Kapitola čtvrtá – Srdci neporučíš

Harry, jako už tolikrát, tiše vyběhl po schodech až úplně nahoru ke Klofanovi. Celý minulý školní rok se o něj tajně staral Hagrid v Bradavicích. Brumbál o tom věděl a dokonce mu ho pomohl dostat až do školy, ale teď na léto se hipogryf sám vrátil na Grimmauldovo náměstí a nikdo nechápal, jak se mu to povedlo. Když se objevil v půdě, každý mohl jen doufat, že jej nikdo cestou neviděl.

Tohle však Harry neřešil. Byl rád, že pokaždé, když se dostal do špatné nálady, mohl utéct za ním a říct mu o všem, co ho trápilo. Hodně se sblížili už minulé prázdniny a teď už ho Klofan pokaždé vítal jako kamaráda. Ani se mu nemusel uklánět.

I tentokrát jej uvítal přátelským skřekem a Harry s mírným odporem vytáhl z papírového sáčku myš, která se v temném sklepě chytila do pasti. Pro Klofana to byla jednohubka.

Skrz otevřený nadměrně střešní vikýř bylo vidět zapadající slunce. Harry si povzdychl. Tak rád by se proletěl, aby se mohl odpoutat od myšlenek, které jej neustále dusily.

Klofan, jako by vycítil jeho skleslou náladu, zadupal, aby na sebe upoutal Harryho pozornost, pokýval mohutnou hlavou ven a šibalsky na něj zamrkal. Harry se usmál. Pochopil, co tím chtělo moudré zvíře říct. Klofan by se také určitě rád proletěl za denního světla. Přes den jej však nikam nepouštěli. Bylo to příliš riskantní.

Pak si vzpomněl, že se z nudy začal učit užitečná kouzla, která našel dole v knihovně v jisté knížce. A neviditelnost má přece odzkoušenou. Na sobě ovšem. Otázkou zůstává, zda by dokázal zneviditelnit i Klofana.

Pokrčil rameny. No co, za zkoušku nic nedá. Vytáhl z kapsy hůlku a přejel jí spolu s vyřčením zaklínadla Klofanovi od hlavy až k ocasu. Chvíli se nic nedělo, ale pak začal Klofan mizet, až ho Harry neviděl vůbec.

V duchu zajásal. Použil stejné kouzlo i na sebe, hůlku zastrčil zpátky a po hmatu se na Klofana s jeho pomocí vyškrábal. Sice jej ještě bodlo černé svědomí, že aniž dává někomu vědět, tak jde ven, ale přece se mu za tu chvíli nemůže nic stát, když je neviditelný.

Usadil se pohodlněji, pevně se chytil a Klofana nemusel ani pobízet. Ten, když ucítil, že Harry je usazený, se rozběhl sám a ladně se vznesl k načervenalé obloze. Harry si s potěšením nechával ovívat tvář i vlasy větrem a svoji špatnou náladu nechal někde dole.

Klofan se s ním vznesl ještě o něco výš a Harry si bezstarostně prohlížel domy, ulice a parky ubíhající pod ním.

*

Nevěděl, jak dlouho se s Klofem prolétávali, ale když si uvědomil, že už je skoro tma a město svítí pouličními lampami, rozhodl se rychle vrátit. Někdo by si mohl všimnout, že Klofan nedělá obvyklý hluk.

Stačilo jemné pobídnutí a hipogryf nabral směr Siriusův dům. Ještě pořád na něj nebyl schopen myslet jako na svůj a Lupinův. Do patnácti minut už přistáli na půdě a Harry ještě na Klofanově hřbetě zrušil kouzlo neviditelnosti.

Seskočil z něj a vděčně pohladil po zobáku: „Děkuju,“ zašeptal.

Klofan pokýval hlavou, ale pak ji obrátil ke dveřím a cvakl zobákem. Harry se prudce otočil a zaregistroval v nich Remuse se založenýma rukama, jak podupává pravou nohou do podlahy. Provinile svěsil ramena pod Lupinovým vyčítavým pohledem.

„Tak,“ pronesl Remus. „Jsem rád, že jsi v pořádku zpátky, ale můžeš mi říct, proč jsi mě o tom svém výletu neuvědomil?“

Harry vzpurně zvedl hlavu: „Copak ty bys mě někam pustil?“ otázal se.

Lupin se na chvíli zarazil, pak pomalu zavrtěl hlavou.

„Víš, že o tebe máme všichni strach,“ snažil se ospravedlnit.

„Jo, to vím,“ zahučel Harry. „Nemůžu odtud vystrčit nos bez doprovodu. Jak by bylo tobě?“

Lupin neodpověděl. Oba zamířili ven na chodbu.

„Kde ses naučil to kouzlo neviditelnosti?“ zeptal se Remus tiše, když scházeli ze schodů.

„V knihovně,“ odvětil Harry.

„Sám?“ podíval se na něj bývalý profesor udiveně.

„Jo,“ zvedl Harry obočí. „Proč se tomu tak divíš?“

„Ale… ani nedivím… Nemáš hlad?“

„No, to tedy mám,“ přitakal.

„Tak pojď. Tonksová přinesla pizzu.“

„To je skvělý!“ rozzářil se Harry.

„Pořád vařím tak strašně?“ pochopil Lupin.

„Ehm, no, promiň, ale jo.“

„Chtělo by to tu nějakou ženskou,“ zamumlal Remus, když vcházeli do kuchyně.

Krátura s prskáním zalezl do svého brlohu.

„A koho by sis tu jako představoval?“ zeptal se Harry s cukajícími koutky. „Tonksová taky vařit neumí.“

„Kdo tady mluví o Nymfadoře?“ naježil se Lupin a položil otevřenou krabici na stůl.

„Nikdo,“ odvětil Harry nevinně a raději si rychle nacpal kus ještě kouřící pizzy do úst.

„Poslyš,“ ozval se po chvíli Remus. „Jak dobře se znáš s tou… Angelou Rosierovou?“

Harry se zakuckal: „Proč se ptáš?“ odvětil otázkou, poté co mohl zase mluvit.

„No, já jen, že když jí tenhle dům teď taky patří, chtěl bych o ní něco vědět. Moc toho o sobě nenamluví.“

„Hmm,“ zahučel Harry.

„To je všechno, co mi k ní řekneš?“

„Ale ne… Co tady vůbec dělala?“

„Říkala, že se jen stavila. Proti tomu se nedá nic říct, má na to právo.“

„Jasně,“ odvětil Harry s pohledem do stolu.

„Nezdá se mi, že byste se znali jen od vidění,“ zkusil to Remus.

Harry se na něj konečně podíval: „Proč si to myslíš?“

Lupin se pousmál: „Jen slepý by si nevšiml, jak jste se po sobě dívali. A hned ráno na to si byl strašně roztěkaný.“

„Vážně?“

Lupin přikývl. Harry dojedl svůj první kus pizzy a upřeně se díval do Remusova upřímného obličeje. Laskavý vlkodlak byl skoro jako někdo z jeho rodiny. Rozhodně mu byl bližší než teta Petunie. Třeba zrovna jemu by se mohl svěřit a ne to všechno v sobě pořád dusit.

„No…“ začal nejistě. „Chodili jsme spolu.“

„Myslel jsem si to,“ podotkl Lupin. „Je moc hezká.“

„Jo, to je,“ zamumlal Harry.

„Co se stalo?“

„To se těžko vysvětluje. Prostě nemůžeme být spolu.“

„Brumbál mi prozradil, že nám pomáhá v boji proti Voldemortovi,“ poznamenal Lupin. „Má to s tím nějakou souvislost?“

Harry jen sklesle přikývl.

„Ty ji máš pořád rád, že?“ zeptal se Lupin chápavě.

„Nad tím bych opravdu nerad polemizoval.“

V kuchyni se na moment rozhostilo hluché ticho. Harry najednou zvedl hlavu.

„Ale nech si to pro sebe Remusi, ano?“

„To je samozřejmé, Harry. Jsem rád, že ses mi svěřil.“

Harry se smutně pousmál. Pak si vzpomněl, co zaslechl v hale, když Angela utekla.

„Remusi, jak to že se Angela přemisťuje, když ještě nesložila zkoušky?“ zeptal se zvědavě.

Lupin přimhouřil oči: „No, já se jí na to ptal a… Kolik toho vlastně o ní víš?“

„Dost. Určitě víc než ty,“ odvětil Harry klidně.

„Naznačila mi, že to patří k tomu, aby mohla vstoupit do řad Pána zla.“

„Takže to patří k výcviku…“ došlo Harrymu.

„K jakému výcviku?“ podivil se Lupin.

Harry jeho otázku však jen odmávl rukou. „Ale nic, toho si nevšímej,“ a pustil se do další části pizzy.

„Kdy vůbec bude mít sedmnáct?“ zkusil to Lupin jinak.

„Pokud vím tak v září, proč?“

„Já jen že jsem ji párkrát viděl čarovat mimo školu a pokud vidno na ministerstvu o tom neví.“

„Hmm, to je divné,“ zamyslel se Harry. „Tak se jí příště zeptej.“

„Proč já?“ ohradil se Lupin.

„Tebe to přece zajímá,“ odvětil Harry.

Když se Harry znovu sklonil nad jídlem, Lupin se jen potměšile ušklíbl. Z nás dvou já určitě nejsem ten, koho Angela Rosierová zajímá, pomyslel si.

***

 

Stačila mu pouhá půl hodina rychlé chůze, aby se dostal před dům Dariiných prarodičů. Teď nerozhodně stepoval před brankou a přemýšlel, co ho sem vlastně přivedlo. Z rodinného sídla se vypařil hned po snídani. Už nemohl snést to nekonečné řečnění o jeho očekávaném zasnoubení.

Teď nerozhodně civěl na menší dům s pečlivě upravenou předzahrádkou a přemítal, jestli má zazvonit nebo raději utéct. Rozum mu nadával celou cestu, ale srdce ho sem táhlo. Tolik se mu po ní stýskalo, že se to nedalo vydržet.

Nakonec srdce zvítězilo. Otevřel si branku a několika kroky se ocitl u jednoduchých vstupních dveří. Rozum však zastavil jeho prst centimetr před tlačítkem zvonku.

Co si myslíš že právě děláš? ozval se po dlouhé době jeho jízlivý vnitřní hlas.

Draco se zachmuřil. Chtěl jen pozvat jednu krásnou holku na rande a místo toho se tu měl dohadovat sám se sebou? Hlásek se hnusně rozchichotal.

Jsi normální? Je to přece mudlovská šmejdka! Okamžitě se ty blbče otoč a vypadni.

On ji ale opravdu chtěl vidět. Nebyl to pro něj žádný chvilkový úlet či pominutí smyslů. Daria se mu dostala pod kůži natolik, že bych ochotný kvůli ní trochu riskovat.

Jeho cynický rozum mu ovšem nechtěl dát pokoj: To se budete muchlovat někde pod mostem nebo ve sklepě, jen aby vás nikdo neviděl? A jak jí to asi vysvětlíš, co? Řekneš: Dario, miláčku, promiň, ale můžeme se scházet jen potmě, protože nás nikdo…

„Sklapni,“ zavrčel Draco polohlasně.

Hlásek kupodivu ztichl a přesně v tu chvíli se otevřely dveře a v nich se objevila s úsměvem na rtech Daria nesoucí v ruce podivné boty s kolečky místo podrážek.

Draco i Daria úplně ztuhli. Černovláska překvapeně vytřeštila oči.

„Draco…?“ vydechla. „Co tady děláš?“

„No, ahoj… já… jsem to… no, přišel a…“ koktal Draco snad poprvé v životě a nejradši by sám sebe proplesknul.

Daria ho zaraženě pozorovala.

„Chtěl jsem tě vidět,“ vyrazil ze sebe konečně.

Černovláska se mírně usmála. To už bylo lepší, teď jen ze sebe musel vypotit i ten zbytek.

„A chci se tě zeptat, jestli třeba nemáš chvíli čas.“

„No, já…“ Daria se zahleděla na své kolečkové brusle. „Zrovna jsem se chtěla projet, takže jo mám čas, jasně,“ zablekotala nesouvisle.

„Takže bych tě mohl pozvat na zmrzlinu?“ pousmál se Draco. „Ještě mi zbyly nějaké mudlovské peníze.“

Daria se celá rozklepala. Draco Malfoy ji zve na rande!

„Půjdu moc ráda,“ odvětila se zářivým úsměvem.

Výborně, Draco! To chce fanfáry! rozjásal se nečekaně jeho vnitřní hlas.

Ty se mi do toho nepleť!

„Jen chvilku počkej, jo?“ požádala ho Daria a přivřela.

Pohodila brusle za dveře a zavolala směrem ke kuchyni, že se vrátí na oběd.

„Proč tak pozdě?“ zeptala se babička a vykoukla z kuchyně. V tu chvíli však dveře za Dariou zacvakly.

Draco sešel na chodník a Daria se ještě posadila na schody, aby si mohla obout lehké sandály. Na sobě měla džínovou sukni a tílko.

„Sluší ti to,“ poznamenal Draco s pohledem upřeným na její hladké nohy.

Daria se postavila: „Děkuju,“ zazubila se na něj potěšeně.

Draco otevřel branku a oba vyšli na chodník u cesty.

„Tak jakou znáš nejbližší dobrou cukrárnu? Já se tu zas tak moc nevyznám,“ pokrčil Draco rameny omluvně.

„Není to daleko,“ usoudila Daria. „Je blízko parku.“

„To zní dobře,“ přikývl Draco a zvolna vykročil. Trvalo mu dobrých deset kroků, než se odhodlal natáhnout svou ruku k té její, ale jeho nejistota byla zbytečná – Daria jeho lehké sevření s úsměvem opětovala.

Ani jeden z nich už neviděli starostlivý pohled paní Merillové za záclonou, kterým je doprovázela, dokud jí nezmizeli z očí.

*

Ten den patřil mezi nejkrásnějším, jaké kdy Draco zažil. V těsné blízkosti vtipné a přitažlivé Darie, s točenou zmrzlinou v ruce, mezi mudlovskými turisty a neznámými obyvateli Londýna, se cítil tak dobře a bezpečně jako už dlouho ne.

Na obloze zářilo letní slunce a oni se bezstarostně procházeli uličkami města, šťastní z pouhé přítomnosti toho druhého. Pořád si měli o čem povídat, a když náhodou zmlkli, nebylo to žádné trapné ticho, ale příjemné souznění.

Z předměstí Londýna, kde se nacházel momentálně Dariin domov, se skrz parky a uličky dostali až do nejstarších částí – do City of Westminster a City of London.

Daria během jejich dlouhé procházky zavolala domů své babičce, že se zdržela u Angely a přijde až odpoledne. Draco raději nemyslel na to, co mezitím doma vyvádí jeho matka. Úplně zapomněli na čas a prohlédli si Westminsterskou katedrálu, Buckinghamský palác, kde se bezúspěšně pokoušeli rozesmát stráž, Dům Parlamentu s Big Benem a turistickou lodí po Temži se dostali až k zajímavému mostu, který se otvíral uprostřed – Tower Bridge.

S dušeným smíchem se zúčastnili i prohlídky po hradě Tower, a pak se Daria nechala Dracem přemluvit, aby se přemístili do parku, který se nacházel blízko nejstaršího mostu v Londýně.

Když se Daria otřepala ze svého prvního přemístění, opatrně vykoukli z křoví a vydali se na most. Procházela po něm spousta turistů a se zájmem okukovali díla pouličních malířů. Zastavili se uprostřed London Bridge a Daria se zahleděla přes kamenné zábradlí. Draco k ní zezadu přistoupil a položil svoje ruce na ty její.

Daria se o něj spokojeně opřela. Mlčeli, nepotřebovali v tu chvíli mluvit. Pozorovali tekoucí hladinu řeky a užívali si ty krásné a ojedinělé chvíle. Láskyplné city jeden ke druhému v sobě dusili už dlouho. A v tu chvíli jim bylo oběma jedno, kdo si co pomyslí, hlavně že byli spolu.

Nevěděli, jak dlouho tam takhle nehybně stáli. Lidé, kteří procházeli kolem a všimli si jich, se vždycky mírně usmáli.

Po nějaké době ale padl Dariin pohled na hodinky a trochu se vyděsila. S povzdechem se vymanila z Dracova objetí.

„Už je půl šesté. Měli bychom pomalu jít,“ řekla tiše.

Draco jen sklesle přikývl a znovu ji jemně chytil za ruku. Chtěli se vydat zpět směrem k parku, aby se mohli přemístit, když je zarazil jeden z kreslířů, který celou dobu vysedával nedaleko nich.

„Promiňte, ale nechtěli byste se na něco podívat?“ oslovil je postarší pán s přívětivým obličejem.

Draco se zamračil, ale Daria se na něj podívala se zájmem. Pán vytrhl ze svého skicáře papír a natočil ho směrem k nim. Oba zůstali udiveně zírat na umně načrtnutou kresbu, na které byli oni dva u zábradlí.

„Vypadali jste tak šťastně, že jsem nemohl odolat,“ vysvětlil pán s úsměvem. „Jestli chcete, tak si jej vezměte.“

Daria pro kresbu nepřítomně natáhla ruku a po tváři se jí rozlil úsměv. Pak sáhla do kapsy pro nějaké drobné.

„Ne, to ne,“ protestoval malíř, když postřehl, co má v úmyslu. „Nechte si to zadarmo. Nechci po vás peníze. Mladí jich mají málo,“ dodal ještě a zamrkal.

„Děkujeme vám,“ odvětila Daria. „Opravdu moc. Na shledanou.“

„Nashle,“ pozdravil Draco také nepřítomně. Stále upíral pohled na kresbu.

Pán s úsměvem pokýval hlavou a Daria s Dracem pokračovali v cestě z mostu. Draco si kresbu od Darie vzal a zamyšleně si ji prohlížel. Byla opravdu podařená. Malíř zachytil na papír přesně to, co v tu chvíli cítili.

„Je krásná, že?“ ozvala se Daria.

„Jo, to je,“ souhlasil Draco a vrátil jí ji. „Ale dobře ji schovej, prosím tě. A nikomu to neukazuj.“

Daria už se chtěla zeptat proč, ale pak jí to docvaklo a jen přikývla. Ten obrázek by asi opravdu neměl nikdo vidět…

Opatrně jej poskládala a založila do zadní kapsy u sukně. Pak zalezli v parku za nejhustší keř a Draco se přemístil s Dariou v závěsu co nejblíže jejího domu, kde si mohl být jistý, že je nikdo neuvidí. Poté tam velice pomalu zamířili.

S každým dalším krokem jim nálada klesala. Zůstali stát před brankou.

„Bylo mi s tebou moc hezky, Draco,“ řekla Daria tiše.

„Nápodobně,“ kývl krátkce. Za celý den se v jeho očích neobjevil ten děsivý chlad.

„Hmm… Přijdeš zase někdy?“

„To bych moc rád,“ přikývl Draco a chytil ji i za druhou ruku.

Na chvíli se rozhostilo ticho. Nakonec se Daria odhodlala.

„Byl jsi někdy v kině?“ zeptala se trochu rozklepaně.

„Sice vím, co to je, ale ne,“ odvětil Draco.

„No, a nechtěl bys třeba v sobotu do jednoho zajít?“ navrhla Daria a doufala.

„Určitě,“ přikývl Draco. „A co dávají?“

„Opakují Piráty z Karibiku. Je to dobrodružný americký film, ale prý i děsná romantika.“

„Tak dobře. Jen nevím, jak to ty dva dny do soboty vydržím…“

Daria se natáhla a s úsměvem ho políbila dřív, než by k tomu mohla ztratit odvahu. Draco toho hned využil, a vrátil jí polibek takovým způsobem, že se Darie na chvíli nedostávalo dechu.

„Tak ahoj v sobotu, v sedm,“ vydechla šťastně a skoro se sebezapřením vklouzla za branku. Ještě u dveří mu poslala vzdušnou pusu a Draco ji s úsměvem zachytil. Nakonec za ní zapadly dveře a Draco s povzdechem nabral směr domov.

817 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí