Fallen angels at my feet
Whispered voices in my ear
Death before my eyes
Lying next to me, I fear
EVANESCENCE
Rozhovor Angely a Darie se odehrál v dost podivné atmosféře. Sešly se v DEpressu jen pár dní poté, co to Angela navrhla. Seděly nad svými hrnky s kávou zaraženě a téměř mlčky. Darie do hovoru nebylo. Ještě se pořád nevzpamatovala z toho, jak ji Alex vyhodil. Od té doby se jí neozval. Angela z jejích narážek pochopila, co se mezi nimi přibližně odehrálo. Byla kvůli tomu smutná, ale Angelu nenapadalo nic, čím by ji mohla utěšit. Navíc měla neblahý pocit, že to Daria Dracovi zazlívá.
Alex se první týden po tom výstupu vůbec neukázal v práci. Řekli jim, že si vzal dovolenou a Dariiny kurzy teď vedl plešatý důchodce. Dělalo jí to starosti, ale jeho chování ji ranilo, takže si zakázala za ním chodit.
Černovláska od sebe odsunula talířek se skoro netknutým zákuskem a zahleděla se na upírku sedící naproti.
„Nevím, čeho je schopný, Angelo,“ pronesla pak tiše. „Dejte si na něj pozor. Oba dva.“
O Dracovi se moc nebavily. Daria se jen zeptala, jestli je v pořádku a Angela jí na to mohla bez výčitek svědomí přikývnout, ale jinak se tomu tématu raději zdaleka vyhnuly.
Rychle se rozloučily a každá šla svou cestou.
Výsledek rozhovoru tedy Angelu zrovna moc nepotěšil.
***
Nakonec zůstali Angela a Draco v sídle Malfoyů přes měsíc. Pro ně dva to zase nebyl tak špatný měsíc, když mohli být spolu a nic jim nebránilo v tom, aby si konečně plně projevovali vzájemnou náklonnost, takže se věnovali hlavně jeden druhému.
Přišel konec února, zima polevila a na ulicích se objevila typická nahnědlá kaše, po ránu doprovázená hustými mlhami. Za tu dobu se konflikt mezi upíry a čaroději stačil značně vyostřit.
Odbor Lovců i Ústředí bystrozorů verbovali, koho se dalo, aby s nimi šel proti těm ´krvechtivým stvůrám´. Vcelku se jim dařilo. Byl vyhlášen zákaz vycházení po setmění. Schvalovaly se pouze opravdu nutné vycházky a ve větším počtu osob. Dokonce i mudlům se doporučovalo, aby se po nocích pokud možno netoulali osamocení a jejich vláda to odůvodnila nějakým vražedným motorkářským gangem.
Ani upíři nelenili. Chystali na Lovce pasti, číhali na ně a bez milosti je zabíjeli. Čarodějů ochotných přidat se k Lovcům valem ubývalo.
Strach ze tmy začal ovládat všechny.
Většina lidí se na noc zabedňovala ve svých domech a čekala, jak to všechno dopadne. Někteří se odhodlali k obraně a nabízeli Ministerstvu výpomoc, několika málo čarodějům přišla celá tahle válka strašně narychlo vyprovokovaná a podezřelá, ale nic se svým tušením nedělali. A těch několik málo, kteří se snažili tuhle hrůzu zastavit, začínali být unavení. Nesmírně unavení.
Samanthu povýšili. Pracovala jako asistentka na ministrově sekretariátu. Harry si potěšeně mnul ruce, ale když se to dozvěděla Angela, hned jí to přišlo podezřelé a doporučila mu, ať si dávají pozor. Podle ní to bylo jen proto, aby je měli pod větším dohledem. Myslela si, že Harryho určitě podezřívají.
Sam přesto trochu prošťourala záznamy a donesla domů kompletní Meroghův rodokmen. Tedy jeho kopii. Když mu někdo pomáhal, tak to mohl být klidně někdo z jeho rodiny. Spíš to bylo vysoce pravděpodobné. Zatím se snažili získat informace o každém z nich.
Harry se snažil domluvit si schůzku s Aberforthem Brumbálem, ale byl to nesmírně zaměstnaný člověk, takže se k němu zatím vůbec nedostal.
Remuse a Dory do toho nechtěl tahat. Sami měli svých starostí dost.
Vidin, pomocí nichž Angela mohla zachránit nějakého nemrtvého, znatelně ubylo. Teď, když nenosila ten proklatý medailon, který je doslova přitahoval, to bylo jiné. Podařilo se jí ubránit tři nezodpovědné upíry a o chlup zachránila jednoho čistokrevného, který se dostal do pasti Lovců. Utekli skutečně na poslední chvíli. Doufala, že tentokrát už to nedopadne tak bídně jako předtím. Pořád ještě přibývalo mrtvých mezi těmi, kteří přežívali jen díky Angele, ať se nemrtví snažili tomu zabránit sebevíc, ale jejich seznam se chýlil ke konci…
Draco se někdy uprostřed měsíce vydal na jednu ze svých výprav do Gringottovy banky. Finance jim pomalu docházely, i když šetřili. Šel sám a nějakým záhadným způsobem se objevil s naditými měšci.
Angela nechápala, jak to dokázal. Sama měla s vybíráním z trezoru obrovský problém. Vždycky musela vyslat nějakou smyšlenou tetičku pod kletbou Imperio, aby s pomocí jejího klíče a ostrých argumentů peníze vybrala. Draco jí samozřejmě svůj způsob nehodlal prozradit.
***
Právě poslední únorový den už toho Daria měla dost. Sebrala se po škole a přemístěním se dostala do Sheffieldu. Zůstala stát před brankou. Váhala.
Ona za ním jde sice v dobrém, ale co když ho ještě pořád nepřešel ten vztek?
V práci se vůbec neukázal. Vedení už prý uvažovalo o tom, že ho dají vyhodit. Byli za ním doma, ale nikdo neotvíral. Nikdo o něm nic nevěděl. Už měsíc. Celý měsíc!
To ji donutilo. Co když se mu stalo něco vážného a ona tady postává jak tvrdé Y? Rázně si otevřela a zamířila k domu.
Nejprve jen zaklepala. Pak zazvonila. Dvakrát. Začala mu bušit na dveře. Když na chvíli přestala, jako by zaslechla uvnitř něco bouchnout.
To ji povzbudilo. Zabušila znovu.
„Alexi, já vím, že tam jsi!“ zavolala. „Otevři!“
Dobývala se do dveří tak dlouho, až už si myslela, že jí odpadne ruka, ale ty najednou povolily. Už to ani nečekala. Klesla s rukou dolů a napjatě hleděla na rozšiřující se tmavou škvíru, ve které se po chvíli objevil Alexův bledý obličej.
„No, to je dost!“ vyprskla s větší odvahou, než kterou cítila. „Na co si to tu hraješ? Na zimní spánek?! Jestli sis nevšiml, tak zima už skončila!“
Netečně na ni hleděl. Měl kruhy pod očima a strhaný obličej.
„Tak pozveš mě dál nebo mě necháš trčet na prahu?“ otázala se nevrle.
Trvalo mu, než rozevřel dveře a ustoupil od nich, aby mohla projít. Vešla do tmavé haly a prudce za sebou zavřela. Alex se šoural do kuchyně.
Vyrazila za ním. V místnosti se znechuceně rozhlédla po bordelu a chaosu, který tam panoval.
Bylo jí jasné, že celý měsíc tu ani nehnul prstem, aby trochu poklidil. Ztěžka se svezl na jednu z židlí u zasviněného stolu. Daria prudce roztáhla závěsy. Alexův obličej se zakabonil pod záplavou slunečního světla.
Otřásla se nad hnijícími zbytky jídla v koši a dřezu, které uviděla až teď.
„Copak ti přeskočilo?“ vyjela na něj. „V práci ses měsíc neukázal, už tě chtějí vyhodit! Cathy mi psala, že jí neodpovídáš na dopisy, má o tebe strach! Jsi tu zahrabaný jak v hrobě a o nic se nestaráš!“
Vzhlédl k ní. Až teď se na ni pořádně podíval.
„Dario… Já…“ jeho hlas byl podivně chraplavý.
„Co ty?“ vyštěkla. „Všichni si o tebe dělají starosti a tobě je to jedno?“
„Omlouvám se,“ zašeptal podivným tónem.
Povzdychla si. Chvíli hleděla na jeho nahrbenou postavu, pak hůlkou smetla z druhé židle špinavé utěrky a sedla si naproti němu.
„Měl by ses omluvit v práci. A taky svojí sestře,“ odvětila už klidněji.
„Já se ale omlouvám tobě,“ pronesl ztěžka. „Zachoval jsem se hrozně. Tys přece za nic nemohla.“
„Že ale trvalo, než ti to došlo,“ zahučela. Za nic na světě by nepřiznala, že se jí právě strašně ulevilo.
Nahrbil se ještě víc.
„Přece tady neshniješ zaživa, Alexi,“ pronesla tiše. „Proč se tak trestáš?“
„Nedokázal jsem to…“ zašeptal chraplavě. „Přísahal jsem, že jestli toho vraha najdu, tak ho zabiju. Ale nezvládl jsem to. Stál přímo přede mnou. Bezbranný. A já…“
Ztěžka se nadechl.
Daria se natáhla a stiskla mu ruku.
„Na tom není nic špatného,“ pronesla pomalu. „Tvoji rodiče by určitě nechtěli, aby se z tebe stal vrah.“
„Copak to nechápeš, Dario?!“ zahleděl se na ni skoro zoufale. „Nemůže mu to přece jen tak projít!“
Popadl ji za ruce a zvýšil hlas.
„Přece existuje nějaká spravedlnost! Nenávidím ho a pomstím se! Slyšíš? Já je pomstím!“
„Chceš ho udat?“ zeptala se nesmírně tiše.
Zarazil se a uhnul pohledem.
„Ne, to ne,“ vyrazil ze sebe. „Kdybych to pokládal za řešení, už bych to udělal. Vězení, to je příliš málo. Příliš málo. Ale já na něco přijdu.“
Náhle ji probodl očima a pustil její ruce.
„Ale jestli stojíš na jeho straně, měla bys jít,“ zasyčel chladně.
Váhala jen několik krátkých vteřin.
„Jsem na tvé straně, Alexi. Jen nechci, aby trpěla i Angela. Pořád je to má přítelkyně.“
„To máš pěknou kamarádku,“ odsekl. „Celou dobu ho kryla! Jak může mít ráda někoho takového, jako je on?!“
Daria zaraženě mlčela. Alex prudce vstal.
„Ale máš pravdu. Musím se vzpamatovat. Nejdřív tu trochu uklidím a pak zajdu na Groundwille. Doufám, že to ještě půjde napravit.“
Slabě se pousmála: „Určitě,“ vstala také. „Pomůžu ti, Alexi.“
Na krátkou chvíli si ji přitáhl k sobě do objetí.
„Děkuju, Dario.“
***
Angela už na ni čekala. Stála přibližně uprostřed jednoho z mnoha mostů pro pěší, který se tyčil nad Temží. Opírala se lokty o zábradlí, kolem hlavy jí ve větru povlávaly dlouhé vlasy a hleděla někam do dálky po proudu řeky. Slunce bylo dnes schované za mohutnými mračny, přesto bylo teplo. Březen převzal vládu po únoru, sníh už z ulic úplně zmizel, v kopcích se držel jen zuby nehty.
Daria se vydala pomalu směrem k ní. Upírka se nepohnula ani neotočila, přesto o příchozí věděla.
„Ahoj,“ pozdravila černovláska a opřela se o zábradlí vedle ní.
„Ahoj,“ odvětila Angela tiše.
„Kam jste se to prosím tě zašili?“ zeptala se Daria trochu vyčítavě. „Zkoušela jsem se s tebou několikrát spojit a sova se pořád s dopisy vrací. Nebaví mě čekat, až se ozveš ty.“
„Možná se to změní,“ odpověděla Blacková zamyšleně. „Záleží na tom, s čím za mnou jdeš.“
Daria si povzdychla.
„On vás nepráskne, Angelo,“ prohlásila pak vážně. „Na to je příliš hrdý.“
Její kamarádka na ni vážně pohlédla: „Už se ti omluvil?“
Přitakala: „Zašla jsem za ním. Mrzelo ho to.“
„Aby taky ne,“ procedila Angela. „Podle toho, o čem ses zmiňovala, byl pěkně sprostý.“
„Hmm,“ Darie se na to nechtělo reagovat.
„Jsi si jistá, že nás nechce udat?“ zeptala se jí znovu.
Daria přikývla: „Ale chce se mstít. Od toho jen tak neupustí. Ono se ani není čemu divit.“
„Nic jiného jsem nečekala,“ pokývla Angela hlavou. „Díky, že jsi mi to řekla, Dario.“
„To je snad samozřejmost,“ pronesla podivným tónem.
Angela se na ni upřeně zahleděla.
„Nechceš mi říct ještě něco?“ zeptala se tiše. „Jako třeba že s ním souhlasíš? Že jsi na jeho straně?“
Daria mlčela a dívala se na řeku.
„Vlastně ani nic říkat nemusíš,“ usoudila Angela. Stejně věděla, jak o tomhle Daria smýšlí. „Měj se hezky,“ rozloučila se a odvrátila se od ní.
„Angelo?“ zarazila ji Prescottová.
Upírka zůstala stát.
„Když jsem přicházela… To, jak ses dívala na vodu… Naposledy jsem u tebe viděla takový výraz, když jsi byla s Harrym,“ pronesla Daria pomalu.
Její kamarádka mlčela.
„Jen jsem chtěla, abys věděla, že ti to přeju. Přeju ti, abys mohla být taky konečně šťastná. A jestli to má být s ním… Tím líp.“
Angela Blacková se k ní udiveně otočila zpět.
„Vždycky jste k sobě patřili, víš,“ pokračovala Daria vážně se zvláštním úsměvem. „Jen jste to ani jeden nevěděli. Nebo nechtěli vědět,“ pokrčila rameny.
Angela na ni trochu strnule hleděla.
„Snad sis nemyslela, že to nepoznám?“ pronesla její kamarádka pomalu. „Záleží ti na něm víc, než možná sama tušíš.“
Oslovená se stále nevzmohla na žádnou odpověď.
„Tak na sebe dávej pozor. Ahoj,“ rozloučila se Daria a odkráčela pryč od ní stejným směrem, jako přišla.
Angela se za ní dívala zaraženě, ale ne zase překvapeně. Přece jen byla Daria její přítelkyně dlouhou dobu a znala ji dobře. Myslela si, že už ne tolik, ale tohle ji právě vyvedlo z omylu. Nakonec se pro sebe usmála a vydala se svou cestou.
***
Neměla ten dům ráda. Vůbec ne. Panovalo v něm přítmí a nevlídný chlad, přestože vytápěli jako o život. Několikrát měla v minulých týdnech pocit, že na ni někdo upírá zlověstný pohled, přitom v celém sídle nikdo jiný než oni dva nebyl.
Když byla spolu s Dracem, nic z toho jí nevadilo. Cítila se dobře a bezpečně. Ale když někde zůstala sama, nedokázala se ubránit husí kůži. Stejně jako teď. Po sprchování jí otřásla zima. Spěšně se sušila, aby se zahřála. Alespoň že ze sebe smyla tu krev… Ten večer se jí příliš nedařilo. Mudlové byli přece jen o dost opatrnější než obvykle.
Rychle se zabalila do zelenkavého županu až po kotníky, uklidila po sobě v koupelně a vydala se po schodišti dolů. Bránila se přitom nutkání otočit se a jít pozadu, aby viděla na odpočívadlo za sebou. Z kuchyně se linula vůně svařeného vína.
Labužnicky nasála provoněný vzduch a nakoukla dovnitř. Draco se díval vysokým oknem ven, na peci za ním se kouřilo z nevelké konvice. Sklesle se posadila na židli ke stolu a snažila se nevnímat lákavý opar.
Draco se odvrátil od okna, obešel stůl a zastavil se za ní. Sklonil se a políbil ji na krk.
Zachvěla se, ale tentokrát ne zimou.
„Dáš si se mnou?“ zeptal se tiše.
„Přece víš, že…“ nadechla se k námitkám.
„Vím, ale docela dlouho jsem tě neviděl opilou,“ zašeptal jí přímo do ucha a se škodolibým úsměvem se vzdálil.
Angela s nakrčeným obočím sledovala, jak nalévá víno do dvou hrnků. Pak je položil na stůl a sedl si naproti ní. Vyzývavě se na ni zahleděl. Angela pro změnu hleděla na plný hrnek.
„Ze dvou deci vína ti přece nemůže být špatně,“ pronesl chlácholivě.
Něco si pod nosem zamručela, ale nakonec si víno přitáhla k sobě.
