Skip to content

Kapitola dvacátá sedmá – Soudní proces

[Celkem: 5    Průměr: 5/5]

Kdo chce žít, potřebuje k tomu srdce, které dokáže čelit utrpení.

Člověk musí vědět, že časy mohou být jednou dobré a jednou zlé.

A hodný obdivu je takový člověk, který je za dobro vděčný a dokáže snášet zlo.

                                                                                        JOHANNES MARIO SIMMEL

 

Potichu za sebou zavřel dveře, ale Samantha ho přesto zaslechla a vykoukla z dolního salonu. Napjatě se zadívala do jeho tváře.

„Takže už to víš,“ vydechla tiše po chvíli.

Pomalu přikývl. Přistoupila k němu a objala ho. Pevně si ho k sobě přitiskla. Nehýbal se.

„Mrzí mě to, Harry, opravdu,“ pronesla s tváří opřenou o jeho rameno.

Odtáhla se od něj a jednou rukou ho pohladila po tváři. Díval se na ni, ale zároveň někam skrz ni. Zasmušile se odtáhla.

„Pojď,“ vyzvala ho tiše. „Udělala jsem čaj.“

Stáhl ze sebe bundu a následoval ji dolů do kuchyně. Sam už měla otevřený kredenc a vytahovala dva hrnky. Na stole byl rozložený speciální Denní věštec. Na stránce vlevo dole Harry zahlédl černobílou fotku domu v plamenech. Pak se Sam otočila, noviny shrábla a složila. Položila je na polici nad sebou. Posadil se ke stolu a mlčky ji pozoroval.

„Chceš do toho cukr a citron?“ zeptala se.

Přikývl. O chvíli později se posadila co nejblíže k němu a přisunula k němu kouřící hrnek. Krásně to vonělo.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ pronesl Harry nesmírně potichu.

Samantha se natáhla a pevně sevřela jeho ruku, kterou měl položenou na stole.

„Ale byl jsem se tam podívat,“ přiznal se.

Sam stiskla rty. Držela se, aby nic neřekla.

„Ještě pořád z něj sálalo nesnesitelné horko,“ pokračoval. „Nikdo uvnitř nemohl přežít. Ani upírka. Tohle si nezasloužila,“ dokončil a pečlivě se snažil ovládat svůj hlas.

Viděla na něm, že ho to bolí. Prožili toho spolu s Angelou Blackovou příliš na to, aby nad její smrtí mohl jen mávnout rukou a dělat, že to s ním nic neudělalo. Nedivila se tomu. Jen mlčela. Nemělo cenu něco říkat.

Nečekaně se pohnul a chytil ji křečovitě za ruku. Pak se jí zahleděl do očí.

„Nevím, jestli to zvládneme bez ní, Sam,“ vyrazil ze sebe skoro nešťastně. „Zastavit to.“

„Určitě,“ odpověděla vážně. „Společně ano, uvidíš.“

„Ještěže mám tebe,“ zašeptal a zvedl si k ústům konečky jejích prstů, aby je mohl políbit.

Jemně se pousmála: „Vždycky tu s tebou budu, Harry.“

***

 

Odnášel nádobí od večeře do kuchyně, když se bez zaklepání či podobně zdvořilého gesta rozletěly dokořán hlavní dveře a do předsíně se vřítila Daria s rozepnutým kabátem a rozcuchanými vlasy. S rozlíceným výrazem se na něj vrhla, až mu vyrazila nádobí z ruky. Talíř při dopadu praskl, příbor narazil do zdi a dopadl hned vedle něj.

Daria ho začala tlouct do hrudi jako smyslů zbavená.

„Jak jsi to mohl udělat?!“ zaječela. „Ty lháři! Zrádče! Proč jsi to udělal?!“

Konečně se mu podařilo zachytit její ruce za zápěstí. Pevně, ale ne příliš silně, aby jí neublížil.

„Uklidni se, Dario!“ okřikl ji hlasitě.

„Jak se mám uklidnit?! Jak?!“ vyštěkla rozlíceně. „Byla to moje přítelkyně, Alexi! Ať už byla, jaká chtěla! A tvojí vinou je mrtvá! Mrtvá! Mrtvá!“

„Tak už dost!“ zavrčel zlostně a prudce s ní zatřásl. „Já jsem je neudal, Dario!“

Ztuhla a zabodla mu pohled do očí.

„Říkal jsem ti přece, že tohle jsem nechtěl!“ pokračoval rychle, než mohla chytit dech. „Když jsem si přečetl noviny, byl jsem stejně překvapený jako ty!“

Zírala na něj, jako by se mu pokoušela podívat skrz oči do mozku.

„Nelžeš?“ vyrazila ze sebe ztěžka. „Opravdu ne?“

Zavrtěl vážně hlavou.

„Angely je mi líto,“ pronesl tiše a pustil její ruce.

Chvíli stála jako solný sloup, pak se mu nečekaně vrhla kolem krku a srdceryvně se rozeštkala. Něžně ji objal.

„Jak může být mrtvá?“ naříkala mu do ramene. „Jak? To přece nemůže být pravda! Kdo to mohl udělat?“

„To já nevím,“ odvětil a pomalu ji začal hladit po vlasech. „Opravdu nevím, Dario.“

***

 

Margaret Shiernová zírala na přední stránku Věštce naprosto nevěřícně a ruce se jí chvěly. Nechávala si posílat až večerní vydání, ale přesto na ni zpráva dne vyskočila z titulní strany. Přešla blíž k elektrické lampě, aby se přesvědčila, že ji nešálí zrak.

Slova, která ji uvedla v naprostý úžas, se však nezměnila.

