Help! I need somebody
Help! Not just anybody
Help! You know I need someone
Help!
When I was younger so much younger than today
I never needed anybody’s help in any way
But now these days are gone I’m not so self-assured
Now I find I’ve changed my mind I’ve opened up the doors.
Help me if you can I’m feeling down
And I do appreciate you being round
Help me get my feet back on the ground
Won’t you please please help me.
And now my life has changed in oh so many ways
My independence seems to vanish in the haze
But every now and then I feel so insecure
I know that I just need you like I’ve never done before.
Bradavice; 1. září 2010
Slavnostní večeře končila, prefekti jednotlivých kolejí začali odvádět nové studenty do ložnic. Všichni už vstali, jen Joshua stále seděl, hlavu skloněnou, talíř před sebou netknutý.
„Grangere, vstávej. Odcházíme,“ šťouchl do něj zmijozelský prefekt – vysoký mladík protáhlých rysů, s pichlavýma očima. Joshua nezareagoval. Mladík na něj namířil hůlkou, ale ruku mu zadržela drobná černovláska.
„Bedwyre, nech toho. Neumíš věci řešit jinak než silou?“
„Je to nejefektivnější, Blishwicková.“
„Raději běž s ostatními, doženeme vás.“
Dívka se posadila vedle Joshuy a položila mu ruku na paži. Joshua si odsedl a ruku nechal sklouznout vedle sebe. Dívka nijak nezareagovala, jen vedle něj chvíli klidně seděla. Bylo jí chlapce líto. Nebude to mít lehké. Jestli má něco společného s tou Grangerovou, jak napovídá jeho jméno, tak by to měl mezi zmijozelskými těžké v každém případě. Chápala proto, že se mu zařazení nelíbí. Ale svým hloupým a zbytečným odporem vše ještě zhoršil. Jestli zmijozelští nesnášeli něco ještě více než mudlovské šmejdy, tak to byla právě nesmyslná samoúčelná gesta. Člověk má vždy umět odhadnout situaci a podle toho se zachovat. Zaútočit, když se to vyplatí, vyčkat, když ještě nepřišel pravý čas. Nikdy však nedávat najevo své emoce a přesvědčení, to dává druhým do rukou příliš velkou zbraň. A tenhle chlapec to neuměl. Přesto ho k nim Moudrý klobouk zařadil. Musel tedy mít nějaké důvody. Tak rychle a bez váhání bylo zařazeno jen málo studentů, i u ní Klobouk před lety váhal mezi Zmijozelem a Mrzimorem. A u tohohle Grangera se rozhodl hned. Musí mít starou kouzelnickou krev – alespoň z jedné strany, když to ze strany matky nejspíš nebude. A určitě má znalosti a schopnosti být mocným kouzelníkem. Znovu se ho lehce dotkla na rameni. Kolem nich už bylo prázdno.
„Ahoj. Já jsem Lovella. Lovella Blishwicková. Začínám šestý ročník a jsem prefektka.“
Josh mlčel, ale už se neodtahoval.
„Ty jsi Granger, vím. Ale nepostřehla jsem tvé křestní jméno. Jak ti mám říkat?“
„Josh,“ odpověděl po krátké odmlce chlapec.
Přemýšlela, jak pokračovat. Má mu říct, že se zachoval hloupě, když přede všemi zostudil kolej, kam patří? Že tím ostatní naštval a že mu to dají nejspíš pořádně najevo? Vzdychla si. Nebyla zvyklá se o nikoho starat a nevěděla, jak mluvit s dětmi. Netrpělivě a nervózně začala bubnovat prsty po desce stolu. Pak se zarazila. Tím to nevyřeší. A je to její první úkol v roli prefektky, musí uspět.
„Hele, všimla jsem si, že si ti mezi nás nechtělo. Ono si toho nešlo nevšimnout. Ale… už to nedělej. My jsme totiž hrdí na svou kolej. A ty bys měl být taky.“
„Proč?“ zeptal se Joshua a poprvé zvedl hlavu, aby si dívku prohlédl. Prefektka byla neobyčejně hezká bledá černovláska s jasně modrýma očima.
„Protože je nejlepší. Protože ze Zmijozelu byli nejsilnější, nejnadanější a nejúspěšnější kouzelníci. Nejmocnější kouzelnické rody měly své děti vždycky u nás. Jsme zkrátka nejschopnější-“
„Smrtijedi,“ skočil jí do řeči Joshua a odvrátil hlavu směrem k učitelskému stolu. Lovella pohlédla směrem, jímž se díval, a zachytila pohled ředitele své koleje. Ten na ni pohlédl s otázkou v očích. Lovella zavrtěla téměř neznatelně hlavou, s chlapcem si poradí sama.
„Ano, jsou mezi námi i děti a sourozenci Smrtijedů. Jenže ono to bylo všechno složitější, Joshi.“ Zvedla se a dotkla se chlapce na paži.
„Pojď, musíme už jít. Nezhoršuj to ještě příliš pozdním příchodem. Až bude vhodnější doba, probereme to.“
Joshua neochotně vstal a šel s ní. Cestou mu vysvětlovala pravidla a tradici koleje. Nejvíc mu zdůrazňovala, že nic, co se stane ve Zmijozelu, se nesmí prozraditi tomu, kdo ke Zmijozelu nepatří.
Když se ocitli u dveří koleje, Lovella se k němu naklonila a zašeptala: „A pro tvou informaci – moji rodiče Smrtijedy nikdy nebyli.“
„Ale čistokrevná seš, ne?“ ušklíbl se Josh.
„Jo, to jsem. A co?“ pohodila dívka hlavou. „To snad není na závadu, ne? Naše rodina je strašně stará a spřízněná s kdekým.“
„Vidíš. A moje máma je z mudlovský rodiny.“
„Hele, tvoje máma je… ty máš něco společného s tou Hermionou Grangerovou?“ zeptala se konečně na otázku, která jí od zaslechnutí jeho jména ležela v hlavě.
„Jo. To je máma.“
„Takže tvůj otec…“ Lovella nedokončila větu, nechtěla se chlapce dotknout. A být nemanželským dítětem bylo mezi starými kouzelnickými rody eufemisticky řečeno neobvyklé, přesněji řečeno skandální. „On s vámi nežije?“
„Ne. Máma jen říká, že to byl nějaký mudla, který umřel dřív, než se dozvěděl, že je těhotná.“
Lovella zavrtěla hlavou. „Žádný mudlovský šm… čaroděj nikdy ve Zmijozelu nebyl. Vždyť Salazar byl proti tomu, aby mudlorození vůbec mohli do Bradavic chodit. Nemyslím, že by k nám byl zařazen syn mudly a čarodějky první generace.“ Chvíli se odmlčela. Chlapec o svém otci nic nevěděl. Historka jeho matky jí připadala nepravděpodobná. „Moudrý klobouk by se nezmýlil. Jestli jsem si něčím naprosto jistá, Joshi, tak že tvůj otec je čaroděj. A nejspíš fakt dobrý čaroděj.“
…
Ten večer se Joshua s nikým nebavil. Nebyl si jistý, jestli by s ním vůbec někdo mluvit chtěl a rozhodně to nechtěl zkoušet. Po příchodu do společných zmijozelských prostor proto řekl Lovelle, že je unavený a chce si hned lehnout. Lovella se mu snažila předtím ještě ukázat, co kde je, vysvětlit, jak to chodí, ale Josh ji nebyl schopný vnímat.
Poté, co v ložnici konečně osaměl, si ani nevybaloval, jen se svlékl a co nejrychleji se uložil do postele, vedle níž našel svá zavazadla. Zatáhl závěsy kolem lůžka. Nechtěl s nikým mluvit, a když si později přišli lehnout i ostatní chlapci z prvního ročníku, předstíral usilovně spánek. Usnout však dlouho nemohl.
