Kapitola první – Snové vzpomínky

AN 22/2/2024:

V případě zájmu můžete najít upravené (a snad tím i vylepšené) kapitolky této fanfikce na mém blogu:

https://witchann.wordpress.com/category/hp-pentalogie/3-ztracene-duse/

Witch

**********

1. října 1997, půl druhé ráno

 

Celá předměstská část Sheffieldu, rozlehlého města ve střední části Anglie, klidně spala. Až na pár osamělých oken, která blikala do noci modrobílým světlem televizních obrazovek, byla všude tma a ticho. Na domku číslo 185 v obvodu Gravy Drive, jenž stál poměrně bokem od ostatních poctivě udržovaných domů, nebylo na první pohled nic zvláštního. Jeho obyvatelé však byli ve srovnání s obyčejnými lidmi zvláštní dost. Jen málokdo v celém obvodu věděl, že v čísle 185 žije kouzelnická rodina.

V jednom z horních pokojů jednopatrového domku se na posteli s tichým povzdechem posadila asi pětatřicetiletá žena se světlými vlasy. V matném oranžovém světle pouliční lampy dopadající dovnitř se zadívala na muže spícího vedle ní. Láskyplně se usmála a opatrně vstala, aby jej neprobudila. Svou hůlku nechala ležet na nočním stolku.

Vyšla z pokoje na chodbu, aniž si rozsvítila, přešla na její opačný konec, a pak co nejtišeji nahlédla do pokoje své dcery. Bylo slyšet jen klidné oddechování. Spokojeně couvla zpět na chodbu. Brzy bude úplně v pořádku a bude se moct vrátit do školy. Vzali si ji na pár dní k sobě, jelikož bůhvíkde chytila pořádně nakažlivou chřipku a madame z ošetřovny ve škole byla na delší dovolené.

Dveře jejího pokoje jen přivřela a otočila se k těm zavřeným naproti. Posmutněla. Její syn, starší bratr Catherine, byl pryč sotva měsíc a už jí strašně chyběl. Pořád si nemohla zvyknout, že jezdí studovat tak daleko. Přitom už by měla za ty roky… Pak si skoro nepřítomně pohladila přes noční košili stále se zvětšující břicho. Už brzy v domě nebude takové ticho, když mají děti školu. Přibude jí další. Určitě syn. Právě on ji zase probudil. Nepokojně v ní kopal malými nožkami.

Už s úsměvem se vydala ke schodišti a pomalu sešla dolů. Zašla do kuchyně a rozsvítila lampu na stole. Otevřela velkou lednici a hledala sklenici mléka, kterou tu večer dávala. Doufala, že ho Cathy nedala zase té toulavé kočce. Láhev našla až docela vzadu a jen zpola plnou. Zavrtěla hlavou a vytáhla ji ven.

Zaklapla dvířka lednice a odkryla si tím výhled ke vchodu do kuchyně. Vzhlédla a ztuhla děsem. Sklenice jí vyklouzla z ruky a roztříštila se o podlahu. Studené mléko jí postříkalo nohy a některé střepy se jí poškrábaly holeně.

Nadechla se k výkřiku, ale to už jeden z příchozích pohotově vztáhl hůlku.

„Silencio,“ ozvalo se zpod masky, bílé jako sama smrt.

Alexandra chtěla křičet, ale nemohla. Rozšířenýma očima zírala na nenadálé vetřelce v jejich domě – na dva Smrtijedy. Bezděky si vzpomněla na své dva švagry, kteří byli prý před lety členy jakéhosi tajného spolku, který bojoval proti Pánovi zla a jeho přisluhovačům. Oba byli zavražděni. Nedokázala se ani pohnout. Ten o něco menší z nich k ní postoupil blíž a vztáhl hůlku.

