Hnědovlasá dívka seděla nehybně se zkříženýma nohama těsně u zapáchající mrtvoly své matky. Upřeně jí zírala do lesklých široce rozevřených očí. Kdyby byla v tu chvíli alespoň trochu při smyslech, určitě by ji napadlo, že na její tvář museli použít nějaké kouzlo, které ji zachovalo neporušenou. Aby ji určitě poznala, až ji uvidí. Zbytek těla už na tom tak dobře nebyl.
Ten zápach už jí ani nevadil. Zvykla si na něj. Říká se, že si člověk zvykne na všechno, když musí.
Před chvílí slyšela Harryho hlas… Nebo ne? Ne, určitě ne. To byly jen halucinace. Byla hloupost, aby ho tu slyšela. Stejně jako předtím… Kdy to vlastně bylo? Jak je tu už dlouho? Připadalo jí to jako věčnost.
A přece s ním mluvila… Byl tady, s ní, uvnitř. Byl to jeho hlas. Po tváři jí přeletěl prchavý, skoro šílený úsměv.
Slyšela ho? Nebo ne?
Na nezvyklé hlasy za dveřmi svého vězení, ani na jejich náhlé otevření a zavření vůbec nereagovala. Kroky, které k ní spěchají. Někdo ji vzal za rameno. Ani se nehnula.
„Angelo,“ oslovil ji opatrně. „Angelo, pojď od ní dál…“
Ten hlas… Zná ho? Někoho jí připomíná.
„Angelo, tak vzpamatuj se trochu!“ zasykl Draco netrpělivě.
Pracně ji odtáhl od její mrtvé matky a opřel o protější zeď. Zírala nepřítomně dopředu, jako by ho vůbec nevnímala.
„Angelo…“ vydechl ztěžka, když jí pozorněji pohlédl do tváře. „To ne…“
Třeba přišel pozdě a už to nemá cenu… Zbytečně riskoval. Ne! To ne! Když už se k tomu jednou odhodlal, dá jí alespoň šanci.
„Angelo!“ oslovil ji rázně. „Tak, Angelo, poslouchej mě!“
Vzal ji jednou rukou za bradu a snažil se otočit její tvář k sobě. Druhou tahal z kapsy malou lahvičku naplněnou podezřelou tekutinou. V namodralém světle kobky nebylo možné poznat, jakou má barvu.
„Teď to nesmíš vzdát!“ hučel do nepřítomné Angely Draco. „No tak…“
„Nech mě být,“ zachraplala skoro nesrozumitelně dívka přes popraskané a rozkousané rty. „Chci umřít…“
Draca z jejího vážného tónu úplně zamrazilo. Ale alespoň reagovala, i když ho ve skutečnosti nejspíš vůbec neviděla.
„Tak na to rovnou zapomeň,“ zasykl a zuby vyškubl z lahvičky zátku. „Riskuju tu pro tebe krk, tak se snaž!“
Angela se místo toho ještě víc schoulila a snažila se od něj odtáhnout.
„Rosierová!“ vyštěkl už trochu nervózním tónem.
Každou chvíli ho sem mohl přijít zkontrolovat někdo z hlídky venku.
„Co takhle mi to trochu usnadnit!“ naléhal dál a chytil ji pevněji vzadu za krkem. „No, tak! Otevři pusu!“ nahnul jí ke rtům malou lahvičku.
„Nech mě,“ mumlala Angela. „Nechte mě na pokoji… Prosím…“
„Proklatě, Angelo Rosierová!“ uhodil na ni Draco už bez ohledu. „Nemáme čas! Otevři tu pusu!“
Draco nechtěl, aby třeba jen trochu toho vzácného lektvaru, který sem pracně propašoval, přišlo nazmar.
„Prosím, Angie…“
Nevěděl, jestli je to díky jeho naléhání nebo něčemu jinému, ale konečně pootevřela ústa a nechala si do nich vpravit celou lahvičku. Začala kašlat, jak si odvykla něco polykat kromě vlastních slin, ale lektvar snesla.
Draco prázdnou lahvičku odhodil, vzal její tvář do dlaní a napjatě ji pozoroval. Přestala kašlat a zavřela oči. Nehýbala se.
„Angelo… Angelo, no tak,“ šeptal naléhavě.
Tak se na ni soustředil, že vůbec nevnímal další kroky a hluk na chodbě. Dveře jejího vězení se nečekaně rozletěly dokořán. V tu chvíli mu byl i jeho výcvik na nic. Stačil jen vyškubnout hůlku z hábitu a vztáhnout ji proti příchozímu, ale to už ho kletba srazila dozadu ke zdi. Praštil se do hlavy, hůlka mu vypadla z ruky, svezl se na zem vedle ženské mrtvoly a před očima se mu rozprostřela tma.
*
Udýchaný Harry se vrhl k polosedící Angele a bezvládného Malfoye už si nevšímal. Zhrozil se toho, jak jeho láska vypadá. Byla k nepoznání. Bílá jako stěna, podrápaná, zkrvavená, v roztrhaném oblečení s rozcuchanými a špinavými vlasy a obrovskými kruhy pod očima.
Odložil hůlku a jemně vzal její pokleslou hlavu do dlaní.
„Angie… Lásko… Už jsem tady,“ šeptal a zadržoval přitom slzy vzteku a bezmoci. „Co ti to udělali…“
Skoro jakoby ani nedýchala. Strašně se vyděsil. Po tom všem…
Když spustil poplašný systém, hlídka u dveří se okamžitě vrhla do hradu. Přivolali si na pomoc ještě nějaké kolegy a skoro ho dostali, i když ho neviděli. Podařilo se mu ztratit se jim, ale přišel při tom o plášť, který shořel zachycený na jedné z pochodní. Pak ještě k tomu nemohl najít vchod ke kobkám. Od posledně se to tu dost změnilo. Jako by ani jedna chodba nebyla na svém původním místě. A nakonec se ještě musel zbavit dvou strážících Smrtijedů – Crabbeho a Goyla.
Nemůže přece dopustit, aby to takhle skončilo! Sáhl do kapsy, kam si pečlivě schoval lektvar od Lupina, odzátkoval ho a přiblížil ho Angele ke rtům.
„Angie, tohle musíš vypít. Slyšíš mě?“
Až ho překvapilo, jak poslušně rozevřela rty. Když bez problémů polkla, co jí nalil do úst, nesmírně se mu ulevilo. Stále měla ale zavřené oči. Nečekaně se začala třást od hlavy až k patě a pokud to ještě šlo, tak ve tváři ještě víc zbělela.
„Angelo…“ oslovil ji Harry vyděšeně.
Bleskově si ze sebe stáhl bundu a přehodil ji kolem jejích ramen. Stále se klepala. Co když jí to ublíží? Kdo ví, co tu s ní prováděli…
Na další úvahy neměl čas. Koutkem oka postřehl pohyb. Chňapl po hůlce a uskočil stranou právě včas. Malfoy nebyl tak bezvědomý, jak vypadal a právě na něj vyslal znehybňující kouzlo.
Harry se otočil, aby mu útok oplatil, ale to už ho další kletba prohodila zbytky mříží a dveří na chodbu. Hůlku však pevně držel. Jakmile dopadl na podlahu, odkutálel se z Dracova zorného pole.
Draco překlopýtal s bolavou a krvácející ranou na hlavě k Angele. Sáhl jí na krk. Měla nepřiměřeně zrychlený tep.
„Pottere! Ty idiote!“ vyštěkl směrem ven. „Co jsi to…“
Nedokončil. Harry se v podřepu nahnul do kobky a vyslal na něj odzbrojující kouzlo. Tak tak ho stačil odrazit. Bleskově před sebou vytvořil štít, aby se bránil dalšímu útoku. Potter se však stáhl zpátky.
Draco se se štítem před sebou vydal k ozářenému obdélníku.
„Pottere! Poslouchej mě!“ zavolal do chodby. „Chtěl jsem…“
Přiletěla na něj další kletba, kterou jeho štít pohltil.
„Do prdele!“ zasykl nevrle.
Zesílil štít a vrhl se do chodby přímo proti Potterovi. Ten na něj okamžitě poslal další kouzlo. Bylo mu to ale houby platné. Štít Malfoye ochránil a ještě zpoza něj na něj vyslal odzbrojující kletbu.
Harry uskočil na stranu, ale už se nestačil vyhnout dalšímu Expelliarmus. Hůlka mu vylétla z ruky a přistála Malfoyovi v dlani. Draco sebevědomě zrušil štít a Harry toho využil. Okamžitě po něm skočil a srazil ho k zemi těsně vedle nehybných strážných. Snažil se mu svou hůlku vyškubnout, ale Malfoy ho další kletbou odrazil. Pak ho rychle znehybnil a pomalu se postavil. Nejdřív si znechuceně oprášil hábit a pak se s povýšeným výrazem postavil nad něj.
„Teď už mě budeš poslouchat?“ otázal se z patra.
Harry, i když bobtnal vzteky, si uvědomil, že mu nechal volná ústa.
„Proč bych měl?“ vyštěkl.
