So this is Christmas and what have you done
Another year over and a new one just begun
And so this is Christmas I hope you have fun
The near and the dear one the old and the young
A very merry Christmas
And a happy New Year
Let’s hope it’s a good one
Without any fear
And so this is Christmas for weak and for strong
For rich and the poor ones The world is so wrong
And so happy Christmas For black and for white
For yellow and red ones Let’s stop all the fight
War is over
If you want it
War is over
Now…
„O, Matko odłóż dzień narodzenia na inny czas… Bo w naszym mieście, które pamiętasz, z dalekich dni, krzyże wyrosły, krzyże i cmentarz świeży od krwi… A jeśli chcesz już narodzić w cieniu wojennych zgliszcz, to lepiej zaraz po narodzeniu rzuć go na krzyż.“
(„Ó Matko, odlož den zrození na jinou dobu… Neboť v našem městě, které pamatuješ z dávných dní, vyrostly kříže, kříže a hřbitov čerstvý krví… A pokud už chceš porodit ve stínu válečných spálenišť, pak ho radši hned po narození hoď na kříž.“)
Kołęda warszawska (Zbigniew Preisner)
Newcastle; 18. prosince 1998
Z obývacího pokoje zněla koleda o dobrém králi Václavovi odněkud z daleké bezvýznamné středoevropské země a celým domem voněly zázvorové sušenky. Hermiona se snažila najít v sobě vánoční náladu, ale v australském horku to bylo obtížné. Připadalo jí nepatřičné poslouchat koledy beze sněhu, bez praskajícího krbu. Vzpomněla si na poslední Vánoce v Godrikově dole s Harrym. Moc klidu si tehdy neužila, šťastné ale byly – přežili. Teď je po všem, je klid a mír. Měla by být šťastná.
Rodiče byli skvělí. Těhotenství se vyvíjelo dobře – a Hermiona se konečně odhodlala navštívit lékařku. Vlastně by bylo ukázkové, pokud by se Hermiona dokázala uvolnit a být klidná nejen navenek. Tedy, až na ty noční můry. Sny o podivném infernu se jí vracely stále, i když teď už méně často. Se svou situací se začínala vyrovnávat; byla už schopná si plánovat alespoň bezprostřední budoucnost. Její racionální stránka v ní postupně získávala navrch. Přestávala se cítit oddělená.
Matka i otec jí pomáhali. Jejich přístup, až úzkostlivě racionální, aby se nedotkli žádného jejího bolavého místa, se omezoval na hledání nového domu, na výběr vybavení a výbavičky pro dítě, na zdravotní záležitosti. Nechtěli, nebo možná neuměli rozebírat city, nevedli zbytečné úvahy. Hermiona ke svému životu ostatně nyní přistupovala stejně. Nedokázala se na dítě těšit, představovat si, jak bude vypadat, vybírat jméno; stejně jako rodiče se proto soustředila jen na konkrétní, praktické věci, které je třeba zařídit. Ale měla pocit, že teď už to zvládne.
„Mio,“ sedla si k ní matka s několika pohlednicemi. „Píšu vánoční pozdravy přátelům a napadlo mě, jestli by ses také nechtěla připojit.“
Hermiona přemýšlela. Uvědomovala si, že od ní nebylo hezké, když zmizela bez rozloučení, když ani Harrymu s Ronem nedala vědět, kde je. Určitě si o ni dělají starosti, třeba si myslí, že se jí něco stalo, nebo že ji unesli dosud nepochytaní Smrtijedi. Jak mohla být tak sobecká! Proč ji nenapadlo dříve, že by měla dát přátelům najevo, že je v pořádku! Celý poslední půlrok jí připadal, jako by se ve skutečnosti nestal. Tohle přece nebyla ona. Musí to hned napravit.
„Mami,“ odpověděla po chvíli, „napíšu Harrymu. Nechci ale, aby mě našli. Myslíš, že by se dal dopis odeslat odjinud?“
„Určitě by to šlo, Hermiono. Ale nerozumím tvým důvodům. Jsou to přeci tví přátelé. Není dobře, že se od nich izoluješ. Je to kruté vůči nim a není to dobré ani pro tebe. Nebo ti nějak ublížili? Anebo se bojíš, že by ti mohli ublížit?“ zeptala se paní Grangerová znepokojeně.
