May God bless and keep you always
May your wishes all come true
May you always do for others
And let others do for you
May you build a ladder to the stars
And climb on every rung
May you stay forever young
May you grow up to be righteous
May you grow up to be true
May you always know the truth
And see the lights surrounding you
May you always be courageous
Stand upright and be strong
And may you stay forever young.
May your hands always be busy
May your feet always be swift
May you have a strong foundation
When the winds of changes shift
May your heart always be joyful
And may your song always be sung
And may you stay forever young
Bob Dylan, Joan Baez
Londýn; 31. srpna 2010
Ve starobylém domě na Grimmauldově náměstí bylo toho dne rušno. Krátura dostal večer od Harryho za úkol vše zorganizovat tak, aby všichni stihli odjezd Bradavického expresu, a teď se snažil svého úkolu úspěšně zhostit.
V kuchyni na stole voněla káva, kakao i čaj, čekaly opečené tousty, máslo, med, marmeláda, fazole v tomatové omáčce, grilované párky, vajíčka na slanině, jablečný koláč a Krátura se právě snažil dostat ke stolu všechny strávníky.
„Pane Jamesi, je čas, vstávejte.“
James vytřeštil oči. „Kolik je hodin? Stihneme to?“
„Máte čas, pane Jamesi. Bude devět hodin. Snídani vám Krátura připravil.“
„Kde mám hábit? Nemůžu najít svůj hábit. Kráturo, kde je, nevíš?“ Joshua rozespale mžoural, když Krátura lusknutím prstů roztáhl těžké husté závěsy a do ložnice se nahrnulo ostré denní světlo. Jak je možné, že spali tak dlouho? Večer dlouho nemohli usnout. Nejdříve opožděná oslava narozenin strýčka Harryho a pak si ještě v pokoji s Morganem a Jamesem povídali dlouho do noci. Stejně byl však přesvědčený, že nedokáže usnout. A teď málem zaspali.
„Tady je, pane Joshuo. Pojďte snídat, pane. Krátura vše zařídil. Krátura pro své mladé pány udělá všechno.“
Když děti seběhly dolů do kuchyně, rodiče tam už seděli. Krátura se kolem všech otáčel, každému, tedy téměř každému, pomáhal. Velmi zdvořile se choval nejen k Harrymu a Ginny, ale i ke všem členům rodiny Flacků, kteří tu také strávili na pozvání Harryho noc, aby mohli bez problémů vyprovodit svého nejstaršího syna Morgana do školy. Jen Hermionu okázale ignoroval, dával si však pozor, aby se jí ani slůvkem nedotknul, ani pohledem nezavadil. Joshua věděl od matky, že Krátura nemá rád čaroděje narozené mudlovským rodičům a že musí oceňovat to, že se k ní alespoň chová neutrálně, když se už nedokáže chovat zdvořile. Joshuovi to samozřejmě vadilo. Ale ještě více ho udivovalo, že přes svou nechuť k jeho matce dokázal být Krátura k němu velmi uctivý. Choval se, jako by byl jeden z jeho pánů. Dříve si to nikdy neuvědomil, až nyní, když mohl srovnávat Kráturovo chování k němu, k členům rodiny Potterů, Flacků nebo ke své matce. Měl teď však jiné starosti, nelámal si s tím proto hlavu a rychle do sebe házel snídani.
…
Na září bylo toho dne nezvykle chladno a na Londýn i nezvykle jasno. Na nádraží mířily davy cestujících, v dopoledním spěchu si nevšímali ani většího počtu zvláštně oblečených lidí. Joshua, James i Morgan obratně se proplétali mezi lidmi. Všichni tři vezli vozíky plné zavazadel. S nimi se snažili udržet krok ostatní členové jejich rodin.
„Tati, pospěšte si, my to snad nestihneme!“ otočil se jeden z chlapců.
