Harry seděl bez pohnutí na jedné ze židlí v kuchyni a trpělivě čekal, až mu vysoký asi čtyřicetiletý muž v podivném obleku připevní na vnitřní stranu levého rukávu košile malinkou černou věc. Kdysi něco podobného vídal ve filmech, které si v obývacím pokoji domu Dursleyových pouštěl Dudley, a on, když měl to štěstí, vysedával za dveřmi a snažil se něco zahlédnout přes bratránkovu mohutnou postavu. Jak se mu to zdálo dávno. Nikdy by si tehdy nepomyslel, že něco podobného bude mít u sebe on sám.
Blondýn, kterého na tenhle úkol vyslal sám předseda vlády Velké Británie, působil poněkud nervózně. I když i to by nejspíš bylo slabé slovo. Držel se jen díky výcviku, kterého se mu dostalo jako zvláštnímu agentovi MI5, a také díky své dceři, která působila vcelku klidně, i když tu byla s ním. Nikdy by si nepomyslel, že tak sympatická dívka jako Hermiona Grangerová, která byla už dlouho Bridgetinou kamarádkou, by mohla mít něco společného s těmihle podivnými… lidmi.
Až do té chvíle skoro nevěřil tomu, že se tohle všechno děje. Pořád se ještě nevzpamatoval z poněkud divokého přesunu krbem do tmavé rádoby kuchyně a už tu na něj vybaflo jakési podivné domácí zvíře, které vypadalo jako hodně škaredý mluvící trpaslík a pak mu ještě několikrát klepali na jeho vzácný a hodně drahý počítač, dřevěným klackem.
Hermiona nejprve přesvědčila Bridget, která stejně za ty roky, co se znaly, tušila, že Hermiona není jen tak obyčejná dívka a pak spolu s Brumbálem udolaly jejího otce, který byl v tu chvíli ještě vyvedený z míry telefonátem od předsedy vlády.
Bernard Cohen se narovnal a opatrně se posadil do čela stolu za svůj přístroj. Stále ho poněkud znervózňovalo to množství pohledů, které se na něj v této podivné kuchyni upíralo. Jeho dcera se postavila za něj.
„Tak to přece zkus, tati,“ pobídla jej.
Nedůvěřivě tedy zkusil zapnout černý počítač, i když nebyl zapojený v elektrice a zůstal jen nechápavě hledět, když se před ním rozzářil nabíhající Windows.
„Tak vidíte,“ pronesla klidně Hermiona Grangerová. „Říkala jsem vám, že bude fungovat i tak.“
Bernard se trochu ošil a spustil vyhledávací program. Za jeho záda už se přemístil i zvědavý Ron. Napojil se na satelit a na obrazovce se objevila nazelenalá mapa britských ostrovů. Po chvíli na jihovýchodě v oblasti Londýna začala blikat malinká červená tečka. Signál byl sice slabý, ale přesto trvalý. Kývl hlavou.
„V pořádku.“
Hermiona za ním si očividně oddychla.
„Když ten signál zachytíme odsud, je skoro jisté, že ho uvidíme i z místa, kde by měl mít sídlo… ehm, Voldemort,“ pronesla Hermiona poněkud neklidně a zírala přitom na teď už notně přiblíženou mapu Londýna. „Teda doufám.“
Ron ji uklidňujícím pohybem objal kolem pasu.
„Je to taky jedna z nejmodernějších vysílaček, které má teď MI5 k dispozici, že jo, tati?“ vytáhla se drobná blondýnka a její otec v tu chvíli znovu zalitoval, že kdy přišla na to, jakou má práci a přesvědčila jej, že ji chce v budoucnu dělat taky.
Harry pohlédl nejprve na velké hodiny na zdi, které ukazovaly už osm hodin večer a poté zpytavě na Lupina, který seděl naproti němu. Ten se mu chvíli díval do očí, načež si zhluboka povzdychl, zvedl se ze svého místa a vyšel z kuchyně ven. Harry ho vyprovodil pohledem, ale zůstal sedět.
Hermiona si odtáhla Bridget do kouta kuchyně a něco si tam spolu špitaly, Ron si zase sedl vedle svých bratrů, kteří očividně mysleli na svou sestru a matku, které byly v tu chvíli obě v nemocnici a Aberfort Brumbál si se značnou nedůvěrou prohlížel tiše hučící šedou krabici na stole. Bernard Cohen se znovu nervózně zavrtěl na své židli.
Hermiona se vrátila ke stolu i s Bridget. Rozhostilo se hluché ticho, přičemž se každý díval jinam.
„Stejně je škoda, že to zařízení na Ministerstvu bylo zničeno,“ zahučel tiše Bill Weasley. „To by bylo mnohem jednodušší, než takové…“
„Přesně vím, co myslíš,“ odtušil jeho bratr Ron.
„Harry, co když to nevyjde?“ pronesla Hermiona, která náhle té mudlovské vymoženosti přestala věřit. „Co když ten signál odtamtud nezachytíme, co když tě chytnou, co když…“
„Vyjde to,“ zarazil ji Harry. „Věř mi.“
Hermiona se však stále tvářila nesouhlasně.
„A nemohl by přece jen jít někdo jiný?“ ozvala se tichounce Tonksová. „Proč bys měl jít právě ty, Harry?“
„Protože já už jsem tam jednou byl!“ pronesl Harry rozhodně. „A jedná se hlavně o mě… Nenechám už nikoho riskovat za sebe.“
„Příliš se spoléháš na náhodu,“ pronesl tiše Lupin, který se už vrátil a v ruce svíral o jednu hůlku navíc.
Harry k němu vzhlédl.
„A taky na štěstí,“ reagoval. „Ale prostě se o to musím pokusit!“
Všichni teď upírali pohled na něj. Vstal a přistoupil k Lupinovi. Hodnou dobu se na sebe dívali. Lupinovi se znovu bolestně připomnělo, jak moc se Harry podobá svým rodičům… A to nejen vzhledem. Harry upřeně pozoroval muže, který jediný mu zůstal jako pojítko s jeho rodiči a Siriusem. Znamenal však pro něj i mnohem víc.
Remus natáhl ruku s Harryho hůlkou. Harry si ji bez zaváhání vzal. Okamžitě měl lepší pocit, když ji znovu držel v ruce.
Pak Lupina obešel a zamířil nahoru po schodech. Ostatní za ním, jako by se domluvili. Jen Lupin se ještě chvíli zdržel, když bral něco z jedné kuchyňské skříňky. V kuchyni zůstal jen Bernard, jeho dcera Bridget a skřítek Krátura, který je nenávistně pozoroval s výrazem – Kdyby jen má paní věděla, že tu jsou teď prašiví mudlové.
