Malé děvčátko, sotva osmileté, oblečené v růžových punčochách a šatech z džínoviny, zaječelo leknutím, když ucítilo prudký tah za své vlasy spletené do dvou copů. Z modrých očí se dívence začaly kutálet slzy a těsněji si k sobě přimkla kartonovou krabici s obědem. Parta mudlovských výrostků kolem ní se rozesmála jízlivým smíchem kluků z ulice. Všichni žili na jednom z mála sídlišť na East Endu, ani ne patnáct minut chůze vzdáleném, v neupravených barácích, které vláda slibovala už hezkých pár let renovovat. Povětšinou pocházeli z neúplných rodin a do školy nechodili buď vůbec, nebo jak se jim zachtělo.
Se začátkem školního roku se jim začalo objevovat mnoho příležitostí, jak se „pobavit“, než trávit volný čas opruzem ve škole. Měli raději kluky, protože ti se rozbrečeli později a byla s nimi větší legrace. Dnes se jim ale podařilo odchytit jen tohohle blonďatého skrčka.
„Ale, no tak…“ protáhl černovlasý klacek přehnaně starostlivě. „Čeho se bojíš, škvrně?“
„Chcem se jen podívat, co máš k vobědu,“ podotkl zajíkavě druhý s obličejem plným beďarů.
Dívka je pozorovala se vzrůstajícím strachem. Nemohla od nich ani couvat, obstoupili ji v těsném kruhu. Její školní batoh s Mickey Mousem držel v rukou jeden z nich a s pochechtáváním se v něm přehraboval učebnicemi a sešity.
„Tak ukaž, co ti maminka nabalila, ty štěně,“ zasykl jeden z nich zle a se škodolibým výrazem k ní přistoupil. Dívka neměla daleko k tomu, aby se rozplakala nahlas.
„Nechte tu holku na pokoji, vy šmejdi,“ ozval se nečekaně klidný, ale naprosto znechucený hlas.
Partička mučitelů se nechápavě otočila k východu z úzké uličky, kde předpokládali, že je nikdo nebude otravovat. Dívenka se tam zadívala se slabým zábleskem naděje. Napůl ve světle, napůl ve stínu domu, stál vytáhlý mladík s ohnivě rezavými vlasy, nějakými knihami v podpaží a opovržlivě těch šest kluků pozoroval.
„Nepleť se do toho, zrzku,“ odsekl mu černovlasý. „Abys taky nepřišel k úhoně,“ dodal výhružně.
Neznámý mladík v krátké hnědé bundě byl sice asi o tři roky starší než oni, ale byl sám. Byli v početní převaze. Děvčátko ustrašeně přeskakovalo pohledem ze svých trapičů na potencionálního zachránce a zpět.
„Řekl jsem, abyste tu holku nechali být,“ zopakoval zrzek důrazně a postoupil o dva kroky blíž.
Jeden z výrostků zůstal stát těsně u malé holky, ale ostatní nasadili podle svého mínění tvrďácké výrazy a obrátili se na toho otrapu. Batoh s Mickeym spadl s žuchnutím na špinavou dlažbu. Černovlasý týpek strčil nenápadně ruku do kapsy.
„Tak fajn, zrzoune,“ zasykl největší z nich, špinavý blondýn potrhaných džínách. „Řek sis o to. Budeš litovat, že sis na nás otevřel hubu.“
Výrostci ho obklopili ze všech stran, aby jim nikudy neutekl, zrzek však nevypadal na to, že by hodlal vzít nohy na ramena. Znechuceně kluky kolem sebe pozoroval a ani se nehnul z místa. Dokonce i tři knihy držel pořád v podpaží.
„To tě doma neučili, že se nikde nemáš zbytečně předvádět?“ ucedil na něj jeden z těch, co dosud nepromluvili.
„Radši se předvádět, než být zbabělec,“ odtušil zrzoun neskutečně klidně.
„Cos to řek!?“ vyštěkl vztekle kluk s hřívou černých vlasů a vytáhl ruku z kapsy.
Držel v ní vystřelovací kudlu. Lesknoucí se čepel z ní s cvaknutím vyjela a kluk začal s potměšilým výrazem prstem přejíždět po jeho ostří. Zrzek však jako by to neviděl.
„Tomu vy říkáte nějaká odvaha, když je vás pět na jednu malou holku?“ otázal se posměšně.
