Skip to content

Kapitola dvacátá osmá – Krutý úder

[Celkem: 5    Průměr: 5/5]

So tired that I couldn´t even sleep

So many secrets I couldn´t keep

Promised myself I wouldn´t weep

One more promise I couldn´t keep

Can you help me remember how to smile

Make it somehow all seem worthwhile

Soul Asylum „Runaway Train“

 

Tu vánoční noc, pro ně první společnou po mnoha nekonečných týdnech, nikam nešli. Zůstali v sídle Malfoyů, v jedné z ložnic pro hosty, leželi jeden druhému v náruči a vychutnávali si vzájemnou blízkost. Nic víc, nic míň. Nikam nespěchali, oba se stále trochu obávali, že ten neskutečně příjemný pocit někam zmizí a zase se mezi nimi objeví ta ledová zeď. A tak se jen pevně objímali a čas přes ně plynul svým tempem, které je v tu chvíli nemohlo vůbec ovlivnit.

Když se ani jednomu z nich ráno nepodařilo usnout, asi hodinu po východu slunce Angela vstala a šla jim udělat snídani. Nedělali to často, neměli čas na tyhle drobné lidské zvyklosti, kterých se oba po proměně jen zvolna zbavovali, ale občas si oblíbenou chvilku ranní pohody dopřáli. Navíc měl ten den výjimečnou atmosféru, které s potěšením využili.

Angela už měla nachystané hrnky na kávu, ale čekala na Draca, který se nabídl, že dojde do jednoho z mála non-stop supermarketů ve městě, který měl přes vánoční svátky otevřeno, pro čerstvé pečivo.

Zrovna krájela nadrobno cibulku k vajíčkům, když jí klapnutí vchodových dveří vyloudilo na tváři úsměv. Neotočila se, když vycítila, že vešel do kuchyně.

„Dej vařit vodu, prosím tě,“ požádala ho a vyměnila cibuli za cihlový sýr, který začala rozkrajovat na kostičky.

Místo cvaknutí konvice se jí však přímo před obličejem objevila bílá růže. S překvapeným úsměvem vzhlédla k Dracovi, který ji pozoroval s takovým výrazem v očích, jaký nikdo jiný nedostal možnost spatřit. Přiložila si květ k nosu a na chvíli zavřela oči. Voněla sluncem.

„Kdes ji sehnal?“ vydechla udiveně. „V tomhle…“ naklonila hlavu k oknu, za kterým se sypal sníh s dvojnásobnou intenzitou než předešlého večera.

„Tajemství,“ pousmál se.

Překonala tu zbývající vzdálenost mezi nimi a dala mu měkký polibek na ústa.

„Děkuju…“

Prsty jí přitom sjely po stonku a poškrábala si je o jeden z trnů. Odtáhla se, růži na chvíli odložila a chtěla si prsty opláchnout ve vodě, když ji Draco zastavil. Podívala se mu do očí. Pomalu si přitahoval její dlaň nahoru ke svým ústům a pořád se na ni díval, jako by se ujišťoval, že není proti tomu.

Podvolila se a dívala se, jak něžně slíbává obě kapičky krve z jejích prstů. Ranky už se skoro zahojily. Pak si ji za ni přitáhl k sobě a vzal její tvář do dlaní.

„Nikdy tě nesmím ztratit, Angie… Nikdy.“

Temný stín, který se mu při těch slovech mihl v očích, ji zmátl, ale když ji vzápětí znovu políbil, neměla ani prostor nad tím přemýšlet.

*

Když do kuchyně o půl hodiny později vešel Harry a spatřil pana i paní domácí ládovat se bohatou snídaní, byl v první chvíli přesvědčený, že ještě spí a jeho odchod s Jamesem z Doupěte byl jen sen. Až malý ho se svým: „Dlako doma!“ vytrhl z nehybného civění mezi dveřmi.

„Měl bys ho naučit pořádně vyslovovat dřív, než mu to žvatlání zůstane, Pottere.“

Harry se konečně vzpamatoval a hned se nepěkně zaksichtil.

„Nejsou mu ani tři, Malfoyi, však on se to naučí. Ale rozhodně do něj přednostně nepotluču tvoje ctěné jméno.“

„Ani by mě to nenapadlo,“ ušklíbl se blonďák v odpověď.

„Snídali jste?“ podívala se po nich Angela s mírným úsměvem na rtech, na který zůstal Harry opět zaraženě hledět. Neusmívala se už příliš dlouho a bylo to nezvyklé. Ale hodně příjemně.

„Jo,“ přitakal nepřítomně. „Půjdu převléct Jamese,“ dodal pak. „Nechám vám tu…. Ehm, klid na snídani.“

Ještě chvíli však zůstal stát a nerozhodně přešlápl. Angela se na něj dívala zaraženě, Malfoy s pozvednutým obočím.

„Vítej zpátky,“ vydoloval ze sebe nakonec.

Tentokrát to byl blonďák, kdo na něj hleděl a zjevně nevěděl, jak reagovat.

„Díky,“ vypadlo z něj konečně a vrátil svou pozornost zpět ke snídani.

Angela opětovala pohled Harrymu a znovu se usmála. Pak se pořád celý tumpachový obrátil, vzal ze země tašku s Jamesovými dárky a i s ním v náruči odešel nahoru. Sice ho nenadálý Malfoyův návrat pěkně překvapil, ale ulevilo se mu natolik, že ho ani nenapadlo se jich vyptávat na podrobnosti.

***

 

Během vánočních svátků se na Ministerstvu kouzel zdržovalo jen nezbytné minimum zaměstnanců. Díky pentagramům u všech vchodů nebyly nutné tak přísné kontroly a byla to perfektní příležitost k tomu, aby Lestern propašoval Angelu v pozměněné podobě za Alegnu Whiteovou na Odbor záhad jako svou výpomoc.

Ministerští strážní už na něj byli zvyklí, takže si ospale vyslechli jeho žádost, zkontrolovali Angele hůlku stejně jako její potvrzení z Bradavic, že tam působí jako učitelka a pustili je do chodeb hluboko v podzemí.

I tak byla Angela sakra ráda, že se tam dlouho nezdrželi a mohla vyrazit směr bradavický hrad.