„Ne, Harryho ani Rona se nebojím,“ odpověděla Hermiona po krátkém zaváhání. Nebylo to tak, že by se bála. Ale bála se vysvětlování a jejich otázek. A možná i jejich vzájemné žárlivosti, když by jim odmítla říct, kdo je otec jejího dítěte. A to rozhodně v úmyslu neměla. Ne, takhle to bude pro všechny lepší. „Jen se nechci vrátit. Bojím se, že by mě přesvědčovali k návratu a… to nemůžu, mami. Nedokázala bych se podívat Ronovi do očí. Nejde to.“
Bylo to poprvé, kdy se Hermiona zmínila o svém příteli. Paní Grangerová si vzpomněla, že Hermiona o Ronovi vyprávěla vždy tak zaujatě… Byla tehdy přesvědčená, že minimálně poslední dva roky do něj byla zamilovaná.
„Je to kvůli tvému dítěti? Ron není jeho otec, viď,“ konstatovala, spíše nežli by se ptala.
Hermiona odvrátila hlavu. O tom mluvit nechtěla, ale vlastně to sama načala. Nakonec odpověděla: „Ne, není. Ale to není jediný důvod, mami. Nechci, aby ten chlapec byl kouzelník. Chci, aby žil normální život. Ten svět je… Mami, já o tom opravdu nechci mluvit, ještě ne… Možná později, později si o tom určitě promluvíme. Ale teď ne.“
„Promiň, Mio, nebudu vyzvídat. Dohoda platí. Vraťme se k těm pohlednicím. Vyber si nějakou.“
Byla ráda, že Hermiona se konečně chová normálněji. Nebyla to sice úplně ona, ale to být nemohla. Každou dívku těhotenství změní. I kdyby… zavřela na okamžik oči. Byla si jistá, že to Hermioně ublížilo. Buď jí otec dítěte opustil, nebo… ne, na to nechtěla ani myslet.
„Jsem ráda, že jim chceš napsat, Mio,“ řekla po chvíli. „Už bych jim sama napsala, kdybych věděla kam – “
„Mami,“ Hermionin hlas zněl varovně.
„Samozřejmě ne bez tvého souhlasu, zlatíčko,“ dodala paní Grangerová rychle.
Ne, ani kdyby chtěla, tak by jim nemohla napsat. Nikdy si s nikým z kouzelnického světa nedopisovala normální poštou, neznala žádné adresy, jestli vůbec něco jako běžné adresy měli. Všechno zajišťovala Hermiona – i sovu, kterou používali, když jí psali do Bradavic nebo jinam, obstarala ona. Na soví poště bylo nejlepší, že jste nemuseli znát adresu – sova vždy věděla, kde adresáta zastihne. Teď ji už neměli. Kromě toho ji manžel od kontaktování kouzelníků za Hermioninými zády zrazoval. Zdůrazňoval, že musí respektovat přání dcery, že ona zná nejlépe své důvody. Možná to však bylo i kvůli tomu, že manžel nechtěl, aby se do kouzelnického světa Mia vrátila, napadlo ji. A možná měl pravdu. Skoro určitě.
…
Mlčky si namátkou vytáhla jednu z pohlednic. Co napíše? A komu? A jak zprávu doručí? Kouzelnickou poštu použít nechtěla, to by se rovnou mohla zaregistrovat na zdejším ministerstvu. Mudlovskou poštou by mohla poslat dopis paní Figgové, její adresu určitě najde. Ne, matce adresu raději nedá, kdoví jestli by ji nenapadlo pak Harryho nebo Weasleyovy kontaktovat. Vzpomněla si, že jedna z jejích spolužaček se chystá na Vánoce do Londýna. Mohla by ji požádat, aby dopis hodila do schránky přímo v Londýně – nechtěla, aby přátelé zjistili, že byl dopis odeslán ze Sydney a už vůbec ne přímo z Newcastlu.
Začala psát, bylo to těžké. Dopis několikrát přeškrtávala, přepisovala. Snažila se objasnit své důvody, ale bez vysvětlení všech okolností to bylo nemožné. Nakonec to vzdala a omezila se na velmi stručnou zprávu.
Milý Harry,
Je pro mě těžké začít, opravdu mě moc mrzí, že jsem tebe, Rona i ostatní opustila bez rozloučení. Vím, že pro to nenajdu žádnou omluvu. Ani já sama teď dobře nechápu, proč jsem Vám nenapsala dříve.
Prosím, nedělejte si o mě starosti. Jsem v pořádku. Chybíte mi. Potřebuji být ale sama.
Prosím, vyřiď mé pozdravy, celé rodině Weasleyů, určitě trávíš Vánoce s nimi. Vyřiď jim i mou upřímnou soustrast, smrt Freda mě hodně sebrala. A Ronovi prosím řekni, aby na mě zapomněl a že mu přeji, aby byl šťastný.
Hermiona
Pohlednici vložila do obálky. K té přiložila stručný vysvětlující průvodní dopis pro paní Figgovou, oboje vložila do další obálky a šla hledat adresu. Potom zatelefonovala spolužačce Meg Prichardové, aby zjistila, zda jí plán vyjde. Meg s tím neměla problém a slíbila, že dopis v Londýně do schránky hodí. Hermiona se jí snažila několikrát zdůraznit, že je nutné dopis hodit do schránky, aby Meg nenapadlo odesílat dopis z pošty. To by již mohlo být stopou. Nemohla však jí vysvětlovat své důvody, aby nevzbudila její zvědavost či pochyby, a nechtěla ani použít žádná kouzla. Spolehla se na mudlovskou psychologii a doufala, že to Meg samotnou napadne.
„Hermiono,“ zavolala matka z kuchyně, „hovořila jsi o chlapci, bude to tedy kluk? Ptala ses lékařky na ultrazvuku?“
Hermiona zavřela oči. Skutečně to řekla? Asi ano. Ale ne, doktorky se neptala. Nikdy předtím o pohlaví dítěte nepřemýšlela, vlastně vůbec nepřemýšlela o tom, jaké dítě bude; těhotenství co možná nejvíce ignorovala i nyní. Položila si ruku na břicho. Pohladila je, dítě v jejím lůně se zavrtělo. Pohyby cítila už kolikrát, ale nyní poprvé se na ně vědomě zaměřila. Zavřela oči a soustředila se na dítě.
„Ano mami, budu mít syna,“ odpověděla matce a poprvé od únosu do sídla rodiny Malfoyů se usmála.
…
Praha; Motol, 24. prosince 1998
Gellert Grindelwald seděl ve společenské místnosti dětského oddělení a díval se na televizi. Dávali nějaký sentimentální nesmysl o dívce ze statku, kterou šikanovaly nevlastní matka a sestra. Určitě si na konci vezme prince. Blbost. Ovšem na tom nezáleželo. Snažil se co nejvíce sledovat české pořady; potřeboval si obnovit dávno zasuté znalosti češtiny. Hodně ji sice od dětských let zapomněl, ale jak si ověřil, základům rozuměl a zbytek se doučí. Přece od dítěte po takto dlouhém bezvědomí nemohou očekávat, že vše bude umět tak jako dříve!
Byl stále ještě v nemocnici. Rehabilitace jeho těla pokračovala bez komplikací, poměrně rychle. Tělo bylo mladé, silné. Mohl by ji samozřejmě uspíšit, ale nebylo by moudré na sebe teď upozorňovat. Paní Hellerová chtěla, aby na Vánoce byl doma, bylo to však ještě příliš brzy. Vánoce, takový hloupý sentimentální zvyk! Nikdy tomu nerozuměl, ani jako malý. Jeho matka se dojímala nad všemi těmi hloupými zvyky, nad příběhem dávno mrtvého kouzelníka, který se nechal dobrovolně zabít. Proč uctívat slabocha? K čemu je to dobré?
Nechápal to. Už si však zvykl, že lidé – mudlové i kouzelníci – se chovají někdy neuvěřitelně hloupě. Ty jejich sentimentální řeči! Jejich přecitlivělost! Ne že by žádné city necítil, to ne. Měl rád vzrušení z boje, z rizika nebo ze sexu. Rád lidi ovládal, rád se bavil, miloval obdiv. Ale dojímat se nad dítětem v jesličkách, z kterého navíc vyroste sentimentální slaboch, mu zůstávalo naprosto nepochopitelné. Byl však natolik inteligentní, aby dokázal předstírat chování, které od něj druzí očekávali, včetně těch jejich stupidních citových výlevů, podle potřeby.
Přemýšlel, zda udělal dobře, že si vybral tak mladé tělo. Bude hrozně otravné být ještě sedm let pro všechny dítětem a nemoci kouzlit mimo školu. Místo i věk však zvolil po důkladném zvážení všech okolností. Přestože určité informace o světě venku měl, bylo mu jasné, že se musí hodně učit. Nesnesl by pomyšlení, že se na něj okolí dívá jako na hloupého, a pravou identitu a důvody neznalostí vysvětlit nikomu nemohl, alespoň ne hned. Tělo desetiletého chlapce před nástupem do kouzelnické školy bylo nejvhodnější pro postupné nabývání znalostí o dnešním světě. A také ideální pro získání nové kouzelnické identity.
Čechy si zvolil z mnoha důvodů, nejen pro své malé tajemství, ale i pro jejich kouzelnickou školu. Přístup k výuce magie každé školy byl založen na tradici země, kde se nacházela. A škola magie na hradě Houska byla vyhlášena schopností skloubit v sobě východní slovanskou a židovskou tradici s keltskými kořeny. Vycházela i z germánské magie, což mu vyhovovalo, v té byl mistr. Možnost přiučit se něco nového ho lákala – alespoň jeho dětství nebude taková ztráta času.
Těch padesát let, které strávil ve vězení, bylo nesmírně otravných. Nikdy nečekal, že to takto skončí. Předpokládal, že ho, pokud svůj boj prohraje, zabijí — tak by mohl po návratu shromáždit opět své příznivce a pokračovat tam, kde skončil. Teď už to tak nepůjde, strategie musí být jiná. A to vše kvůli němu! Jen Albus se svýma andělsky modrýma očima mohl být tolik soucitný. Nebo hloupý; ne že by v tom byl rozdíl. Jako by o to Gellert stál! Jen kvůli Albusovi musel čekat tolik let na nový život. Jednou toho bude litovat.
Brumbál byl vždy zvláštní. Tak chytrý, tak schopný. Čistokrevný kouzelník z jednoho z nejlepších rodů své země – dobře, možná nejen té, který se netajil obdivem k jeho schopnostem, k jeho síle i inteligenci. Ten obdiv byl ostatně vzájemný. Jediný, který mu mohl být roven – nebo téměř roven. Jenže Albus ho zavrhl. Nebo on jeho? Může si to namlouvat, ale ve skutečnosti ho stále hnětlo, že Albus nebyl schopen jej přijmout a obdivovat tak, jak si zasloužil. U něj jediného po tom opravdu toužil. Ostatní mu nesahali ani po kotníky, jejich obdiv a úcta byly samozřejmé. Ale neuspokojivé. Ve skutečnosti nestál o obdiv těch, jimiž pohrdal. Stačila mu jejich oddaná loajalita. Poslušnost. Strach.
Těch padesát let nebyl úplně ztracený čas. Ve vězení mu naštěstí poskytovali, byť jen po krátký, přesně vymezený čas, literaturu i noviny. Ještěže neskončil v Azkabanu. V Nurmengardu byli přece jen v některých věcech osvícenější. Věž starého hradu jinak žádné pohodlí neposkytovala, byl trvale na samotce a bez té povolené hodiny četby denně by jistě propadl šílenství. Takto mohl alespoň trochu sledovat vývoj jak kouzelnického, tak i mudlovského světa.
Dozvěděl se proto, že ten uřvaný směšný mudla se směšným knírkem, kterého léta držel pod Impériem, byl brzy po jeho porážce také zlikvidován. Jeho rodné město se pak stalo opět součástí Československa, později samostatné České republiky. Zjistil však také, že to jeho plány zásadně neohrožuje, celá Evropa směřovala ke sjednocení: nebude tedy problém, až přijde čas, navázat tam, kde skončil. Naopak, vše mu hrálo do karet – nebude muset ovládat jednu zemi po druhé. Zdálo se sice, že kouzelnický svět za mudlovskou integrací zaostává, to ovšem vyřeší.
Sledoval i anabázi Voldemorta – chlapec se zdál být schopný. Zpočátku. Z Voldemortova návratu po zničení jeho tělesné schránky bylo zřejmé, že stejně jako on dokázal vyrobit viteál. Ale jeho metody… Přeháněl to. Skutečný vůdce musí přece přesně vyvažovat laskavost a tvrdost. Cukr a bič. Lidé se musí bát, to jistě, ale zároveň ho musí milovat. Musí cítit touhu patřit mezi vyvolené a musí se třást hrůzou před vzbuzením jeho hněvu. Zdá se, že toto Voldemort neuměl. Metodu cukru a biče modifikoval tak, že zrušil cukr. Nikdy se mu nepodařilo vzbudit lásku širokých kouzelnických vrstev. Ale jak chtěl skutečně ovládnout svět jen s hrstkou Smrtijedů? Každý vůdce potřebuje nejen skupinu svých oddaných následovníků, ale musí ovládnout i přelétavé masy, a to Voldemort neuměl.
Tom Raddle navázal na jeho myšlenky. To bylo lichotivé. Ovšem tím, že je nebyl schopný opravdu zrealizovat, je zdiskreditoval a jeho situaci ve skutečnosti nemálo zkomplikoval. Grindelwald nechápal Voldemortovo nepředvídatelné a nelogické zabíjení mudlů a náhodně vybraných kouzelníků. Přitom nechával být, až na poslední záchvat amoku, na pokoji skřety; tu nejhorší havěť, krysy, které chtěl zlikvidovat a kterých přežilo až příliš mnoho.
Jistě, bylo potřeba nastolit vládu kouzelníků nad mudly, to bylo logické – dokonalejší druh by se neměl hrbit před podřadnou rasou. Bylo to přece v zájmu všech. Zdálo se mu však, že Voldemort neměl skutečný plán. Jakoby jeho skutečným cílem bylo jen vraždit a jeho řeči o čisté krvi byly jen prostředek k tomuto cíli. Byl jen krutý pro krutost samotnou? Anebo skutečně následoval jeho ideje, třebaže nepříliš povedeně. Chtěl vyvraždit všechny mudly a mudlorozené kouzelníky? Možná nakonec i ty skřety, což jediné by mu schválil. Ale bez ovládaných nemohou být ani vládci! Voldemort byl mocný kouzelník, avšak bez strategických schopností a inteligence Grindelwalda. Jen tak lze vysvětlit, že ho mohl porazit ten kluk.
Ano, i on udělal v minulém životě řadu chyb; jak jinak by ho Albus přemohl? Má však novou šanci, a té nyní využije. Začne znovu od začátku. Vybuduje svět, který si vysnil jako mladík. Stane v jeho čele – mladý silný vůdce. Času má dost.
Sestra mu donesla oběd. Rybí polévka a krupicová kaše, dělají si legraci?
„Veselé Vánoce, Romane!“ pozdravila. „Je všechno v pořádku? Odpoledne za tebou přijdou rodiče a možná i Ježíšek!“ usmála se šibalsky.
Gellert si ji prohlížel. Dost hezká mudla. Líbila se mu, nebylo by špatné si s ní trochu pohrát. Ale s tímto dětským tělem… Vzdychl si. Ženám se vždy líbil. Býval krásný modrooký blonďák, dokonalý německý chlapec. Dával sice přednost spíše chlapcům, nevzdával se však potěšení ani z děvčat, některé ho i docela zaujaly. O skutečně partnerský vztah nikdy nestál, toho byl schopen jen s jedním – možná. Ale to je pryč.
„Ahoj, to jde mi dobře,“ odpověděl. „Nemáš jiný?“ ukázal na jídlo.
Sestra se usmála.
„Nemám, ale něco ti přinesu, jsou přece Vánoce. Na co bys měl chuť?“
„Maso. Pečené. Chleba. Gurka.“ Pivo, chtěl dodat, ale to by mu už asi neprošlo.
„V bufetu mají grilované kuře, dojdu ti pro něj, chceš?“ nabídla se sestra. Tomuto chlapci nedokázala nic odepřít. Stačilo, když se na ni podíval. Nevěděla proč, asi že přežil svou vlastní smrt – o jeho příběhu si povídali na oddělení všichni, jeho návrat do života byl zázrak. Jestli mu to zůstane, co bude dělat s děvčaty, až bude starší! A jestli mu zůstanou jeho podmanivé oči… Již teď byl velmi hezký. Hnědé vlasy, pravidelné, klasicky krásné rysy tváře, něžný, snad i trochu dívčí výraz. A bylo v něm něco zvláštního – jako by byl ve skutečnosti starší, ale to u vážně nemocných děti viděla už několikrát. Usmála se.
I Roman se na ni usmál. Udělá, co po ní chce, pomyslel si. Vše je tak, jak má být.
…
Londýn; téhož dne
Meg Prichardová společně se svou babičkou chystala již od rána vše na zítřejší den. Těšila se jako malá. Dárky už měla zabalené, ke krbu si dala punčochu. Škoda, že neexistují kouzla. Bylo to krásné věřit, že dárky přiváží Santa Claus; Vánoce pro ni byly stále magickým časem. Teď už na zázraky samozřejmě nevěřila, ale kouzlo Vánoc na ni stále vliv mělo. Najednou si vzpomněla – musí hodit do schránky ten dopis Mii Wilkinsové. Slíbila jí to.
„Babi, kde je nejbližší poštovní schránka? Musím honem poslat dopis.“
„Jaký dopis, Meggie? Jestli je to vánoční přání, neměla bys to házet do schránky. Teď už ji budou vybírat až po svátcích.“
„Nevím, co je v něm, ale určitě to bude něco k Vánocům. Kamarádka chtěla poslání urychlit tím, že mi ho dala, abych ho poslala hned, jak přijedu do Londýna. A já jsem na to zapomněla.“
„Ukaž, kam se to má poslat?“ nasadila si brýle paní Prichardová. „Zobí ulice, Kvikálkov. To zvládneme. Beztak jsem chtěla navštívit tvoji pratetu. Víš co? Sbal se, uděláme si výlet a doručíme to osobně,“ prohlásila rezolutně. „Nikdo by neměl na Vánoce čekat marně na zprávy od svých blízkých.“
„Máš pravdu, babi,“ začala se hned chystat Meg.
…
Kvikálkov, Zobí ulice; téhož dne
Paní Figgová se právě dívala z okna, když před jejím domkem zastavilo auto a z něj vystoupily dvě ženy. Prohlédla si je; byla navyklá pozorovat okolí domu od doby, kdy ji Albus Brumbál pověřil hlídáním Harryho. Teď už to potřeba nebylo, ale ona se už po takové době nedokázala zbavit svého zvyku; ostatně příliš jiné zábavy než sledovat co, kdy a s kým její sousedi dělají, neměla. Překvapilo ji, že namířily přímo k jejímu domu. Začala si sundávat kuchyňskou zástěru, že je půjde přivítat, mladší z nich však jen hodila něco do schránky a hned odešly.
Když paní Figgová vyšla ven pro dopis, viděla už jen odjíždějící auto.
Doma si sedla ke kuchyňskému stolu, aby si dopis prohlédla. Obyčejný mudlovský dopis, jen bez zpáteční adresy. Písmo jí bylo povědomé, nedokázala si ho však zařadit. Dopis otevřela – vypadl z něj malý lístek a další, teď již zapečetěná, obálka. Začala číst lístek:
Milá paní Figgová,
Dovolte, abych Vám nejdříve popřála veselé Vánoce a šťastný Nový rok. Prosím Vás také, abyste vloženou obálku odeslala Harrymu Potterovi. Nemám teď bohužel možnost používat soví poštu, proto to nemůžu udělat sama.
S přáním všeho nejlepšího
Hermiona Grangerová
Překvapeně dopis položila na stůl. Tak Hermiona Grangerová žije. Ano, určitě to psala ona, teď už písmo poznávala. Musí dopis co nejrychleji předat Harrymu, dělají si všichni o ni takové starosti. Bystrozoři už po slečně Grangerové marně pátrají několik měsíců. I jí se vyptávali, jestli něco neví, bylo jí líto, že jim nemohla pomoci. Teď jim už pomoci dokáže.
…
Doupě; téhož dne
Molly Weasleyová a Ginny dokončovaly společně poslední přípravy na první poválečné vánoční oslavy. Arthur Weasley seděl v křesle a četl si Denního věštce. Ke kuchyňským pracím ho manželka nepouštěla – své věci si raději dělala sama a také jej nechtěla příliš unavovat. Měl opravdu hodně práce. Na ministerstvu konečně povýšil, stal se náměstkem ministra. Ministrem Starostolec zvolil Kingsleyho Pastorka. Právě Arthur měl na starosti očistu ministerstva od Smrtijedů a jejich pomocníků. Kolik kouzelníků, které považovala za slušné, se zaleklo a začalo podporovat Vy-víte-koho! Nyní bylo potřeba oddělit ty, kteří se zapojili aktivně, od těch, kteří se jen báli. Kingsley si jejího manžela vybral proto, že Arthur nebyl mstivý a že předpokládal jeho objektivní snahu o prošetření všech okolností. A také určitou míru soucitu. Kouzelnická společnost si nemohla dovolit další rozkol a válku. Právě její manžel byl tím pravým člověkem, který dovede zvážit, kdo je skutečně nebezpečný a vinný, a u koho bude lepší přimhouřit oko. Nebo možná i obě; i když s tím Molly ve skutečnosti nesouhlasila. To bylo důvodem, proč poslední měsíce byl doma velmi málo; v práci často i přespával.
Molly se těšila, že přes svátky uvidí konečně opět téměř celou rodinu. Život se pomalu navracel do starých kolejí. Charlie se vrátil do Rumunska ke své práci; ten letos nepřijede. Jeho žena čeká první dítě, má se narodit počátkem února, a on ji nechtěl ani přemisťovat, ani opouštět. To samozřejmě chápala. Bill s Fleur přijdou pozítří, dnešek a zítřejšek ještě tráví u Delacourtových ve Francii. I Fleur byla těhotná, v pátém měsíci. Ani Fleur se raději nechtěla přemisťovat, cestování vyřeší napůl mudlovsky – letadlem, a pak letaxovou sítí.
Ginny přijela z Bradavic na prázdniny již předevčírem, dokončovala poslední, nepovinný ročník. Vypadala zasněně, očividně se těšila na Harryho, který slíbil, že přijede dnes. Vlastně by tu měl být každou chvíli.
Paní Weasleyová byla ráda, že Ginny dokončí celé studium. Třeba bude pokračovat? Chytrá je na to dost. Bradavice obnovily výuku s měsíčním zpožděním, ale podle Ginniných dopisů to tak bylo konečně jako před tím strašným rokem, kdy se každou noc budila hrůzou, a neustále kontrolovala, jestli se ručička Ginny a Rona nepřechýlí z nebezpečí a smrtelného nebezpečí jinam.
Percy a George dorazí zítra. Percy se vrátil na ministerstvo, teď už se ale za svého otce nestyděl. Měl vážnou známost a doma se moc nezdržoval. Pomalu budou muset chystat další svatbu. George pokračoval ve svém podnikání, teď už sám. Molly si byla vědoma toho, že měli neskutečné štěstí, když z rodiny, která se účastnila boje celá, zemřel pouze jeden člen. Ale tato racionální úvaha nepomáhala, nemohla pomoci. Bratrovu smrt nejhůř nesl právě George. Na smutek měl jeden lék – práci. Ale chyběla mu radost; od bratrovy smrti nedokázal vymyslet žádný nový taškářský kousek. Přebolí to, vše přebolí, ale teď to bylo těžké. Utřela si rukávem oči a podívala se na rodinné hodiny. Všichni živí byli v pořádku. A brzy jich bude víc.
Na Štěpána měla přijít na návštěvu i Andromeda Tonksová, ukázat Harrymu jeho malého kmotřence – Teda Lupina. Moc se na malého těšila, dlouho nedržela v rukou miminko. Brzy bude mít i vlastní vnoučata, usmála se. Rumunská vnučka bude daleko, Billovo dítě snad uvidí častěji. Příští Vánoce, to už bude dům plný dětí. A nové naděje.
Jen Ron… S Ronem to bylo složité. Po Hermionině zmizení věnoval společně s Harrym veškerou energii jejímu nalezení. Pátrání však bylo bezvýsledné. Po několika měsících nastal zlom – Ron upadl do beznaděje. Poslední měsíc téměř nevycházel ze svého pokoje. Kdyby mu nenosila jídlo, tak by snad ani nejedl. Vzdychla si. Snad ho Harry nějak povzbudí, třeba zjistil něco nového.
