I’ve faced myself
To cross out what I’ve become
Erase Myself
And let go of what I’ve done
LINKIN PARK
Dveře se před ním otevřely jen okamžik poté, co zaklepal. Angela ustoupila stranou a pokynula mu, aby šel dál. Rychle opustil ledové zápraží a rád utekl před zimním večerem do matně osvětlené haly.
Když za ním zavírala, snažil se něco vyčíst z jejího výrazu, ale jako obvykle toho moc neuhodl. Poslední dobou mu čím dál víc vrtalo hlavou, co je vlastně tahle Angela Blacková zač.
„Pojď do kuchyně,“ vyzvala ho, když si odložil kabát a čepici.
Vydal se tedy za ní, přičemž se ve dveřích vyhnul Sofii, která nabrala směr obývací pokoj.
„Dáš si něco?“ zeptala se Angela, když vešel dovnitř. „Dělám horkou čokoládu.“
„Rád,“ souhlasil a posadil se ke stolu.
Závěsy u okna byly zatažené, stůl čistě utřený, uprostřed nějaké sušené květiny. Co si pamatoval, tak v domě neměla nepořádek téměř nikdy. Pozoroval její záda nějakou chvíli, než se odhodlal k otázce.
„Jak je na tom?“ vyrazil ze sebe napjatě.
Nasypala do třetího hrnku postaveného na kuchyňské lince poslední lžičku tmavě hnědého prášku a otočila se k němu. Na rtech měla mírný úsměv. Okamžitě mu došlo, že ho tady čekala dobrá zpráva.
„Dopadlo to dobře,“ pronesla tiše. „Je v pořádku. Ještě je nahoře, ale hned přijde.“
Alex na ní viděl, jak uvolněně se pohybuje. Vypadala jako někdo, kdo se zbavil skály na svých ramenou.
„To jsem moc rád,“ reagoval také úsměvem. „Dělal jsem si starosti, když jste se neozývali.“
„Mohl ses přijít zeptat dřív,“ odtušila nevinně a zavřela poličku, kam schovala pikslu s čokoládou.
„Nevěděl jsem, jak dlouho…“ začal se ohrazovat Alex.
„Vždyť já vím,“ zarazila ho. „Měla jsem ti napsat. Ale je fajn, že jsi přišel sám.“
Pokrčil rameny. Nepřipadalo mu to nijak zvláštní. Kdyby mu ale před pár měsíci někdo řekl, že si bude dělat starosti o hledaného Smrtijeda, vysmál by se mu do tváře.
Odstavila zahřáté mléko z pece a pak čekala, až se zavaří voda v konvici.
„Jak se má Daria?“ zeptala se mezitím.
„Dobře,“ odpověděl. „Dala mi na Vánoce naprosto nechutně tlustou knihu o dracích. Nepřečtu ji ani za rok.“
Voda začala vřít a konvice se automaticky vypnula. Natáhla se po ní a začala zalévat jednotlivé hrnky.
„Mimochodem, četla jsi ten článek ve včerejším Věštci?“ otázal se.
„O Snapeovi?“ ujišťovala se.
„Hmm…“ přitakal.
„Jo,“ přikývla klidně.
„Naštěstí na nás nic nemají…“
„A ani mít nebudou,“ dodala rázně. „Nikdo nás neviděl v naší pravé podobě.“
„Byl to fakt dobrý plán,“ uznal.
„Díky,“ pousmála se potěšeně a začala do hrnků dolévat horké mléko.
Z haly zaslechli kroky. O chvíli později do kuchyně vešel Draco jako obvykle v tmavém oblečení, a ještě s navlhlými vlasy zřejmě ze sprchy. Alex se na něj zkoumavě zahleděl a Draco mu pohled opětoval.
V první chvíli to byl trochu šok. Alex překvapeně zjistil, že už mu z jeho pohledu neběhá mráz po zádech. Oči měl světlé, a sice trochu unavené a studené, ale rozhodně ne tak děsivé. I z celého jeho postoje nevyzařovalo nic hrozivého. Oproti tomu Malfoyovi, kterého předtím poznal, byl tohle skoro sympaťák.
Ale přesto v něm pořád bylo něco, co by určitě lidem, kteří byli jeho nepřátelé, nahnalo strach. Náhle si byl zcela jistý, že to v něm muselo zanechat nějaké následky, i když nejsou patrné na první pohled.
„Nazdar,“ uvítal Alexe odměřeně.
Pokývl hlavou: „Vypadáš mnohem líp,“ konstatoval.
Draco se ušklíbl. Alexovi připadal takový úsměšek na jeho tváři nepatřičný.
„A jak jsem podle tebe vypadal předtím?“
„Eh, no…“ zarazil se na chvíli Alex a předstíral, že musí přemýšlet. „Dost bledě,“ odtušil nakonec.
Draco povytáhl obočí. Angela se od nich odvrátila, aby skryla pobavený úsměv a hůlkou vznesla do vzduchu tři hrnky, které přenesla na stůl. Ona i Draco se posadili k Alexovi.
„Každopádně jsem rád, že už jsi v pořádku,“ pronesl Alex vážně.
Draco se na něj upřeně zadíval. Alex ani nehnul brvou.
„Díky,“ zahučel pak tiše. „To je od tebe nečekaně milé.“
„Prosím tě,“ odfrkl Alex. „Mě bylo jasné, že nejsi žádná poseroutka.“
„To mě opravdu těší,“ odtušil Draco smrtelně vážně.
Angela se zamyšleně usmívala a míchala si svou porci lžičkou.
„A co dál?“ nadhodil Alex, když si usrkl báječné pochoutky. „Budeme pokračovat nebo tě přešla chuť?“
Draco se chvíli věnoval svojí čokoládě a neodpovídal. Angela na něm viděla, že si odpověď pečlivě promýšlí.
„Budeme pokračovat,“ pronesl nakonec.
Alexovi se ve tváři rozlila spokojenost.
„Máš někoho na háčku?“ zeptal se Draco zvědavě.
„Právě že jo,“ přitakal Alex s hrozivým úsměškem.
O nějakých dvacet minut později za nimi chtěla Angela už zavřít dveře, když jim nad hlavou proletěla malá sova a proklouzla dovnitř. Oba se po ní ohlédli, ale pak šli dál po svých, ruce zaražené v kapsách kabátů.
Angela zavřela, sklonila se k sově a převzala dopis od Darie. Cestou do kuchyně ho otevřela, zatímco se sova v hale znechuceně oklepávala.
Milá Angelo,
jak se máš? Já i teta a strýc dobře. Jen Regina ustavičně vříská na celý dům a dožaduje se něčí pozornosti.
Chci se tě zeptat… Alex se zmínil o nějakém Rituálu, kterým jsi chtěla pomoct Dracovi. Jak to dopadlo? Je v pořádku?
Jinak se měj hezky
Daria
Položila dopis na stůl a řekla si, že jí odpoví později. Nejprve se vrátila do haly, aby její sovu zase pustila ven, pak opláchla hrnky od toho hnědého pokušení a zamířila do knihovny. Nedávno ji celou uklidila a přerovnala, pár knih jí zůstalo navíc a rozhodla se je vrátit do skříně v matčině pokoji, odkud je tehdy vzala.
Zamířila nahoru, cestou podrbala Sofii, která se rozvalovala spokojeně na jednom schodu a po dlouhé době odemkla pokoj své matky. Rozsvítila a zůstala chvíli stát.
Za tu dobu tu nic nezměnila. Nechala všechno tak, jak to bylo, ani nevěděla proč. Všechny věci byly ve skříních, postel ustlaná, šminky rozložené na toaletním stolku. Prostě na ty věci neměla chuť sahat.
Zamířila k mohutné skříni v rohu a bez problémů ji otevřela. Objemné svazky patřily dolů. Uložila je tam a pohled jí padl na malou dřevěnou skříňku, stejně jako tehdy. Chvíli váhala, ale pak ji vzala do rukou. Byla překrásně zdobená, celá zářila, nebylo na ní ani smítko prachu.
Sedla si s ní na postel. Pokusila se ji otevřít normálně, pak zaklínadlem, ale brzy zjistila, že je zabezpečená na určité slovo. Pokrčila rameny. Bylo by lepší ji vrátit. Nikdy se v matčiných věcech nehrabala, tak co ji to teď popadlo?
Zavrtěla nad sebou hlavou, vstala, ale ke skříni nešla. Položila skříňku zpět na postel a přemýšlela.
„Lord Voldemort,“ zkusila to první, co ji napadlo. Nic.
„Marion,“ druhý pokus taky nic.
„Golden Street. Rosierovi. Smrtijed. Znamení zla. Evan.“
Pořád nic.
„Angela,“ vyslovila tiše.
Žádná změna. Pak ji napadla ještě jedna možnost.
Nadechla se a naposledy na skříňku namířila hůlku. Pak už to nechtěla dál zkoušet.
„Sirius,“ vyslovila napjatě.
Víčko samo odskočilo a skříňka se rozevřela. Klekla si na zem a zvědavě si prohlížela obsah. Bylo v ní několik černobílých fotografií. Její matka se svou sestrou, její rodiče, nějaká fotka ze školy, malé mimino. Angele došlo, že je to ona sama. Pak taky pár dopisů. Podle adres chodily převážně do Francie, taky do Německa a Itálie. Odtud.
Korespondenci mezi její matkou a tetou nechala být. Uměla si představit, co v nich asi tak bylo.
A pak tu byly čtyři lahvičky se stříbřitým obsahem. Angela polkla. Vzpomínky…
Vytáhla je a položila na pelest. V rohu skříňky se něco zablesklo. Vztáhla ruku a vytáhla prsten. Zlatý, snubní, ozdobený runami. Otáčela ho v prstech, dokud nenašla z vnitřní strany vyryté datum – 15. prosince, 1978.
Snubní prsten její matky… Položila ho jemně zpět.
Váhavě se zahleděla na lahvičky. Pak vstala a přešla znovu ke skříni. Vytáhla kameninovou misku a položila ji na zem vedle postele. Hladina v ní byla bez barvy a klidná.
Když uchopila první lahvičku, něco v ní jí říkalo, že se zbytečně hrabe v minulosti, ale ta druhá byla příšerně zvědavá. Mohla by tam být nějaká vzpomínka na jejího otce. A těch věru moc neměla. Navíc… Když už tu skříňku otevřela…
Otevřela malou lahvičku a vyklopila její obsah nad miskou. Stříbřitá směs se pomalu snesla na hladinu a zamlžila ji. Zanedlouho se obraz vyčistil a ona spatřila tvář své matky. Ale velmi mladou.
Natáhla ruku a špičky prstů se jí dotkla…
Ocitla se ve starém chrámu. Vnitřní vybavení nebylo nepodobné tomu v mudlovských křesťanských kostelích. Lavice, svíce, okna s vitráží. A za sebou slyšela tichý hluboký hlas. Otočila se. Několik metrů od ní stál krásný pár, který právě oddával postarší velekněz.
Angela zůstala stát jako solný sloup. Byli mladí, sotva plnoletí, ale poznala je oba.
Její matka měla na sobě jednoduché bílé šaty s dlouhým rukávem a v ruce bílou růži. Sirius se šťastným úsměvem zase tmavé kalhoty, bílou košili a vestu s nazelenalou výšivkou. Dívali se jeden druhému do očí. Šťastní, zamilovaní, nic nevědoucí o svých osudech.
„Tážu se tedy vás, Mary Rosierová, zda si berete zde přítomného Siriuse Blacka za svého zákonitého manžela?“
„Ano,“ potvrdila její matka.
„Slibujete, že ho budete milovat a ctít v dobrém i ve zlém, ve zdraví i v nemoci, v bohatství i chudobě, dokud vás smrt nerozdělí?“
„Ano, slibuji.“
„A vy, Siriusi Blacku, berete si zde přítomnou Mary Rosierovou za svou zákonitou manželku?“
„Ano, beru.“
„Slibujete, že ji budete milovat a chránit v dobrém i ve zlém, ve zdraví i v nemoci, v bohatství i chudobě, dokud vás smrt nerozdělí?“
„Ano, slibuji.“
Angela sledovala, jak Sirius nasadil její matce na prst snubní prsten, který teprve před malou chvílí sama držela v ruce v matčině pokoji a jak se šťastní novomanželé líbají.
Žádní svědci, jen oni dva. Podepsali se a pak Sirius přistoupil k veleknězi. Srdečně mu poděkoval a pak odněkud rychle vytáhl svou hůlku.
Angela už věděla. Měnil mu paměť a nahrazoval ji vzpomínkami na jiný pár. Velekněz zůstal stát s přihlouplým úsměvem. Sebrali oddací list a společně ruku v ruce prošli chodbičkou mezi lavicemi a těsně kolem Angely. Upřeně je pozorovala, jak se zastavili v otevřených dveřích. Venku hustě sněžilo. Brali se v prosinci.
Sirius odněkud přivolal hůlkou jejich kabáty a pomohl Mary se obléci. Něžně ji políbil a zavřel za nimi dveře starého chrámu.
Ocitla se zpátky v matčině bývalém pokoji. Seděla na podlaze a přistihla se, že se mírně a zasněně usmívá. Vzala svou hůlku, vzpomínku vytáhla z Myslánky a vrátila ji zpět. Ještě v dobré náladě se natáhla po druhé lahvičce…
Krátká chodba v nějakém poschoďovém domě. Před ní právě přistoupila k jedněm dveřím mladá žena s dlouhými vlasy a zaklepala. Dveře se otevřely téměř vzápětí. V obdélníku světla se objevil vysoký černovlasý muž.
„Siriusi!“ vydechla její matka.
Jeho šťastný výraz se okamžitě změnil na ustaraný, když spatřil ve světle její výraz.
„Co se stalo, lásko?“ ptal se hned.
„Já… Já… Ona….“ její matka těžko hledala slova.
„Pojď dovnitř,“ vtáhl ji do bytu a zavřel za nimi.
Angela bez problémů prošla skrz do malého, ale útulného bytu.
Sirius vedl svou ženu do světlého obývacího pokoje a posadil ji na pohovku.
„Donesu ti něco k pití a pak mi řekneš, co se stalo,“ pronesl uklidňujícím tónem.
„Ne!“ zastavila ho jeho manželka a popadla ho za obě ruce. „Zůstaň! Já ti musím… Já…“
Angela svou matku nikdy v takovém stavu neviděla. Zoufalá, se slzami a strachem v očích, celá roztřesená. Zaměřila se na její břicho. Až po bližším pohledu zjistila, že už se pomalu vzdouvá. Uvědomila si, v které chvíli jejího života se ocitla. Květen roku 1980.
Její teta Marion přišla na tajemství své sestry a pohádaly se. Mary pak zamířila za svým mužem.
Sirius si poklekl ke křeslu, ve kterém seděla.
„Uklidni se, prosím tě,“ tišil ji a hladil po ruce. „Tak co se stalo?“
„Přišla na to. Moje sestra. Otevřela dopis, který jsi mi poslal, a já jí pak všechno řekla. O nás dvou!“ vysypala ze sebe Mary.
„Alespoň už to konečně ví,“ usoudil klidně Sirius. „Nikdy jsem nechápal, proč jsi to před ní tak moc tajila.“
„Siriusi, ty to nechápeš…“ vydechla Mary.
„Co nechápu?“
„Řekla mi, poradila mi, abych tě opustila dřív, než bude pozdě…“
„Opustila? Proč, pro Merlina?! Na co pozdě?“ nechápal Sirius stále víc. Přes tvář mu přeběhlo pochmurné zamračení. „Co mi tajíš, Mary?“
„Jestli na to On přijde…“ vzlykla.
„Jaký On?“ pozvedl Sirius hlas.
Její matka se mu zahleděla do očí: „Neřekla jsem ti to, protože jsem se bála… Bála jsem se, že tě ztratím…“
Mary se vymanila z jeho sevření, vztáhla pravou ruku k levému rukávu haleny a vyhrnula si ho k lokti. Sirius se zahleděl na její bělostnou ruku. Mary vytáhla odněkud svou hůlku a zamířila jejím koncem na jisté místo na předloktí. Před užaslým zrakem jejího muže se na ní objevilo černočerné Znamení zla.
Sirius vyskočil na nohy, jako by ho uštkla. Pomalu zavrtěl hlavou.
„To nemůžeš myslet vážně,“ vydechl tiše.
Mary rovněž vstala.
„Dala jsem slib, už dávno, musela jsem to udělat, nemohla jsem odporovat,“ vysvětlovala rychle. „Celou tu dobu svůj vztah pečlivě tajím, abys nebyl v nebezpečí. I před Ním… Já…“
„Mlč!“ zarazil ji její choť hrubě.
„Já tě strašně miluju, Siriusi, jsem pořád ta stejná Mary, já…“ jednou rukou se dotkla svého břicha. „Já jsem…“
Sirius k ní přiskočil, popadl ji za obě paže a prudce s ní zatřásl.
„Ty lhářko! Tys mi celou dobu lhala! Ty jsi… Ty jsi… Jedna z nich!“ úplně zuřil, vůbec ho nezajímalo, co mu chtěla říct.
„Ale, Siriusi…“ Mary vhrkly do očí další slzy.
„Drž hubu!“ zařval a odstrčil ji od sebe.
Ztěžka dosedla zpět do křesla.
„Nechci od tebe nic slyšet! Ty jsi Smrtijedka!! Ta, co mučí mudly i jejich děti! Zabíjí je!“
„Ale já…“ nadechla se.
„Jak jsi mi to mohla udělat!“ zavyl se zoufalstvím v hlase.
Mary ztichla. Sirius sklonil hlavu.
„Nechci tě už vidět,“ procedil skrz rty a odvrátil se od ní.
Prošel kolem bledé Angely, ve tváři vztek a bolest a vyšel z pokoje.
„Siriusi!“ zvolala Mary. „Siriusi!“
On se však bez ohlédnutí vyřítil na chodbu a práskl za sebou dveřmi.
„Siriusi! Siriusi!“ volala Mary v záchvatu pláče jeho jméno a vyklopýtala na chodbu za ním.
K Angele už dolehly jen dunivé spěšné kroky dole na schodech.
„Siriusi…“ její matka se opírala o zábradlí a otřásala se pláčem.
Angela se opřela o postel a přitáhla si k sobě kolena. Hladina Myslánky se pomalu uklidňovala, stejně jako ona sama. Civěla někam do zdi a naslouchala tichu v domě. Nikde se nic nepohnulo. Ani Sofie se po ní nepřišla podívat.
Po dlouhém váhání sáhla i po třetí lahvičce a obrátila ji nad miskou dnem vzhůru…
Ocitla se před domem, ve kterém v roce 2000 žila. Jenže tohle byl se vší pravděpodobností únor roku 1981. Znovu se dívala na záda své matky, právě otevírala hlavní vchod. Zaťala pěsti a rychle se vydala za ní.
Mary se zarazila v hale a nehybně hleděla na další dvě přítomné osoby. Na svou sestru a stále ještě manžela.
Angela ji obešla, aby viděla na svého otce. Ten zúženýma očima pozoroval Mary.
„Co tady děláš?“ pronesla Mary studeně.
„Chtěla jsem ho vyhodit, ale…“ začala teta Marion.
„Ta kolébka vedle,“ přerušil ji Sirius s napjatým výrazem. „My máme dítě?“
Mary mlčela.
„Proč jsi mi nic neřekla?!“ vyštěkl uražené obvinění.
„Chtěla jsem,“ odtušila suše. „Zajímal ses snad?“
Zarazil se a upřeně se na ni zadíval. Pohled mu bez pohnutí opětovala.
„Marion, nech nás,“ požádala tiše sestru.
„Ale…“ nadechovala se k námitkám Marion.
„Prosím,“ přerušila ji Mary. „Nech nás o samotě.“
Angelina teta sklonila hlavu, přikývla a zamířila ke schodišti. Mary počkala, až uslyší zavření dveří v patře a až poté se znovu obrátila na svého muže.
„Proč jsi přišel?“ zeptala se hlasem, ze kterého čišel chlad. „Pokud vím, tak už jsi mě nikdy nechtěl vidět.“
„Já… Rozleželo se mi to v hlavě, Mary,“ pronesl Sirius vážně. „Mrzí mě, jak jsem se choval. Omlouvám se.“
Rozhostilo se dlouhé ticho.
„Tak ty se omlouváš,“ opakovala Angelina matka pomalu. „Trochu pozdě, ne?“
„Cos čekala?“ ohradil se Sirius. „Kdyby ses mi svěřila hned na začátku, tak…“
„Tak by sis se mnou nikdy nic nezačínal,“ dořekla za něj okamžitě.
Sirius ztuhl.
„To není pravda,“ pronesl nesmírně tiše. „Záleželo mi na tobě a na tom jaká jsi, ne kdo jsi…“
„Tak proč jsi mě pak od sebe odvrhl?!“ vyštěkla nečekaně. „Vykašlal ses na mě! Žádné vysvětlení jsi nechtěl slyšet! A pak se divíš, že ses ani nedozvěděl, že jsem s tebou čekala dceru!“
„Dceru? My máme dcerku?“ chytil se toho okamžitě.
Mary si založila ruce na hrudi a tvářila se nepřístupně.
„Už jsem řekl, že mě to mrzí, Mary, opravdu! Přísahám ti, že…“
„No? Že co?“ vybídla ho, když se odmlčel.
„Byl jsem tehdy vzteky bez sebe, nevěděl jsem, co dělám. Pořád tě miluju, Mary,“ řekl pevně.
Uhnula pohledem. Přistoupil k ní a vzal ji za ruce.
„Podívej se na mě! Prosím tě!“
Neochotně k němu vzhlédla.
„Věř mi! Miluju tě…“
Angela je bez jediného pohybu pozorovala. V jednu chvíli už to vypadalo, že její matka ustoupí. Dívala se mu do očí a bylo na ní vidět, že ona ho také pořád miluje.
Vztáhl ruku k její tváři a jemně ji pohladil.
Jenže Angela věděla, jak tenhle rozhovor dopadl…
„Byla to moje chyba, uznávám,“ šeptal. „Ale teď to zvládneme. Společně. Někam se schováme a…“
Mary se od něj odtáhla. Tvář se jí znovu zatvrdila.
„Ne…“ procedila mezi zuby. „Před Ním se stejně nemáme kam schovat.“
„To myslíš Voldemorta?“ zachmuřil se Sirius.
„Nevyslovuj přede mnou to jméno!“ zaječela skoro hystericky Mary, až sebou Angela překvapeně škubla.
Sirius zmlkl. Mary se od něj odvrátila a zahleděla se přes otevřené dveře do obývacího pokoje, ze kterého se ozval nářek malého dítěte.
„Chci ji vidět,“ ozval se Sirius.
Mary zarytě mlčela.
„Mám na to právo, je to taky moje dcera!“ zvýšil hlas.
„Ne! Vypadni!“ vytáhla s těmi slovy hůlku. Dveře za Siriusem se otevřely.
„Potřebuje taky otce!“ naléhal.
„Rozhodně ne takového sobce jako jsi ty!“ zaječela v odpověď.
„Budu o ni bojovat! Nenechám ji mezi Smrtijedama!“ prohlásil rázně.
„Tak takhle ty…“ nadechla se Mary a povážlivě zrudla. „Já jsem její matka!“ vyštěkla. „Je přece jedno, jestli jsem Smrtijed nebo člen toho posraného Řádu! Jsem její matka a to je nade všechno vzácnější!“
Pláč dítěte v obývacím pokoji nabýval na hlasitosti.
„Zmiz mi z očí, Siriusi! Táhni!“ zaječela zlostně.
Sirius byl teď bledý jako stěna.
„Já se vrátím,“ přislíbil a vyšel ven.
Mary za ním práskla dveřmi. Vzápětí na to se složila na zem a zoufale se rozvzlykala…
Angela bez pohnutí hleděla na hladinu Myslánky. Roztřesenou rukou vzpomínku vrátila a zahleděla se na poslední lahvičku. V dopise jí kdysi matka napsala, že k jednomu setkání nakonec svolila, když teta Marion nebyla doma. Povzdychla si.
Byla u toho, ale neměla šanci si to pamatovat… Vzala do ruky i tu poslední.
Mary Rosier Blacková právě otvírala dveře, které podle Angelina vnímání před chvílí vztekle zabouchla. Za nimi stál bledý Sirius Black v tmavém oblečení a s unaveným výrazem. Angelina matka ustoupila a pustila ho dál.
„Děkuju, Mary,“ pronesl tiše, když za ním zase zavřela.
Mary si téměř neslyšně povzdechla.
„Neznám nikoho tvrdohlavějšího než jsi ty,“ řekla s pohledem do země.
Pak zamířila do obývacího pokoje. Sirius chvíli zaváhal, pak šel spěšně za ní. Angela popošla za nimi, ale zůstala stát ve dveřích.
Vyřezávaná kolébka stála u okna. Mary se postavila z jedné strany a zahleděla se na dítě v ní. Sirius k ní pomalu přistoupil. Angela viděla, jak se jeho tvář rozzářila. Už to ve dveřích nevydržela. Přistoupila až úplně k nim a uviděla samu sebe. Právě se vrtěla v nadýchaných peřinkách.