Svírala v obou rukou mohutný ucháč s horkým ovocným čajem, do kterého jí Dobby z kuchyně na požádání ochotně přidal trochu rumu. Ještě teď ji z toho zážitku mrazilo v zádech. Na jednu stránku Oblouk na Ministerstvu nepůsobil tak hrozivě jako ten druhý, chráněný podivným štítem, ale na tu druhou… Šepotající hlasy, neustále povlávající závěs a krvavou barvou zářící znaky. Ale prostě ho musela vidět na vlastní oči. I když, ne že by jim to v něčem pomohlo.

Potřásla hlavou a usrkla si hřejivé tekutiny.

Andrease, který seděl u profesorské tabule hned vedle ní a nevzrušeně se ládoval večeří, to podle všeho moc z míry nevyvádělo. Nebylo divu, když tu kamennou obludu zkoumal už tak dlouho a byl na ni v rámci možností zvyklý.

„Tak co Vánoce?“ otočila se k ní z druhé strany Margaret.

I přes vánoční prázdniny se ten večer sešli ve škole všichni tři. Ředitelka McGonagallová si vzala volno a požádala je, aby za její nepřítomnosti dali pozor na studenty, zvlášť když z ostatních učitelů nebyl přítomen skoro nikdo a většinu dozoru měli na starost prefekti a primus s primuskou. Měla obavy z možných incidentů, když nebyli žáčci zaměstnaní normálním vyučováním a Angela se tomu ani moc nedivila.

„Ale jo, v pohodě,“ odvětila zamyšleně.

Poloupírka na ni překvapeně vykulila oči: „Opravdu?“

Lestern už skončil s jídlem a otíral si ústa ubrouskem, takže jen gestem naznačila Margaret, ať chvíli vydrží.

„Zvládnete to beze mne, dámy?“ postavil se profesor vzápětí.

„Samozřejmě,“ kývla Margaret. „Žádné obavy, kolego.“

Angela počkala, dokud nezmizel za dveřmi a zkontrolovala zbylé osazenstvo stolu. Nikdo si jich nevšímal.

„Draco přišel domů,“ hlesla pak a sklopila zrak do tekutiny v hrnku. „A zůstal.“

„Ach, díky Merlinovi!“ vydechla poloupírka s takovou úlevou, až se na ni Angela udiveně zadívala.

„Nedalo se na vás koukat,“ prohlásila vzápětí. „Vždyť už i Serpens si začal stěžovat, že má Malfoye pořád na krku.“

Angela se trochu dotčeně odvrátila: „Je mi jedno, na co si ten tvůj blbec stěžuje.“

Margaret se zasmála: „Myslela jsem to dobře, An… Ehm, Alegno.“

Jen něco neurčitě zahučela a zadívala se na konec zmijozelského stolu. Ne poprvé ji ten večer zarazila mrazivá atmosféra, která panovala téměř nad polovinou koleje.

„Nestalo se od začátku prázdnin něco, o čem bych měla vědět?“ nadhodila se špatným tušením.

Shiernová se zamyslela.

„O ničem nevím… Vlastně ano,“ vzpomněla si na nepříjemný rozhovor. „Jenom Filch mi přišel nahlásit, že prý načapal mladého Gor´nama a Rowanna po večerce někde na chodbě. Bylo mi to trochu divné, ale když jsem se jich ptala, tvrdili, že byli na cestě do společenky a narazili na sebe náhodou.“

Angela se znovu zadívala směrem k Noční třídě: „Zeptám se jich sama…“

„Myslíš, že ti řeknou víc, než mně?“ pohoršila se Margaret.

„Možná,“ pokrčila klidně rameny.

*

„Gor´nam a Rowann,“ ozvalo se ani ne o půl minuty později nad hlavami pochmurně zamlklé Noční třídy.

Skoro všichni vzhlédli k majitelce hlasu, která je pozorovala přimhouřenýma očima.

„Vztyk,“ vybídla dva zmíněné nesmlouvavě, a aniž počkala na reakci, už mířila k východu.

Kendall se zvedl bez řečí, zato Lionel zůstal okázale sedět. Feles se ovšem neméně okatě zastavila ve dveřích, založila si ruce na hrudi a čekala. Když už se po nich otáčela polovina zmijozelského stolu, Lionel se velmi otráveně posbíral do stoje a loudavě je následoval.

Po celou cestu ke kabinetu Obrany proti černé magii, který teď sdílely dvě učitelky, nikdo z trojice nepromluvil. Angela za nimi mávnutím hůlky zavřela dveře, posadila se za stůl čelem k nim a ukázala na připravené židle.

„Sedněte si,“ vybídla je.

„Postojím,“ ozvalo se jednohlasně v odpověď.

Všechny tři to překvapilo stejně. Lionel se zadíval na Kendalla, který stál jako by ho opařili a Angela udiveně přejížděla pohledem z jednoho na druhého. Usoudila, že nemá cenu kolem toho chodit po špičkách.

„Co jste zrovna vy dva dělali v noci na chodbě, když vás nachytal školník?“ zeptala se zpříma.

Oboustranné ticho. Pozvedla obočí a chvíli přemítala.

„Kendalle? Ty sis na něco vzpomněl?“

Celý schlípnul, jako by ho peskovala.

„Ne… Zatím ne.“

„Tak proč…?“ zadívala se na druhého upírka.

Kendall se nejprve znovu podíval na Lionela.

„Ví o nás,“ pronesl jen stručně mladý Gor´nam.

„Myslel jsem si to,“ otočil se znovu k Feles. „Lionel mi řekl pravdu,“ zodpověděl pak nedokončenou otázku. „Že jsme byli přátelé.“

„Aha,“ podotkla k tomu Angela stručně a pořád se přitom dívala na druhého upíra, který zachmuřeně civěl do země. „Stále to ale nevysvětluje, co jste dělali na té chodbě.“

Znovu to významné ticho.

„Co se stalo?“ naléhala na ně dál.

„Nic, o čem bys musela vědět,“ odtušil Lionel.

„Nech si ty drzosti a ven s tím. Proč je půlka Zmijozelu jako na jehlách? Někdo zase otravoval?“

Kendall přešlápl z nohy na nohu a znovu kouknul po Lionelovi.

„Hmm…“ Angela si založila ruce na hrudi. „Alvin Smith?“ tipnula si.

