Such a lonely day
And it´s mine
The most loneliest day in my life
And if you go, I wanna go with you
And if you die, I wanna die with you
System of a Down „Lonely Day“
Poryvy větru se opíraly do okenní tabule vyhřáté kuchyně a se zvuky, které připomínaly praskání pukacích bobulí pod podrážkami těžkých bot, do něj házely kapky vytrvalého deště.
Začátek prosince přinesl skutečně psí počasí, do kterého by Harry nevyhnal ani Felixe. Ostatně zlobivé štěně si jistě hovělo v jiné kuchyni, té manželů Lupinových a škemralo po Dory zbytky od snídaně. Docela vážně zvažoval, že pokud se pes nenaučí způsobům, bude muset vymyslet, u koho jiného by jej mohl nechat, aby pořád neotravoval Remuse a Nymfadoru, která měla dost starostí s výchovou jiného mrňouse. Malfoy Manor jako možné útočiště absolutně nepřipadalo v úvahu. Uměl si živě představit, s jakým nadšením by hlučného hafana vítal pán domu, ačkoli ten se poslední dobou v sídle příliš nevyskytoval.
Harry odtrhl pohled od okna, které právě Ginny s větším úsilím než obvykle zavřela za promočenou sovou Angely a zkontrolovala přitom pentagram, který byl čarovně vykreslený na parapetu pod ním. Vzal do rukou poněkud navlhlé noviny a rozložil je před sebou. Hlavní titulky se už delší dobu podobaly jeden druhému jako vejce vejci…
Další tragédie ve vážené rodině! Kdy tomu bude konec?
Už přes měsíc jsou obyvatelé našeho i mudlovského světa nuceni žít ve strachu z každého nového dne. Naše redakce s hrůzou očekává, kolik krvavých vražd přinese další noc. A bude vás informovat. Pravdivě a bez vytáček.
Tak jako nyní.
Čaromluvčí Ústředí bystrozorů na včerejší konferenci potvrdila dohady o novém útoku na jeden z nejvýznamnějších kouzelnických rodů – Smethwyckovy. Nejstarší dcera vedoucího léčitele nemocnice u Munga (Hippokrates Smethwyck) byla brutálně zavražděna v domě, kde žila již osm let se svým manželem. Ten je již přes měsíc, který uplynul od střetu členů Ústředí s nechvalně proslulým Bratrstvem krve, hlášen jako nezvěstný. Zdrcený otec je přesvědčen, že je za její smrt zodpovědný právě on, neexistují však pro to žádné důkazy, stejně jako u mnoha předešlých případů.
Je snad Matias Gregory dalším z Posedlých? Na koho zaútočí příště? Tyto palčivé otázky…
Článek pokračoval v obdobném duchu i na druhé straně, kde připomínali předešlé vraždy i početná zmizení osob.
„Důrazně naléháme na čarodějnickou veřejnost – nepodléhejte panice! Ministerstvo kouzel i Ústředí bystrozorů dělají vše pro vaši bezpečnost.“
Poslední větu přečetla nahlas Ginny, která se dívala do Denního Věštce stojíc za Harryho zády, a nakláněla se k němu tak blízko, až ucítil vůni květinového parfému, který používala. Jednu ruku měla lehce položenou na jeho rameni a při mluvení se mírně mračila. Pohled jí padl i na tučně zarámovaný odstavec s výzvou k registraci na Ministerstvu, která se týkala zabezpečení domů proti démonům. Každá rodina se měla přihlásit s žádostí o vytvoření pentagramu jedním ze způsobilých pracovníků Ministerstva.
„Jako by to nemohli udělat automaticky podle registru obyvatel,“ zamručela nespokojeně.
Harry, který vnímal teplo její dlaně přes tenkou látku košile, s ní sice napůl souhlasil, ale dobře věděl, že tímhle způsobem si mohli bystrozorové uchovávat alespoň nějaký přehled o zabezpečených i nezabezpečených domech. Navíc se každý člen dotyčné rodiny musel prověřit, zda není Posedlý.
Zatím mohli pomáhat ostatním pouze takto. Na výzkumném oddělení se snažili nějakým způsobem realizovat ochranný symbol, ke kterému dodala podklady Catherine, ale zatím se jim moc nedařilo. Hlavně proto, že jej neměli jak vyzkoušet. Nikdo nechtěl natolik riskovat, aby se přihlásil jako pokusná krysa.
Ginny se narovnala a Harry složil noviny na stůl.
„Ange!“ ozvalo se ze vstupní haly.
„Ahoj, Jamesi,“ zazněla tichá odpověď.
Dvojice se ohlédla ke dveřím, ve kterých se objevila paní domu.
„Dobré ráno,“ pozdravila bledá hnědovláska.
„Dobré…“ zaznělo téměř jednohlasně v odpověď a Harry se na ni napjatě zahleděl. „Tak jak to šlo?“
Angela si sedla k němu ke stolu, zatímco rusovláska začala sbírat nádobí od snídaně.
„Souhlasili,“ vydechla unaveně. „Trvalo mi docela dlouho je přesvědčit, že by se tomu měli taky podrobit, ale nakonec to odkývli. Ovšem už si kladou podmínky.“
„Jaké podmínky zase?“ zachmuřil se Harry. „To si neuvědomují, že ti démoni posedají jak lidi, tak upíry? Ty pentagramy jsou zatím jediný způsob, jak se můžeme chránit.“
„To oni dobře vědí, Harry,“ mírnila jej. „Jenom čarodějům nevěří, jako ostatně vždycky. Rada chce sama vybrat ty, kteří budou moct jejich sídla navštívit. A věř mi, že jich moc nebude.“
Ginny skončila s uklízením a otočila se k nim: „To se dá pochopit,“ usoudila rozvážně.
Harry si odfrkl a chystal se k nějaké uštěpačné poznámce, ale v tu chvíli se ozval z haly třaskavý rachot rozbíjeného porcelánu.
„Já tam jdu,“ předběhla ho Ginny, i když už se zvedal a zmizela. Angela se ani nepohnula. „Jamesi! Několikrát jsem ti opakovala, ať neběháš v hale! Teta Angela se bude zlobit!“
„Néé!“
„Ale jo! Kdo to teď uklidí?“
„Teta Ginny?“
„Ha, no, to jsem si mohla myslet.“
Ginny v hale dál brblala a Harry se omluvně zadíval na Angelu.
„Promiň, že ti tu likvidujeme dům. Možná bychom se mohli zkusit vrátit na Soví vrch,“ nadhodil.
„Na to zapomeň,“ zamítla to okamžitě. „Jsem mnohem klidnější, když vím, že jste tady.“
Trochu zaraženě se na ni zahleděl. Byla pořád hrozně bledá, vůbec se neusmívala a téměř nikdy nemluvila o Malfoyovi, na kterého přímo v domě od toho strašného incidentu s démonem narazil jen dvakrát. Co věděl, tak trávil spoustu času v upírském sídle v Zapovězeném lese, a viděl ho párkrát i v knihovně, ale to bylo vše.
„Dobře,“ přikývl krátce, zahnal otázku, která se mu drala na jazyk, a vytasil se s jinou. „Víš něco nového od Lesterna?“
„Zatím ne, uvidím se s ním zítra ve škole, tak se poptám.“
„Fajn… Stejně si ale myslím, že to nebyl moc dobrý nápad, dávat mu znát, kdo jsi.“
„Říkal jsi přece, že na mě žádné hlášení na Ústředí nepřišlo. Kdyby mě chtěl udat, udělal by to už dávno. Navíc souhlasil, že složí Neporušitelný slib, pokud mu prozradím, odkud beru svoje informace. Přemýšlím o tom, že bych mu ukázala knihovnu.“
„Hmm…“ pořád se chmuřil.
„Klid, Harry. Myslím, že máme k řešení mnohem vážnější věci.“
Na to se nedalo nic namítnout. V kuchyni se znovu objevila Ginny.
„Angelo, doufám, že ta modrá váza v hale nebyla nějak vzácná. Ani za nic se mi ji nedaří dát zase dohromady,“ pronesla omluvně, zatímco James vykukoval zpoza její nohy.
Angela se na ni zadívala: „Ta je čínská, v domě jich je ještě pět, nedělej si s tím hlavu. Ale spíš by mě zajímalo něco jiného…“ koukla se po Jamesovi. „Proč mu vždycky vyhrožuješ mou maličkostí?“
„Protože to vždycky funguje,“ pokrčila Ginny nevinně rameny. „Aspoň chvíli bude hodný, viď, Andy?“ shlédla k němu naoko káravě.
Přikrčil se, ale pořád se díval na Angelu. Ta si téměř neslyšně povzdechla, vstala a přešla k němu.
„Nezlobím se, Jamesi,“ krátce ho počechrala ve vlasech a bez dalšího slova odešla.
James chvíli stál, než se sebral a už cupital za ní. Ginny si vyměnila starostlivý pohled s Harrym. Pokrčil rameny. Snažil se s ní promluvit, Daria rovněž, zkoušela to i Shiernová, jenže bez výsledku. Odmítala se o čemkoli souvisejícím s posednutím Malfoye bavit a přímo s ním to raději nezkoušel nikdo z nich. Netušil, jak by mohl Angele pomoct. Nedalo se dělat nic jiného, než tu být s ní, jako podpora a dávat na ni pozor.
***
Kendall se tvářil klidně, ale i tak si všimla, že je trochu nervózní. Svoji školní tašku svíral pod paží pevněji, než bylo nutné a vyhýbal se jejímu pohledu. Kráčeli chodbou k učebně, ve které měla mít Noční třída první vyučovací hodinu toho dne.
Angelu by vůbec nenapadlo, že potrvá tak dlouho přesvědčit Kendallovy rodiče, že je způsobilý k tomu vrátit se do školy. Jeho spolužáci věděli, co se s ním stalo, nemělo smysl jim něco nalhávat a už vůbec ne Lionelovi.
