These wounds won’t seem to heal
This pain is just too real
There’s just too much that time I cannot erase
EVANESCENCE
Bloudila někde v temnotách a nebyl tu nikdo, kdo by ji z nich vyvedl. Minuty plynuly pomalu jako celé věky, čas v podstatě stál na místě a téměř se nepohnul kupředu. Alespoň jí to tak připadalo.
Nic necítila, neviděla, neslyšela. Všude byla jen tma a ticho, které bylo horší, než kdyby se kolem ní rozléhal hlasitý nářek umírajících. Nemohla se hýbat, ale přesto jako by se pohybovala. Jako by se vznášela a zároveň padala.
Po době, která byla pro ni časově naprosto neurčitelná, se něco změnilo. Temnota jakoby zhoustla a obklopila ji pevněji. Vzbudilo to v ní hrůzu. Začala se bránit, vzpírala se těm chapadlům, které ji svazovaly. Namáhavě se drala pryč, jedno kam, hlavně od těch děsných věcí dál. Vyklouzla z hustého slizkého bahna, které ji pouštělo jen velmi nerado.
Byla zpět v realitě. Zcela nečekaně. Zalil ji šok z nepřirozené změny.
Ležela na boku na něčem tvrdém a studeném. Připadala si, jako by se jí z těla vytratil snad všechen cit. Smysly se jí však pomalu vracely.
A pak přišla. Příšerná ukrutná bolest, která vystřelovala snad z každičké části jejího těla, a kdyby neměla hrdlo vyschlé jako troud, neovladatelně by začala křičet.
Místo toho se svíjela v panické snaze nepodvolit se té bolesti natolik, aby ji zbavila vědomí. Věděla, že to nesmí dopustit.
Nějakým zázrakem se jí podařilo trochu soustředit a uvědomila si, že nejpalčivější bolest přichází z její pravé ruky. Zapřela se o levou a s obrovským vypětím se posadila. Zůstala opřená o zeď za sebou a ztěžka dýchala. Pak teprve pomalu otevřela oči. Musela několikrát zamrkat, aby si zvykla na tlumené denní světlo, které sem odněkud dopadalo, ale stále viděla podivně mlhavě. Zaměřila se na své zápěstí.
Pravá ruka ležela bezvládně na zemi, kolem zápěstí stále to proklaté stříbro.
Několikrát polkla, aby potlačila nával zhnusení a děsu. Pokusila se ruku zvednout. Z hrdla se jí vydral kvílivý nářek, ta bolest byla k nevydržení. Podařilo se jí položit mrtvolně bledou ruku do klína.
Natáhla druhou a chytila do ní palec. Jednala čistě podvědomě. Toho stříbra se prostě musela zbavit za každou cenu. Jinak se z té bolesti zblázní. Její mozek si nějakým zázrakem vzpomněl na jednu z pouček z výcviku, kterého se jí dostalo.
Prudce trhla. Hryzla se do rtu a z očí jí vyhrkly slzy. Palec teď bezvládně visel z dlaně, jako by tam ani nepatřil. Zadržela dech a vzala do už tak bolavých prstů pouta. Se sykáním jej přetáhla přes dlaň i prsty a nechala spadnout.
Dech se jí zadrhl v krku. Místo kůže a svalů jí na zápěstí zářila bílá kost. Zavřela pevně oči a násilím uklidňovala vzbouřený žaludek. Cítila, jak se jí znovu chce chtivě zmocnit tma a zděšeně oči zase otevřela.
Omdlela snad na chvíli? Nevěděla.
Až teď si uvědomila, že sedí v krbu.
Mysl se jí zavalila obrazy.
Bystrozorové, Lovci, požár, horko, zářivé světlo, její táta… Civěla před sebe a přitom nic neviděla.
Já žiju?
Otázka, která na její zmatené myšlení udeřila jako kovadlina, jí téměř nedávala smysl. Co se stalo? Měla by být přece mrtvá, tak jak je možné, že…
Nevěděla, co si o tom myslet, ale bolest, kterou palčivě pociťovala v celém těle, jí dávala jasně najevo, že mrtvá není. I když k tomu nemá daleko…
Zahnala podivné myšlenky a pokusila se soustředit na to, co vidí. A byla to hromada sutin. Patro nad ní se zřejmě propadlo a zavalilo prostor bývalého obývacího pokoje. Krb i s komínem zůstal nějakým zázrakem neporušený a ona v něm v polotmě seděla, celá rozbolavělá, popálená a unavená k smrti, ale živá.
Pomalu se nadechovala a potlačovala vnímání bolesti, jak jen dokázala. Pomohlo to jen trochu, ale alespoň něco.
Opatrně nahnula hlavu a podívala se na svoje rameno. Necítila v něm tu sžíravou jedovatou bolest, takže šipka musela proletět skrz. Tím se tedy nemusí zabývat. Ale to zápěstí… S prsty nedokázala pohnout vůbec. Jako by jí odumřela. Otřásla se. Teď toho s tím moc nezmůže. Musí se odtud dostat ven.
Opatrně se posunula po vrstvě popela a vyhlédla. Sutiny se válely skutečně jen v prostoru jedné místnosti, hlavně na opačné straně od krbu. Vybitými okny sem pronikalo matné sluneční světlo. Bylo nejspíš pozdě odpoledne.
Vzhlédla. Horní patro jinak vypadalo v pořádku až na to, že se v jednom pokoji prolomila podlaha. Nehodlala uvažovat nad tím proč. Na to stejně neměla sílu.
Napadlo ji, jak dlouho tady asi ležela. Kolik času už uběhlo od chvíle, co Draca zatkli?
Den? Dva?
Sžíravý hlad v žaludku, který se do ní zabodával s téměř stejnou neúprosností jako obnažená kost, ji usvědčil v tom, že možná i tři.
Pokusila se opřít alespoň o levou ruku. Šlo to, i když rameno protestovalo. Pravá byl však problém.
Vydala se na strastiplnou a dlouhou cestu po ujíždějící suti ke světlu. Pravou ruku si alespoň přidržovala u hrudi, a i když se s ní snažila co nejméně hýbat, každý posun jí vystřeloval bolest až někam do spánků. Ještěže jako upírka nemohla chytit žádnou infekci.
Zadýchaná se doplazila k otvoru, který kdysi býval oknem. Slunce naštěstí už příliš nepražilo, v takovém stavu by bylo nebezpečné i pro ni. Nohama napřed sklouzla dolů do hromady oharků, které zbyly po její milované verandě, ale zůstala opřená o zeď.
Pak se skoro zalkla leknutím. Vůbec se nepodívala, jestli kolem nikdo není. Roztřeseně se rozhlédla po pusté a zdupané zahradě. Nikde nebylo živé duše.
Pohlédla zpět na své bosé a zkrvavené nohy.
Dokáže se postavit? Jestli ne, jak se odtud sakra dostane? Musela vypadnout, a to hned. Musela se sebou něco udělat.
Napjatě se pokusila plně zapřít jen chodidla. Okamžitě se skácela na kolena. Instinktivně před sebe napřáhla dlaň. Rameno vztekle zařvalo, plandající zápěstí ho následovalo. Zaťala zuby. Zůstala na kolenou a pohlédla před sebe, ke skupině keřů na konci zahrady.
Garáž, do které se musela dostat, jí teď připadala neuvěřitelně daleko. Klečela a těkala očima sem a tam. Potřebovala alespoň nějakou primitivní berli nebo tak… Jenže kolem nebylo vůbec nic.
Pomalu se nadechla, vydechla, zapřela se znovu o levou ruku a začala se přes zahradu plazit.
*
I když byl její dům stavěn poněkud bokem od ostatních v ulici a zahrada byla krytá stromy, stejně bylo s podivem, že si zakrvácené špinavé trosky šinoucí se přes trávník nikdo nevšiml.
Byla na půli cesty, když to skoro vzdala. Začínalo jí být všechno jedno.
Jenže pak se jí před očima objevil Dracův odraz, který kdysi viděla v zrcadle. Zcela náhle, aniž na něj jen pomyslela. Vydala se z poslední sil dál.
Když k ní konečně dorazila, skoro tomu nemohla uvěřit. Garáž byla netknutá. Ti šmejdi si jí nejspíš vůbec nevšimli, když byla postavena tak daleko od domu. Vysunula z levé zdi zvenčí jednu cihlu a sáhla vsedě dovnitř. Za okamžik už svírala v dlani svou náhradní hůlku z ebenového dřeva. Opřela se o zeď a na chvíli zavřela oči. Alespoň na chvilku si odpočinout, a pak…
Omdlela slabostí.
*
Probral ji něčí vyděšený hlas a štěkot psa. Namáhavě otevřela oči, bolest se do ní znovu zahryzla s plnou silou. Nahnula se k ní něčí postava.
„Paní! Jste vzhůru!“ zajásal asi dvanáctiletý kluk, svírající v ruce vodítko.
Malý bílý pes na jeho konci na Angelu zuřivě štěkal. Byl to příšerně otravný zvuk. Podívala se po něm. Okamžitě zmlkl a stáhl ocas.
„Co se vám stalo?“ ptal se klučina, který nejspíš v lese venčil psa. „Počkejte, zavolám záchranku…“
A už tahal z kapsy mobil.
V duchu proklela tuhle dobu, kdy má každý spratek mobilní telefon a pokusila se ho zastavit. Natáhla ale pravou ruku a místo svého původního úmyslu jen bolestně zaskučela. Hučelo jí v uších, jako by tady byl vodopád a připadalo jí, že snad vidí rudě. To však mohlo být také zapadajícím sluncem.
Kluk něco vychrlil do mobilu a pak zavěsil.
Podíval se na Angelu. Až teď v jeho očích rozeznala hrůzu a děs.
No, já musím vypadat, stačila si pomyslet ještě předtím, než její pohled padl na jeho obnažené hrdlo. Měl rozepnutou bundu. Jeho velká chyba, aniž o tom věděl.
Zírala na žílu, která mu tepala na krku a viděla ji čím dál jasněji. Žádostivost a touha po krvi jí úplně zaplavily myšlení.
Vztáhla levou ruku a kývla na něj. Klekl si k ní hned na zem.
„Záchranka už je na cestě, nebojte se, to zvládnete,“ drmolil vyděšeně.
Maličko pokývla hlavou, ale stále ho lákala blíž k sobě.
„Ano? Chcete mi něco říct?“
Naklonil se k ní ještě blíž, i když se jí za žádnou cenu nechtěl dotknout.
Potřeba ukojit hlad, který ji svíral jako ocelové obruče, převzala vládu nad jejím zbídačeným tělem. Popadla ho oběma rukama za paže a dřív než se vůbec stačil podivit, zaryla špičáky do jeho hrdla. Jen slabě vyjekl, jeho pes začal kňučet a trhat vodítkem.
Přitáhla si ho k sobě blíž a hltala tu blahodárnou teplou záplavu, která jí vybuchovala novou energií v celém těle. Pila dál a dál, hlad byl pořád stejně velký, musela mít víc, chtěla víc.
Dost! zaječela v ní ta Angela, která kdysi přísahala, že už takhle nikdy nezabije.
Odtrhla se od kluka a pustila ho. Sesul se bez hlesu na zem.
Těžce oddechovala a civěla na jeho obličej. Pak pomalu natáhla ruku a snažila se na druhé straně krku nahmatat jeho puls.
Žil. Zalila ji úleva. Jeho krev v ní ještě bouřila a pomáhala jejím regeneračním schopnostem. Bylo to však tak málo. Zoufale málo. Stálo ji to téměř všechny síly, aby ho nechala žít.
Dopřála si však jen krátký odpočinek. Jestli skutečně zavolal záchranku, tak musí vypadnout. Odstrčila ze sebe jeho nohy a opírajíc se o zeď se postavila.
Psík se krčil u svého páníčka a oblizoval mu obličej. Nevěnovala mu žádnou pozornost. Těžce mávla hůlkou a otevřela garáž.
Její milované Audi v ní stálo, jako by na ni čekalo. Nejdříve klopýtavě zamířila dozadu pro lékárničku. Hlava se jí motala, ale alespoň se udržela na nohou. Vytáhla z krabice dezinfekční obvaz. Sedla si na podlahu a připravila se na další bolest.
Pak rázně obvaz pomocí hůlky omotala kolem pravého zápěstí. Potlačila zavytí bolesti a snažila se pomalu dýchat. Opatrně se postavila, ale musela se přidržet auta. Otevřela si a nemotorně dopadla na sedadlo.
Na přemístění se vůbec necítila. V nejlepším případě by skončila někde na střeše paneláku. Takže bude muset řídit.
S pesimistickými myšlenkami na vybourané auto v nejbližším příkopu nastartovala. Buď se jí to zdálo, nebo v dálce už zaslechla sirény.
Soustředila své myšlenky jen na auto. Pravou ruku na řadicí páku. Prsty ji nesevřela, takže to bude muset stačit dlaní. Tak… Připadala si jak první den v autoškole. Zařadila a z očí jí vyhrkly slzy. Pomalu vycouvala.
Slunce už mezitím zapadlo. Všechno jí trvalo mnohem déle, než čekala.
Natočila se správným směrem a rozjela se. Oči se jí mlžily a ze zápěstí vystřelovaly vlny bolesti. Zastavila auto na místě, kde mohla naposledy pohlédnout na svůj dům.
Někdo stál na zahradě. Úplně v ní hrklo. Zamrkala a nahnula se těsně k okénku. Neznámý se natočil tak, že uviděla jeho obličej.
Byl to Lynx a neuvěřitelně spokojeně se šklebil. Byl tak zaujatý obhlížením spáleniště, že auto vůbec nezaslechl.
Rozlila se v ní zuřivost a pomstychtivost, která na krátký okamžik přebila i tu zatracenou bolest.
Jenže teď nebyl správný čas. Násilím od toho hajzla odtrhla oči a znovu se rozjela lesem. Pohled jí utekl do zpětného zrcátka a v příštím okamžiku to téměř napálila do stromu u cesty. Prudce zabrzdila, až se bahno rozstříklo a dlouhou dobu hleděla před sebe na cestu, než se odvážila stočit oči znovu.
Tušila, že nebude vypadat moc hezky, ale to co uviděla místo svého odrazu… Jediné, co poznávala, byly oči. Byly sice zapadlé a jejich zeleň podivně zesvětlala, ale byly to její oči.
Zbytek tváře… Nejprve ji do ní několikrát uhodili, pak se jí na pokožce projevil žár ohně. Celá rudá a napuchlá, někde zaschlá krev a korunovaly to její vlasy. Tedy spíš to, co z nich zbylo. Na hlavě měla zčernalé chomáče čehosi, co snad bylo kdysi její dlouhou hřívou.
Ztěžka polkla a zavřela oči. Nechápala, jak to mohla přežít.
Ten kluk měl obrovskou odvahu, když neutekl, jakmile ji spatřil. Zatímco ona…
Zatvrdila se proti všem úvahám, které jí teď nemohly ničím pomoct, a znovu se rozjela. Musí se někam schovat a dát se alespoň trochu dohromady. Jenže kam?
*
Nedalo se to vydržet. Při průjezdu centrem Londýna zajela do tmavé uličky, pootevřela přední dveře a skrčila se vzadu. Ničeho jiného nebyla schopná a tak čekala se vzrůstající netrpělivostí.
Netrvalo ani dvacet minut, než se ve večerní tmě objevila nachýlená postava nějakého hubeného týpka v černé kožené bundě. Nejprve kolem Audi jen prošel, ale pak se zarazil, otočil se zpět a zahleděl se na dveře. Rozhlédl se kolem.
V duchu se vděčně rozplynula nad tím, že je Londýn plný lehkého zisku chtivých existencí.
Chlápek vklouzl dovnitř a zůstal civět na klíče v zámku. Než mu to stačilo začít být podezřelé, vynořila se na zadním sedadle jako duch, z jedné strany ho přidržela na sedadle a z druhé se mu chtivě zaryla do hrdla.
Chvilku se zmítal, ale ona ho nepustila. Nasytila se, jak nejvíc se odvážila a pak pracně vystrčila toho chudáka ven. Opřela ho s jistými obtížemi o zeď a otočila se zase k autu.
Slabě zasténal. Hryzla se do rtu. Nahnula se k palubní desce a našla v přihrádce pár drobných. Opatrně vykoukla na ulici a vklouzla do telefonní budky na rohu.
Nahlásila ženské na druhé straně krvácejícího muže, uvedla ulici a zavěsila.
Pak už se konečně vsoukala do auta a odjela bez jediného pohledu na svou bezvládnou oběť.
*
Trvalo jí opravdu dlouho, než dojela autem tam, kam zamýšlela, přičemž cestou málem smetla dvě stařenky a tři kočky. I když se posilnila na tom potencionálním zloději, byla tak slabá, až se jí dělalo špatně. Auto nechala co nejdál v lese, jak se jen odvážila. Pevně doufala, že zbytek cesty dokáže ujít pěšky. Vzala sebou jen lékárničku, Audi zamkla a vydala se kulhavě směrem, kde tušila vchod do tajné chodby.
Sídlo Malfoyů. Jediné zabezpečené místo, které jí přišlo na mysl. Když už Draca mají a ji nejspíš mají za mrtvou, těžko tam budou čmuchat nějací bystrozorové. Stejně by se podle Draca nedokázali dostat dovnitř.
Když si začínala myslet, že se někde uhodila do hlavy, ztratila část paměti a nedokáže chodbu najít, konečně do ní objevila vchod. To už panovala naprostá tma. S úlevou mávla hůlkou a hned na to se skoro skácela na zem slabostí. Přepínala se. Její tělo to nezvládalo.
Odšourala se dovnitř a zase za sebou zamaskovala východ.
S pohledem upřeným jen před sebe pořád šla a šla a šla a někde v půlce se posadila.
Ztěžka oddychovala a třesoucí se rukou k sobě tiskla lékárničku. Hlava se jí motala, jako by byla opilá a žaludek jí znovu začal svírat hlad. Hojící procesy si stále žádaly svou krutou daň.
Nevěděla, co ji donutilo se znovu postavit a dobelhat se až do domu. Ty chvíle měla zamlžené zvláštní šedí. Matně si pamatovala, že se nějak dostala do schodů a do svého bývalého pokoje. Zůstal tak, jak ho sotva před týdnem opustila.
Stáhla ze sebe veškeré oblečení, které bylo ohořelé, špinavé a strašně páchlo. Nato ztratila vědomí.
*
Když se probrala, připadalo jí, jako by právě prožívala svou nejhorší kocovinu v životě. Hlava jí třeštila příšernou bolestí, celý povrch těla ji svědil, že musela překonávat strašnou touhu začít se všude škrábat, žaludek se jí zdvihal, v ústech měla jako by snad předtím přežvykovala kobylince. S tlumeným sténáním se převalila na bok.
Podlaha pod ní studila. Pootevřela opuchlá víčka. Ležela na dlaždičkách v koupelně, vedle ní se povalovala neotevřená desinfekce. Asi si chtěla ošetřit tu ruku, předtím než omdlela. Nepamatovala si to. Pootevřenými dveřmi sem dopadalo trochu tmavě žlutého světla. Blížil se večer. Ležela tu celý zbytek noci a další den.
V rameni už jí jen škubalo, ale zápěstí pálilo jak deset čertů. Opatrně se posadila. Uvědomila si, že je nahá. Po celém těle jí naskočila husí kůže. To už si všimla, že většina popálenin se zahojila. Zůstala jen narudlá kůže a spousta jizev.
Pak sebrala odvahu podívat se i na pravou ruku. Už to bylo o něco lepší, ale pohled to opravdu nebyl hezký. Jako by jí někdo ze zápěstí vytrhl tlustý pruh kůže až na sval.
Malátně se postavila a opřela se o umyvadlo. Pak pomalu vzhlédla do zrcadla. Odraz, který spatřila, už nebyl ani zdaleka tak děsivý, ale přesto nebyla pořád k poznání.
Celou ji svíral hlad po krvi, ale nevrle tu touhu potlačila.
Chvíli hleděla na kohoutek a pak váhavě pustila vodu. Nesmírně opatrně si začala oplachovat obličej od té nejhorší špíny. Trochu to štípalo, ale šlo to.
Usoudila, že si troufne i do sprchy, ostatně to potřebovala jako sůl, ale nejprve si musí něčím obvázat tu ruku, aby jí tam nevnikla voda.
Nakonec na ni se zaťatými zuby přiložila nový obvaz, na něj igelit a ten připevnila gumičkami. Na roztřesených nohou vstoupila do sprchového koutu. Poté co si zvykla na nepříjemné štípání, už na sebe nechala s úlevou dopadat proudy horké vody a vyplácala třetinu sprchového gelu, který našla ve skříňce pod zrcadlem. Když vylezla ven a zabalila se do největší osušky, která visela na věšácích za dveřmi, zašla do pokoje pro župan a šokovaně zjistila, že byla ve sprše skoro dvě hodiny.
Otřásla se. Copak je pořád tolik mimo?
Opatrně osušila citlivou pokožku. Po svém těle se raději moc nerozhlížela. Věděla, že se většina ran i jizev úplně zahojí, ale ty po stříbře… Přibudou jí k těm, které už měla. A že jich nebylo zrovna málo.
Oblékla si teplý župan, který si tu tehdy nechala a znovu se zahleděla na svůj odraz. Ta hrůza, co jí zůstala na hlavě, bude přitahovat zbytečnou pozornost.
Vrátila se do pokoje a pátravě se rozhlédla po odhozeném oblečení. Ke své úlevě v nechutné hromádce našla hůlku. Vrátila se k zrcadlu a soustředila se. Zavřela oči a dotkla se hůlkou toho chmýří. I tak jednoduché kouzlo si vyžádalo víc energie, než čekala. Jakmile postřehla zalechtání vzadu na krku, hůlku odtáhla a opřela se znaveně o umyvadlo.
Vlasy, asi o stupeň tmavší než byla její původní barva, jí teď sahaly sotva k ramenům. Ale stačilo to. Začínala přinejmenším vypadat jako člověk. Olízla si suché rty a pracně polkla. Ta žízeň byla tak otravná…
Vydala se na dlouhou cestu dolů do kuchyně. Skoro se zadýchala, než konečně dorazila ke kredenci a vytáhla sklenici. Naplnila ji vrchovatě vodou a nalila ji do sebe na jeden zátah. Její žízeň to neuhasilo, ale pořád lepší na vyschlé hrdlo než nic. Natočila si ještě jednu a vydala se na plouživou cestu zpět.
Prohrabala skříně a našla zapomenutou mikinu s kapucí a jedny odrbané džíny. S úlevou na sebe natáhla normální oblečení. Ta původní nechutnost už dávno skončila v koši.
Věděla, že musí ven. I když byla slabá jak moucha.
Hodila na sebe ještě kabát a trochu velké boty, které našla ve skříni po madame Malfoyové, zastrčila si hůlku do kapsy a po pečlivém prozkoumání okolí se vyplížila z chráněného prostoru sídla.
Zamířila dolů ze svahu k dalším domům. Mrzelo ji, že si pořád netroufne na přemístění. Bylo by to bezpečnější. Takhle bude muset odchytit někoho v nejbližším okolí.
Kráčela po široké ulici, kolem domů s úpravnými zahradami, ve kterých se svítilo. Tohle byla hodně nóbl čtvrť. Tady to nepůjde.
Sebrala síly a zamířila do míst, kde bylo přece jen o něco živěji.
*
Zůstala stát přes ulici naproti jistému malému baru. Působil obyčejně, ale ona věděla, že dozadu se šlo do části pro čaroděje. Jedno z mála míst pro kouzelníky v širokém okolí.
Hryzla se do rtu. Jediné místo, kde bylo momentálně shromážděno víc lidí a musí to být zrovna tam, kde by ji mohli poznat.
