So this is Christmas and what have you done
Another year over and a new one just begun
And so this is Christmas I hope you have fun
The near and the dear one the old and the young
A very merry Christmas
And a happy New Year
Let’s hope it’s a good one
Without any fear
And so this is Christmas for weak and for strong
For rich and the poor ones The world is so wrong
And so happy Christmas For black and for white
For yellow and red ones Let’s stop all the fight
War is over
If you want it
War is over
Now…
Newcastle; 18. prosince 1998
Z obývacího pokoje zněla koleda o dobrém králi Václavovi odněkud z daleké bezvýznamné středoevropské země a celým domem voněly zázvorové sušenky. Hermiona se snažila najít v sobě vánoční náladu, ale v australském horku to bylo obtížné. Připadalo jí nepatřičné poslouchat koledy beze sněhu, bez praskajícího krbu. Vzpomněla si na poslední Vánoce v Godrikově dole s Harrym. Moc klidu si tehdy neužila, šťastné ale byly – přežili. Teď je po všem, je klid a mír. Měla by být šťastná.
Rodiče byli skvělí. Těhotenství se vyvíjelo dobře – Hermiona se konečně odhodlala navštívit lékařku. Vlastně by bylo ukázkové, pokud by se Hermiona dokázala uvolnit a být v pohodě. Tedy, až na ty noční můry. Sny o podivném infernu se jí vracely stále, i když teď už méně často. Se svou situací se začínala vyrovnávat – plánovala alespoň bezprostřední budoucnost, její racionální stránka v ní začínala vítězit. Přestávala se chovat jako automat. Důležité bylo, že si už dokázala představit, co bude dělat. Matka i otec jí v tom velmi pomohli. Jejich přístup, který na první pohled postrádal emoce, se omezoval na hledání nového domu, na výběr vybavení, na zdravotní záležitosti. Nechtěli, nebo možná neuměli rozebírat city, nevedli zbytečné úvahy. Hermiona ke svému životu ostatně nyní přistupovala stejně. Nedokázala se na dítě těšit, představovat si, jak bude vypadat, vybírat jméno; stejně jako rodiče se proto soustředila jen na konkrétní věci, které bude třeba zařídit. Ale měla pocit, že teď už to zvládne.
„Mio,“ sedla si k ní matka s několika pohlednicemi. „Píšu vánoční pozdravy přátelům a napadlo mě, jestli by ses také nechtěla připojit.“
Hermiona přemýšlela. Uvědomovala si, že od ní nebylo hezké, když zmizela bez rozloučení, když ani Harrymu s Ronem nedala vědět, kde je. Určitě si o ni dělají starosti, třeba si myslí, že se jí něco stalo, nebo že ji unesli dosud nepochytaní Smrtijedi. Jak mohla být tak sobecká! Proč ji nenapadlo dříve, že by měla dát přátelům najevo, že je v pořádku! Celý poslední půlrok jí připadal, jako by se pohybovala ve zlém snu. Musí to napravit.
„Mami,“ odpověděla po chvíli, „musím napsat Harrymu. Nechci ale, aby mě našli. Myslíš, že by se dal dopis odeslat odjinud?“
„Určitě dal, Hermiono, jen mi vysvětli proč. Jsou to přeci tví přátelé. Není dobře, že se od nich distancuješ. Je to kruté vůči nim a není to dobré ani pro tebe. Nebo ti nějak ublížili? Anebo se bojíš, že by ti mohli ublížit?“ zeptala se paní Grangerová znepokojeně.
„Ne, jich se nebojím, jen se nechci vrátit. Bojím se toho, že by mě přesvědčovali k návratu a… to nemůžu, mami. Nedokázala bych se podívat Ronovi do očí. Nejde to.“
Bylo to poprvé, kdy se Hermiona zmínila o svém příteli. Paní Grangerová si vzpomněla, že Hermiona o Ronovi vyprávěla vždy tak zaujatě… Byla tehdy přesvědčená, že minimálně poslední dva roky do něj dcera byla zamilovaná.
