Bring the violence
It’s significant
To the life
If you’ve ever known anyone
Bring the violence
It’s significant
To the life, can you feel it?
How do you sleep?
When you live with your lies
Out of your mouth
Up from your mind
That kind of thinking starts a chain reaction
You are a time bomb ticking away
You need to release
What you’re feeling inside
Let out the beast
That you’re trying to hide
Step right up and be a part of the action
Get your game face on because it’s time to play
You’re pushing and fighting your way
You’re ripping it up
How do you live
Without playing the game
Sit on the side
And expect to keep sane
Step right up and be part of the action
Come get a piece of it before it’s too late
Take a look around
You can’t deny what you see
We’re living in a violent society
Well my brother let me show you a better way
Now get your game face on because it’s time to play
So tell me what am I supposed to be
Another goddamn drone
Tell me what am I supposed to be
Should I leave it on the inside?
Should I get ready to play?
„Kdo tě přesvědčí, abys věřil absurditám, ten tě také přesvědčí, abys páchal zločiny.“
Voltaire
Vnější Hebridy; 29. srpna 2012
Byli připraveni. Dlouho se toho obával, dlouho to odkládal. Syrové maso, živá kořist, teplá krev, kterou jim poskytl, však probudila jejich přirozené instinkty. Stali se tím, kým byli. Dal jim to, co potřebovali. Nejdříve jen ovce, krávy, posléze lidoopy… Probouzelo je to. Probudilo to v nich instinkt, který už nemohl dál spát. A chtěli více. Příliš dlouho se spokojovali s náhražkami. Příliš dlouho popírali to, čím byli, kým byli stvořeni. Začínal chápat Ranulphuseproč neodolal. Jakmile jednou ochutnáš krev, jakmile jednou popustíš uzdu svým přirozeným instinktům dravce, nelze odolat. Raději smrt než živoření v žízni bez úlevy.
Všichni členové jeho Smečky už věděli, s kým se spojil, a věděli, proč to bylo nutné, a tedy i správné. Nebo užitečné? A není to, co je užitečné, samo o sobě vždy nutné a správné? Věděli to, věděli, jaký cíl sleduje, a nikdo neodešel. Ve skutečnosti mu ani nepřipadali překvapeni, a už vůbec se mu nezdálo, že by nesouhlasili. Možná to tušili už předtím, mohli to tušit, minimálně od doby, kdy byl ostrov uzavřen, od doby, kdy o několik dní později vešlo ve známost, že Potterova dcera byla unesena. Nejspíš si to spojili už tehdy, přestože se neptali. Teď už však nejen tušili, teď už věděli. Jistěže jim řekl, že návrat živé a zdravé Potterové byl plánován od samotného počátku, že jejich spojenec potřeboval jen získat něco od Pottera, ať už to bylo cokoli. A nebylo tomu snad tak? A přesto se toho obával. Zbytečně. Akceptovali to bez otázek. Loajálně. Odhodlaně. Nikdo se nerozhodl odejít, došli spolu už příliš daleko. Příliš se změnili, všichni, i on se změnil.
Smečka stála za ním, silná a jednotná. Protože byl jejich vůdce, jejich alfa. Protože jim dal to, co potřebovali, aniž to přiznali nahlas. Protože každého, kdo jej vyzval, prorazil; byl silný a jeho síla jim imponovala a uklidňovala je. Byli konečně tím, kým byli. Nemělo smysl se tomu bránit.
Pozítří bude úplněk. Má ještě dva dny na to, aby jim zajistil to, co potřebují.
Uslyšel kroky mířící nahoru na vrchol útesu, kde byl nejkrásnější výhled z ostrova. Otočil se k nevysoké hnědovlásce. „Alcmene, už je tu?“
„Ano. Pan Malfoy před chvílí dorazil,“ přikývla dívka.
„Čas tady letí rychleji,“ usmál se a vydal se rychlým krokem dolů. „Pošli pro Lyalla, Bardolpha a Lovellu.“
„Už jsem je zavolala. A taky Wolfrica,“ oznamovala mu Alcmene, udýchaně se snažíc držet s ním krok.
„Wolfrica?“ zastavil se.
„Je to problém?“ podívala se na něj nejistě. „Myslela jsem… je tvůj tajemník a obchody s panem Malfoyem…“ pod jeho pohledem zmlkla.
Je to problém? Snad ne. Wolfric po odchodu Lycaona Sapworthyho zůstal. Choval se naprosto loajálně. Měl ve Smečce nepochybně díky svým znalostem a rozvážnosti autoritu, a přesto jej snad ani nikdy nenapadlo, aby jej vyzval. Všechny úkoly, jimiž ho pověřil, plnil bezchybně. A od jejich poslední rozepře ohledně počtu obyvatel ostrova mu již nic nevyčetl. Naopak, připadalo mu, že se pro myšlenku nezávislé země vlkodlaků nadchnl; byl to právě Wolfric, kdo začal jeho nekonkrétní myšlenky měnit v konkrétní plány. Ostrov nyní téměř neopouštěl, jen vždy před úplňkem doprovodil svou snoubenku na pevninu, kde ji zase den po úplňku vyzvedl. Neměl jediný důvod mu nedůvěřovat. A přesto jej nikdy neponechal u jednání s Malfoyem. Sám nedokázal říct proč, když skutečné pozadí jejich spojenectví už tajemstvím nebylo, byť jednotlivé detaily rozhodně nemuseli slyšet všichni. Ale Wolfric byl loajální, vždy byl. Proč tedy jeho první reakce byla odmítavá? Protože nebyl Zmijozel, uvědomil si. Ale to nebyl dost dobrý důvod. Byli Smečka, tvořili celek bez ohledu na kolejní příslušnost, zejména poté, co Lycaon odvedl nespokojence z Nebelvíru. A tři z Havraspáru. I Wolfric byl z Havraspáru. Ale Wolfric zůstal. A Velvela odešla, protože se stala družkou Lycaona, její bratr odešel s ní, to bylo logické. A Salena… určitě i za tím byl nějaký kluk. Alcmene a Ayla zůstaly a jsou naprosto loajálními členkami Smečky. Proč by měl Wolfricovi nedůvěřovat? S jeho kolejní příslušností loajalita očividně nesouvisela. Wolfric musí cítit stejnou sílu své přirozenosti, jako všichni ostatní, vždyť úplňky tráví s nimi. Potlačil své iracionální obavy a poslechl rozum.