Ten vzal novinku o ztrátě paměti nejhůř. Řekla mu to jako prvnímu, než měla Margaret oficiální proslov k celé Třídě. Nadšení z toho, že se našla jeho hůlka, se doslova vypařilo, když to ze sebe konečně vydolovala. Přestal se zajímat o vyučování, byl zamlklý a zachmuřený. A ona neměla energii na to, aby se ho pokoušela vytáhnout z té ulity, do které se zavřel. Nemluvě o tom, že už delší dobu cítila ve Třídě neurčité dusno, které vytvářela hrdá Isidora. Tušila, že se přihodilo ještě něco, ale z nikoho se jí nepodařilo vytáhnout co.
A Kendall?
Úkosem se po něm podívala, když zastavila přede dveřmi. S pamětí na tom byl pořád stejně. Nevzpomínal si na nic. Věděl jen to, co mu řekli rodiče nebo ona sama. Bylo toho hodně, ale přece jen ne dost, ani zdaleka. Sama si nebyla vůbec jistá tím, jak jeho návrat do školy dopadne. Ale na to názor nezměnil, chtěl se vrátit do Bradavic a nakonec taky touhle odhodlaností zlomil zatvrzelé rodiče.
Jinak byl naprosto v pořádku, vrátila se mu síla i rychlost, zkoušela s ním jednoduchá kouzla a všechno mu šlo. Jen ty vzpomínky… Ta prázdnota musela mladého upíra mučit.
„Připraven?“
„Lepší už to nebude,“ reagoval pesimisticky.
„To zvládneš,“ pokusila se ho alespoň trochu povzbudit. „Tak jdeme.“
Ve třídě panovalo ticho, ale když otevřela dveře, přidalo se k němu i napětí. Mlčky došla ke katedře a Kendall, vyhýbající se všem zvědavým pohledům, za ní.
„Yrdo retni,“ pozdravila jako vždycky Angela a rozhlédla se po třídě.
Lionela na jeho místě skoro nebylo vidět, jak nízko seděl, na očích černé brýle. Kendall vedle ní měl hlavu vztyčenou, ale zatím se na nikoho nedíval.
„Jak už jsem vám říkala včera, ode dneška se k nám znovu přidá Kendall. Všichni víte, co se stalo, takže předpokládám, že na to budete brát ohled…“
Všichni udrželi bobříka mlčení.
„Kendalle,“ otočila se k upírovi. „Tvoje místo je vzadu, nechali jsme ho volné. Můžeš se posadit.“
Přikývl: „Děkuju.“
Pomalým krokem vyrazil k určenému místu a pohledy jeho spolužáků se při tom otáčely za ním. Díval se jen na svou lavici, příliš nervózní z toho, jak se na něj upírá veškerá pozornost, přesto ho však něco přimělo se na jednoho z přítomných podívat.
Oči mu utekly k upírovi, který seděl na své židli s hlavou skloněnou a rukama zastrčenýma v kapsách. Jeho oči zakrývaly černočerné brýle, takže mu do nich špatně viděl, ale i tak si uvědomil, co ho na něm zaujalo. Jako jediný se na něj vůbec nedíval. Nevěnoval mu na první pohled ani špetku pozornosti.
Konečně došel ke svému místu a s neurčitou úlevou se posadil. Z vedlejší lavice se k němu naklonila nějaká hubená světlovláska.
„Vítej zpátky, Kendalle,“ oslovila ho s úsměvem.
Zamrkal a potěšeně se pousmál: „Díky…“
Angela viděla, jak napjatý Kendall je, nemluvě o Lionelovi, a vůbec jim tuhle situaci nezáviděla.
„Lioneli,“ oslovila nehybného upíra tiše, ale důrazně. „Co ti dovolí profesor Lestern je jedna věc, ale v mých hodinách dej ty brýle laskavě dolů.“
Mladý upír se nehýbal. Jen se na něj upřeně dívala. Nakonec poslechl a sesunul svůj doplněk z nosu. Měla neodbytný dojem, že ty brýle buď ukradl z věcí Kendallovi, nebo si koupil úplně ty samé. Pokud ale chtěl zůstat u té komedie, kterou předtím hráli, musela ho alespoň občas vytrhnout z té jeho očividné zasmušilosti, než to někomu začne být opravdu divné.
„Děkuju… Tak – u čeho jsme skončili minule?“
*
Ten den Angela vyučovala dvouhodinovku a po první části měla Třída patnáctiminutovou pauzu. Po zazvonění se usadila za katedru, rozložila si před sebou štos pergamenů s esejemi, které pomáhala Margaret opravovat pro třetí ročníky a okatě si upírků nevšímala.
Jako první se najednou zvedli Evan a Ethan, což ostatně čekala. Zůstali stát u lavice Kendalla, který se sice tvářil klidně, ale byl v pozoru.
Oba se mu slušně představili a napřahovali k němu ruce. Kendall vyskočil na nohy a s úsměvem přátelské gesta přijal. Příkladu dvou malých upírků následovaly zbylé dvě z bývalé Kendallovy Pětky – Samara a Alia.
Angela si uvědomila, že po ztrátě paměti začal Kendall dost otevřeně projevovat emoce; předtím z něj nevydolovala ani úsměv, ani vztek. Ten jeho otec nad ním zřejmě držel dost přísnou ruku.
A to už se postupně zvedal i zbytek třídy. Angela je samozřejmě poočku pozorovala, ale vypadalo to, že všechno proběhne v klidu. Za Kendallovy nepřítomnosti vzájemná nevraživost mezi oběma částmi Třídy postupně mizela, až po ní zbyly jen uštěpačné narážky. Lionel proti Kendallovcům nijak nebrojil a stačilo malé navedení z její strany, aby se postupně začali všichni mezi sebou normálně bavit. Dokonce i Isidora se občas překonala. A hodně tomu napomáhaly přátelské souboje v jejích hodinách.
Byla na ně hrdá, ale nahlas by jim to neřekla ani za nic. I přes to, že byli tři z nich z čistokrevných upírských rodů a zbytek ne, přestali si to neustále dávat najevo. To byl pokrok, který od nich vůbec nečekala.
Isidora se samozřejmě zvedla jako poslední a krátce stiskla Kendallovu ruku s hrdým výrazem v krásném obličeji. Vlastně ale nebyla tak úplně poslední…
Angela narovnala hlavu, když si všimla, že Lionel zůstal nehybně sedět. Jeho pohled zachytila jen krátce a to, co v něm zachytila, rozhodně nebyla radost z návratu přítele. Jen děsivě bolestný výraz.
Celá Třída už se po něm ohlížela a mlčky čekala. Kendall mírně svraštil čelo, jako by se snažil něco si vybavit. Lionel si pomalu znovu nasadil brýle na nos a postavil se. Aniž věnoval byť jen nádech zájmu zadní části učebny, zarazil si ruce do kapes a odkráčel ke dveřím.
Angela se ho nepokusila zastavit, věděla, že by to nemělo smysl a že se na hodinu zase vrátí. Jen ji mrzelo, že mu tohle všechno nedokáže nijak ulehčit.
***
Když Corvus vkročila do výcvikové síně hluboko v horském komplexu, překvapil ji neobvyklý povyk, který tam nadělal kruh upírů. A když se prosmýkla mezi nimi do první řady, našla i jeho zdroj. Její drahý věčně-téměř-snoubenec se uprostřed širokého kruhu mydlil hlava nehlava s hubeným upírem s nepřirozeně světlými vlasy, na kterého narážela v Sídle upírů poslední dobou až podezřele často. Serpens ho vůbec nešetřil a švihal s cvičnou tyčí tak, že nebýt výztuží, dávno by se zlomila. Falco ovšem jeho útoky celkem zdatně odrážel a ještě mu je občas stačil vrátit.
Jejich souboj sledoval nezvykle velký počet nemrtvých, který ji však už nepřekvapoval. Když vyšel najevo i ten drobný detail, který Rada Vznešených do té doby tajila, a celé upíří společenstvo se dozvědělo, že Obloukem smrti unikl na jejich svět Lamideus, jehož jméno si mezi sebou šeptali s posvátnou hrůzou, mnoho věcí se začalo měnit.
Nejprve je ovládl strach, pak bojovnost. Vypadlo to, že po novém roce jí přibude v Bradavicích pár studentů, spousta upírů se hlásila do boje, začali znovu trénovat jako o život a všichni byli vstřícnější ke spolupráci s čaroději. Zvlášť poté, co se rozneslo, že brzy bude možnost nechat si udělat to magické tetování proti posednutí a už od předešlého večera se realizovalo vytváření pentagramů před sídly upírů. Proto taky ty davy na cvičišti. A Falco už si tady stačil udělat jméno.
Zbývalo už jen několik prudkých chvatů a úhybů a souboj skončil. Nerozhodně. Ostré špice obou holí mířily protivníkovi na krk. Serpens i Falco se jeden druhému lehce uklonili a dav upírů uznale hučel. Pomalu se začali rozcházet.
Serpens zachytil její pohled a zamířil rovnou k ní, zatímco téměř bělovlasý Malfoy odkráčel k šatnám.
„Ahoj, poklade,“ usmál se na ni a hodil hůl jednomu ze svých kolegů, který ji odnesl na místo. „Děje se něco?“
„Kromě všech problémů, které už máme? Ne,“ políbila ho na tvář. „Chtěla jsem tě vidět.“
Zúžil oči: „Skutečně? To bys mě ale měla přivítat takhle…“
Naklonil se k ní, chytil ji za bradu a políbil tak dlouze, až se pod ní skoro podlomila kolena. Neviděli se příliš dlouho. Dva z odcházejících upírů se po nich podívali a zahvízdali. Serpens po nich šlehl pohledem.
„Tyhle lidské manýry z nich vytluču,“ zabručel.
Pobaveně se zasmála, zavěsila se mu za paži a odváděla ho ven.
„Pokročili jste nějak?“ zeptala se už vážně.
„Ne,“ odtušil nevrle. „Ale zkoušíme to pořád.“
Serpensův tým se snažil zajmout nějakého posednutého živého, stejně jako jedna skupina čarodějů, které vedl Potter, ale zatím se nikomu nedařilo. Skoro nikdy se nedali poznat na první pohled, takže se mohli držet jen vodítek a těmi byly většinou mrtvá těla…
„Co ve škole?“
„Mladého Rowanna už máme zpátky,“ informovala ho.
„Jo, slyšel jsem, že toho jeho nafoukaného tatíčka Feles konečně udolala.“
Jemně ho pleskla po rameni.
„Vyjadřuj se slušně o předním upírském klanu,“ poučila ho učitelským tónem. „Zatím to jde dobře.“
„Žádní mrtví bradavičtí studenti?“
Sjela ho pohledem.
„No jo, už jsem zticha… A co Feles?“
Corvus se zadívala někam před sebe: „Pořád to samé. Někdy i horší.“
„Tss!“ zasyčel Serpens nerudně. „Už mi lezou na nervy. Oba.“
„Měj přece trochu ohledy,“ krotila ho. „Nevíme, co přesně se mezi nimi stalo.“
„Proč si to mezi sebou nevyříkají? Tváří se, jako by je někdo nutil k dietě na rybí krvi,“ prskal. „Není s nimi rozumná řeč. Sokolík se do toho tréninku zažral tak, že…“ zarazil se.
„Že tě skoro porazil?“ dokončila s pozvednutým obočím jeho větu.
Jen si odfrkl. Ujistila se, že jsou sami a zastavila ho v půlce tmavé chodby.
„Nemusíš se přede mnou přetvařovat. Vím, že si o ně taky děláš starosti,“ pronesla vážně.
Zachmuřil se a přitáhl si ji za pas k sobě: „Je fakt, že jsem byl raději, když vzdychali jeden po druhém.“
„Potřebují čas. Spraví se to mezi nimi. Alespoň doufám.“
Vztáhl ruku a překvapivě jemně ji pohladil po tváři: „Nápodobně… Když spolu nevydrží ti dva, tak kdo?“
Pohoršeně se odtáhla: „Mám se snad urazit?“
Tváří mu probleskl podivně smutný úsměv.
„V žádném případě. Musíme jim dát dobrý příklad,“ prohlásil a znovu ji políbil.
***
„Nikde nezmiňujte, že vám tuhle mapu ukazuju,“ podotkl Harry, když před nimi rozložil obrovské plátno plné různobarevných křížků.
„Rozkaz, šéfe, budem mlčet jako hrob,“ ozval se uštěpačně Serpens.
Harry ho sjel znechuceným pohledem, ale upíra to vůbec nevzrušovalo.
„Začnu přímo Obloukem…“ a ukázal na výrazně rudý bod vysoko na severu země. „U jeskyně je non-stop hlídka, podle které se u ní zatím nikdo z Bratrstva neobjevil, ani z něj nevyletěli žádní další démoni. Naši odeklínači se dívali na ten štít kolem, ale vypadá to celkem marně… Bille, mohl bys?“
Nejstarší přítomný Weasley se zapřel do svojí židle.
„Nepodobá se to žádnému druhu magie, kterou známe. Štít, který ten Oblouk chránil předtím, byla prastará magie našich předků, silná, ale dala se zlomit. To, co je tam teď… Netroufnu si ani odhadovat, jakým způsobem je to vytvořené. Žádné runy, jiné znaky, nic. A je to sakra nebezpečné. Jeden z mých kolegů byl neopatrný a skoro přitom přišel o ruku.“
Billův vzhled se od poslední velké porady v knihovně změnil podstatně k lepšímu. Jeho bledost byla pryč, nabral zpět svou původní váhu, hlavně díky neustávající péči své matky a v očích se mu znovu objevily ty energické jiskry. Všichni přítomní si té změny všimli a taky téměř všichni znali důvod a přáli mu to.
„Přestaň kolem toho chodit jak kolem dračího lejna, Weasley,“ ozval se Serpens, který se rozvaloval opět ve svém křesle, nohy zapřené o volnou židli. „Tyhle profesionální kecy nikoho nezajímají. Co si o tom přesně myslíš?“
Bill trochu překvapeně zamrkal, ale pak pokýval hlavou.
„Je to jen můj dohad, ale podle mě má tu věc na svědomí ten váš upírský bůh. Netuším jak, ale jestli je to takový borec, jak tvrdíte,“ pokrčil rameny.
„To by dávalo smysl,“ uznal Lupus. „Ale ne, že by to bylo zrovna potěšující zjištění.“
„To, že je Lamideus náš největší problém, je jasné už dávno, Lupusi,“ konstatoval druhý upír.
„Takže dejme tomu, že výstupní Bránu má pod plnou kontrolou Lamideus, ale na další várku démonů to zatím nevypadá,“ shrnula to klidně Cathy, která celou dobu koukala do notebooku Angely a něco poctivě vypisovala do přehledné tabulky.
„Připadá ti snad, že jich tu máme málo?“ rozhodil rukama Ron.
Podívala se po něm úkosem: „Jen jsem shrnovala fakta, Ronalde Weasley, nemusíš po mně hned prskat,“ sjela ho studeně.
Zrzek se zarazil a Bill i Serpens se strašně nenápadně pochechtávali.
„Promiň,“ zašeptal jí do ucha. „Jsem jen nevyspaný. Aktivní dceruška mého bratra se totiž rozhodla, že se jí nechce spát, takže nebude spát ani nikdo jiný,“ dodal s nevraživým pohledem upřeným na Billa.
„Nevymýšlej si, bratříčku, Drellka nezlobila ani hodinu.“
„Jako čerstvý otec máš zastřené vnímání času,“ odtušil Ron.
„Tak se dneska vyspíš u nás,“ ozvala se klidně Cathy, znovu zaměřená plně na počítač. „Nevím, proč jsi nepřišel už včera.“
„Protože se s Charliem na jeho narozky zlili do němoty, proto,“ napráskal ho okamžitě Bill.
„Takže ono to není ani tak nevyspání jako kocovina, co?“ přisadil si pobaveně Harry.
Ron si uraženě založil ruce na hrudi, ale když ho Cathy sjela mrazivým pohledem, rychle zase schlípl.
„Jak že se ta malá jmenuje?“ zahleděl se na Weasleyho nevěřícně Lupus.
„Cedrella,“ informoval ho hrdě Bill.
Serpens se rozkašlal, ale vypadalo to spíš na usilovné zakrytí smíchu. Bill do něj zabodl pohled.
„Trochu úcty, násosko, bylo to jméno mé babičky z otcovy strany,“ zavrčel.
„Jo, strašně mocná a hrdá čarodějka,“ zadeklamoval Ron a pak si ze strany zakryl ústa. „A taky trochu cvok.“
Přímo na hlavě mu přistála těžká složka s poznámkami dřív, než se stačil Bill natáhnout a praštit ho sám. Všichni se překvapeně ohlédli po Angele sedící vedle Cathy z druhé strany, která právě s naprostým klidem odkládala svou hůlku zpátky na stůl.
„Byla to i moje příbuzná, takže se vyjadřuj slušně, Ronalde,“ pronesla mrazivě.
Vykulený Ron si mnul bouli na hlavě a moudře už byl raději zticha, když si přebral, jak dopodrobna musí mít Angela nastudovaný rodokmen rodiny Blacků.
Harry se znovu chopil slova.
„Útoky démonů…“ přešel k dalšímu tématu už mnohem vážnějším hlasem. „Po pravdě řečeno, nestačíme to ani evidovat… A to jsem do té mapy ještě nepřidal informace o útocích na upíry,“ hodil pohledem po upíří části společnosti. „Neberou ohledy, zaútočili už v každé rodině toho, koho posedli, plus přibrali třeba sousedy. Je jedno jestli to byli mudlové, čarodějové nebo upíři. Přibylo nám taky nezvěstných.“
„Určitě si průběžně vybírají další těla k posednutí, proto nezabíjejí všechny hned,“ ozvala se tichým, ale přesto průrazným hlasem Angela.
Harry opatrně přikývl a nemohl si pomoct, aby mu pohled neutekl k mlčící nehybné postavě stojící za Serpensovým křeslem. Na Malfoyově tváři se nepohnul jediný sval. Bylo to až děsivé…
„To si myslíme taky. Pak zabezpečení… Máme zajištěná strategická místa – Ministerstvo, Ústředí, Odbor lovců, Bradavice, nemocnici. Rovněž jsme přesvědčili k nezbytným opatřením mudlovského premiéra, pod ochranou pentagramů je i královská rodina a další důležité budovy v Londýně. Naštěstí jsme to dokázali provést tak, že ty znaky nejsou vidět. Stačili jsme to na poslední chvíli, zrovna předevčírem vyvraždili rodinu ministra obrany.“
„Vypadá to, že Lamideus nebude úplný idiot,“ usoudil Serpens kysele.
„Bylo jen otázkou času, kdy se zaměří na důležité osoby, stejně to probíhalo i posledně,“ přidal se Lupus.
„Odkud to víš?“ podíval se po něm Harry.
„Náš Vznešený Třináctý zažil Dobu temna.“
„Takže pentagramy fungují, atentát na premiéra se jim nepovedl, jen vyděsili jeho děti. Pak ta tetování… Cathy?“
Světlovláska zvedla hlavu: „S Angelou si myslíme, že budou fungovat, ale je to třeba ověřit dřív, než se začne organizovat hromadné značkování obyvatel.“
„Jenže na to potřebujeme chyceného démona…“ zabručel Serpens.
„Musíme to pořád zkoušet,“ reagoval trochu unaveně Harry.
Nic jiného jim nezbývalo.
***
Jednotlivé dny jí splynuly v dlouhou řadu nekončících nocí plných bolesti, krve a černých očí. Bylo to jako nekonečná noční můra, ze které se nedokázala osvobodit, ani když opravdu chtěla.
Její stvořitel, pán a milenec byl pryč. Zbyla po něm jen jeho schránka, která už se mu skoro ani nepodobala, jak byla naplněná krvelačností a zlem. Naplněná Lamideem.
Maileen ne poprvé hluboce litovala, že se Atera tehdy ani nepokusila zastavit. Udělala by pro něj cokoli, poslechla ho na slovo, ale cítila, že to, co se chystal udělat, je špatné. Ale neudělala nic. Vůbec nic.
Mohla si za to sama. Nikoho nemohla vinit z toho, že leží osamocená na studeném lůžku v děsivém sídle plném stínů, na povlečení poskvrněném zaschlou krví, slabá s téměř se nehojící ránou na hrdle, bezmocná, nešťastná. Nikoho, jen sebe.
A dny i noci se stále vlekly.
Osvobodit ji mohla jen smrt. Jenže té se zřejmě hned tak nedočká. Ten, co ovládl tělo jejího stvořitele, ji nehodlal zabít. I tak z něj ale měla smrtelnou hrůzu…
***
V polovině prosince začalo sněžit a nevypadalo to, že jen tak přestane. Obloha byla neustále zatažená a domy, silnice i pole zasypávala další a další studená bílá hmota. Lidé se každé ráno pouštěli doslova do války se zimou, jen aby se vůbec dostali do práce nebo školy.
Dál na severu byla zima samozřejmě ještě urputnější. Bradavické pozemky ležely pod bílou peřinou a mráz byl tak štiplavý, že pokud nemuseli, studenti vůbec nevystrkovali nos z hradu. I přes stylové počasí se však nedostavila ta správná atmosféra jako každý rok. Duch Vánoc nejspíš zalezl ten rok za pec a neobtěžoval se vytáhnout paty.
Upíři obvykle Vánoce neslavili. V celém roce měli jen dva opravdu významné svátky a nějaké čekání na Otce Vánoc s nimi nemělo nic společného. Jen některé rodiny převzaly mudlovský obyčej s výzdobou a dárky. Takže i když některé kouzelnické děti odjely za přísných bezpečnostních opatření na svátky domů, Noční třída zůstala na hradě v plném počtu. Nijak však ve škole nevyčnívali, vzhledem k obecné hrůze z možných démoních útoků, nechala většina rodičů děti raději v Bradavicích, které byly spolu s Ministerstvem kouzel považovány za nejlépe zabezpečené.
Velká síň sice zářila světly z tuctu obrovských vánočních stromků jako každý rok, ale málokdo se ten večer byť jen zasmál. Mnozí diskutovali nad poslední krvavou vraždou, která se týkala rodiny prezidenta Francie. Démoni rozšiřovali působnost a všechny to děsilo. Nejpochmurnější nálada panovala u profesorské tabule, u které chyběla jak stážistka Whiteová, tak profesorka Shiernová. Jediný, koho to však zajímalo, byl jeden ze studentů pátého ročníku Zmijozelu – Alvin Smith. Právě ten Smith, který s oblibou napadal studenty Noční třídy.
Bylo mu celkem jasné, že nastala zcela výjimečná situace. Na hradě totiž nebyli přítomni dva ze tří hlídacích psů těch zmetků z Noční třídy. Shiernová a Whiteová. A Lestern taky nevypadal nějak akčně, spíš jako by měsíc nespal a zjevně někam spěchal.
Smith se schválně nimral v jídle o něco déle, aby se ujistil, že třeba jen nemají zpoždění a spokojeně se přitom ušklíbal. Shiernová se prý ve škole mihla jen někdy k ránu a zase zmizela. Lestern se po chvíli sebral a odkvačil pryč.
Skvěle. Všechno mu hrálo do karet. Čas pokročil, Síň se vylidnila, už jen upíři v ní vysedávali skoro všichni. Když neměli výuku, nudili se a tak se bavili tady. Stejně jako jeho vyhlédnutý cíl. O chvíli později už se ale skoro všichni zvedli a mlčky odkráčeli. K jeho úlevě zůstal černovlasý upír sedět.
Usoudil, že vhodnější příležitost se mu naskytnout nemůže. Odstrčil od sebe talíř s načatým hovězím a krátce kývl na své kumpány, kteří se babrali s jídlem ještě hůř než on a jen čekali na jeho signál. Skupina osmi zmijozelských studentů se zvedla v podstatě najednou a opustila síň. Jen Smith se ve dveřích ještě otočil a věnoval vypočítavý pohled jistému upírovi, který nehybně civěl do desky jídelního stolu…
Lionel seděl osamocený u dlouhého stolu a zíral na poloprázdnou lahev od máslového ležáku. Upřímně nechápal, co na tom kdo z čarodějů viděl. Nápoj mu nechutnal, byl pro něj příliš sladký. Odstrčil od sebe ten hnus a zahleděl se do prázdna. Usoudil, že by si mohl zajít spravit chuť. Dostal hroznou chuť na cigaretu, i když už dlouho nekouřil. Samotného ho to nebavilo.
Nestačil se však ještě ani pohnout, když si někdo sedl přesně naproti němu a ucítil na sobě upřený pohled. Věděl, kdo to je a nechtělo se mu zvedat zrak, ale stejně to udělal. Zabořily se do něj jasně modré oči, od kterých se nedokázal odtrhnout. Zatraceně, proč se tomuhle asi snažil zabránit…
Dařilo se mu vyhýbat se Kendallovi skoro celý měsíc. Nemluvil s ním, jako ostatně s nikým jiným a uzavřel se úplně do sebe. Nestál o společnost, nekomunikoval ani s Feles, i když to zkoušela.
Když se Kendall vrátil, nejprve se mu ulevilo. Když ho konečně viděl na vlastní oči, že je v pořádku, přestal trýznit sám sebe představami, co asi dělá. Jenže od Feles věděl, že přišel o své vzpomínky a děsil se své vlastní reakce na jeho blízkost. Nemohl si nic dovolit, když si Kendall nic nepamatoval. Musel pokračovat ve hře, kterou sami začali. Jenže v ní zůstal sám a bylo to každým dnem těžší.
Kendall vypadal oproti tomu v pohodě, kouzlení mu šlo, všichni byli až odporně ohleduplní a milí a navykládali mu kde co. Vsadil by se, že i o něm. Teď byli jeho spolužáci pryč. Z upírů zůstali jen on a právě Kendall, který na něj upíral pohled. Lionel ztěžka polkl a odtáhl se, jak nejdál to šlo.
„Proč se mi vyhýbáš?“ zeptal se bez jakéhokoli úvodu Kendall.
Jen těžko hledal ztracený hlas: „To tě ještě nikdo neinformoval?“
Kendall naklonil hlavu na stranu, jak to vždycky dělal, když mu položil dle jeho názoru pitomou otázku.
„To jo, prý se nesnášíme. Kvůli tomu, co se stalo tvojí matce.“
„Přesně tak,“ zahučel Lionel a prudce se zvedl.
Bez ohlédnutí dusal k východu, ale Kendall ho předběhl a postavil se před něj.
„Jdi mi z cesty!“ zaprskal.
„Podle mě se tak nechováš.“
„Cože?“ zamračil se nechápavě.
„Nechováš se, jako bys mě nesnášel,“ upřesnil Kendall.
Znovu ztratil řeč.
„Jak je to doopravdy?“
Lionel se nahrbil. Nejraději by na něj vychrlil pravdu, jenže to nemohl. Kendall by to špatně pochopil. Musel věřit, že si sám vzpomene… Musel se té naděje držet, i když prý velká nebyla.
„Dej si pohov, Rowanne, nemám chuť se s tebou bavit,“ rázně ho obešel a zmizel v horních patrech. Teď už si potřeboval připálit opravdu nutně.
*
„Takže se všichni shodneme na tom, že za určitých podmínek by se něco takového povést mohlo?“ nadhodila vážně Angela.
Bill se sice tvářil skepticky, ale Andreas Lestern jí mírně přitakal.
„Jenže si ty naše teorie potřebujeme nějak potvrdit. Nemůžeme nakráčet Obloukem do jiného světa a myslet si, že tam jen tak najdeme východ. Zvlášť když můj bratr je tam už několik let. Kdyby to bylo tak jednoduché, dávno by tu druhou – výchozí Bránu našel.“
„Pokud tam ovšem přežil déle než den,“ podotkl zachmuřeně Bill a vysloužil si za to hned dva škaredé pohledy.
„Snažte se na to dívat trochu realisticky!“ bránil se hned.
„To se snažíme,“ odporovala Angela. „Jenom…“
„Jen se u toho držíme i naděje,“ doplnil za ni Andreas.
Weasley si povzdechl: „Kdyby vám ty vaše dohady potvrdil přímo nějaký démon, alespoň byste věděli, na čem jste. Jenže…“ rozhodil rukama.
„Jenže i když nějakého chytíme, nikdo nám nezaručí, že nelže,“ dokončila větu Angela.
Všichni tři se odmlčeli. A vzápětí se šerem knihovny rozlehl rozezlený hlas.
„Tak tady jste!“
Trojice obrátila tváře ke vchodu, od kterého si to k nim rázným krokem mířila očividně naštvaná rusovláska ve tmavě modrém kabátu zasypaném jen zvolna tajícím sněhem. Zapřela se rukama o stůl, na kterém měli rozložené stohy poznámek.
„Co si myslíte, že tady vyvádíte? To si nemůžete dát pokoj alespoň na Vánoce?“
Angela jen překvapeně zamrkala a Bill se poškrábal vzadu ve vlasech. Jen Andreas vypadal klidně.
„Dobrý večer,“ pozdravil slušně.
Ginny po něm koukla: „Dobrý… Koukám, že už vás sem úplně stáhli. Bille. V Doupěti na tebe čeká manželka s dcerou.“
„No, trochu jsme se zdrželi, potřebovali jsme něco probrat a…“
„Mě nezajímá, co tady probíráte,“ přerušila ho rázně. „Jsou svátky a rodina má být pohromadě!“
„Být vámi, tak se s ní nehádám,“ ozvalo se za ní pobaveně.
To se objevil v knihovně i Harry, který se zdržel kontrolou pentagramů, které umístili u vchodu kvůli démonům, které by Hrad temnoty zaujal.
„Však už končíme,“ reagoval provinile Bill a hned se zvedal.
I Lestern a Angela začali poslušně balit.
„No, proto,“ prskla rusovláska.
*
„Takže se uvidíme mezi svátky?“ ujišťoval se Lestern na nádvoří.
Angela přikývla: „Ozvu se.“
„Tak krásné Vánoce.“
„Vám taky!“
„Na shledanou!“
Bradavický profesor se přemístil.
„A ty už máš dávno být pryč!“ osopila se rusovláska na Billa.
„Jo, jo,“ kýval její bratr, zazubil se z Merlin-věděl jakého důvodu na Angelu, a rovněž s prásknutím zmizel.
„Tak já…“ nadechla se.
„Jdeš s námi do Doupěte,“ přerušil ji Harry okamžitě a už ji popadl za loket, aby mu náhodou neutekla.
„Co?“ zmateně se na něj zahleděla. „Ale Harry, já…“
„Snad sis nemyslela, že tě necháme na Vánoce samotnou dřepět na Malfoy Manor?“ přidala se k němu Ginny, která ji chytila za druhou ruku.
A hnědovlásce nějak došla slova…
*
Lionel svůj kuřácký dýchánek zakončil o půl hodiny později a líným krokem mířil prázdnými chodbami ke zmijozelské společenské místnosti, když koutkem oka zahlédl nějaké zářivé stříbrné světlo a zmateně zvedl oči. Byla to ale jen jedna ze stovek drobounkých vil, které čarodějové nechali poletovat hradem místo vánočního osvětlení. Nejprve na něj malinké stvoření koukalo zeleno šedýma očima většími než by měla mít na svoji velikost. Pak zatřepala křídly, drobounké tělíčko se vzneslo výš a zmizela mu někde u stropu.
Potřásl hlavou a znovu vykročil. Vzápětí poznal, že za rohem někdo je. Člověk a ne jeden. Instinkt mu radil vzít to do společenské místnosti jinou cestou. Jenže v tu chvíli mu to bylo jedno. Dokonce i tušil, kdo tady na něj číhá, na jeho obvyklé, většinou opuštěné trase, ale nehodlal se mu zbaběle vyhnout, i když mohl.
Pokračoval v chůzi, zabočil a zůstal stát. Nijak se nekryli, po celé šířce chodby před ním stálo pět studentů s Alvinem Smithem uprostřed, hůlky v rukou a nepěkně se šklebili. Přejel je znechuceným pohledem a pak se krátce ohlédl za sebe. Za jeho zády se ze dveří jedné nepoužívané učebny vynořili další tři zmijozelští ze sedmáku.
Otočil se zpátky ke Smithovi.
„Co chcete?“ prskl otráveně.
„Co bys tak řek, upíre?“ vyštěkl vůdce těch malých otrapů.
„To měla být urážka?“ reagoval Lionel uštěpačně.
Smith jen odprskl něco nesrozumitelného a vzápětí na něj zaútočili ti zezadu. Čekal to a jejich kletbám se snadno vyhnul. Pak ho zaměstnali ti, kteří dělali doprovod Alvinovi.
Když pochopil, že měli jen zaujmout jeho pozornost, aby se mohl ten hajzl Smith připravit, bylo už pozdě.
I když se na poslední chvíli pokusil vyhnout modrému šítu, nestačil to. Ocitl se v zářící malé kupoli, která ho obklopila jako klec. Smith se nezdál, ale na tohle byl dobrý. Zaklínačství.
Nechtěně se o modrou stěnu otřel, když se kouzlu snažil vyhnout a musel vynaložit hodně sebeovládání, aby bolestí nezařval. O tomhle štítu už slyšel, jen nebyl tak silný, jak by měl být, a vypadal trochu jinak, než by čekal.
„Víš, nejsem sám, kdo vás má v téhle škole po krk,“ prskl Zmijozel a máchl rázně hůlkou.
Jeho prostor k přežití se ještě více smrsknul, bolest se zvětšila. Skrčil se, jak nejvíc to šlo.
Lionel si musel přiznat, že toho malého hajzla podcenil. Nebylo nic jednoduchého vyčarovat něco takového, byť i jen v tak malém rozsahu jako bylo právě jeho modré vězení.
„Jakou trapnou výhrůžku si vymyslíš teď, co, upíre?“ zasyčel Smith.
Nedokázal potlačit bolestné syčení, když mu okraj popálil ruku od ramene až k lokti, protože stál příliš blízko. Hlouček lidských studentů, který se kolem něj shromáždil, to ohodnotil pošklebky a dalšími urážkami. Přikrčil se uprostřed zmenšujících se stěn a snažil se najít nějaký únik. Kdyby měl u sebe alespoň hůlku… Proklel svou pitomost, že ji tu noc nechal v ložnici. Ale říkal si, že je přece upír, tvor noci a ne nějaký rozklepaný čarodějíček.
„Bolí to?“ zíral na něj nenávistně Smith. „Doufám, že hodně…“
Lionel se na něj nechápavě zahleděl. Nečekal od toho kluka nějaké přátelství, nebo že snad budou hrát ty jejich pitomé šachy. Ostatně to nečekal od žádného bradavického studenta a ani o to nestál, ale Smith se i tak choval dost extrémně.
Štít se pořád zmenšoval a donutil ho k ponižující pozici na kolenou. Smith sklonil hůlku a nahnul se k němu, nos měl skoro až ve stěně kupole, ale nevypadalo to, že by mu to nějak vadilo.
„Nechápeš, viď?“ nadhodil uštěpačně. „Tohle je varování pro celou tu vaši třídičku násosků. Seberte si svých pět švestek a vypadněte z téhle školy. Všichni, do jednoho.“
„Co máš za problém?“ zasyčel na něj Lionel.
„Co já mám za problém? To vy všichni jste problém! Můžete se tvářit, jak nevinně jen chcete, ale všichni jste stejní! Krvelačné zrůdy!“ vyštěkl mu přímo do obličeje.
Lionel mu opětoval tžhnoucí pohled a někde ze zákoutí paměti vydoloval novinový článek, ve kterém psali o vyvraždění nějaké čarodějnické rodiny. A měl pocit, že tam zahlédl jméno Smith. Nějaký důvod k téhle nenávisti zřejmě měl…
„Neštvi se s ním, Alvine,“ ozval se jeden ze zmijozelských sedmáků. „Potřebuje lekci. Moc si na nás vyskakuje už ode dne, kdy sem přilezli.“
Smith už nic neřekl, narovnal se a na chvíli se k němu otočil zády. Když se obrátil zpět, měl v ruce něco, co vypadalo jako kovová trubka. Ostatní rovněž. Lionela zamrazilo. Mohl jen doufat, že žádný z těch klacků není ze stříbra.
„Víš, co je parádní výhoda tohohle štítu?“ nadhodil Smith zle. „Ty nemůžeš na nás, ale my na tebe ano…“
*
Kendall čekal ve Velké síni tak dlouho, až ho přišel vypoklonkovat školník s ponurým výrazem a stříbrným řetězem kolem krku, když zůstal u stolů jako poslední. Ale Feles se neobjevila. Zastrčil ruce do kapes a loudal se směrem ke společence.
Všichni ve Třídě se k němu chovali vcelku normálně, dvojčata Evan a Ethan byli rozkošní, Feles mu ochotně všechno vysvětlovala, Shiernová i Lestern měli taky dost taktu, aby nedávali najevo netrpělivost s jeho věčnými dotazy i ohledně pitomostí. Kouzla mu šla, i když se všechno musel učit znovu. Jen Lionel Gor´nam byl… Divný. Nechoval se vůbec tak, jak od něj po všech těch řečech rodičů i spolužáků čekal. Ale to by se dalo překousnout, kdyby… Kdyby jen… Proč mu to vlastně tak vadilo?
Lionel se mu vyhýbal, nevšímal si ho, nemluvil s ním. Ostatně se nebavil s nikým, ale nic mu do toho nebylo. Podle všeho se vzájemně nesnášeli; od doby, co zemřela jeho matka, si šli vzájemně po krku. Tak proč…?
Zastavil se u jednoho z vysokých oken a frustrovaně se zahleděl ven do tiché bílé záplavy. Prázdné a nehybné jako jeho paměť. To pusto prázdno v hlavě ho frustrovalo. S každým dalším uplynulým dnem mu víc a víc vadilo, že nemá tušení, o čem se někteří upíři baví, a připadal si jako vyděděnec. A čím dál víc ho rozčilovalo, že s ním Lionel odmítá mluvit.
Potřásl hlavou. A k tomu přece neměl důvod.
Chtěl mluvit alespoň s Feles, která mu pomáhala, s čím se dalo, ale i tak cítil, že před ním spoustu věcí tají. Jenže ta se dneska ve škole vůbec neukázala.
Odvrátil se a chtěl to vzít zkratkou, kterou mu ukázaly dvojčata, když zachytil podivné stříbrné světlo. Zvedl zrak vzhůru a zůstal hledět na mrňavou vílu, která mu poletovala těsně nad hlavou. Chtěl si jít po svých, ale ona za ním. Překvapeně zamrkal. Tohle normálně nedělaly, obvykle se před upíry schovaly v nejbližším jehličí, které na svátky zdobilo hrad, a tam poděšeně blikaly.
Víla popolétla do vedlejší chodby a třepotajíc křídly tam obletěla rychle několik koleček. Udivený, ale zvědavý, vykročil k ní. A ona zase popolétla o kus dál. Tak ho zavedla až na křižovatku chodeb, které rovněž vedly ke společence, jen oklikou. A tam ho do nozder praštila vůně krve. V mžiku stál nahrbený v tmavé chodbě. Uviděl slabou modrou záři a pak někoho na zemi. Byl to Lionel.
Ani si nevšiml, že se maličká víla vypařila a klekl si k němu. Ležící upír pootočil hlavu a otevřel ústa, aby ho varoval, ale Kendall to nepotřeboval, už zamračeně zkoumal slabě zářící znaky na zemi. Poznal protivampýrský štít a přehrabával se v našprtaných poučkách z jedné tlusté učebnice z mnoha, do kterých poslední měsíc civěl téměř v kuse, jen aby nějakým způsobem dohnal ostatní. A taky aby zaplnil do děsivé nic v hlavě…
„Přiveď… nějakou učitelku,“ zamumlal Lionel, který se bál pohnout ze své skrčené pozice, aby se zase nedotkl té odporné stěny sice už slabého, ale stále působícího štítu. Paže ho pořád pálila jako tisíc ďáblů. „Feles… Nebo Corvus.“
„Nejsou na hradě,“ zavrtěl hlavou Kendall a s nakrčeným čelem ho po čtyřech obešel, aby se podíval i na druhou stranu znaků.
„Bezva…“ zamumlal si pro sebe Lionel a raději zavřel oči.
Bulagra ví, jak dlouho tu zůstane trčet. Zaslechl nějaké mumlání, ťukání špičkou hůlky o kamennou dlažbu a pak něco zasvištělo. Unaveně oční víčka zase zvedl a chvíli si nevšiml, že by se něco změnilo. Pak si překvapeně uvědomil, že modrá záře je pryč.
Někdo se k němu sklonil. Kendall.
„Už se ti to hojí,“ usoudil, když si prozkoumal zblízka jeho rozbitý obličej. Alvin se opravdu nezdál a dal si záležet, aby ho to bolelo, i když nepoužil nic stříbrného. Věděl, že se to zahojí.
Lionel na chvíli úplně zapomněl na vyčerpání, které se dostavilo spolu s tím, kolik energie jeho tělo muselo vynaložit na regeneraci, prudce uhnul a posadil se. Znovu se rozhlédl, ale znaky štítu byly opravdu pryč.
„Jak jsi to…?“ vyrazil ze sebe.
„To učení mi nejspíš přece jen fakt šlo,“ reagoval Kendall spokojeně, ale pak hned zvážněl. „Kdo ti to udělal?“
Lionel opatrně pohnul levým ramenem a zasykl. No, ty spáleniny chvíli potrvají…
„Jeden hajzl ze Zmijozelu a jeho kamarádi,“ zamručel nevrle. „Vypadá to, že nemá moc rád upíry a rozhodl se, že jsem vhodný pro názornou ukázku.“
„Neměl bys to nahlásit?“ nadhodil váhavě Kendall.
„To ani náhodou!“ zavrčel. „Nepoletím za ředitelkou jak nějaký posraný žalobníček. Vyřídím si to s tím parchantem sám,“ zabodl pohled do druhého upíra.
Kendall mu pohled chvíli opětoval, než pokrčil rameny.
„Jak chceš, nechám si to pro sebe. Za jedné podmínky,“ dodal rychle, když viděl, že Lionel odvrátil pohled a zkoumá přetrvávající škody na oblečení.
Okamžitě se zase narovnal: „Co? Jaké podmínky?“
„Až si to s ním půjdeš vyřídit, budu ti dělat společnost,“ osvětlil mu Kendall svůj požadavek s takovým divným úsměvem.
Lionel se chvíli chmuřil, než neochotně kývl.
„Fajn, ale… Co se tak ceníš?“ nevydržel ten výraz na upírově tváři.
„Konečně se se mnou bavíš,“ odtušil Kendall klidně.
Lionel ztuhl. Několik vteřin opětoval ten jasný pohled, než se odtrhl a začal se spěšně hrabat na nohy. Únava a počátek hladu, který už kňoural někde hluboko v jeho nitru, si však vyžádaly svoje a místo svižného vyskočení, zakopl o vlastní slabé nohy a zapotácel se. Už se viděl potupně znovu na zemi, když ho Kendall hbitě chytil za obě paže pod rameny a udržel ho ve stoje.
Lionel si skoro nevšiml toho, jak jeho levá ruka protestně zasténala bolestí. Kendall byl najednou tak blízko, že i ve tmě chodby mohl vidět pomalu tepající žílu na jeho krku. Zkoprněle se mu zahleděl do tváře, která se nejprve stáhla překvapením a pak bolestí. Upír ho pustil, pro změnu se zapotácel on a opřel se o zeď.
Lionel napjatě polkl.
„Co je?“ vlastní hlas mu zněl přiškrceně.
„Já nevím,“ zamumlal Kendall. „Já… Když jsem tě chytil…“ díval se mu teď přímo do očí. „Bylo to jakoby… jako bych už to někdy…“
Lionel nebyl schopen jediného pohybu ani slova. Že by si Kendall na něco vzpomněl?
Druhý upír chvíli mlčel, pak vztáhl ruku a chtěl něco říct, když jako bič chodbou práskla slova: „Co tady vy dva děláte?“
To na ně vyletěl školník Filch. Byl opravdu div, že ho nepostřehli dřív s tím cinkáním stříbrných řetězů, co na sobě nosil.
„Vás už jsem jednou poslal do společenské místnosti!“ vrčel rozhořčeně starý čaroděj a ukazoval křivým prstem na Kendalla. „Do ložnic, hned! Nemáte se co potulovat po chodbách!“
Lionel cítil, že z nich má moták strach, a měl chuť na nějakou drzou a pěkně sprostou odpověď, ale pak se znovu podíval na pobledlého Kendalla a připravená slova spolknul.
„Už jdem,“ zavrčel, vůbec nepřemýšlel, chytil druhého upíra za paži pod loktem, provedl ho kolem školníka a snažil se přitom nekulhat. Kendall se nebránil.
Doprovodil je s prskáním a nadávkami až k brnění a počkal, až zalezou dovnitř. Jakmile se ocitli v prázdné společenské místnosti, Lionel svoje sevření okamžitě uvolnil a spěšně vykročil s úmyslem zašít se ve svojí ložnici.
„Počkej…“ v Kendallově hlase byla prosba, kterou nemohl neposlechnout, a jeho nohy se zarazily na místě. „Co pro tebe znamenám?“ zeptal se tiše.
Ztuhl. Ničím přece nedal najevo…
„Sice si tě nepamatuju, ale něco mi říká, že… Já nevím. Řekni mi, byli jsme opravdu nepřátelé?“
Zvolna se k němu otočil. Modré oči se na něj upíraly zpříma. Nedokázal ze sebe vydolovat nic moudrého. Netušil, co by tak mohl říct. Nevěděl, jak by na to tenhle Kendall reagoval. Ten, který si nepamatuje nic z toho, co spolu prožili…
Upír k němu přistoupil blíž: „Nedokážu to vysvětlit, ale nemyslím si, že bychom se opravdu nesnášeli.“
„Byli jsme přátelé,“ potvrdil mu váhavě a se sebezapřením. „Třeba mi to nebudeš věřit, když víš, co je mezi našimi rodinami, ale…“
Kendall ale přistoupil ještě o krok a přerušil ho: „Ne, věřím ti. Cítím to tak.“
Ztěžka polkl: „Nikdo o tom neví. Předstírali jsme, že se… Že se nesnesem.“
Modroočko se mu pořád díval do očí, svíral se mu z toho žaludek.
„Chápu,“ přikývl pomalu. „Ale mám v sobě tolik prázdných míst. Šílím z toho. Řekni mi pravdu. Řekni mi všechno. Prosím…“
Lionel zavřel oči, aby na něj neviděl.
„Já nemůžu,“ vydechl.
„Proč ne?“ reagoval Kendall sklesle. „Proč se mnou nemluvíš? Proč se mi vyhýbáš, jestli jsme byli přátelé?“
Ucítil na rameni jeho ruku a v panice uskočil dozadu tak prudce, že se praštil o zeď za sebou. Ne, nemůže znát pravdu, ne takhle. Kdyby to pochopil špatně…
Kendall ho zmateně pozoroval.
„Já ti nemůžu nic říct, Kenny,“ vydoloval ze sebe. „Musíš si vzpomenout. Prosím tě, vzpomeň si…“
Z místnosti doslova utekl a připadal si jako zbabělec.
***
V Doupěti panovala po delší době povznesená a poněkud hlučná atmosféra.
Ginny se na chvíli zastavila na pokřiveném a skřípajícím schodišti a zaposlouchala se do hlasů ozývajících se z obývacího pokoje. Její rodina měla jeden dar. Všichni byli schopni nechat to špatné venku za zavřenými dveřmi, v té zimě a mrazu, a naplno se věnovat jeden druhému. Věděli, že tam řádí kruté nelítostné bytosti, jak by taky mohli zapomenout, když je jedna z nich připravila o George, ale pro tenhle večer nedovolili svým myšlenkám, aby se zaobíraly špatnými věcmi. Alespoň to tak vypadalo.
Uslyšela třaskavou ránu a hlasitý sborový smích. Ron nejspíš prohrál další kolo Řachavého Petra. Proti oběma starším bratrům neměl šanci. A Percy, který se div ne zázrakem taky dostavil na svátky domů, zase určitě jen převracel oči v sloup, případně je nevraživě upíral na Angelu, což dělal i přes její intervenci, aby se krotil, po celý večer.
Pohnula se, až když zaslechla pláč malého dítěte. No, Cedrelle se hra nejspíš moc nezamlouvala… Když prošla dveřmi do pokoje, který byl poněkud plnější než obvykle, Helen se zrovna zvedala ze sedačky i s malou v náručí a konejšila ji, zatímco její choť kolem ní poskakoval a vydával u toho všelijaké rádoby směšné zvuky, které zřejmě měly dcerku pobavit.
Charlie s Ronem se váleli na zemi u krbu a okatě se mu smáli, Harry seděl s pobaveným úsměvem na pohovce a bledá Angela, která se na trojčlennou rodinku dívala neuvěřitelně skleslým pohledem, vedle něj. Percy si na židli v koutě důležitě pročítal nějakou knihu, přičemž neúspěšně předstíral, že si vůbec nevšímá Jamese, který se plazil pod jeho židlí a hrál si tam se svými miniaturními famrpálovými hráči, kteří neustále naráželi do vazby té jeho bichle. Máma v kuchyni uklízela nádobí od večeře a mezitím se snažila nejspíš vzbudit svého manžela, který zůstal klimbat v kuchyni za stolem.
Cathy u nich ten večer nebyla, z pochopitelných důvodů zůstala doma s bratrem a Dariou, přestože je Ron oba zval k nim. Podle názoru Ginny byl z Alexe pěkný bručoun a nechápala, jak to s ním ty dvě můžou vydržet. Alespoň že mezi ním a Dariou se to nějak urovnalo.
„Už ji raději uložím,“ prohlásila Helen, která byla sice určitě unavená z neustálého nočního vstávání, ale jinak zářila štěstím.
„Jdu s tebou,“ hrnul se za ní samozřejmě Bill, a manželé se svým pokladem se protáhli kolem ní a zmizeli na chodbě.
„A co Andy?“ zadívala se Ginny na Harryho.
„Ještě ho nech,“ reagoval blahosklonně a usrkl si ze sklenice červeného vína.
Jen přikývla, obešla Rona a Charlieho, kteří už zase vymýšleli k jaké šílené hře by donutili i všechny ostatní, a šla vylovit zpod Percyho židle Jamese.
„Dárečky?“ zadíval se na ni s očima rozzářenýma.
„Kdepak,“ zavrtěla hlavou a posadila se vedle něj na zem. „Až ráno, Andy.“
„To dlouho,“ zabručel.
„Ale není,“ zasmála se. „Však to vydržíš.“
Harry si přivolal kouzlem už poloprázdnou lahev vína z malého stolku a dolil sobě i Angele. Když se k ní otočil se sklenicí v ruce, zjistil, že se smutným úsměvem pozoruje Ginny, která právě začala blbnout s Jamesem a to už ani Percy nedokázal předstírat, že je nevidí a začal brblat, že mu nedají chvíli klid. Za odměnu dostal koštětem jednoho malinkého hráče do nosu. Jeho frkání vzápětí utnul Ron, který mu bez okolků vyškubl tu zjevně nudnou knihu z ruky a táhl ho ke krbu k nějaké obrovské desce hry, kterou měli Weasleyovi od loňských Vánoc. Byla mudlovská a v názvu to mělo nějaké Osadníky nebo co, ale jinak Harrymu nebylo vůbec jasné, na co ty pitomosti, které se ani nehýbaly, jsou.
Nechal sklenice viset ve vzduchu a natáhl ruku. Když ji položil Angele na rameno, pomalu se k němu obrátila.
„V pořádku?“ zeptal se tiše.
Chvíli se mu dívala do očí a pak kývla. Opřela se o opěradlo pohovky a přijala sklenici, kterou jí podával. Malinko si upila.
„Kdys byl naposled zkontrolovat Soví vrch?“ zeptala se pak naprosto nečekaně.
„Asi před měsícem, proč?“ nechápal Harry.
„Fajn, nechceš se tam zajít podívat? Ověřila bych, jestli to tam pořád hlídají.“
„Teď?“ vykulil na ni oči.
Zadívala se na něj: „Jo, teď,“ potvrdila tiše.
K tak vážné a tiché odpovědi už žádné vysvětlení nepotřeboval. Kývl a postavil se, Angela hned po něm.
„Hned jsme zpátky,“ reagoval Harry na tázavý pohled Ginny.
Nikdo jejich odchod nekomentoval, vzhledem k tomu, že všichni tři bratři se kupodivu zabrali do hry a hádali se tam o nějakou cestu. Vyhnuli se kuchyni, odkud se ozýval monolog Molly Weasleyové, z věšáku u dveří vzali své kabáty a vytratili se ven do chladného večera.
*
„Vypadá to, že už tady dlouho nebyli,“ prohlásila Angela, když dokončila druhé kontrolní kolečko kolem ochranného štítu Sovího vrchu.
„Kdy asi naposled?“ zajímal se Harry.
„Před třemi týdny, nejvýš.“
„Myslíš, že bychom se mohli s Jamesem přesunout znovu sem?“ nadhodil váhavě.
Otočila se k němu od podrápaného kmenu dubu, který studovala.
„To ne, Harry, bylo by to riskantní. Jestli bude Lamideus postupovat tak strategicky, jako si myslím, zaměří se i na tebe. Máš mezi čaroději příliš známé jméno.“
„To máš nejspíš pravdu,“ ramena mu poklesla a zadíval se na svůj dům. „Pojď, alespoň tě na něco pozvu.“
Přesně jak čekal, bez námitek ho následovala přes štít k hlavnímu vchodu. Zatímco odemkl a zamířil rovnou do kuchyně, Angela zůstala na verandě.
Když se vrátil s lahví a dvěma panáky, našel ji sedět v houpacím křesle, jak nehybně pozoruje vločky sněhu, které byly zřetelné v okruhu asi dvou metrů díky nažloutlému světlu lamp nad verandou.
Podezřívavě se k němu otočila, když si sedl do vedlejšího křesla a instinktivně se odtáhla, když spatřila průhlednou tekutinu.
„Jestli je to to, co si myslím…“
„Je,“ přitakal hrdě. „Remusova specialita.“
„To mě zabije,“ usoudila pochmurně.
Harry pobaveně potřásl hlavou a už naléval.
„Žádný strach, s Ronem jsme stáhli půl lahve najednou a ještě jsme tady.“
Sice se stále tvářila nedůvěřivě, ale panáka si vzala. Mlčky si přiťukli a obrátili panáky do sebe. Angela se otřásla odporem a se zkřiveným obličejem vrátila panáčka Harrymu.
„Už nikdy,“ prohlásila pevně.
Jen se vědoucně usmál, odložil lahev i se skleničkami na zem vedle křesla, zastrčil si ruce hluboko do kapes a zadíval se na ni. Angela se jeho pohledu vyhnula a vrátila se k pozorování sněhových vloček.
„O čem jsi se mnou chtěla mluvit, Angelo?“
Hodnou chvíli mlčela a on ji nechal. Už ji znal dost dlouho a podle jejího výrazu věděl, že nakonec promluví.
„To, že jsem Lesternovi prozradila, kdo doopravdy jsem, má svůj důvod,“ začala od něčeho, co ho trochu překvapilo. „A není to jen proto, abych měla čerstvé informace o tom Oblouku.“
„O tom jsem přesvědčený. Zbytečně bys neriskovala.“
Znovu se odmlčela, a když promluvila tentokrát, její hlas bych tichý a naplněný smutkem.
„Abych tehdy před lety dostala Draca z Albaranu, nechala jsem se posednout jedním démonem,“ pronesla zvolna a Harry ji upřeně sledoval. To už věděl, ale tušil, že to není všechno. A že se to teď dozví…
„Jeho pomoc ale nebyla zadarmo. Jako odměnu si vzal moje…“ zadrhla se. „Moje nenarozené dítě,“ dokončila přiškrceně a Harryho zamrazilo. „A démon, který se dostal z Brány spolu s Lamideem, posedl Draca a napadl mě, byl právě tenhle.“
Angela při mluvení hleděla přímo před sebe, neměla odvahu se na Harryho podívat.
„A ten démon mi něco řekl… Řekl, že někde v tom jejich světě je moje dcera.“
Harry na ni zíral neschopen slova. Už jen ta představa…
„Proto jsem to riskla s Lesternem.“
Odmlčela se.
„Ty chceš… Ty se ji chceš pokusit dostat ven?“
Přikývla: „A vím, co mi na to chceš říct. Nejspíš to samé co Draco,“ její hlas se třásl. Ten zoufalý lesk v jejích očích byl nepřehlédnutelný. Ztěžka vstala a postavila se k zábradlí, takže teď byla zády k němu. „Ale já to musím alespoň zkusit. Je to moje vina. To kvůli mně skončila tam, kde teď je. Kde nejspíš trpí…“
Harry pomalu vstal také a postavil se těsně za ni.
„Já tě tady rozhodně nebudu poučovat, Angelo. Vždyť přece víš, že to první, co mě napadlo, když jsme se dozvěděli o existenci světa démonů, bylo, že je Sirius možná naživu.“
Obrátila se k němu, oči plné zadržovaných slz.
„O něm taky něco říkal, Harry. Měla jsem ti to říct dřív, ale… Nemohla jsem.“
Vyděšeně zadržel dech: „Co tím myslíš?“
„Mrzí mě to, Harry, ale… Vyznělo to, jako by byl už mrtvý,“ pronesla ztěžka.
Zaťal obě ruce v pěst: „Co přesně říkal?“
Roztřeseně si přejela rukou po tváři.
„Já nevím… Nepamatuju si to přesně, ale něco o tom, že… Že měl tuhý kořínek,“ vyrazila ze sebe pracně.
„Mohl lhát,“ řekl Harry přes zledovatělé rty.
Podívala se na něj.
„Mohl…“ vydechla tak beznadějně, až se mu z toho sevřel žaludek.
Chvíli mlčel, pak ji pomalu vzal za obě ramena. Neuhnula.
„Pořád je naděje,“ pronesl pevně. „Jak pro Siriuse, tak pro tvoji dceru. A co se mě týče, tak se jí budu držet. Protože kdyby ne…“ zasekl se, nadechl a zkusil to znovu. „Kdybych už nedokázal doufat, tak…“
„Já vím,“ zašeptala Angela a zvolna ho objala kolem hrudi.
Ztěžka polkl, přitáhl si ji blíž k sobě a ona mu položila hlavu na rameno. Myslel si, že se rozpláče, ale neudělala to. Jen se třásla jako osikový list. Mlčky ji objal pevněji a zadíval se do padajících vloček.
Ne, nikdy nesměli ztratit naději. Kdyby ano, mohli to v téhle situaci rovnou celé zabalit…
*
I přes Harryho snahu a dokonce i přemlouvání Ginny už v Doupěti nezůstala. Rozloučila se s těmi, co ještě byli vzhůru, poděkovala za úžasnou večeři, nějak přitom dokázala vyčarovat i úsměv a nechala se vyprovodit Harrym až k ochranné hranici. A vynutila si na něm slib, že si o ni nebude dělat starosti a zůstane i s Jamesem na noc v Doupěti.
Přemístila se před známou tepanou bránu a s jistou nostalgií na ni zůstala chvíli hledět. Kolik let už to bylo, co jí procházela poprvé…
Zkontrolovala ochranná kouzla a vydala se k domu. Pak přes úzká vysoká okna haly zahlédla světlo. Nejprve se zarazila, ale pak si vzpomněla, že nechala v hale svítit vánoční stromek. Už klidněji došla až ke dveřím, vzala za kliku a zůstala stát. V domě někdo byl.
Nějakou chvíli se nedokázala vůbec pohnout. Trvalo jí několik vteřin, než se odhodlala vejít dovnitř. Stáhla si kapuci a zavřela. Otočila se a zadívala se k vysokému stromu u schodiště, který byl jediným zdrojem světla v hale. Před ním stál zády k ní Draco v černé bundě. Zůstala stát u dveří a on se pomalu otočil.
„Ahoj…“ pozdravila jako první přes sevřené hrdlo.
Bylo to po dvou měsících snad poprvé, co se spolu ocitli sami.
„Ahoj,“ reagoval stejně tichým hlasem.
Najednou jí byla zima, ačkoli bylo v hale na rozdíl od mrazivého večera venku teplo. Založila si ruce na hrudi.
„Přišel jsi…“ dostala ze sebe.
Zvolna přikývl a pak se napůl otočil zpět ke stromu. Hrála si s ním dobré dvě hodiny, než ho nazdobila. Zářil stříbrnými a světlounce zelenými ozdobami.
Bylo to zvláštní… Celou tu dobu, po ty nekonečné týdny se nevyznala sama v sobě. Draco se bez jakýchkoli poznámek v domě skoro neukázal. Serpens se ji dvakrát snažil přimět, ať si pro něj dojde, jelikož se usídlil v jeho domě, ale ona to nedokázala. Sice ji to mrzelo, Draco jí strašlivě chyběl, každý jednotlivý den i večer, když zůstala sama. Nejhorší bylo, když si měla jít lehnout do studené postele, když ji po probuzení nikdo nevítal polibkem… Nikdy si neuměla představit, že se bude cítit tak strašlivě osamocená. Jenže zároveň se bála. Ne Draca, ale sama sebe. Jak bude reagovat, když s ním bude muset mluvit, nebo když se jí bude chtít dotknout, jako předtím v knihovně…
„Je moc pěkný,“ pronesl tiše.
„Děkuju,“ hlesla. „Nečekáš tu dlouho? Byla jsem v Doupěti…“
Zavrtěl hlavou: „To je v pořádku. Měl jsem ti dát vědět.“
Připadala si v tu chvíli jako ta největší mrcha pod sluncem. Proč si s ním sakra alespoň nesnažila promluvit? Přešla halu a zůstala stát kousek od něj.
„Proč bys měl hlásit, že přijdeš domů?“ vyrazila ze sebe bolestně.
Zadíval se jí do očí, ale hned zase uhnul. Viděla na něm, jak je strhaný, unavený, a tak hrozně smutný. Ten pohled vídala přece každý den. V zrcadle.
„Vlastně mám pro tebe dárek,“ vydoloval ze sebe váhavě. „Jenom nevím, jestli… Jestli ti ho mám dát. Teď když…“ zasekl se a chvíli zíral do země. „Raději půjdu,“ vyrazil ze sebe, otočil se na podpatku a k jejímu překvapení vykročil ke dveřím.
Srdce se jí sevřelo při představě, že takhle odejde.
„Draco, počkej!“ vyhrkla ve chvíli, kdy už měl ruku na klice.
Zarazil se.
„Počkej, prosím tě,“ opakovala.
Otočil se zpět, ve tváři tak bolestný výraz, až ztěžka zalapala po dechu.
„Jaký dárek?“ zeptala se pak tiše.
Znatelně zaváhal. Pak se ale vrátil k ní a pomalu vytáhl z kapsy malou krabičku v zlatavém papíru. Natáhla ruku a on ji opatrně položil na její dlaň, jako by se bál, že se díky hrubšímu zacházení rozpadne. Prsty se jí třásly jako v horečce, když rozvazovala mašli a sundávala zdobný papír. V hale panovalo napjaté ticho. Zadržela dech, když otvírala sametovou krabičku a překvapeně se jí rozšířily oči, když spatřila obsah.
„Draco…“ vydechla šokovaně. „Ale ten je přece…“
„Nemusíš ho přijímat, jestli… Já… Koupil jsem ho ještě před…“ zadrhl se a hleděl přitom někam do země, když k němu zvedla hlavu. „Dříve. Nemusíš ho nosit, jestli nechceš. Já jen…“ skoro se zakoktal, což byla na Malfoye opravdu nevídaná věc.
Hodnou chvíli civěla na něj a pak na prsten z bílého zlata s titěrným zeleným drahokamem uprostřed. Celkem zjevně zásnubní prsten, musel stát jmění díky tomu kamenu.
„Draco… Tys opravdu chtěl…“ ani ona nebyla schopna dokončit větu.
Podíval se na ni, v očích něco, co s ní otřáslo od hlavy až k patě a přikývl. Ucítila, jak jí v očích zase štípou ty protivné slzy. Celé roky se toho tolik nenabrečela jako poslední dva měsíce. Dívali se jeden druhému do očí a neuhýbali.
A Angela si najednou uvědomila, že se zase pro jednou zachovala jako sobecká káča hledící jen na svoje pocity. Jak jen mohla být tak pitomá…
Odložila krabičku na stolek pod schodištěm, prstýnek stále v prstech a na rozklepaných nohou se otočila zpátky k němu. Draco se nehýbal. Zastavila se u něj tak těsně, že se špičky jejich bot skoro dotýkaly, a zvedla zrak.
„Nasaď mi ho,“ vydolovala ze sebe skoro neslyšně.
Jeho oči se překvapeně rozšířily: „Angie, jsi si…“
Jen na něj odhodlaně hleděla.
Díval se na ni a bál se jí dotknout. Merline, sama se bála, co udělá, když… Jenže tentokrát neucukne. Ani za celý svět.
Pomalu zvedl ruku a vzal prstýnek do svých prstů. Třásly se stejně jako ty její. Zadržela dech, když ještě pomaleji vztáhl druhou a vzal do ní její levou ruku, tak lehce, jako by si myslel, že se rozpadne a na chvíli se v jakémkoli pohybu zastavil. Ani ona se nehýbala.
Dívali se jeden druhému do očí, když ten úzký kroužek vklouzl na její levý prsteník jako by tam patřil odjakživa. Ani si neuvědomila, že jí ten pocit, že Dracovi opravdu patří tělem i duší, vyčaroval na tváři jemný úsměv.
Stála přímo před ním a usmívala se. Připadalo mu to téměř neskutečné.
Po těch nekonečných nocích plných samoty a hlasů, které se vrátily a nedaly se zahnat. Skoro nespal, hnal se za démony i Bratrstvem, trénoval, to všechno, jen aby na ni nemyslel a stejně to bylo k ničemu. Musel ji vidět, i kdyby ho to mělo stát jen další bolestný okamžik.
Ale ona neuhnula, neutekla, neodmítla ho. V očích měla stejné utrpení, které cítil ve svém nitru. Stála před ním a dívala se mu do očí.
Mohl se jí dotýkat, hladit ji po vlasech, líbat na rty… Jen k tomu najít odvahu. Tak aby zase cítil, že je opravdu skutečná a ne jenom výplod jeho mysli, kterou tak pracně poslepoval dohromady poté, co ho osvobodila z Albaranu.
Odstrkoval od sebe to vědomí, že jestli ji ještě někdy ztratí, přijde o rozum. Dusil svůj vnitřní hlas, který mu našeptával ty hrozné věci, které se mohly stát. A ona to vycítila. Cítila jeho neklid vycházející ze samotného nitra duše. A překonala svoje vlastní obavy.
Vztáhla ruku se zásnubním prstenem a položila ji na jeho tvář.
Obdivovala jeho duševní sílu, když se dokázal vypořádat sám se sebou po tom, co ho dostala z Albaranu. I po tom, co ho proměnila. Byl to její Draco, i když někdy jeho pohled utíkal někam, kam ona nemohla. Kam neviděla a nemohla se tam dostat. Mohla ho jen táhnout zpět k sobě svým dotekem a slovy.
V těch chvílích si naplno uvědomovala, jak hluboké jizvy v něm musela zanechat její údajná smrt a pobyt v Albaranu. Téměř z toho zešílel. Dosud si živě pamatovala jeho výraz, když pro něj přišla do temné, páchnoucí kobky…
Jeho sebeovládání bylo téměř neuvěřitelné. Vždycky tu pro ni byl, vždycky ji podržel nad vodou, povzbuzoval ji a zároveň bojoval se svými démony, kteří byli usazení tak hluboko, že je neviděla. Nebo nechtěla vidět…
Opatrně ji chytil kolem pasu, ale když se k němu přimkla těsněji, už neváhal a sevřel ji tak, jako by ji už nikdy nechtěl pustit. Opětovala mu objetí a opřela si čelo o jeho rameno. Tolik ho milovala a přitom se chovala jako sobec.
Pravou ruku pomalu přesunul z jejích zad, přejel jí prsty po krku a zastavil se na tváři. Zvedla hlavu, ale oční víčka držela stále zavřená. Nechtěla odtamtud pustit slzy, které se tam hromadily, i když se tomu snažila zabránit. Tvář jí ovanul jeho dech a pak přitiskl své rty na ty její.
V tom zoufalém, tak dlouho odpíraném polibku bylo tolik emocí, že ho ani jeden z nich nemohl dlouho vydržet. Odtrhli se od sebe a v jejich očích se odrazila vánoční světla stromku.
„Už jsem to nemohl vydržet. Každý den bez tebe… Málem jsem zbláznil.“
„Promiň… Promiň, lásko. Já jsem tak pitomá, já…“
Její další slova umlčel dlouhým polibkem, ve kterém bylo tolik vášně, že jí samotné myšlení i nohy vypověděly službu. Ale Draco ji držel. Pevně. Nikdy by ji nenechal upadnout.
522 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...