Angela Rosier Blacková zůstala uvězněna v domě na Golden Street po vypuknutí požáru, jehož příčina není oddílu bystrozorů zcela známa. Bezpochyby v něm uhořela, jelikož úderná jednotka hlídala celé okolí. Dle naší redakce je to pouze spravedlivý trest za napomáhání uprchlému Smrtijedovi.

Datum líčení s Dracem Malfoyem naše noviny uveřejní v nejbližších dnech.

Corvus spustila noviny podél těla a pohlédla na Serpense, který právě vstal a vešel do pokoje jen v kalhotách.

„Co se stalo?“ zeptal se hned, jak viděl její výraz.

„Angela…“ vydechla pracně.

Serpens pozvedl obočí a pro tu chvíli se pozapomněl ušklíbnout nad jménem, které Corvus použila: „Co je s ní?“

„Je mrtvá,“ vyrazila ze sebe.

Upírova tvář nevykázala ani jedinou známku emocí: „Cože?“

Margaret mu beze slova podala Věštce. Serpens si ho před sebou rozložil, zahleděl se na titulky a pak zpět na svou partnerku. Poprvé za celou dobu co ji znal, se jí v očích leskly slzy.

„Nechápu…“ vydechl. „To nedokázala utéct?“

„Spíš si myslím, že ji tam úmyslně nechali a dům podpálili,“ pronesla Corvus ztěžka. „Byla přece upírka, nezůstala by tam při očividném nebezpečí…“

„Jo, to dává smysl,“ zahučel zachmuřeně.

„Já tomu nemůžu uvěřit,“ zašeptala a svezla se do křesla za sebou.

Serpens se zamyslel.

„Chceš se tam zajít podívat?“ navrhl pak.

Nechápavě zvedla hlavu.

„Třeba to nějakým zázrakem přežila…“ nadhodil tiše. „Někam se schovala.“

Zavrtěla hlavou: „Nechci si dělat plané naděje.“

„Sama si řekla, že to byla přece upírka,“ procedil a odhodil Věštce na stůl.

„Půjdeš se mnou?“ zeptala se.

Po chvíli zaváhání přikývl: „Ale pospěš si. Za pár hodin bude svítat.“

 

Když konečně stanuli před domem číslo 33, Margaret doslova oněměla. Když někdo na vlastní oči viděl tohle… Navíc oči upírů byly dost ostré i na noční tmu, která panovala.

Měla pravdu. Požár byl založen úmyslně a určitě údernou jednotkou, která od toho dávala na oko ruce pryč. Ty nesmysly, co psali v novinách, byla jen kamufláž.

Celý dům byl ožehlý do černa. Po nějaké barvě nebylo ani památky, střecha byla úplně pryč, skla v oknech vybité, po dveřích ani stopy. Civěly na ně jen černé díry.

Serpens se odhodlal jako první, šel blíž a opatrně vešel dovnitř. Objevil se ale hned zase venku, ve chvíli kdy Corvus minula branku.

Vyděšeně se na něj podívala.

„Není bezpečné tam chodit. V jedné části se zřítil strop, je to tam samá suť,“ osvětlil jí svůj rychlý návrat.

„To snad ne,“ vydechla.

„Nemá to cenu, Corvus,“ pronesl vážně a otočil se zpět k ohořelému domu. „To nemohl přežít ani upír.“

„Byl to vyčarovaný oheň,“ zašeptala.

Přikývl: „Ještě teď to tu smrdí zaklínadly.“

Na chvíli oba zavřeli oči a soustředili se na jakoukoli mysl v dosahu. Hledali, pátrali, vynechávali nejasné mysli drobných zvířat a snažili se nalézt jakoukoli jiskru lidské mysli. Ve chvíli, kdy Serpens oči znovu otevřel, Corvus je ještě držela křečovitě zavřené.

„Corvus…“ zašeptal a vzal ji za ruku.

Mlčela.

„Kdyby byla naživu, cítili bychom ji,“ pokračoval.

Zarytě neodpovídala. Zachytila něčí slabounké vědomí. Tiché a temné. Když se na něj ale soustředila, zmizelo. Pokusila se ho najít znovu, ale k ničemu to nebylo. Bezmocně vzdychla a otevřela oči. Všimla si krkavce, který na ně civěl z posedu na ohořelé zdi.

„Pojď,“ pobídl ji Serpens. „Raději zmizíme, než si nás všimne někdo z těch otrapů v sousedství.“

Poddala se mu a nechala ho, ať ji za ruku odtáhne pryč od toho místa zmaru a zkázy.

„Jestli dostanu do rukou toho, kdo to má na svědomí…“ procedila náhle chladně. „Bude litovat, že se narodil.“

Serpens neměl důvod jí to nevěřit.

***

 

Harry se teď do snahy zastavit nesmyslnou válku obul s opravdovou vervou. Sice už neměli upíra na své straně, který byl ochotný vyjednávat, ale on to nehodlal vzdát. Už kvůli Angele, která by to rozhodně nechtěla. Jako by až její smrt ho přiměla si uvědomit, že když to neudělají oni, tak nikdo.

Svolal po dlouhé době do sídla Blacků Fénixův řád za vydatné podpory Aberfortha Brumbála, který mu nakonec po velmi dlouhém rozhovoru dal za pravdu. Věděl, že to nebude nic jednoduchého, ale musel to přece alespoň zkusit.

Právě v době, kdy se Harry Potter snažil veškerou silou svého řečnického umění přesvědčit Fénixův řád o nesmyslnosti a krvavosti války s nemrtvými, z vlaku na hlavním londýnském nádraží vystoupila elegantně oblečená dáma s krátkými blond vlasy, na kterých měla usazený klobouček dle poslední pařížské módy.