„Je to kvůli tvému dítěti? Ron není jeho otec, viď,“ konstatovala, spíše nežli by se ptala.
Hermiona odvrátila hlavu. O tom mluvit nechtěla, ale vlastně to sama nakousla. Nakonec odpověděla: „Ne, není. Ale to není jediný důvod, mami. Nechci, aby ten chlapec byl kouzelník. Chci, aby žil normální život. Ten svět je… Mami, já o tom opravdu nechci mluvit, ještě ne… Možná později, později si o tom určitě promluvíme. Ale teď ne.“
„Promiň, Mio, nebudu vyzvídat. Naše dohoda platí. Vraťme se k těm pohlednicím. Vyber si nějakou, napíšeš ji, viď,“ změnila raději téma rozhovoru matka.
Byla ráda, že Hermiona se už chová normálněji. To, že se odhodlala napsat přátelům, ji potěšilo. Sama by jim už dávno napsala, kdyby věděla kam. Ale nikdy si s nikým z kouzelnického světa nedopisovala normální poštou, neznala žádné adresy, jestli vůbec něco jako normální adresy měli. Veškerou kouzelnickou poštu zajišťovala Hermiona – i sovu, kterou používali, když psali Hermioně do Bradavic nebo jinam, obstarala ona. Na soví poště bylo nejlepší, že jste nemuseli znát adresu – sova vždy věděla, kde adresáta zastihne. Teď ji už neměli. Kromě toho ji manžel od kontaktování kouzelníků za Hermioninými zády zrazoval. Zdůrazňoval, že musí respektovat přání dcery, že ona zná nejlépe své důvody. Možná to však bylo i kvůli tomu, že manžel nechtěl, aby se do kouzelnického světa Mia vrátila, napadlo ji. Kdyby měla adresu, mohla by snad dceři pomoci?
…
Hermiona si mlčky vytáhla náhodně jednu z pohlednic. Co napíše? A komu? A jak zprávu doručí? Kouzelnickou poštu použít nechtěla, to by se rovnou mohla zaregistrovat na zdejším ministerstvu. Mudlovskou poštou by mohla poslat dopis paní Figgové, její adresu určitě najde. Ne, matce adresu raději nedá, kdoví jestli by ji nenapadlo pak Harryho nebo Weasleyovy kontaktovat. Vzpomněla si, že jedna z jejích spolužaček se chystá na Vánoce do Londýna. Mohla by ji požádat, aby dopis hodila do schránky přímo v Londýně – nechtěla, aby přátelé zjistili, že byl dopis odeslán ze Sydney a už vůbec ne přímo z Newcastlu.
Začala psát, bylo to těžké. Dopis několikrát přeškrtávala, přepisovala. Snažila se objasnit své důvody, ale bez vysvětlení všech okolností to bylo nemožné. Nakonec to vzdala a omezila se na velmi stručnou zprávu.
Milý Harry,
Je pro mě těžké začít, opravdu mě moc mrzí, že jsem tebe, Rona i ostatní opustila bez rozloučení. Vím, že pro to nenajdu žádnou omluvu.Ani já sama teď dobře nechápu, proč jsem Vám nenapsala dříve.
Prosím, nedělejte si o mě starosti. Jsem v pořádku. Chybíte mi. Potřebuji být ale sama.
Prosím, vyřiď mé pozdravy celé rodině Weasleyů, určitě trávíš Vánoce s nimi. Vyřiď jim i mou upřímnou soustrast, smrt Freda mě hodně sebrala. A Ronovi prosím řekni, aby na mě zapomněl a že mu přeji, aby byl šťastný.