„Neboj, Jamesi, co si pamatuju, tak jsme vždycky šli na poslední chvíli a vždy jsme to stihli. Jen jednou ne, ale to bylo…“
„Tím ho zrovna neuklidníš. Raději si pospěš,“ přerušila ho manželka.
„Tak jsme tady. Kdo to zkusí první?“ Najednou byli chlapci rozpačití. První se nakonec osmělil James a ještě dříve, než k němu došli rodiče, zmizel v cihlovém sloupu. Za ním prošel Morgan s otcem, následován matkou držící za ruce Abigail a malou Madeleine, poté i Ginny s Albusem a Lily. Hermiona se zastavila nad Joshuou, který si už dobrých pět minut zavazoval tkaničku.
„Běž, mami, hned půjdu za tebou.“
Rozpačitě se dívala na syna. Došlo jí, že je to pro něj jen záminka, aby zůstal sám s Harrym. Obrátila se na něj s otázkou v očích.
„Já s ním dojdu, Hermiono.“
Když Hermiona odešla, Harry se sklonil k chlapci. „Tak co jsi chtěl, Joshi.“
„Strýčku Harry, James pořád říká… A Teddy taky říká… Ale co když mě nezařadí do Nebelvíru, jak říkají?“
„Ty se bojíš, že by pak nezůstali tvými kamarády?“
„Hm,“ přikývl chlapec.
„To by ale nebyli opravdoví přátelé, kdyby tě opustili jen proto, že jsi v jiné koleji. I Morgan nejspíš bude v jiné koleji. Ani členové Brumbálovy armády nebyli jen z Nebelvíru. A já jsem měl vždy přátele i z jiných kolejí, třeba Lenku Láskorádovou, Cho, Padmu…“
„Ale ne ze Zmijozelu, strýčku.“
„Ty se bojíš, že budeš zařazen do Zmijozelu? Proč?“
„Proč ne,“ trhnul ramenem Joshua. „Vždyť nevím o svém otci nic. A pan Olivander…“
„Dobře, ale proč se toho bojíš? Joshuo,“ položil mu Harry na rameno dlaň. „Víš, že mě chtěl Moudrý klobouk nejdřív zařadit do Zmijozelu?“
Chlapec zavrtěl překvapeně hlavou. „A jak to, že nezařadil?“
„Nechtěl jsem. Pořád jsem si jen v duchu opakoval: ne Zmijozel, ne Zmijozel.“ Harry se zasmál. „Skoro to vypadalo, že by pro mě bylo lepší, kdybych šel tam. Ale to mě jen pokoušel. Zařadil mě tam, kam jsem chtěl.“ Harry se odmlčel. „Ale důležitější je něco jiného,“ sklonil až k Joshuovi a upřeně se mu zadíval do očí, „i ve Zmijozelu byli správní kouzelníci. Nezapomínej na to. Každá kolej má své dobré stránky. A víš co, Joshi? Co kdybys mi začal říkat Harry? Bez toho strýčka? Jsi už velký, ve škole tě budou oslovovat jako dospělého… Tak mezi námi chlapy…“ usmál se Harry a podal Joshuovi ruku. Ten ji hrdě, i když poněkud rozpačitě, přijal.
Oba pak vstali a vydali se k cihlové přepážce.
„Strýčku Harry, teda, Harry,“ zastavil se chlapec ještě u přepážky. „Skutečně nevíš, kdo je můj otec?“
„Joshi, máma ti přeci říkala, že-“
„To je jedno, Harry. Když o tom nechceš mluvit.“ Bez dalších slov Joshua namířil vozíkem ke zdi.
…
Na nástupišti nebylo téměř vidět, všude bylo tolik páry, že se Joshua rozkašlal. Rozhlížel se, kde jsou ostatní. Dříve se však zorientoval Harry, chytil Joshuu za ruku a začal se s ním prodírat až k poslednímu vagonu. Všichni se na něj a na Joshuu zvědavě dívali. Zase si myslí, že jsem jeho syn, pomyslel si Joshua a hrdě se napřímil. Když se připojil k matce, okamžitě jej přivinula k sobě, v tváři obavy.
„Všechno v pořádku, Joshi?“
„Jo, mami, neboj,“ okamžitě se vymanil. Nelíbilo se mu, že se tady přede všemi k němu chová jako k malému. „Ahoj Vicky,“ pozdravil půvabnou, jemně pihovatou dívku s velmi světlou pletí a zářivými, jen lehce načervenalými vlasy. „Ahoj Teddy.“
„Ahoj Joshi, ráda tě vidím. Doufám, že budeme oba v Nebelvíru,“ usmála se na něj Vicky a otočila se znovu k Teddymu, s nímž si očividně měla po prázdninách hodně vyprávět.
Teddy ho přátelsky šťouchl do ramene. „O tom přece nikdo nepochybuje,“ usmál se povzbudivě na Joshe.
Toho to však vůbec neuklidnilo, spíše naopak. Přemýšlel o slovech Harryho. Moudrý klobouk mu dal vybrat. Může to tedy ovlivnit? Když si bude usilovně přát, aby byl v Nebelvíru, bude tam? Snad ano, když to říká Harry. K Harrymu cítil velký respekt, a nejenže ho obdivoval, měl jej upřímně rád. Často si představoval, že právě Harry je jeho otec, omyl pana Olivandera se mu zamlouval. Od Harryho bylo milé, že se jej snažil přesvědčit, že i ve Zmijozelu mohou být dobří kouzelníci. Tomu však Josh nevěřil. Co si pamatoval, tak ve všech příbězích, které poslouchali, ve všech dětských hrách, co v Doupěti hráli, byli zmijozelští prohnaní, nespravedliví, krutí… zkrátka zlí. Temní kouzleníci a potomci temných kouzelníků. Smrtijedi. Možná někteří z nich ne… Harry vždy hájil profesora Snapea, ale co o tom Josh věděl, jeho role v boji s Voldemortem se mu nezdála úplně jednoznačná. A z Teddyho vyprávění bylo jasné, že je stále stejně nespravedlivý, chladný a jízlivý, jak býval v historkách, které jim vyprávěli Harry nebo George. Jestli on má být tou výjimkou, potvrzením toho, že i Zmijozel může být dobrým, tak to Joshe zrovna nepřesvědčovalo.
„Jamesi, a poslouchej učitele. A nemusíš být vždy tam, kde se bude něco dít, dobře?“ domlouvala synovi Ginny.
Harry jej chytil za ramena. „Maminka má pravdu, ale Jamesi… nepřeháněj poslušnost, aby ostatní nezískali příliš velkou moc nad tvým životem. Zůstaň sám sebou. Řiď se svým srdcem, ale nezapomeň, že máš v hlavě taky mozek.“
James bezmyšlenkovitě kýval, myslel očividně už na něco jiného a pokyny rodičů bral jako nutné zlo. Joshua však Harrymu soustředěně naslouchal.
Harry si všiml jeho pohledu a přátelsky ho poplácal po ramenou. Pak se podíval na Hermionu: „Nechci kluky samozřejmě navádět k neposlušnosti…“
Hermiona přikývla. „Já to chápu, Harry. Vím, jak to myslíš.“ Hlavou ukázala k vedlejšímu vagónu. Pára se na chvíli rozplynula a Harry uviděl zřetelně tři postavy. „Podívej, koho tu máme,“ usmála se. „To jsem nečekala, že taky Draco… Kdy to vlastně stihnul, nebyl po bitvě v Azkabanu?“
„Ne, vyšetřovali ho na svobodě a dostal pak jen podmínku. Ale že se hned po válce oženil, to jsem nepostřehl,“ odpověděl jí Harry.
„Vůbec nečtete noviny,“ vložila se do hovoru Ginny. „Oženil se až dva roky po válce. Vzal si Astorii, sestru Daphne Greengrassové. Tu si musíte pamatovat, byla z vašeho ročníku. Astorie byla dokonce ještě mladší než já, když se jí narodil Scorpius. Mimochodem, nechápu, kam na ta jména Malfoyovi chodí. Rita Holoubková to tehdy docela rozmazávala – aristokratičtí Malfoyové a nemanželské dítě, to bylo něco pro ni. Ale fakt je, že nás bylo po válce víc. Byla to taková zvláštní doba. Zadařilo se tehdy i Terry Bootovi a Levanduli,“ usmála se a trochu se začervenala.
Když si Draco Malfoy všimnul, že se dívají směrem k němu, jeho už tak vypnutá postava se ještě více narovnala a prkenně přikývl Harrymu na pozdrav. Na Hermionu se ani nepodíval.
„Ten malý je celý jako jeho otec,“ poznamenal Harry, když mu lehkým pokývnutím rozpačitě odpověděl. „Ten jeho aristokratický výraz, přezíravý pohled… Typický-“ Harry se zarazil a větu nedokončil.
„Nechceš je snad proti sobě poštvat ještě předtím, než se stihli seznámit?“ zareagovala Ginny.
„Vždyť jsem nic neřekl.“
„Už je skoro jedenáct, měli byste nastoupit,“ podívala se Ginny nervózně na hodiny. „Nezapomeňte dát za nás pusu Nevillovi!“ připomněla ještě Jamesovi, když se s ním loučila.
„Mami! Nemůžu líbat profesora!“ obrátil James oči v sloup.
Joshua je přestal poslouchat a otočil se k matce.
„Mami, máme nějaké příbuzné z Irska?“
„Ne, o žádných nevím, proč?“
„A můj otec?“
Hermiona chvíli neodpovídala. „Já vlastně nevím, Joshi. Už jsem ti to říkala, nic o něm v podstatě nevím.“
„Ale jak se jmenoval, to mi říct můžeš, ne?“
„Joshuo, běž, zmeškáš vlak.“
„Tak mi to rychle řekni. Snad to jméno není tak dlouhý.“
„Teď není vhodná chvíle, Joshuo.“
Vlak už skutečně houkal, na nástupišti už byl s matkou sám.
„Proč ne! Tak kdy mi to řekneš?“ vytrhl se matce, která jej ještě chtěla políbit, a bez rozloučení naskočil na schůdky vlaku.
Na schůdcích se ještě otočil, uvědomil si, že se nerozloučil s Potterovými. Zamával jim a zavolal na děti.
„Ahoj, Ale, Lily, uvidíme se o Vánocích. Budu vám psát. A taky mi pište.“ Usmál se na všechny, jen matce očima uhnul. Proč mu to nemůže říct. Určitě to ví. A jestli to neví, měla to zjistit. Je přeci čarodějka.
…
Hermiona jen stála a dívala se za odjíždějícím synem. Tolik mu toho chtěla říct. Srdce ji bolelo, takto si rozloučení nepředstavovala. Nemusel s tím začínat právě teď, třebaže uznávala, že má právo jméno otce znát. A že má právo se na ni zlobit.
Hrdlo se jí sevřelo. Cítila za něj úzkost. Odjíždí do světa dospělých, budou se k němu chovat jako k velkému, poprvé bude jen sám za sebe. Bude pan Granger. Ponese odpovědnost za své činy, nebude jej moci ochránit ani ona, ani nikdo jiný z rodiny. Připadalo jí to příliš brzy. Vždyť je ještě malé dítě! Jak to zvládne? Co z něj bude? Ať se ti daří na tvé cestě, šeptala si pro sebe. Po tváři se jí začaly koulet slzy.
Harry ji vzal kolem ramen, druhou rukou k sobě přivinul Ginny, která měla také červené oči. „Tak holky, nebrečte. Jsou to velcí chlapi a zvládnou to.“
„Já vím,“ odpověděla Ginny, otočila se a utřela si kapesníkem oči.
„Harry, Ginny, netušíte, proč se mě ptal na to, jestli máme příbuzné z Irska? Vždyť na to ani jeden z nás nevypadá. To spíš u tvojí rodiny, Ginny…“
Ta jen zavrtěla hlavou. „My máme příbuzné z Irska. Ale to asi nepotřebuješ slyšet.“
„To určitě kvůli hůlce,“ vzpomněl si Harry. „Joshua ti nevyprávěl o tom, co se stalo u Olivandera?“
„Teto Hermiono, Josh skoro zboural celý obchod,“ zatahala Hermionu za rukáv Lily.
„Co se tam stalo? Jak to, že jste mi nic neřekli? A proč mi nic neřekl Joshua?“ divila se Hermiona.
„Asi ses na to nezeptala, Hermiono,“ odpověděla Ginny.
……………………
Bradavice; téhož dne večer
Starší studenti už seděli spořádaně u stolů svých kolejí, když Severus Snape organizoval prváky, mačkající se u vstupních dveří Velké síně.
„Přestaňte se pošťuchovat jako děti a seřaďte se do dvojic,“ řekl klidným hlasem. Přesto proto všechny děti okamžitě zmlkly a poslechly jej. Snape si prohlížel jejich tváře. Poznal syna Draca Malfoye, vedle něj stál chlapec, který se podobal jednomu z bývalých kapitánů zmijozelského družstva Flintovi. Za nimi stál i syn Pottera, poznal jej podle fotky, kterou viděl minulý týden v Denním věštci. Ta krásná dívenka, to musí být dcera polovíly Fleur, a ten chlapec vedle ní… trochu mu připomínal podobou Pottera, spíše snad jeho otce. Že by se zase nějaký z Potterů činil i mimo oficiální svazek? Ale který je Granger?
„Půjdete za mnou, dojdete až k vyvýšenému pódiu, kde sedí učitelé. Tam počkáte, dokud nedohovoří paní ředitelka. Přitom budete úplně tiše. Budu pak číst vaše jména – ten koho přečtu, půjde nahoru, sedne si na židli. Moudrý klobouk ho pak zařadí do koleje. Je zde něco, čemu nerozumíte?“
„Pane, a co máme dělat potom?“ zeptal se útlý chlapec s živýma hnědýma očima.
Snape zvedl obočí. „Potom půjdete ke stolu své koleje, pane…“
„Munro. A jak poznám, který stůl patří mé koleji?“ nedal se odbýt chlapec.
„Zleva je to Zmijozel-“ Snape se zarazil, stejně si to nezapamatují. Lehce zvedl jeden koutek, vypadalo to skoro, jako by se usmál. „To je jednoduché, pane Munro. Půjdete tam, odkud uslyšíte největší křik. To bezesporu zvládnete.“
Přelétl očima seřazené děti. „Připraveni?“
Studenti jej napjatě pozorovali, někteří přikývli. Hůlkou mlčky klepl na dveře Velké síně a ty se neslyšně otevřely. Vedl užaslé děti dovnitř. Před učitelským pódiem se zastavil. Děti si polohlasem vyměňovaly dojmy, překvapeně si prohlížely výzdobu Velké síně, svíčky plující nad jejich hlavami a jasné hvězdné nebe. Zvedl ruku a nemusel ani nic říkat, aby se studenti, včetně těch starších sedících kolem dlouhých kolejních stolů, utišili. Pak se připojil na své prázdné místo uprostřed učitelského stolu vedle Minervy McGonagallové.
Sotva usedl, jeho zástupkyně důstojně povstala, aby zahájila nový školní rok.
„Vážené kolegyně, vážení kolegové. Milé studentky a milí studenti. Vítám vás všechny v novém školním roce. A zejména vítám naše nejmladší,“ podívala se na děti nervózně se mačkající pod pódiem.
„Nechci vás dlouho zdržovat. Jistě se už všichni těšíte na nové přírůstky do svých kolejí, jistě se už nemůžete dočkat, abyste věděli, která kolej bude po následujících sedm let vašim domovem. Chci ale zdůraznit jedno. Rozmohly se zde boje a nepřátelství zejména mezi některými kolejemi,“ očima přelétla nebelvírský a zmijozelský stůl.
„Do značné míry to chápu. Od války uplynula příliš krátká doba. Avšak to neznamená, že to schvaluji. Pamatujte si – nikdo nemůže za své rodiče. Nikdo ani nemá zásluhu na tom, komu se narodil. A v každé koleji mohou vyrůst dobří kouzelníci. A v každé naopak ti špatní. Ctěte svou kolej. Ale važte si i druhých.
„Septimo, mohla bys, prosím,“ pokynula profesorka McGonagallová své kolegyni. Ta vstala a vzala ze židle Moudrý klobouk.
„Severusi, prosím. Můžeš začít.“
Snape vytáhl z hábitu srolovaný pergamenový svitek a pomalu, vážně jej roztáhnul.
„Aiden Darren Munro,“ přečetl zřetelně. Chlapec, který se prve ptal, se rozhlédnul a nervózně se vydal k staré dřevěné židli. Septima Vectorová mu položila na hlavu klobouk a ten po chvíli přemýšlení vykřikl „Havraspár!“ Chlapec vstal, usmíval se a bez rozmýšlení se vydal ke stolu, kde jej studenti už hlasitě vítali.
„Cora Cuffeová,“ pokračoval. Po schůdcích vylezla hnědovláska s poněkud špičatým obličejem a pichlavýma očima. „Zmijozel!“ To je zajímavý přírůstek, pomyslel si. Slečna Cuffeová byla dcerou šéfredaktora Denního věštce.
„Morgan Flack!“ Morgan se usmál a hrdě se posadil na židli. Klobouk jej bez většího váhání poslal do Havraspáru.
„Eadric Halvor Avery!“ Snape se pozorně zadíval na vnuka jednoho z nejbližších spolupracovníků Pána zla. Právě Avery byl tím, kdo jej kdysi naverboval ke Smrtijedům. Chlapec byl samozřejmě zařazen do Zmijozelu.
„Sung Mei-li!“… „Raven Raleighová!“… „Deborah Schofieldová!“ Tři dívky po sobě byly zařazeny do Havraspáru.
„Victoire Weasleyová!“ Dívenka půvabně vyšla nahoru, uhladila si sukni, než se usadila. Ani zde Moudrý klobouk příliš neotálel, než ji poslal k jásajícímu Nebelvíru. U stolu ji k sobě radostně přitáhl Teddy Lupin.
„Thorn Wigheard Flint!“ K pódiu došel nehezký zavalitý chlapec s potměšilým pohledem. Když jej Moudrý klobouk bez zaváhání zařadil do Zmijozelu, odhalil v sebevědomém úsměvu neuvěřitelně ošklivé zuby.
„Marigold Calendula Bootová!“ vyvolal Snape další jméno. Z chumlu dětí pod pódiem svižně a trochu zmateně vyběhla dívka s přátelským kulatým obličejem a velkýma očima. Klobouk na její hlavě váhal, nakonec ji ale zařadil do Nebelvíru.
„Hadiya Akhtarová!“ Ze zadních řad dětí se protáhla tmavovlasá dívka s krásnýma očima tvaru mandlí. „Mrzimor!“ zařadil ji po chvíli klobouk a mrzimorští uvítali svůj první přírůstek hlasitým potleskem. Stejně bylo zařazeno i její dvojče, Shayan Akhtar.
„Gemma Zabiniová!“ Vysoká dlouhonohá mulatka byla zařazena do jeho koleje, stejně jako ještě před válkou její již dospělý bratr a před dvěma lety její starší sestra Emerald. Ta ji teď nadšeně spolu s ostatními zmijozelskými u stolu vítala.
„Aldwyn Trueman Bones!“ Klidný, velmi slušně vypadající chlapec došel na pódium, kde jej Moudrý klobouk po dlouhém váhání zařadil do Mrzimoru. To Snapea nepřekvapilo. I jeho babička, Amelia Bonesová, která byla téměř jako celá jejich rodina zavražděna v poslední válce, byla z této koleje.
„James Sirius Potter,“ přečetl a očima vyhledal tmavovlasého chlapce, který byl bledý nervozitou. K jeho překvapení však zůstal stát. K pódiu se vydal vedle něj stojící, rovněž tmavovlasý chlapec, který mu už v předsálí připomněl Pottera. Síň napětím ztichla. Nechápal proč. Kluk půjde určitě do Nebelvíru. Nespletl se.
„Joshua Granger,“ přečetl stále stejným hlasem, nedal najevo žádné emoce. Tentokrát po schůdcích vystoupal ten černovlasý chlapec, kterého noviny omylem označily jako Pottera. Joshua byl viditelně nervózní, díval se upřeně pod nohy, jako by se bál, že zakopne, v tváři napjaté očekávání. Sotva usedl na židli, snad ještě dříve než profesorka Vectorová usadila klobouk na jeho hlavě, Moudrý klobouk bez váhání vykřikl: „Zmijozel!“
Snape pocítil úlevu. Byl rád, že jeho syn nebude Nebelvír a že na něj bude moci dohlížet.
Chlapec chvíli zůstal sedět, jako by neslyšel. Nebo jako by tomu nechtěl uvěřit. Nakonec pomalu vstal, sešel dolů a vydal se na opačnou stranu, než byl zmijozelský stůl. Snape strnul. Co si to ten kluk dovoluje? V celé historii školy, co on pamatuje, nikdy nikdo… Nikdy se žádný student neopovážil nerespektovat zařazení do koleje. A zrovna jeho syn…
V síni bylo najednou úplně ticho. Studenti i učitelé zvědavě a nevěřícně pozorovali chlapce se jménem, které všichni znali. Hřmot, který Snape udělal, když prudce vstal od stolu, byl proto velmi dobře slyšet. Všichni se otočili jeho směrem. Snape si však ničeho nevšímal, jen se upřeně díval na svého syna. Tak on nechce do koleje svého otce? V uších mu hučelo. Neslyšel ani, co mu šeptá Minerva McGonagallová, která se jej snažila zadržet. Rázným krokem došel k chlapci, který si zrovna sedal vedle Jamese, a chytil jej za límec košile. Bylo slyšet, jak se látka trhá, když jej Snape zvedal od stolu a přes stisknuté rty procedil: „Neslyšel jste, kam patříte, Grangere?! Nebo netrefíte ke svému stolu?“
Chlapec mlčel, jen se na něj vystrašeně a ublíženě díval.
Snape jej pustil, chytil jej však za rukáv a odváděl ke zmijozelským. „Zítra po večeři se budete u mě hlásit ke školnímu trestu, Grangere,“ přiblížil svou tvář téměř až k jeho. Prudce jej pustil, působilo to téměř, jako by jej odstrčil. Joshua se mlčky a neochotně usadil vedle Gemmy. Ta se na něj povzbudivě usmála. Joshua jí však úsměv neopětoval. Ve tváři byl bledý a zdálo se, že své okolí nevnímá. Sklonil hlavu a dlouhá ofina mu spadla do očí a zakryla jeho výraz.
Snape se vrátil na své místo a pokračoval stále stejným hlasem, jako by se nic nestalo. „Willow Elberta Stumpová!“
„Severusi,“ naklonila se k němu Minerva. „Severusi, ale on neví, že je tvůj syn!“
Snape k ní otočil svůj téměř bezbarvý obličej. „To přeci na věci nic nemění.“
641 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...