Rozhlédla se a pokynula jednomu z nádražních zřízenců. Ten k ní okamžitě přiklusal a vzal za držadlo její velký kufr. Dáma kráčela jistým krokem, přestože měla na nohou vysoké podpatky, směrem k východu a mládenec chvátal za ní se zavazadlem tak těžkým, jako by tam měla cihly. Doufal, že dostane alespoň pořádné dýško.

***

 

Předběžná vazba pod Ústředím bystrozorů nebyla na první pohled nijak příšerná. Čisté chodby, omítnuté neutrální šedou barvou, jen střídmě osvětlené, hustě zamřížované cely bez oken třikrát dva metry s tvrdou postelí a toaletou na kartonovou přepážkou. Chráněné množstvím velmi nepříjemných kouzel samozřejmě.

Celé poschodí v podzemí bylo bedlivě střeženo několika pečlivě vybranými strážnými a spousty dalších zaklínadel. Bylo také obklopeno zaklínačským štítem, přes který mohli projít jen ti, které označil vedoucí strážný a také štítem, který zabraňoval přemístění.

Aby mu povolili přístup, musel jednat velmi sebevědomě, zpříma a ohánět se nejedním čarodějnickým zákonem. Žádný zákaz návštěv v předběžné vazbě neplatil, pokud tak nebylo určenou Soudní Radou, takže ho nakonec pustili. Sebrali mu hůlku a zkontrolovali ho od podrážek bot až po vlasy.

Pak si ho vzal na starosti jeden ze strážných – robustní a zachmuřený chlap s nakyslým výrazem a zavedl ho přes několik zabezpečených dveří dál do chodeb s celami.

Před jednou mříží zůstal stát, otočil se k Harrymu a pokynul mu. Ten zaplašil poslední pochyby o tom, co tady vůbec dělá, váhavě ušel zbývající dva kroky a pohlédl dovnitř.

Cela byla osvětlená jen tlumeně zvláštními čtverci ze stropu. Vězeň, který ji obýval, seděl se sklopenou hlavou na zemi u zdi co nejdále od mříží, takže mu nebylo pořádně vidět do obličeje.

Harry pohlédl ostře na strážného. Ten mu hodnou dobu pohled opětoval, ale nakonec se ušklíbl a vrátil se několik metrů zpět, kde zůstal stát se založenýma rukama. Harry nejprve odhadl vzdálenost, která se mezi nimi vytvořila a až poté přistoupil co nejtěsněji k mříži, tak aby se jí nedotkl a zahleděl se na shrbenou postavu.

Draco zvedl hlavu. Harry zachytil pohled jeho prázdných očí a slova mu na chvíli uvízla v hrdle. Napůl čekal nějaké jízlivé uvítání, ale nedočkal se ho.

„Malfoyi…“ dostal ze sebe konečně.

„Tebe bych tu nečekal,“ ozvala se po chvíli tichá reakce.

Malfoy mluvil chraplavě a nevýrazným tónem, jako by pro něj všechno, co se kolem dělo, ztratilo význam.

Harry se ještě úkosem ohlédl po strážném, nahnul se k mřížím tak blízko, až se jich jeho tvář skoro dotýkala a ztišil hlas.

„Já sebe taky ne,“ zareagoval s úšklebkem. „Naše poslední setkání nebylo zrovna… Přátelské.“

Harry musel zabránit nutkání, aby si sáhl na bradu, když si vzpomněl na jistou ránu pěstí. Malfoy nehnul ani jediným svalem v obličeji.

„Ale ze srandy tady nejsem,“ pokračoval. „Víš, kdo vás udal?“ zeptal se chvatně.

Draco na něj hodnou chvíli hleděl, jako by zkoumal, jestli tu otázku myslí vážně nebo ne.

„Jen tuším,“ zahučel pak.

„Kdo?“ naléhal Harry.

Odpovědí mu bylo ticho.

„Ty mi to neřekneš?“

„Ne,“ dostalo se mu odezvy.

„Proč?“ nechápal Harry.

Opět žádná reakce. Harry chvíli také mlčel.

„Malfoyi…“ začal pak pomalu a ztěžka. „Ona tam… Opravdu tam… Zůstala? V tom domě?“

Poprvé se mu v očích objevila nějaká emoce. Neměl v nich v tu chvíli nic jiného než bolest. Čirou, hlubokou, nepomíjející bolest. Harry měl pocit, jako by ho polili studenou vodou.

Malfoy neodpověděl. Jen na něj zíral. Jenže po tom pohledu už ani žádnou odpověď nepotřeboval.

Sklopil oči k zemi a odstoupil od mříží. Pomalu si pro sebe zavrtěl hlavou. Ta bolest mu něco připomněla. Vrátily se mu vzpomínky na odraz, který vídal v zrcadlech ještě dlouho poté, co odjel z Anglie. I když tahle byla mnohem větší.

„Tys ji miloval,“ zašeptal Harry s jistotou.

Hluboké ticho. Malfoy na chvíli zavřel oči a opřel se hlavou dozadu, ale pak se znovu zaměřil na vysokou postavu, kterou viděl skrz mříže rozdělenou na několik kusů.

Potter se na něj znovu díval, pro změnu vyčítavě.

„Tak proč jsi ji nechránil?“ vyšla z jeho úst palčivá otázka. „Jak si to mohl dopustit?“

Draco sevřel rty a pomalu vstal. Přistoupil k opačné straně své cely. Dívali se na sebe skrz mříže.

„Proč si přišel, Pottere?“ otázal se tiše. „Abys mi tu vyčítal něco, co se nedá změnit?“

Harry mu hleděl do očí. Malfoy neuhnul, ale přece mu připadalo, že je najednou strašně daleko. Jakoby úplně někde jinde. A on si toho všiml až teď.

„Ne. Sám nevím…“ zahučel. „Možná proto, že ti něco dlužím.“

Draco na něj nehybně hleděl.

„Minimálně za záchranu života,“ dodal nesmírně tiše Harry.

Na hodnou dobu se rozhostilo ticho.

„S nesplacenými dluhy si nemusíš dělat starosti, Pottere,“ zareagoval konečně Draco. „Stejně už si je nebudu mít kdy vybrat.“

Na to Harry neměl co říct. Pak ale přece jen ještě jednou přistoupil k mřížím. Byli teď od sebe sotva dvacet centimetrů.

„Co si o tobě myslím, na tom teď moc nezáleží. Stejně jako si Angela nezasloužila zemřít, ty si nezasloužíš shnít v Albaranu,“ pronesl vážně. „Pokusíme se pro tebe něco udělat.“

„Kdo my?“ zahučel Malfoy bez jakékoli známky byť jen sebemenšího zájmu.

Harry se na něj dlouze zahleděl.

„Daria má taky pocit, že ti něco dluží,“ odvětil, pokývl mu na pozdrav a rychle se vzdálil směrem ke strážnému, který už na něj netrpělivě čekal.

Neohlédl se. Jen v něm zesílil pocit, že sem neměl chodit. To, že ho takhle viděl, v něm udusilo veškerou naději, že je Angela ještě naživu.

***

 

Jedna z největších soudních síní Ministerstva kouzel se pomalu plnila zvědavým obecenstvem. Stejně jako kdysi, ministr Merogh zpřístupnil proces s chyceným Smrtijedem veřejnosti. A tentokrát to vypadalo na opravdu báječné divadlo, takže se čarodějové a čarodějky hrnuli jedna radost. Soudní Rada zatím v síni přítomna nebyla, zato začínal sál hučet vzrušenými hlasy.

Merogh si v místnosti za halou spokojeně upravoval soudcovský hábit. Tohle alespoň konečně zavře klapačky všem otrapům, kteří mrmlali poslední dobou něco o tom, že Ministerstvo na zbývající uprchlé Smrtijedy kašle. Udělá z Malfoye exemplární příklad.

Jediné, co mu trochu kazilo báječnou náladu, byla skutečnost, že ze svého vězně bystrozorové moc nedostali. Lépe řečeno, neřekl dobrovolně ani pod nátlakem jediné slovo.

Až když do něj nalili nejsilnější Veritasérum, jaké se dalo sehnat, dostali z něj sotva několik „ano“ a „ne“. Takže k něčemu se přece jen přiznal, jenže to nestačilo. A aby toho nebylo málo, navíc se do procesu přímo vnutili ti zatracení svědkové obhajoby. Přitom Malfoy neměl jako Smrtijed na žádného obhájce právo.

Znechuceně si odfrkl, až se po něm otočil jeho nový tajemník.

Jaká obhajoba? vztekal se v duchu. Takový zmetek si žádnou nezaslouží! Budou z toho jenom potíže.

Jenže proti tomu nemohl nic dělat. Chtěli svědčit a on to nemohl zakázat. Bylo by to protizákonné. Naštěstí pro ně měli i svědky žaloby.

„Je čas, pane ministře,“ ozval se tajemník Lacke.

„Ano,“ přitakal Merogh. „Tak jdeme.“

 

Síň praskala ve švech. Všichni při vstupu Soudní Rady povstali a počkali, až se usadí. Až poté je následovali. Lidé postupně ztichli.

Ministerský žalobce – zrzavý Rominius Velius –  předstoupil před shromážděné s navoskovaným knírkem a nadneseným výrazem.

„Dámy a pánové, Soudní Rado,“ oslovil jednoduše všechny přítomné. „Dnes, dne osmého března roku 2001 se bude projednávat případ bývalého Smrtijeda Draca Luciuse Malfoye, dopadeného před třemi dny Údernou jednotkou bystrozorů. Nejprve předneseme všechny body obžaloby a Soudní Rada vyslechne všechny svědky.“

Už toto zaneslo do plných řad vzrušený šum. Nebylo zvykem zvát k případům se Smrtijedy svědky. Prostě se přednesla obžaloba, Smrtijeda odsoudili a byl konec představení. „Přiveďte obžalovaného,“ zvolal Velius.

Dveře na konci síně se otevřely. Všechny pohledy se tam zaměřily. Dva mohutní bystrozorové mezi sebou přiváděli obviněného. Draco Malfoy se nechal jako bez vůle dovést ke stupni, ze kterého trčely čtyři sloupy. Jeho průvodci ho postavili doprostřed a mávli hůlkami. Řetězy, které mu poutaly ruce, se obmotaly kolem dvou sloupů vpředu. Pak se objevily další řetězy, okovy se mu zacvakly kolem kotníků a konce s hrozivým chřestěním obmotaly zbývající dva sloupy. Bystrozorové ustoupili o dva kroky dozadu a zůstali stát za vězněm s hůlkami v pohotovosti.

Všichni přítomní na slavného uprchlíka upírali pohledy. Byl jedním z posledních Smrtijedů, kteří byli ještě naživu a nepobývali v Albaranu. On však jako by je neviděl. Stál se sklopenou hlavou a ani se nepohnul. Nepohlédl ani k lavici svědků, kde posedávalo několik osob, z nichž jedna přitahovala také dost pozornosti.

Rominius se s několika pergameny v rukou znovu chopil slova. Harry, který seděl v lavici svědků, tedy velice blízko nafoukaného pane Veliuse, si všiml, že jsou pergameny hustě popsány a polkl. Ještě netušili, co z Draca vytáhli pomocí Veritaséra. Jestli se ke všemu přiznal, tak mu spíš přitíží, než pomohou.