Hermiona
Pohlednici vložila do obálky. K té přiložila stručný vysvětlující průvodní dopis pro paní Figgovou, oboje vložila do další obálky a šla hledat adresu. Potom zatelefonovala spolužačce Meg Prichardové, aby zjistila, zda jí plán vyjde. Meg s tím neměla problém a slíbila, že dopis v Londýně do schránky hodí. Hermiona se jí snažila několikrát zdůraznit, že je nutné dopis hodit do schránky, aby Meg nenapadlo odesílat dopis z pošty. To by již mohlo být stopou. Nemohla však spolužačce vysvětlovat důvody, aby nevzbudila její zvědavost či pochyby, a nechtěla ani použít žádná kouzla. Spolehla se tedy na mudlovskou psychologii a doufala, že se Meg bude touto podprahovou informací řídit.
„Hermiono,“ zavolala matka z kuchyně, „hovořila jsi o chlapci, bude to tedy kluk? Ptala ses lékařky na ultrazvuku?“
Hermiona zavřela oči. Skutečně to řekla? Asi ano. Ale ne, doktorky se neptala. Nikdy předtím o pohlaví dítěte nepřemýšlela, vlastně vůbec nepřemýšlela o tom, jaké dítě bude; těhotenství co možná nejvíce ignorovala i nyní. Položila si ruku na břicho. Pohladila je, dítě v jejím lůně se zavrtělo. Pohyby cítila už kolikrát, ale nyní poprvé se na ně vědomě zaměřila. Zavřela oči a soustředila se na dítě.
„Ano mami, budu mít syna,“ odpověděla matce a poprvé od únosu do sídla rodiny Malfoyů se usmála.
……………….
Praha; Motol, 24. prosince 1998
Gellert Grindelwald seděl ve společenské místnosti dětského oddělení a díval se na televizi. Dávali nějaký sentimentální nesmysl o dívce ze statku, kterou šikanovaly nevlastní matka a sestra. Určitě si na konci vezme prince. Blbost. Ovšem na tom nezáleželo Snažil se co nejvíce sledovat české pořady, potřeboval si obnovit dávno zasuté znalosti češtiny. S jazykem problém mít nebude. Hodně ho sice od dětských let zapomněl, ale jak si ověřil, základům rozuměl a zbytek se doučí. Přeci od dítěte po takto dlouhém bezvědomí nemohou očekávat, že vše bude umět tak jako dříve!
Byl stále ještě v nemocnici. Rehabilitace jeho těla pokračovala bez komplikací, poměrně rychle. Tělo bylo mladé, silné. Mohl by ji samozřejmě uspíšit, ale nebylo by moudré na sebe upozorňovat. Paní Hellerová chtěla, aby na Vánoce byl doma, bylo to však ještě příliš brzy. Vánoce, takový hloupý sentimentální zvyk. Nikdy tomu nerozuměl, ani jako malý. Jeho matka se dojímala nad všemi těmi hloupými zvyky, nad příběhem dávno mrtvého muže. Nechápal to. Už si však zvykl, že lidé – mudlové i kouzelníci – se chovají někdy neuvěřitelně hloupě. Ty jejich sentimentální řeči! Ne že by žádné city necítil, to ne. Měl rád vzrušení z boje, z rizika nebo ze sexu. Rád lidi ovládal rád se bavil a miloval obdiv.. Ale dojímat se nad dítětem v jesličkách, to nikdy nepochopí. Byl však natolik inteligentní, aby dokázal předstírat chování, které od něj druzí očekávali, včetně těch jejich stupidních citů, když to bylo nutné.
Přemýšlel, zda udělal dobře, že si vybral tak mladé tělo. Bude to hrozně otravné být ještě sedm let pro všechny dítětem, nemoci kouzlit mimo školu. Místo i věk však zvolil po důkladném zvážení všech okolností. Přestože určité informace o světě venku měl, věděl, že se musí hodně učit. Nesnesl by pomyšlení, že se na něj okolí dívá jako na hloupého, a pravou identitu a důvody neznalostí vysvětlit nikomu nemohl, alespoň ne hned. Tělo desetiletého chlapce před nástupem do kouzelnické školy bylo nejvhodnější pro postupné nabývání znalostí o dnešním světě. Je také ideální pro získání nové kouzelnické identity.
Čechy si zvolil z mnoha důvodů, nejen pro své malé tajemství, ale i pro jejich kouzelnickou tradici.. Každá škola měla tradici založenou na poněkud jiných kouzlech podle země, kde se nacházela. A škola magie na hradě Houska byla vyhlášena schopností skloubit v sobě východní slovanskou a židovskou tradici s keltskými kořeny. Vycházela i z germánské magie, což mu vyhovovalo, v té byl mistr. Možnost přiučit se něco nového ho lákala – alespoň jeho dětství nebude taková ztráta času.
Těch padesát let, které strávil ve vězení, bylo nesmírně dlouhých. Nikdy nečekal, že to takto skončí. Předpokládal, že ho, pokud svůj boj prohraje, zabijí. To by mu umožnilo po návratu shromáždit opět své příznivce a pokračovat tam, kde skončil. Teď to už takto nepůjde, strategie musí být jiná. A to vše kvůli němu! Jen Albus s těma jeho andělsky modrýma očima mohl být tolik soucitný nebo hloupý. Což je ostatně totéž. Jako by o to Gellert stál! Jen kvůli Albusovi musel čekat tolik let na nový život!
Brumbál byl vždy zvláštní. Tak chytrý, tak schopný. Čistokrevný kouzelník, který měl obdiv k jeho schopnostem, k jeho síle i inteligenci. Ten obdiv byl ostatně vzájemný. Jediný, který mu mohl být roven, nebo téměř roven. Ale Albus ho zavrhl. Nebo on jeho? Může si to namlouvat, ale ve skutečnosti ho stále hnětlo, že Albus nebyl schopen jej přijmout a obdivovat tak, jak po tom toužil. U něj jediného po tom opravdu toužil. Ostatní – ti mu přeci nesahali ani po kotníky, jejich obdiv a úcta byly samozřejmé. A jejich strach. Strach je ještě lepší než obdiv a úcta. Strach ostatní donutí dělat to, co chce; je to nejefektivnější způsob řízení druhých.
Těch padesát let nebyl úplně ztracený čas. Ve vězení mu naštěstí poskytovali, byť jen po krátký, přesně vymezený čas, literaturu i noviny. Ještěže neskončil v Azkabanu. V Nurmengardu byli přeci jen v některých věcech osvícenější. Věž starého hradu jinak žádné pohodlí neposkytovala, byl trvale na samotce a bez té povolené hodiny četby denně by jistě propadl šílenství. Takto mohl alespoň trochu sledovat vývoj jak kouzelnického, tak i mudlovského světa. Dozvěděl se proto, že ten uřvaný směšný mudla se stupidním knírkem, kterého léta držel pod Impériem, byl brzy po jeho porážce také zlikvidován. Jeho rodné město se pak stalo opět součástí Československa, později samostatné České republiky. Zjistil však také, že to jeho plány zásadně neohrožuje, celá Evropa směřuje ke sjednocení – nebude tedy problém, až přijde čas, navázat tam, kde skončil. Naopak, toto mu hrálo do karet – nebude muset ovládat jednu zemi po druhé. Zdálo se sice, že kouzelnický svět za mudlovskou integrací zaostává, to ovšem nebude zásadní problém, to vyřeší.