Lionel do ní zabodl pohled a ohrnul ret: „Nepleť se do toho, Feles, vyřešíme si to sami.“

„Aha, takže otravoval. Jak moc?“

Kendall se na tuhle její otázku zamračil ještě hůř než Lionel.

„Hele vy dva, nebudu z toho vyvozovat unáhlené závěry, nechci to ještě zhoršit, ale řekněte mi, co se stalo.“

„Napadli ho,“ vypadlo z Kendalla a druhý upírek na něj zasyčel. „A vyhrožovali.“

„Kdo?“

Znovu to vzpurné ticho.

„Koukni, Lioneli,“ promluvila Angela klidně. „Já docela chápu, že si to chceš vyřídit po svém, ale to by se mohlo sakra vyhrotit. Uvědom si, o co se vlastně celým tím zřízením Noční třídy snažíme. Prosím.“

Lionel si otráveně odfrkl, založil si ruce na hrudi, a co nejstručněji ji informoval o tom, co se přihodilo toho večera. Když skončil, chvíli se na něj mlčky dívala.

„Jak moc tě zranili?“ zeptala se pak vážně.

„Ani to nestálo za řeč,“ vyprskl opovržlivě.

„Ani se mi nezdá,“ oponovala tvrdě. „Kendalle, když jsi ho našel, krvácel?“

Druhý upírek se vyhnul ostrému pohledu, který po něm Lionel hodil.

„Ano…“

„V tom případě bys měl jít dřív domů, Lioneli,“ pronesla nesmlouvavě.

„Ale já…“

„Odmítám pak řešit, že se neovládneš a jednoho krásného večera vrazíš Smithovi zuby do krku. Potřebuješ krev.“

Lionel protáhl obličej, ale mlčel.

„Co zbytek Třídy? Ví o tom?“

„Jo,“ zabručel. „Řekl jsem jim, aby si dávali pozor. Ten zmetek je schopný jít i po těch nejmladších.“

„Alespoň že tak,“ reagovala uznale.

Pak znovu přejela pohledem na Kendalla a oči se jí rozšířily. Feles najednou vypadala zamyšleně a něco si mumlala pod nosem. Oba na ni hleděli a čekali, jestli už je konečně propustí.

„Kendalle…“ pronesla konečně váhavě. „Mám nápad.“

„Máme se začít děsit?“ zašklebil se Lionel.

„Nebuď drzý,“ napomenula ho znovu automaticky a dál se dívala na Kendalla. „Ještě se budu muset poradit, ale myslím, že bychom mohli něco zkusit ohledně té tvojí paměti.“

Kendall udržel své emoce po těch slovech na uzdě, už se ani neodvažoval doufat. Raději se držet reality, než být pak zklamaný a utápět se dál v prázdnotě.

„Co přesně myslíš?“

„Krev Vznešeného,“ odpověděla rozvážně.

Oběma mladým upírům poklesla čelist.

„Nechte mě to vysvětlit… Díky lidské krvi dokážeme přežívat a nabrat novou energii. Ale krev Vznešeného, prastarého čistokrevného upíra dokáže mnohem víc. Znásobuje naši rychlost i sílu. Bohužel taky hlad po krvi, ale dá se to potlačit. Její účinky ještě nejsou úplně prozkoumané, ale myslím si, že když u tebe nefungovalo moje léčení ani normální krev, stálo by za to zkusit tohle, ačkoli to má jisté vedlejší účinky…“

„Jaké?“ ptal se okamžitě Lionel.

Kendall, chystající se ke stejnému dotazu, se po něm překvapeně ohlédl, ale on si ho nevšímal.

„Působí to jen několik hodin, pak přichází dočasné oslabení, zpomalení schopnosti regenerace, bolesti hlavy. Ale zase to všechno přejde.“

„A tohle všechno víš jak?“ vypálil na ni pro změnu.

„No…“

„To mi chceš tvrdit, že ta ampule, cos vypila tehdy na Hradě, byla krev z žil nějakého Ynemeren?“

Odkašlala si: „Tak nějak… Mám to odzkoušené. A nejen já.“

„Existuje tedy šance, že mi to pomůže?“ zeptal se Kendall opatrně.

Feles váhala a do odpovědi se jí moc nechtělo.

„Vůbec si nejsem jistá, ale myslím si, že za pokus to stojí. Mohla by zregenerovat tu část mozku, ke které už jsem se nedostala. Ale výsledek nezaručuju.“

Kendall pokýval hlavou, jako že rozumí.

„Chceš to zkusit?“ zeptala se vážně.

Podíval se nejprve na ni, pak na Lionela. Ten sice nejprve hleděl jen do země, ale pak už to nevydržel a pohled mu opětoval. To mu z nějakého důvodu stačilo k tomu, aby získal jistotu.

„Jdu do toho.“

„Dobře,“ přikývla. „Pokusím se ji co nejdřív sehnat, budu muset někoho z nich přesvědčit… Ale nechte si to pro sebe, oba. To by dopadlo, kdyby vyšlo najevo, že s tebou chci experimentovat.“

„Jen když si ty necháš pro sebe to se Smithem,“ reagoval hbitě Lionel a Feles se k němu otráveně obrátila.

„Nějaký bystrý… No, dobře, ale dám si na toho spratka pozor. A až to budeme zkoušet, vezmu tě k sobě domů, Kendalle. Mám obavy, že tví rodiče by nám to okamžitě zatrhli a tady to realizovat nemůžeme.“

„Souhlasím,“ přitakal Kendall.

„A nemohl bych si zároveň s tím udělat ten svůj výlet mimo školu?“ vyhrkl Lionel dřív, než si to stačil rozmyslet.

Feles se na něj upřeně zadívala a hlavou se jí mihlo, že být na jeho místě, taky se jí zrovna často nechce domů.

„Proč ne,“ souhlasila zvolna. „Ale zůstane to všechno mezi námi, jasné?“

Oba upíři se na ni zazubili.

„Jasné.“

„Fajn. Teď už zmizte, dám vám vědět. A dávejte pozor, žádné pomstychtivé akce!“

„No jo, pořád,“ zabrblal Lionel „Je to s tebou pořád horší.“

„Říkal jsi něco, Lioneli?“

„Ani ne,“ vycenil na ni špičáky ještě ve dveřích a vyšel ven jako první.

Jen Kendall se k ní ještě obrátil.

„Mimochodem, moc hezký prsten,“ prohlásil s mírným úsměvem a zavřel za sebou.

Chvíli na ně překvapeně civěla, než jí tvář rozzářil úsměv. Zvedla si ruku k obličeji a zahleděla se na třpytící se kamínek. No, zrovna nenápadný prsten to nebyl…

***

 

„No, konečně!“ uvítalo je teatrální zvolání málem přes celou chodbu. Angela by se nedivila, kdyby to slyšeli i Vznešení ve své síni.

Serpens s křivým úšklebkem čekal, až k němu s Dracem dojdou, a v očích mu přitom vesele hrálo.

„Dobrý večer, Serpensi,“ oslovila ho suše.

„Už jsem skoro přestával doufat, že se kdy vrátíte k tomu svému vrkání,“ zacenil se.

„Vypadáme snad jako holubi?“ pozvedl Draco obočí.

„Samozřejmě, že ne, sokolíku,“ zazubil se blond upír. „Spíš jako hrdličky.“

„Vidím, že jsi v náladě,“ oplatil mu křivě úsměv Falco.

„Ty snad ne?“ podivil se. „Mladá láska vzkvétá, měsíc září, srdce buší, krev v žilách…“

„Ty sis něco šlehnul?“ přerušila Angela rázně jeho tirádu.

„Nikoliv, drahá Feles. Tos nevěděla, že mám v sobě básnického ducha?“

„Ne,“ prskla kysele.

„Já ani netušil, že se ve svém volném čase zabýváš sledováním drobného ptactva,“ ozval se Draco jízlivě.

Serpens zamrkal: „Bod pro tebe, sokolíku.“

„Nevypadáš, že by tě to nějak zvlášť mrzelo.“

A jsme zase tam, kde jsme byli, pomyslela si Angela, i když k vlastnímu údivu rozhodně ne otráveně, spíš s úlevou.

„Nechte si to na potom, vy dva. Přijímá Rada žadatele?“

Serpens pokrčil rameny: „Někoho jo, někoho ne. Co potřebujete?“

„Co je ti po tom?“ odfrkla.

„Jejich krev,“ řekl Draco klidně, až se po něm ublíženě podívala.

„Cože? Na co zase?“ zaksichtil se Serpens.

Angela šlápla Dracovi na nohu, ale on ji jen s klidným výrazem objal kolem pasu a odpověděl: „Angela si myslí, že by to mohlo pomoct tomu mladému upírovi, co ho unesli. S tou jeho ztracenou pamětí.“

„Rowannovi? Jak jsi na to prosím tě přišla?“ podíval se Serpens na ni.

„Za pokus to stojí,“ ohrnula Angela ret a snažila se vymanit z Dracova objetí, ale ten ji nepouštěl.

„No, být tebou, tak s tímhle za Radou rozhodně nelezu. Nejsou zrovna v náladě na experimenty. To, že byl v tomhle Marcus vstřícný, neznamená, že oni…“

„Já vím, já vím!“ skočila mu do řeči a vzdala vzpouru proti Dracově paži. „Nějak je přesvědčím a…“

„Nepřesvědčíš a z těch dveří vyletíš po kouskách,“ zašklebil se upír.

„Tak děkuju za podporu,“ reagovala uštěpačně.

„Máš za co.“

„Blbče,“ prskla.

„Neurážej, nebo si to ještě rozmyslím. Mám totiž mnohem lepší variantu.“

To už se zarazila: „Jakou?“

„Nejdřív hezky popros,“ usmál se zářivě.

„Ty….!“

Draco ji chytil za tvář, otočil k sobě a políbil na rty. Serpens přetočil oči. Angela zůstala překvapeně stát a vykuleně na Draca hleděla, zatímco se obrátil na Serpense.

„Moc pěkně prosíme, jaká je tvoje lepší varianta?“ požádal úslužně.

„No vida, že to jde!“ pochválil ho upír a vytáhl z kapsy kalhot malou lahvičku s temně rudým obsahem. „Mám ještě totiž svou nouzovou zásobu, kterou jsi ty tak lehkomyslně vyplýtvala, Feles.“

***

 

Sice to stálo trochu víc úsilí, než čekala, aby přesvědčila Margaret, aby ji samotnou a Kendalla kryla během doby, co bude u ní, ale její přítelkyně jí ten její nádherný nápad nakonec odkývla. Lionel šel oficiálně domů, ale toho si rovněž vzala na starost, takže v tom nebyl problém. Tedy v případě, že si jeho strýček nebude zjišťovat synovcovu přítomnost ve škole, což nebylo nijak pravděpodobné.

Takže poté, co Angela přidala k ochranám kolem Malfoy Manor ještě jednu drobnost, která měla zabránit Kendallovi v případném odchodu, se sesedli v dolním salonu, ve kterém vesele praskal oheň v krbu. Za okny bylo vidět, jak hustě chumelí a vůbec by ten večer byl pro oba studenty nejspíš vítané volno, nebýt napětí a potlačované nervozity, kterou na nich obou Angela viděla.

Draco s Lionelem se před chvílí vrátili z ´večeře´, která podle všeho proběhla bez problémů, a alespoň trochu ji uklidnilo, že ten temný výraz z očí jejího studenta zmizel.

V dlani svírala lahvičku s Marcusovou krví od Serpense a přemítala, zda by s tím zkoušením neměla raději počkat, nebo se poradit s Radou. Bylo možné, že na mladého upíra bude působit trochu víc než by mohla předvídat. Ale při pohledu na Lionela, který stál u krbu s nahrbenými zády a civěl do ohně a pak i na Kendalla, který seděl naproti ní v očích něco, co ji skoro vyděsilo, se raději rozhodla na nic nečekat.

Draco se opíral o zeď u dveří a mlčky je pozoroval. Byla neuvěřitelně ráda, že ho tam má a může se na něj spolehnout.

Natáhla ke Kendallovi rozevřenou dlaň.

„Mělo by to začít působit skoro okamžitě,“ řekla vážně.

Přikývl a vzal lahvičku do ruky.

„Účinky pak vyprchají za několik hodin, vedlejší následky potrvají asi až do zítřejšího večera,“ pokračovala. „Takže do školy se vrátíme pozítří. Do té doby tu musíš zůstat.“

Znovu kývl. Chvíli krev mlčky pozoroval, než k ní zvedl zrak.

„Když to nepomůže, je ještě nějaká šance, že by se mi paměť vrátila?“

Lionel u krbu se ještě víc skrčil do sebe. Angela vážně opětovala pohled hnědovlasého upíra.

„To opravdu nevím, Kendalle. Nechtěj po mně, abych ti odpovídala.“

„Díky za upřímnost.“

Vzápětí odšpuntoval lahvičku a Angelu uhodil do nosu hutný sladký závan. Zachytil ho i Lionel a Draco, ale ani se nepohnuli z místa. Kendall se zhluboka nadechl, zavřel oči a hodil do sebe obsah lahvičky.

 

Bylo to jako by vypil najednou alespoň dva litry té nejlahodnější a zároveň nejodpornější krve na světě. Od hlavy až k patě ho polila vlna horka, v hlavě mu divně zahučelo, ale hned to přešlo.

Váhavě otevřel oči. Světlo brzkého podvečera bylo najednou jasnější, praskání krbu mu dunělo v uších a cítil se nějak… Lehčí. Odložil lahvičku na stolek a podíval se z okna ven.

Prakticky bezdůvodně se usmál. Vždycky měl rád zimu. Všechno bylo tak poklidné, čistě bílé a tiché.

Vstal a ocitl se přímo u okna tak rychle, až vykulil překvapeně oči.

„Páni…“

Cítil na sobě hned tři napjaté pohledy.

„Kendalle?“ ozvala se opatrně Feles.

Obrátil se k ní.

„Můžu jít ven?“ vlastní hlas mu zněl hluboce a trochu cize.

Pozvedla obočí: „No…“

„Půjdu s ním,“ ozval se Lionel tiše.

Feles obrátila pohled k Falcovi u dveří, ten pokrčil rameny.

„Tak dobře, ale pamatuj na hranici pozemků, jak jsem ti ji ukazovala…“

Nadšeně přikývl a vyletěl z místnosti. Přepálil vstupní halu, ve které zářil všemi barvami duhy vánoční strom, aniž pomyslel na bundu, která visela na věšáku na opačné straně, a v mžiku se ocitl venku ve sněhu. Asi o vteřinu později se po jeho boku objevil Lionel.

„Kenny?“ v jeho hlase rozpoznal napětí, starost, očekávání a… A ještě něco.

Zvrátil hlavu dozadu a nechal si na obličej dopadat vločky sněhu.

„Jsem v pohodě, Lio…“

Lionel na něj vytřeštil oči, ale nevypadalo to, že by si Kendall uvědomil, jak ho právě oslovil.

Feles s Falcem se objevili za nimi a zůstali stát ve dveřích.

„Je to zvláštní, ale… Dobře zvláštní. Dáme si závod?“ vyzval ho s úsměvem.

„Cože? Proč?“ ptal se Lionel zmateně.

„Snad se nebojíš? Když jsem teď ve výhodě.“

Lionelovi se zablesklo v očích: „To sotva…“

„Dvě kola?“ chytil se toho Kendall.

„Tři.“

„Na tři?“

„Jo.“

 

Angela mírně zmatená pozorovala ty dva stojící uprostřed husté chumelenice. Když najednou vypálili pryč, až sníh vyprskl do výšky, chtěla se nejprve vydat za nimi, ale Draco ji chytil za loket, než se dostala ze zasněžené verandy.

„Myslím, že budou v pohodě…“

Podívala se na něj.

„Říkalas, že neuteče, ne?“

„Jo, ale…“ otočila se znovu k zasněžené zahradě.

To už se několik metrů od domu prohnaly dva mraky rozvířeného sněhu.

„To si fakt dávají závod?“

„Zjevně,“ usoudil Draco a objal ji oběma rukama kolem pasu. „Trpělivost, Angie. Myslím, že to byl dobrý nápad, ale rovněž si myslím, že záleží na něm, jestli si vzpomene nebo ne… Jestli si chce vzpomenout.“

 

Kendall byl před ním nejprve o metr, pak o dva a u třetího kola o pět. Mohl se snažit, jak chtěl, ale on byl rychlejší. Pak prudce zabrzdil v místě ukončení posledního kola, což Lionel tak trochu nečekal a i když se snažil dobrzdit, vlastní setrvačností ho srazil do sněhu.

Svalili se pěkně nedůstojně do studené záplavy, až měli sníh snad i v trenkách. Kendall se najednou začal smát tak nakažlivě, že se musel přidat. Váleli se ve sněhu a nezvladatelně se chechtali.

Když se oba uklidnili, Kendall k němu otočil hlavu.

„Vidíš? Říkal jsem ti, že jsem ve výhodě,“ zašklebil se na něj.

Lionel mu opětoval pohled a v tu chvíli vypustil z hlavy všechno nepodstatné i to, že Kendall pořád nemá svoji paměť.

„Tak ve výhodě, jo?“

Skočil po něm, sedl si na něj a vrazil mu přímo do obličeje pěknou dávku toho studeného a protivného svinstva, až začal prskat.

„Kdo má teď výhodu, co?“

Kendall se jen vypočítavě usmál, popadl ho za paže a vyměnil jejich pozice tak rychle, že se nestačil ani divit.

„Jsem i silnější,“ oznámil mu celkem zřejmou věc.

Lionel se mu podíval do obličeje, ze kterého na něj padaly zbytky sněhu.

„Kenny…“ vydechl. „To je nefér.“

Jeho výraz se pomalu změnil. Úsměv mu z tváře zmizel, ale nepovolil sevření na jeho zápěstích, spíš naopak.

„Vždycky jsi mi tak říkal?“ zeptal se.

Ztěžka polknul. Ty oči, něco se v nich měnilo… Pomalu přitakal.

„Jo. Ačkoli…“

„To nemám rád,“ doplnil ho Kendall.

Mlčky mu to potvrdil.

„Lioneli…“ vydechl. „Ne… Lio…“

Napjatě ho pozoroval. Vypadalo to, jako by s něčím bojoval. Pak jedno sevření povolilo a Kendall položil ruku na jeho tvář. Přejel prsty po jeho spánku, pak po lícní kosti a čelisti. Srdce se mu prudce rozbušilo.

„Kenny?“ vyrazil ze sebe chraptivě. „Co to děláš?“

Nedokázal odtrhnout pohled od těch jasně modrých očí, nemohl se pohnout ani o píď a nedokázal se ani zbavit zářící jiskry naděje, kterou v něm ten dotek probudil.

„Já…“ vydechl Kendall. „Já ani nevím…“

A navzdory tomu se sklonil k jeho rtům.

 

Když si Draco konečně připustil, co že to právě vidí v dálce na svém pozemku, decentně pozvedl obočí.

„Nezapomněla jsi mi něco říct?“ nadhodil napůl pobaveně, napůl šokovaně.

Angela se k němu přimkla o něco blíž a usmála se.

„Nebyla jsem si tím, co mezi sebou mají, úplně jistá. Lionel není zrovna výřečný.“

Pak se zarazila a napjala. Znovu se podíval stejným směrem jako ona. Mladý Rowann seděl se skloněnou hlavou a hrbil se, jako by ho něco bolelo.

„Myslím, že tentokrát už bychom měli jít za nimi…“

 

Lionel si byl v jednu děsivou chvíli jistý, že je to jen sen. Že se válí v posteli v Bradavicích a představuje si něco, co neexistuje. Ale když se konečně zvládl posadit, celý mokrý od sněhu, který ho studil i za krkem, Kendall tam pořád byl. Seděl ve sněhu vedle něj a přikrýval si tvář oběma rukama.

„Kenny?“

Žádná odezva, Kendall se jen roztřásl jako v horečce. Což byla pěkná blbost, vzhledem k tomu, že upíři nemohli onemocnět. Pak si přitiskl dlaně na spánky a on uviděl v jeho obličeji bolest. Vyděsil se.

„Kenny!“

Upír se svalil na bok a bezmocně se chvěl. To už se k nim přiřítila Feles i s Falcem v závěsu. Sklonila se k němu.

„Kendalle? Co se děje?“

Ani tentokrát neodpověděl, jen se skrčil do klubíčka a táhle zasténal. Lionel si ani neuvědomoval, že se klepe ještě hůř než on.

„Odneseme ho do domu a…“ Feles zmlkla, protože stejně náhle, jako Kendallův záchvat přišel, tak pominul. Přestal se hýbat a ztichl.

Lionel k němu vztáhl roztřesenou ruku a sevřel mu rameno.

„Kendalle?“ i hlas se mu chvěl.

A on se na něj podíval. Už to nebyl ten čistý modrý pohled, ale o mnoho temnější a plný slz. Lionel zapomněl v tu chvíli dýchat.

„Ty…“ vyrazil ze sebe chraptivě Kendall. „Ty sis pro mě přišel… A zachránil mě.“

„Musel jsem…“ hlas ze sebe doloval jen s největší námahou. „Nemohl jsem… bez tebe…“

Nedokázal to doříct, ale ani to nebylo třeba. Kendall se totiž posadil, popadl ho kolem krku a přimknul k sobě. Lionela v očích protivně pálilo a nedokázal ty dvě slzy zadržet, i když chtěl. Váhavě, pořád ještě se strachem, že tohle není skutečné, vztáhl ruce, obtočil je kolem Kendalla a objetí mu opětoval. A on nezmizel, pořád tam byl, a držel ho.

Lionel zabořil obličej do jeho ramene, stydíc se za svou slabost. Ani si nevšiml, že je Feles s Malfoyem nechali o samotě…

*

O půl hodiny později se všichni znovu sešli v salonu. Kendall a Lionel seděli na pohovce, Feles v křesle naproti nim. Falco postával u okna a díval se ven do zimy, a vypadal přitom, jako by vůbec nevnímal, co říkají.

„To je všechno, na co si dokážeš vzpomenout?“

Lionel se při té otázce netrpělivě ošil, Kendall pomalu přikývl.

„Nic důležitého už se mi nevybavuje.“

Angela se s povzdechem zabořila do opěradla křesla.

„Mrzí mě to,“ dodal upírek. „Drželi mě skoro celou dobu zavřeného, takže…“

„To je v pořádku,“ ujistila ho. „Hlavně že se ti vrátila paměť. Máš pocit, že by něco z tvých vzpomínek chybělo?“

Kendall se bolestně pousmál: „Ne.“

„Dobře…“

Vážně se na ni zahleděl, pak se pohnul a kleknul si před ní na jedno koleno se skloněnou hlavou. Lionel na něj vytřeštil oči, Falco se neodvrátil od neměnného výhledu venku.

„Jsem ti zavázán, Feles. Pokud budeš potřebovat mou pomoc, stačí jen říct. Přísahám, že…“

Hnědovláska nejprve vyvaleně civěla, ale při těch slovech vyskočila z křesla, vzala ho za obě paže a rázně postavila na nohy.

„Přestaň. Tohle nedělej, Kendalle. Nezavazuj se mi jakýmkoli slibem, já…“

„Ale, Feles, tohle je povinnost. Já…“

„Dost,“ zarazila ho přísným učitelským tónem. „Já nestojím o žádný tvůj povinný závazek ke mně, rozumíš? Stačí prosté poděkování. Není to tvoje vina, žes ztratil paměť. A já jsem hrozně ráda, že jsem mohla pomoct.“

Kendall se na ni několik vteřin díval a pak se usmál. Úplně mu to změnilo tvář.

„Dobře, Feles. Děkuji ti. Z celého srdce. Spousta těch vzpomínek je…“ na okamžik se zadrhl, jak mu něco vytanulo na mysli, ale hned zase pokračoval. „Ne takových, jaké bych si chtěl opravdu pamatovat. Ale nikdy ti nepřestanu být vděčný za ty, které jsou pro mě důležité.“

Najednou se zapotácel a ona ho rychle usadila zpět na pohovku, hned vedle Lionela, který z něj nespustil zrak.

„Vypadá to, že ty účinky vyprchávají rychleji. Je toho na tebe hodně najednou. Musíš si pořádně odpočinout a seženu ti krev. Pokud tedy sneseš studenou. Do zítřka zůstanete tady, máte omluvenku až do neděle a pokojů pro hosty máme víc než dost.“

Kendall jen vděčně přikývl.

„Draco? Jsou zařízené ty pokoje navíc v západním křídle?“

Pán domu se ohlédl po své partnerce: „Myslím, že jen jeden, ale dá se uklidit i další, máme…“

„Jeden nám bude v pohodě stačit,“ ozval se do toho Lionel.

Když se po něm podíval nejen Falco, ale i Feles a Kendall, cítil, jak se mu do tváře hrne krev.

„Ehm… No, myslel jsem, že se klidně vyspíme v jedné místnosti, takže…“

„Žádný problém, mám jen jednu podmínku,“ reagoval Falco.

Jejich učitelka po něm hodila varovný pohled, ale toho si nevšímal.

„Pokud nebudete pod mou střechou vyvádět žádné nepřístoj-…“

„Draco!“ vyprskla Feles. „Měj přece trochu taktu.“

Věnoval jí skoro dotčený pohled.

„Žádný problém,“ ozval se Kendall s úsměvem. „Budeme se chovat slušně.“

„To rád slyším,“ konstatoval Falco.

Jen Lionel se podezřele kysele šklebil.

***

 

Na obloze se objevovaly první osamocené barevné výkřiky do tmy a ozvěna vracela jejich dunění se zvyšující se frekvencí, když z pokřiveného domu uprostřed zasněžených polí vyrazily ven dvě postavy a ještě před nimi dvě obrovské bedny. A už si to šinuli na co nejvolnější prostranství.

Hned za nimi se v obdélníku světla objevila malá baculatá žena.

„Kluci!“ zvolala pohoršeně Molly Weasleyová. „Do půlnoci zbývá ještě spousta hodin, co blbnete?!“

„Na tom přece nesejde, mami!“ ozvala se odpověď od mladšího z nich. „Takhle si to může užít i James!“

„Jestli mi zase vypálíte záhon růží…!!“

„Klid, mami!“ zahalekal Charlie. „Máme to letos spočítané, všechny kytičky zůstanou v bezpečí pod sněhem!“

„No, jen aby…“

To už se venku z druhé strany domu objevily i Ginny a Cathy, které s Jamesem mezi sebou vyklouzly kuchyňskými dveřmi. Každá ho držela za jednu ruku, a houpaly jej tam a zpátky a klučina vesele výskal. Za nimi se loudali s rukama v kapsách Harry a Bill. Všichni měli na hlavách různobarevné kulichy, které našli před pár dny pod vánočním stromkem. Helen s malou Cedrellkou raději zůstala v teple.

Ron s Charliem si dali na ohňostroji sakra záležet. Vyhrabali nějaké staré výmysly dvojčat, zkombinovali to se svým vylepšením a na výsledek zůstali všichni přítomní ohromeně civět. Byla to nádherná pestrobarevná podívaná.

Když Harry pozoroval silvestrovský ohňostroj naposledy, bylo to na Sovím vrchu. Samantha stála vedle něj, v očích se jí odrážela měnící se světla a objímala ho kolem pasu, stejně jako on ji. Malý James spal ve svém pokoji těsně vedle jejich ložnice, zabezpečeném kouzly, aby ho hluk z vesnice nevzbudil. Když si tu chvíli vybavil, připomenul si i to, jak se v ten okamžik cítil šťastný, bez hrůzných obav z budoucnosti, s vírou, že tentokrát už mu to nic nepokazí…

Ze rtů mu unikl skleslý povzdech. Jak moc se věci za pouhý rok změnily…

*

Když bylo po ohňostroji i po největším zapíjení a většina Doupěte se zvolna odebrala do svých postelí, přičemž Bill se svou Helen a malou do nanovo zabezpečeného domu, Harry zůstal dole v obývacím pokoji sám.

Zvolna dopil své třetí pivo s myšlenkou, že v sudu ve sklepě už toho bohužel nejspíš moc nezbylo a díval se do dohasínajících plamenů v krbu. Už i zvuky oslav v nedalekém Vydrníku utichaly. Cítil se příjemně opilý, ale jinak zcela při smyslech. Už to bylo dlouho, co dovolil sám sobě se uvolnit.  Ale celý večer se stejně nedokázal zbavit pesimistických myšlenek a vzpomínek…

Povzdechl si, raději vstal, posbíral ze stolů i z podlahy několik sklenic a přešel do kuchyně. A tam ho našla Ginny, která byla zkontrolovat nahoře Jamese, jak je ručně oplachuje v umyvadle.

„Harry, to nech být, uklidí se to zítra,“ oslovila ho pobaveně.

Úsměv ji však z tváře zmizel, když zvedl hlavu a podíval se na ni. Odložil na odkapávač poslední korbel a začal si utírat ruce. Ginny k němu pomalu přistoupila.

„Co se děje?“ zeptala se jemně.

Jen potřásl hlavou.

„Nechceš o tom mluvit?“

Znovu se jí podíval do očí.

„Já vím,“ hlesla nečekaně. „Musí to být pro tebe těžké.“

Překvapeně zamrkal. Jen se smutně pousmála.

„Je mi celkem jasné, na co asi myslíš. Pořád to bolí…“

Odložil utěrku a opřel se o linku.

„Snažil jsem se to potlačit, ale… Nejde to. Chybí mi.“

Ginny se zapřela o kuchyňskou linku těsně vedle něj a zaklonila hlavu: „Celý večer to na tobě vidím. Poznala jsem to, protože… Vlastně proto, že cítím něco podobného. Bez George a Freda je to… Já nevím. Prázdné.“

Harry se zadíval na její hrdý profil se zaoblenou bradou. Překvapovalo ho, jak moc mu rozuměla. Měl si to uvědomit dřív, že si ji pustil k tělu opravdu blízko.

„Umím si to představit,“ hlesl. „Ale celá tvoje rodina… Všichni jste tak…“

Otočila se k němu tváří.

„Jen se snažíme žít dál,“ reagovala mírně.