„Mluvila jsem s Dariou,“ prohlásila zamyšleně.
„A?“ pobídl ji.
„Taky věří tomu, že nás Alex neudá,“ odvětila ztěžka.
„Kdyby to měl v úmyslu, už by se to hemžilo bystrozory i tady,“ reagoval na to. „Nenechali by nic náhodě. Říkal jsem to.“
„Chtěla bych se vrátit domů,“ vydechla Angela.
Upřeně se na ni zahleděl.
„Byla jsem to tam zkontrolovat. Od našeho odchodu se tam nikdo nesnažil dostat. A bezpečno je tam taky,“ sama sobě zněla jako žadonící prosebník.
Chvíli se na ni upřeně díval.
„Nelíbí se ti tu,“ neptal se, jen konstatoval.
Trochu neklidně se zavrtěla na židli: „Není to nic proti tvojí rodině, já jen…“
„Rozumím,“ nenechal ji domluvit a opatrně si usrkl vína. „Jestli to opravdu chceš, vrátíme se. Nemám nic proti.“
Usmála se. Tak krásně, až si nemohl pomoct a úsměv jí oplatil.
***
„Konečně!“ zajásala Angela nepokrytě a skácela se do svého oblíbeného křesla u krbu.
Draco překročil její tašku, kterou pohodila přímo ve dveřích, a zahleděl se na její spokojený obličej.
„Nechtěla jsi zkontrolovat a posílit to zabezpečení?“ protáhl tázavě.
Úkosem se po něm podívala.
„Nebuď takový morous,“ mrkla na něj. „Nejprve nám uvařím něco dobrého, a pak se na to vrhnu.“
„Aby už nebylo pozdě,“ odtušil nevesele.
Zhluboka si povzdechla a vstala. Pomalu přešla až těsně k němu.
„Jestli ti bylo milejší úžasné sídlo Malfoyů, stačilo říct,“ pronesla a nakrčila obočí. „Ale já bych tam už s tebou nezůstala.“
Chtěla se od něj odvrátit, ale on ji popadl za ruku.
„Opravdu ne?“ zeptal se vyzývavě a přitáhl si ji k sobě.
„Ne,“ trvala na svém Angela, ale nechala se obejmout kolem pasu.
Sklonil se k jejím rtům a dlouze ji políbil.
„Kdybys nekecala,“ zašeptal a shrnul jí vlasy na levé straně za ucho.
„Máš už hlad?“ zeptala se se zavřenýma očima.
„Ani ne,“ odvětil suše.
Na to se mu pověsila kolem krku.
„To je dobře. Já taky ne. A to zabezpečení počká,“ prohlásila rázně a vrátila mu polibek způsobem, který mu na dlouho vzal řeč.
Když se v dolním okně rozzářilo hřejivé světlo, postava nehybně stojící na okraji lesíka za domem Rosierových se spokojeně ušklíbla.
Věděl, že se nakonec vrátí domů. Měla pro tu barabiznu slabost a on je určitě s ní. Drželi se jeden druhého jako klíšťata.
Přitáhl si límec těsněji ke krku a vzhlédl k obloze plné hvězd. Konečně se dočká odplaty. Konečně, po tom nekonečném čekání.
Odvrátil se od domu s jediným rozsvíceným světlem a neslyšně zmizel ve stínech lesa.
***
„Tohle všechno myslíš smrtelně vážně, Harry?“ otázal se Ron velmi nevěřícným tónem a nahnul se přes stůl tak, že téměř překotil hrnek s horkou kávou.
„Samozřejmě,“ přitakal obyvatel Grimmauldova náměstí rázně.
„To jste kvůli ní tak otočili??“ divil se Weasley dál.
Harry se zaškaredil, Samantha se po něm otočila od trouby.
„Ne. Neděláme to kvůli Angele,“ odsekl Harry.
„Nejen kvůli ní,“ zdůraznila Sam hluše.
Oba dva se po ní podívali, v kuchyni se chvíli rozhostilo dusné ticho.
Harry si odkašlal.
„Ta válka se prostě musí zarazit. Jinak to špatně dopadne,“ pronesl vážně. „Legraci bych si z toho fakt nedělal.“
„A já ti s tím mám jako pomoct?“ ušklíbal se Ronald.
Harry bez zaváhání přikývl.
„Čím víc lidí bude s námi, tím líp. To je ti určitě jasné.“
„Ale, Harry, jak já můžu…“ nadechl se Ron.
„Potřebujeme přesvědčit Brumbála,“ přerušil ho Harry. „Nebo prostě někoho, koho si Fénixův řád vyslechne. Umíš si představit, jak budou na tohle téma všichni hákliví.“
Ron na něj chvíli nechápavě civěl, než si založil ruce na hrudi.
„A to si myslíš, že tebe poslouchat nikdo nebude?“ pronesl uštěpačně.
Harry se zarazil, Samantha rovněž.
„Harry, jsi přece Vyvolený!“ prohlásil Ron na celou kuchyň. „Ten, který dvakrát přežil! Ten, kdo porazil Pána zla! Budou ti naslouchat se zbožnou úctou!“
„To mě vůbec nenapadlo…“ dostal ze sebe Harry.
Na to se Ron rozesmál: „Typické.“
To už se smála i Samantha a šla Harryho obejmout.
***
Sice trochu unavená, ale nadmíru spokojená, za sebou zavřela dveře. Konečně to začínalo vypadat nadějně. Počet umírajících upírů, které kdysi zachránila, se zmenšil na nulu. Vidin už neměla tolik co dříve, ale ze záchrany těch několika svých soukmenovců měla dobrý pocit.