Daria si toho také povšimla a vyměnila si s Harrym starostlivý pohled. Na protější straně síně seděla hezká světlovláska – Catherine Prewettová. Daria o jejím svědectví nevěděla až do chvíle, kdy ji usadili v soudní síni. Věděla, že Alex určitě sedí někde mezi diváky, ale v tom chumlu ho neměla šanci najít. Což bylo pro něj štěstí, protože byla naštvaná tak, že by se s ním byla schopná pohádat i tady. I když na druhou stranu… Ona se mu taky nepochlubila, že chce svědčit v Dracův prospěch.

„Zde přítomný Draco Lucius Malfoy, narozen dne třicátého června roku 1980, je obžalován a bude souzen Soudní Radou Ministerstva čar a kouzel pro Velkou Británii a Irsko z těchto zločinů,“ žalobce se řádně nadechl a zamžoural do pergamenu před sebou.

Síň napjatě naslouchala.

„Z téměř dvou let ve službách Pána zla, ve které se dne prvního října roku 1997 stal Smrtijedem. Důkaz toho, tedy Znamení zla, je stále viditelné na jeho levé paži.“

Žalobce se významně odmlčel, aby si všichni mohli uvědomit, že budou soudit skutečného Smrtijeda a ne na první pohled klidného a unaveného mladíka.

Harry zaťal zuby. Takže Veritasérum použili s úspěchem. Překonal nutkání to vzdát rovnou a zaposlouchal se do dalších bodu obžaloby.

„Dále z toho,“ pokračoval hlasitě žalobce, „že na příkaz svého pána unesl z domu významného člena Starostolce jeho syna Xaviera uprostřed noci v únoru 1997.“

A to, že se tomu klukovi nic nestalo, už samozřejmě nezmíní, pomyslel si Harry uštěpačně, který o tom úkolu věděl od Angely.

„Také z účasti na prvním útoku na Ministerstvo kouzel třicátého prvního července 1997, jehož cílem bylo obsadit jej,“ halasil Velius. „Z mučení Saramanty Merillové, které ji přivedlo v bezvědomém stavu do nemocnice u sv. Munga a z pokusu o její vraždu, stejně jako z ohrožení života jejího manžela pana Merilla.“

Rominius se důkladně nadechl, než pokračoval. Daria se na lavici svědků škaredě zamračila. Všechno otáčeli proti němu. Výpověď, kterou učinila ona i její babička, jako by neexistovaly.

„Také je obžalován z úkladné vraždy Alexandry Prewettové na příkaz Pána zla brzy ráno prvního října roku 1997 a ze spoluúčasti na vraždě Dominica Prewetta.“

Tentokrát davy v řadách zahučely zlostně a nenávistně. Spousta z nich v boji proti Voldemortovi o někoho přišla a moc dobře chápali jaké to je.

Harry úkosem pohlédl na dívku, která seděla na opačné straně lavice než oni s Dariou. Hádal, že ji kvůli svědectví museli vytáhnout ze školy. Daria už mu šeptem prozradila, kdo to je.

„Ze spoluúčasti při útoku na Bradavickou školu čar a kouzel večer dvacátého čtvrtého prosince roku 1997, při kterém vážně zranil dva studenty a pomáhal při zničení hradu,“ pokračoval žalobce, nevšímajíc si tlumeného hluku. „Z napomáhání při obraně Hradu temnoty, kde měl své sídlo Pán zla a z útěku před bystrozory.“

Harry zaťal pěsti. A co ty tři výpovědi, které v tomhle případě vypovídaly, že jim Malfoy pomohl?

„Z toho, že pomohl své matce Narcise Malfoyové rozené Blackové, odsouzené Smrtijedce, k útěku při přesunu do věznice Albaran. A nakonec také za pokus o útěk před jednotkou bystrozorů, která ho na základě udání našla v domě na Golden street 33, kde se donedávna ukrýval s hledanou Angelou Blackovou, která při požáru domu zahynula, přičemž čtyři bystrozory zranil těžce a pět lehce. Jeden z nich bude mít bohužel trvalé následky.“

Rominius si odkašlal. Všichni teď civěli na Draca, který za celou dobu přednesu ani nezvedl hlavu. Jen Harry a Daria se zahleděli nahoru směrem k Meroghovi, který se tvářil až nechutně spokojeně.

„Všechny body obžaloby se budou dnes projednávat a Soudní Rada poté rozhodne o rozsudku.“

Harry se zachmuřeně díval, jak Rominius odnáší pergameny ke svému místu a zmocňovala se ho špatná předtucha. Podle toho, co tady ten slizký žalobce ze sebe vychrlil, chtěli Malfoye dostat do basy za každou cenu. Možná i odsoudit k smrti. Čekal je zatraceně těžký boj.

 

O půl hodiny později

 

„Takže, slečno Prewettová, rozumím tomu já i Soudní Rada dobře tak, že jste v noci z třicátého prvního září na prvního října byla u vás doma v Sheffieldu?“

„Ano, pane,“ odpověděla hlasitě Catherine, sedící v židli pár metrů před souzeným a přímo na očích Radě.

„Neměla jste být ve škole?“

„Byla jsem nemocná, měla jsem nějakou nakažlivou chorobu a naše ošetřovatelka byla na dovolené. Pustili mě tedy raději domů,“ vysvětlila svědkyně.

I když mluvila klidně, byla velmi bledá.

„Kolik bylo asi hodin, když jste se tehdy probudila?“

Catherine se na chvíli zamyslela: „Asi půl druhé, na hodiny jsem se moc nedívala.“

„Co vás probudilo?“

„Rána. Třeskot skla. Byla to lahev, kterou moje matka upustila v kuchyni,“ dodala tišeji.

„Co jste udělala?“

„Měla jsem strach, ale vzala jsem hůlku a opatrně vyšla z pokoje. Zaslechla jsem cizí hlasy. Šla jsem nejprve k rodičům do ložnice. Ale ani jeden už tam nebyl.“

Dívka se odmlčela a zahleděla se do kamenné podlahy.

„A dál?“ pobízel ji žalobce netrpělivě.

„Zamířila jsem ke schodišti, když jsem uslyšela výkřik otce. Pak se z kuchyně rozlila záře zeleného světla.“

„Smrtelná kletba tedy,“ ujišťoval se Rominius.

„Ano,“ potvrdila. „Schovala jsem se za zábradlím na poslední chvíli. Hned nato vyšli do haly.“

„Kdo?“

„Dva Smrtijedi,“ vyrazila ze sebe Prewettová.

„Všimli si vás?“

„Obrátili se k odchodu, ale pak mě asi jeden z nich zaslechl, protože se otočil a podíval se nahoru.“

„Poznala byste ho?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Měl masku. Ale slyšela jsem zřetelně jeho hlas.“

„Poznala byste ho podle něj?“

„Troufám si tvrdit, že ano,“ přikývla Catherine.

Rominius si odkašlal a obrátil se k obžalovanému.

„Chcete snad něco dodat, Malfoyi?“ zeptal se zpatra.

Svědkyně se pomalu otočila a zahleděla se na skloněnou světlovlasou hlavu.

Malfoy mlčel. Catherine Prewettová vstala a zamířila k němu. Rominius tázavě vzhlédl k Radě, Merogh naznačil rukou, ať ji nechá být a upřeně ji pozoroval. Zůstala stát před připoutaným Dracem a nehybně čekala.

Ten nakonec zvedl hlavu a zahleděl se jí do tváře. Dlouho na sebe mlčky hleděli. Pak Malfoy něco zašeptal. Tak tiše, že se to nedoneslo k nikomu jinému než ke Catherine. Ta na něj ještě chvíli zírala, než se odvrátila a pohlédla na žalobce. Ruce se jí třásly, ale nevšiml si toho nikdo kromě Harryho a Darie, kteří seděli nejblíž.

„Myslím si, že je to on, pane,“ pronesla tiše a bez vyzvání zamířila na své místo.

V síni zavládlo ticho a Draco Malfoy znovu sklopil hlavu.

 

O další dvě hodiny později

 

Sice to všelijak okecávali a zdržovali, zveličovali každé drobné přiznání, které z Draca vytáhli, ale nakonec je museli nechat svědčit. První šla na řadu Daria.

„Saramanta Merillová byla vaše babička, že ano, slečno?“

„Ano,“ přikývla Daria.

„Je pravda, že byla přibližně dva měsíce umístěna v roce 1997 v nemocnici u Munga v záhadném bezvědomí?“

„Ano.“

„Z jakého důvodu?“

„V jejím domě ji napadli dva Smrtijedi. Podle všeho ji jeden z nich mučil, ale nebyla to pravda.“

„Jak to myslíte?“ zúžil Rominius pohled.

„Draco Malfoy mou babičku zachránil tím, že pouze předstíral, že ji mučí a pak jí přivedl do bezvědomí, aby nepromluvila. Rovněž probudil mého dědu, který je dole vyrušil a přivolal bystrozory.“

„Proč by to Smrtijed dělal?“ ušklíbl se žalobce.

„Nechtěl nikomu ublížit. Natož mojí babičce. Musel ale chránit také sebe. Proto ji přivedl do toho kómatu,“ vysvětlila tiše.

„Jak to můžete s takovou jistotou tvrdit?“

„Vím to.“

„Jak to?“ trval na otázce slizák.

„Řekl mi to. On i má babička.“

Rominius se toho okamžitě chytil.

„Slečno Prescottová, jaký byl mezi vámi a Dracem Malfoyem vztah?“

Mlčela. Poznala, že se to dostala do úzkých.

„Slečno, odpovězte na otázku!“ vyzval ji Merogh ze svého křesla.

„Chodili jsme spolu,“ odvětila konečně.

„Ach,“ povzdychl Rominius, jako by se tím vše vysvětlovalo. „Jak dlouho, smím-li se zeptat?“

„Asi tři měsíce.“

„A to jste mu natolik důvěřovala? Po třech měsících?“

„Ano.“

Křeslo pod Dariou rudě probliklo.

„Slečno, jste pod přísahou. Opakuji svou otázku. Věřila jste Dracovi Malfoyovi, že vaši babičku chránil?“

„Tehdy ne,“ připustila Daria. „Ale později se to…“

„Kdy později?“

„Na Hradě temnoty, při útoku. Zachránil mě před mozkomory a vysvětlil mi to.“

„A vy jste mu samozřejmě uvěřila, že?“

„Co tím myslíte?“

„Přece vám zachránil život!“

„Ale má babička mi to pak potvrdila!“

„Té mohl změnit paměť.“

Daria se zachmuřila: „Říkám vám pravdu.“

„To je mi jasné, slečno, jenže on nemusel říkat pravdu vám.“

„Ale to…!“

„Máte snad důkaz?“ protáhl Rominius.

„Ne, ale Draco byl za babičkou v nemocnici a…“

„Bez důkazů toto nemůžeme uznat, natož když jako Smrtijed měl jistě dostatečné schopnosti na to, aby paní Merillové paměť upravil,“ skočil jí do řeči žalobce. „Jak to bylo s útokem na Bradavice?“ otočil hned list. „Viděla jste ho, že?“

„Ano,“ připustila Daria zamračeně.

„A? Jak se choval? Pomáhal snad studentům?“

„Ne,“ procedila mezi zuby. „Ale to přece nemohl. Prozradil by se.“
„Snad by to znamenalo zradu, ne?“ vyštěkl Rominius. „A přímo vám osobně přece ublížil! Poslal na vás kletbu, je to pravda?“

„Ano,“ vyprskla Daria. „Ale mohl mne zabít, a neudělal to!“

„To má být omluva?“ povytáhl žalobce obočí. „Byl to Smrtijed, slečno a útočil na vás.“

„Ale při útoku na Hrad temnoty pomáhal Řádu!“ vyhrkla Daria. „Byl na naší straně!“

Síní to překvapeně zahučelo.

„To mohl předstírat, aby vás přesvědčil, slečno,“ mávl Brominius rukou.
„Ale…“

„Nemám další otázky,“ usekl Rominius.

„Ale to snad…“ nadechla se Daria.

„Můžete se posadit,“ přerušil ji Merogh dříve, než stačila znovu otevřít pusu.

Daria navztekaně zamířila ke svému místu a prudce se posadila.

 

„Jako posledního svědka předvolávám Harryho Pottera.“

Konečně. Harry měl co dělat, aby se o ochotě vyvolat jeho jméno nevyjádřil nahlas velmi sprostým způsobem.

Vstal a bez toho, že by dal jakkoli najevo svou reakci na náhle se vzedmutý šepot a upřené pohledy, zamířil k panelu, který byl propojen s křeslem, na kterém předtím seděla i Daria a Catherine. Položil na něj rozevřenou pravou dlaň.

„In nomine Veritas,“ pronesl srozumitelně, a po pokývnutí žalobce se posadil.

„Pane Pottere…“ začal Rominius s veledůležitým výrazem a založil si ruce za zády. „Jak dlouho už znáte obžalovaného?“

„Asi devět let. Hlavně ze školy,“ odvětil.

„Nejste ale přátelé, že ne?“ protáhl s úšklebkem žalobce. „Spousta lidí nám potvrdila…“
„Že jsme se vyloženě nesnášeli?“ přerušil ho neomaleně Harry s nemenším úšklebkem. „To je pravda.“

Rominius zaskřípal zuby, ale hned se mu ve tváři zase usadil ten nafoukaný výraz.

„Tím více nás tedy překvapuje, že chcete svědčit v jeho prospěch.“

„Mám k tomu pádný důvod,“ zareagoval okamžitě Harry.

„Takže to vezmeme trochu od začátku,“ zahučel Rominius nevrle. „Jak dobře obžalovaného znáte?“

„Nijak zvlášť,“ odtušil Harry opatrně.

„Řekl byste o něm, že se stane Smrtijedem? Ještě když jste chodili na školu?“
„Jeho rodina byla přívrženci Voldemorta už předtím, takže jsem to předpokládal.“

Žalobce se zatvářil jako by kousl do citronu, zatímco na síň padlo ticho.

„Kdy jste se o tom dozvěděl?“

„Že se stal Smrtijedem?“ ujišťoval se Harry.

„Ano.“

„Nedlouho poté.“

„Jak je to možné? Těžko se vám asi svěřil.“

„Od Angely Blackové,“ vysvětlil tiše.

„Hmm,“ odkašlal si Rominius. „No, jistě. Jaký byl váš vztah s Blackovou?“

„Chodili jsme spolu. Předpokládám, že to ví celá síň,“ pronesl vážně.

Několik netaktních přítomných se uchechtlo.

„Ano, jistě…“ usykl Velius. „Denní věštec v tomto případě odvedl svou práci. My už víme, že Angela Blacková nebyla zrovna dokonalou studentkou, patřila rovněž ke služebníkům Pána zla a…“

„A byla to ta nejobětavější osoba, jakou jsem kdy poznal,“ dokončil Harry.

„Ta obětavá osoba, o které mluvíte, byla upírkou!“ zařval na celou síň Rominius.

Chvíli si vybral perfektně. Rozpoutal tím vzrušenou bouři hlasů, kterou uklidnilo až několikeré Meroghovo upozornění.

Harry se chmuřil čím dál víc.

„Co nám k tomu řeknete?“

„Stala se jí, aby zachránila ohrožené jednorožce a až poté, co jsem vyvázl živý ze souboje s Voldemortem.“

„To ji neomlouvá z vraždění lidí!“ odsekl žalobce.

„Máte na to snad důkazy?“ vyprskl Harry.

„U upírů žádné důkazy nepotřebujeme,“ prohlásil Rominius vítězně. „To přece víte, pane Pottere. Jsme ve válce.“

„Ale to neznamená…“ nadechl se Harry.

„To stačí!“ utrhl se Rominius. „Nejsme tu od toho, abychom obhajovali povahu Angely Blackové. Proč jste nenahlásil, že se stal Draco Malfoy Smrtijedem?“ otázal se Rominius náhle.

„K čemu by to bylo?“ pokrčil Harry rameny. „Malfoy už se stejně ve škole neukázal.“

„Věděl jste, že někoho tehdy zabil?“ vyhrkl okamžitě další otázku.

„Ne,“ odvětil.

Rominius číhavě upíral pohled na křeslo, ale to zůstávalo bezbarvé.

„Viděl jste ho při útoku na Bradavice?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Harry.

Křeslo mlčelo.

„Ale předpokládal jste, že se také účastní, že?“ protáhl Velius.

„Přirozeně,“ přiznal Harry.