Nahoře si Harry natáhl přes košili černou mikinu s kapucí a ještě teplou tmavou bundu. Hůlku zastrčil hluboko do kapsy džínů a otočil se pomalu k těm, kteří ho přišli vyprovodit. Všichni ostatní kouzelníci už čekali na shromaždišti, kde budou čekat ještě nejspíš hodně dlouho.
Nejprve k němu přistoupil Arthur Weasley a pevně mu stiskl ruku. Už slyšel, co se tady událo s Ginny, ale nic mu nevyčítal. Ani teď nic neřekl. Harry jen pokývl hlavou. Fred a George ho popadli každý za jedno rameno.
„Hodně štěstí, brácho,“ pronesli jako obvykle oba najednou, jen nezvykle vážně a odstoupili.
Bill, Charlie a Percy mu rovněž potřásli pravicí, i když každý jiným způsobem. Molly Weasleyová se rozloučit nepřišla. Zůstala s Ginny, která se nacházela v umělém spánku. Mrzelo ho to, ale nedivil se jí. Poznal na ní, že ho viní z toho, co se teď s Ginny děje.
Hermiona se mu vrhla kolem krku se slzami v očích a držela se ho, jako by ho už nikdy nechtěla pustit. Svíralo se mu v tu chvíli už hrdlo tak, že si ani nevšiml, že mu něco nenápadně připevnila do kapuce u mikiny.
„Dávej na sebe pozor, Harry…“
Nedokázal na to nic říct. Odtáhla se od něj a rychle sklopila oči, aby neviděl, jak usilovně se snaží zadržet slzy. Aberfort Brumbál mu předal stříbřitý plášť, který dosud u sebe opatroval. Harry ho pomalu složil a nacpal do kapsy u bundy.
„Můj bratr vám věřil, pane Pottere,“ pronesl klidně Brumbál. „A já vám věřím rovněž. I když stále nechápu, jak jsem vám tohle mohl dovolit…“
Harry pokývl vážně hlavou. Pak už se ztratil v náruči nedávno příchozího Hagrida, kterému se leskly oči a objímal ho svými tlapami tak, že si Harry myslel, že mu snad zlomí všechny kosti v těle. Tonksová ho oproti tomu objala něžně a políbila ho na tvář pro štěstí.
Poté k němu přistoupil Ron. Chvíli se navzájem pozorovali. Nepotřebovali slova. To, co mělo být řečeno, už si řekli. Pevně a přátelsky se chytili za obě ruce. Pak ho ještě Ron chlapsky poplácal po zádech a dokázal přidat i mírný úsměv, který mu však Harry neopětoval.
Jako poslední se před něj postavil Lupin. Vzal ho za obě ramena a zadíval se mu do očí.
Harry mu pohled vážně opětoval. Viděl v jeho unavené tváři, jak moc se o něj bojí. A jak moc pro něj znamená. Znovu se mu svíralo hrdlo úzkostí, když si uvědomil, co mu to nejspíš udělá, když uskuteční to, co má v plánu.
„Zbytečně neriskuj, ano, Harry?“ pronesl Lupin pomalu. „Počkej, až dorazíme.“
Harry jen přikývl, ale Remus mu to stejně nevěřil. Ještě jednou mu silně stiskl ramena a pustil ho. Pak sáhl do kapsy a vytáhl malou lahvičku s jasně oranžovou tekutinou.
„Předpokládám, že jsi po mě chtěl právě tohle…“ podotkl stručně a podával mu ji.
Harry ji od něj vděčně převzal a pečlivě ji uschoval hluboko do vnitřní kapsy bundy. Pak se naposledy rozhlédl po lidech, na kterých mu záleželo, a o kterých věřil, že už je nikdy neuvidí.
A to jen díky tomu, že si zase chceš hrát na hrdinu… poznamenal hlásek a kupodivu už nic nedodal.
Nevěděl, co by měl nebo mohl říct, tak raději neříkal nic. Jediné, co ho trochu utěšovalo, bylo to, že oni zůstanou v bezpečí. Znovu se podíval ještě na Hermionu, Rona a Remuse a dokázal na tváři vykouzlit povzbudivý úsměv.
„Brzy se uvidíme,“ pronesl s pevným sebeovládáním v hlase a rychle se od nich odvrátil. Došel ke dveřím a aniž se otočil, vyšel ven do tmy. Dveře se za ním s temným zaduněním zabouchly.
V hale se rozhostilo hluché ticho. Všichni si v duchu vyčítali, že ho pustili pryč samotného, ale taky věděli, že teď už se s tím nedá nic dělat. Museli mu věřit a soustředit se na to, aby mu později dokázali pomoct.
Bill, Charlie a Percy se beze slova odebrali dolů do kuchyně, kde se přes krb měli přesunout na shromaždiště. Brumbál si dal odchod, aby ještě něco zařídil a jakmile vyšel ze dveří, tak se přemístil pryč. Hagrid se svezl do jediného křesla blízko krbu naproti vybledlému obrysu po obrazu paní Blackové.
„Budeme nejspíš čekat dost dlouho…“ porušil nakonec ticho v hale pan Weasley. „Možná byste se měli jít trochu vyspat,“ otočil se přitom na přítomnou mládež včetně svých synů.
Fred, George, Ron a Hermiona se na něj podívali.
„Harry snad bude odpočívat?“ otázal se tiše Ron.
Jeho otec mlčel.
Hermiona se chytila Rona za ruku a oba se rovněž vydali ke schodům dolů do kuchyně, zpátky k Bridget a jejímu otci. Dvojčata je následovala. Pan Weasley a Remus Lupin se po sobě podívali s náhlým porozuměním.
Obrtlá ulice
Vypůjčený neviditelný plášť z pozůstalosti Moodyho mu seděl. Nemusel ho ani moc přidržovat a zakrýval ho úplně celého. Na Obrtlé ulici to vypadalo skutečně děsivě. Tmavá, špinavá ulička, přecpaná kdejakým harampádím, kterou se proháněl mrazivý vítr. Otevřeny byly samozřejmě už jen hospody, ze kterých vycházelo špinavé nažloutlé světlo a oblaka kouře. Obešel celou ulici tam a zpátky několikrát, než byl spokojený s několika místy, kam se mohl případně neviděn zašít i bez pláště, kdyby se něco zvrtlo.
Taky si zjistil, kudy se sem nejčastěji všichni dostávají. Byla na to vyhrazená přemisťovací místnost, vedle „Černého kance“. Byla báječně krytá jako tmavý krámek s houbami. Příchozí vycházeli zadem.
Včetně Kance prošel i další čtyři ne příliš čisté pajzly, přičemž si vždy počkal, až někdo půjde dovnitř nebo ven, aby nebylo podezřelé samovolné otevírání dveří. Taky byl rád, že nesněžilo, a nenechával tak v teple uvnitř za sebou mokré stopy.