Ten večer se to docela protáhlo, ti dva mladí upíři ji totiž pozvali na oslavu narozenin, takže se dostala domů až k ránu. Ještě ale nesvítalo.
Zula si boty a sundala kabát. Vystoupala po schodech nahoru do svého pokoje a našla Draca spícího v její posteli. S něžným úsměvem přistoupila blíž.
Ani ve spánku neměl tvář klidnou. Rysy v obličeji měl nepřirozeně stažené… Čím vlastně? Bolestí? Vinou? Žalem?
Ne. Ani jedno z toho, pomyslela si.
Smutek. To bylo to, co se mu zračilo v obličeji.
Stáhla si gumičku z vlasů a sundala kalhoty. Pomalu vklouzla k němu pod deku, aby ho neprobudila a stulila se zády k němu. Draco něco ve spánku zamumlal a pak položil ruku přes ni. Stočila se k němu ještě blíž a zavřela oči. V jeho náručí se vždycky cítila tak bezpečně.
Klidně se propadla do temnoty svého podivného spánku…
*
Po krajině, která se v tento měsíc pomalu probouzela do jara, se rozlilo první denní světlo. Rozbředlé zbytky sněhu narušily kroky. Spousta nohou rozšlapávala napůl rozměklou hlínu na místech, kde už sníh roztál. Vzduchem se nesl nesmírně tichý šepot. Zlomilo se několik větviček na velkém keři, jiný se rozechvěl prudkým pohybem.
Na dům, který na první pohled vypadal omšele, dopadl sluneční paprsek. Pak stále další a další až bylo celé horní patro ozářené vycházejícím sluncem.
Napjatý šepot zesílil, pak náhle ztichl. Vzduchem se nesla temná hrozba.
*
Celým domem se rozlehl nepříjemně hlasitý zvuk, zaduněl pokoji, rozvibroval vzduch a ztichl. Draco byl na nohou jako první, Angela se probírala pracněji a posadila se na posteli. Zvuk se rozlehl znovu, stěny pokoje rudě zapulzovaly.
„Proklatě…“ procedila Angela mezi zuby, prudce vyskočila z postele a začala se soukat do kalhot.
Draco se natáhl po těch svých a pak se přesunul k oknu, zapínajíc si cestou ledabyle přehozenou košili. Angela se postavila z druhé strany už s hůlkou v ruce.
Varovný zvuk se mezitím několikrát zopakoval a neustával.
Za hranicí zahrady spatřili mnoho postav v tmavě modrých hábitech se vztaženými hůlkami. Neúnavně se dobývali na Angelinu ochranu, kterou včera večer tak pracně vybudovala.
Angela sprostě zaklela a vyřítila se z pokoje na chodbu k oknu, kterým mohla vidět na ulici. Musela přimhouřit oči před denním světlem. Když viděla zase pořádně, Draco už stál vedle ní.
Další bystrozorové stáli venku na ulici a vzhlíželi k oknům. Jejich odeklínači pracovali na nějakých znacích před hranicí štítu, který byl teď jasně viditelný.
Angela se otočila na Draca.
„Promiň,“ zašeptala neskonale provinile.
„Na to bude čas později,“ odtušil zdánlivě klidně. „Co teď?“
Dům se náhle mírně otřásl, poplašné zařízení naposledy zařvalo a ztichlo.
„Kruci…“ vydechla překvapeně Angela.
Nečekala, že by se přes její ochranu dostali tak rychle. A už se řítila ke schodišti. Draco za ní.
„Vezmi si zadní část, já jdu dopředu. Zabezpečíme to nejlíp, jak se dá. Pak zpátky nahoru,“ sypala ze sebe úsečně. „Můžeme jim zmizet ze střechy. Na půdě mám košťata.“
„Dobře,“ přitakal Draco, aby věděla, že rozuměl.
Angela se vrhla k hlavnímu vchodu, na který už začaly dopadat tlumené rány, za okny se míhaly paprsky světla. Draco měl víc času. Cesta přes zahradu jim přece jen zabrala nějakou dobu.
Hůlky se jim oběma v rukou jen míhaly, jak vykreslovali kolem dveří i pod okny složité obrazce. Angela pak ještě vletěla do kuchyně a nachystala pod oknem past.
Shora se ozval ohlušivý třeskot skla. Škubla sebou.
No, to snad ne…, mihlo se jí v mysli.
„Angelo!“
To ji volal Draco. Uslyšela praskot dřeva z haly.
Kolik jich pro Merlina je? Jak se sem můžou dobývat tak zatraceně rychle?
Vyřítila se z kuchyně, Draco na ni čekal pod schodištěm a napjatě vzhlížel nahoru. Přidala se k němu a s napřaženými hůlkami začali stoupat neslyšně po schodech. Dva bystrozory, kteří se nahoře neopatrně odkryli, smetli bezohledně z cesty.
Pečlivě zabezpečený hlavní vchod s praskotem povolil. Angela se otočila dolů a jen na poslední chvíli odvrátila odzbrojující kletby, které jim mířily do zad. Vytvořila štít a ustupovala pozpátku s Dracem nahoru.
Povolily další dveře – ty zadní. Bystrozorská úderná jednotka se hrnula dovnitř.
„Utekli nahoru!“ vykřikl jeden z prvních, který byl v domě.
Angela vykreslila do vzduchu několik znaků a pod nimi se přes celé schodiště utvořila neprostupná a neprůhledná stěna, jakoby z ledu.
Nahoře se zatím nikdo další neobjevil. Postrčila Draca ke konci chodby a mávla hůlkou ke stropu. Objevily se úzké příkré schůdky, které se jim poskládaly k nohám. Draco se snažil obsáhnout pohledem obě strany chodby.
Zaslechla zdola zuřivé výkřiky, které byly tlumeny její stěnou.
„Běž,“ pobídla Draca rázně a sama se otočila čelem k rozbitému oknu v chodbě.
Draco začal stoupat rychle nahoru, od schodiště se ozval škaredý praskot. Angela švihla jednu kletbu do okna, kde se objevila hlava dalšího bystrozora. V tu chvíli se rozletěly dveře pokoje její matky na třísky, které jí poškrábaly obličej. Sotva stačila přivřít oči.
Spíš instinktivně se vyhnula další kletbě a naslepo zaútočila. S obrovským štěstím zasáhla a bystrozor odletěl s bolestným řevem zpět do místnosti.
„Angie!“ vykřikl Draco a natáhl k ní ruku z horní části schodiště.
Její ochrana u schodiště s ohlušujícím rachotem povolila. Už na nic nečekala a chytila se jeho napřažené dlaně. Pevně ji sevřel.
Ve chvíli, kdy stoupla nohou na první příčku, za sebou vycítila nebezpečí. Sehnula se dolů a kletba jí proletěla těsně nad hlavou. Vyhodila bystrozora zpátky oknem ven.
Draco ji táhl nahoru k sobě.
Podívala se mu do tváře a uviděla jeho oči naplněné strachem. Ale ne strachem z bystrozorů. Odrazila se, aby se dostala nahoru k němu, ale v tu chvíli ji zasáhlo kouzlo jednoho z útočníků, který jako první vyběhl schodiště. Draco se ji snažil udržet, ale její dlaň se mu vysmekla. Hodilo to s ní na zeď, bolestivě si narazila záda.
Vzhlédla k bledému obličeji nad sebou.
Běž, vyslala k němu naléhavě.
Pak už se obrátila k modrým hábitům u schodiště a bezohledně po nich metala nejhorší kletby, které znala. Byla dost rychlá na to, aby se vyhýbala těm jejich.
Zaslechla skřípot za sebou, ale byla by se otočila pozdě, kdyby bystrozora za ní nezabavil Draco, který seskočil dolů.
Odpustila si vzteklý komentář, na který stejně neměla čas a věnovala se plně obraně před už značně zuřivě útočícími bystrozory.
Oba se drželi stále blízko příkrých schůdků a útočníci pochopili, že jim chtějí zdrhnout půdou.
Bili se sice skvěle, ale byl to předem prohraný boj. Útočících byla příliš velká početní převaha. Vratké schodiště se po chvíli rozletělo v záplavě třísek, Draca se jim podařilo zatlačit do jednoho z pokojů a Angela tak zůstala v chodbě sama. A ať se snažila, jak chtěla, nemohla se bránit útokům z obou stran. Udržovala kolem sebe ten nejlepší štít, jaký uměla, ale ten pod náporem slábl. Doléhaly k ní i zvuky zuřivého souboje v pokoji za ní.
Pak se mezi bojujícími objevil Lovec. Poznala ho okamžitě. Na zádech brašna, v rukou samostříl, v očích vražedný výraz. Neměla ani čas, aby ho v duchu poslala do všech pekel.
Jeho útoku se vyhnula – stříbrná šipka proletěla nad ní, jenže polevila v pozornosti a další Lovec za jejími zády toho náležitě využil.
Do levého ramene se jí zakousla ostrá pálící bolest, její štít povolil úplně. Vzápětí poté ji popadlo něčí kouzlo. Bezmocně letěla vzduchem a přistála na vrcholu schodů.
Aniž tomu mohla zabránit, začala se kutálet dolů a s každým otočením si přivodila další bolestivou modřinu. Zastavila se až na jejich úpatí, s šipkou bolestně zaraženou do svalu v rameni. I přes vidění zastřené bolestí nad sebou spatřila stíny několika postav. Za nimi scházely ze schodů další. Nahoře v patře se z míst, kam zahnali Draca, rozléhaly ostré rány a dunění.
Matně si uvědomovala, že úplně likvidují jeden z pokojů v jejím domě. Přiměla se k tomu, aby se rychle postavila, až pak jí došlo, že za svého letu někde ztratila hůlku.
Další kletba s ní smýkla znovu k zemi, zastavila se někde pod schodištěm. Už ztrácela orientaci. Shromáždili se u ní tři Lovci, bystrozorové zůstali v pozadí. Pronásledovatelé upírů se škodolibě ušklíbali.
„Tak už tě tu máme, holubičko,“ zavrčel jeden z nich.
Angela mu plivla pod nohy. Odměnou jí byla krutá bolest v celém těle.
Draco ze sebe vydával jen to nejlepší, celý pokoj byl už jedno velké smetiště. Mohl utéct oknem, které ještě zůstávalo v celku, ale v žádném případě tu přece nemohl nechat Angelu. Tušil, že je na tom zle, zůstala na chodbě sama.
Bystrozorové, kteří ho zaháněli v místnosti do kouta, byli odhodlaní a byli to určitě jedni z nejlepších. Taky se ho za každou cenu snažili dostat živého a on toho patřičně využíval.
Už dva se stáhli na chodbu, jenže ho nahradili další čtyři a to už prostě nemohl ustát.
Navíc se mu v hlavě rozlehl naprosto nečekaně Angelin bolestný výkřik. Ale v reálu neslyšel nic. Držela se.
Jeden ze starších bystrozorů využil jeho zaváhání a odzbrojil ho.
Draco před nimi zůstal stát vyčerpaný, zadýchaný a bezbranný.
„Co sis myslel, ty šmejde?“ zachrčel zadýchaně jeden z nich – Vebersky. „Že nám budeš zdrhat věčně?“
Draco na to nic neřekl.
Spoutali ho, neurvale popadli a odváděli dolů. Vzpouzel se a zoufale se rozhlížel po Angele. Nikde ji neviděl, obklopovaly ho jen modré hábity a namířené hůlky.
Pak ji konečně zahlédl. Ležela zbitá do krve pod schodištěm, oči zavřené. A její ruka…
Trhl sebou tak silně, že ho muselo zadržet několik bystrozorů.
„Jen pojď, ty hajzle,“ procedil jeden z nich. „Jsi pro nás cennější než ta tvoje kurvička.“
Draco mu dupl na nohu, protože končetiny měl volné a vzpouzel se tak, že ho museli částečně znehybnit. I tak ho pracně táhli ven zadními dveřmi.
Když s ním smýkli dolů z verandy, ucítil kouř. Poplašeně se rozhlížel, ale jeho zdroj nalezl, až když došli ke konci zahrady ke kruhu dalších čarodějů s napřaženými hůlkami a otočili ho tváří zpět k domu.
Dům Golden Street 33 hořel. Podivně narudlé plameny se chtivě zmocňovaly horního patra a jejich odlesk spatřil i dole.
Zděšeně ztuhl. Angela… Nechali ji tam…
Několik bystrozorů postoupilo blíž k domu a ohlédli se po jednom ze svých nadřízených, který velel celé akci. Ten kývl. Z jejich hůlek se vylilo jasné světlo a zahalilo celou siluetu budovy, která mu byla po dlouhou dobu opravdovým domovem.
Vztekle zařval a naprosto přestal ovládat své emoce. Bystrozorové v okruhu dvou metrů od něj odletěli jako hadrové panenky a s pleskáním a hekáním popadali na zem. Provazy, které ho poutaly, povolily a spadly mu k nohám.
Jeden z mladých členů bystrozorského sboru, který se válel ve zbytcích sněhu opodál, mu pohlédl do tváře a šokovala ho míra bolesti a zuřivosti, kterou v ní uviděl.
Jako beze smyslů se Draco Malfoy rozběhl směrem k hořícímu domu. Úderná jednotka ministerstva byla nejprve tak překvapena, že se k němu přiblížil na několik metrů, než ho k zemi smetlo několik omračujících kleteb.
Padl tváří do bahna a poslední co mu zůstalo před očima, byl obraz hořící haly, ve které Angela zůstala uvězněná.
*
Bolelo ji skoro celé tělo z ran, které jí uštědřili. Vůbec se s ní nemazlili. Dokud měli čas, pěkně si to užili. Jeden z nich ji pak chtěl bez okolků zastřelit, ale další ho zarazil s tím, že má lepší nápad. To si ještě pamatovala.
Hlava ji brněla jako snad ještě nikdy, před očima měla podivnou mlhu a na pravé ruce ji něco příšerně pálilo. Nadzvedla opatrně hlavu z podlahy.
Sice toho moc neviděla, ale bylo jí jasné, že hala je úplně prázdná. Byli pryč. I Draco. Odvedli ho.
Namáhavě a s bolestným zasyčením se přetočila na bok. Pohlédla na své pravé zápěstí. Měla na něm pouta z čistého stříbra. Zůstala na ně nechápavě civět. Kde je jejich druhý konec?
Někde z patra k ní dolehlo podivné hučení. Nevšímala si ho a očima zaostřila na úzký řetěz, který od pout někam vedl někam nad ni.
S velkým úsilím se dostala na kolena a posunula se tak, aby viděla, kam to prokleté stříbro pokračuje. Druhý konec byl připevněný k tomu prvnímu, na co přišli. K zábradlí u schodiště asi metr a půl nad ní.
Hukot zesílil, zapraskaly plameny. Trhla sebou.
Konečků svých vlasů, které ji zašimraly někde za krkem, si ani nevšimla. Neuvědomila si, že o svou záplavu v průběhu bitky přišla.
Začínalo jí být pěkné horko, do nosu jí vnikl štiplavý kouř.
V domě hořelo. Věděla, že musí vstát a něco udělat. I když jí to teď připadalo strašně těžké.
Po několika pokusech se jí konečně podařilo vstát, i když se přitom musela opírat o zeď. Před očima se jí dělaly mžitky, ale udržela se na nohou. Potřásla hlavou a překlopýtala dál od schodů. Vzhlédla. Obraz na stěně už olizovaly chtivé plameny.
Do mozku jí dorazila informace, že jestli sebou hezky rychle nepohne, tak tady umře. Ustoupila ještě o krok a trhla stříbrným řetězem. Pak znovu. A zase, prudčeji. Nic. Zábradlí bylo bytelné a ona neměla sílu.
Skoro se rozbrečela, ale místo toho se rozkašlala. Vzápětí se ohnula v pase, jak to zabolelo. Asi měla zlomených pár žeber.
V domě kvapem ubýval dýchatelný vzduch. Na kůži cítila žár kouzelných plamenů, které se rychle šířily. Hladově jí rezonovaly v uších, tak hlasitě, že už neslyšela nic jiného.
Hrůza ze smrti v ohni jí dodala trochu síly. Když tu zůstane, kdo pomůže Dracovi?
Popadla řetěz oběma rukama, i když jí škvířil kůži na dlaních a vší silou zatáhla. Sloupek z pěstěného dřeva s praskotem povolil.
Angela přepadla dozadu znovu na zem a zavyla bolestí. Uvolněné stříbro jí dopadlo na hruď.
Jak nejrychleji dokázala, se obrátila na bok. Řetěz se z ní s cinkáním svezl. Tiše zasténala.
Zář ohně se výhrůžně dobývala za její zavřená víčka.
Pracně otevřela oči a pohled jí padl k zadním dveřím. Tam už byla jen ohnivá zeď. Vyškrábala se na kolena, i když ji ten proklatý řetěz táhl pořád k zemi. Otočila se k přednímu vchodu. Nic než plameny.
Zaklela, vzápětí se znovu rozkašlala. Nahoře se něco s praskotem zřítilo, v kuchyni cosi bouchlo. Horko, bylo jí strašné horko. Oči ji bolely a štípaly.
Tvrdohlavě odolávala panice, která ji hrozila pohltit. Po čtyřech se vydala ke vchodu do obýváku, kde ještě nebyly plameny. Ruka jí dopadla na nějaký střep a škaredě ji pořezal, ale nevěnovala tomu žádnou pozornost. S vypětím sil dolezla do pokoje a s nadějí vzhlédla k velkému oknu. Veranda za ním už hořela také. Odtáhla se dál do místnosti, z haly na ni dýchalo nepříjemné horko. Opřela se o křeslo a nějakým zázrakem se jí podařilo znovu postavit. Překulhala k oknu. Mohla by to zkusit proskočit…
Než se o to stačila byť jen pokusit, sklo vybuchlo, zasypalo ji záplavou střepů a odhodilo směrem ke krbu. Musela na chvíli ztratit vědomí, protože když znovu otevřela oči, hořel i obývací pokoj. Neviděla už téměř nic z bývalého vybavení, odhalená kůže na rukou a na obličeji ji neuvěřitelně pálila.
Už jen instinktivně se sunula dozadu po loktech, pryč od plamenů. Narazila zády do překvapivě chladné kamenné zdi. Došlo jí, že se odsunula do krbu. Bolestně zavyla. Dobrovolně vlezla do té nejlepší pasti. Vzhlédla nad sebe. Tam… Vysoko nad ní. Malý otvor světla. Slunce.
Zoufale se pokoušela vstát, zatínala nehty do zdi. Po marných snahách se skácela do vychladlého popela a její oči zůstaly zírat do zuřících plamenů. Raději je zavřela. Chtěla mít v posledních chvílích života před sebou něco úplně jiného.
Náhle se jí na tváři dotklo něco chladného a nesmírně příjemného. Horko i žár jakoby pozbyly své síly. Už necítila pach z vlastního spáleného masa, už necítila bolest.
Namáhavě pootevřela oči. Uhodila ji do nich podivná stříbrná záře, která zastínila i požár zuřící teď už v celém domě.
Zamžikala. Pak ve světle rozeznala tvář. Mírně se usmívající tvář svého otce. V celém těle se jí rozlil požehnaný klid. Přišel si pro ni. Hladil ji po zbytcích vlasů a stále se usmíval.
V posledním matném záblesku vědomí se jí před vnitřním zrakem mihla ještě jedna tvář. Dracův obličej ve chvíli, kdy se její dlaň vysmekla z jeho napřažené ruky.
Pak už s pocitem bezpečí nechala své myšlenky sklouznout do nekonečné temnoty.
***
Harry po dlouhém váhání nechal Samanthu raději doma. Nechtěl Ginny zbytečně provokovat. Ale ta vypadala překvapivě v pohodě. Harryho normálně pozdravila a při obědě seděla naproti němu. Členové rodiny Weasleyů se po nich sice dívali trochu úkosem, ale jinak všechno probíhalo v pořádku.
Jen pan Weasley se někde zdržel. Molly už chtěla začít bez něho, když vtrhl do dveří.
„Arthure! Kdes byl?“ založila si ruce v bok. „Přece jsi měl mít na odpoledne volno!“
„Já vím, omlouvám se,“ vyrazil ze sebe pan Weasley a sesunul se na židli v čele stolu. „Ahoj, Harry.“
„Dobré odpoledne,“ odvětil Harry s úsměvem.
„Na Ministerstvu je trochu blázinec,“ vysvětloval pan Weasley, zatímco Molly hůlkou nakládala na stůl každému plný talíř. „A bystrozorové dneska slavili.“
„Slavili? Co?“ otázal se Ron, sedící vedle Harryho, zvědavě.
„Tomu neuvěříte,“ pronesl Arthur a dramaticky se odmlčel. „Chytili Draca Malfoye.“
„Cože?!“ vyskočil Harry ze židle, až za ním s bouchnutím dopadla na zem.
Všichni se po něm podívali.
„Jak?! Kdy?!“ vyhrkl.
„Dnes za svítání,“ odpověděl pan Weasley. „Už se chystá zvláštní vydání Věštce.“
„Přesněji řečeno, už ho mají hotové,“ pronesl George tiše, jelikož se díval oknem ven.
Sledovali jeho pohled. K domu se řítila šedá sova.
„Speciální ministerské sovy?“ povytáhla Molly obočí. „Nepřehánějí to trochu?“
Ron šel okno otevřít a sova jim vhodila výtisk dovnitř. Hned zase s plácáním odlétla, ani peníze nechtěla. Ron zavřel okno a sehnul se pro ně. Rozložil si je před sebou. Když jeho tvář vykoukla zpoza listů, byl poněkud pobledlý. Hleděl na Harryho.
„Rone? Co se děje?“ zeptal se Harry ztěžka.
Weasley mlčel jak zařezaný.
„Tak Rone, co tam píšou?“ ptala se i Ginny.
„Co je v těch novinách?“ tázal se Harry znovu důrazně.
Ron mu je pomalu podal, Harry musel odolat nutkání vyrvat mu je z rukou. Sjel pohledem palcové titulky.
NEBEZPEČNÝ SMRTIJED DOPADEN!
MALFOY KONEČNĚ ZA MŘÍŽEMI!
Blacková uhořela v domě, kde se skrývali
Harry ztuhl jako solný sloup.
„To není možné…“ zašeptal chraplavě. „To snad ne.“
519 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...