„Přirozeně?“ pozvedl žalobce obočí. „Jak to myslíte, pane Pottere?“

„Byl přece Smrtijedem, takže se těch vánočních akcí musel účastnit a bylo jen logické, aby to bylo zrovna té na Bradavice.“

„Takže jste počítal s tím, že může někomu ublížit.“

„No, ano,“ zamračil se Harry a uvažoval, kam tím míří.

„A stále tvrdíte, že chcete vypovídat v jeho prospěch?“ zaútočil Rominius. „Ve prospěch Smrtijeda a vraha? Zrovna vy?“

Harry se mu zahleděl do zkřiveného obličeje.

„Jinak bych tady asi neseděl, pane žalobce,“ ucedil v odpověď. „Na Hradě temnoty pomohl Angele i mě z podzemních kobek. A pak, když jsem stál proti lordu Voldemortovi…“

„Na nic jsem se vás neptal, pane Pottere!“ vyštěkl Rominius.

„A ani se nezeptáte,“ odtušil Harry nevzrušeně. „Když jsem proti němu bojoval, potřeboval jsem mít svou vlastní hůlku. Každý ví, že to musely být právě ty sestry, které jsme vlastnili. Jinak bych neměl šanci ho porazit a právě Malfoy…“

„Pane Pottere!“ zavrčel Merogh ze svého místa. „Máte odpovídat na otázky!“

„Já na ně ale odpovídám, pane ministře,“ ušklíbl se Harry. „Pan žalobce se ptal, proč chci stále svědčit ve prospěch obžalovaného. Tak to vysvětluji.“

A hned zase navázal, jako by ho ministr vůbec nepřerušil.

„A právě Malfoy mi ji sám přinesl. Vzali mi ji, když nás zajali Smrtijedi, ale on mi ji přinesl Voldemortovi pod nosem, i když riskoval vlastní život! Není to snad dostatečný důkaz toho, že ve skutečnosti stál na naší straně!?“ zakončil hlasitě.

V soudní síni to zahučelo jako v pilném úle. Lidé mezi sebou debatovali skoro nahlas. Tohle se nikde v novinách nedočetli.

„To přece musíte uznat, pane žalobce,“ ucedil Harry. „I když jste tady zpochybnil výpověď slečny Prescottové.“

Rominius se zašklebil.

„Ticho!“ vyštěkl Merogh a praštil kladívkem. „Okamžitě se uklidněte!“

Čarodějové konečně zmlkli a znovu se zvědavě zahleděli k vypovídajícímu. Rominius se na svém malém stole prokopával dalšími pergameny. Obžalovaný setrvával ve své nevšímavé pozici se skloněnou hlavou.

„Tvrdíte tedy…“ nadechl se Rominius. „Že bez Draca Malfoye byste Pána zla neporazil?“

„Přesně tak,“ pousmál se Harry spokojeně. „Jsem rád, že jste to konečně pochopil.“

Rominius očividně potlačoval nutkání otřít si čelo kapesníkem.

„To ovšem obžalovaného neomlouvá ze skutků, které má na svědomí. S tím se mnou souhlasíte, že pane Pottere?“

Neznatelná pomlka.

„Ano. Jen nemám rád, když je někdo obviněn z toho, co neprovedl. U soudu má přece vyjít pravda najevo.“

„To jistě,“ zahučel Rominius skoro neslyšitelně. „Můžete se posadit, pane Pottere. Nemám další otázky.“

Harry usoudil, že už skutečně nemá co říct, spíš by riskoval, že by prozradil něco, co nechtěl a raději vstal. Když se posadil na své místo, Daria se na něj neznatelně pousmála. On jí však úsměv neopětoval.

Merogh o něčem tiše debatoval s Veliusem.

„Soudní Rada se odebere k poradě,“ prohlásil pak na celou síň. „Rozsudek bude vynesen za hodinu.“

Rada vstala a odcházela vyprovázena pohledy všech.

 

O hodinu později se Daria na svém místě vrtěla z jedné strany na druhou a okusovala si nehty. Až když se po ní Harry už poněkolikáté znechuceně podíval, přestala s tím. Catherine na ně ani nepohlédla. Zírala bez pohybu do země, hluboce zamyšlená.

Za tu dobu, co se Rada radila, nikdo z přítomných neopustil síň. Všichni se mezi sebou zuřivě dohadovali a spousta pohledů směřovala ke shrbené postavě na podstavci mezi sloupy. Už ne tak nenávistné jako předtím, ale nijak příjemné.

Pak sálem proběhla vlna vzrušení. Rada se vracela.

Všichni ztichli. Merogh důležitě počkal, až se skutečně všichni uklidní. Poté vstal a tiše si odkašlal.

„Soudní Rada zvážila všechny body obžaloby i výpovědi svědků. Vzhledem k velice kladným výpovědím ve prospěch obžalovaného se rozhodla neuchýlit se k obvyklému trestu.“

Daria na něj napjatě hleděla, Harry si neznatelně oddechl. Poznal, že měl pravdu. Chtěli se ho zbavit a odsoudit ho k smrti. Díky nim si to nemohli dovolit.

„Avšak na základě doznání obžalovaného a svědectví Catherine Prewettové, se Draco Lucius Malfoy tímto odsuzuje k třiceti letům odebrání svobody nepodmíněně. Okamžitě a bez prodlení bude převezen do věznice Albaran. Tímto ukončuji toto soudní jednání.“

Merogh třískl kladívkem. Obvykle obecenstvo začalo jásat a házet po odsouzeném posměšky. Ale tentokrát síň skoro rozpačitě mlčela. Nikdo nevydal ani hlásku. Téměř nikdo z nich vlastně netušil, jestli tohle dopadlo dobře nebo špatně.

538 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Ztracené duše

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář