom, že ti tvůj otec dal peníze na ten náhrdelník,“ dotkla se prsty kamene, „tvoje matka ví?“
Neví, pomyslel si, ale nechtěl jí to říct. Zbytečně by ji to mrzelo a zhoršilo by to do budoucna už tak napjaté vztahy. „To by přece otec neutajil,“ zamumlal raději.
„Takže neví,“ nenechala se oklamat. „Proč vlastně chceš žít na ostrově?“
„Je to můj domov.“
„To není ten důvod. Domov si můžeme zařídit kdekoli. Zas tak dlouho tam nežiješ.“
„Patřím tam, kde jsou moji přátelé,“ zamumlal.
„Jenže to mě právě děsí. To, jak moc jim podléháš.“
„Patříme k sobě. Myslel jsem, že jsi to už pochopila.“
„Bohužel to chápu čím dál tím víc,“ povzdychla si. „A nelíbí se mi to. Jsou fajn, hodně z nich je fajn, fakt proti většině nic nemám, ale…“ Tvář jí zmizela za závojem vlasů.
Odhrnul jí je a vážně se na ni podíval. „Ale Kenley tě děsí, já vím, už jsi to říkala, Mai,“ přikývl. Chápal, co ji znepokojuje, i jej to znepokojovalo. A to neměla ani tušení o tom, co Kenley plánuje na tento úplněk… I když jí by asi vadila i ta roztrhaná zvířata. Kdyby věděla, co přesně obnáší přirozenost vlkodlaka, seděla by tu? Milovala by jej? On té přirozenosti nepodléhá, nebo jen velmi málo, protože on si pravidelně bere lektvar, který mu dodává Snape. On na ostrově není, aby žil jako vlkodlak, ale aby je hlídal. Jenže právě tohle Mai vědět nesmí.
„Je pravda to, co o vás psali v novinách?“
„Co myslíš?“ odpověděl vyhýbavě. Samozřejmě, že se snažil, aby se jí nedostaly do rukou kouzelnické noviny, bylo mu ale jasné, že v mudlovských novinách o nich nemohli psát vůbec nic.
„O únosu té holčičky.“
„Není,“ zalhal bez zaváhání. „Znáš noviny…“ snažil se znít bezstarostně.
„Našli tam stopy vlkodlaků.“
„A dovodili z toho, že to musíme být my, z Ostrova. Jenže pro to není žádný důkaz. A my jsme to nebyli, přísahám,“ podíval se jí do očí a snažil se vypadat co nejupřímněji. „Jsou to jen novinářské bláboly. Vždyť jak bych tu mohl jen tak sedět? Pod svým jménem? Zatýká mě snad někdo?“ rozhodil rukama. Nepovažoval za nutné jí vyprávět o tom, že jeho rodina se zaručila za to, že žije v jejich domě. Že Wolfric Rolf Sewallis Scamander nemá se Smečkou, která se absolutně odřízla od britského ministerstva čar a kouzel, vůbec nic společného.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Nenapadlo tě, že o tom jednoduše nemusíš vědět? Jsi si jistý, že Kenleyho skutečně znáš?“
„Patřím k vedení ostrova, Mai, ber mě jako ministra financí, hospodářství a obchodu dohromady,“ pousmál se. „Nemůžu samozřejmě vyloučit, že jsou věci, o kterých nemám tušení, ale Kenleyho znám opravdu dobře. On není zlý. Chce jen, abychom mohli žít svobodně. Ty nevíš, jak moc je náš druh po staletí nenáviděn… Jemu se daří sjednocovat naše lidi z různých zemí. I my máme právo na štěstí, Mai.“
Pomalu, a ne zcela přesvědčeně přikývla. „Já ti věřím, Wolfricu. A když ty věříš Kenleymu…“
Nevěřím, chtěl vykřiknout, jenže to nešlo. Bezpečnější bude, když ona mu věřit bude, protože nebude muset nic předstírat. Navíc v tom, co říkal, nelhal. Nepochyboval o tom, že Kenley skutečně všechno, co dělá, dělá v přesvědčení, že činí dobro. A s řadou jeho názorů souhlasil. „V této době je na ostrově nejbezpečněji,“ řekl místo toho. V tomhle přece nelhal, přesvědčoval se.
„Bude válka?“
Wolfric přikývl. „Myslím si to. Ale se mnou se nemusíš ničeho bát,“ pokusil se usmát.
„Já vím. Jsi strašlivě silný a nebezpečný vlkodlak,“ zasmála se lehce. Pak vstala a políbila ho. „Děkuji, Wolfricu, za ten náhrdelník, je skutečně nádherný. A pokud jde o termín svatby… Je to sice hodně narychlo a trochu jsi mě zaskočil. Ale slíbila jsem to, a když sis to ještě nerozmyslel ty…“ usmála se a on ji nadšeně objal.
„Pane Scamandere,“ vyrušil je ode dveří hlas číšníka. „Velmi nerad ruším, ale u recepce je nějaký chlapec s děvčetem, který tvrdí, že je bratr vaší snoubenky.“
„Hynek?“ vytrhla se Magdalena okamžitě z náruče svého snoubence.
„Ano, slečno Prokopová,“ odpověděl s profesionální uctivostí číšník. „Přejete si, abych jej a jeho přítelkyni uvedl dál?“

Další kapitola

589 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Bless the ChildFanfikceKniha čtvrtá - Bílý jezdec

6 Komentářů

  1. Jiri Jiri

    Richenzo zdravím,
    jsem moc rád, že pokračuješ v uvádění Bt.Ch a věřím, že tentokrát se podaří uveřejnit ságu celou to je celkem 7 dílů.
    Nicméně i to co je doposavad zveřejněno stojí celé za přečtení a zamyšlení. Vždyť už to co uvádíš ve 2 díle se nyní zplna naplňuje.
    Podle proroctví z Fatimy má dojít v roce 2029 k plnému přeformátování lidstva – jestliže nesplníme to co po nás je v proroctví požadováno.
    A možná v tvém podání to bude bílý plamen Joshuy.
    Prahy my bude velice líto, i když zůstane v Tvém podání pouze v Tvém příběhu. A nebo to bude jinak a Grindevald se viteálu Prahy vzdá?
    Myslím na Tebe a těším se na další pokračování příběhu
    Jirka

  2. Richenza Richenza

    Ahoj Jirko, to je ve skutečnosti drsný komentář, víš to? Měla jsem teď docela krizi, když se mi ty věci začínaly plnit, a lepší to (objektivně) není. Vlastně jsem pořád vyděšenější. Ale už mám chuť pokračovat, takže mi drž palce…

  3. Jiri Jiri

    Richenzo zdravím a jsem moc rád, že jsi mi odpověděla a hlavně že máš chuť pokračovat.
    Že se to, co jsi napsala již před 5 léty a ještě delší dobou plní, přeci není tvojí zásluhou. Pouze jsi ukázala co se blíží a nekamenujme proroky.
    To co dnes probíhá na blízkém Východě a následně v Západní Evropě určitě někdo využije (zneužije) pro své zájmy. Kdoví jestli za tím nakonec není Gellart a nebo někdo na jeho úrovni.
    Vlastní příběh je skvělý a stojí za to, přes všechno, být zveřejněn.
    Jsem moc rád, že jsi v sobě našla chuť pokračovat i přes všechny trable ve svém životě.
    Je tolik autorů, kteří se příběhu dotýkají, nejen Sapkovský, RRT, také i Hanka Blochová a její Strážce paměti a nebo i Ivo Wiesner už před 40 lety a nebo trochu jinak třeba i TV seriál GRIMM .
    Skutečně Ti velmi držím palce a myslím na Tebe.
    Jirka

  4. Jiri Jiri

    Richenzo zdravím,
    RRT je JRRTolkien -zapoměl jsem na „J“ omlouvám se.
    Když už o něm mluvíme tak jeho Hudba Ainur a Silmarillion – možná skutečně nějakým takovým způsobem vznikla naše realita.
    Vždyť vše je jen energie a zvuky či hudba ji můžou přetvářet ve hmotu.
    Grimm je nejdříve jen o dost drsnější převyprávění pohádek a dále pak tak od páté řady to je docela o něčem jiném.
    Vždy tam je jeden konkrétní příběh (detektivka) a k tomu se odvíjí dlouhodobý děj.
    Jirka

    • Richenza Richenza

      Díky! Tolkien je mojí velkou, zcela přiznanu inspirací. Ano, hudbu Ainur jsem vždy vnímala jako obrazné vyjádření vzniku světa, respektive toho, co my jako svět vnímáme. Stejně jako biblické Na počátku bylo slovo. Někdy v 7. třídě mi došlo, že rozdělení na materialisty a idealist je pitomost v okamžiku, kdy si uvědomíme, že všechno je energie a že energie a hmota jsou jen jiné formy téhož.
      Grimma jsem si už dala do seznamu věcí, co bych cthěla vidět, díky za inspiraci.

      Řekla bych, že není nic zvláštního na tom, když se podobné myšlenky a motivy objevují v různých dílech, a to i když nejde o přímou inspiraci.I když jsem někoho třebe nečetla, nepochybně ho četli jiní, které jsem četla já, anebo oba vycházíme z něčeho staršího, (nebo i prastarého), co nás ovlivnilo všechny,; nemluvě o Jungovském sdíleném nevědomí a archetypech.
      Díky!

Napsat komentář