„V životě jsem nepoznal většího ignoranta než tebe, Pottere.“
„Nápodobně,“ opáčil Harry okamžitě. „Proč mě rovnou neodvedeš k páníčkovi? Proč se tu se mnou chceš vybavovat?“
Draco si k němu dřepl: „Protože chci Angele pomoct,“ pronesl klidně.
Harry na něj nejprve vytřeštil oči a pak se cynicky rozesmál: „A to ti mám jako věřit?“
„Mysli si, co chceš,“ konstatoval Draco chladně. „Jednu věc bys měl ale vědět. Za chvíli sem určitě dojdou další dva Smrtijedi, kteří mají u Angely posílit hlídku. Taky sem Pán zla povolává mozkomory a ti už si vás najdou. Čím dřív vypadnete, tím líp pro vás.“
„Nepraštil ses náhodou do hlavy, Malfoyi?“ nechápal Harry. „Proč bys měl kvůli ní riskovat svůj vzácný krček?“
„To je moje věc,“ odsekl Draco.
„No jak jinak!“ reagoval Harry potměšile. „A nechceš taky…“
„Nech toho, Harry,“ přerušil ho nečekaně slabý hlas. „Chce přece pomoct…“
Draco sebou trhla a vzhlédl. Nehybný Harry nemohl, tak jen vytočil oči, jak nejvíc mohl, i když ji nemusel vidět, aby věděl, že je to ona. V bývalých dveřích své kobky stála na vratkých stále bosých nohou Angela bledá jako smrt, ale pozorovala je živýma očima.
„Angelo…“ vydechl Harry.
Draco vyskočil na nohy a hned byl u ní.
„Jak se cítíš?“ zeptal se starostlivě.
„Divně,“ odtušila. „Co jste to do mě nacpali?“
„Povzbuzující dryák,“ odvětily dva hlasy najednou.
Malfoy sekl po ležícím Harrym pohledem. Angela zhluboka vzdychla. Bude muset doufat, aby ty lektvary působily co nejdéle bez vedlejších účinků.
„Draco, mohl bys ho uvolnit, prosím?“ požádala. „Teď už dělat problémy nebude,“ podotkla a pomalu se vzdálila od zdi, o kterou se opírala. Přitáhla si blíž k tělu Harryho bundu.
Draco znechuceně povolil kouzlo, které Harryho drželo. Ten okamžitě vyskočil hbitě na nohy, vrhl se k Angele a něžně ji objal.
„Angie…“ pronesl tiše s neskonalou úlevou. Tolik jsem se o tebe bál… promluvil k ní už v myšlenkách.
Neměl jsi sem chodit, Harry, odvětila a trochu se od něj odtáhla. Ale za to, že jsi přišel, tě miluju ještě víc než předtím, dodala s pohledem upřeným do jeho očí.
„Nerad ruším vzácnou chvíli vašeho shledání, ale…“ ozval se Draco a napřáhl k nim rozevřenou dlaň. Kromě Harryho hůlky v ní měl také tu od Angely.
Harry si tu svou obezřetně vzal, ale Angela na to zůstala nechápavě zírat.
„Jak jsi…“ vydechla, ale Draco ji nenechal domluvit.
„Na to není čas,“ prohlásil netrpělivě.
Jako by na doklad jeho slov se začaly ozývat tlumené rány na vchod nad schodištěm vedoucím dolů k nim. Zabezpečil ho při svém příchodu Harry.
„Vypadněte,“ vyštěkl na ně Malfoy a vrazil Angele hůlku do ruky. „Ten druhý východ odtud by měl ještě fungovat. Jen na něj asi budete muset použít trochu násilí.“
„Ale co ty?“ nedala se Angela.
„O mě se nestarej! Vím, co mám dělat.“
„Draco…“ chytila ho pevně za paži a zadívala se mu do očí.
S povzdechem jí položil ruku na rameno: „Vím, co chceš říct. Tak už jděte…“
Angela s nesmírně vděčným pohledem kývla a nechala se Harrym chytit za ruku. Harry se ještě na Malfoye zadíval. Rozhodoval se jen zlomek vteřiny, na kterou se jejich oči znovu střetly.
„Díky,“ pronesl vážně.
„Pro tebe to nedělám, Pottere,“ ušklíbl se Draco.
Harry mu úšklebek opětoval a vzápětí na to se ozvala mocná rána, jak se vchod rozletěl na kusy. Některé třísky dopadly až dolů pod schody.
Angela a Harry se rozběhli do příčné chodby. Draco vrazil zpět do kobky, hůlku odhodil od sebe a sekl sebou na zem jako v bezvědomí.
Z druhé strany chodby už se k němu blížily spěšné kroky a nechápavé výkřiky. Na straně, kam odklusali ti dva nebylo slyšet nic. Hlasy už slyšel zcela zřetelně. O chvilku později do kobky vtrhli s rozzářenými hůlkami dva Smrtijedi, které za ním poslal na pomoc při hlídce Pán zla.
Rozhlédli se a jeden se k němu sklonil. Zatřásl s ním: „Malfoyi! No tak!“
Už na něj chtěl použít probouzecí zaklínadlo, když Draco pomalu otevřel oči. Se Smrtijedovou pomocí vstal na nohy. Sáhl si malátně dozadu na hlavu, kde mu z rány stále vytékala krev. Ani to nemusel moc hrát. Bolelo to jako čert.
„Co se tu sakra stalo?!“ vyjel na něj zakuklenec.
Draco jen nechápavě zavrtěl hlavou. Do kobky vtrhl někdo další a přeletěl situaci pohledem.
„Draco!“ zvolal jeho otec. „Kde je proklatě Rosierová?!“
Jeho pobledlý syn jen neurčitě ukázal rukou na druhou stranu, kam vedla chodba.
„Potter…“ pronesl tiše.
Jeho otec skoro zaskřípal zuby vzteky.
„Jak se přes vás dostal, teď řešit nebudu,“ vyjel nevrle na syna i na Crabbeho a Goyla, které už probral někdo za ním. Vrátil se na chodbu jako první.
„Za nimi!“ zasykl k někomu a ukázal do chodby.
Přes díru po dveřích Draco viděl, jak kolem jeho otce proplouvají vzduchem tři mozkomorové. Ostatní dva Smrtijedi už taky z kobky vyšli. Draco si došel pro svoji hůlku v rohu kobky a se sevřeným hrdlem se vydal za nimi.
*
Vpadli do chodby nejspíš ve druhém patře, i když na tomhle hradě se i patro odhadovalo těžko, a znovu za sebou zavřeli a zabezpečili podivná zelená dvířka. Rozhlédli se na obě strany. Harry se s nadějí podíval na Angelu. Ta jen bezradně pokrčila rameny. Rozběhli se ruku v ruce vpravo. Zahnuli do jediné možné chodby a kousek před nimi se objevily další dveře. Byly pootevřené. Rychle k nim mířili, Harry s hůlkou v pravé, Angela v levé ruce, když z nich zřetelně zaslechli něčí hlas.
„Vy tu zůstanete! Rozdělte si obě strany. My dva to vezmeme rovně. Ostatní o patro výš!“
Oběma se ve tváři objevil identický zděšený a znechucený výraz. Snape…!
Prudce zabrzdili a co nejtišeji se rozběhli zpátky, bleskově zase zabočili, ani se neohlédli, jestli už jsou Smrtijedi ve dveřích. Prolétli kolem stále ještě zavřených, ale podivně se otřásajících dvířek a řítili se na druhou stranu. Míjeli několikery zavřené dveře. Chodba končila zdí.
„Musíme se schovat,“ zasykl Harry mezi zuby.
Angela jen kývla. Dřevo na dvířkách za nimi praskalo, z druhé chodby byly slyšet spěšné kroky. Harry zkusil kliku nejbližších dveří. Překvapilo ho, že byly otevřené. Vpadli do tmavé chodby, Harry za nimi tiše zavřel a zamkl. Napjatě poslouchal dění za dveřmi. Angela ho křečovitě popadla za paži.
„Harry,“ zasykla. „Máme problém.“
Harry se pomalu otočil. Přímo proti nim se právě ve stínech dvou zelených pochodní vztyčila trojice hadů. Za nimi byly vidět mohutné dvoukřídlé dveře. Očividně tu hlídali. Jeden z nich byl Harrymu proklatě povědomý. Bleskově se přesunuli až těsně před ně. Výhružně syčeli. Angela na ně vyděšeně zírala.
„Harry… Dělej něco,“ pronesla nesmírně tiše.
„Ale co?“ zašeptal Harry.
„Máš přece hadí jazyk, ne?“ procedila mezi zuby. „Poslechnou tě.“
„Co když ne?“
„Tak to zkus!“
Hadi se očividně chystali k útoku. Harry se pracně soustředil.
„Zůstaňte stát!“ pronesl nevrle. Pro Angelu to znělo jako dost děsivé zasyčení.
Všichni tři se zarazili na místě.
„My sse známe,“ zasykl prostřední nazelenalý had.
„Taky mám takový dojem,“ odsekl Harry. „Jděte nám z cesty!“
Plazi ale pořád stáli na jednom místě.
„No tak!“ vyštěkl Harry nesmlouvavě. „Zpátky na svá místa!“
Hadi se nepříliš ochotně stočili zpátky na zem, zamířili klouzavým pohybem zpět a zůstali nehybně natažení poblíž tajemných dveří. Harry si zhluboka oddychl.
„Máme štěstí, že tu není Nagini. Ten by tě neposlechl,“ pronesla Angela už podivně klidně.
„Taky myslím,“ souhlasil Harry. „Mrknem se, co tu hlídají, ne?“ nadhodil pak.
Za dveřmi bylo slyšet hlasy a nevrlé volání.
„Máme jinou možnost?“ reagovala Angela.
Zamířili ke dveřím. Jak Harry čekal, nešly obyčejným odemykacím kouzlem otevřít. Nic se nestalo, když jej na ně použil.
„Fajn, takže co?“ ohlédl se na Angelu.
Ta už však také mířila na dveře.
„Aromohala Mort!“ pronesla.
Dveře se samy otevřely dokořán.
„Jak originální…“ podotkl Harry.
Angela na to nereagovala a táhla ho k nim. Dvojice prošla kolem stále ležících ale bedlivě je pozorujících hadů a vešla dovnitř. Harry ze všeho nejdřív vyhledal očima možné únikové cesty. Byly tu asi tři vysoká okna a rovněž dvoje dveře, každé na jedné straně v celku velké místnosti. Byla to knihovna, ve které se nacházely regály vysoké až do stropu, přecpané množstvím knih a svazků. Byly různých velikostí, ale jedno měly společné. Skoro všechny vypadaly dost staře a měly černou vazbu.
„No, páni…“ vydechla Angela tiše. „Nevěřila jsem, že opravdu existuje…“
„Knihovna?“ podivil se Harry potichu, nakažený jejím šepotem, přičemž stále v ruce pevně svíral hůlku. „Co je tak zajímavého na nějaké knihovně?“
„Je to Voldemortova sbírka knih o černé magii,“ odvětila stále stejným tónem. „Slyšela jsem o ní, ale moc jsem tomu nevěřila. Většina svazků o ní byla totiž vždy zničena nebo ztracena. Ale že jich tu má takové množství…“
„To nám teď stejně může být jedno,“ přerušil Harry Angelino nepochopitelné obdivování. „Musíme zmizet.“
Opatrně se vydali podél regálů ke dveřím nalevo. Pravá strana se jim už jednou nevyplatila.
„Ale neříkej, že by tě nezajímalo, co všechno tu je,“ zašeptala Angela obdivně.
„Myslím si, že na tebe dost divným způsobem působí ty dva lektvary,“ odsekl Harry. „Určitě je bude mít všechny zabezpečené. Pochybuju, že to tu hlídají jen ti hadi.“
„Máš pravdu,“ uznala Angela a konečně odtrhla od zaprášených regálů pohled.
Namířili hůlky na dveře před nimi.
„Máš tušení, co může být za nimi?“ obrátil se Harry na Angelu.
Ta jen zavrtěla hlavou: „Od posledně se to tu dost změnilo a stejně jsem tady nikdy nebyla.“
„Skvělý.“
Odemykací kouzlo dveře bez problémů otevřelo. Dostali se do dlouhé ponuré chodby. Vypadala, že jde donekonečna. Do temnoty.
„Nelíbí se mi to,“ ohrnul nos Harry.
„Mě taky ne,“ přitakala Angela. „Zavání to tu temnou magií…“
Ve stejnou chvíli se otočili a vydali se k druhým dveřím. Ty jim zprvu nešly otevřít. Když se jim to nakonec podařilo, objevili jen zeď. Harry si na ni i sáhl, aby se ujistil, že je skutečná.
„Tak to vypadá, že nemáme na výběr,“ podotkl.
Vydali se tedy zpátky, přičemž ještě zamkli a zabezpečili dvoukřídlé dveře, kterými přišli. Právě když obezřetně procházeli otevřeným vchodem do chodby, ozval se za nimi podivný tichý zvuk. První přirovnání, které je napadlo, byla šumící voda. Jako na povel se obrátili.
Zeď za druhými dveřmi byla pryč. Na místo ní, tam teď byla další chodba, na kterou jim zakrývali pohled dva Smrtijedi stejně překvapení jako oni sami. Jedním z nich byl Snape.
Angela a Harry se vzpamatovali první a prudce zavřeli křídla dveří před sebou. Vzápětí na to, na ně dopadla dvě tvrdá kouzla. Narychlo je zabezpečili, znovu se vzali za ruce a rozběhli se tmavou chodbou.
*
„Draco Malfoyi…“
Draco klečel před Pánem se sklopenou hlavou. Otec ho poslal, aby informoval Voldemorta o tom, co se stalo. Vrátila se s ním i Bellatrix. V Komnatě bylo shromážděno nad stovku Smrtijedů, kteří nekontrolovali s ostatními hradní chodby.
„Měl jsi za úkol ji hlídat,“ pronesl Voldemort zlověstně.
„Zklamal jsem, Mistře,“ reagoval tiše.
Jeho matka to zpovzdálí pozorovala se zatnutými pěstmi.
„Pojď blíž.“
„Vysvětlím vám to, Mistře,“ pokusil se.
„Já se podívám sám, jak to bylo,“ odmítl to okamžitě Voldemort.
Draco ztuhl, ale pomalu vstal a přešel až těsně před něj. Pán zla upoutal Dracovy oči, vztáhl hůlku a… už neustále otevřeným vchodem do Komnaty vletěl dovnitř Rodolfo Lestrange a vzápětí za ním Avery.
„Pane! Mistře! Útok!“ vychrlili ze sebe oba najednou, ani nepadli na kolena.
„Kde zase!?“ vyjel na ně Voldemort netrpělivě a jeho ruka s hůlkou klesla.
„Tady!“ vyletělo ze Smrtijedů.
„Cože?!“
Pán zla se zprudka postavil a Draco od něj nadšeně odcouval.
„Celý Fénixův řád a další kouzelníci i čarodějky. Přemístili se na první nádvoří a jsou i dole pod hradem. Je jich asi dvě stě!“
Voldemort teď vypadal opravdu jako ztělesněný vztek a zlo. Každý se vystříhal pohledu na něj. Lestrange a Avery se před ním úplně skrčili.
„Dvacet z vás do prvního patra, jistěte útok z balustrády! Všichni ostatní dolů na nádvoří! Zlikvidujte je!“ zasyčel hlasem plným ledového vzteku.
Shromáždění Smrtijedi, včetně Draca, se bez řečí obrátili k odchodu a už za chůze vytahovali hůlky.
„Bellatrix! Narciso!“ zastavil dvě z nich. „Dojděte pro Fenrira a jeho vlkodlaky. Hned! Ať na ně zaútočí zezadu!“
Smrtijedky pokývly hlavou a odkráčely ke dveřím, kterými obvykle odcházel sám Voldemort. Narcissa Malfoyová se ještě starostlivě ohlédla za odcházejícím synem. Pán zla zrovna jeho ještě zastavil.
„Draco…“
Mladý Malfoy se poslušně zastavil a otočil se zpět.
„Pokus se napravit svou chybu,“ pronesl náhle tiše Voldemort. „Vrať se k otci, je ve třetím patře. Přiberete Severuse, najdete je a přivedete mi je živé!“
„Ano, Mistře, vynasnažím se,“ přikývl Draco a spěchal pryč.
Voldemort se po jeho odchodu z Komnaty doslova vypařil.
Neslyšně se objevil těsně vedle Luciuse Malfoye, který právě mluvil se Snapeem v jeho knihovně. Sice na Pánovo zjevování byli zvyklí, ale stejně sebou mírně trhli. On jediný se takto mohl po hradě pohybovat. Také měl většinou o všem, co se kde dělo, přehled, jen někoho cizího nedokázal najít. Zvlášť ne ty dva.
„Dostali se do levé chodby, Mistře!“ hlásil okamžitě Snape. „Potter s Rosierovou! Poslal jsem za nimi ostatní.“
Voldemort pohlédl směrem k otevřeným dveřím, kam už mířilo také šest mozkomorů, kteří sem připluli v doprovodu Luciuse Malfoye. Další čekali v chodbě. Teď se obrátili k němu. Promluvil k nim oním podivným klapavým jazykem, až Luciuse zamrazilo. Pět mozkomorů odplulo pryč. Poslal je dolů na nádvoří. Zbylí pokračovali do chodby.
„Crabbea, Goyla i ty ostatní pošlete dolů na nádvoří. Zaútočil na nás ten prašivý Řád. Vy dva na to budete stačit.“
Smrtijedi na něj sice chvíli nechápavě civěli, ale poté vážně přikývli.
„Ale, Mistře, jak je možné, že…“ ozval se Snape.
„To bych taky rád věděl,“ přerušil ho Voldemort. „Ale váš problém to teď není. Za chvíli vás dožene i tvůj syn Luciusi. Přiveďte mi ty dva,“ rozkázal suše. „Z hradu se nemůžou dostat, tak je najděte!“
„Ano, Mistře,“ přikývl Lucius a s Netopýrem v patách se vydali za mozkomory.
*
Zadýchaní, unavení a s pronásledovateli v patách se zčistajasna vynořili venku z nekonečné hradní chodby. Jen podle ledového větru poznali, že už nejsou uvnitř, jaká byla venku tma. Jen tak tak stačili zabrzdit. Hluboko dole za nízkou hradbou pod nimi se rozkládal les a okolí hradu.
Nahnuli se opatrně dolů. Angela se celá rozklepala.
„Merline, jak můžeme být tak vysoko?“ nechápala. „Chodba zatracená…“ zaklela a pak se zarazila: „A co to je sakra na tom nádvoří?“
Harry se rovněž zadíval ještě víc dolů, i když se mu zatočila hlava. Nalevo jejich zorného pole se ozývaly výkřiky a bylo také vidět množství jisker a paprsků. Několik hůlek vydávalo velké koule světla. Viděli rychle se pohybující postavy.
„Jako by se tam bojovalo… Harry?“ obrátila se na něj Angela tázavě.
„Já to nechápu o nic víc než ty,“ zahučel Harry a odložil myšlenku na to, že je to Fénixův řád na potom. „Ale na to teď nemáme čas. Jak to vypadá, tak je většina Smrtijedů dole. Máme šanci se odtud dostat. Nějak musíme sejít dolů. Nebo sletět…“ dodal, když si vzpomněl na zmenšené koště.
„To bych neriskovala,“ odporovala Angela. Zimou jí začínaly cvakat zuby. „Hrad je jištěný ochrannou hradbou, která se přechází právě jen dole na nádvoří.“
Z chodby za sebou už slyšeli strašidelné zvuky. Rozsvítili hůlky a rozhlédli se po jakémsi hradním balkonu, na kterém se ocitli.
„Schodiště…“ zašeptala Angela a ukázala napravo.
Příhodnější výraz by sice byl dost nebezpečně vypadající příkré schůdky, vinoucí se těsně kolem kamenné zdi, ale byla to cesta dolů. Bez rozmýšlení se po nich vydali a snažili se nedívat do hloubky pod sebou.
Schůdky byly kratší než mysleli. Končily na dalším neosvětleném balkoně. Obrátili se zpět nahoru. Už se tam vyrojily tmavé hábity. Podívali se na sebe a oba najednou vyslali na schody zničující kouzlo. Kamenné stupně se s rachotem sesypaly do temné hloubky pod nimi.
„To zastaví Smrtijedy, ale ne je…“ podotkla Angela, když nahoře rozeznala vysoké postavy mozkomorů.
Harry jen přikývl. Vrhli se k jedinému otevřenému východu z balkonu.
***
Draco se po setkání a domluvě s otcem od hlavní pátrací skupiny oddělil. Zatímco se mozkomorové vydali vzduchem za uprchlíky, on na vracející se Smrtijedy narazil v dlouhé chodbě. Přibližně věděli, kde by se měli ti dva objevit, takže Lucius se Snapeem (což mu Draco vůbec nezáviděl) to vzali jednou chodbou a on sám druhou, kterými se na to místo mohli dostat.
Spěchal. Když se tam dostane jako první, mohl by jim ukázat cestu, kterou se dostanou níž… S pevně sevřenou dlaní, ve které měl hůlku, se tiše prohnal kolem odbočky do jiné chodby, které vedlo k hlavnímu schodišti, když uslyšel někde z patra nad sebou třesk rozbíjeného skla a hodně tlumenou nadávku.
Zůstal stát a čekal jestli zaslechne zvuky souboje s hlídkou. Nic. Stejně z toho neměl dobrý pocit. Něco ho táhlo nahoru. Neměl by se tam jít podívat? Že by se někdo z Řádu dostal do hradu jinudy? To by pak mohl…
Obrátil se na podpatku a zabočil do chodby, kterou předtím minul. Ti dva si zatím budou muset poradit sami.
*
Hermiona se napjatě rozhlížela po zatím prázdné chodbě a říkala si, že to byl hodně blbý nápad sem takhle lézt. Dospělí kouzelníci je chtěli dost nechutně odstavit mimo boj, tak si našli jiný způsob, jak Harrymu pomoct. I když, než našli vhodné místo, kam by mohli vylézt, tak měli menší problémy s párečkem neproměněných vlkodlaků. Ještě že už dorazili i kentauři, kteří jim pomohli.
Ron pomáhal dovnitř Darie, která si umínila, že půjde s nimi. Jako poslední lezl nahoru po podivném provazovém žebříku bez ukotvení Neville, celý zelený. Z druhé strany je kryl Bill, který se ještě pořád divil, že se k tomuhle nechal přemluvit.
„Takže…“ otočil se k nim, když už na chodbě byli všichni. „Pořád se ho chcete pokusit najít sami?“
Ron a Hermiona kývli.
„Vy se pokuste odříznout Smrtijedům ústup z toho druhého nádvoří,“ připomněla Hermiona. „A dejte pozor na ty nahoře v patře.“
„Jasně, to zvládnem,“ ujistil ji Neville, který už se trochu vzpamatoval.
„Skoro všichni bojují venku, ne?“ podotkla Daria.
„Přesně jak jsi řekla – skoro všichni,“ reagovala Hermiona.
Skupina si navzájem popřála hodně štěstí a rozdělili se.
*
„To není možný!“ vyhrkl Harry, když vpadli do velké místnosti s regály. „Tady už jsme přece byli!“
„Ne…“ zavrtěla hlavou Angela. „Tohle je jiná knihovna, tím jsem si jistá.“
„Ale vždyť vypadá úplně stejně!“
„Já vím…“ pronesla tiše. Vyšel jí přitom od úst obláček páry. „Ale ne…“ vydechla vyděšeně.
„Co?“ otočil se k ní Harry a pohledem zavadil o dveře, kterými přišli a zabezpečili je za sebou. Klika na nich se pomalu hýbala. Dveře se pootevřely. Oba zacouvali dozadu. Na jejich straně se objevila vyzáblá černá ruka s drápy.
„Do hajzlu…“ ulevil si. „Jsou tak rychlí…“
Dveře ustaly ve svém pomalém otvírání, rozletěly se dokořán a dovnitř vletěl vysoký mozkomor. A za ním druhý. A třetí.
Harry okamžitě vztáhl hůlku a soustředil se na to, jak se s Angelou trávil letní dny na Grimmauldově náměstí. Jak moc byl s ní tehdy šťastný.
„Expecto Patronum!“ vykřikl mocně.
Místnost se naplnila oslepujícím zářivým světlem. Vysoký jelen se postavil před ně a utvořil zeď mezi nimi a mozkomory. Až tehdy se Harry podíval na Angelu. Měla proti mozkomorům vztáhnutou hůlku, ale celá se klepala a nevypadala na to, že se chystá vyčarovat Patrona. Byla úplně bílá a naprosto mimo sebe. Vzhledem k tomu, co tu musela zažít, se jí ani nedivil.
Soustředil se na to, aby je ochránil Patron oba, vzal ji jemně za paži a pomalu s ní couval.
Zapomněl však při tom na nebezpečí z druhých dvou dveří a uvědomil si to pozdě. Otáčel se, aby před nimi vytvořil štít, ale to už mu odzbrojující kouzlo vyrazilo hůlku z ruky stejně jako Angele, která byla stále úplně mimo. Harryho hůlka skončila u Luciuse Malfoye. Angelina u Snapea. Nějakým záhadným způsobem si nevšiml, že je to Angelina vlastní hůlka, ke které se správně neměla vůbec dostat a zastrčil ji se samolibým úsměškem do hábitu. Harryho Patron zmizel. Mozkomorové se kolem nich nahrnuli a zalila je vlna mrazivého chladu.
„Potřetí už nám tak snadno nezdrhnete,“ zaslechl Harry přes mlhavou clonu hrozných vzpomínek něčí hlas.
Mozkomorové je popadli za paže a odváděli někam pryč.
*
Voldemort poslal temné mlčící postavy kontrolovat chodby. Venku už jich bylo dost a pěkně to útočícím kouzelníkům ztěžovali. Luciuse i Severuse poslal koordinovat obranu v prvním patře. V Komnatě tak zůstali jen zajatci, Bellatrix a Narcissa, které už se vrátily a ještě další tři služebníci Pána – Claire Nottová, která už byla Smrtijedkou a synové Crabbeho a Goyla, kteří na to ještě neměli.
Kupodivu se zatím nikdo nezajímal, kde zůstal Draco. Voldemortův mazl Nagini byl stočený kolem jeho trůnu.
„Harry Pottere…“ donesl se k Harrymu studený hlas.
Jakmile mozkomorové vypadli, rychle se vzpamatoval. Vzhlédl z podlahy, na které klečel. Angela se třásla hned vedle něj. Voldemort se rychlým pohybem přesunul od vysokého jediného okna Komnaty až těsně před něj. Vztáhl hůlku a Harry se začal vznášet půl metru nad zemí. Na hrdle ucítil nesnesitelný tlak. Nemohl popadnout dech, ať se snažil sebevíc.
„NE!“ vykřikla Angela a snažila se vstát, ale Bellatrix Lestrangeová ji pevně chytila pomocí kouzla.
„Jen se hezky dívej, slečinko!“ chechtala se přitom. Narcissa vedle ní bez zjevného důvodu neklidně přešlapovala.
„Jak si je sem přivedl, Pottere?!“ zasyčel Voldemort. „Jak?“
„Nemám… ponětí… o čem to… mluvíte…“ zachrčel pracně Harry.
Pán ho pustil dolů na podlahu.
„O celém Řádu, ty smrade!“ ucedil nevrle.
Angele po tváři přeletěl záblesk naděje. Takže přece jen byla ta bitva na nádvoří skutečná.
*
Dva Smrtijedi procházeli kolem jednoho ze stanovišť, kde hlídali mozkomorové, když jedna z těch stvůr podezřívavě nasála vzduch směrem do schodů. Mozkomor vedle něj ho po chvíli napodobil. Lucius i Severus zůstali stát a zadívali se na ně.
Postavy se od nich začaly vzdalovat nahoru.
„Půjdu to raději zkontrolovat,“ zahučel Snape.
Malfoy to nekomentoval a pokračoval ve své původní cestě. Druhý Smrtijed zamířil po schodišti nahoru za mozkomory…
*
„Jak ses sem dostala, ty malá děvko?!“ vyštěkl Snape nevrle na Dariu, která se vyplížila zpoza sloupu na chodbě, když už si myslela, že je čistý vzduch.
Kryla klukům záda a narazila před chvílí na mozkomory. Propluli kolem ní nevšímavě a teď musela narazit zrovna na tohohle hajzla. Na poslední chvíli stačila odrazit odzbrojující kletbu, kterou na ni poslal a vytvořila před sebou jeden ze štítů, které ji naučila Angela.
„Slušné,“ ušklíbl se Snape. „Ale proti nim ti to nepomůže…“
Daria se prudce otočila. Dva mozkomorové se nějakým způsobem ocitli metr od ní a zhluboka nasávali vzduch. Úplně ztuhla. Její štít zmizel. Snape si jen posměšně založil ruce a čekal.
Daria… To je Daria! vytanulo Dracovi na mysli, když se vydrápal do těch zatracených schodů, pohlédl vlevo a mezi dvěma mozkomory rozeznal rozklepanou postavu. Za ní postával s cynickým úšklebkem Snape.
Daria byla bílá jako křída a i když měla hůlku v ruce, nedělala nic jiného, než že jen bezmocně vzhlížela do temnoty kápí před sebou.
To jediné, čím by jí teď mohl pomoct, nikdy nedokázal. I když to zkoušel. Ale musí se o to ale alespoň pokusit! Nemůže ji přece nechat těm zrůdám! Z té představy se mu udělalo zle.
Ze všech sil se snažil soustředit se, i když už se temné postavy k dívce, která klesla na podlahu, shýbaly. Vybavil si chvíle, které s ní prožil na chatě jejích rodičů. U ohně. V jezeře. Pak společná snídaně. Tajná setkání ve škole. Její smích. Její oči, které se na něj s láskou dívaly. Nic lepšího neměl…
„EXPECTO PATRONUM!“ zařval ze všech sil, až jeho hlas naplnil celou dlouhou chodbu.
K jeho vlastnímu překvapení se mu z hůlky začalo drát oslňující bílé světlo, které rostlo a rostlo, až zaplnilo skoro celou šířku i výšku chodby. Z jeho strany pohledu neurčitý obrys se rozletěl směrem k Darie a mozkomorové byli v mžiku v tahu.
Jasný obrys se obrátil a vracel se zpátky k němu. Draco se ani nehnul. Byl to čtyřmetrový drak s mohutnou hlavou a výraznýma očima. Zastavil se, stále se vznášejíc ve vzduchu těsně před ním. Draco skoro nepřítomně mávl hůlkou a Patron zmizel.
Až teď pořádně viděl před sebe. Daria klečela, hůlku svírala v ruce a nevěřícně se na něj dívala. Snape postával dva metry za ní jako solný sloup a vyloženě na něj zíral, jako by nedokázal uvěřit vlastním očím. Teď už však bylo pozdě vracet to, co se stalo.
Draco na nic nečekal a přesným zásahem kouzla ho odhodil o pěkný kus dál od Darie. Pak k ní přispěchal a vztáhl k ní ruku. Automaticky mu ji podala. Pomohl jí na nohy. Zadívala se mu do očí.
„Draco…“ vydechla napůl šťastně napůl nechápavě.
Odtrhl pohled od jejích nádherných očí a zlikvidoval kletbu, kterou na ně ještě ležící Snape poslal.
„Jdeme, rychle!“ zasykl na Dariu a se štítem, který udržovali už oba, ustupovali chodbou směrem od něj.
Snape, který už se vzpamatoval, na ně zuřivě útočil. Na Dracův pokyn vrazili do jedné z komnat po straně. Zacvakl za nimi dveře. Ocitli se v naprosté tmě.
„Draco…“ ozvala se znovu dívka a stále se ho přitom držela za ruku.
„Věř mi,“ zašeptal.
Počkal přesně tři vteřiny a dveře znovu kouzlem otevřel. Ocitli se na úplně jiné chodbě, jasně žlutě osvícené. Draco vystrčil opatrně hlavu.
„Pojď,“ pobídl Dariu a jemně ji za sebou táhl až na konec chodby.
Zahnuli doprava, pak doleva. Odemkl jednu z malých komnat. Draco věděl, že teď by měli být přesně nad místem, odkud dvacet Smrtijedů krylo bránící se kolegy na nádvoří. Pro jistotu za nimi zabezpečil dveře, zatemnil okno a rozsvítil pochodně, které tu byly. Objevila se úplně prázdná místnost, jen tu visely jakési dva temné obrazy.
„Co tady sakra děláš, Prescottová!“ vyjel na Dariu s potlačovaným vztekem.
Až teď se u něj projevil strach, který o ni měl. Úplně přebil to štěstí, které se v něm rozlévalo, že ji znovu vidí. Daria byla tak vyvedená z míry jeho přítomností, že ji ten vyčítavý tón ani nenaštval.
„Vylezli jsme sem oknem…“ odvětila.
„Kdo my?“ zeptal se Draco už klidněji a přemýšlel, jak je možný, že se tu bez Voldemortova vědomí někdo poflakuje.
Daria se zarazila a trochu se od něj odtáhla.
„Proč bych ti to vlastně měla říkat?“ odsekla a pohled jí utekl na jeho levou paži.
Draco se zachmuřil, když to postřehl, ale nepustil ji.
„Ach tak… Už i ty jsi mě odsoudila??“
Odmlčela se a zadívala se mu do očí.
„Proč jsi mě zachránil?“ pronesla nakonec tázavě. „A před Snapeem? To ti asi Voldemort neodpustí.“
„Já vím… Už jsem toho však udělal příliš mnoho, než abych to mohl vrátit,“ odpověděl Draco a přitáhl si ji za paži zpátky. „A mimo to… Nemohl jsem dopustit, aby se ti něco stalo,“ dodal nesmírně potichu.
„Proč? Snad ti na mě nezáleží?!“ reagovala Daria tiše.
„Záleží, a ty to víš.“
Už to nemohl vydržet. Tolik probděných nocí za dobu, co ji neviděl… Sklonil se k jejím ústům a políbil ji. Nebránila se. Rozechvěně se odtáhl. Položila mu ruce na hruď.
„Jak to bylo s mou babičkou?“ zeptala se rychle.
„Přísahám ti, že jsem to neudělal!“ vyhrkl Draco naléhavě a stále ji pevně držel, jako by se bál, že mu uteče. „Není čas na to, abych ti to teď vysvětloval, ale nemučil jsem ji! Musíš mi věřit!“ dodal skoro zoufale.
Pevně mu hleděla do očí a hledala v nich, jestli mluví pravdu.
„Věřím ti, Draco…“ zašeptala po nekonečně dlouhé době.
Dracovi přeletěl po tváři prchavý úsměv: „Miluju tě.“
Znovu se políbili.
„Já tebe taky,“ opětovala mu Daria. „Ale teď musíme pomoct ostatním.“
„Už mi řekneš jakým ostatním?“ zareagoval Draco okamžitě.
*
„Víš, co právě provedl tvůj synáček?“ ozval se za Luciusem, který za pojistným štítem přejížděl pohledem dost nepřehlednou a napjatou situaci na nádvoří, provokativní hlas. Přehlušil i rámus a výkřiky zdola.
Malfoy starší zaťal znechuceně zuby.
„O čem to mluvíš, Severusi?“ zasykl chladně.
„Měl bys se mnou raději jít na chodbu. Oni to tu bez tebe zvládnou.“
Lucius se obrátil, ale to už druhý Smrtijed mířil k východu z balustrády. Pevněji sevřel hůlku, zlověstně se pousmál a vydal se za ním. Na chodbě se na něj Snape otočil s nechutným úšklebkem.
„Tak co je zas?“ zasykl Lucius tázavě.
„Máme na hradě víc než jen dva bývalé studenty Bradavic,“ nadhodil Snape.
„Co tím jako myslíš? Je tu přece Claire…“
„Ty nemyslím,“ přerušil ho Snape. „Právě jsem potkal malou Prescottovou. Tu, které si ráčil oddělat oba rodiče.“
Lucius přešel jeho debilní poznámku: „Kde? Jak se sem dostala? A kde ji máš?“
„Už sem ji měl. Tedy lépe řečeno, měli ji v pařátech mozkomorové. Ale tvůj synáček ji zachránil,“ osvětlil mu situaci se slizkým úsměvem Snape.
„Cože? Co to meleš?“ zachmuřil se Lucius.
„Pravdu. Tak to vypadá, že jsme tvého syna poněkud podcenili. A ani ty ho nejspíš neznáš tak dobře, jak sis myslel.“
Lucius sevřel pěsti ještě pevněji: „Kde jsou? To se ti jako ztratili?“ vyštěkl.
„Chceš se přidat k němu? Nebo mu naplácat?“ ušklíbal se dál Snape, aniž mu odpověděl.
„Drž hubu,“ procedil Smrtijed ledově.
„Ale, ale… Nevlídný Lucius Malfoy… To je podívaná.“
Snape se očividně přímo neskutečně bavil. Malfoy proti němu pomalým pohybem vztáhl hůlku.
„Drž klapačku, Severusi nebo si to odneseš hned teď a tady.“
Snape byl chvíli zticha. Oči se mu zúžily.
„Víš to, že?“ pohodil vyzývavě bradou. „Víš, kdo kromě tebe spal s tvojí ženuškou…“
Lucius zaútočil. Snape na to čekal a útok odrazil.
„Víš, co nechápu?“ pokračoval klidně v posměšcích. „Jak jsi to mohl vydržet tak dlouho? Já být na tvém místě, tak se dávno pomstím!“
Lucius znovu zaútočil, tentokrát prudčeji. Chvíli kolem sebe kroužili jako dva lvi v kleci a čekali na pohyb toho druhého.
„A teď sis zrovna nevybral nejlepší chvíli na splácení dluhů, nemyslíš?“ zasykl Snape.
„Sám jsi řekl, že se tam bez nás obejdou, ne?“ opáčil Malfoy a znovu se na něj vrhl.
Souboj se obracel ve prospěch Malfoye. Očividně byl lepší a vztek a nenávist, kterou ke Snapeovi cítil, mu v boji jen pomáhala. Jenže měl smůlu. I přes hluk souboje mezi Řádem a Smrtijedy venku k nim dolehl podivný svist. Vzápětí na to se ozvala mohutná rána.
Nalevo od Luciuse se s rachotem probořila kamenná zeď a zasypala ho kamením a oblakem prachu. Snape, který stál mimo, se jen rozkašlal. Když se prach rozplynul, rozeznal ve zdi hradu parádní díru. Část kamení zablokovala vchod na balustrádu. Zdola se ozývaly vyděšené i bolestné výkřiky. Napadlo ho, jak to sakra udělali, ale pak už obrátil svou pozornost k tělu před sebou. Lucius byl způlky zasypaný, hůlku někde hluboko pod kamením, ale žil a byl při vědomí.
Snape se škodolibě ušklíbl a kouzlem ho z pod toho marastu vytáhl. Pak mu z hábitu vytáhl rovněž kouzlem Potterovu hůlku a šoupl si ji do svého. Zaprášený a zakrvácený Lucius k němu nenávistně ze země vzhlédl. Severus vztáhl svou hůlku…
*
Draco si nemyslel, že na někoho tu hnusnou kletbu kdy použije, ale když viděl, jak se jeho otec celý špinavý zmítá v bolestech na zemi, vůbec nad tím nepřemýšlel. Snape už podruhé té noci odletěl ke zdi a stříkala přitom z něho krev z hlubokých ran na pažích a krku. Hůlka mu vypadla z ruky a odkutálela se někam mimo jejich dohled. Snape k němu ze země vzhlédl a i přes bolest se ušklíbl.
Daria, která se držela Dracovi za zády, od Snapea odvrátila pohled a zahleděla se na nedaleko ležícího. Lucius sebou už neškubal, jen ležel bezvládně na zemi a trhaně se nadechoval. Daria zamrkala, aby z očí vyhnala slzy, které se jí do nich draly. Tenhle chlap jí zabil oba rodiče…
Dracovi se úplně zatmělo před očima vzteky z toho, co tu před chvílí viděl. Už nehodlal čekat na to, až mu někdo povolí se pomstít. Udělá to hned.
Pohnul hůlkou, Snape vyletěl ze země vzhůru až ke stropu, kde mu náraz skoro vyrazil dech a zase prudce spadl dolů. Ozvalo se nechutné křupnutí, jak se mu přitom zlomil kotník. Daria rozzuřeného Draca šokovaně pozorovala. Vzápětí na to Snapeovo tělo znovu vyletělo vzhůru. A zase sletělo dolů.
„Draco! Nech toho!“ vykřikla, když už čtvrté Snapeovo vzlétnutí nemohla vydržet. „Přestaň! Takhle ho zabiješ!“
Nechal ho chvíli na zemi.
„O to mi jde,“ odvětil neuvěřitelně klidně, aniž se k ní otočil a znovu se Snapeem třískl o strop a zpátky dolů.
„Cože?!“ vydechla Daria šokovaně.
Draco se k ní prudce obrátil s nenávistným výrazem, který ale nepatřil jí.
„Znásilnil moji matku, udělal jí dítě, které pak můj otec musel zabít, aby nezemřela ona! A já to viděl na vlastní oči! Teď otce skoro zabil! Zničil nám život a já ho nenávidím! Zabiju ho za to!“
„Ale Draco…“ popošla k němu Daria, ale jiný hlas ji zarazil.
„Taky bys měl vědět, Draco…“ zachrčel Snape ze země s ústy plnými krve. „Že jsem to byl já, kdo na tebe poslal v lese ty mozkomory.“
„To mi už dávno došlo!“ odsekl Draco. „A je mi jedno, jaký jsi k tomu měl důvod! Nesnášíš mě už od samého začátku!“ vychrlil ze sebe, ani si neuvědomil, že Snapeovi tyká.
„Jsi bystrý… Na to, že jsi jeho syn,“ vyprskl Snape. „Tvou matku jsem miloval a ty jsi měl být můj! Ne jeho!“
„Drž hubu, ty parchante!“ vyštěkl Draco a švihl s ním znovu o zeď.
„Draco!“ ozvala se zoufale Daria. „Přece se z tebe kvůli tomu hajzlovi nestane vrah!“
Mladý Malfoy se na ni obrátil s podivným pohledem: „Ale já už vrahem jsem,“ odvětil tiše.
Daria na něj vytřeštila oči. Snape vykašlával na kamenné podlaze krev a oba je provrtával pohledem.
„Co si myslíš, že jsem musel udělat, abych se dostal do řad Pána zla, co?!“ vyjel na ni Draco prudčeji, než sám chtěl. „Musel jsem někoho zabít! U tvojí babičky se mi tomu podařilo zabránit. Naštěstí. Měla to být ona.“
„Ale…“ nadechla se Daria překvapeně.
„U náhradní oběti už ne,“ pokračoval Draco a díval se jí do očí.
Snape se na podlaze pomaloučku pohnul a sunul zakrvácenou ruku do hábitu. Daria si toho všimla. Draco byl k němu zády. Bleskově na něj vyslala odzbrojující kouzlo a přitáhla si k sobě další hůlku, kterou chtěl vytáhnout. Poznala ji. Byla Angelina. Ještě jedním kouzlem ho zkontrolovala a vyletěla k ní další hůlka. Tentokrát Harryho.
Draco se mlčky od ní odvrátil a vytáhl kouzlem Snapea do vzduchu. Smrtijed se začal dusit. Se zadostiučiněním sledoval, jak mu obličej rudne z nedostatku vzduchu.
„Draco, i když jsi někoho zabil, nic to nemění na tom, že tě miluju,“ začala tiše Daria. Snažila se Draca uklidnit. „Ale teď musím pomoct Angele a Harrymu. Podle těch hůlek je jasné, že je dostali. Najdu je. A udělám to s tvojí pomocí nebo bez tebe.“
Draco mlčel a upíral pohled na Snapeovu zkřivenou tvář.
„Bez tebe to bude těžké,“ dodala Daria.
„Třeba už jsou mrtví,“ odtušil Draco. Snape už úplně sípal.
„Takhle nemluv!“ naježila se Daria. „Musíme jim pomoct!“
Mladý Malfoy pustil Snapea na zem. Smrtijed zůstal nehybně ležet. Podíval se na svého otce. Sklonil se k němu a sáhl mu na krk. Tep měl v celku pravidelný. Nejlepším a nejrychlejším kouzlem, na které si vzpomněl, mu zahojil co se dalo. Lucius se však neprobral. Zaťal pěsti. Na Snapeovo tělo namířil poslepu hůlku a pro jistotu na něj seslal kouzelné mdloby. Pak se otočil k Darie.
„Tak dobře…“
*
Hermiona a Ron probíhali snad už stou chodbou bez úspěchu. Voldemortův hrad byl děsné bludiště. Nevzdávali se však naděje. Věděli, že Harry jejich pomoc potřebuje. Zahnuli do další chodby a prudce se zastavili. Přímo k nim si to šinul obrovský had. Nemohl to být žádný jiný než Nagini. Upíral na ně hypnotizující pohled a zlověstně syčel. Hermiona zbledla a vztáhla třesoucí se rukou hůlku stejně jako Ron.
„Znáš nějaké kouzlo, které by se proti němu dalo použít?“ zeptal se Ron šeptem.
„Na něj? Ani ne…“ odtušila Hermiona.
„Co budem dělat?“
Nagini se proti nim hrozivě rychle vztyčil a chystal se zaútočit. Ron Hermionu objal a natočil se s ní směrem od hada. Velké okno těsně u nich se v tu chvíli roztříštilo na kusy a dovnitř vletěl nádherný rudě zářící pták. Fawkes se bez váhání vrhl po hadových očích.
*
Harry namáhavě oddechoval po kletbě Cruciatus. Voldemortovi ani tak nezáleželo na tom, aby z něj vytáhl, kde se tu vzal Fénixův řád, ale vyloženě si užíval nadvládu nad ním a nejspíše i pohled na vzpírající se Angelu, kterou stále držela Bellatrix.
Narcissa kousek za ní se tvářila všelijak. Jako by ji něco nesmírně znervózňovalo. Pán si jí vůbec nevšímal, stejně jako si nevšiml odchodu Naginiho, tak se po chvíli sebrala a z Komnaty odešla.
Draco a Daria se před jejími přibližujícími se kroky schovali do nejbližší komnaty a až pak se pustili obezřetně dál.
*
Jakmile kročeje dvou mladých lidí odezněly, Snape otevřel oči. Ještěže si před tímhle vším vypil ten užitečný lektvar. Nadzvedl se opatrně na loktech. Ten spratek ho pořádně zřídil. Bolelo ho úplně všechno a nejspíš měl i zlomená žebra. Rozhlédl se a svou zaprášenou hůlku uviděl blízko sutin.
„Tohle byla velká chyba, Draco…“ zachraplal posměšně a pracně se se zlomeným kotníkem odplazil přes ten bordel až k ní.
Soustředil se a sám si vyléčil alespoň to, co ho bolelo nejvíc. Dunivého hlomozu a křiku v patře pod sebou si ani nevšiml. Postavil se právě včas.
Lucius Malfoy se na podlaze pohnul a pomalu rozevřel víčka. Cítil se malátný, ale skoro nic ho nebolelo. Pak pracně zaostřil zrak. Nad sebou spatřil stojícího Snapea se vztaženou hůlkou.
„Na tohle jsem čekal hodně dlouho,“ zasykl Smrtijed. „Sbohem, Malfoyi.“
Než se Lucius vůbec stačil pohnout, ze Snapeovy hůlky proti němu vyletěl jasný paprsek zeleného světla…
*
Harry se odkutálel za jeden z vysokých sloupů a s jeho pomocí se o něj pracně opřel.
„Snad se mě nebojíš, Harry…“ ozval se zase ten posměšný krutý hlas.
Uslyšel táhlý dívčí výkřik. Angela…
„Nech ji být!“ vyštěkl zuřivě a postavil se na nohy.
Vyklopýtal na světlo pochodní před Voldemorta. Angela ochable visela v sevření Bellatrix.
„Jsi zbabělec, Tome,“ zasykl nečekaně Harry, když proti němu Voldemort znovu vztáhl hůlku.
Pán zla ztuhl a rudé oči se mu zúžily.
„Dovoluješ si až příliš, ty spratku!“ vyjela na něj Bellatrix.
Angela vzhlédla a upřela na něj pohled zpod závoje špinavých vlasů.
Harry…
„Je to pravda,“ odtušil Harry, nevšímal si Angelina hlasu a přešel k Voldemortovi ještě blíž. „Bojíš se postavit se mi v souboji. Zabiješ mě bezbranného, jen abys neriskoval, co?“
Pán zla kupodivu mlčel a upřeně Harryho pozoroval.
Co je ten kluk zač, že má pořád sílu mu vzdorovat?! Tolikrát už mu zkřížil plány, tolikrát z jeho nástrah vyvázl živý… Nebylo by lepší mít ho na své straně? Nebo ho zabít a riskovat přitom možnost, že u toho padne také? Nejvíc mu vrtala v hlavě ta proklatá věštba. Musela se vyplnit? Kdyby se k němu Potter přidal, tak by i Řád by ztratil poslední naději. Vzdali by se. Byl by od nich pokoj.
„Harry Pottere…“ pronesl konečně mimořádně klidně. „Měl bych pro tebe návrh. Tvou poslední šanci.“
Harry na něj podezřívavě zahlížel a čekal, co z něj vyleze.
„Přidej se na mou stranu,“ vyřkl Voldemort chladně a naprosto vážně.
Všichni v Komnatě na něj zůstali zírat. Harry nevěřil vlastním uším. Došla mu řeč.
„K čemu dosud byla ta naše nesnášenlivost?“ pokračoval Voldemort. „Proč by ses mi stavěl do cesty? Se mnou můžeš mít všechno, po čem jen zatoužíš…“
Angela přeletěla pohledem z Pána na mlčícího Harryho.
„Dokonce bych mohl nechat jít i tu tvoji květinku,“ navrhoval Voldemort a pohrával si přitom se svou hůlkou. „No tak, Harry… Co říkáš?“
Skoro minutu v rozlehlé místnosti panovalo dusné ticho.
„Trhni si, Tome,“ procedil Harry mezi zuby.
*
Narcissa spěchala do prvního patra, kde by měl její manžel vést obranu. Měla tak špatný pocit, že se něco stalo… Musela se ujistit, že je v pořádku. Vyklopýtala po schodech, zahnula doprava, udělala ještě tři kroky a zůstala stát. Vchod na balustrádu byl zablokovaný, ve zdi zubatá díra, na chodbě hromada kamení a u ní ležící tělo.
Pracně se nadechla a vrhla se k němu. Klekla na podlahu bez ohledu na špínu na ní, shodila si z obličeje masku i kápi.
„Luciusi…“ zašeptala.
Její prsty se snažily najít tepnu na krku. Nic necítila. Vůbec nic. Jen vychládající tělo… Z hrdla se jí vydral táhlý sten, který se s ozvěnou vzdálil chodbou.
*
Ve Voldemortovi vzplála zuřivost.
„Bello, dej mu svou hůlku,“ oslovil svou služebnici.
„Mistře? Prosím? Proč…“
„Řekl jsem, dej mu svou hůlku!“ vyštěkl Pán. „Jsi naivní, Harry, jestli si myslíš, že se mi můžeš rovnat! Ale ať je po tvém.“
Bellatrix doslova odhodila Angelu na zem a pokynula Claire Nottové, ať ji hlídá. Pak přešla blíž k Harrymu a ke svému Pánovi. Harry ji koutkem oka pozoroval, ale nespustil pohled z Voldemorta. Bellatrix pohodila svou hůlku k Harryho nohám. Nepohnul se.
Angela najednou úplně zbledla. Věděla. Z ničeho nic prostě věděla, že když Harry nebude mít svou hůlku, tak nemá žádnou šanci. Vůbec žádnou. Ale jeho hůlku měl naposledy u sebe Lucius Malfoy.
Angelo…
Dívka na zemi ztuhla. Tohle nebyl Harryho hlas, který se jí ozval v mysli.
Nediv se tak. Myslela sis, že jsi jediná, kdo tohle umí?
Draco?
Kdo jiný?
Ty jsi tady?
Nenápadně se rozhlížela.
Harry se mezitím bleskově sehnul pro hůlku Smrtijedky a okamžitě sebou švihl na stranu. Správně předpokládal, že Voldemort hned zaútočí.
Na otázky není čas. Přišli jsme pomoct, ozval se Angele znovu v hlavě netrpělivě Draco.
Draco! vyhrkla naléhavě skoro nahlas, aniž si všimla množného čísla, které použil. Harry potřebuje svoji hůlku! Mohl by jsi ji…
Mám ji tady.
Co?
Mám ji tady! I tvoji!
Harry se pracně bránil Pánovým útokům.
Dokážeš se s ním domluvit, že jo? naléhal Draco.
Jo…
Podám mu ji, ale musí o tom vědět.
Neviditelné kouzlo, že jo? Ale Voldemort tě může…
Nestarej se, jen ho na to upozorni.
Dobře.
Tu svou máš už za zadkem, dodal ještě Draco potměšile.
Angela zkontrolovala pohledem Claire. Ta držela hůlku ležérně a příliš si jí nevšímala, jak věnovala pozornost souboji. Natáhla nenápadně dlaň dozadu a ucítila hřejivé dřevo své hůlky.
Harry vším, co uměl, bojoval s Voldemortem, ale s cizí hůlkou neměla jeho kouzla takovou účinnost. V hlavě se mu náhle ozval Angelin hlas…
Ani ne o minutu později, kdy se na chvíli ukryl za vysokým sloupem, ucítil v levé dlani lehký dotyk. Nechal si ji vložit do dlaně.
„Hodně štěstí…“ zašeptal jemu dobře známý hlas.
Skoro se usmál. Měl svou vlastní hůlku. Hned mu taky dodala lepší pocit. Zatím ji schoval do kapsy džínů, aniž věděl proč a ještě pevněji sevřel tu od Bellatrix. Zaslechl poplašný dívčí výkřik. Vyhlédl zpoza sloupu se štítem před sebou. Okamžitě do něj prudce narazilo Voldemortovo kouzlo. Angela měla v ruce hůlku a právě svazovala Claire Nottovou. Crabbe a Goyle, kteří by jí správně měli pomoct s někým pracně bojovali. Bránili se kouzlům, které k nim létaly jakoby odnikud.
Voldemort se zachmuřil a po celém prostoru Komnaty vyslal kouzlo, které toho dne Harry už viděl. Smrtijedi ho používali, když se ho snažili najít na přemisťovací ploše. Zničehonic se v prostoru Komnaty objevili Draco a Daria. Stáhli se k sobě a dál bojovali s Crabbem a Goylem. Oči Pána zla plály vztekem, ale rozhodl se věnovat Harrymu.
Angela zapomněla na Bellatrix, která se na ní zezadu vrhla, když už se zbavila Claire. Skoro přitom svou znovu získanou hůlku pustila.
Harry cítil, že jeho štít ochabuje a stáhl se zase za sloup. Slyšel, že do Komnaty vtrhl někdo další. Byl to Snape, který se zezadu pokusil odzbrojit Draca. Zuřivě spolu bojovali a Daria zůstala na Crabbeho a Goyla sama.
Harry v běhu k dalšímu sloupu zaútočil na Voldemorta. Ten jeho kletbu s posměšným smíchem zlikvidoval. Angela, která někde hluboko v sobě našla ještě nějakou sílu, dusila svými kouzly v podstatě bezmocnou Bellatrix.
Unavený Harry odpočíval za dalším sloupem.
Snapeovi se nakonec podařilo Draca odzbrojit a s šíleným výrazem ho táhl vzpouzejícího se za límec na chodbu.
Voldemort se otočil k Darie, která se dvěma gorilám už jen pracně bránila. Ušklíbl se a vztáhl proti ní hůlku, ale to už na něj vrhl další dvě kletby Harry.
Část východní stěny Komnaty se k překvapení všech s rachotem vsypala dovnitř a Crabbemu a Goylovi vpadli do zad Hermiona a Ron. Když je Harry uviděl, tak ho to vyvedlo z konceptu, že přišel díky Voldemortově útoku o hůlku. Zároveň mu Pán nějakým odporným kouzlem zlomil levou nohu. Zařval bolestí a zalezl za další nepoškozený sloup. Vytáhl tu svou a snažil se vzpomenout na hojivé kouzlo na zlomeniny.
Zatímco se Hermiona a Ron zbavili Crabbeho a Goyla, Daria se vyřítila na chodbu, kam odtáhl Snape Draca. Hermiona si všimla, že Harry přišel o hůlku a s odvahou, o které nevěděla, že ji má, zaútočila na Voldemorta. Ron chtěl Hermioně pomoct, ale z kdovíjakých pekel se dovnitř přiřítili otcové těch, kterých se právě zbavili, takže se musel otočit proti nim.
Daria uviděla Smrtijeda o kus dál v chodbě, u schodiště. Spěchala tam. Snape držel kouzlem Draca na zdi.
„Ty naivní chudáčku…“ syčel zlověstně. „Vybral sis špatnou stranu..“
S vycvičeným instinktem Smrtijeda odvrátil Dariin útok a bezohledně s ní švihl o zeď. Uhodila se od hlavy, složila se na podlahu a už se nepohnula. Z rány na čele jí začal vytékat pramínek krve.
Draco se vší vervou bránil kouzlu, které ho drželo a nenávistně Snapea probodával pohledem.
Ron se urputně bránil útoku obou Smrtijedů a neměl čas si všimnout, že se dotěrné Hermiony Pán zla velmi rychle zbavil a svou pozornost otáčí na něj.
Angela měla silné nutkání tu mrchu, která jí ležela u nohou, zabít.
„Zabilas mi tátu…“ zašeptala a zadržovala slzy.
Hůlka v ruce se jí rozklepala. Bellatrix Lestrangeová dobitá jejími kouzly sebou bezmocně škubala. Nakonec to Angela nedokázala. Jen Smrtijedku spoutala a obrátila se zpátky k ostatním.
„Pottere…“ zasykl Voldemort posměšně jistý si tím, že je Harry bez hůlky. „Tví přátelé ti přišli pomoci…“
Harryho za sloupem z toho tónu zamrazilo. Horečně spěchal, aby si vyléčil zlomenou nohu. Hermiona se zvedla ze země a odvrátila pohled od své zlomené hůlky, když se Voldemort nadechl.
„Avada…“
„Ne!“ vykřikla zoufale a vrhla se k Ronovi. Ten otočil nechápavě hlavu.
„ …Kedavra!“ dokončil Pán zla.
Paprsek zeleného světla se neuvěřitelnou rychlostí řítil směrem k Ronovi. Ten ztuhl a nebyl schopný jediného pohybu. Byl jeho září úplně oslepený. Mezi něj a kletbu se vrhla tmavá drobná postava.
Kletba zasáhla Hermionu.
Angela, která se z pohledu na to, co se stalo, vzpamatovala jen se sebezapřením, prudce odhodila kletbou oba Smrtijedy ke zdi. Zůstali ležet na zemi, kde je rychle je spoutala.
Ron sklopil hlavu k tělu, které se mu svezlo k nohám.
„Ne… Ne… NEE!“ zvolal hlasem plným bolesti a zoufalství.
Hůlka mu vypadla z ruky. Klekl si k dívčímu tělu na zem.
„Ne… Hermionko… Proč jsi to udělala?“ dralo se Ronovi z hrdla.
Vzal ji za ramena a přitáhl si k sobě její bezvládnou hlavu. Angele se draly do očí slzy.
Pán zla se jen ušklíbl a vztáhl hůlku znovu. Ale to už bez sebe vzteky vyšel zpoza sloupu Harry. Voldemort se obrátil s krutým úsměškem k němu a ztuhl. Harry k němu mířil s vlastní hůlkou v ruce a měl v očích strašnou ledovou nenávist.
Snape se na chodbě naposledy zadíval do Dracových očí planoucích vztekem.
„Hlupáčku…“ ucedil. „Co sis vůbec myslel? Teď tě zabiju stejně jako tvého arogantního otce a ty proti tomu nic nezmůžeš.“
Z Dracova hrdla se vydralo zoufalé zaúpění a jeho oči barvy bouřkové oblohy ztmavly. Snape od něj odstoupil. Nejprve ho zalil kouzlem podivné fialové barvy a poté prudce máchl hůlkou. Dracovo tělo odlétlo od zdi, tvrdě dopadlo na vrchol schodiště a s děsivou rychlostí se po něm kutálelo. Zarazilo se až o zeď dole pod nimi.
Angela se zadívala na Harryho a věděla, že je něco špatně. Pán zla vztekle zaútočil. Harry před sebou skoro ležérně vyčaroval mohutný štít. Jeho oči ztvrdly a zářily pomstychtivostí.
Harry! Nesmíš ho nenávidět! zakřičela mu ze všech sil v hlavě. To tě zabije!
Podíval se na ni zastřeným pohledem, zatímco udržoval štít, přes který se Voldemort ke svému údivu nedokázal dostat. Ron objímal bezvládné tělo a skoro nepřítomně je pozoroval.
Musíš proti němu použít opak! pokračovala Angela naléhavě. Ne nenávist, ale lásku! Harry, prosím tě! Máš tu sílu, kterou on sám nezná! On neví, co je to láska! Dokážeš to, já ti věřím! Věřím ti!
Harry se na ni díval. Dlouho. Nesmírně dlouho. Voldemort přestal útočit a probodával ho pohledem. Harry nechal štít zmizet a sklopil pohled k zemi. Jen stál a čekal. Angela pracně polkla. Celá se klepala a motala se jí hlava.
„Zemřeš, Pottere,“ zasyčel Voldemort. „Stejně jako všichni ti, které jsi miloval, před tebou!“
Černovlasý mladík neodpověděl.
Miluji tě, andílku… ozvalo se Angele v hlavě tiše.
Pán zla pohnul hůlkou, Harry Potter jeho pohyb zkopíroval. Napřáhli se a Komnatou se rozlehly dva mocné hlasy.
„AVADA KEDAVRA!“
Celý Hrad temnoty i kouzelníci v něm zmizeli v obrovském záblesku jasně zeleného světla, které vysílalo zář až ke vzdáleným kopcům a do veškerých lesů v okolí.
662 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...