„Není to problém, Alcmene,“ usmál se konečně.
…
Draco seděl u velkého dubového stolu venkovského stavení. Bylo to tu prosté. Obyčejné. A naprosto domácké. Přes nehostinné počasí, které na ostrovech severozápadně od Skotska panovalo dokonce i teď, koncem léta, zde bylo příjemně. A přesto se nemohl zbavit tísnivého pocitu, který měl pokaždé, když se ocitl na území vlkodlaků.
„Můžu vám něco nabídnout, pane Malfoyi?“ vešla dovnitř mladá dívka, kterou neznal nebo si ji nepamatoval.
„Ne, děkuji,“ zavrtěl hlavou.
„Nedůvěřujete nám?“ uslyšel hlubší hlas Lovelly Selwynové.
„Jistěže důvěřuji,“ ujistil ji bez zaváhání a vstal, aby ji přivítal. „Rád vás opět vidím, paní Selwynová,“ pokývnul zdvořile, avšak s důstojností, která patřila k jeho postavení.
„Já vás také, pane Malfoyi. Manžel zde bude hned, už jsem pro něj poslala.“ Nenaléhala, aby si něco vzal, jen na stůl postavila karafu s vínem, konvici s čajem a nádherně vonící koláčky s brusinkami. Přivřenými víčky ho pozorovala, když si nalila čaj a do úst strčila jeden z koláčků. „Nebude vám vadit, když já si dám? Přirozeně, pokud jste změnil názor…“
„Když jinak nedáte,“ usmál se zakrývaje nervozitu. Neoklamal ji, paní Selwynová si bezpochyby myslela, že jim nedůvěřuje. Což ostatně byla pravda. Možná byl až příliš podezíravý, vždyť si vzala i sama. „Trochu čaje by možná nebylo špatné… a ty koláčky krásně voní. Pekla jste je sama?“ vzal si jeden kousek.
„Ne. To tady Diana,“ usmála se na dívku, která ho zde první přivítala. „Chutnají vám?“
„Výborné,“ přikývl a usmál se.
Do místnosti během několika minut přišli i další vlkodlaci – Lyall Gibbon a Bardolph Channing, jejichž otce si pamatoval ze své nedlouhé kariéry Smrtijeda. Necítil se v jejich přítomnosti dobře – sice byli striktně vzato jeho Smrtihlavy, nepochyboval však, že jejich loajalita stojí a padá s loajalitou Kenleyho Selwyna. A chladnokrevnost, s kterou splnili úkol, který jim zadal – bez ptaní, bez pochybností, samozřejmost, se kterou zavraždili Seamuse Finnigana, který jim stál v cestě, v něm budila nejen respekt, ale i mírnou nechuť.
Posadili se, beze slova mu stroze pokývli hlavou a nalili si trochu vína. Ticho v místnosti by se dalo krájet. Kde u Salazara vězí ten Selwyn!
Dveře se znovu otevřely. „Wolfricu?“ překvapeně vstala Lovella Selwynová.
„Nejsem tu správně?“ naklonil svou výrazně tvarovanou tvář příchozí mladík. „Dostal jsem pokyn, že -“
„V tom případě tu jsi správně,“ utnula jej Lovella. „Pane Malfoyi, tohle je Wolfric Scamander. Wolfricu, pan Malfoy. Vlastně,“ svraštila čelo, „vy se musíte znát, kvůli obchodu…“
„Viděli jsme se jen jednou, Lovello, když tu byl pan Malfoy poprvé, a to jsme byli v přesile,“ usmál se širokým, bezelstným úsměvem Wolfric. Dracovi se zdál až příliš bezelstným na to, že Wolfric Scamander byl vlkodlak. „Pan Malfoy se obchodu nevěnuje osobně, spolupracuji s panem Yaxleym.“
„Skutečně si vás nepamatuji, pane Scamandere,“ podal mu ruku Draco a pozorně si Wolfrica Scamandera prohlížel. Podle toho, co o něm věděl, měl být vysoce inteligentní, jak byli ostatně všichni členové jeho rodiny. Pokud se tváří jako naivní hlupák, musí to mít nějaký důvod. „Ale vaše jméno samozřejmě znám, stejně jako celé vaší rodiny. Spolupráce s mým švagrem je v pořádku?“
„Ano. Vše běží, jak má.“ Opět se rozhostilo rozpačité ticho přerušované jen zvuky nalévaného čaje.
Konečně vstoupil pán domu a celého ostrova. „Omlouvám se, Draco,“ odhalil v širokém úsměvu zuby a podal mu ruku. Zdálo se to Dracovi, nebo byly jeho zuby skutečně ostřejší a větší než dříve? Kenleyho tvář byla stále pohledná. Hranatá brada a vystouplé čelisti ujišťovaly o rozhodnosti, přímý pohled budil dojem upřímnosti. Ale nedalo se přehlédnout, že přes to všechno vypadá Kenley Selwyn nebezpečně. Jeho ruku Draco přijal, přestože, striktně vzato, měl být on tím, kdo první podá ruku. Byl přece nejen starší, ale i společensky významnější. Nemělo však smysl zabývat se takovou maličkostí.
„Diano, děkuji, už tě nebudeme potřebovat,“ otočil se hostitel k dívce, která připravovala pohoštění, pak se teprve posadil.
„Nemusíš se omlouvat, Kenley, dokážu si představit, jak jsi zaneprázdněný,“ řekl Draco zdvořile, přestože více než patnáctiminutové zpoždění pána ostrova po dohodnuté době schůzky považoval za neuctivé. „Je mi líto, že se mi nepodařilo dosáhnout zvolení otce tvé paní,“ uklonil se lehce směrem k Lovelle.
„To bylo asi obtížné, když jsi stále na útěku, ne?“ ušklíbl se Kenley a Draca napadlo, zda je tohle ten důvod, proč si vlkodlak myslí, že se k němu může chovat bez náležité úcty.
„Všeho jen do času,“ pohnul koutkem úst, aby ukázal, jak nedůležitá je skutečnost, že je na něj vydán zatykač. „S mým vlivem to ostatně nemá nic společného.“
„O tom nepochybuju,“ souhasil Kenley. „Ani to nezpochybňuju, vím, jak těžkou pozici tyhle myšlenky v Británii mají. Jak se na to ale dívá náš spojenec?“
„Chápe to,“ podíval se opatrně na mladého Scamandera. Jak moc otevřený může být před ním? Není nejspíš Zmijozel, pokud věděl, tak rodina Scamanderů byla tradičně v Havraspáru.
„Před Wolfricem můžeš mluvit volně,“ pochopil jeho pohled Kenley. „Naprosto mu důvěřuji. Navíc jsem vše podstatné řekl všem svým lidem. Jsme o krok dál než ty, Draco. Hrajeme s vyloženými kartami.“
„A přece jsi tu kouzelnou dívku poslal pryč,“ usmál se Draco. „To nebyla kritika,“ dodal rychle, když viděl, že se vlkodlak mračí. „Jen ty víš, co si můžeš dovolit. Mezi ty podstatné věci patří i jeho jméno?“
„Myslíte jméno Gellerta Grindelwalda?“ podíval se na něj s nadzdvihnutým obočím Wolfric Scamander.
Draco se na něj ostře podíval.
„To jméno už není tajemstvím ani mimo ostrov,“ dodal Wolfric ledabyle. „Vždyť o něm už hovořil i Harry Potter před Starostolcem. Za podstatnější považuji, zda je to skutečně on.“
„Draco si to myslí,“ poznamenal Kenley.
„Ale proč, pane Malfoyi?“
„Vím to,“ zachmuřil se Draco.
„Ano, to jsem slyšel,“ tvářil se Wolfric trpělivě. „Jaké pro to ale máte důkazy?“
„Chcete rodný list?“ ušklíbl se Draco. „Co považujete za důkazy, pane Scamandere? Mluvil jsem s ním. Znám ho. Je to on. Nikdo jiný není tak silný – magicky, svou vůlí, celou svou osobností.“
„To ovšem nic neříká o tom, že je to skutečně on.“
„Pokud má sílu Gellerta Grindelwalda, Wolfricu,“ vložila se do hovoru Lovella Selwynová, „tak je ve skutečnosti jedno, jestli je to on, nebo někdo, kdo se za něj vydává.“
Wolfric Scamander se na ni přemýšlivě podíval svýma poněkud dál od sebe posazenýma očima, než bylo obvyklé, a váhavě přikývl. „Na tom něco je. Nezlobte se, pane Malfoyi, za lehkou nedůvěru. Ale Gellert Grindelwald zemřel v Durmstrangu ve věku přes sto let. Muži, o kom mluvíte, není ani třicet. A zdá se dost živý.“
„Pán zla se také vrátil,“ odpověděl Draco.
„O tom vy jistě víte mnohem víc než já,“ přikývl Wolfric. „Ale jak se vrátil?“
„Slyšel jste někdy o magii, pane Scamandere?“ odpověděl posměšně Draco, který se cítil zahnán do kouta. Byl si jist, že je to on, už dlouho ano. Avšak tenhle vlkodlak mu ukázal, že jeho jistota je ve skutečnosti pouhou vírou. Odseknutí, které ve skutečnosti odpovědí nebylo, však Wolfricovi Scamanderovi zřejmě stačilo, dál ve svých otázkách nepokračoval.
„Chci se s ním sejít,“ přerušil několik okamžiků ticha hlas Kenleyho.
„S kým?“ zeptal se zbytečně Draco a vzápětí mu to došlo. A nelíbilo se mu to.
„S Temným pánem,“ odpověděl Kenley.
„To není nutné.“
„To nech posoudit mě, Draco,“ nedal se Kenley.