Nemohl se smířit s tím, že je ve Zmijozelu. Přestože se celou dobu obával, že by se to mohlo stát, ve skutečnosti s ničím takovým nepočítal. Když se ptal Harryho, potřeboval se hlavně ujistit, že se bojí zbytečně. A když mu Harry řekl, že si mohl zvolit, téměř najisto počítal, že bude stačit, když si bude usilovně přát, aby nastoupil do Nebelvíru, že také dostane možnost volby. Jak to, že ji nedostal?! Ze dne, na který se tolik těšil, se stal nejčernější den jeho dosavadního života. Co si o něm teď myslí James? Co Teddy nebo Vicky? Co si o něm budou myslet ostatní děti doma? A Harry, George a ostatní Weasleyovi? Všichni, úplně všichni, které znal, neměli rádi Zmijozel. Pro všechny byl symbolem zla, líhní Smrtijedů a synonymem pro nadřazenost a nenávist k mudlům. Proč zde je? Je snad zlý? V duchu si promítal všechny nepravosti, které snad kdy komu provedl.
Přemýšlel i o tom, co řekla Lovella o jeho neznámém otci. Jistě, dávalo to smysl. Pokud se mudlorození do Zmijozelu nikdy nedostávali, tak jeho otec musí být čaroděj. Jeho matka tedy lhala. Celý život mu lhala. Proto nikdy nechtěla říct jméno toho neznámého mudly. Protože nikdy neexistoval. Co na to řekne? Třeba ani nebude překvapená. Třeba ví, že jeho otec je Zmijozel, řekl si Joshua v duchu a zavrtal se hlouběji do přikrývek. Ale Harry přece měl jít taky do Zmijozelu…, pomyslel si ještě, než usnul.
…………………………
Bradavice; 2. září 2010
Když se Joshua vzbudil, prosvítalo přes závěsy zelenkavé světlo. Kolem něj bylo naprosté ticho. Rozhrnul opatrně závěsy svého lůžka a uviděl, že ostatní postele jsou už vzorně ustlané a místnost je prázdná. Srdce se mu divoce rozbušilo. Kolik může být hodin? Rychle vstal a automaticky zašátral nohama po pantoflích. Nikde nebyly. No jistě, vždyť si ještě nevybalil.
Nešťastně si sedl. To ta škola skvěle začíná. Hned první den zaspal. A ostatní ho nechali. Jak je možné, že neslyšel šest vstávajících kluků? Museli použít nějaké protihlukové kouzlo. Ale co teď?
Vůbec nevěděl, kam má jít.
Pochyboval, že bez pomoci trefí alespoň na snídani, natož na první hodinu. Proč jen včera nevnímal Lovellu, když mu to vše ukazovala a vysvětlovala! Při vzpomínce na snídani mu zakručelo v břiše a žaludek se mu bolestivě zkroutil. Dával mu neodbytně najevo, že naposledy jedl jen nějaké sladkosti ve vlaku. Od včerejšího rána neměl nic pořádného. Včerejší ráno. Připadalo mu, jako by to bylo v jiném životě, když se probudil obklopen přáteli, rodinou, když o něj pečoval domácí skřítek. Teď je sám.
V očích ho začalo pálit, bezmocně sebou hodil zpět na postel. Zavřít oči, spát, na nic nemyslet. Pak sám pro sebe zavrtěl hlavou. Ne, to nejde. Posadil se a hrdě se narovnal. Nenechá se od nich zdeptat. Ukáže jim, že to zvládne.
Rozhlédl se kolem postele, musí se obléknout a najít Velkou síň. Třeba tam ještě někdo je. Nebo někoho potká, kdo mu poradí. Ale nikde neviděl ani školní uniformu, kterou si včera svlékl, ani novou vázanku ve zmijozelských barvách, kterou mu večer dal ten protivný prefekt. Nikde nebyly ani jeho boty, vlastně vůbec nic z jeho zavazadel. Sáhl zděšeně pod polštář. Hůlka tam naštěstí byla. Byla to jediné, co nyní měl. Vzal ji do ruky a bosý, jen ve spodním prádle, začal prozkoumávat ložnici. Někde jeho věci být musí.
V ložnici bylo sedm starodávných postelí s dřevěnými vyřezávanými sloupy a stropy a zelenými závěsy. Až teď si všiml, že jeho postel je hned vedle okna, za nímž viděl prosvítat jasně zelenou vodu. Harry měl tedy pravdu, když říkal, že se zmijozelská kolej nachází pod hladinou jezera. Chvíli se okouzleně díval oknem ven. Bylo to nádherné.
Na to teď ale není čas, uvědomil si a vrátil se k systematickému prohledávání ložnice. Po přibližně dvaceti minutách bezvýsledné práce začal být skutečně nervózní. Kolik z vyučování už zmeškal? S žaludkem jako na vodě se posadil do křesla. Klid, řekl si v duchu, to vyřeším. Vzal hůlku a zkusil zaklínadlo, které znal od matky.
„Accio hábit!“
K jeho obrovskému překvapení a úlevě k němu přiletěl jeho hábit s novým zmijozelským znakem. Když nenáviděný znak hada na svém novém hábitu uviděl, na moment se zamračil. Nevzpomínal si, jak se tam znak dostal. Pak se hrdě usmál. Dokázal to. Za chvíli měl u sebe všechny své věci.
Již oblečený vyšel z ložnice do společenské místnosti. Včera mu tam Lovella ukazovala jeho rozvrh a vysvětlovala, kam má dnes ráno jít. Kdyby ji jen pořádně vnímal! Žádný rozvrh neviděl, jen někde, kde si pamatoval, že by měl být, visel obraz s hadem v barvách Zmijozelu. Může to být rozvrh? Ale jak to včera ta prefektka dělala? Zkusil se jej dotknout hůlkou a řekl „Rozvrh!“. Nic se nestalo. Obraz nezareagoval ani na další slova, co ho napadla. Nakonec zkusil vlastní jméno.
„Jsem Joshua Granger!“ Stále se nic nedělo.
„Jsem Joshua Granger, Zmijozel!“ Had na obraze se konečně zavlnil a změnil se na jeho rozvrh. Joshua hrdě zvedl hlavu. Dokáže jim, že ho jen tak nedostanou. Dokáže jim, že za něco stojí!
…
Snape seděl zachmuřeně u oběda. Po chvíli odložil příbor na talíř s nedojedeným jídlem. Včerejší chování Joshuy Grangera bylo sice naprosto nevhodné a stále se na něj za to zlobil, ještě víc však byl naštvaný sám na sebe za svoji prudkou reakci. A dnes! Jak mohl přijít tak pozdě? Téměř na konci hodiny! Potrestat ho za to samozřejmě musel, nemůže se k němu chovat jinak než k ostatním. Rozhodně mu neumožní žádné výhody, naopak, musí být lepší než ostatní. Jistěže v tom měli prsty i ostatní chlapci z koleje, minimálně se zachovali nekolegiálně, když ho nevzbudili. Ani se jim moc nedivil, překvapilo by jej spíše, kdyby spolužákovu neúctu ke Zmijozelu přešli bez trestu. Ale to Joshuu neomlouvá. Je na něm, aby se naučil být zodpovědný sám za sebe. Není už malé dítě, kterému se říká, kdy a kde má být. Jeho pozdní příchod je jeho pozdním příchodem.
Zvedl oči a zapátral pohledem u stolu své koleje. Joshua seděl trochu stranou od ostatních, s nikým se nebavil. Ale přinejmenším už jedl, pomyslel si Snape s úlevou. Vstal a zamračeně mířil k východu. Když minul dlouhý zmijozelský stůl, zarazil se a vrátil se. Hned na kraji seděl prefekt.
„Pane Rosiere, následujte mne.“ Mladík ihned odložil příbor a vstal. Snape jej vedl stranou, nechtěl mít u rozhovoru svědky. Autoritu prefekta nemínil nijak snižovat.
„Rosiere, co vám přesně není jasné na vašich povinnostech?“ zeptal se navenek zcela neutrálním hlasem.
„Já… nerozumím, pane profesore.“
„Granger dnes chyběl na snídani. Na hodinu přišel až deset minut před koncem,“ lakonicky poznamenal Snape. „Co mi k tomu řeknete?“
„Nejsem přece jeho osobním strážcem. Mám snad dělat chůvu prvákům?“
„To nemusíte. Ale tady šlo o něco jiného, že.“ Snape se přiblížil a oči nebezpečně zabodl do prefektových.
„Museli jsme mu přece dát za vyučenou, pane. Zostudil nás… i vás.“
„Tím jste ovšem jeho loajalitu ke Zmijozelu výrazně zvýšili.“
„Ale to jsem nebyl jen-“
„Dost. Očekávám od vás inteligenci a schopnost zvládnout kolej, Rosiere. Je na vás, jaké prostředky zvolíte. Ale kolej bude fungovat. Jako celek. Rozumíte?“
„Ano, pane,“ sklopil Bedwyr Rosier oči.
„Pokud prefektské povinnosti nezvládáte, můžu to vyřešit. Hned.“ Snapeův hlas zněl již vyloženě nebezpečně, přestože navenek zůstával klidný.
„Zvládnu to, pane.“
Chvíli si ještě prefekta výhružně měřila Rosier se před jeho pohledem téměř vpíjel do kamenné zdi za svými zády. Pak se beze slova otočil a odešel.
…
Končil první školní den. Velká hala byla plná studentů i učitelů. Joshua seděl na kraji zmijozelského stolu, ve tváři nepřístupný výraz. Vedle něj se posadila Cora Cuffeová, snažila se mu něco říkat, ale chlapec příliš nereagoval. V jídle se zase spíš jen nimral, než by pořádně jedl, vypadal nervózně. Snapea napadlo, že se asi obává školního trestu, který jej teď u něj čeká; navíc si je určitě vědom, že si vysloužil další svým neodpustitelným zahájením vyučování. Podíval se směrem k nebelvírskému stolu. Potter s Lupinem si něco šeptali a dívali se směrem ke zmijozelským. Ale za Joshuou nebyli. To snad čekají, že on přijde za nimi? Dnes na hodině seděl James Potter se svou sestřenicí, a když Joshua vešel do třídy, bylo vidět, že by si rád sedl k němu. Ale poté, co zjistil, že je u Pottera obsazeno, šel až úplně dozadu a sedl si ke zmijozelským. To bylo dobře, jen ještě musí přestat dávat najevo, že mu to není pochuti. Zatím byl příliš čitelný.
Minerva se k němu naklonila.
„Severusi, nerozmyslel sis to? Školní trest hned první den…“
„Nezaslouží si ho, Minervo? Víš, co se stalo dnes ráno?“
„Ano, slyšela jsem. Jsem ale přesvědčená, že za to nemohl.“
„Proč?“
„Severusi, ten chlapec je zraněný. Je toho na něj moc. Nebuď na něj tvrdý.“
Snape kolem nich nenápadně zakouzlil Ševelissimo. Pak se otočil ke své zástupkyni.
„Nemá důvod. Nikdo mu neubližuje. Je zařazen v koleji, kam patří. Ostatně, ve velmi dobré koleji.“
„On to nečekal, Severusi, nevěděl, že se mu to může stát. Je to pro něj těžké. Zmijozel určitě vnímá jako cizí, zlé místo-“
„To ovšem není moje chyba. Jistěže nejsem nadšený z toho, že jej vychovali k nenávisti ke koleji svého otce.“
„Ale on to neví.“
„Jsi si jistá tím, že nic neví? Mluvila jsi o tom s někým?“ Snape se snažil, aby jeho hlas zněl co nejvíce ledabyle.
Profesorka McGonagallová přikývla. „Sešla jsem se s panem Potterem. Překvapilo mě, jak dokázali existenci chlapce utajit. S nikým o něm nikdy nemluvili. Přiznal, že to dělali záměrně – nechtěli, aby jej otravovala Rita Holoubková a jí podobní, přeci jen, nemanželský syn hrdinky poslední války… Bylo by to sousto pro noviny. Nechtěl o tom vůbec mluvit, ale pochopila jsem, že nikdo z nich netuší, kdo je chlapcův otec. Slečna Grangerová si vymyslela nějaký příběh o australském mudlovi, všichni jej akceptují, nikdo se jí na nic neptá. Pan Potter si je jistý, že nic jiného neřekla ani chlapci, děti o tom mezi sebou hovořily.“
Snape si chvíli zamyšleně mnul bradu. Pochopitelně, že to nechtěla nikomu prozradit, slečna Grangerová měla celou řadu důvodů, proč na něj nevzpomínat v dobrém. Navíc se určitě bála, jak by ostatní přijali jeho syna. Být synem neznámého australského mudly není moc dobré. Ale být synem opovrhovaného vraha a Smrtijeda… Bolelo to, i když to na rozumové úrovni chápal. Přesto ho potěšilo, že na jeho místě nestojí nikdo jiný. Z myšlenek ho vytrhla opět Minerva.
„Severusi, kdy mu to hodláš říct? Měl by to vědět.“
„Teď je toho na něj moc, což jsou ostatně tvoje slova. A nemůžu o tom rozhodovat sám bez jeho matky. Žádám tě proto, abys o tom s nikým nehovořila.“
Profesorka McGonagallová se zatvářila dotčeně. „To je přeci samozřejmé! Za co mě máš! Ale… Pořád jsi mi neřekl, jak… kdy vlastně… Byl jsi její učitel, Severusi…“ Rozpačitě zmlkla.
Snape sevřel ústa k sobě. „To přeci není mé tajemství, Minervo.“
Prudce vstal a odešel směrem ke stolu své koleje. Za zády uslyšel chvatné těžké kroky.
„Ehm… pane kolego, počkejte, prosím…,“ poznal hlas Nevilla Longbottoma. V roli učitele právě zahajoval druhý školní rok a stále si ani jeden z nich nezvykl, že by měli být rovnocennými partnery. A Snape si ani nebyl jistý, zda si na to zvykat chce.
„Prosím?“ zvedl tázavě obočí a podíval se na něj tak, aby jej odradil od dalších otázek. Nezabralo to.
„Pane… kolego. Chtěl jsem jen požádat… Prosím, odpusťte Joshuovi Grangerovi dnešní trest.“
Snape sevřel ústa. Co se do toho všichni pletou!
„Pane kolego,“ zdůraznil ironicky oslovení, „při nejlepší vůli nevidím důvod, abyste si s touto záležitostí dělal jakékoli starosti. Teď mě laskavě omluvte.“ Otočil se a chtěl pokračovat dál.
„Ale mně do toho něco je! Jeho matka je moje kamarádka, nechci, abyste-“
„Co abych! Nepleťte se do záležitostí, o kterých nic nevíte a do kterých vám nic není, Longbottome! Nebo vás snad slečna Grangerová o to požádala?“
Když Neville zavrtěl hlavou, Snape na nic nečekal a pokračoval ke svému synovi.
„Následujte mě, pane Grangere,“ řekl chlapci, a aniž by čekal, až se Joshua zvedne od talíře s rozvrtaným jídlem, pokračoval směrem ke sklepení.
…
Joshua se snažil dohnat svého ředitele. Nesmí jej ztratit z očí. Celou večeři přemýšlel, jak k němu trefí. Netušil, kde se Snapeova pracovna nachází, a nechtěl nikoho žádat o pomoc. Leda Lovellu, ale tu dnes u večeře neviděl. Byl proto rád, že alespoň tento problém se vyřešil sám, že nepřijde pozdě ještě i na trest.
Celý den se snažil všem vyhýbat, i Jamesovi. Ráno ho mrzelo, že mu James nedrží místo. Chápal sice, že si sednul s Vicky, ale mohl mu aspoň držet místo někde poblíž. Proto po hodině rychle opustil třídu. Další dopolední hodiny měli s Havraspárem, až odpoledne měli jednu hodinu zase s Nebelvírem, ale to už šel do zadní lavice ještě před tím, než do místnosti přišel James, a sedl si vedle jedné zmijozelské dívky. Byla na něj vlastně docela milá. Jmenovala se Cora a i u večeře se jej pořád na něco vyptávala, i když určitě moc zábavný společník nebyl. Celou dobu čekal, že se za ním James staví, ale on to neudělal. Nikdo za ním nepřišel ani při obědě, ani při večeři. Jistě, Nebelvíři přece nebudou chodit ke zmijozelskému stolu.
„Pane Grangere, jste si, doufám, vědom toho, že vaše včerejší i dnešní chování bylo absolutně nepřijatelné?“ řekl Snape ihned poté, co se za nimi zavřely dveře jeho pracovny.
Joshua se neodvažoval ani zvednout hlavu a jen beze slova přikývl.
„Co vám vlastně vadí na vaší koleji, pane Grangere?“
„Nic, pane,“ řekl chlapec tiše.
„Skutečně?“
Co mu má vykládat? Proč se na to vůbec ptá? To je přeci jasné! Že by si právě on nevšiml, že Smrtijedi byli výhradně ze Zmijozelu? Možná na výjimky…
„Posaďte se tam k tomu stolu,“ ukázal Snape směrem ke zdi, kde byl oprýskaný stůl se dvěma vysokými hromadami pergamenů.
„Seřadíte výsledky NKÚ studentů podle kolejí a vypočítáte průměrný prospěch vzhledem k jednotlivým kolejím.“
Chlapec přišel k hromadám pergamenů a zoufale se na ně díval. To není práce na jeden večer!
„Jestlipak víte, pane Grangere, proč máte počítat NKÚ a ne OVCE?“
„Protože jinak by byly výsledky zkreslené. Skutečně slabí studenti OVCE vůbec neskládali,“ odpověděl Joshua po chvíli přemýšlení.
Snape přikývl a podal Joshuovi kalamář a pero. Chlapec si vše vzal a začal třídit pergameny podle kolejní příslušnosti. Snape si sedl do křesla, vytáhl knihu a začal si číst.
Po chvíli se Joshua osmělil: „Pane, to dneska nemůžu stihnout.“
Snape zvedl oči a chvíli si chlapce měřil. Joshua se začal bát, zda se nerozčílí, ale jeho výraz zůstal klidný. „Nevzpomínám si, že bych zmiňoval, že to musíte dokončit dnes, pane Grangere.“
Chlapec pokračoval v práci již mlčky a ředitele své koleje se snažil co nejméně vyrušovat. Dnešního večera se tolik obával, celý den přemýšlel, jaký strašný trest si na něj Snape vymyslí. A tahle práce ho skoro bavila. Navíc se díky ní vyhnul pobytu v kolejní místnosti. Vlastně mu tu bylo dobře. Zvlášť když Snape asi po půl hodině k němu mlčky donesl šálek kouřícího se čaje s několika máslovými sušenkami. Joshua poděkoval a rychle je snědl. Měl hlad, večeři příliš nedal.
Po delší době, snad hodině, Snape zaklapnul knihu. „Pane Grangere, pro dnešek to stačilo. Pojďte, doprovodím vás k vaší koleji.“
„To není potřeba, pane. Dojdu sám.“
„Opravdu? Jste si jistý, že již trefíte? A znáte vůbec heslo?“
Joshua zavrtěl hlavou.
Mlčky se vydali tichými sklepními prostory bradavického hradu.
„Miles Bletchley,“ řekl Snape heslo u vchodu do Zmijozelské koleje. Dveře se otevřely.
„Kdy mám přijít znovu, pane?“
„Dám vám vědět,“ odpověděl Snape, chvíli ještě zaváhal, jako by chtěl něco říct, pak se otočil a beze slova odcházel zpět. Joshua jej chvíli pozoroval, pak spíše jen pro sebe řekl:
„Dobrou noc, pane.“
Poznámka:
Stejně, jak ve většině případů činila J.K.R., se (rovněž většinou) snažím, aby jméno odpovídalo postavě, aby mělo nějaký symbolický význam. Ten lze dohledat na internetu (stačí zadat dané jméno + meaning of name), zde s tím obtěžovat nebudu. Jen příklad – Lovella zní něžně, ale znamená vlčice. Ostatně i vlčice dovedou být něžné. Ke svým.
631 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...