Stáhla se do výklenku mezi domy blízko popelnic a začala hypnotizovat vchod. Naštěstí pro ni nemusela čekat dlouho. Dveře se rozlétly dokořán a dva členové ochranky vyhodili ven zjevně opilého chlapa s knírem.
Zapotácel se a dopadl na zadek. Holohlaví svalouši zabouchli dveře a chlápek na ně vychrlil snůšku sprostých výrazů. Pak se ztěžka postavil znovu na nohy a bez rozhlížení přešel ulici směrem k ní. Stáhla se ještě víc do stínu.
Muž s brbláním zapadl na druhou stranu výklenku. O chvíli později zaslechla škrtnout zip a hlasitý zvuk močení. Ožrala poté spokojeně zafuněl a vylezl zpět na chodník. Vysoukal z kapsy kalhot cigarety, jednu si strčil do koutku úst a připálil si omšelým zapalovačem.
Vydal se motavým pohybem po chodníku, ale ještě ani nestačil zapalovač schovat, když se ho vzadu na krku dotklo něco dřevěného a on ztuhl se zapálenou cigaretou napůl visící z úst.
Pak ho ten neznámý zatáhl do tmy a opřel o zeď.
Uviděl vysokou holku s podivně zářícíma očima a děsivým šklebem. Kdyby mohl, začal by řvát hrůzou.
*
Po téhle večeři už Angela sebrala odvahu i na to, aby mu zahojila ránu na krku a změnila paměť. Pak ještě tiše a nenápadně jako stín zamířila dozadu za bar. Ujistila se, že na dvoře nikdo není a doklusala k hromadě novin vedle schůdků, které by ji dovedly ke dveřím.
Měla štěstí. Hned nahoře se povaloval výtisk Denního věštce. Nesl datum osmého března.
Kouzelníci nesměli strkat své noviny do odpadků k mudlovským, proto se noviny a časopisy u takových zařízení házely na hromadu a pak se dohromady odvážely.
Angela noviny sebrala, aniž se podívala na titulky a nastrkala je do kapsy. Pak jí padl pohled na kus starších, které čouhaly částečně zpod novějších. Povytáhla je ven.
„Blacková uhořela…“ zamumlala si pro sebe. „Jo, skoro jste se trefili…“
Sebrala je taky. Pak si na hromadu opatrně stoupla a nahlédla do malého okna. U stolku, který u něj stál, naštěstí nikdo neseděl. Bedlivě se rozhlížela po zakouřené místnosti a nakonec našla, co hledala. Na zdi visel kalendář, po kterém hupkali malí zajíci s rudýma očima a místo trávy baštili čokoládové žabky. Osmého…
Rychle zmizela ze dvorku dřív, než se někdo stačil objevit.
*
Když se zadýchaně opřela o hlavní dveře, usoudila, že se nejspíš trochu přecenila. Taková krátká procházka a stála ji téměř veškerou energii. Alespoň už ji neotravoval ten hlad. Požehnaně kladný výsledek.
Zbavila se kabátu i bot a usadila se na posteli. Až poté Věštec napjatě rozevřela.
MALFOY ODSOUZEN NA TŘICET LET
Spravedlnost či snad mírnost Rady?
Jedno obrovské závaží, které jí svíralo srdce, někam zmizelo. Draco žil.
Přeletěla článek očima. Vytřeštila oči na informaci, že Harry Potter svědčil v jeho prospěch a zjistila, že hned po procesu ho odvedli do Albaranu. Do Albaranu… Dneska.
S novinami v třesoucích se rukou vstala.
Co teď? Co bude dělat?
Přivřela oči. Draco… Podvědomě cítila, že musí strašně trpět. Jestli si všichni myslí, že je mrtvá…
Zamyšleně zamířila na chodbu a pak po schodech nahoru. Na Dracovo oblíbené místo. Pohodila Věštce na zem a rozevřela vikýř dokořán. Znaveně se opřela o okraj.
Nejdřív ze všeho se musí dát dohromady. V tomhle stavu by nebyla schopna ničeho. Pak už určitě něco vymyslí. Musí. Bylo jí jedno, že nikdo neví, kde Albaran je, ani jak to tam vypadá. Dostane ho odtamtud za každou cenu. Za jakoukoli cenu…
Narcissu vycítila až ve chvíli, kdy stoupla na první schod schůdků nahoru. I smysly měla otupené. Věděla, že je to určitě ona. Nikdo jiný sem neměl přístup a uměla si docela dobře představit, že se na syna přišla podívat.
Připravila si do ruky hůlku. Kroky se nahoře zastavily. Zaslechla za sebou svist zaklínadla a byla naštěstí dost rychlá na to, aby ho odrazila, aniž se otočila.
„Kdo jste?“ vyštěkla Narcissa. „Jak jste se sem dostala?!“
„Proč jste přijela, madame Malfoyová?“ otázala se té jako vždy panovačné ženské místo odpovědi.
Narcissa sevřela hůlku pevněji.
„Trochu pozdě na pomoc synovi,“ dodala se staženým hrdlem.
Nemohla si prostě pomoct. Malfoyová mohla něco udělat, ale na nic se nevzmohla.
„Kdo jsi?“ opakovala Narcissa svou otázku.
Angela poznala, že se jí chvěje hlas.
„Nepoznáváte mne?“ protáhla cynicky.
Narcissa postoupila blíž, hůlku stále připravenou. Došla až k ní, k otevřenému vikýři, odkud na ně vanul čerstvý vzduch jarního podvečera. Bedlivě na ni upírala pohled.
Angela se pomalu otočila tváří k ní. Narcissa ztěžka zalapala po dechu a zbledla.
„Ty?“ vyrazila ze sebe madame šokovaně a ruka s hůlkou jí k Angelině úlevě klesla.
„Já,“ přikývla pomalu.
Obvykle rázné blondýně se nedostávalo slov. Pak ale pomalu schovala hůlku a ustoupila o krok k druhé straně vikýře.
„Tušila jsem, že tě není tak snadné zabít,“ pronesla chladně. „Takže jsi zdrhla a mého syna si jim tam nechala, co?“
Angela ji probodla takovým pohledem, že madame Malfoyová ustoupila o další krok dozadu.
„Ne,“ procedila mezi zuby tiše. „Snažili jsme se utéct, ale nevyšlo to. Rozdělili nás. Jeho odvedli a já tam zůstala. Správně bych měla být mrtvá,“ zakončila se zvláštním výrazem.
Narcissa neviděla důvod jí to nevěřit.
„Co děláš tady?“ zeptala se už mírněji.
„Nenapadlo mě jiné bezpečné místo, kde bych se mohla dát trochu dohromady,“ odvětila Angela. „Ale jestli vám tu tak vadím, tak se samozřejmě seberu a odejdu.“
Na to se odpoutala od parapetu a pomalu se vydala ke schodům.
„Nemusíš odcházet,“ vyhrkla Narcissa.
Udiveně se otočila. Ten podtón v hlase… Skoro jako by ji prosila.
„Pokusíš se mu pomoci?“ zeptala se madame Malfoy s přemáháním.
Angela ji upřeně pozorovala.
„Vy ho tam chcete nechat?“ protáhla tvrdě.
Narcissa zaťala pěsti: „Samozřejmě, že mi rve srdce, když si představím, co s ním může být, ale…“ nebyla schopná pokračovat.
Angela nechtěně zachytila její myšlenky a pochopila: „Ach tak… Vy to nevíte?“
„Co nevím?“ nechápala Malfoyová.
„Draco už není…“ teď se zarazila Angela. Ztěžka polkla, aby se zbavila knedlíku v krku, který se jí v něm vytvořil, když se jí před očima promítlo, čím vším si už prošel. „Už není prokletý,“ dokončila.
„Cože? Jak to myslíš?“
Narcissa přešla až těsně k ní.
„Přišli jsme na jistý Rituál, který to prokletí jednorožčí krve zvrátil,“ vysvětlila Angela. „Není úplně jako dřív, ale už je v podstatě v pořádku. Myslela jsem, že to víte.“
Narcissa jen němě zavrtěla hlavou. Angela ji pozorovala pohledem, který na ni musel dopadat jako kámen viny.
„Nebyla jsem s ním moc často… V kontaktu,“ dostala nakonec Malfoyová ze sevřeného hrdla.
Angela chvíli zamyšleně mlčela.
„Chcete mu pomoct?“ zeptala se tiše.
Narcissa na ni upřela planoucí pohled.
„Ano! A jak! Je to můj jediný syn! Jenže co můžu dělat?!“
„Pojďte si někam sednout,“ navrhla Angela. „Jsem unavená. Musíme si promluvit.“
Narcissa souhlasně přikývla a obě se vytratily z půdy.
*
Sedly si dolů do salonu, poté co založily oheň v krbu, aby alespoň trochu zahnaly chmurnou vlhkost a dlouho spolu mluvily.
Překvapivě klidně a bez zášti. Angela informovala Narcissu zběžně o všem, co se s Dracem dělo za tu dobu od chvíle, kdy se potkali v DEpressu, vynechala jen pár drobností.
Madame se upřímně ulevilo, když jí podrobně popsala výsledek nebezpečného rituálu. Angela ji však zchladila.
„O to horší je to pro něj teď v Albaranu,“ pronesla tiše.
Narcissa uhnula pohledem do koberce: „To máš asi pravdu…“
Pak náhle zvedla hlavu: „Co se stalo, že vás tak najednou našli? Až teď?“
Angeliny oči ztvrdly a její pohled byl náhle ostrý jako led.
„Někdo nás prásknul… Sotva o dva dny později, co jsme se ke mně domů vrátili,“ odpověděla pomalu.
„Víš kdo?“
„Ano,“ procedila Angela. „Ale tohle si vyřídím sama, o to se nemusíte zajímat.“
Narcissa chvíli mlčela.
„Jste milenci?“
Angele při té nečekané otázce došla slova. Dracova matka se mírně pousmála.
„Takže ano,“ odpověděla si sama. „Právě tě prozradil tvůj výraz.“
„Vadí vám to?“ zeptala se Angela tiše.
Narcissa pokrčila rameny a přehodila si nohu přes nohu.
„To záleží na tom, z jakého pohledu to vezmu. Na jednu stránku bych mohla být ráda, že je s někým jako ty – pokračovatelkou rodu z čisté krve – , ale na tu druhou se mi dělá špatně z pomyšlení, že můj syn se stal krmením pro upírku.“
Zaťala zuby, aby jí neuniklo něco nepředloženého.
„Nebo mi chceš tvrdit, že ses na něj za tu dobu ani jednou nevrhla?“ ušklíbla se Narcissa.
Angela musela zavřít oči, a přinutit se zůstat klidná, když se jí jasně vybavil ten jediný večer, kdy se stalo přesně to, o čem Narcissa mluvila.
„Můžu vás ujistit,“ pronesla pak pomalu, „že pro mne Draco znamená daleko víc, než jen zdroj potravy.“
„To ráda slyším,“ odtušila Narcissa a opětovala její upřený pohled.
Povzdychla si a zapřela se o opěradlo.
„Co teď ale budeme dělat? Jak ho z té díry dostaneme, když ani nevíme, kde ta zatracená pevnost je?“
Madame Malfoyová vypadala, že je skutečně v koncích.
Angela se zamyslela.
„Zatím to nechte na mě,“ řekla zvolna. „Potřebuju se nejprve úplně vzpamatovat. A pak uvidíme.“
„Můžeš tu opravdu zůstat, jestli chceš. A jestli budeš navečer chodit ven,“ dodala rychle Narcissa.
Angela se ušklíbla: „Pokusím se.“
Navenek se sice tvářila klidně, ale uvnitř sebe cítila neklid a úzkost, která stále vzrůstala. Musejí jednat co nejrychleji, než bude pro Draca pozdě.
***
Napůl seděl, napůl skoro ležel ve svém koutě. Každá jednotlivá vteřina se tu natahovala na neúnosnou míru. Tak příšerně pomalý tok času se skoro nedal vydržet.
Před chvílí se z jeho kobky vznosně vzdálil mozkomor. Ještě pořád měl pocit, jako by měl místo žaludku ledovou hroudu. Na ty pravidelné návštěvy si nedokázal vytvořit žádnou obranu.
Teď vzpomínal. Nechal si před sebou promítat vzpomínky, které v něm mozkomorova přítomnost vyvolala, ačkoli nebyly nijak hezké. Ale něčím přece. Byla v nich ona.
Jeho anděl. Jeho duše. A teď byla pryč. Nevěřil by, že je to vůbec možné, ale každým uplynulým dnem mu chyběla čím dál tím víc. Vše, co mu zůstalo, byly jen vzpomínky. A to bylo zatraceně málo.
Natáhl ruku a konečky prstů jemně pohladil pečlivě vyrytá písmena ve zdi. Pak mu ruka klesla. Zavřel oči a znovu před sebou spatřil její tvář.
Strávil s ní tak málo času… Přitom by vedle ní dokázal žít celé věky.
Za tu dobu, kterou tu strávil, ať už to bylo pár dní nebo týdnů, ho ne poprvé napadlo, že tohle je opravdu spravedlivý trest za to, co v životě spáchal. A raději nechtěl ani pomyslet na to, jak dlouho ho ještě bude muset snášet, aby své špatné skutky odčinil.
***
Angela bez hlesu hleděla na to, co zbylo z jejího krásného domu. Byla tohle spravedlnost? Byl to trest? Nebo prostě trpěla jen z něčího rozmaru?
Zavrtěla si pro sebe hlavou, vytáhla ruce z kapes lehkého kabátku a opatrně zamířila dovnitř. I když tušila, že to nebude mít žádný smysl, chtěla zkusit prohledat spáleniště, jestli se z jejích věcí přece jen něco nezachránilo.
Už se konečně cítila v pořádku. Přešly ji ty úděsné přechody mezi tím, že si připadala svěží a příšernou únavou a slabostí. Všechna zranění se zahojila, jizvy zmizely. Až na ty po stříbru samozřejmě. Ale trvalo to dlouho, tak dlouho…
Celé tři týdny téměř neopouštěla pochmurné sídlo Malfoyů a musela čekat, až se její tělo vypořádá s ranami, které utržilo.
Pak s pomocí Narcissy a za velkého rizika vybraly spoustu peněz z jejího trezoru. Sice jim při odchodu z banky hořelo za patami, jak se skřeti vztekali, ale byly si jisté, že ani jednu nepoznali.
Tři týdny už byl Draco zavřený v Albaranu. Za tu dobu se s ním mohlo dít cokoliv.
Semkla rty. Takové uvažování si nemohla dovolit. Zahnala pochmurné myšlenky a začala zarytě stoupat do patra. Schodiště vydrželo. Raději se moc nerozhlížela kolem sebe. Ta páchnoucí čerň se jí i tak zarývala do hlavy a do paměti.
Nenašla samozřejmě nic. Všechno shořelo na popel. Před kouzelným ohněm, který použili, nebylo úniku. Další důvod pro to přemýšlet úporně nad tím, jak to mohla přežít.
Zhluboka si vzdychla a raději se otočila k odchodu. Neměla sem vůbec chodit.
Existuje přece úplně jiné místo, kam měla přednostně zajít. V tu chvíli si odchod rozmyslela a zamířila chodbou k Dracovu bývalému pokoji. V cestě jí sice stála propadlá podlaha, ale tu už teď dokázala bez problémů přeskočit. Rozhlédla se po té zkáze a pak pokročila do rohu, kde stávala jeho postel.
Odhodila několik prohořelých desek a ke svému úžasu objevila, co hledala. Z popela vytáhla lesknoucí se pistoli. Nepoškozenou. Po tváři se jí poprvé po dlouhé době rozlil spokojený úsměšek.
***
Lynx seděl rozvalený na pohovce a se znuděným výrazem přepínal dálkovým ovladačem programy na nedávno pořízeném televizoru.
„K čemu tyhle krámy jsou, když v nich dávají kulové?“ mrmlal si pro sebe zlostně a litoval, že mu dneska jedna kočka odřekla schůzku. Teď neměl co dělat a nudil se k smrti.
Když na asi padesátém kanále rozzářila obrazovku operní zpěvačka, televizi vypnul a mrštil ovladačem proti ní. Ten se samozřejmě rozflákal a popadal v pěti kusech na koberec.
Zaklonil hlavu za opěradlo a otráveně si odfrkl.
Co teď? Ani Lupus není doma… Zase je určitě s tou svojí kozou.
Z haly k jeho uším dolehly vzrušené hlasy, pak nějaký řev. Prudce se narovnal, ale zůstal sedět. Dutá rána, pak hned druhá, další jekot, náhle hluboké ticho.
Se zaujatým výrazem zíral na dveře, které se za pár okamžiků rozletěly dokořán. K jeho údivu v nich nikdo nestál. Nahnul se, aby viděl do haly. Zahlédl jen něčí nohu.
Pak vycítil děsivou hrozbu zleva. Stále ještě klidně otočil hlavu. Stála tam Feles s podivně krátkými vlasy, jako by snad vyrostla ze země a mířila na něj úplně stejnou bouchačkou, jako kdysi ten zmrd Malfoy.
Skoro se usmál: „Já věděl, žes to přežila, zlato,“ prohlásil vědoucně.
Pak si konečně všiml podivného výrazu, který měla v očích. Na reakci už bylo pozdě. A ona vystřelila.
Se zaťatými zuby zarazil bolestný výkřik a šokovaně civěl na své prostřelené koleno.
„Ty čubko…“ zachrčel. „Přišla ses mstít?“
„Přesně tak,“ odvětila hlasem, ze kterého čišel chlad. „Co jsem ti udělala, ty bastarde, žes měl žaludek na to nás prásknout?!“
Ani se nepokusil zapírat.
„Slíbil jsem přece tobě i tomu tvému zajíčkovi, že si to odnesete!“ zavrčel vztekle a upřeně pozoroval ústí pistole, kterou na něj stále mířila. „On dostal jen to, co si zasloužil! A ty ..!“
Vystřelila podruhé. Lynx zařval. Mířila do druhé nohy.
„Ty seš ale hajzl,“ vyrazila ze sebe. „To jen proto, že jsem tě tehdy odmítla?!“
„Mně nikdo nesmí říct ne!“ zařval krvácející upír na celý dům. „Díky tomu, že tys mi ho řekla, tak hnije Malfoy v base! Díky tobě, Feles! Je to tvoje vina!“
„Drž hubu,“ pronesla tiše.
Zmlkl. V očích měla vraždu. Rychle zvažoval své možnosti. Postoupila k němu blíž.
„Neměl jsi do té své pomsty tahat Draca,“ prohlásila podivně klidně. „Kvůli tomu teď zemřeš.“
Věděl, že to opravdu udělá, dech mu uvízl v hrdle.
„Ne!“ vyhrkl někdo zděšeně.
Angela se na krátkou chvíli ohlédla a toho Lupus využil k tomu, aby se postavil bleskově přímo před bratra. Lynx si viditelně oddychl.
„Ani nevíš, jak rád tě vidím, bratříčku,“ prohlásil skoro rozverně.
„Feles… Ty žiješ,“ vydechl příchozí překvapeně.
„Uhni mi z cesty, Lupusi. S tebou to nemá nic společného,“ procedila mezi zuby zuřící upírka.
„To se pleteš,“ pronesl tiše Lupus, který se rychle vzpamatoval. „Já sice nevím, co ti provedl, ale nedovolím ti ho zabít.“
„Práskl nás!“ vyštěkla Feles. „Poslal na nás bystrozory i Lovce!“
Lupus vytřeštil oči.
„To neudělal…“ vydechl.
„Ale udělal,“ zahučel za ním Lynx. „Stejně je nám k ničemu a ten hajzl si nic jiného…“
„Lamern, Lynx!“ zarazil ho Lupus, aniž se k němu otočil. „I tak ti nemůžu ustoupit,“ pronesl pak zase k Feles.
„To chceš zemřít taky?“ otázala se ledově.
„Raději to, než abych ti uhnul,“ odpověděl smrtelně vážně.
„Proč to děláš?!“ vykřikla Feles, už se neovládajíc. „Takový hajzl si nezaslouží, aby ses ho zastával!“
„Já vím, co je zač,“ odtušil Lupus. „Ale je to můj bratr, Feles. Já ti neustoupím.“
Hleděla mu do očí a dlouho mlčela. Pak sklonila nataženou ruku a zajistila zbraň. Nemohla zabít Lupuse za to, co udělal jeho povedený bratr. Nemohla. To prostě nedokázala.
„Jednou budeš litovat, Lupusi,“ pronesla nesmírně tiše.
Upřeně ji pozoroval a neodpověděl. Odvrátila se od nich a mlčky odešla. Lynx ji vyprovodil nenávistným pohledem.
„Brácha, ty si umíš vybrat chvíli,“ pronesl pak k Lupusovi. „Tohle ti zůstanu dlužný. Odešla s prázdnou ta…“
„Zmlkni,“ vyštěkl Lupus a pak se na něj konečně podíval, v očích naprosté znechucení. „Kdybys nebyl můj jediný bratr, tak ji klidně nechám, aby tě zastřelila,“ prohlásil tvrdě.
Lynx na něj šokovaně zíral.
„Někoho ti sem pošlu,“ dodal mladší upír už na odchodu a práskl za sebou dveřmi.
***
O dva dny později se po řádném rozmýšlení a po dlouhé debatě s madame Narcissou vydala na další známé místo. Grimmauldovo náměstí dvanáct vypadalo stejně jako vždy. Jen už se tu necítila ani zdaleka tak důvěrně jako kdysi. Dostat se dovnitř a neupozornit přitom na sebe spící Samanthu už pro ni nebyl problém. Harry nebyl doma.
Usadila se v jeho pracovně a čekala. Noc minula, blížilo se ráno. Samantha vstala, v rychlosti zacinkala v kuchyni nádobím a odešla. Nejspíš do práce. Netrvalo dlouho a slyšela znovu cvaknout hlavní dveře.
Na chvíli zavřela oči a potvrdila se jí její domněnka. Harry dorazil. Něco jí říkalo, ať počká na místě a tak se ani nehnula.
Když vešel, necítila při pohledu na něj nic. Ani to jemné dloubnutí výčitek jako kdysi. Nepromluvila. Když si jí konečně všiml, zatvářil se jako by uviděl samotnou Smrt.
„Kdo kurva jsi?“ vyrazil ze sebe v naprostém zděšení.
Pomalu vstala. Hůlka se mu v ruce chvěla.
„Přece víš, že jsem to já, Harry,“ promluvila tiše, aby ho ještě víc nevyděsila.
Harry s kruhy od nevyspání pod očima pracně polykal a chvíli se nedokázal vůbec vyjádřit.
„To není možné…“ zašeptal.
Jen se na něj dívala a nic neříkala.
„Angelo…“ vyrazil ze sebe. „Všichni si myslí, že jsi mrtvá… Jak jen jsi to… Jak, pro Merlina?!“
Neovládal se a křičel. Musela na něj opatrně. Tušila, že to bude pro něj šok, a kdyby nemusela, ani by za ním nechodila.
„Já tomu sama pořádně nerozumím,“ pronesla pomalu a tiše. „Jediné co vím jistě, je to, že nebýt mého táty, tak tady před tebou nestojím.“
„Sirius?“ vydechl Harry chraplavě. „Ale ten přece…“
„Není Oblouk smrti jednou z největších záhad jistého odboru?“ zarazila ho jemně. „Já pro to nemám jiné vysvětlení.“
Na to neměl odpověď.
„Potřebuju tvou pomoc, Harry,“ prohlásila pak pevně.
„Co?“ nechápal. Ještě se nedokázal vzpamatovat z jejího nečekaného zjevení. „Ode mne?“
„Je čas, abys mi oplatil laskavost,“ pokračovala klidně. „Musíš mi zjistit všechno, co jen dokážeš, o Albaranu.“
513 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...