„Do toho, synu,“ řekl vyšší Smrtijed tiše. „Víš přece, co je tvůj úkol.“

Těhotná žena upírala vyděšený pohled do mladých očí Smrtijeda před ní. Jeho ruka se znatelně chvěla a v pohledu se mu odráželo zoufalství. I když neviděla jeho tvář, bylo jí jasné, že nemůže být o moc starší, než její vlastní syn.

„Další možnost už nedostaneš!“ zasyčel jeho maskovaný otec. „Když ji nezabiješ, odnese to někdo jiný! Copak si nepamatuješ, co říkal Pán? Udělej to!“

Na jednu jedinou vteřinu jako by se zastavil čas. Alexandra a mladý Smrtijed se dívali jeden druhému hluboko do očí. Pak však neznámý pohled odtrhl a jeho hůlka se přestala chvět. A ona věděla, že to udělá. Její poslední myšlenky patřily rodině.

„Avada Kedavra!“ vyřkl nezvratitelnou kletbu mladý hlas.

Ženu zalilo zelené světlo, z očí se jí vytratil život a skácela se k zemi.

„NE!!“ zařval za nimi něčí hlas plný bolesti.

Smrtijedi se prudce otočili. Mladšímu skoro ve stejnou chvíli vylétla hůlka z ruky a odkutálela se někam pod stůl. Zůstal nehybně zírat na tmavovlasého muže s tváří zkřivenou zármutkem. Mířil stále hůlkou na vraha své ženy. Toho však starší využil a bleskurychle ho odzbrojil. Nechal ho stát a klidně přivolal kouzlem hůlku svého syna zpět.

Muž chvíli zíral na své prázdné ruce, a když tvář opět zvedl, už se na Smrtijedy nedíval. S očima plnýma slz přešel k tělu své manželky. Mladší Smrtijed od něj skoro bezděčně couvl o dva kroky. Dominic vzal do rukou hlavu své Alexandry a plakal.

Starší Smrtijed obešel svého syna a přistoupil k němu. Vztáhl hůlku.

„Otče…“ ozval se ten mladší. „Nemusíš…“

„Mlč!“ okřikl ho otec.

Dominic k nim vzhlédl s vražednou nenávistí. V jeho pohledu nebyl ani záblesk strachu. Kuchyní Prewettových se znovu rozlehla slova neprominutelné kletby. Mužovo tělo se skácelo na mrtvou manželku. Smrtijed se bez jakéhokoli projevu lítosti odvrátil a zamířil ven z místnosti.

Mladší nehybně zíral na dvě těla na zemi a na vypouklé břicho mrtvé ženy. Strašně se mu třásly ruce.

„Jdeme! Okamžitě!“ zasyčel jeho otec z chodby.

Zaťal pěsti a rychle vyšel za hlasem. Zamířili k hlavnímu vchodu, ale mladší se ještě jednou zarazil a vzhlédl nahoru po schodišti.

Třináctiletá Catherine se krčila v temnotě za zábradlím a snažila se zadržet vzlyky, které se jí draly z hrdla. Když jeden ze Smrtijedů vzhlédl a zabodl pohled přímo do místa, kde seděla, zmrazila ji hrůza. Svírala v potící se pravé ruce svou hůlku, ale nebyla schopná udělat vůbec nic.

„Děje se něco, synu?“ otočil se ten větší zpátky.

Catherine zadržela dech. Byla si skoro jistá, že ji ten druhý vidí.

„Ne, otče. Nic,“ odvětil však neznámý klidně mladým hlasem a odvrátil se.

Oba rázně vyšli z domu a dveře za nimi tiše zaklaply. Dívka se rozplakala úlevou, ale i strachem. Strachem z toho, co najde, až sejde dolů do kuchyně.

Nad domem se zlověstně rozzářilo Znamení zla, umrlčí lebka, které z úst lezl had. A ten had se k němu stále přibližoval. Otvíral obrovskou tlamu a zlověstně syčel. Věděl, že mu neuteče, že se mu neubrání, že ho zničí stejně jako ty, které miloval… Zalila ho záplava zeleného světla…

 

25. srpna 2000, tři hodiny ráno

 

S výkřikem se probudil a prudce se posadil. Cítil, že je celý zpocený a prudce oddechuje. Spustil nohy z postele a zabořil hlavu do dlaní.

Už zase. Pořád se mu to vrací. I když nemůže vědět, co se přesně stalo, pořád se mu o tom zdá. Začínal už z toho šílet. Ty probděné noci, kdy se bál usnout, aby se ta noční můra zase nevrátila, tajně prolité slzy, tak aby je sestra neviděla, ta nikdy neukojená chuť po pomstě, to zoufalství, že nemůže nic dělat. Že tu tehdy ani nebyl…

Ozvalo se tiché zaklepání a do pokoje nakoukl hezký dívčí obličej.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se tiše.

Neotočil se k ní.

„Jasně, že jsem. Proč nespíš, Cathy?“

„Slyšela jsem tě křičet,“ odvětila a shrnula si automatickým pohybem vlasy za ucho. „Co se ti zdálo?“

„Říkám, že mi nic není!“ vyštěkl Alex. „Mohla bys mě nechat laskavě na pokoji!?“

Dívka sebou trhla, jako by ji chtěl uhodit.

„Promiň,“ pronesla tak tiše, že ji skoro nebylo slyšet a rychle za sebou zavřela dveře.

Alex by si nejradši nafackoval. Vstal a nervózním pohybem si prohrábl vlasy. Přece na ni hned nemusel tak vyjet.

Raději zamířil do malé koupelny, kterou měl hned vedle pokoje. Rozsvítil a pustil naplno kohoutek se studenou vodou. Strčil hlavu pod proud a nechal si vodu stékat i po tváři. Po nekonečné době ji zastavil a zadíval se na sebe do zrcadla.

Voda mu kapala z tmavě hnědých, teď skoro černých vlasů, a pod tmavýma očima, měl skoro stejně tmavé kruhy ze špatného spánku. Bylo mu už dvacet a stále se těch proklatých snů nedokázal zbavit. Kdysi přísahal, že rodiče pomstí, ať ho to stojí, co chce a teď jeho svědomí trápilo, že dosud nebyl schopen tu přísahu dodržet. Co ale sakra může dělat?

Odtrhl pohled od zrcadla a ručníkem si vydrhl mokré vlasy. Zhasl a zamířil zpět do svého pokoje. Dveře naproti němu byly pevně zavřené. Uvažoval, že by na ni mohl zaklepat a omluvit se, ale nakonec se od nich odvrátil. Lehl si do postele s rukama za hlavou a připravil se na další hodiny beze spánku.

*

Brzy ráno sešel dolů do kuchyně za vůní smažené slaniny a vajíček. S mírným úsměvem zůstal stát ve dveřích a pozoroval svou sestru, jak jim právě oběma nalévá bílou kávu. Venku zářilo slunce a dopadalo do jejích světlých vlasů tak, že vypadaly jako matné zlato.

Zvedla hlavu a všimla si ho.

„Dobré ráno,“ pozdravila s úsměvem a šla dát konvici zpět na kuchyňskou linku.

Sedmnáct jí mělo být až v listopadu, takže ještě mimo školu kouzlit nemohla, ale i bez kouzel si v domácnosti vždycky dobře poradila.

„Dobré,“ odvětil Alex tiše a šel si sednout ke stolu. Dnes s ní mohl v klidu posnídat, jelikož byla neděle a on měl konečně volno.

„Doufám, že ti to bude chutnat,“ pronesla Cathy.

„Tvoje snídaně mi chutnají vždycky, sestřičko. To přece víš,“ odtušil její bratr klidně a hladově se pustil do slaniny a čerstvého pečiva.

Potěšeně se usmála. Jedli mlčky. Až když se oba pustili do pomalého dopíjení kávy, Alex se odhodlal.

„Omlouvám se za to, jak jsem na tebe v noci vyjel,“ prohlásil tiše.

„Nic se nestalo,“ zareagovala Cathy, ale nedívala se na něj.

„Ale stalo,“ odporoval. „Fakt se omlouvám.“

„To je v pořádku. Zdálo se ti o mámě?“

Alex se na ni zpytavě zadíval.

„Klidně mlč,“ prohlásila Cathy. „Stejně znám odpověď. Taky se mi o tom zdává…“

Rozhostilo se ticho. Pak oba najednou zaslechli tiché šumění křídel a vzhlédli do otevřeného okna. Do kuchyně vlétl středně velký výr a způsobně se posadil na okraj stolu. Catherine vstala a vzala z poličky nad sebou pár srpců. Vhodila je výrovi do malého plátěného pytlíku přivázaného na nožce a pták poté upustil na stůl čerstvého Denního Věštce. Alex se po nich okamžitě natáhl a výr odletěl. Cathy začala sklízet nádobí od snídaně.

Alex si před sebou rozevřel noviny. Jako první mu do očí padl článek, u kterého byla fotka značně naštvaně se tvářícího a na čele krvácejícího čaroděje. Z obou stran ho drželi v šachu bystrozorové s hůlkami, ale nebyly vidět jejich tváře.

„Tajemný nástroj spravedlnosti opět udeřil,“ zahučel Alex. „To si neumí vymyslet nic lepšího?“

„Další spoutaný Smrtijed?“ otočila se k němu sestra od mytí talířů.

„Jo,“ odtušil.

„To už je čtvrtý za tři měsíce,“ podotkla.

„Ty to počítáš?“ vzhlédl k ní zpoza novin.

Pokrčila rameny.

„Ten, kdo tohle dělá, je fakt dobrý,“ pronesla uznale. „Předhazovat hledané Smrtijedy bystrozorům…“

Alexander jen něco zamrmlal pod nosem a znechuceně přejížděl pohledem titulek:

MINISTR MEROGH PROHLAŠUJE: „ZJISTÍME CIZINCOVU TOTOŽNOST.“

 „A to ho dosud nikdo ani nezahlídl. Nikdo neví, kdo to je,“ pokračovala Cathy obdivným tónem. „Jen vždycky někdo ohlásí spoutaného Smrtijeda v bezvědomí, který nemá ponětí, kdo ho vlastně dostal.“

„No, jo, vždyť to přece ví každý!“ ucedil Alex.

Sestra se k němu nechápavě znovu obrátila: „Je ti něco?“

„Ne,“ prohlásil už klidněji a odhodil jinak nepříliš zajímavého Věštce na stůl.

Catherine odložila poslední talíř na odkapávač a utírala si ruce do suché utěrky.

„Dostaneš tenhle týden to volno?“ zeptala se opatrně.

„Jo, asi jo. Stačí ve čtvrtek?“ zeptal se Alex a vstal od stolu.

„Stačí, jen bude na Příčné na poslední chvíli spousta lidí. A to přece nesnášíš.“

Cathy moc dobře věděla, že je jedním z nejlepších ošetřovatelů kouzelných i obyčejných zvířat a z práce ho skoro nepouštěli.

„Na Příčné!?“ pozvedl Alex obočí. „To chceš kvůli učebnicím až do Londýna? Vždyť tady v centru je taky kouzelnická ulice!“

„Ale, no tak, Alexi,“ usmála se Cathy a přistoupila k němu blíž. „Jsem domluvená s Terry.“

Nespokojeně se zamračil. Theresa – její praštěná kamarádka.

No, to bude zábava, pomyslel si pesimisticky.

„A máme přece peníze u Gringottů…“ vemlouvala se dál jeho sestra.

„Ty můžu vyzvednout, až půjdu z práce,“ zahučel nevrle.

Cathy se mu pověsila kolem krku.

„Prosím, bráško… Přece mě můžeš vzít do závěsu při přemístění.“

„Víš, že je to nebezpečné.“

„Ale ty to přece v pohodě zvládneš,“ usmívala se šibalsky.

Alex si zhluboka povzdychl: „Co mám s tebou dělat? Na kdy jsi s ní domluvená?“

„Na středu,“ vyhrkla Cathy, která věděla, že má vyhráno.

„Dobře, zkusím se uvolnit,“ ukončil s otráveným výrazem.

„Jo!“ zavýskla Cathy a políbila ho na tvář. „Díky, brácha.“

„No, jo,“ zahučel a skrýval pobavený úsměv.

*

Večer si pevně zašněroval nedávno koupené boty a vydal se do parku v centru, aby si mohl zaběhat. Běh mu pomáhal dostávat ze sebe stres. A to opravdu potřeboval. Díval se asi na dva metry před sebe a soustředil se jen na dopad nohou na dlažbu. Pravidelně oddechoval a nevšímal si některých pramenů vlasů, které mu padaly do tváře.

Dnes mu ale pravidelný pohyb nohou a rukou příliš nepomáhal. Pořád se mu do myšlenek pletla usmívající se tvář jeho matky, smrtijedské masky a zelené světlo. V duchu se stále proklínal za to, že tu noc nebyl doma, ale daleko v Evropě ve škole. I kdyby ale u toho byl, mohl by tím něco změnit?

Zítra ráno musel zase vstávat do práce. Dělal na venkově v Groundwillu v Ošetřovně pro raněná kouzelnická zvířata a stvoření. Od Sheffieldu to bylo hodně daleko, takže se tam musel přemisťovat. Práci měl ale skvěle placenou, protože byl bez přehánění nejlepší. Dokázal uklidnit jakékoli zvíře, z každého i toho sebe-divočejšího udělal hotového domácího mazlíčka. Vedení ošetřovny si ho velice cenilo a tak mu v nejbližší době rozhodně nehrozila ztráta zaměstnání, což bylo jen dobře. Musel vydělávat, když Catherinu čekal ještě poslední rok v před dvěma lety pracně opravených a v podstatě znovu vybudovaných Bradavicích. I když  jim rodiče zanechali něco peněz. Také jen díky tomu mohl tehdy dostudovat poslední rok na Kruvalu a udělat si kurz na ošetřovatele.

Začínal už se mu notně zkracovat dech, takže se rozhodl, že má pro dnešek dost a stále v rychlém běhu zamířil z parku na ulici. V tuhle dobu nebylo venku moc lidí.

Zamyšlený rychle míjel jednotlivé domy a uličky, takže si až pozdě všiml něčí postavy, která se náhle objevila přímo před ním. Byl si stoprocentně jistý, že ji srazí. Už prostě nestačil zastavit.

Postava však jen skoro nepostřehnutelně natočila hlavu, jak si všimla toho, že se na ni řítí a couvla o krok zpátky. Alex zastavil na místě těsně před ní dokonale vyvedený z míry a zadíval se na dívku, kterou téměř srazil k zemi.

Byla mladá, vypadala tak na osmnáct, s dlouhými světle hnědými vlasy, oblečená celá v černém, a přestože slunce už skoro zapadlo, na očích měla nasazené tmavé brýle. Určitě ji tu nikdy neviděl, to by si musel pamatovat.

„Já… Omlouvám se,“ vyrazil ze sebe zadýchaně. „Nedával jsem pozor.“

Mimoto opravdu nechápal, jak se mu tak rychle stačila vyhnout.

„Nic se nestalo,“ pronesla neznámá příjemným hlasem a trochu pevněji sevřela dvě tlusté ošuntělé knihy, které držela v náručí.

Nemohl si pomoct, ale i když její oči za brýlemi neviděl, nebyl mu její pohled vůbec příjemný.