Sledoval i anabázi Voldemorta – chlapec se zdál být schopný. Zpočátku. Z Voldemortova návratu po zničení jeho tělesné schránky bylo zřejmé, že stejně jako on dokázal vyrobit viteál. Ale jeho metody… Přeháněl to. Skutečný vůdce musí přece přesně vyvažovat laskavost a tvrdost. Cukr a bič. Lidé se musí bát, to ano, ale zároveň ho musí milovat. Musí cítit touhu patřit mezi vyvolené a musí se třást hrůzou před vzbuzením jeho hněvu. Zdá se, že toto Voldemort neuměl. Metodu cukru a biče modifikoval tak, že zrušil cukr. Nikdy se mu nepodařilo vzbudit lásku širokých kouzelnických vrstev. Ale jak chtěl skutečně ovládnout svět jen s hrstkou Smrtijedů? Každý vůdce potřebuje nejen skupinu svých oddaných, ale musí ovládnout i přelétavé masy, a to Voldemort neuměl. Tom Raddle navázal na jeho myšlenky. To mu lichotilo. Hnětlo ho však, že je nebyl schopný opravdu zrealizovat, vlastně je spíše zdiskreditoval. Grindelwald nechápal jeho nepředvídatelné a nelogické zabíjení mudlů. Jistě, bylo potřeba nastolit vládu kouzelníků nad mudly, to bylo logické – dokonalejší lidé by se neměli hrbit před podřadnou rasou. Bylo to přeci v zájmu všech. Zdálo se však, že Voldemort neměl skutečný plán. Jakoby jeho cílem bylo jen vraždit, jakoby byl jen krutý a Grindelwaldovy vznešené ideje mu posloužily jen jako zástěrka pro nelogické a nepotřebné zločiny. Ale bez ovládaných nemohou být ani vládci! Voldemort byl mocný kouzelník, avšak bez strategických schopností a inteligence Grindelwalda. Jen tak lze vysvětlit, že ho mohl porazit ten kluk.
Ano, i on udělal řadu chyb, jak jinak by ho Albus přemohl? Má však novou šanci, a té nyní využije. Začne znovu od začátku. Vybuduje svět, který si vysnil jako mladík. Stane v jeho čele – mladý silný vůdce. Času má dost.
Sestra mu donesla oběd. Rybí polévka a krupicová kaše, dělají si legraci?
„Veselé Vánoce, Romane!“ pozdravila. „Je všechno v pořádku? Odpoledne za tebou přijdou rodiče a možná i Ježíšek!“ usmála se šibalsky.
Gellert si ji prohlížel. Dost hezká mudla. Líbila se mu, nebylo by špatné si s ní trochu pohrát. Ale s tímto dětským tělem… Vzdychl si. Ženám se vždy líbil. Býval krásný modrooký blonďák, dokonalý německý chlapec. Dával sice přednost spíše chlapcům, nevzdával se však potěšení ani z děvčat, zvlášť mudlovských – ty mohl snadněji ovládat. O skutečně partnerský vztah nikdy nestál, toho byl možná schopen jen s jedním – ale to je pryč.
„Ahoj, mám dobře,“ odpověděl. „Nemáš jiný?“ ukázal na jídlo.
Sestra se usmála.
„Nemám, ale něco ti přinesu, jsou přece Vánoce. Na co bys měl chuť?“
„Maso. Pečené. Chleba. Gurka.“ Pivo, chtěl dodat, ale to by mu už asi neprošlo.
„V bufetu mají grilované kuře, dojdu ti pro něj, chceš?“ nabídla se sestra. Tomuto chlapci nedokázala nic odepřít. Stačilo, když se na ni podíval. Nevěděla proč, asi že přežil svou vlastní smrt – o jeho příběhu si povídali na oddělení všichni, jeho návrat do života byl zázrak. Jestli mu to zůstane, co bude dělat s děvčaty, až bude starší! A jestli mu zůstanou jeho podmanivé oči… Již teď byl velmi hezký. Hnědé vlasy, pravidelné, klasicky krásné rysy tváře. Jeho výraz byl zvláštní – jako by byl starší, než opravdu byl – možná i to byl důsledek prožitého utrpení. Usmála se.
I Roman se na ni usmál. Udělá, co po ní chce, pomyslel si. Vše je tak, jak má být.
………………
Londýn; téhož dne
Meg Prichardová společně se svou babičkou chystala již od rána vše na zítřejší den. Těšila se jako malá. Dárky už měla zabalené, ke krbu si dala punčochu. Škoda, že neexistují kouzla. Bylo to krásné věřit, že dárky přiváží Santa Claus; Vánoce pro ni byly stále magickým časem. Teď už na magii samozřejmě nevěřila, ale kouzlo Vánoc na ni stále vliv mělo. Najednou si vzpomněla – musí hodit do schránky ten dopis Mii Wilkinsové. Slíbila jí to.
„Babi, kde je tady nejbližší poštovní schránka? Musím honem poslat dopis.“
„Jaký dopis, Meggie? Jestli je to vánoční přání, neměla bys to házet do schránky. Teď už ji budou vybírat až po svátcích.“
„Nevím, co je v něm, ale určitě to bude něco k Vánocům. Kamarádka chtěla poslání urychlit tím, že mi ho dala, abych ho poslala hned, jak přijedu do Londýna. A já jsem na to zapomněla.“
„Ukaž, kam se to má poslat?,“ nasadila si brýle paní Prichardová. „Zobí ulice, Kvikálkov. To není daleko. Víš co? Sbal se, uděláme si výlet a doručíme to osobně,“ prohlásila rezolutně. „Nikdo by neměl na Vánoce čekat marně na zprávy od svých blízkých.“
„Máš pravdu, babi,“ začala se hned chystat Meg.
…
Paní Figgová se právě dívala z okna, když před jejím domkem zastavilo auto a z něj vystoupily dvě ženy. Prohlédla si je; byla navyklá pozorovat okolí domu od doby, kdy ji Albus Brumbál pověřil hlídáním Harryho. Teď už to potřeba nebylo, ale ona se už po takové době nedokázala zbavit svého zvyku; ostatně příliš jiné zábavy, než sledovat co, kdy a s kým její sousedi dělají, neměla. Překvapilo ji, že namířily přímo k jejímu domu. Začala si sundávat kuchyňskou zástěru, že je půjde přivítat, mladší z nich však jen hodila něco do schránky a hned odcházely.
Když paní Figgová vyšla ven pro dopis, viděla už jen odjíždějící auto.
Doma si sedla ke kuchyňskému stolu, aby si dopis prohlédla. Obyčejný mudlovský dopis, jen bez zpáteční adresy. Písmo jí bylo povědomé, nedokázala si ho však zařadit. Dopis otevřela – vypadl z něj malý lístek a další, teď již zapečetěná, obálka. Začala číst lístek:
Milá paní Figgová,
Dovolte, abych Vám nejdříve popřála veselé Vánoce a šťastný Nový rok. Prosím Vás také, abyste vloženou obálku odeslala Harrymu Potterovi. Nemám teď bohužel možnost používat soví poštu, proto to nemůžu udělat sama.
S přáním všeho nejlepšího
Hermiona Grangerová
Překvapeně dopis položila na stůl. Tak Hermiona Grangerová žije. Ano, určitě to psala ona, teď už písmo poznávala. Musí dopis co nejrychleji předat Harrymu, dělají si všichni o ni takové starosti. Bystrozoři už po slečně Grangerové marně pátrají několik měsíců. I jí se vyptávali, jestli něco neví, bylo jí líto, že jim nemohla pomoci. Teď jim už pomoci dokáže.
……………
Doupě; téhož dne
Molly Weasleyová a Ginny dokončovaly společně poslední přípravy na první poválečné vánoční oslavy. Arthur Weasley seděl v křesle a četl si Denního věštce. Ke kuchyňským pracím ho manželka pustit nechtěla – své věci si raději dělala sama a také jej nechtěla příliš unavovat. Měl opravdu hodně práce. Na ministerstvu konečně povýšil, stal se náměstkem ministra. Ministrem Starostolec zvolil Kingsleyho Pastorka. Právě Arthur měl na starosti očistu ministerstva od Smrtijedů a jejich pomocníků. Kolik kouzelníků, které považovala za slušné, se zaleklo a začalo podporovat Vy-víte-koho! Nyní bylo potřeba oddělit ty, kteří se zapojili aktivně, od těch, kteří se jen báli. Kingsley si jejího manžela vybral proto, že Arthur nebyl mstivý a že předpokládal jeho objektivní snahu o prošetření všech okolností a také určitou míru soucitu. Kouzelnická společnost si nemohla dovolit další rozkol a válku. Právě její manžel byl tou pravou osobou, která dovede zvážit, kdo je skutečně nebezpečný a vinný, a u koho bude lepší přimhouřit jedno, nebo i obě oči. To bylo důvodem, proč poslední měsíce byl doma velmi málo; v práci často i přespával.
Molly se těšila, že že přes svátky uvidí konečně téměř opět celou svou rodinu. Život se pomalu navracel do starých kolejí. Charlie se vrátil do Rumunska ke své práci, ten letos nepřijede. Jeho žena čeká první dítě, má se narodit počátkem února, a on ji nechtěl ani přemisťovat, ani opouštět. To samozřejmě chápala. Bill s Fleur přijdou až pozítří, dnešek a zítřejšek ještě tráví u Delacourtových ve Francii. I Fleur byla těhotná, ale teprve v pátém měsíci. Ani Fleur se raději nechtěla přemisťovat, cestování vyřeší napůl po mudlovsky – letadlem, a pak letaxovou sítí.
Ginny přijela z Bradavic na prázdniny již předevčírem, dokončovala poslední, nepovinný ročník. Paní Weasleyová byla ráda, že Ginny školu dokončí. Třeba se bude věnovat i dalšímu studiu? Chytrá je na to dost. Bradavice obnovily výuku normálně, jako každý rok. Přes léto byly mnohé škody napraveny, a i když ještě nebylo vše hotové, učit se už dalo. Ginny vypadala zasněně, očividně se těšila na Harryho, který slíbil, že přijede dnes. Vlastně by tu měl být každou chvíli.
Percy a George by měli přijet zítra. Percy pracoval opět na ministerstvu, teď už se ale za svého otce nestyděl. Měl vážnou známost, doma se moc nezdržoval. Pomalu budou muset chystat další svatbu. George pokračoval ve svém podnikání, teď už sám. . Paní Weasleyová si byla vědoma toho, že některé rodiny utrpěly více ztrát, věděla, že měli neskutečné štěstí, když z rodiny, která se účastnila boje celá, zemřel pouze jeden člen. Ale tato racionální úvaha nepomáhala, nemohla pomoci. Bratrovu smrt nejhůř nesl právě George. Na smutek měl jeden lék – práci. Ale chyběla mu radost; od bratrovy smrti nedokázal vymyslet ani žádný nový taškářský kousek. Přebolí to, vše přebolí, ale teď to bylo těžké.
Na Štěpána měla přijít na návštěvu i Andromeda Tonksová, ukázat Harrymu jeho malého kmotřence – Teda Lupina. Moc se na malého těšila, dlouho nedržela v rukou miminko. Brzy bude mít i vlastní vnoučata, usmála se. Rumunská vnučka bude daleko, Billovo dítě snad uvidí častěji. Příští Vánoce, to už bude dům plný dětí, těšila se.
A Ron… S Ronem to bylo složité. Po Hermionině zmizení věnoval společně s Harrym veškerou svou energii jejímu nalezení. Pátrání však bylo zcela bezvýsledné. Po několika měsících nastal zlom – Ron upadl do beznaděje. Poslední měsíc téměř nevycházel ze svého pokoje. Kdyby mu nenosila jídlo, tak by snad ani nejedl. Vzdychla si. Snad ho Harry nějak povzbudí, třeba přinese nějaké zprávy.
Zmizení Hermiony si nikdo z nich nedokázal vysvětlit. Molly si nejdříve myslela, že si Hermiona chtěla prostě jen odpočinout – ale proč na tak dlouho? A proč zmizela bez rozloučení? Ron byl přesvědčen, že ji někdo unesl, ostatně se zdaleka nepodařilo vypátrat a odsoudit všechny Smrtijedy. Třeba Lucius Malfoy zmizel neznámo kam, a nebyl zdaleka jediný. Co si myslel Harry, paní Weasleyová nevěděla. Harry měl teď hodně práce, příliš často ho neviděla. Zahájil bystrozorský výcvik a aktivně se zapojil do pátrání po Smrtijedech a samozřejmě také po Hermioně. Nalezení hrdinky poslední války bylo ostatně prioritou celého ministerstva.
Harry neměl žádné oficiální postavení, formálně byl pouhým bystrozorem v přípravě, ale jeho neformální autorita byla v celém kouzelnickém světě i na ministerstvu vysoká. Jen díky ní dokázal nakonec přesvědčit Starostolec o nevině Severuse Snapea. Ona si jí tak jistá nebyla, v tom ostatně nebyla sama, ovšem když na tom trval Harry…
Najednou se ozvalo prásknutí a za oknem se objevila postava Harryho.
„Harry!“ vrhla se k němu okamžitě Ginny.
„Ginny!“ chytil ji Harry za obě ruce.
Dívali se na sebe, jako by se neviděli snad deset let. Ginny se lehce a nepřítomně usmívala.
Molly je nechtěla rušit. O jejich vztahu věděla a byla mu ráda. Vždyť Harry byl skoro jako její vlastní syn! Koho lepšího by si mohla pro svou dceru přát!
Kdoví, jak dlouho by tam stáli, kdyby je nevyrušilo odkašlání Arthura Weasleyho.
„Harry, vítám tě. Neměl jsem teď čas to příliš sledovat, ale víš něco nového o Hermioně?“
„Bohužel, stále nic. Co Ron?“ odpověděl Harry smutně.
„Stále stejné, Harry, nebo spíš ještě horší. Byla bych ráda, kdybys zašel za ním nahoru. On snad i Vánoce bude trávit ve svém pokoji,“ povzdechla si Molly.
Harry sklopil hlavu. Musí za ním zajít, určitě. Toho setkání se však obával. Pátrání vůbec nepokročilo. Neměli se jednoduše čeho chytit. Každého chyceného Smrtijeda vyslýchali pod Veritasérem, ale žádná stopa. Nic. Jak mu to vysvětlí?
„Nech ho chvíli odpočinout, Molly,“ vložil se do toho Arthur Weasley. „To neuteče.“
Těžko říci, zda by ho Harry poslechl, v tu chvíli však na okno zaťukala sova. Ginny okno otevřela.
„Tuhle sovu neznám, čí může být?“ poznamenala a převzala si obálku ze zažloutlého papíru, který byl silně cítit naftalínem. Na obálce bylo napsáno Harryho jméno.
„Smrdí to jako u paní Figgové,“ zamumlal Harry, když dopis od Ginny přebíral.
„To je od paní Figgové!“ zvolal překvapeně.
Co mu může chtít? Asi vánoční přání; zastyděl se, že ho to nenapadlo hned. Měl jí také nějaké poslat nebo ji i zajít navštívit. Byla to ona, kdo na něj v dětství dohlížela; jediný člověk, který mu tehdy projevil alespoň nějakou náklonnost. A on na ni téměř zapomněl. Otevřel obálku. Vypadl z ní malý lístek a ještě jedna obálka bez adresáta i zpáteční adresy. Ani tentokrát nebyl použit pergamen, ale nový papír, s vánočními motivy. Dopis vypadal jako mudlovský, jen pečeť ukazovala na to, že jej pravděpodobně psal kouzelník. Necítil z ní však žádnou magii – nebylo tedy použito kouzlo odhalující neoprávněné otevření. Rychle očima přelétl stručný průvodní lístek a překvapeně se posadil. Neřekl ani slovo, když třesoucíma se rukama opatrně, ale nedočkavě trhal obálku.
„Hermiona. Hermiona píše,“ řekl, jako by nevěřil vlastním očím.
772 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...