Další z výrostků zvedl ze země dlouhé tvrdé prkno, spokojeně ho potěžkal v ruce a zabodl do toho drzouna výhrůžný pohled. Zbytek skupiny si frajersky vyhrnoval rukávy.
„Nechte ho nejdřív mě, chlapci,“ zasykl sebevědomě blondýn. „Nám do zbabělců nikdo nadávat nebude.“
Jeho kumpáni přikývli a jejich šéf se na zrzka bleskovým pohybem vrhl. V tom okamžiku se jim však doslova vypařil před očima. Ozvalo se jen takové podivné puknutí. Všem jim málem popadaly čelisti na zem údivem. Blondýn se zasekl v půli pohybu a poulil oči na místo, kde ještě před chvílí ten zrzek stál. Pak se začal trhaně rozhlížet kolem dokola.
„Kde sakra je?!“ vyštěkl. „Co tak čumíte! Najděte ho!“ poroučel vztekle.
Jeho kamarádi se vzpamatovali a chtěli začít prohledávat uličku…
„Hledáte někoho?“ ozval se klidný hlas za nimi.
Škubli sebou a zaměřili se pohledy na místo, kde měl stát jejich kámoš s tou holkou. Místo Grega však za blondýnkou postával ten drzoun v úplně stejném postoji jako před chvílí uprostřed jejich hloučku. Greg se z nějakého záhadného důvodu válel po zemi, držel si nos a něco nesrozumitelně skučel.
„Na něj!“ zařval blondýn.
Povedená partička se na zrzka opřekot vrhla. Byli od něj sotva metr, když zase zmizel. Jenže tentokrát se spolu s ním vypařila i ta holka. Začínali toho mít právě tak akorát dost. Pomohli na nohy Gregovi, který byl napůl mimo z krve, která mu cedila z nosních dírek, a začali zběsile prohledávat celou uličku. Až po půl druhé minutě zuřivých nadávek zjistili, že ten parchant s naprosto klidným výrazem stojí nad nimi na malé pavlači a dívku drží za rameno.
„Co to kurva…“ vyrazil ze sebe překvapeně blondýn.
V tu chvíli mu samy od sebe spadly kalhoty a podrazily mu nohy. Překvapeně vyhekl a svalil se na zem. Jeho kumpáni se na něj nechápavě otočili. Hned na to však černovlasého týpka pořádně praštil přes hlavu batoh té malé holky, až zakopl a rovněž sebou praštil o zem. Kudla mu vypadla z ruky. Batoh zůstal ke zděšení ostatních viset ve vzduchu. Vykuleně ho sledovali jen do doby, než se vyřítil přímo na ně. To jim stačilo. Všichni do jednoho začali zděšeně řvát a hnali se ven z uličky, jako by jim u zadku hořela koudel. Černovlasý a blondýn, kteří se pracně vyhrabali na nohy je bleskem následovali a přitom za nimi ještě létaly kusy prken z rohu ulice.
Dívenka nahoře výskala nadšením a smála se na celé kolo. Tajemný zrzek jí znovu pevně stiskl rameno a v mžiku se objevili dole v uličce. Batoh s Mickey Mousem doslova vplul dívce do náruče.
Vděčně a fascinovaně se otočila na svého zachránce.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí mladík s mírným úsměvem.
Vzmohla se jen na přikývnutí. Zrzek se k ní sklonil a vytáhl z kapsy krátkou hůlku.
„To je dobře. Promiň, ale budu ti muset trochu pozměnit paměť. Nebude to bolet.“
Než mohla stačit dívka zareagovat, přiložil jí hůlku k čelu. Pak se narovnal, pomohl jí dát batoh na záda, do rukou jí vložil zapomenutou krabici se svačinou a dívenka se beze slova vydala k východu z uličky. Když zabočila za roh, mladík si hůlkou přitáhl učebnice, které si nechal na pavlači a obrátil se k zastaralému balkonu, který patřil k protějšímu domu.
„Tak už vylez, Dario,“ zavolal tiše. „Myslíš, že jsem tě neviděl?“
Z pavlače se ozvalo krátké dívčí zasmání a vzápětí na to se přímo před ním objevila drobná dívka, s vlasy černými jako uhel ostříhanými po ramena a jasně modrýma očima.
„Nazdar, Weasley!“ pozdravila ho se zářivým úsměvem a jemně ho objala. Pak se od něj odtáhla, mávla hůlkou a odněkud z hlubin uličky si to k ní přiškobrtala velká taška na kolečkách.
„Díky,“ pronesl Ron rovněž s úsměvem.
„Nemáš vůbec za co,“ odvětila Daria a zachmuřila se. „Zasloužili si to, zmetci. A když už jsem šla kolem, tak jsem si řekla, že bych ti mohla trošku pomoct.“
Oba se obrátili k odchodu. Velká taška přitom hrkala za dívkou jako poslušný pejsek.
„Proč jsi vlastně šla pěšky?“ zeptal se zrzek.
„Byla jsem tady za rohem ještě pro svačinu, tak jsem si řekla, že ten zbytek už dojdu,“ pokrčila Daria rameny. „Tebe se ani ptát nebudu. Ty budeš chodit pěšky každý den jako loni, co?“
„Nejspíš jo,“ přikývl Ron.
Vyšli z uličky ven a Daria začala předstírat, že tašku táhne za sebou, aby nepřišlo mudlům podezřelé, že za ní její zavazadlo jede samo od sebe.
„Zase se stěhuješ na kolej?“ zeptal se Ron a hodil pohledem po obří tašce.
„Jasně,“ přitakala Daria. „A jsem ráda. Doma jsem se mohla už zbláznit. To škvrně celé noci probrečí.“
Bylo to už přes rok, co Daria vyšla Bradavice. Po téměř dvouměsíčním dohadování na Ministerstvu se je rozhodli obnovit a na začátku října roku 1998, po pracných a rozsáhlých opravách, škola otevřela svou bránu studentům. Daria a většina ostatních jejích spolužáků z loňského roku rychle dohnala zbývající učivo a nastoupila poslední sedmý ročník studia.
Prvním rokem po útoku Smrtijedů docházelo do Bradavic neuvěřitelně málo žáků. A to nejen z těch důvodů, že se je rodiče báli pustit a raději je posílali do škol jinam a že jich dost zahynulo během těch prokletých dvou let Voldemortovy hrůzovlády. Také učitelů ubylo a nikdo už nevěřil v takovou bezpečnost Bradavic, jaká byla vždy vyhlašována.
Situace kolem zbývajících Smrtijedů se pomalu uklidnila, sedmý ročník v pohodě zvládl OVCE jako obvykle, takže další rok byla účast studentů už početnější.
Letos by to mělo být zase o něco lepší, i když o plné škole se rozhodně mluvit nedá. Bradavice přes veškerou snahu kouzel už také nebyly to co kdysi.
Dariina babička, paní Merillová, zemřela ani ne před rokem. Dům zdědila sestra Dariina otce Elena, kterou Daria viděla naposledy na pohřbu svých rodičů. Už tři týdny po sedmnáctých narozeninách Darie se do domu teta nastěhovala i se svým manželem, aby v něm Daria nebydlela sama, i když už opatrovníka nepotřebovala. Zažádali si na Ministerstvu kouzel o výmaz domu z mudlovského registru a kouzelničtí úředníci jim to ochotně zařídili. Zároveň se na žádost Darie nechali připojit k Letaxové síti. Dům, který kdysi patřil jejím rodičům v Kvikálkově, si nechala, i když v něm nežila. Teta Elena ji přesvědčila, že se jí jednou určitě bude hodit.
Dariu po veleúspěšných OVCích přijali na studia lékouzelnice, tříletou výuku zahrnující praxi v oboru. První rok se vyrovnávala s menšími problémy po smrti své babičky, ale zkoušky v červnu zvládla a po prázdninách se ráda vracela odpočatá na kolejní ubytovnu ke své kamarádce Maileen. Tedy odpočatá… V květnu se tetě Eleně a strýci Adamovi narodila dcera. Ve dne spala a v noci doháněla, co přes den zameškala.
„Jo, tak Reginka o sobě dává vědět, co?“ pousmál se Ron.
Daria si jen znechuceně odfrkla.
„Ale jak to, že jsi doma?“ povytáhl Ron obočí. „Myslel jsem, že zůstaneš co nejdéle u Berta.“
„Ále,“ mávla rukou Daria. „Tomu jsem dala kopačky už před dvěma týdny. Je to idiot.“
Ron se marně snažil skrýt pobavený úsměv.
„Tobě tu připadá něco k smíchu?“ obořila se na něj Daria napůl vážně.
„Popravdě jo,“ připustil Ron klidně. „Vždyť jsem ti to přece říkal už v dubnu.“
„No, jo, nemohl sis odpustit, abys mi to nepřipomenul, že jo?“ odsekla Daria, ale nebyla na něj naštvaná doopravdy. To spíš na Berta…
Zabočili vpravo, pak ještě jednou a dostali se do široké ale slepé ulice. Klidně šli dál.
„Aspoň jsem to zkusila,“ prohlásila. „A ne jen jednou. To jen ty jsi pořád takový samotář…“
Ron jí na to nic neřekl.
„Měl by sis konečně najít nějakou holku, Rone,“ pronesla vážně Daria. „Vždyť z tebe bude zapšklý poustevník.“
Zrzek jen pokrčil neurčitě rameny, jako že je mu to jedno. Daria si znovu povzdychla. Za ty roky se jí z něj nepodařilo vytáhnout žádnou jinou reakci.
Ron se pokoušel v červnu 1998 zvládnout rychlokurz OVCí, ale nevyšlo mu to. Poté co Harry zmizel a nechal po sobě jen dva dopisy, odjel za bratrem Charliem do Rumuska. Zůstal tam přes půl roku, a pak se na naléhání matky vrátil. Napodruhé už rychlokurz zvládl a nahlásil se do dvouletého studia na specialistu přes košťata. Začínal tedy ve stejném roce jako Daria a výuku měli ve stejné opravdu obrovské budově v severní části Londýna, samozřejmě kryté nesčetnými kouzly. Vyučovaly se tam skoro všechny přípravné kurzy, které organizoval Odbor školství a vyššího kouzelnického studia Ministerstva kouzel.
Jeho sestra Ginny prozatím stále zůstávala v péči léčitelů na oddělení pro trvale narušené pacienty v nemocnici u Munga. Jednotliví členové rodiny Weasleyů a také Daria ji chodili často navštěvovat.
Jeho nejstarší bratr Bill si po jednoleté známosti vzal před dvěma měsíci starší sestru zesnulé Levandule Brownové – Helenu.
Otec stále pracoval na Ministerstvu a matka si přivydělávala prodejem pletených svetrů. Momentálně neměla děti, o které by se mohla starat a buď neustále vysedávala v nemocnici nebo připravovala velké večeře, na kterých se scházeli skoro všichni Weasleyovi. S manželem uvažovali o tom, že by Ginny nechali přemístit do ústavu na venkově.
Postupně došli až k tmavé zdi na konci ulice. Ron se ohlédl, jestli je někdo nepozoruje a Daria vytáhla hůlku. Vložila ji do úzké škvíry ve zdi a počkala, až se zeleně rozzáří a zase zhasne. Pak si ji vzala a bez sebemenšího váhaní prošla skrz zeď. Ron udělal úplně to samé a následoval ji přes na první pohled velmi tvrdou cihlovou zeď na školní nádvoří kouzelnické univerzity Campurie v tuhle dobu už plné studentů. Část z nich měla na sobě dlouhé černé nebo tmavě šedé hábity, většina ale očividně holdovala spíše mudlovskému oblečení. Zůstali stát nedaleko velké vývěsní tabule, která zářila různými barvami podle kurzů u hlavního vchodu do budovy a u níž se tlačil chumel studentů.
„Tenhle rok je už tvůj poslední, že jo?“ ozvala se Daria.
Ron se vytrhl z neveselých myšlenek.
„Jo, je,“ přitakal. „Nevím, co budu dělat, jestli mě ani pak nikam nevezmou.“
„Neplácej nesmysly. Samozřejmě, že tě přijmou kdekoliv a ještě rádi!“ ohradila se Daria. „Neznám většího experta na košťata než jsi ty, Rone.“
„Baví mě to,“ pokrčil zrzek neurčitě rameny, ale zachmuřený pohled mu z očí nezmizel.
„A to je jen dobře, ne? Nejdeš odpoledne za Ginny?“ zeptala se tiše.
„Jo, jako vždycky,“ přikývl Ron.
„Můžu se přidat?“
„Klidně. V kolik končíš?“ zeptal se.
„Ve dvě.“
„Já o půl třetí. Počkáš?“
„Určitě. Budu v dole bufetu.“
„Dobře,“ přikývl Ron. „Tak zatím.“
„Měj se,“ oplatila mu Daria pozdrav a vydala se po dlážděném chodníku směrem pryč od hlavní budovy, aby se mohla ubytovat na koleji, zatímco Ron si ještě přes hlavy ostatních opsal rozvrh a zamířil mohutnými vyřezávanými dveřmi dovnitř mezi hloučky bavících se studentů.
***
V kavárně, v nejvyšším patře nemocnice U Munga, byl klid a příjemné prostředí. Těch několik návštěvníků, kteří přišli za svými blízkými, mluvilo ohleduplně tiše, aby nerušili ostatní. Daria a Ron se s Ginny posadili ke stolku u okna a objednali si třikrát chlazený džus. Září sotva začalo a venku stále panovalo příjemné teplo. Osmnáctiletá dívka se zrzavými vlasy ve světle fialovém županu se na ně nepřítomně usmívala.
„A kde je Harry? Proč nepřišel?“ zeptala se nevinně.
Daria s Ronem se po sobě skoro nešťastně podívali.
„Říkala jsem ti přece, že dávno odjel, Ginny. Nevíme, kde je,“ odpověděla pomalu a s důrazem Daria.
„Ach, tak,“ vydechla rusovláska a okamžitě posmutněla.
Daria se musela ovládat, aby se začala tvářit alespoň trochu přívětivě. Na Harryho se jich ptala téměř pokaždé, když přišli. To, že jí už několikrát řekli, že je pryč, si nějak nebyla schopná zapamatovat.
Ron vzal s ne moc velkým zájmem do rukou Denního Věštce, který byl položený na každém stolku v kavárně a přelétával pohledem jednotlivé titulky:
V Kouzelnické radě je dusno
MEROGH nechce dál financovat výzkum vakcíny pro vlkodlaky
V londýnské knihovně výstavní kousek knihy odeklínadel ze středověku
Bradavické škole čar a kouzel se začíná dařit
VEŘEJNOST STOJÍ PŘI TAJEMNÉM VYKONAVATELI SPRAVEDLNOSTI
MINISTR tvrdí: „Je to stejný zločinec jako ti, jež posílá do rukou našim bystrozorům. Jak by je jinak dokázal tak snadno vypátrat?“
Napil se trochu džusu a automaticky otáčel na další strany. Na předposlední stránce byl malý článek s nápisem, který ho už zaujal trochu víc.
Násilné úmrtí dalšího lovce upírů
Krátký odstavec si přečetl celý. Jméno toho chlapa už někde slyšel, ale to nebyl důvod, proč se o to tak zajímal. Tohle už byl asi čtvrtý za poslední rok. Čtvrtý z těch kouzelnických. Existovali i mudlovští lovci upírů, pošuci, kteří se obklopovali česnekem, dřevěnými kůly a stříbrem, jenže pokud to někdo z nich schytal, těžko se o tom dalo něco zjistit.
To se někdo činí… pomyslel si.
Daria se s Ginny tiše bavila o neurčitých věcech. Ron nakonec odložil noviny a zahleděl se na svou mladší sestru. Rodiče se zasazovali o to, aby byla přesunuta do domácího léčení, ale lékouzelníci to nedoporučovali. Bohužel se jí sice málo, ale přesto zase začaly vracet záchvaty vzteku. Usuzovali, že by mohla být pro své okolí nebezpečná, pokud nebude pod stálým odborným dozorem.
Ginny si všimla jeho skleslého výrazu a zamračila se.
„Co je s tebou, brácha?“ zeptala se hbitě.
Ron rychle nasadil pokud možno příjemný úsměv.
„Ale nic… To jen, že nám zas začala škola, víš? A ty se tu pořád ulíváš!“ vyčetl jí naoko vážně.
„No, dovol…“ ohradila se Ginny. „Náhodou zrovna včera jsem pomáhala Marii roznášet obědy a to mi neuvěříte, co se stalo. Když jsem…“
Ronovi se její vyprávění slilo do jednotného v celku příjemného hučení, stále se na ni mírně usmíval a na určitých místech přikyvoval, stejně jako Daria. Co by za to dal, kdyby byla zase úplně normální… Co se však jednou stalo, už nelze vrátit.
***
„Mohl byste mi laskavě alespoň odpovědět?!“ vyštěkl Alex nevrle a postavil se mohutnému bystrozorovi s hustými dlouhými vlasy a s hromadou nějakých fasciklů v náručí přímo do cesty.
„Poslyšte, pane Prewette,“ zasykl Demerus Vebersky značně netrpělivým tónem. „Už jsem vám nesčetněkrát opakoval, že jakmile se některý ze zajatých Smrtijedů dozná k vraždě vašich rodičů, dáme vám okamžitě vědět!“ poslední slova už vykřikl na celý sál.
Alex zaťal vztekle zuby. Několik bystrozorů vykouklo ze svých kójí, aby se podívali, kdo tady tropí takový povyk.
„Zatím se to nestalo!“ pokračoval bystrozor. „Tak sem přestaňte pořád chodit a zdržovat mě od mé práce!“ zakončil Vebersky znechuceně, rázně Alexe obešel a odkráčel pryč směrem ke své kanceláři.
Ostatní bystrozorové ho ještě jednou přejeli znechucenými pohledy a zase zalezli do těch svých kukaní.
Alex svíral pěsti, až se mu nehty zarývaly do dlaní a zamračeně civěl na obrovskou tabuli polepenou fotkami hledaných Smrtijedů, kterou měli postavenou u zdi.
Ano, byl tu už několikrát. Stokrát se vyptával a stokrát se mu dostalo záporné odpovědi. Přece se jednou musí dočkat! Přece se tomu hajzlovi musí pomstít! Kdyby jen věděl, kde by mohl někoho z nich najít, šel by okamžitě pátrat sám a dostal by to z nich za každou cenu. K čertu s tou bezmocností!
Musel zpátky do práce. Stavil se tu o polední pauze a každou chvíli ho tam můžou potřebovat. Obrátil se na podpatku a vydal se k výtahu. Začínal mít nepříjemný pocit, že se tím bude užírat navěky.
***
„Ty už jsi doma, miláčku?“ nakoukl Remus do kuchyně laděné do bílé barvy s potěšeným úsměvem a nasál omamnou vůni lnoucí se z jednoho z hrnců na plotně.
Byl unavený z toho neustálého dohadování okolo výzkumu vakcíny pro vlkodlaky a strašně se mu ulevilo, že je doma.
Nymfadora Tonks-Lupinová, ten den s dlouhými tmavě hnědými vlasy spletenými do copu, se k němu otočila od stolu, na kterém krájela na tenké plátky zelenou papriku.
„Dneska jsem odešla dřív. Chtěla jsem ti uvařit teplou večeři,“ vysvětlila mu.
Poté co se za ni zasadilo několik lidí, nechali Nymfadoru pracovat na Ústředí bystrozorů, i když si vždy na čtyři dny v měsíci brala neplacené volno, aby se spolu s Remusem vypořádala s prokletím, které je postihlo.
„Opravdu?“ Remus přistoupil těsně k ní a objal ji zezadu kolem pasu. „Voní to nádherně. Už se moc těším.“
„Nechval to ještě před tím, než to zkusíš,“ ohradila se Dora, ale nechala se políbit na krk.
„Já ti věřím, Doruško. Přece jsi půl roku chodila na ten kurz vaření, ne?“
„No, doufám, že z toho budou taky nějaké výsledky,“ povzdychla Nymfadora.
„Určitě to nebyly peníze vyhozené oknem,“ prohlásil pevně Remus. „Půjdu se převléct a osprchovat. Jsem úplně vyždímaný,“ pronesl už vážnějším tónem.
„Takže žádná změna?“ zeptala se Dora.
„Merlinžel…“ odtušil Remus a už mířil z kuchyně ven.
„Reme?“ zastavil ho však její hlas.
Otočil se zpátky. Dívala se upřeně k oknu. Zaměřil svůj pohled stejným směrem. Seděla tam malá hnědá sova s dopisem u nohy. Remus k němu hned přešel, otevřel okenici a dopis jí od nožky odvázal. Sovička okamžitě vzlétla do vzduchu. Lupin se podíval na obálku.
„To je Harryho písmo…“ vydechl.
Nymfadora si otírala ruce do utěrky a napjatě ho pozorovala. Od chvíle, co Harry zmizel, byl tohle třetí dopis, který donesla pokaždé jiná sova. Tři za dva roky a dva měsíce. Byli ale rádi, že se vůbec ozval, takže věděli, že je v pořádku.
„Tak ho otevři,“ pobídla ho, když její manžel na dopis nerozhodně hleděl.
Remus roztrhl obálku, vytáhl malý kousek papíru a začal číst nahlas:
Milý Remusi a drahá Dory,
doufám, že se máte dobře. Já jsem živý a zdravý. Nejspíš se se brzy vrátím zpátky do Anglie. Už se na vás těším. Pozdravujte ode mne Rona.
Harry
Remus Lupin se podíval na svou milovanou, která se na něj usmívala.
„Tak tohle je nejlepší zpráva dnešního dne,“ prohlásila Nymfadora.
***
Vysoká dívka s po lopatky dlouhými temně červenými vlasy za sebou práskla dveřmi malého bytu a uťala tak hádající se hlasy svých rodičů na nezbytné minimum. Když se rychle vydala dolů ze schodů, přestala je slyšet úplně. Měla jich už plné zuby. Kdo to má pořád poslouchat?
Rozrazila vrzající vchodové dveře starého činžáku, ve kterém teď bydleli, a už na ulici si přes sebe přehodila černou koženou bundu, kterou si nesla sebou.
Radši si zajde do toho baru, kam kluci vždycky chodí, než aby je tu celej večer musela poslouchat. Sice se zdejchli tak, že je celý Ministerstvo nedokázalo najít i s tím svým Ústředím bystrozorů, ale stále si nezvykla na to, že se pohybovali jen mezi prašivými mudly. Navíc musela chodit na tu zavšivenou školu a učit se samé nesmysly, jen aby nevybočovala z řady. Mohla se z toho zbláznit. Ještěže se tam našlo i pár týpků, kteří působili alespoň trochu normálním dojmem. Školu flákali, šikanovali malé děti z nedaleké základky a po večerech chlastali a kouřili trávu. Brzy mezi ně zapadla.
Rychlou chůzí se vydala přes tmavý a omšelý park. Tohle ji taky pěkně dožíralo. Že se nemohla přemisťovat, aby na sebe nepřitahovala zbytečnou pozornost a všude chodila pěšky nebo tou podělanou hromadnou dopravou.
Touhle dobou se parkem St. Vence zrovna moc lidí nepohybovalo, proto ji trochu udivilo, když proti sobě uviděla působivého mladíka.
Kráčel podivně pomalu opačným směrem než ona s polodlouhými tmavými vlasy, v rozepnutém černém kabátě a s rukama v kapsách. Nevšímala si ho, i když na ni upřeně zíral. Až do chvíle, kdy se míjeli. Koutkem oka zahlédla jeho tvář a to ji donutilo se za ním otočit.
Kluk v černém se rychle vzdaloval v temnotě parku.
Merline, ten měl děsivý ksicht… A ty oči. Jako by rudě zářily.
Claire potřásla hlavou. To určitě dělá to pitomý osvětlení. Odehnala tu myšlenku z hlavy a vydala se svou cestou.
Už se neotočila, ale mladík se za ní díval s hladovým výrazem ve tváři a v chřípí si vychutnával její vůni, která mu tam utkvěla.
***
Mrtvola jeho matky. Zoufalý křik otce. Pláč Catherine. Zelené světlo…
„Néé!“ probudil se s výkřikem na rtech, který se rozplynul ve tmě jeho pokoje.
Zůstal ležet a snažil se uklidnit zrychlený dech.
Už ne, už ne, už ne!
Proč se mu to pořád vrací?! Jestli to nepřestane, bude muset zajít k nějakému psychologovi. Jako správný cvok. Pravidelně se mu z různými obměnami zdával ten sen tak třikrát do týdne. Začínal mít neodbytný pocit, že se ho nezbaví, dokud nezabije toho, kdo mu tohle způsobil.
Vstal z postele, vzal sebou hůlku a rázně vyšel z pokoje. Sešel po schodech dolů do haly a v kuchyni se začal hrabat v malé spíži, kde se nacházely police obložené jídlem. Začínal se obávat, že je Catherine našla a zase vyhodila, ale nakonec nahmatal polotvrdý povrch. Zpoza sklenic se zavařeninou spokojeně vytáhl krabičku cigaret.
Přešel k zadnímu vchodu, odemkl kouzlem a sedl si do jednoho z proutěných křesel na verandě. Když si připaloval cigaretu hůlkou, třásla se mu ruka.
538 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...