„Skoro jsem vás srazil, opravdu mě to mrzí,“ zopakoval a ustoupil jí z cesty.

„Přestaňte se přece omlouvat,“ pousmála se dívka, ale vsadil by ty nové boty, že její oči se přitom neusmívaly. „Jen jsem se trochu lekla.“

No, to určitě, pomyslel si Alex. Jestli ty ses mě lekla, tak já jsem papež.

Nahlas samozřejmě neřekl nic.

„Sbohem,“ rozloučila se tiše, obešla ho a ladným krokem se na sandálech s podpatky vzdálila směrem k parku.

Alex se za ní chvíli díval, než se obrátil k uličce, ze které vyšla. Byla úzká, tmavá a svou sestru by do něčeho takového nepustil ani za nic. Připadalo mu, že až někde úplně vzadu zahlédl malý krámek se starožitnostmi nebo něco takového. Zavrtěl nechápavě hlavou a mírným poklusem se vydal k domovu.

***

 

Na Příčné ulici – jedné ze dvou čistě kouzelnických v celém Londýně – bylo jako obvykle nesmírně rušno. Všechny obchody a krámky byly otevřené a lákaly dovnitř zákazníky velkými slevami a před nimi si po velké bitvě o co nejlepší místo rozestavěla své stánky celá armáda stařenek a babek všeho druhu, které na celé kolo vychvalovaly své zboží.

Přibližně uprostřed ulice stála u zdi obrovská dobře viditelná tabule, na které byly pečlivě vylepeny fotky všech Smrtijedů, kteří se stále hledali. Tabule patřila Ministerstvu a byla vždy hlídaná jedním bystrozorem v civilu, takže se před ní nikdo neopovážil prodávat.

Naprostá většina kouzelníků a čarodějek si tabule stejně příliš nevšímala. Bylo to už téměř dva a půl roku od chvíle, kdy byl Pán zla poražen a jeho přívrženci se rozprchli na všechny strany. Ustalo zabíjení a mučení, po čase zmizely obavy z napadení Smrtijedy nebo mozkomory. Rozhostil se po kouzelnickém světě klid, který nechtěl být ničím narušen. Proto také návštěvníci Příčné ulice nevěnovali fotografiím a výpisu Smrtijedů příliš pozornosti.

Ti šťastní, kteří už měli nakoupeno, posedávali v některé z mnoha restaurací a cukráren, které tu byly a vesele se bavili o posledních drbech z Denního Věštce.

Alex se s Cathy přemístil do Děravého kotle, kde byl pro tu příležitost vždy vyhrazený prostor a dostali se na ulici vchodem přes falešnou zeď. Jeho sestra se rozhlížela na všechny strany a stavěla se na špičky, aby viděla přes hlavy kouzelníků. Theresu našla zanedlouho. Její kamarádka z Bradavic seděla ve zmrzlinářství Floreana Fortescuea, které teď vedla jeho dcera a mohutně na ni mávala. Rozhodně nebyla se svou kudrnatou hřívou rezavých vlasů přehlédnutelná.

Cathy vyžebrala na bratrovi pár srpců, aby si mohla dát zmrzlinový pohár a domluvili se, že se sejdou u madame Malkinové, i když Alex byl toho názoru, že by jí hábity z loňského roku měly bohatě stačit. Cathy se uvelebila naproti Terry a okamžitě začaly nadšeně štěbetat. Alex jen obrátil oči v sloup, zastrčil zbytek drobných, které mu zůstaly, do kapsy a zamířil rychlým krokem k bance Gringottových, která se stále mohla chlubit výsadou, že je ta nejbezpečnější v celé Británii.

 

O dvě hodiny později se Alex vlekl s dvěma taškami plnými učebnic a nových hábitů jak od své sestry, tak od Theresy. Ty dvě před ním neustále vesele klábosily. Zajímalo by ho, o čem to můžou pořád mluvit. Mířili ještě pro přísady do lektvarů. Alex šel zamyšleně, takže do holek skoro vrazil, když se najednou zastavily.

„Dobré odpoledne, paní profesorko!“ pozdravily obě najednou a Alex zvedl hlavu.

Před nimi stála vysoká štíhlá tmavovlasá žena ve vkusném mudlovském oblečení a ve slunečních brýlích.

„Ahoj, holky,“ usmála se přívětivě. „Velké nákupy, že?“ podotkla při pohledu na obtěžkaného Alexe.

Ten už se naštval, postavil tašky na zem a vytáhl hůlku. O pár sekund později si do kapes cpal dvě malinké taštičky.

„No, jak jinak,“ přikývla Cathy ne moc nadšeně.

„Budete nás zase učit, že ano, paní profesorko?“ tázala se dychtivě Theresa.

Margaret Shiernová pomalu pokývla hlavou: „Ano, nejspíš ano.“

„To je skvělý!“ konstatovala nadšeně Terry.

„To jsem ráda, že vás to tak těší,“ reagovala profesorka potěšeně a zahleděla se znovu na vysokého mladíka s tmavě hnědými vlasy.

„Áá, promiňte paní profesorko, tohle je můj bratr Alex,“ představila ho konečně Cathy

Učitelka k němu napřáhla pravici. Alex ji pevně stiskl.

„Margaret Shiernová, současná profesorka obrany proti černé magii v Bradavicích.“

„Alexander Prewett,“ oplatil jí Alex.

„Už jsem o vás slyšela, pane Prewette. Nejste ošetřovatel na Groundwillu?“

„Ano, tak nějak,“ přikývl Alex.

„Zaslechla jsem jen samou chválu. Ale do Bradavic jste nechodil, že? To bych si vás musela pamatovat.“

„Ne, to skutečně ne. Vystudoval jsem Kruval.“

„Ach tak,“ přikývla Shiernová chápavě.

Alexovi připadalo, že tahle mladá žena má v sobě něco nesmírně studeného a nebezpečného.  Trochu podezíravě ji pozoroval, i když věděl, že v Bradavicích bude učit už čtvrtým rokem.

„No, nic, už budu muset jít,“ prohlásila profesorka. „Ráda jsem vás viděla, děvčata. Už se na vás těším. Těšilo mě, pane Prewette.“

„Nápodobně,“ odvětil Alex a díval se za ní, dokud svižným krokem nezmizela v houfu lidí na ulici.

„Alexi! Tak jdeš nebo ne?!“ volala na něj Cathy netrpělivě.

Jen si pro sebe něco zahučel a vydal se za holkami.

***

 

„Hotovo?“ nakoukl do Catherinina pokoje Alex s netrpělivým výrazem.

„Jo, jo,“ pokývla jeho sestra hlavou a zacvakla obě západky na obrovském kufru.

Pak od něj odstoupila. Alex vytáhl hůlku a kufr s prásknutím zmizel, aby se s dalším prásknutím objevil dole v hale.

„Ještě si vezmu Lucy a jsem hotová,“ pronesla spokojeně.

Lucy byla její malá hnědá sovička s moudrýma očima.

„Tak pohni,“ zahučel její bratr. „Je hodin jako na kostele.“

Vzápětí zmizel na chodbě. Cathy se natáhla pro tmavě modrou mikinu na posteli, přehodila si ji přes sebe a zamířila k soví kleci. Pak se ale zarazila a přešla zpět k posteli a k nočnímu stolku. Vzala do ruky zarámovanou fotku. Byli na ní její rodiče. Šťastně se usmívali a matka chovala v náručí malé miminko – ji samotnou. O hodně mladší bratr Alex postával s udiveným výrazem vedle ní. Očividně nemohl od balíčku v matčině náručí odtrhnout zrak.