„Pán mě jmenoval svým konzulem v Británii. Plně mi důvěřuje. Nemá ve zvyku scházet se s lidmi na mém území, pokud to nepovažuji za nutné,“ řekl Draco se vší rozhodností. Tak, jak měl říct někdo v postavení konzula. Ten vlkodlak musí vědět, že jeho vstřícnost není slabostí.
„Neber si to osobně, Draco,“ zvedl koutek úst Kenley. „Neznamená to, že bych ti nedůvěřoval nebo že bych tě snad chtěl obcházet. Tvou Británii ti nikdo nebere. Mně nejde o Británii. Tohle,“ mávl rukou kolem sebe, „není Británie. Jsme nezávislá země, nezávislý národ. Jsme vlkodlaci, Draco. Chci se sejít s Gellertem Grindelwaldem bez prostředníka.“
Draco se dokázal ovládnout. Nebo alespoň doufal, že se mu podařilo nedat najevo, co cítí. Založil ruce a se zvednutým obočím se na Kenleyho podíval. „Chceš si ověřit, že je to skutečně on?“
„Ne,“ usmál se sebejistě Kenley. „Vlastně právě tohle mě vůbec nezajímá. Souhlasím se svou ženou. Chci s ním mluvit o právech mého lidu.“
Draco prkenně přikývl. „Vyřídím mu tvou prosbu.“
„Raději bych to nazýval žádostí, Draco.“
„Jak myslíš. Přednesu to jako žádost. V té záležitosti, o které jsme mluvili minule, jste pokročili?“
„Nebyl ještě úplněk. Říkal jsem ti ale už, a zopakuji to znovu, že tohle není cesta. Potter není blázen, aby se nám podařil stejný scénář. Vlastně si vůbec nejsem jist, zda není příliš riskantní se teď o něco takového pokoušet.“
„Snad se nebojíš,“ ohrnul Draco horní ret.
„Realismus není strach, Draco,“ nedal se vyvést z míry Kenley. „Můžeš se na nás spolehnout, ale do sebevražedné mise své lidi nepoženu. A co ta druhá záležitost, o které jsme minule hovořili?“
„Není předčasné o tom hovořit, když jste ještě –“
„Ne,“ stiskl rty Kenley a Dracovi v tu chvíli připadal skutečně nebezpečný. „My jsme už úkol splnili, vzpomínáš? Na tahu jsi teď ty, Draco,“ téměř zavrčel.
„Jenže to, co chceš… to přece… neříkal jsi minule, že to považuješ za… cenu,“ zavrtěl hlavou bezmocně Draco. To nebylo fér. Kenley to přece opravdu neřekl dopředu, alespoň ne takto otevřeně. Měl to tušit, samozřejmě, vždyť přes pohlednou tvář a vnější uhlazenost, přes svou nespornou inteligenci a charisma, byl Kenley Selwyn především vlkodlak. Druh po staletí obávaný a nenáviděný. Jak jen na to mohl zapomenout?
„Nevulgarizuj to, Draco. Nejsme žoldnéři na prodej. Nemáme cenu. Jen chci vědět, do jaké míry jsi ty ochotný plnit svou část dohody. Obstarali bychom si tu záležitost sami, kdyby pro nás nebylo teď bezpečnější držet se na ostrově. Kvůli tvé záležitosti, Draco.“
„To opravdu chcete živého… Nemohlo by jít o –“
„Tak to rozhodně nemohlo. Jsme to, co jsme. Neříkal jsi to ty sám, že jsme tak byli stvořeni? Dokonce záměrně stvořeni… To k tomu patří, Draco. A nechápu, čeho se děsíš. Myslíš, že není dost těch, co si to zaslouží? Co třeba ten Calman, co ho pořád nemůžou chytit? Prý jednu z těch znásilněných holek pak nechal vykrvácet… roztrhanou šestiletou holčičku…“ Kenley se upřeně díval na Draca a pomalu si olízl rty. „Najdi ho. Najdi ho, Draco. Jeho ti být líto nemusí.“
Draco jej tiše pozoroval. Kenley měl pravdu, to, co udělal Kenneth Calman, bylo mimo toleranci. Věděl, že Smrtijedi se dopustili lecčeho, ale rozhodně nezneužili žádné dítě. Určitě nic takového neudělali, ujišťoval se, rozhodně nikdy nebyl u toho, že by kohokoli znásilnili… Pomluvy samozřejmě slyšel, ale nemůže věřit všemu, co kdo říkal ve snaze co nejvíce očernit poražené… Kenneth Calman si bezesporu zaslouží smrt.
„Nechci po tobě nic, co by tvému citlivému svědomí ublížilo, Draco,“ Kenleyho hlas zněl už otevřeně výsměšně. „Je na tobě, koho zvolíš. Do úplňku zbývají ještě dva dny.“
„Dobře,“ přikývl pomalu Draco. „Pokusíme se najít Kennetha Calmana.“
„Pokusíme…“ zavrtěl Kenley hlavou. „Netrvám na Calmanovi. Budu chtít ale vědět, co provedl.“
Zdálo se to Dracovi, nebo přeci jen v jeho hlase zaslechl kousek nejistoty? Cítí i vlkodlačí vůdce, že překračuje hranice, že začíná něco, co spustí řetězovou reakci, co ho dostane někam, kam původně nesměřoval? Možná. Možná ale ví i to, že ta řetězová reakce už byla spuštěna. Hranice už byla překročena. Oba ji překročili. Ostatně, na tom, co Kenley Selwyn chce, není přece nic zas tak špatného. Jsou lidé, kteří si zaslouží smrt. Najde je. A začnou tím Calmanem.
„Dám to ještě dnes za úkol svým lidem,“ řekl Draco s rozhodností vůdce.
……………
Saint-Germain-de-Calberte; téhož dne
„Pan hrabě vás očekává, pane Grindelwalde,“ přivítal jej středně vysoký muž v bezchybném tmavém obleku. S uhlazenými vlasy, uhlazeným chováním. I jeho tvář vypadala vyžehleně. Dokonalý sluha, bez ohledu na to, jak vysoké postavení tento tajemník klubu mudlů, kteří sami sebe považovali za nejmocnější muže světa, zastával.
„Pane Schneidere,“ podíval se mu do očí a na chvíli se odmlčel, aby si svého spojence prohlédl. Nic podezřelého neshledal. Vnímal z něj stále stejnou oddanost. Přesto se dotkl hůlky, a aniž by odvrátil oči, zašeptal: „Follatruo mir.“[1] Martinovi Schneiderovi se na několik sekund zakalil pohled. „Získat soukromé pozvání hraběte de Calberte je obtížnější než francouzského prezidenta,“ pokračoval Grindelwald, jakmile jeho společník vypadal opět bděle.
„Bernard de Calberte je nepochybně důležitější než francouzský prezident,“ pousmál se Martin Schneider, na němž použité zaklínadlo nezanechalo žádné viditelné stopy. Toto kouzlo měl Grindelwald raději než Imperius. Působilo mnohem přirozeněji, ponechávalo obětem jejich vůli, intelekt, paměť – a nezanechávalo na osobnosti oběti žádné detekovatelné stopy. Mělo samozřejmě i své limity – bezvýhradnou důvěru nemohlo vzbudit u někoho, kdo alespoň částečnou důvěru nechoval. A nebylo samozřejmě ani možné oběť přinutit k něčemu, co bylo proti jejímu přesvědčení.
„O tom, že jste již hovořil s francouzským prezidentem, je samozřejmě informován. I o jiných záležitostech. Jistě víte, že většinu záležitostí Klubu zajišťuji já zcela samostatně,“ dodal Schneider sebevědomě. „Ostatně, kdybyste mi řekl, že stojíte o soukromou schůzku, dávno bych ji zprostředkoval.“
„O tom nepochybuji,“ přikývl Grindelwald. Jistě, mohl požádat o soukromou schůzku. A být tedy prosebníkem. Ne, takto to je lepší. „Vždy jste mi byl neocenitelným spojencem, Martine,“ usmál se a dotkl se lehce Schneiderovy ruky.
Tajemník se neznatelně usmál, pak náznakem zavrtěl hlavou. „Pan hrabě vás přijme zcela sám. Nechce dokonce ani, abych u toho byl já.“ Pod Schneiderovou profesionální a dokonalou uhlazeností Grindelwald vycítil, že se jej to dotklo.
„To jistě neznamená, že by vám nedůvěřoval. A my dva si navzájem plně důvěřujeme, Martine, o tom jistě nepochybujete.“
„Nepochybuji, Gellerte,“ řekl velmi potichu a pak, opět s plně profesionálním výrazem, mu pokynul: „Prosím, následujte mě, pane.“
Martin Schneider jej vedl nejdříve dlouhou chodbou ozdobenou loveckými trofejemi, poté prošli postupně čtyřmi průchozími místnostmi, které zřejmě neměly jiný účel, než ukazovat bohatství a vybraný vkus majitelů zámku. Šli pomalu, Gellert měl dost času prohlédnout si přísné a slavnostní obličeje mužů i žen nepřirozeně strnulých v důstojných pozicích. Když si jeho společník povšiml, že se o obrazy zajímá, zastavil se: „To je Henri de Calberte s chotí Eugenií, pradědeček pana Bernarda. A tady si můžete prohlédnout –“
„Nemůžeme nechat mého hostitele čekat. Jistě budu mít ještě příležitost se s obrazy důkladně seznámit, Martine,“ přerušil jej Grindelwald. Předkové muže, k němuž mířil, jej nezajímali. Rodina de Calberte patřila k nejvýznamnějším francouzským šlechtickým rodinám ani ne tak délkou svého rodokmenu a slávou předků, i když ani to nebylo zcela pominutelné, ale především tím, jak se dokázala adaptovat na měnící se svět. Nepřijali roli svědků zašlých časů vzpomínajících na bývalou slávu. Už dědeček současného hraběte de Calberte začal podnikat, a jeho syn a vnuk rodinný majetek úspěšně rozmnožovali. Ani to však nebyl důvod, proč se chtěl s tímto mužem sejít.
Konečně byl uveden do prostorné místnosti – podle jeho očekávání byla na pracovnu zbytečně velká. Pán domu seděl za zbytečně velkým psacím stolem. Místnost však na rozdíl od vstupních předpokojů byla zařízena spíše stroze, moderně. Muž okamžitě po jejich příchodu vstal a vydal se k nim.
„Vítám vás konečně na svém sídle, pane Grindelwalde.“
„Děkuji za pozvání, pane de Calberte,“ přikývl Grindelwald a přijal hostitelovu ruku. Bernard de Calberte nepůsobil vůbec aristokraticky. Měl poněkud nižší čelo, které prozrazovalo tvrdohlavost francouzských sedláků, příliš baňatý nos, poněkud odstálé uši a nepoddajné, černé vlasy. Jeho světle hnědé oči si jej pozorně prohlížely. Neusmíval se, dokonce se nenamáhal ani o téměř povinný zdvořilostní úsměv. Neměl to zapotřebí. Ničím nepřipomínal jednoho z nejmocnějších mužů planety, alespoň pokud je o mudly. A přesto z něj okamžitě vycítil pevnou vůli a sílu. Ano, bylo načase se s ním sejít osobně. „Ovšem kdybych věděl, že jsem zde očekáván, jistě bych si našel čas i dříve.“
„Nepochybně,“ odpověděl muž bez úsměvu. „Posaďte se, prosím,“ pokynul rukou směrem k výklenku u vysokého okna, kde byl stolek se dvěma čalouněnými židlemi. Na stole byla karafa s vodou a skleničky. „Nejsem zvyklý dopoledne pít nic jiného než vodu,“ nalil si do skleničky a upil, „vy si však můžete přát cokoli.“
„Voda bude plně dostačovat,“ řekl Grindelwald, a chvíli nepozornosti hostitele, který mu podával sklenici, využil k zakouzlení zaklínadla plné důvěry. Možná to bylo nadbytečné, ale on nebyl zvyklý nikdy riskovat. A přestože mu klub, jemuž jeho hostitel předsedal, vycházel dosud vstříc, trochu starogermánské magie mohlo jejich vztahy pouze zlepšit.
„Martine, můžete jít,“ otočil se hostitel k čekajícímu tajemníkovi a znovu se zadíval na Grindelwalda. Pozorně si jej prohlížel, dokud neosaměli. Potom se pohodlně opřel o opěrku a začal: „Pokud dovolíte, vynechám tu první fázi se zdvořilostmi a oťukáváním,“ a aniž by čekal na Grindelwaldovo dovolení, pokračoval: „Musím zdůraznit, že členy Klubu překvapila razance, s kterou plníte své plány.“
„Ovšem mé plány se neliší od vašich, pane de Calberte.“
Muž netrpělivě mávl rukou. „Jinak byste tu neseděl,“ ušklíbl se. „Dali jsme vám volnou ruku. Musím však říci, že mě některé vaše kroky…“ pozorně si jej prohlížel, zatímco se odmlčel, „překvapily.“
„Skutečně?“ zvedl obočí Grindelwald. „Které?“
„V některých zemích mohou vaše opatření být… akceptována. Ale Nizozemí, Belgie… nebo třeba právě Francie,“ rozmáchl se rukama kolem sebe, „mají jiné tradice. A jiné složení obyvatelstva. Nejsem si jistý, zda nejste razantní příliš.“
„Tradicí jsem si vědom. Jsou ostatně různé,“ usmál se sebevědomě. „A pokud myslíte složením obyvatelstva počet již usídlených muslimů, tak jistě víte, že v každé zemi postupuji individuálně.“
„Vím. Přesto… Neobáváte se, že můžete selhat?“
Grindelwald položil sklenici a široce se usmál. „Nemám v povaze se obávat, pane de Calberte. Věřte mi, já to dokážu.“
Bernard de Calberte zamyšleně přikývl. „Je to zvláštní, ale věřím vám. Svět potřebuje nový řád. A vy nám jej pomůžete uskutečnit.“
„Ty myšlenky však byly vaše,“ uklonil se úslužně Grindelwald.
„Není důležité, kdo s tím přišel. Důležité je, že není jiná možnost. Nepodezírejte mě ze zbytečné sentimentality, ale… byl bych opravdu rád, kdyby to šlo jinak.“
„Já také,“ odpověděl tiše Grindelwald a vložil do svého hlasu tolik upřímnosti, kolika jí byl schopen. „Když však jde o vyšší dobro, je nutné přinést oběti. Já vaše vize splním,“ řekl pevně. „Evropu sjednotím – tedy skutečně sjednotím pod jednu vládu – do jednoho roku.“
„Kolik času budete potřebovat, než pokročíte v plnění našeho plánu dál?“
„Tři roky. Možná dva. Pokud budu mít klid. Jste schopní mi ho zaručit?“
„Pokud jde o Západ, ano. Částečně, i pokud jde o nepřátelské země, budou mít celou dobu dost práce samy se sebou,“ usmál se sebevědomě. „Uvědomujete si však, že dráždíte kobru bosou nohou?“
„Ta noha není až tak bosá,“ pousmál se Grindelwald. Pozoroval svého hostitele, mohl v něm číst jak v otevřené knize. Klub ho považuje za svůj nástroj. Znal jejich cíle a věděl, v čem jsou shodné s jeho vlastními. Redukce neúměrně přemnoženého lidstva, snížení průmyslové zátěže. Kontrola těch špinavých mas mudlů, které mají pocit, že by si snad ve své primitivnosti měly vládnout samy. Eliminace podřadných skupin a národů. Vlastně byly jejich cíle téměř totožné. Až na ten poslední detail: Kdo bude elitou Nového řádu? A kdo se stane skutečným vládcem? Považují ho za prostředek, za sluhu, kterého využijí a pak zlikvidují. Dobře. Ať považují. Bude jim oddaného služebníka hrát tak dlouho, jak je bude potřebovat. Přijde den, kdy to pochopí. Jenže to už bude pozdě.
„A nejsem v tom sám,“ pokračoval nahlas. „Ta kobra má díky vám dost jiných starostí; daří se vám velmi dobře destabilizovat našeho nepřítele. Máte můj hluboký obdiv – udržet vzájemné nepřátelství lidí mluvících jedním jazykem a vyznávajících jedno náboženství tak dlouhou dobu, je skutečně nesmírně obtížné. Pokud toto dokážete alespoň další tři roky – a pokud zajistíte po tuto dobu neutralitu ze strany Spojených států – bude mi to stačit,“ řekl sebejistě. „Rozhodně nemám zájem své impérium rozšiřovat mimo Evropu, to mi věřte,“ vyslovil slovo, které posilovalo zaklínadlo follatruen. „Vaše vize mě okouzlily. Věřte mi, že jim budu i nadále tak oddán, jako dosud,“ uklonil se.
A Bernard de Calberte se usmál. Věřil mu.
…………….…
Londýn, Ministerstvo čar a kouzel; téhož dne
Cormac McLaggen seděl za rozložitým stolem své ministerské pracovny a zběžně listoval dlouhou zprávou, kterou mu předal šéf oddělení, o jehož existenci neměla většina kouzelníků ani tušení. Spíše však než na jejich obsah se soustředil na jejich nositele. Nevěděl, co si o něm má myslet. Evandruse Virdeeho nikdy neznal příliš dobře. Bývalý ministr ho s ním seznámil až po jmenování do funkce náměstka pro vnější záležitosti, přepravu a vzdělávání. Dřív ho považoval za neviditelného a dokonale korektního muže na svém místě. Ovšem ode dne, kdy mu Leanne Puceyová otevřela oči ohledně té zvrácenosti, se na něj už nedokázal dívat stejně. Když jej pozoroval, musel si představovat, že tento muž a Kingsley Pastorek… udělalo se mu téměř nevolno. Dřív se za tohle posílalo do Azkabanu, mudlovská tolerance ke zkaženosti všeho druhu však zaplevelovala i tradiční kouzelnický svět.
Bez ohledu na to, jak pobuřující vztah tohoto muže a Pastorka byl, to však nebylo to nejdůležitější. Pokud byl Pastorek v tom Potterově řádu – a zrovna tohle mu opravdu věřil – a pokud je nyní Virdee jedna ruka s Potterem, tak nepochybně i tento muž do té skupiny patří. A možná je i více než jen Potterův spojenec, možná mezi nimi… Před očima se mu mimoděk objevil obraz uhlazeného, ne, úlisného, opravil se v duchu, Virdeeho a Pottera, jak se líbají… Líbají se vůbec tihle lidé? Nevěděl, a ve skutečnosti ani nechtěl vědět, jak to dělají. Vlastně ho to až tak nepřekvapovalo, nemělo by jej to překvapovat, Potter byl vždy divný. Sice je pravda, že byl ženatý a že měl něco i s Grangerovou, tedy Snapeovou, stiskl mimoděk čelisti, ale to nic neznamenalo. Naopak, bylo to o to zvrácenější. Téměř byl ochotný připustit, že tahle odporná úchylka, ta nepřirozená zrůdnost je nemocí, za kterou její nositelé nemůžou – ne, že by je to samozřejmě omlouvalo, protože v tom případě se mají ovládnout, jistě mnoho lidí dokáže žít v celibátu, proč by nemohli i oni? Ostatně existují i vhodné lektvary, které by jim zvládání jejich nepřirozených pudů usnadnily… Ale být podobojí… to je skutečná zkaženost, to je nemorálnost, touha po zakázaném, neúcta k morálce a tradici… to není nemoc, kterou by bylo možné snad i pochopit, když ne omluvit, ale absolutní dekadence rozvracející podstatu společnosti…
A nešlo jen o morálku. Šlo o jejich spojenectví. Tohle bylo nejen odporné, ale skutečně nebezpečné. Šéf oddělení, o němž se nemluví, a šéf bystrozorů… něčemu takovému musí zabránit. Je jen otázka času, kdy by mu vrazili kudlu do zad.
„Pane ministře,“ přerušil ne zcela souvislý proud jeho myšlenek Virdee, „pokud cokoli potřebujete doplnit, jsem plně k dispozici. Nechtěl jsem vás zahlcovat informacemi, ve zprávě jsou jen ty nejdůležitější –“
„Ne,“ odpověděl stroze. „Spíše mě zajímají důkazy. Bez nich není sebelepší elaborát ničím víc než slohovým cvičením.“
„Co myslíte přesně těmi důkazy, pane ministře?“ zeptal se Virdee klidně. „Ve zprávě zmiňujeme i zdroje –“
„Zmiňujete zdroje,“ pečlivě vyslovil Cormac. „Nechci zmínky. Nerozumíte snad slovu důkazy?“ zvedl obočí. „To mě ovšem u tak zkušeného muže překvapuje. Jak dlouho jste vlastně vedoucím zpravodajců?“
„Od konce války,“ odpověděl jeho protivník beze známky jakékoli nevole.
„Tedy od nástupu bývalého ministra.“
Virdee beze slova přikývl.
„Měl jste s ním dobré vztahy, že, pane Virdee.“
„Pan ministr mi vždy plně důvěřoval.“ Cormacovi připadalo, že pod zdvořilým jednáním Virdeeho se skrývá pečlivě skrývaná arogance a pohrdání. To se ho dotklo. Jak s ním může tenhle mudlorozený zvrácenec pohrdat!
„Měl pro to snad nějaké zvláštní důvody, pane Virdee?“
„Sloužím naší zemi už téměř čtyřicet let,“ odpověděl Virdee klidně.
„A kolik let jste sloužil osobně panu ministrovi?“
„Nerozumím,“ odpověděl ten vzor vší korektnosti. „Jsem ve státní službě. Sloužím státu, jehož zástupcem pro kouzelníky je ministr. I ministr slouží státu.“
„Na to jsem se neptal,“ naklonil se Cormac k němu blíže. „Vím, jaké povahy byl váš vztah, Virdee,“ téměř šeptal. „Chápete jistě, že toto nehodlám trpět.“ Pozoroval Virdeeho a čekal, zda dá najevo nevoli. Nedal. Ten chlap, pokud může muže jeho druhu nazývat chlapy, snad ani nebyl normálním člověkem.
„To bezpochyby ani není za současných okolností možné,“ odpověděl nezměněným hlasem.
„Vy váš vztah nepopíráte?“ ujistil se Cormac nevěřícně.
„Nemám důvod jej popírat. Ovšem nechápu, jak souvisí s tou zprávou. Jsou tam skutečně velmi důležité informace, pane ministře, doporučuji –“
„Děkuji,“ přerušil jej upjatě Cormac. „Vím, co mám dělat.“ Začal znovu listovat zprávou. Zprávy z Lisabonu, Bukurešti, Budapešti, Varšavy, Prahy… co je komu do tak bezvýznamných míst? A Malfoy a seznam podezřelých spolupracovníků… bez jediného skutečného důkazu. Už byl informován o honu, který Potter s tímto mužem rozpoutali, už četl první oficiální stížnosti právních zástupců stíhaných. Bude si muset vyžádat složku a podívat se, na jakých důkazech jsou vydané zatykače založeny. Vlkodlaci na ostrově, kam se nikdo již několik měsíců nemůže vydat na kontrolu… ano, tohle bylo znepokojivé.
Zvedl pomalu hlavu. „Chybí mi tam ale jedna informace, kterou bych ve zprávě o rizikových aktivitách od šéfa zpravodajství očekával.“
„Jak jsem říkal, podrobnosti –“
„Toto nemám na mysli a jsem přesvědčen, že to víte, pane Virdee,“ přerušil jej Cormac. „Nevíte snad o žádné skupině samozvaných ochránců pořádku, která působí na našem území? Nejsou snad právě takové aktivity tím, čím by se zpravodajství ministra mělo zabývat?“
„Hovořil jste o rizikových aktivitách, pane ministře.“
„A vy jste dospěl k závěru, že skupina organizovaná neúspěšným kandidátem na ministra není riziková. Komu vlastně sloužíte, Virdee?“
„Státu,“ odpověděl bez zaváhání a se stále stejně neproniknutelnou tváří.
„Státu. Jeho dobru, že. A o tom, co je dobré pro stát, hodláte rozhodovat sám. Nebo se o tom radíte se svým přítelem Potterem?“
„Plním to, co považuji za svou povinnost.“
„Neodpověděl jste mi. Nebo vlastně odpověděl,“ nakrčil Cormac zamyšleně čelo. „Nechci skandál. Ale jistě chápete, že v čele tak důležitého úseku potřebuji naprosto loajálního člověka.“
Evandrus nereagoval. Z jeho tváře nebylo možné vyčíst ani náznak nesouhlasu.
„Nic na to neřeknete?“
„Nevěděl jsem, že jste již dokončil myšlenku, omlouvám se, pane ministře.“
Cormac ztuhl. Dělá si z něj legraci? „Jsem si vědom toho, že v tak těžkých dobách je potřeba zachovat co možná největší kontinuitu. Očekávám od vás podrobnou zprávu o aktivitách Fénixova řádu nejpozději do zítřka. V opačném případě budu muset vyvodit odpovídající důsledky.“
„Fénixův řád není bezpečnostní riziko,“ zopakoval Virdee. „Pokud byste věnoval skutečnou pozornost té zprávě, zjistil byste, v jakém ohrožení –“
„Vy jste mě nepochopil, pane Virdee,“ přerušil jej Cormac. „Já jsem ministr. Já rozhoduji, co jsou rizika, jejichž rozkrývání se mají moji zaměstnanci věnovat.“
„Jsem zaměstnanec státu,“ odpověděl klidně Evandrus Virdee.
„Pořád jste mě nepochopil. Budete si muset vybrat. Byl bych samozřejmě nerad, pokud by měla být jakkoli zpochybňována památka zesnulého ministra…“
„Vyhrožujete mi?“ naklonil se k němu Virdee.
„Nejsem v postavení, kdy bych měl zapotřebí vyhrožovat,“ usmál se sebevědomě.
„Odvoláváte mě tedy z funkce, pane ministře?“ nespouštěl z něj Virdee pohled.
„Ne. Zatím ne,“ opřel se Cormac pohodlně o opěradlo a pohled mu vracel. Nenechá se tím zženštilcem zastrašovat. „Máte ode mě úkol. A máte čas do zítřka. Výběr je na vás. Nebo jste si už vybral? Hodláte snad rezignovat?“
„Přijdu zítra, pane ministře. Byl bych rád, kdybyste si do té doby prostudoval tu zprávu. V ohrožení, kterému čelíme, si nemůžeme dovolit –“
„To není vaše odpovědnost. Můžete už jít, pane Virdee.“
Poznámka:[1] Plně mi důvěřuj. Staroněmecky.
557 Celkem zhlédnutí, 3 Dnešní zhlédnutí
Děkuji za další kapitolu. Snad se dočkám i těch zcela nových 🙂.