„Ta je krásná…“ vydechl jako správný hrdý otec Sirius.
Sehnul se do kolébky a nesmírně opatrně vzal do náruče malý uzlík. Malá otevřela oči, ale nezačala plakat. Doširoka rozevřenýma očima pozorovala tvář muže nad sebou.
Sirius se usmíval. Angela dvojici dlouho pozorovala a pak se podívala na matku. V očích Mary stály slzy.
„Jak se jmenuje?“ zeptal se.
„Angela,“ odvětila tiše. „Angela Mary.“
„Angela Mary Rosier Blacková,“ pronesl Angelin otec. „To zní honosně,“ podotkl a prstem se jemně dotkl tvářičky dítěte. „Naše malá Angie…“
Angela se prudce nadechla.
Sirius vzhlédl ke své ženě. V té chvíli už se Mary znovu ovládala. Její tvář vyzařovala jen chlad.
„Mary…“ vydechl.
„Polož ji zpátky,“ vyzvala ho tvrdě.
Úsměv mu z tváře zmizel. Na chvíli si k sobě dceru přitiskl, jako by měl v úmyslu manželku neposlechnout. Pak ji opatrně uložil. Políbil ji na čelo. Když se začal odtahovat, malá Angie k němu vztáhla drobné ručky. Rychle se narovnal a zadíval se z okna.
„A teď vypadni,“ zasykla Mary Blacková.
Prudce se k ní otočil.
„To mi nedokážeš nikdy odpustit?“ zeptal se nevěřícně.
„Ne,“ odsekla ledově.
„Ani kvůli naší dceři…“ zkusil to jinak.
„Ne!“ vyštěkla opakovaně.
Sirius ji ještě chvíli pozoroval, ale narazil jen na hradbu odmítnutí.
Naposledy se podíval na svou dceru, která ho sledovala jasnýma očima.
„Sbohem, Angie,“ zašeptal se staženým hrdlem a rychlým krokem se vzdálil od kolébky.
Mary ho následovala. Dítě se rozplakalo. Její matka se však ani neotočila.
V hale zůstal Sirius stát.
„Chci, abys mi něco slíbil,“ ozvala se Mary.
Obrátil se k ní tváří, která byla stažená smutkem.
„Odpřisáhneš mi, že už se k ní nikdy nepřiblížíš a nebudeš ji kontaktovat…“ zasykla.
„Cože?“ vydechl překvapeně.
„Složíš mi na tohle Neporušitelný slib!“ prohlásila studeně.
„Proč jako?“ dostal ze sebe Sirius.
„Jinak i s ní odjedu a už ji nikdy ani neuvidíš,“ pronesla zarytě, aniž mu odpověděla.
„To neudělám…“ vyrazil dutě.
„Ale uděláš….“ opravila ho s jedovatým úsměvem.
Rozhostilo se dusné ticho. V Siriusovi se očividně všechno bouřilo. Pracně se ovládl.
„Mám naději, že si to někdy rozmyslíš?“ zeptal se tiše.
„Zapomeň na to!“ vyjela na něj nevrle.
Sirius sklopil hlavu.
„Řekneš jí někdy, kdo byl její otec?“ otázal se chraplavě.
Mary mlčela.
„Bude mít na to právo…“ zahučel.
„Ten slib,“ ucedila jen.
Se zavřenýma očima vytáhl Angelin otec z kapsy kalhot svou hůlku.
Angela už to nevydržela a ze vzpomínky utekla. Nakláněla se nad Myslánkou a z očí jí stékaly slzy. Jedna dopadla na hřbet její ruky. Pevně zavřela oči, ale věděla, že ty osudové chvíle už ze své paměti nevymaže nikdy.
O několik chvil později už byla klidná. Otřela si oči a vrátila všechny vzpomínky do krabice ke snubnímu prstenu. Zase ji pak zapečetila na stejné heslo a vrátila ji do skříně.
***
„Jsi si jistý, že je ubytovaný v tomhle hotelu?“ zeptal se Draco trochu nedůvěřivě při pohledu na honosné průčelí a stráž u vchodu.
„Jo,“ přikývl Alex. „Sledoval jsem ho sem dvakrát a taky jsem se na něj nenápadně vyptal u recepční. Nevypadá to, že by se v nejbližší době někam chystal.“
Oba stáli na rovné střeše třípatrového domu, který stál naproti vysokému hotelu Girland, a upřeně pozorovali jeho vchod. Mrzlo a od úst se jim vznášela velká oblaka páry. Ruce v tenkých rukavicích měli zasunuté hluboko v kapsách zimních kabátů.
Čekali tu už čtvrt hodiny na svou další oběť – na Rodolfa Lestrangeho.
Draca trochu udivovalo, kde by vzal Smrtijed na útěku dost peněz na ubytování v tak drahém hotelu. Vytáhl z kapsy kabátu krabičku cigaret.
Alex úkosem pozoroval, jak si hůlkou připaluje.
„Takže kouzla už ti nedělají žádný problém?“ ozval se Alex.
Draco zavrtěl hlavou a zhluboka potáhl.
„To je dobře. Přece jen ty přepady byly trochu riskantní, když jsem měl hůlku jen já,“ konstatoval. „Teď na to můžeme jít s větším klidem.“
„To je fakt,“ připustil Draco a nabídl mu z krabičky.
Alex odmítl. Schoval ji tedy zpátky a s potěšením si svoji neřest vychutnával. Už dlouho mu cigareta nechutnala tak jako teď.
„Zůstaneš i dál u Angely?“ vyzvídal Alex. „Když už jsi v pořádku…“
Draco po něm hodil pohledem: „Proč se tak ptáš?“ odvětil otázkou.
Alex pokrčil rameny.
„Jen tak… Máte spolu něco?“ zeptal se.
„Ne,“ odvětil stručně blondýn.
„Angela je moc krásná holka,“ poznamenal Alex a marně se pokoušel skrýt úsměšek.
„Prewette…“ zavrčel Draco. „Co má znamenat ten úšklebek?“
„Ale nic…“ odtušil nevinně.
„O co ti jde?“ ptal se znovu už velmi důrazně.
Alex se teď otočil přímo k němu.
„Dneska vypadala jako někdo, kdo se zbavil obrovského břemene. A taky jsem si všiml, jak se po tobě dívala… Teda – spíš bych musel být slepý, abych to neviděl.“
Jeho společník si pro sebe něco nesrozumitelně zamumlal.
„Hodila by se k tobě,“ dokončil Alex.
„Jak jsi na to přišel?“ povytáhl Draco obočí. Alexovi se dokonce na chvíli zdálo, že v jeho hlase zaslechl pobavený podtón.
„Prostě mám z vás takový dojem,“ pronesl s pokrčením ramen.
Draco ho ještě chvíli upřeně pozoroval, ale pak se zase zadíval k hotelu.
„Možná bys ho neměl, kdybys…“ začal, ale zarazil se.
Na to neměl právo. Alex o Angele nevěděl jednu zásadní věc a on osobně to nehodlal měnit.
„Kdybych co?“ pobídl ho Alex.
„Ale to nic… Koukni,“ pokývl hlavou směrem dolů.
Alex shlédl. Draco měl pravdu, už přicházel. Jeho tvář s ostrými rysy si mohli dobře prohlédnout ve světle z hotelové haly, když mu stráž kontrolovala doklady.
Poprvé se jim stalo, že při přepadu nějakého vysledovaného Smrtijeda, byli pořádně překvapení. V hotelovém pokoji totiž nebyl jeden, ale hned tři kouzelníci.
Seděli v křeslech okolo malého stolku u zdi a několik vteřin civěli na dva cizince s kapucemi přes hlavu, kteří se přemístili každý po jedné straně postele a mířili na ně hůlkami.
Alex i Draco na kratinkou chvíli zaváhali s útokem, překvapení sešlostí, která se jim objevila před očima, a tím poskytli napadeným možnost se bránit.
Draco je téměř okamžitě poznal – Lestrange, Avery a Macnaire. V duchu sprostě zaklel. Zrovna s těmihle bude potíž…
Rozpoutala se zuřivá bitka, během které se vzduchem míhaly jen rychle vyslovované kletby a zářivé paprsky. Smrtijedů byla přesila. Tlačili je k oknu. Bránili se sice dobře, ale proti třem útočícím bylo jasné, že jednoho dřív nebo později dostanou.
Schytal to Alex. Hůlka mu vyletěla z ruky ke Dracovým nohou, do hrudi ho zasáhla kletba. Draco koutkem oka viděl, jak se jeho tělo vzneslo a proletělo přímo skrz okenní tabuli. Současně s rachotem tříštícího skla Dracovi došlo, že tam není žádný balkon. Alex začal padat.
Reagoval okamžitě. Vytvořil před sebou štít a sehnul se k Alexově hůlce, kterou bez zaváhání mávl k roztříštěnému oknu. Z hůlky vyletěl dlouhý úzký modrý paprsek a zajel dolů.
Štít se otřásal pod nárazy útočících Smrtijedů, ale Draco si jich nevšímal, dokud si nebyl jistý, že zářící stuha Alexe zachytila.
Teď se musel soustředit na to, aby kouzlo nepovolil a zároveň se věnovat Smrtijedům.
„Vzdej to ty, bastarde!“ vyštěkl Lestrange a metl po něm další kletbou. „Tentokrát tě dostanem, ať jsi, kdo jsi!“
Kapuci měl stále na hlavě, takže ho nepoznali.
„Co si o sobě sakra myslíte?“ vyjel pro změnu Macnaire. „Jste si mysleli, že už s dalším přepadem nebudeme počítat?“
Info už se rozšířilo mezi ostatní, pomyslel si Draco ne zrovna překvapeně.
„Až se k tobě dostaneme, tak je po tobě!“ zavrčel Avery, který sice nevěděl, s kým má tu čest, ale bylo mu jasné, že proti němu stojí ten, na kterého neměl zrovna příjemné vzpomínky.
Všichni tři znovu zaútočili, ale Draco s tím počítal. Trpělivě čekal, až se rozpřáhnou k dalšímu útoku, nadechl se, zrušil štít a máchl hůlkou za hlavu. Oni ani nezaváhali. Ve chvíli kdy na něj vrhli své kletby, on vyslal tu svoji. Pokojem se rozlehla rána, jak zářivé žluté světlo pohltilo všechny tři kouzla. Smrtijedy to odhodilo k protější zdi tak zprudka, až se z ní sypala omítka a otřásl se lustr.
Když ozvěna utichla, z chodby se ozvaly hlasy a dupot nohou. Pak zaslechli sirény. Aktivní stráž dole nejspíše volala policajty. Smrtijedi se ztěžka sbírali ze země a nenávistně vzhlédli k postavě, která stále udržovala druhou hůlkou modrý provaz. Měl před sebou zase štít.
Vyměnili si mezi sebou několik slov, která se mu nepodařilo zachytit, a přemístili se pryč.
Okamžitě se vrhl k oknu a vyklonil se dolů. Zamotala se mu hlava a téměř se mu udělalo špatně. To kouzlo, které použil, nebyla žádná sranda. Stálo ho spoustu sil.
Alex visel hlavou dolů asi pět metrů pod oknem a vztekle řval. Paprsek ho držel za nohy.
„Tak, sakra, vytáhneš mě už konečně?!“
Draco se ušklíbl a opatrně zatočil jeho hůlkou. Paprsek ho obmotal kolem pasu a hrudi. Alex natáhl ruku, chytil se ho a přetočil se.
„Pořádně se drž!“ zavolal Draco a soustředil se. Paprsek se začal vracet do hůlky a pomalu tahal Alexe nahoru.
Na dveře za ním se začaly ozývat rány a pod nimi u chodníku přirazila dvě policejní auta.
Dracovi se tmělo před očima, Alexe už skoro neviděl. Ještě pořád nebyl v tak dobrém stavu, jako by chtěl.
Paprsek začal slábnout. Alex si toho všiml. Už byl sotva metr pod ním.
„Draco…“ ozval se starostlivě.
Ten se musel chytit okenního rámu, vlastní hůlka mu vypadla z dlaně. Se sebezapřením povytáhl Alexe ještě o kus výš. Ten se zachytil okna z druhé strany na poslední chvíli. Dracovo kouzlo už nevydrželo, paprsek zmizel. Draco odhodil hůlku na zem a natáhl se po Alexovi.
„Tak dělej,“ vyzval ho namáhavě.
Alex se snažil nevnímat pod sebou hloubku pár desítek metrů a jednou rukou se pustil. Draco ho pevně chytil za předloktí a začal ho pomalu přitahovat nahoru. Tvář se mu zkřivila námahou, ale Alex už pak konečně našel pořádnou oporu pro druhou ruku a vytáhl se na parapet. Draco ho stáhl k sobě dovnitř. Alex se opíral o jeho rameno a namáhavě oddechoval.
S pohledem do hlubiny pod nimi řekl: „Díky.“
Malfoy jen potřásl hlavou a snažil se zůstat na nohou. Za nimi už to vypadalo, že za chvíli proboří dveře. Alex se sehnul pro obě hůlky a Dracovi tu jeho podal.
„Zdrhli?“ zeptal se.
„Jo,“ vydechl.
„Dostaneme je jindy,“ zahučel temně Alex.
Draco se na něj zahleděl a na jeden krátký okamžik mu připadalo, že tuhle tvář už někde viděl. Někdy dřív. Alex mu někoho strašně připomínal. Ale koho?
„Zvládneš to?“ otázal se Prewett.
Jen přikývl.
„Jménem zákona otevřete ty dveře!“ zařval na chodbě něčí hlas.
Absolutně si toho nevšímali.
„Přemísti se první,“ vyzval Alex Draca.
Ten nic nenamítal.
***
Catherine s výskotem prosvištěla těsně kolem Alexe, až sebou škubl, Daria ho obhodila sněhem z druhé strany a obě se se smíchem řítily dál dolů.
Alex se oklepal od záplavy sněhu a sledoval je, jak prudce brzdí dole u vleku. Lyžování jim docela šlo. On byl ale samozřejmě lepší.
Nakonec se tedy s Dariou domluvili, odjeli na hory a Catherine byla moc příjemná. Daria se jí líbila. Když šli společně obědvat, nezavřely ústa. Byl rád, že alespoň tohle mu vyšlo.
Jinak měl samé starosti. Draco mu pověděl, co z těch Smrtijedů nahoře vylezlo, když tam visel jak netopýr. Vypadalo to, že na ně skoro čekali. Počítali s tím, že se zase objeví ´Soudce´. Už se to rozneslo a dávali si pozor. Což jim samozřejmě dost stěžovalo situaci.
Radili se co dál, ale na nic moc nepřišli.
Alex nechtěl, aby kvůli němu Draco zbytečně riskoval, ale chtěl v tom pokračovat. A Draco prohlásil, že ho v tom samotného nenechá. Byl za to rád. Kdyby zůstal sám, bylo by to příliš velké riziko. Ale dohodli se, že si teď dají na nějakou dobu pauzu.
Nasadil si sluneční brýle a svižně se pustil za holkama, které na něj netrpělivě čekaly ve frontě u vleku a zuřivě na něj mávaly.
***
Harry jim otevřel skoro okamžitě.
„Pojďte dál,“ usmíval se na Nymfadoru a Remuse, kteří se klepali na prahu zimou.
Počasí bylo posledního dne v roce velmi mrazivé a setmělo se brzy. Na ulici panovala tma a klid. Všichni byli zalezlí v teple svých domovů, slavili a zahřívali se alkoholem. Ven se všichni vyhrnou až přesně o půlnoci.
Harry pomohl Doře z teplého kabátu a pověsil ho na nový věšák, kam už si odložil i Remus. Ve světle v hale si až teď všiml, že se oba manželé tváří poněkud starostlivě.
„Půjdeme se posadit do salonu, Sam hned přijde,“ pobídl je.
Usadili se ve vyzdobené místnosti u stolu, kde byly nachystány chlebíčky.
„Co si zatím dáte?“ zeptal se Harry.
„Já bych něco horkého,“ požádala Dory.
„Asi čaj, co?“ pousmál se Harry.
Přikývla.
„A co ty, Remusi? Jeden kolega mi podaroval lahev domácího koňaku…“
„Rád,“ přikývl Lupin.
Harry je oba přeletěl pohledem. Snažili se přetvařovat, ale moc jim to nešlo.
„Hned jsem zpátky…“ pronesl zamyšleně a odešel dolů za Samanthou.
Ta ještě v kuchyni chystala tyčinky, brambůrky a arašídy. Harry začal vytahovat skleničky a hrnek pro Nymfadoru.
„Mohl bys pak nahoru přinést ty jednohubky?“ požádala ho tiše Sam.
„Samozřejmě,“ přitakal zády k ní.
Za poslední týden se mezi nimi trochu ochladilo. Přistupovali k sobě zdrženlivě a ani jeden se neměl k vstřícnému kroku. Pořád se nad jejich vztahem vznášel mrak rozdílných názorů.
Samantha stále chodila na lovy, Harry už pracoval jen na Ústředí bystrozorů. Měl o ni strach, ale tvrdila mu, že nechodí sama.
Sam odkráčela z kuchyně, ve vzduchu před ní několik talířů a misek. Obratně je protáhla dveřmi a zmizela na schodech.
Když Harry o chvíli později přišel nahoru také, s pitím i jednohubkami, Samantha se po něm podívala tázavě. Také si všimla, že se oba manželé chovají divně.
„Je opravdu dobrý,“ uznal Remus, když si přiťukli béžovou tekutinou.
Harry se posadil vedle Sam na pohovku.
„Něco se stalo, že?“ nadhodil.
Remus se zahleděl na svou manželku.
„Nechceme vás něčím zatěžovat,“ pronesl ztěžka. „Dnes by se mělo slavit a…“
„Jen do toho,“ přerušil ho Harry. „Jaká by to byla oslava, když se celou dobu budete takhle tvářit?“
Remus si povzdychl, Dory míchala lžičkou svůj čaj a upírala pohled do stolu.
„Závěrečné testy dopadly špatně…“ vyšlo z něj nakonec. „Nelze naším lektvarem pomoci těm, kdo se jako vlkodlaci narodili…“
V salonu se rozhostilo na moment ticho.
„Ale nakaženým to přece pomůže, ne?“ ozvala se tiše Sam.
„Ano, to platí,“ přikývl Remus. „I když každý bude muset brát jiné dávky vzhledem k tomu, jak dlouho už vlkodlakem je. Jenže…“
Znovu utekl pohledem k manželce.
„Bojíte se o to malé, že?“ konstatoval pomalu Harry.
Remus si beze slova nalil dalšího panáka.
„Ale tak hrozné to přece být nemusí. Dory na tom přece není jako ty…“ přemýšlel Harry.
„Ano, ale to poznáme, až…“
„Až se to narodí?“ dořekla Sam.
Poprvé se ozvala Nymfadora.
„Co pak bude mít za život?“ hlesla nešťastně.
Remus se natáhl a sevřel její ruku.
„Když bude mít milující rodiče, jako jste vy dva, tak určitě moc šťastný,“ prohlásil Harry pevně.
Oba se na něj podívali a v očích se jim konečně objevilo trochu radosti.
„Snad nebude tak zle. A v dnešní době lze tlumit účinky proměny i u rozených vlkodlaků, ne?“ přispěla i Sam.
„To je pravda,“ přitakal Remus.
„To zvládnete. A máte i nás, když budete cokoli potřebovat,“ pronesl Harry.
„Děkujeme, Harry,“ vydechl Remus.
Poté už se nálada v salonu konečně trochu povznesla k lepšímu. Přece jen byl poslední večer ve starém roce.
***
Stála na konci zahrady po kotníky ve sněhu, zachumlaná ve hřejivém dlouhém kabátu a vzhlížela k obloze, na které se objevily s dunivou opožděnou ozvěnou první barevné záblesky ohňostrojů. I přímo na Golden Street nějaké děti výskaly kolem petard a jásavých vodotrysků.
Ruce v kapsách svírala v pěsti a rozzářenou noční oblohu vlastně skoro nevnímala. Poslední dobou se jí hlavou honilo tolik věcí…
Uslyšela tiché křupání sněhu. O chvíli později zůstal stát vedle ní. Zaslechla cvaknutí zapalovače. Ohlédla se po něm. Natáhl k ní krabičku s cigaretami.
Vytáhla ruku z kapsy a vzala si. Když jí připaloval, žlutý plamínek se odrazil v jeho očích, kterými ji upřeně sledoval. Odvrátila se a vyfoukla kouř směrem nahoru. V mrazivém vzduchu se rozplýval pomalu.
Pozorovali oba oblohu.
„Na Silvestra mají Lovci volno?“ otázal se po chvíli. „Že se dneska nikam neženeš…“
Zašklebila se: „Překvapivě asi ano. Taky dobře. Už jsem potřebovala chvíli klidu.“
Klepla cigaretou, aby z ní odpadl vyhořelý kousek. Ani nevěděla proč, ale opatrně k němu vztáhla svou mysl.
Na co teď myslíš, Draco? zeptala se ho.
Sám nevím, odvětil po chvíli. Na spoustu věcí…
Já taky, hlesla.
Angelo…
Hmm?
„Přemýšlím taky nad tím, jestli mám právo se tě na něco zeptat,“ pronesl už nahlas.
Úkosem na něj pohlédla.
„Vrtá mi to hlavou, i když se samozřejmě nechci hrabat ve tvých záležitostech…“
„Draco, klidně se ptej,“ vyzvala ho tiše.
Přesto chvíli váhal.
„Jde o ten tvůj sklep…“
Postřehl, jak ztuhla.
„Když jsem tam zavíral Snapea, nemohl jsem si nevšimnout dost nepatřičné výzdoby na zdech,“ osvětlil.
Mlčela a on ji nepoháněl.
„Opravdu to chceš vědět?“ vydechla nakonec po dlouhé době, když už jí z cigarety nezbývalo téměř nic.
Neodpovídal, nebylo to třeba.
„Byla bych nerada, kdyby ses pak odstěhoval,“ prohlásila s hořkým úsměškem.
„Zatím k tomu nevidím žádný důvod,“ odtušil. „Leda že bys mě chtěla vyhodit.“
Přes tvář jí přeletěl letmý úsměv a hned zase zmizel. Vytáhla hůlku, vyhodila nedopalek do vzduchu a zapálila jeho zbytek. Tmavý popel pomalu popadal do sněhu.
„Už je to dva roky,“ pronesla pomalu, když už si myslel, že vůbec nepromluví. „Jak už jsem ti říkala, někdy na konci srpna toho roku mě pustili mezi lidi a já začala plně pracovat na tom, aby zahynulo co nejméně nemrtvých. Jak já byla tehdy naivní…“
Odmlčela se.
„Musím chodit ven každý večer. To taky moc dobře víš. Jakmile jednou vynechám, mám problémy se pak ovládat, jako každý upír,“ pokračovala. „Tehdy jsem riskovala. Vynechávala jsem, krmila jsem se jen každý druhý večer, pak jsem to natáhla víc, na každý třetí… Hnusila jsem se sama sobě, chtěla jsem té proklaté krve pít co nejméně, ubližovat co nejmenšímu počtu lidí…“
Znovu ztichla. Připadalo mu, že se otřásla.
„Jenže jsem to všechno jen zhoršila. Bylo to někdy uprostřed prosince a já byla o hladu plné tři večery… V parku jsem narazila na nějakého kluka a pila jsem dlouho. Příliš dlouho. Když jsem se konečně odtrhla… Byl mrtvý.“
Draco mlčky pozoroval její nehybnou tvář. Byla někde daleko ztracená ve svých vzpomínkách.
„To mi dodalo. Byla jsem na tom tak špatně, že už jsem nechtěla ani žít. Jenže jsem neměla odvahu na to sehnat si zbraň a střelit se do hrudi. Tehdy už mě nehlídali. Bylo to na Vánoce. Zamkla jsem se ve sklepě a zlomila klíč.“
Draco ztuhl, Angela zmlkla. Sklopila hlavu a zavřela oči.
„Neměla jsem už pak ponětí o čase. Myslím, že jsem tam byla téměř týden, než mě našli. Umřel nějaký upír a začali se po mě shánět. Byla jsem ve stavu… Který už se téměř neslučoval ani s životem upíra, ale dostali mě z toho,“ z hlasu jí čišela bolest a Draco měl dojem, že se jí dokonce třese.
„Hodně mi tehdy pomohla Margaret. Srovnat se sama se sebou. I když to bylo těžké…“
Zvedla hlavu.
„Dodnes lituju, že jsem udělala něco takového. Byla jsem tak sobecká. Kdyby se mi to podařilo…“ obrátila se přímo na něj. Oči se jí leskly slzami. „Kdyby se mi to podařilo, tak bych tě pak nemohla….“
Právě teď už Angela nemohla dál mluvit.
Draco odhodil zbytek cigarety a beze slova ji vzal jednou rukou kolem ramen. I přes zimní oblečení cítil, jak se chvěje. Vděčně se o něj opřela a hleděla do země, zatímco on zase vzhlédl k rozzářené obloze.
536 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...