Cathy se prchavě usmála. Bylo to tak dávno… I teď ještě mohli být stejná šťastná rodina, nebýt… Těch Smrtijedů. A ona nebyla schopna nic udělat. Jen se třásla za zábradlím jako štěně.

„Catherine! Jak dlouho ještě budu čekat?!“ ozval se zdola nabroušený Alexův hlas. Měli se spolu přemístit na nástupiště 9 a ¾ v Londýně. „Vlak jede za čtvrt hodiny!“

Potřásla hlavou, aby zahnala bolestné vzpomínky a zamrkala, bráníc v postupu slzám.

„Už jdu!“ vykřikla v odpověď a něžně položila fotku zpátky na stolek. Popadla klec s Lucy, vyšla z pokoje a zavřela za sebou dveře.

 

Jako by viděl svou matku. Tak moc jí byla podobná. Díval se, jak schází ze schodů a nuceně se mračil. Měl ji moc rád. Prarodiče už neměli, ani jiné příbuzné. Ona byla jediná, kdo mu zůstal.

„To je dost,“ zahučel nevrle.

„No, jo, se nezblázni,“ zabručela v obdobném duchu.

Jeden o druhém však věděli, že to nemyslí vážně.

„Až ti jednou ten vlak ujede, tak za mnou brečet nechoď,“ vyštěkl se špatně skrývaným úsměvem a popadl její kufr.

Cathy na něj vyplázla jazyk. Alex dělal, že to nevidí.

„Tak pojď,“ natáhl k ní paži, aby se za ni chytila. „A drž si pořádně tu svoji sovičku.“

Po krátkém nepříjemném pocitu při přemisťování se Alex s obdivuhodnou jistotou objevil s prásknutím ve vzdáleném rohu nástupiště.

„Terry!“ zvolala nadšeně Cathy přes půlku peronu, až Alex málem nadskočil a rozklusala se skrz rodiče a jejich dětičky pryč.

Alex s povzdechem vyslal do vzduchu před sebe kufr a vydal se za ní. Theresu vyprovázel její otec a tvářil se dost netrpělivě.

„Dobrý den, pane Screwery,“ pozdravil slušně Alex.

„Dobrý, Alexi,“ pokývl statný kouzelník v knírem. „Tak pohyb, holky,“ pobídl dvě rozjařené studentky. „Za chvíli budou hlásit odjezd.“

Theresa i Catherine zamířily s úšklebky k nejbližším dveřím do vagonu.

„Jestli chcete, dám tam i Theresiny kufry, pane Screwery,“ nabídl se Alex.

Kouzelníkovi se očividně ulevilo: „To budete hodný, Alexi.“

Terriny zavazadla žuchla na zem.

„Thereso! Chovej se slušně jako vždy, ano?!“ zavolal za dcerou.

„Jasně, tati!“ zareagovala poslušně Theresa, zamávala a vylezla po schůdcích do vagonu za Cathy.

„Děkuju,“ obrátil se Screwery ještě na něj.

„Nemáte zač,“ pokývl Alex.

Kouzelník se hned poté přemístil a Alex se vydal za holkami s třemi velkými kufry před sebou ve vzduchu.

Kolik toho ta Theresa sebou tahá, že musí mít dva kufry? divil se.

Jejich kupé našel snadno, i když se předtím musel procpat přes snad padesát dalších studentíků v chodbě. Pomohl jim nacpat zavazadla nahoru do úložného prostoru.

„Měj se, sestřičko,“ otočil se na Cathy.

„Ty taky, bratříčku,“ oplatila mu s úšklebkem a rychle ho políbila na tvář. „Dávej na sebe pozor,“ řekla už vážněji a tak tiše, aby ji Theresa neslyšela.

S úsměvem kývl, vyšel z kupé a z poté vlaku ven. Přemístil se z nástupiště dřív, než se vlak stačil rozjet.

586 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí