Tichá je voda, šerý svět
Lehnout si do trav, nemyslet
Tichá je voda, šerý svět
Těžko mi na tě nemyslet
A na té vodě tisíc mincí
A na té vodě jemná zář
Na každé minci tvoje jméno
Na každé minci je tvoje tvář
Tichá je voda, šerý svět
Těžko mi na tě nemyslet
Těžko mi na tě nemyslet…
Karel Plíhal
Praha; 2. května 1999
Na květen bylo nezvykle studené a deštivé počasí. K ránu byla všude mlha, která jen prohlubovala tísnivý pocit, který paní Hellerová měla už několik týdnů. Zamyšleně se dívala z okna za synem, který odcházel do školy. Roman odcházel sám, nechtěl, aby ho doprovázela. Ani se neotočil a nezamával, jak dělával dříve.
Ráno mívala vždy napilno – připravit snídani, svačinu do školy, zkontrolovat, zda je syn řádně připraven, dobře oblečen… Teď to bylo jiné. Roman velmi těžce nesl, když se snažila jakkoli zasahovat do jeho soukromí. Přijímal jako samozřejmost, když mu připravila jídlo, vyprala a vyžehlila oblečení, ale tím by, podle jeho názoru, měla podle všeho mateřská péče končit. Kdykoli se snažila zajímat se o cokoli týkající se školy, kdykoli se ho ptala na jeho spolužáky, zážitky, byla odmítnuta. Ne, nebyl nepříjemný. Vždy se mile usmál a odvedl řeč jinam nebo jí dal najevo, že je vše v pořádku a že to zvládá.
Jak se změnil! Ostatně i jídlo mu chutnalo úplně jiné, než před tou událostí. Mluvil také jinak – to že se vyjadřoval hůře, připisovala dlouhému bezvědomí, musel se učit znovu svůj jazyk ovládat. Ale proč používá cizí výrazy, které nikdy dříve neslyšel? Ano, hodně nyní čte, ale přesto… Vlastně v mnoha ohledech měl slovní zásobu lepší. A proč za ní nikdy nepřijde, aby se přitulil? Vždyť teprve oslavil jedenácté narozeniny, ještě není tak velký!
Nejzvláštnější však bylo, že si úplně přestal hrát. Předtím ho nemohla dostat k učení, jen by seděl u počítače nebo se bavil s Bionicly a legem a teď… Počítač, ten ho zajímal pořád, i když ho otec musel vše znovu naučit, což by ji samo o sobě neudivovalo. Ale hračky, ty ležely v koutě dětského pokoje zcela nepovšimnuty, stále jen četl nebo něco hledal na počítači. Už nehrál ty přihlouplé střílečky, které mu vždy zakazovala, pořád jen brouzdal po internetu. Vše ho zajímalo: zjistila, že chodí i do jejich knihovny a čte knihy, které byly pro jeho věk naprosto nevhodné. Když mu to však chtěla zakázat, nešlo to. Jen se na ni zvláštně podíval, připadala si tehdy spíš jako jeho dítě než rodič. Vysvětlení, že kdyby nějaká kniha pro něj nebyla vhodná, tak by ho nebavila, jí v tu chvíli připadalo naprosto přirozené. Teď už jí to úplně logické nepřipadalo – proč mu vždy vše odsouhlasí? Ano, nejzvláštnější na tom všem bylo, že mu nedokázala nic odepřít, jakoby ji ovládal. Měla z toho všeho nepříjemný pocit, že něco není v pořádku.
Jako by syna někdo vyměnil, pořád se jí vracela neodbytná a nesmyslná myšlenka. Věděla, že to není možné a lékaři ji ostatně upozornili, že následkem dlouhého bezvědomí mohou vzniknout i výrazné změny osobnosti. Snažila se k tomu co nejvíce nalézt v odborné literatuře, ale neuklidnilo ji to. Naopak, čím více četla, tím jí změna jejího syna připadala nepřirozenější.
Uslyšela za sebou kroky manžela a ucítila jeho ruku kolem ramen.
„Hanko, je v pořádku,“ přitiskl ji k sobě. „Je to skvělý kluk. Tak chytrý, o všechno se zajímá. Vůbec není jako jiní rozjívení a drzí puberťáci.“
„To je právě ono, “ povzdychla si paní Hellerová. „Nechová se jako dítě. Nechová se jako předtím.“
„Žádné dítě není pořád stejné a žádné není stejné jako ostatní,“ odpověděl jí manžel. „Proč v tom vidíš problém? Roman přestává být klukem – to je snad v tomhle věku normální. Puberta vždycky přichází náhle. A ještě k tomu ten úraz… Já jsem šťastný, že to tak dopadlo, tak se nerouhej.“ Usmál se. „Chybí ti tvůj malý chlapeček, viď. Na tom ale můžeme zapracovat,“ přitiskl ji k sobě.
Paní Hellerová si vzdychla. Ne, manžel to nechápal. Když se mu svěřila se svými obavami, téměř jí vynadal, že je nevděčná za takový zázrak. Svým novým synem byl okouzlen – ano, Roman teď byl okouzlující, to bylo to nejpřesnější slovo. Ale nebyl to její syn.
Na druhou stranu se svým otcem Roman trávil mnohem více času než s ní. Manžel vlastnil autoopravnu a byl technický typ – a Roman byl technikou doslova fascinován. Manželovi evidentně lichotilo, že syn po škole zajde vždy za ním do garáže, že ho vše zajímá, rád mu vysvětloval, jaká součástka má jakou funkci. Usmála se. To je přeci u chlapců normální, určitě si jen maluje čerta na zeď. Vše se dá přirozeně vysvětlit. Když je něco nemožné, tak to zkrátka možné není.
„Musím už jet,“ vymanila se mu. „A s tím miminkem jsi to myslel vážně? To musíme probrat podrobně večer v ložnici,“ usmála se a políbila jej.
V předsíni si vzala klíče od auta, aktovku, vzorky z nabídky firmy, kde pracovala, a vypravila se do garáže pro své auto. Dnes má hodně ježdění, dřív než v šest doma nebude.
…
Gellert Grindelwald šel do školy. Do mudlovské základní školy. Musel se v duchu usmát – kdyby ho viděli jeho příznivci, určitě by jim celá situace musela připadat směšná. Ten půlrok v mudlovské škole však vydrží, a ostatně – nemarní zde čas. Potřebuje všechny informace a o kouzelnickém světě toho zjistí dost později. Teď má právě tento půlrok na to, aby pochopil co nejvíce z mudlovského současného světa, a on ho využije. Celý svůj čas věnoval studiu. Svět se hodně změnil a on ho chtěl důkladně poznat. Možnosti mudlovské techniky a internetu ho fascinovaly. Když dokáže využívat to nejlepší z obou světů, nic a nikdo jej nedokáže zastavit.
To je však budoucnost, teď musí žít přítomností. Již brzy by jej měli pozvat do české školy čar a kouzel na hradě Houska. Zapsaný v seznamu studentů je, návštěva ze školy by měla dorazit tento nebo příští měsíc. V té době musí být jeho malý problém s tou všetečnou mudlou vyřešenvyřešeno.
Věděl, že ho Hana Hellerová podezírá. Nepřekvapovalo ho to, vlastně s tím počítal: m atku je těžké oklamat, s dítětem je příliš spjatá. Teď si své nejasné podezření nemůže ještě nijak vysvětlit a jako neracionální a nemožné mu proto na rozumové úrovni ještě nevěří. Ale věděl, poznal na ní, že v srdci už ví, že on jejím synem není. A v okamžiku, kdy by se dozvěděla o existenci magie, by jí to došlo. To nehodlal připustit. Navíc ta záležitost se zfalšovaným kouzelnickým otcem… Mohl by jí sice upravit paměť, ale to je zbytečně riskantní – mohlo by se na to přijít, i když to není příliš pravděpodobné. Ovšem pokud by se to stalo, uvrhl by tím na sebe podezření dříve, než bude připraven. Ne, vyřešil to elegantněji. A jistěji. Vše má jednoduché řešení, když se na to díváte ze správného úhlu.
„Dobrý den, paní Kratochvílová,“ usmál se na sousedku, která právě otevírala vrátka předzahrádky u sousedního domu. „Můžu Vám pomoci s tou těžkou taškou?“
„To budeš moc hodný, Románku,“ usmála se stará paní. Jak je ten chlapec milý! Takový citlivý, zdvořilý hoch. Vůbec ne jako ta dnešní rozjívená a nevychovaná mládež. Kéž by takoví byli všichni!
…………………
Bradavice; 3. května 1999
V učebně historie to dnes vypadalo úplně jinak, slavnostněji. Sešla se zde mimořádně zkušební komise vedená staronovým členem Starostolce Tiberiem Ogdenem. Starostolec byl po porážce Voldemorta téměř kompletně vyměněn. Pod vedením Griseldy Marchbanksové se vrátili někteří členové, kteří v těžkých dobách na protest proti politice ministra rezignovali, jako byl například právě Ogden, jiní naopak byli přinuceni rezignovat nyní. Novou členkou se stala i Minerva McGonagallová, a to nejen pro svou funkci ředitelky školy.
„Gratuluji vám, paní Potterová, zkoušky jste zvládla výtečně.“ Mistr Ogden vstal a došel k Ginny, aby jí potřásl rukou. „Pouze obranná kouzla musíme nechat na jindy – ve vašem stavu by to nebylo vhodné. Jejich znalost jste docela nedávno ostatně osvědčila více než přesvědčivě. Děláte čest Nebelvíru.“
Profesorka McGonagallová rovněž s úsměvem gratulovala Ginny a po ní i ostatní členové zkušební komise. Jen Severus Snape zůstal sedět. Kdyby bylo po jeho, tak by žádné speciální komise a úlevy pro děvče, které neví, kdy je na co vhodná doba, nepovolil. Kromě toho prokázala trestuhodnou neznalost v jeho oboru, pokud tedy v necelých sedmnácti skutečně netoužila založit rodinu, o čemž pochyboval. Přípravu lektvaru proti početí sice do svých hodin nezařazoval, ale v doporučených učebnicích byl a on dbal na to, aby studenty v rámci přípravy jiných lektvarů naučil všem nezbytným postupům. Nepochyboval, že generace studentek tyto znalosti využívaly. Ale ona je přeci paní Potterová, ušklíbl se. Ta má nárok na speciální přístup. Ne jako kdysi jeho matka…
Nakonec také vstal ze svého místa a šel pomalu ke dveřím. Ostatní členové komise už odešli, jen mladá žena zde váhavě zůstávala. Vypadalo to téměř, jako by čekala na něj, což dost dobře nechápal.
„Pane profesore,“ začala nesměle, „já… chtěla jsem se rozloučit. A poděkovat.“
„Za co, slečno Weasleyová? Tedy, paní Potterová,“ zeptal se nevěřícně. Neměl pocit, že by zrovna pro toto děvče něco speciálního udělal. Naopak, měl téměř na svědomí smrt jejího muže – to že Potter přežil, rozhodně jeho zásluha nebyla.
„Hodně jste mě toho naučil… Nikdy jsem vám neřekla, že bez vaší výuky obrany proti černé magii bych asi bitvu vůbec nepřežila…“
„Nepřeceňujte to. Měla jste solidní základ z Brumbálovy armády. Ale mrzí mě, že jsem vás zřejmě nenaučil, že i lektvary mohou být užitečné,“ podíval se s lehce ironickým výrazem na její klenutou postavu.
Ginny se začervenala, došlo jí, kam popíchnutím míří. Zvažovala, jestli se má urazit, ale nepřipadalo jí, že by to myslel zle. Spíš se díval mírně pobaveně a čekal, jak zareaguje. Nakonec se usmála.
„Ale já bych ten lektvar zvládla. Jenže nebylo kde ho připravit. A ani z čeho. Zásoby a vybavení profesora Křiklana byly úplně zničené. Jediné místo, kde by to šlo, byla vaše sklepení, ale tam se nikdo nedostal.“
To Snapea překvapilo. Jakmile byl tehdy schopný vstát, zamířil právě do svých laboratoří. Zdály se sice uzavřené, ale bylo očividné, že tam někdo v době jeho bezvědomí pracoval. Ne, nepořádek tam nebyl, ale zásoby některých přísad byly zcela vyčerpané a bylo očividné, že ne vše je na svém místě. Přičítal to tomu, že kouzlo, kterým své soukromí ochraňoval, bylo v průběhu bitvy porušeno, a po svém příchodu je proto ihned obnovil.
„To si myslíte, nebo to víte?“
Ginny se na něj nechápavě dívala.
„Myslím, zda jste se tam vy osobně zkoušela dostat,“ upřesnil Snape.
Ginny nejistě přikývla. „Já… nechtěla jsem nic špatného, Fleur, tedy myslím svou švagrovou, jen chtěla připravit nějaké lektvary, když zase začaly na ošetřovně docházet,“ bránila se domnělému obvinění. „Dávaly bychom pozor. Omlouvám se,“ dodala.
Snape se na ni chvíli díval, nedal však najevo žádné emoce. Samozřejmě se na ni nezlobil, bylo v pořádku, že chtěly pomoci výrobou lektvarů. Udělal chybu, že sám neuvolnil vstup do laboratoře, než se vydal tam, spoléhal však na zásoby Horácia Křiklana. Kouzla, která ho naučila jeho matka, tedy fungovala. Nebylo je možné jednoduše překonat, a už vůbec ne bez známek narušení; jejich podstata zde nebyla známá a on ji nikdy nikomu neprozradil. Někdo to ale přeci jen dokázal.
„Nezlobím se, paní Potterová.“ Lehce pokývl hlavou a odešel.
…………………
Praha; 6. května 1999
Kaple strašnického hřbitova byla plná lidí. Zněly tóny jímavé písničky od Plíhala, kterou Hana ráda poslouchala. Pan Heller seděl v první řadě, vedle sebe syna, a přestože nebyl zvyklý projevovat své emoce, nemohl zadržet slzy. Až teď si skutečně uvědomil, že jeho dosavadní život je nenávratně pryč. Čtyři poslední dny od manželčiny nehodyprožíval jako ve zlém snu. Když se probouzel, nechápal, proč vedle něj není, když šel spát, čekal, kdy si přijde lehnout vedle něj. Vše mu ji připomínalo, její polštář, kuchyňská zástěra, hrnek na ranní čaj… Copak už nikdy neuslyší její hlas, její smích? Co by dal i za to, kdyby po příchodu domů uslyšel to její věčné ‚kolikrát ti mám říkat, že v botách z dílny nemáš chodit do pokoje‘. Teď mu to nikdo neříkal, a možná právě proto se vždy přezul hned za dveřmi. Měli toho ještě tolik před sebou, proč ho opustila! Potřeboval ji. Jak dokáže žít dál bez ní? Svět není spravedlivý, nejdříve mu téměř zemře syn a teď…
Jen slabou útěchou mu bylo, že manželka netrpěla – po čelním nárazu do stromu musela být hned mrtvá, předek auta byl úplně zmačkaný. Hrozné bylo, že auto po nárazu začalo hořet. To už ale jeho žena necítila, ujistili ho policisté. Nechápal, jak se jí to mohlo stát – silnice byla rovná, podle vyšetřovatelů tam v době nehody nebyl ani velký provoz. Příčinu nehody zatím nezjistili – možná jí někdo vjel z protisměru a ona strhla volant, možná srnka nebo mikrospánek…
„Upřímnou soustrast,“ znělo znovu a znovu jako zlá mantra a on jim všem automaticky odpovídal. Chudák Roman, uvědomil si najednou, jak mu musí být! Od okamžiku, kdy se dozvěděl o matčině smrti, téměř nepromluvil. Svůj zármutek dusil v sobě, neprojevil navenek nic. Bylo by mu určitě lépe, kdyby se dokázal vyplakat, pomyslel si pan Heller, snaží se ale chovat jako chlap. Podíval se na něj: chlapec vážně, s kamennou tváří, přijímal projevy soustrasti a každému způsobně odpovídal. Oči se mu zamlžily, tak moc mu připomínal mrtvou ženu!
Musí mu být strašně, ale přesto se dokonale ovládá, pomyslel si pan Heller s dojetím.
720 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...