Neměl však štěstí. Možná měl Lupin pravdu. Příliš se spoléhal na náhodu. Ale z různých zvěstí se k nim donášelo, že přívrženci Voldemorta se objevují na Obrtlé ulici vcelku často. Jenže než to vždy Řádu donesl nějaký vyzvědač, buď už byli pryč, nebo je někdo varoval.
Rozhodl se počkat u krámku, kde byla schovaná přemisťovací místnost. Když nebyl nikdo v dohledu, naházel na neforemnou hromadu pár starých krabic a tři polámané židle, které se tu kdovíproč válely, aby každý musel projít pod matně zářící lampou na zdi nedaleko východu.
Čekal hodinu. Pak dvě. Hodiny se táhly už k půlnoci. Vítr ustal a začalo sněžit. Na ulici zůstaly otevřené už jen tři hospody, kam se nahrnuli všichni vytrvalci. Byl vyhladovělý, unavený, nohy už ho brněly z dlouhého stání, ale na to všechno kašlal. Hodlal tu klidně čekat celých čtyřiadvacet hodin.
A pak… Konečně měl štěstí. Úplně zatajil dech, když pod černou kápí zahlédl povědomou tvář. A za ní druhou. Pomalu se vydal za nimi a také postřehl, že je následují další tři postavy.
Černopláštíci vešli do Černého kance, což Harryho vůbec neudivilo. Spolu s těmi dalšími třemi tam vklouzl také. Pět jemu známých tváří, nejen z varovných plakátů na Příčné, se usadilo v tmavém koutě u většího stolu a poručili si ohnivou whisky. Vysoký a mohutný výčepní s hustým vousem málem do Harryho vrazil, jak spěchal splnit jejich přání.
Harry se postavil do druhého prázdného temného kouta a připravil se na další dlouhé čekání.
Na Hradě temnoty
Angela klečela a upírala pohled na své ruce s polámanými nehty složené v klíně. Na levém prostředníku se jí stále třpytil prstýnek od Harryho. Pomalu se kývala sem a tam a dlouhé zplihlé vlasy se jí přitom jemně pohupovaly u ramen. Kdo by v tu chvíli viděl její oči, byl by přesvědčený, že tahle dívka rozhodně není v pořádku. Byly široce rozevřené a strašně vzdálené.
Pán zla sedící naproti ní svíral svou hůlku pevněji, než bylo nezbytně nutné. V očích zúžených zlobou bylo vidět, že už má téhle vzpurné holky právě tak dost. Jeho služebníci po stranách černého trůnu ho úkosem pozorovali. Kromě nich byli v Komnatě jen další čtyři Smrtijedi.
„Severusi…“ zasykl Pán krátce.
Oslovený kulhavě postoupil vpřed.
„Ano, Mistře?“ otázal se se sklopenou hlavou.
„Veritasérum. Hned,“ přikázal Voldemort.
Bellatrix a Lucius každý po jedné ruce svého Pána se trochu netrpělivě pohnuli a upřeli zrak na trosku lidské bytosti před nimi. Jen Merlin věděl, jestli to na ni ještě bude účinkovat. Bylo až překvapivé, jak se někdo dokáže změnit za jeden jediný den… Angela na Voldemortova slova vůbec nereagovala. Jen dál pomalu pohupovala na patách celým tělem.
Snape vytáhl z hábitu malou lahvičku s průhlednou tekutinou a otočil se na další dva přítomné. Crabbe a Goyle bez otázek zvedli hnědovlásku na vratké nohy a chytili jí tvář. Snape jí hrubě otevřel ústa a nalil do ní celý obsah lahvičky, až se zakuckala. Očí jí potemněly a ještě víc znepřítomnily. Severus od ní odstoupil, ale Crabbe s Goylem ji stále drželi. Voldemort vstal. Přešel až těsně k ní a špičkou hůlky si její tvář natočil k sobě, až na něj konečně upřela pohled.
Poslední postava v černém celou scénu nehybně pozorovala z místa vedle svého otce.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se studeně Pán.
Dívka na něj chvíli zírala a pak se jí přes pootevřené rty prodralo neurčité zachrčení. Pak ještě jedno. Pán zla něco netrpělivě zasyčel a pokynul Bellatrix. Ta k nim přistoupila a položila hůlku na dívčino hrdlo. Na chvíli se místo, kam mířila, modře rozzářilo a poté zhaslo. Smrtijedka zase couvla.
„Jak se jmenuješ?“ opakoval Voldemort netrpělivě.
„Angela Mary Rosier Blacková…“ odpověděla dívka čistým, ale prapodivným hlasem. Pán se spokojeně pousmál.
„Zabila jsi svou matku Mary?“
„Ano.“
Voldemort spokojeně poklepával svou hůlkou do dlaně.
„Kdo je Strážcem Fideliova zaklínadla, které chrání Řád?“
„Harry Potter,“ odvětila Angela.
Draco Malfoy pod svou maskou udiveně zamrkal. Tak přece Potter…
„Kde je hlavní štáb Řádu?“
„To nemohu říct,“ odvětila Angela poněkud kostrbatě.
Pán zla se zatvářil nespokojeně, ale nikoli překvapeně.
„Je to dům?“
„Ano.“
„Čí?“
„Mého otce.“
Draco musel uznat, že Pán zla není žádný blbec. Šel na to vychytrale.
„Blacka? Oni mají hlavní sídlo v domě Blacků?“
„Ano.“
Voldemort se otočil na Luciuse.
„Známe umístění toho baráku?“
„Bohužel ne, pane,“ zavrtěl hlavou Malfoy. „Ale můžeme se podívat do starých záznamů na Ministerstvu.“
„Později…“ zasykl Voldemort a obrátil se zpět k dívce. „Kdo tě učil nitrobranu?“
„Má teta Marion.“
„Má bývalá služebnice… To však není všechno. Díky čemu ses mi dokázala tak dlouho bránit?“
„Mám… Mám… určité schopnosti,“ přešlo přes Angeliny rty. V jejích očích se začínalo něco odehrávat.
„Jaké schopnosti?!“
„Vidět…“ zašeptala a zarazila se. Zastavil ji tichounký hlas v někde hluboko v jejím podvědomí.
„Vidět, co?“ zasykl Voldemort.
Mlčela. Kdyby se Pán zla neuměl dobře ovládat, začal by skřípat zuby vzteky. Začínala se tomu bránit. Bylo to sice neuvěřitelné, ale po tom všem se znovu začínala nátlaku lektvaru bránit.
„Po kom máš ty schopnosti!?“ zasyčel Pán.
„Jsem následnice…“ začala Angela, ale znovu se zarazila.
„Následnice koho?“
Pán zla se už nedočkal reakce.
„Ty malá čubko, odpověz mi!“
„Elessandry DeLancré…“ šeptla Angela bezmocně.
Voldemort se zarazil. Tohle jméno už přece slyšel…
„Ta věštkyně…“ vzpomněl si Pán.
Do Komnaty nečekaně vrazil Nott a spěšně si to šinul k přítomným.
„Co je?!“ vyštěkl Voldemort na příchozího.
„Něco se děje, Mistře!“ vychrlil ze sebe Smrtijed zatímco padl na kolena. „Kouzelníci a čarodějky jsou už delší dobu v pohybu. Zjistili jsme, že se někde shromažďují, a že to nejspíš organizuje Fénixův řád.“
Draco Malfoy ve stínu svého otce zvedl hlavu.
„Tak… Něco chystají?“ zasykl Voldemort
„Se vší pravděpodobností, Mistře. Na Příčný není ani noha. I banka je zavřená, i když má normálně čtyřiadvacet hodin otevřeno. Redakce Věštce rovněž. A nadměrně posilují zabezpečení nemocnice.“
V Komnatě se rozhostilo ticho. Kdo by se v tu chvíli odvážil vzhlédnout, viděl by na tváři Pána zla samolibý úsměv.
„Ať je to cokoliv, nebudou mít žádnou šanci se mi postavit,“ pronesl Pán zla chladně. „Notte, vezmi si Mulcibera a zjistěte mi o té jejich aktivitě co nejvíc. Svolám mezitím ostatní. A teď zmiz!“
Smrtijed s úklonou vyklusal z Komnaty.
„A teď zpátky k tobě, má drahá…“ otočil se Voldemort na Angelu.
Ta se mezitím za tu krátkou pauzu dokázala trochu vzchopit a začínala se ovládat. Draco to na ní poznal. Už se ani zdaleka tak nehrbila.
„Elessandra byla věštkyně,“ pronesl Pán. „Dokázala vidět budoucnost. To znamená, že ty také?“ zasykl.
„Ano,“ odvětila Angela. „Ve svých snech.“
Voldemort se škodolibě usmál.
„A to jsi neviděla, že tě dostanu?!“ otázal se z patra. „K čemu ti pak jsou?“
„Ty sny nepřicházejí na povel. Nedokážu to ovládat,“ vysvětlila dutě dívka.
Voldemort zaslechl v její odpovědi vzdor. Už se na něj i jinak dívala. Poznal, že Veritasérum bylo k ničemu. Znovu se tomu dokázala postavit.
„A co jsi věděla předem? Například?“ nedal najevo svůj vztek a ptal se dál.
„Hodně,“ odtušila Angela.
Pán zla na ni nečekaně seslal kletbu Cruciatus. Angela se v záchvatu bolesti a křiku vymanila ze sevření Smrtijedů a svezla se na zem, kde se ještě hodnou dobu třásla.
„Odvést!“ vyštěkl Voldemort na Crabbeho a Goyla.
Ti se okamžitě hrnuli vykonat rozkaz.
„Severusi! Paži!“
Smrtijed si vyhrnul rukáv na levé ruce.
Na Obrtlé
Rozbolela ho hlava, do rukou už dostával křeče, jak si přidržoval plášť u těla, ale stále trpělivě čekal. A konečně se dočkal.
Všichni až do této chvíle se velmi dobře bavící Smrtijedi poněkud ztuhli a dva z nich se poškrábali na levé paži. Harrymu se ulevilo. Právě tohle potřeboval. Aby je volal Voldemort. Jinak by to bylo k ničemu. Hodili na stůl několik srpců a vstali.
Harry vztáhl ruku k malinké vysílačce, kterou měl zevnitř na rukávu a odtrhl ji.
Co to děláš? ozval se ječivě hlas jeho svědomí.
Co tak asi myslíš? odsekl mu stručně.
Pak hodil černou vysílačku na zem na úroveň kryté pláštěm a bezohledně ji rozšlápl. Tichounce křupla. Ten zvuk ho paradoxně uklidnil. Nehodlal riskovat další životy.
Dva kouzelníci rychle zamířili k východu a jejich kolegové za nimi. Harry jim byl v patách jako stín. Jakmile vyšli na ulici, přiblížil se k nim tak blízko, že by mohli slyšet i jeho dech. Věděl, že daleko nepůjdou. Přehodili si přes hlavy kápě a zamířili do temnější uličky. Harry za nimi.
Musel tu chvíli vystihnout. Prostě musel.
Jdeš spáchat sebevraždu, víš o tom? zasykl mu znovu ten protivný hlas v hlavě.
Vím, co riskuju… odtušil Harry klidně.
Zpomalil, když zpomalili kouzelníci před ním. Pak natáhl ruku a chytil se jednoho Smrtijeda za plášť, ale tak, aby to nepostřehl. Zatínal zuby napětím. Zastavili se. Harry se soustředil a popadl kouzelníka pevně za paži přesně ve chvíli, kdy se odhodlal přemístit…
Na hlavním štábu Fénixova řádu
V podzemní kuchyni panovalo dusné ticho, přerušované jen tichým hučením chladiče osobního počítače rozloženého na stole, občasným zavrzáním židle či nervózními přešlapujícími kroky. Už dvakrát se obrovský krb rozzářil jasně zelenými plameny, ze kterých vykoukla něčí nedočkavá hlava, která se spolu s ostatními kouzelníky nacházela na utajeném shromaždišti. Když se to stalo poprvé, jak pan Cohen tak jeho dcera z toho šoku skoro dostali infarkt. Hermiona je pak pracně uklidňovala.
Kromě dvou mudlů tu byli stále Ron, Hermiona, Remus, Tonksová, Fred a George. Pan Weasley byl v nemocnici u manželky a dcery. Nejstarší dva jeho synové se nacházeli na shromaždišti. Percy byl někde k ruce předsedovi Rady Meroghovi. Hagrid ještě domlouval podrobnosti s kentaury.
K čekajícím se před hodinou přidala i Margaret Shiernová, profesorka McGonagallová a vrátil se i Aberfort Brumbál. Krbem se sem přihnali také Neville a Daria, kteří to už na shromaždišti nemohli vydržet.
Někteří seděli, jiní stáli a opírali se o zeď a zbytek nervózně přecházel buď po kuchyni nebo po schodech nahoru a zase dolů.
Všichni byli napnutí a úkosem házeli pohledy po zářící obrazovce. Všechno bylo zařízeno, všechno domluveno, teď už jen čekali. Čekali, jestli se to Harrymu podaří.
Signál, který vydávala Harryho vysílačka se už delší dobu nepohyboval. I když byla Obrtlá ulice před mudly velmi dobře skrytá, přes satelit její polohu dokázali alespoň v obrysech zachytit.
„Hermiona!? Ten signál nám zmizel…“ oznámila náhle drobná blondýnka sedící vedle svého udiveného otce.
Na podzemní kuchyň padlo zděšení. Všichni se nahrnuli do jednoho hloučku kolem mudlů a jejich přístroje.
„Cože!?!“ vydal ze sebe ztěžka Ron a probodával monitor vyčítavým pohledem.
Hermiona se kupodivu tvářila až příliš klidně. Daria naopak úplně zbělela.
„Jak to myslíte, že vám to zmizelo?“ otázal se mírně netrpělivě Aberfort.
„To nemyslíte vážně!“ vyjel na pana Cohena Ron, než ten stačil vůbec zareagovat na Brumbálovu otázku.
„Klid, Rone,“ tišila ho Hermiona. „I vy všichni ostatní. Tušila jsem to…“
„Jak můžeš být tak klidná, Hermiono?“ nechápala Tonksová.
„Pojistila jsem se,“ odvětila Hermiona.
„Co tím myslíš?“ otočil se na ni Lupin.
„Pane Cohene?“ obrátila se místo odpovědi na dospělého mudlu. „Přepněte to na vaši pojistnou vysílačku, prosím.“
Bernard se vyčítavě zadíval na svou dceru.
„No co,“ pokrčila nevinně rameny blondýnka. „Požádala mě. Tak, tati, přepni to…“
Její otec si znovu povzdychl a napsal na klávesnici nový příkaz.
Nejprve se neobjevilo nic. Napjatě čekali. Cohen zesílil vyhledávání. A konečně se slabý signál na obrazovce objevil někde daleko na severu Británie. Všem se nesmírně ulevilo.
„Dala jsem Harrymu druhou vysílačku tajně do kapuce, aby se jí nemohl zbavit,“ vysvětlila Hermiona se znatelným uspokojením.
Ron na ni uznale pohlédl.
„Taky se mi na tom jeho plánu něco nezdálo,“ poznamenal tiše. „Teď už vím co to bylo. Ještě že tě máme, Hermionko,“ něžně ji políbil na tvář.
„Mohl byste to přiblížit?“ naléhal na Cohena Lupin. „Nemáme příliš času a musíme zjistit co nejpřesnější polohu.“
„Samozřejmě,“ přikývl mudla.
Bridget, znalá v zeměpise, se nahnula k obrazovce.
„Severní Skotsko,“ zamumlala, když zaostřila na nazelenalé obrysy. „Kaledonské hory. Kolem tam vůbec nic není. Není to obydlené území.“
„Nechápu, odkud ten signál může vycházet,“ brblal pan Cohen. „Bridget má pravdu, když říká, že tam nic není. Je to jen suchopárné pohoří. Není tam nic, co by…“
„Skvělá pozice,“ zamumlal Brumbál, aniž vnímal Cohenovy námitky.
Mudla se po něm nechápavě ohlédl.
„Jak si ale můžeme být jistí, že je to ono?“ ozval se Fred a jeho bratr souhlasně pokyvoval.
Odpověděl mu Lupin.
„Je to ono,“ prohlásil sebejistě. „Kdyby si Harry nebyl jistý, že se s nimi přemístí do Voldemortova sídla, neničil by tu vysílačku.“
„Máte pravdu, Remusi,“ souhlasila Hermiona. „Bridget, musíš nám to ještě víc upřesnit. Není tam nějaký záchytný bod poblíž? Cokoliv.“
Blondýnka si už sama na monitoru přiblížila geografickou polohu místa, odkud stále slabě poblikával signál.
„No… Je to asi dvě míle od vrcholu Ben Nevisu,“ konstatovala nakonec.
„Někdo to tam bude muset předem ověřit,“ ozval se Ron.
„A někdo tu taky bude muset zůstat…“ poznamenal Remus s pohledem výmluvně upřeným na Tonksovou. Ta dělala, že to nevidí.
„Tak do toho!“ pronesl rázně Brumbál. „Harry tam je sám a spoléhá na nás.“
„To tedy nespoléhá…“ zamumlala Hermiona skoro pro sebe a vstala po dlouhém sezení od stolu. „Ten maximálně počítá s tím, že my tady zůstaneme v bezpečí sedět.“
Všichni věděli, že to je pravda a tím víc byli odhodlaní mu pomoci.
„Margaret, zajděte prosím za velitelem bystrozorů. Ať dá povel k útoku, tak jak jsme naplánovali,“ oslovil Brumbál Shiernovou. „Pak za námi přijděte na shromaždiště.“
Bývalá bradavická profesorka kývla a vyběhla nahoru po schodech a ven, aby se mohla přemístit.
Hrad temnoty
Jakmile Harry ucítil po nepříjemném tlaku přemístění čerstvý vzduch a pevnou půdu pod nohama, pustil se svého průvodce a stále pod neviditelným pláštěm uskočil stranou a skrčil se. Právě včas. Rudolf Lestrange se bleskově otočil a místem, kde ještě před chvílí Harry stál, se mihlo omračující kouzlo.
„Zbláznil ses!?“ naježil se Smrtijed, který hlídal přemisťovací plochu a kouzlo ho skoro zasáhlo.
„Co se děje?“ otázal se nechápavě Avery, který byl druhým právě se přemístícím Smrtijedem.
„Někdo se přemístil se mnou!“ vyštěkl na něj i na tři další kolegy Lestrange. „Někdo se mě chytil na Obrtlé za paži, těsně před přemístěním! A je tady!“
„Cože!?“ zavyl hlídkující Rookwood a vyškubl z pláště hůlku stejně jako ostatní. „No, to nemůžeš myslet vážně!“
„Proč bych si měl jako dělat srandu?!“ odsekl Lestrange a bedlivě se rozhlížel.
Pět právě příchozích Smrtijedů a dva hlídkující se postavili do kruhu zády k sobě a soustavně začali jakýsimi kouzly prohledávat celou plochu na přemístění. Kromě nich také často vysílali omračující kletby. Harry vycouval co nejdál od nich až ke zdi a podél ní se opatrně přesouval dál.
„Jak můžeš být tak blbý!? Proč ses přemístil?“ vztekal se Avery a metl další kletbou před sebe. Skoro přitom složil Smrtijeda, který se právě přemístil.
„Co blbnete?!“ naježil se okamžitě.
„Už jsi někdy zkoušel zastavit v polovině přemístění!?“ nevrle odsekl Rodolfo Averymu.
Zatímco se takhle dohadovali, Harry se stále neviděn odplížil k osvětlené bráně, která byla zavřená nedaleko. V husté tmě, která všude panovala, byl poznat jen vzdálený obrys hradu. Zůstal stát mimo dopad světla z pochodně, i když byl pod pláštěm. Zkontroloval hlouček za sebou.
Angelo? Angie? Prosím tě, slyšíš mě? tušil, že to nejspíš nebude mít cenu, ale musel to zkusit. Soustředil se víc. Angie…
Nic. Ticho. Jen hrstka Smrtijedů za ním se mezitím rozrostla o další přemístivší se a soustavně prohledávali celé prostranství před bránou.
Ty seš regulérní cvok, víš to vůbec? ozval se zas ten protivný hlas. Harrymu už lezl na nervy. Co si vůbec myslíš? Že po nějakých čtyřiceti hodinách, které měl Voldemort na Angelu k dispozici, bude mít ještě sílu se ti ozvat?
Sklapni.
Hlas kupodivu zmlkl.
Harry napjatě zíral do zdi a soustřeďoval se na to, aby měl volnou mysl.
Harry…?
Škubl sebou překvapením. Hlas byl slabounký a strašně vzdálený, ale byla to určitě Angela.
Angelo! Angelo, miláčku! Jsem to já!
Harry… Proč?
Lásko, kde jsi? ptal se rychle Harry a nevšímal si Lestrangea, který podezřívavě mířil jeho směrem.
Ne… dočkal se jen jasného zamítnutí. V hlase, který se mu v hlavě ozýval, kromě strašné únavy slyšel také bolest a ještě něco divného, co se mu vůbec nelíbilo.
Prosím! Kde jsi? naléhal dál.
Ticho. Konečně postřehl kroky. Otočil hlavu. Rodolfo stál na metr od něj a podezřívavě hleděl na místo, kde stál. Harry ani nedýchal. Smrtijed vztáhl hůlku a pronesl zvláštní zaklínadlo. Harry odolal nutkání, aby se přemístil jinam a čekal. Modravý opar kouzla padl na všechno kolem, ale nic se nestalo. Nakonec se Lestrange otočil zpět ke svým kolegům, kteří stále systematicky prohledávali prostranství. Harry si neslyšně oddychl. Bylo to jen odkrývací kouzlo a to platilo jen na vyčarovanou neviditelnost, ne na pláště. Proto ho chtěl.
Avery naléhavě mluvil se dvěma dalšími Smrtijedy. Ti pak zamířili k bráně. Očividně chtěli jít dovnitř hradu. Nejspíš podat hlášení Voldemortovi.
Angelo, prosím tě… zkusil do znovu Harry.
Dole… Tam kde… Lupin…
Dobře. Jdu si pro tebe, pronesl ještě povzbudivě a neslyšně se přesunul těsně za Smrtijedy. Zároveň vytáhl z kapsy zmenšené koště. Brána byla dost vysoká, mělo by to vyjít.
Harry…
Šetři síly, zarazil ji razantně a neverbálním zaklínadlem koště zvětšil na normální velikost. Neviditelný plášť se napnul. Raději ho u sebe přidržel kouzlem. Dva Smrtijedi se ještě o něčem dohadovali se stráží u brány, která měla tasené hůlky.
Harry věděl, jak moc riskuje, když nasedal na koště. Kdyby náhodou vzhlédli, určitě by ho pod pláštěm uviděli. Brána se otevřela, Harry se pomalu vznesl a posunoval se vzduchem asi dvacet centimetrů nad hlavami Smrtijedů, kteří pozpátku couvali do brány a stále kolem sebe mířili hůlkama, z nichž pravidelně vysílali nejspíše další odkrývací kouzla.
Smrtijedi přešli bránou na druhé nádvoří a brána se za nimi okamžitě zaklapla. Postavy se obrátily a chtěly se vydat přes temné druhé nádvoří k dalšímu velkému a hlídanému vchodu. Jenže málem vrazili do spěchajícího Notta a Mulcibera. Harry co nejpomaleji sletěl na zem, bleskově zmenšil koště a zůstal stát kousek za nimi.
„Hej! Kam to jdete?“ ozval se Rabastan nechápavě.
„Ten proklatý Řád něco kuje!“ zasykl Nott. „Máme za úkol to prozkoumat.“
Harry zaťal zuby. Jak na to přišli?
„To bych řek, že něco plánujou!“ zarazil ho Rabastan. „Někdo pronikl na hrad.“
„Cože?!“ otočil se zpátky Nott.
„Neviditelný, přemístil se s náma. Ještě to tam pořád prohledávají.“
„Co jste to za idioty!?“ zavyl Mulciber.
„Obrať se na Lestrangeho. My to musíme nahlásit,“ odsekl Rabastan a už se řítil se svým kolegou ke dveřím.
Nott a Mulciber se obezřetně vydali opačným směrem. A skoro vrazili do dalšího spěchajícího, který právě prošel branou..
„Do prdele, co ty tady děláš?!“ vyštěkl Nott na Macnaira, až se Rabastan a jeho kolega otočili zpět. „Máš být přece na Mi-“
„Zaútočili na nás!“ nenechal ho domluvit Macnaire. „Potřebujeme posily!“
„Cože?! Kdo?“
„Bystrozorové!“
„Proklatě, co se to dneska děje?!“ zaklel Mulciber.
Macnaire už si jich nevšímal a řítil se za Rabastanem a Rookwoodem, kteří už spěchali k další hlídce. Harry šel opatrně za nimi a mračil se. Proč zaútočili, když stejně neměli jeho signál?
„Co se to tam sakra děje?!“ zasyčel jeden ze strážných na příchozí.
„Vypadá to, že k nám někdo pronikl,“ zahučel nevrle Rabastan. „Lestrange sem někoho neviditelnýho přitáhl, když se přemisťoval.“
„To je ale blb!“ vyprskl Jugson.
„A taky zaútočili na bývalý Ministerstvo. Chtějí ho nejspíš znovu obsadit pro sebe!“ zasykl Macnaire. „Tak uhněte, sakra!“
„No jo,“ zahučel Jugson a šel jim z cesty.
„Hlavně pořádně hlídejte,“ upozornil ještě Rabastan.
Než se stačil Harry vzpamatovat, zašli tři Smrtijedi dovnitř přímo skrz bránu, která vypadala na první pohled naprosto reálně. Vytřeštil na to oči. Co teď? Projde taky nebo ho to nepustí? Nebo to spustí poplach… Bude to muset risknout.
Dva hlídající Smrtijedi se zase postavili těsně před falešné dveře. Bude je muset nějak odlákat.
Shromaždiště útočné síly Fénixova řádu
Remus Lupin spěšně vyklopýtal z obrovského krbu, který se nacházel na místě, kde se shromáždili všichni ti, kteří byli ochotni pomoci Fénixovu řádu proti lordu Voldemortovi.
Zarazilo ho podivné ticho, přerušované jen jedním jemu známým hlasem.
Z krbu za ním se už hrabal také Ron, který čekal, aby pomohl Hermioně.
Všichni přítomní kouzelníci, ať už členové Řádu, nebo ti, které se podařilo přesvědčit, byli pohledy otočení na jedno místo vpředu velkého sálu.
K nechápajícímu Lupinovi se otočil Charlie.
„Máme problém,“ pronesl zrzek stručně.
Remus zaostřil pohled dopředu na vyvýšené prostranství, kde byly stoly plné jídla pro všechny a pochopil proč. Stál tam v celé své kráse předseda Rady Merogh a ohnivě promlouval k dvousethlavému shromáždění.
„ …a nebudete přece nadarmo riskovat své životy!“ hlásal právě Merogh.
Lupinovi se ve tváři objevil opravdový vztek. Rozhlédl se po obrovské hale s mnoha židlemi, křesly a lavicemi, na kterých se sklenicemi pití či jídlem v rukou posedávalo skoro dvě stě kouzelníků, čarodějek i jejich potomků. Všichni Merogha pozorovali s napjatým výrazem.
„Je zásadně proti tomu, aby se tohle ´šílenství´ uskutečnilo,“ zahučel v celku zbytečně Bill, stojící vedle svého bratra.
„Jen kvůli šílenému plánu nějakého sotva zletilého kluka, který nám všem už několikrát dokázal, že sotva ví, co říká!“ hrčel dál Merogh.
Lupin se rázně začal prodírat davem směrem k němu. Z krbu mezitím včetně Hermiony vyšel také Brumbál, Neville, Daria, Fred a George. McGonagallová s Tonksovou po delší bouřlivé diskuzi, kdy obě chtěly, aby tam místo nich zůstali Ron, Hermiona nebo Daria, prozatím zůstaly na hlavním štábu s mudly. Kdyby se cokoliv se signálem změnilo, měly dát okamžitě vědět.
„Tak to vypadá, že předseda na nás ten souhlas jen nahrál…“ pronesl vcelku klidně Brumbál, když obhlédl situaci.
„Náš slavný Harry Potter si myslí, že všichni udělají to, co on řekne! Je to obyčejný rozmazlený nafoukanec a vy se kvůli němu chcete pustit do sebevražedného útoku na Vy-víte-koho!“ Merogh kolem sebe v zápalu proslovu prskal sliny a nevšímal si vzteky bílého Lupina, který se skrz dav řítí k němu.
„Radím vám dobře! Zůstaňte všichni v bezpečí u svých rodin! Ty vás potřebují! Kluk, o jehož duševním zdraví lze dost pochybovat, vás povede jen do zkázy! Nebudete přece poslouchat malého spratka, který…“
Lupin už se konečně dostal přes všechny shromážděné, doslova vyskočil na vyvýšeninu a než stačil Merogh nebo dva jeho poskoci včetně Percyho zareagovat, vrazil mu pěstí do brady, jen mu cvakly zuby. Předseda se pozpátku skácel na stůl s jídlem a pitím za sebou a s obrovským rachotem a třeskotem skla ho převrátil.
Všichni, včetně naposledy příchozích pomocí Letaxu, na rozzuřeného Lupina překvapeně zírali. Merogh, totálně vyvedený z míry a s bolestivou čelistí vzhlédl k vlkodlakovi nad sebou.
„Už nikdy takhle o Harrym nemluvte!“ zasykl Remus s hlasem plným ledového vzteku.
Percy ještě s jedním kouzelníkem pomohli Meroghovi postavit se zase na nohy.
„Vypadněte!“ procedil Remus mezi zuby.
Merogh ze sebe setřásl pomocné ruce a promasíroval si bradu.
„To si s vámi ještě vyřídím,“ vyprskl výhružně.
„Jak je libo!“ odsekl Lupin. „A teď už zmizte!“
Merogh se narovnal: „Taky jdu! Mám vaší naivity právě tak dost! Klidně se nechte všichni pozabíjet!“ zařval ještě na celé kolo předseda a povzneseně se vzdálil. Lupin ho vyprovodil vražedným pohledem a se zatnutými pěstmi. Poskoci ho následovali, ale Percy zůstal.
„Nic z toho, co tady předseda řekl o Harrym Potterovi, není pravda!“ zvolal Lupin do chvíli dusného ticha. Všichni se teď soustředili na něj. „Harry právě teď z nás riskuje nejvíc! Všichni zhruba víte, co jsme měli v plánu, ale nevíte, že to je právě Harry, který měl zjistit polohu Voldemortova sídla!“
Polovina přítomných sebou škubla. Nejen kvůli vyslovení obávaného jména, ale také díky Lupinovu tónu.
„Vím moc dobře, že se bojíte! Bojíme se tu všichni! Ale copak už toho nebylo dost!? Dost umírání, dost utrpení! Neztratili jste už dost svých blízkých?! Musíme to přece zastavit! Nemůžeme to nechat jen tak! Vím, že nemáme velkou šanci, ale když se o to nepokusíme teď, tak kdy?!“
Všichni mlčeli, ale výraze tváří se jim měnily.
„Máme to místo, kde se Voldemort skrývá! Kentauři nám slíbili pomoc! Zbytek bystrozorů, kteří přežili, už zaútočili na Ministerstvo obsazené Voldemortem, aby jich část odlákali a oni nad námi neměli takovou přesilu. A Harry… Harry je teď ve smrtelném nebezpečí!“ dostal ze sebe Lupin. „A chtěl bych vám o něm říct ještě něco…“
Remus se přes všechny podíval na Brumbála. Ten je pomalu přikývl.
„To, o čem si šeptá celý náš svět, je pravda. Harry je Vyvolený.“
Všichni překvapeně vydechli. Ron s Hermionou se po sobě starostlivě podívali.
„Bylo určeno věštbou, že je schopný porazit Pána zla. Že ho může zabít. Ale když mu nepomůžeme, když ho nepodpoříme, jak se k němu vůbec může dostat sám? Sám proti jeho Smrtijedům a mozkomorům! Nenecháme ho přece napospas! Nebudu vám lhát. I když to zkusíme celou svou silou, každý z nás tam může zemřít. Já tam ale půjdu, ať mě to stojí, co chce! K čemu se rozhodnete vy, je na vás. Pokud ale někoho z vás přesvědčil Meroghův proslov, tak ho žádám, aby odešel hned.“
Nikdo se nepohnul.
„Dobře… Dobře, děkuju vám…“
Nahoru k Lupinovi mezitím vystoupal Aberfort Brumbál.
„Padesát lidí tu zůstane jako záloha,“ začal rychle. „Zbytek rozdělíme do skupin po šesti, tak aby v každé byl alespoň jeden, který umí vyčarovat fyzického Patrona. Je pravděpodobné, že proti nám Voldemort použije mozkomory. Dále potřebujeme dobrovolníky na průzkumnou skupinu…“
Zbytek už příchozí z Grimmauldova náměstí neslyšeli. Z krbu za jejich zády totiž vyšlehly plameny a vyhrnula se z nich paní Weasleyová.
„Rone! Frede! Georgi! Co vás to napadlo?!“ volala hlasitě. „Všechny vás tam nepustím!“
Za ní se objevil v krbu ustaraný pan Weasley.
„Rone!“ zvolala zoufale Moly. „Zpátky na štáb! Okamžitě!“
„Ne, mami,“ odvětil jí klidně nejmladší syn. „Já jdu pomoct Harrymu.“
V hlase měl nezměrné odhodlání. Paní Weasleyová přejela pohledem na další dva syny.
„Ale… ale… Frede… Georgi…“
„My jdeme taky,“ odvětili na nevyřčenou otázku.
Moly se podívala na své dva nejstarší. Ti jen zavrtěli hlavami a odvrátili se.
„Molly, drahoušku, no tak…“ tišil ji pan Weasley. „Vždyť vidíš, že jim v tom nezabráníš.“
Molly se v očích objevily slzy a nechala se manželem obejmout. V krbu za nimi se objevila Nymfadora Tonksová a postoupila k nim. Davem se k nim zpět prodíral Lupin. Brumbál mezitím všechny dopodrobna seznamoval s plánem.
„Jak je na tom Ginny, mami?“ zeptal se Ron.
„Spí…“ vzlykla jeho matka. „Léčitelé zatím neví, co s ní je.“
Weasleyovi se odmlčeli. Hermiona stiskla pevněji Ronovu ruku.
„Co tady děláš?“ osopil se Remus na Nymfadoru, jakmile se k nim dostal.
Tonksová ukázala za sebe: „Molly tam zůstane místo mě.“
Paní Weasleyová ani nic nenamítala.
„Ale Nymfadoro…“
„Neříkej mi tak,“ přerušila jej Tonksová a položila mu prst na rty.
Lupin už se nevzmohl na odpor.
„Arthure… Dáš mi na ně pozor? Nenecháš je, aby se vrhali po hlavě do nebezpečí, že ne?“ prosila Molly svého manžela.
„To víš že nenechám…“
Hrad temnoty
„Pane!“ „Mistře!“ zvolali Smrtijedi sotva vešli do Komnaty, kde vysedával na trůně Voldemort a o něčem diskutoval s Luciusem, Bellatrix a Dracem.
„Co zase!?“ zasykl Pán studeně.
Smrtijedi před jeho trůnem poklekli.
„Pane… Nevíme, jak se to mohlo stát, ale…“ koktali jeden přes druhého.
„K věci!“ přerušil je Pán zla.
„Lestrange se sem přemístil v závěsu s někým neviditelným,“ vysypal ze sebe Rabastan jako první.
Draco se ve stínu kápě vědoucně ušklíbl.
„Cože…?“ zabodl Voldemort pohled do svých služebníků.
„Byl to Lestrange, pane!“ připomínal zoufale Rookwood.
„A také…“ ozval se Macnaire, který zůstal klečet a celý se klepal.
„Co ještě?“ pobídl ho Voldemort.
„Byli jsme napadeni na bývalém Ministerstvu, Mistře.“
„Kým?“
„Bystrozorové a pár členů Řádu,“ vypotil ze sebe Macnaire pracně.
„Jak překonali mou obranu?!“
„Nevíme…“ kroutil hlavou Macnaire.
Rozhostilo se ledové ticho, které přerušil až podivný táhlý zvuk, který se všem zaryl do uší. Ještě se zopakoval a zmlkl.
„Máme návštěvu,“ konstatoval Lucius Malfoy klidně. „Nelhali.“
„Povolejte mozkomory,“ rozkázal Pán pánovitě prvním dvěma Smrtijedům.
„Ano, Mistře. Jistě. Hned,“ Rabastan s Rookwoodem vyklopýtali s úklonami z Komnaty.
„Ti vám pomohou toho vetřelce najít…“ obrátil se na Luciuse a Bellatrix. „Počkejte na ně a prohledejte spodní patra!“
Pokývli hlavou a vzdálili se.
„Draco, ty se přidej k hlídce, která má službu u té čubky!“ zasykl Voldemort. „Pošlu za vámi ještě dva, ale ty mi za ni ručíš hlavou!“
Draco přikývl a vzdálil se za svým otcem a Bellatrix.
„Macnaire, vrať se na Ministerstvo, pošlu ti tam posily.“
„Ano, pane, děkuji, pane, už jdu, Mistře,“ vykoktal Macnaire a vyřítil se pryč.
„Severusi, přiveď všechny ostatní z venku, ať už se flákají kdekoli! Rozděl je do skupin a vezměte si hlídky v hořejších patrech.“
„Ano, Mistře.“
„Jestli vám unikne, tak si mě nepřejte…“ zavrčel ještě Voldemort, než i za Snapem zaklaply dveře.
*
Draco stál za brněním na dlouhé chodbě. Bez povšimnutí se kolem něj prořítil Macnaire a Snape. Přímo před ním se chodba táhla dál až k novému vchodu vedoucímu ke schodům dolů ke kobkám. Za jeho zády bylo kamenné schodiště nahoru do různých komnat. Moc dobře věděl, co v které z nich je. A mohl se tam dostat…
Stál a hleděl do země. Věděl, že nastal ten okamžik. Musel se rozhodnout. Zda se jí pokusí pomoct nebo ne, vědomý si všeho, co bude riskovat.
Váhal. Celý život byl vedený k věrnosti Pánu zla. Ke svému otci, ať byl jakýkoli, cítil hlubokou úctu. Matku miloval. Snapeovi se chtěl za každou cenu pomstít. Tu možnost by však měl na obou stranách. Pomáhat Potterovi a jeho přátelům se mu příčilo. Byl si jistý, že ten tajemný vetřelec, kterému se tu podařilo vniknout, je on. Potter. Kdo jiný by byl takový cvok, aby se o to pokoušel.
A Angela? Ta ho tehdy zradila. Nechala ho v tom samotného. Neohlížela se na to, co to pro něj bude znamenat. Pak mu vytanulo na mysli ještě jedno jméno. Daria. Tak dlouho ji neviděl, ale stále se nemohl zbavit myšlenek na ni. Určitě už ví, co se stalo s Angelou.
Stále stál na místě, i když to vypadalo tak jasně. Bylo přece jasné, pro co se musí rozhodnout. Co je pro něj důležitější…
Otočil se na podpatku a svižně začal vybíhat do schodů nahoru. Musel to stihnout dřív, než ke kobkám pošle Pán další Smrtijedy.
570 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...