Zmizení Hermiony si nikdo z nich nedokázal vysvětlit. Molly si nejdříve myslela, že si Hermiona chtěla prostě jen odpočinout – ale proč na tak dlouho? A přece by nezmizela bez rozloučení a jakékoli zprávy? Ron byl přesvědčen, že ji někdo unesl, ostatně se zdaleka nepodařilo vypátrat a odsoudit všechny Smrtijedy. Třeba Lucius Malfoy zmizel neznámo kam, a nebyl zdaleka jediný. Co si myslel Harry, paní Weasleyová nevěděla. Harryho často neviděla. Zahájil bystrozorský výcvik a aktivně se zapojil do pátrání po Smrtijedech a samozřejmě také po Hermioně. Nalezení hrdinky poslední války bylo ostatně prioritou celého ministerstva.
Harry neměl žádné oficiální postavení, formálně byl pouhým bystrozorem v přípravě, ale jeho neformální autorita byla v celém kouzelnickém světě i na ministerstvu uznávaná. Jen díky ní dokázal nakonec přesvědčit Starostolec o nevině Severuse Snapea. Ona si jí tak jistá nebyla, v tom ostatně nebyla sama, ovšem když na tom trval Harry…
Najednou se ozvalo prásknutí a za oknem se objevila postava Harryho.
„Harry!“ vrhla se k němu okamžitě Ginny.
„Ginny!“ chytil ji Harry za obě ruce.
Dívali se na sebe, jako by se neviděli snad deset let. Ginny se lehce a nepřítomně usmívala.
Molly se pousmála. O jejich vztahu věděla a byla mu ráda. Vždyť Harry byl skoro jako její vlastní syn! Koho lepšího by si mohla pro svou dceru přát!
Kdoví, jak dlouho by tam stáli, kdyby je nevyrušilo odkašlání Arthura Weasleyho.
„Harry, vítám tě. Neměl jsem teď čas to příliš sledovat, víš něco nového?“
„Jestli myslíš o Hermioně, tak bohužel, pořád nic. Co Ron?“ odpověděl Harry smutně.
„Stále stejné, Harry, nebo spíš ještě horší. Byla bych ráda, kdybys zašel za ním nahoru. On snad i Vánoce bude trávit ve svém pokoji,“ povzdechla si Molly.
Harry sklopil hlavu. Musí za ním zajít, určitě. Toho setkání se však obával. Pátrání vůbec nepokročilo. Neměli se jednoduše čeho chytit. Každého chyceného Smrtijeda vyslýchali pod Veritasérem, ale žádná stopa. Nic. Jak mu to vysvětlí?
„Nech ho chvíli odpočinout, Molly,“ vložil se do toho Arthur Weasley. „To neuteče.“
Těžko říci, zda by ho Harry poslechl, v tu chvíli však na okno zaťukala sova. Ginny okno otevřela.
„Tuhle sovu neznám, čí může být?“ poznamenala a převzala si obálku ze zažloutlého papíru, který byl silně cítit naftalínem. Na obálce bylo napsáno Harryho jméno.
„Smrdí to jako u paní Figgové,“ zamumlal Harry, když dopis od Ginny přebíral.
„To je od paní Figgové!“ zvolal překvapeně.
Co mu může chtít? Asi vánoční přání; zastyděl se, že ho to nenapadlo hned. Měl jí také nějaké poslat nebo ji i zajít navštívit. Byla to ona, kdo na něj v dětství dohlížel; jediný člověk, který mu tehdy projevil alespoň nějakou náklonnost. A on na ni téměř zapomněl. Musí to napravit.
Otevřel obálku. Vypadl z ní malý lístek a ještě jedna obálka bez adresáta i bez zpáteční adresy. Ani tentokrát nebyl použit pergamen, ale nový papír, s vánočními motivy. Dopis vypadal jako mudlovský, jen pečeť ukazovala na to, že jej pravděpodobně psal kouzelník. Necítil z ní však žádnou magii – nebylo tedy použito kouzlo odhalující neoprávněné otevření. Rychle očima přelétl stručný průvodní lístek a překvapeně se posadil. Neřekl ani slovo, když třesoucíma se rukama opatrně, ale nedočkavě trhal obálku.
„Hermiona. Hermiona píše,“ řekl, jako by nevěřil vlastním očím.
Další kapitola: Nejdeš mi z hlavy
1,792 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...