Opětoval jí pohled: „Měl bych zkusit to samé, viď?“

„Já ti nebudu říkat, co bys měl dělat, Harry. Jen chci, abys věděl, že… Že jsem tu vždycky pro tebe, když budeš něco potřebovat.“

„To já vím…“

Jen se na něj dívala a už nic neříkala. Díval se na její pihami posetou tvář, i do očí, v tu chvíli tmavých jako čokoláda, na její rty…

Ani nevěděl jak, ale najednou ty rty líbal. Ginny nejprve překvapeně ztuhla, ale pak polibek opětovala. Bylo to příjemné, hřejivé, ale… Něco bylo špatně. Harryho opojení najednou polevilo a byl to on, kdo zůstal zkoprnělý jako socha. Hlavou mu probíhaly vzpomínky na jiné polibky, na pocity, které přitom svíraly jeho žaludek i srdce a bylo to… Jiné.

Ginny jeho napětí vycítila a odtáhla se.

„Harry?“ hlesla tiše.

Neuvěřitelně dlouho mu trvalo, než našel hlas a dokázal promluvit.

„Omlouvám se,“ vyrazil ze sebe.

Odtáhla se ještě o kousek dál.

„Za co?“ zeptala se přiškrceně.

„Za všechno,“ odvětil sklesle. „Tohle jsem neměl dělat, Ginny. Je mi to líto.“

„Ale mně ne…“

Sklonil hlavu. Drobná rusovláska už dávno nebyla tím dítětem, malou sestrou jeho nejlepšího přítele. Z Ginny byla krásná žena a on si toho nemohl nevšimnout. Také pro něj a Jamese toho udělala tolik, byla obdivuhodná, jak se při všem neštěstí v rodině držela, jenže…

„Zasloužíš si, abych k tobě byl upřímný.“

Dívala se na něj a čekala. Několik vteřin se odhodlával k dalším slovům.

„Vážím si tě, mám tě rád, jsem ti neskonale vděčný a navždycky ti budu splácet to všechno, co děláš pro mě i Jamese, ale…“

Bylo těžké to říct, ale byla to pravda, tak to cítil.

„To je všechno,“ dořekla za něj se smutným úsměvem.

„Ano,“ přitakal pevně. „Kdybych předstíral, že je to jinak, zradil bych tím nejen tebe, ale i… I Samanthu. Mrzí mě to,“ napjatě se na ni zadíval, hledajíc v její tváři reakci.

Na vteřinu zavřela oči, nadechla se a pak je zase otevřela.

„Ne, to nemusí, Harry, já…“ ztěžka polkla a rozhlédla se po kuchyni: „Nechceš se ještě něčeho napít?“

Zvolna kývl. Posadili se ke stolu s poslední poloprázdnou lahví ruské vodky, kterou domů přitáhl jako suvenýr Charlie. Ginny oběma nalila a přiťukli si. Když pálící tekutinu polkli, Ginny zůstala sedět se skloněnou hlavou.

Harry se nejprve vyděsil, že jí opravdu ublížil a měl nutkání vstát a alespoň se ji pokusit nějak utěšit. Ale těsně předtím ho něco zastavilo. Uslyšel totiž tichý smích. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že se směje právě drobná rusovláska.

„Ginny?“ ozval se zaraženě.

„Neděs se, Harry,“ zvedla k němu oči, které se leskly potlačovanými slzami. „Směju se sama sobě.“

Pozoroval ji, jak se natáhla po lahvi a nalila druhé kolo. Pak se zapřela do své židle.

„Víš… Myslím, že jsem potřebovala, abys mi to řekl do očí.“

Pořád na ni nechápavě zíral.

„Po pravdě ani nedokážu popsat to, co k tobě vlastně cítím. Jen mám v tuhle chvíli pocit, že tě nikdy nedokážu mít opravdu ráda jen jako přítele. Jenže…“

Tentokrát mlčel on a čekal, až dokáže mluvit dál.

„Už tak dlouho, tak dlouho… Sakra…“

Hodila do sebe druhého panáka.

„Kolik jsi toho alkoholu dneska měla?“ zeptal se opatrně.

Znovu se zasmála.

„Rozhodně ne tolik, abych nevěděla, co říkám, Harry. Po tom všem, po tom, jak jsem byla ovlivněná tím lektvarem od Snapea, si nejsem jistá vlastními pocity. Není to divné? Léčitelé říkají, že jsem v pořádku, jenže… To je jedno. Bylo ode mě naivní si na tebe myslet.“

„Nechtěl jsem ti ublížit.“

„A ani jsi to neudělal,“ reagovala okamžitě. Zapřela si lokty o stůl a nahnula se k němu. „Ublížila jsem jen sama sobě,“ pronesla vážně. „Děkuju za to, že jsi mi řekl, co cítíš.“

Svraštil obočí.

„Myslím to vážně, Harry. Třeba mi to pomůže…“

„K čemu?“ zeptal se váhavě.

Rozhodila rukama. „Pohnout se z místa? Začít znovu?“

Odvrátila zrak a on chvíli mlčel.

„Takže… Zůstaneme přátelé?“ otázal se obezřetně.

Na moment zavřela oči, pak se na něj znovu podívala a nádherně se usmála.

„Toho bych se nikdy nevzdala, Harry. Ani Andyho.“

Úsměv jí opětoval: „To neuvěřitelně rád slyším. Znamenáš pro mě hodně, Ginny. Jen ne to, co…“ zarazil se na poslední chvíli, ale ona si to stejně domyslela.

„Jen ne to, co Samantha nebo Angela.“

Sklesle se nahrbil, ale nedokázal to popřít.

„Možná jsem zaslepená dětinskou láskou k tobě, ale nejsem hloupá, Harry.“

„Já vím…“

Na chvíli se rozhostilo ticho. Dívali se jeden na druhého, vážně, upřímně, beze slov. Pak Harry hmátl po láhvi vodky.

„Sneseš ještě jednoho?“

Šibalsky se usmála: „I dva.“

***

 

Ten večer se měly dva tucty kouzelnických studentů vracet z vánočních prázdnin. Bradavický expres měl mírné zpoždění kvůli neustávajícímu přívalu sněhu na kolejích a jídlo už bylo na stolech. Noční třída i většina ostatních žáků seděla ve Velké síni na večeři, která se vyznačovala jistou povznesenou náladou, jež neměla žádný speciální důvod, snad jen kromě toho, že přes celé vánoční svátky Věštec nepřinesl žádné novinky o dalších úmrtích.

U zmijozelských sice stále panovalo podezřelé dusno, ale on to od sebe odřízl a vykašlal se na vražedné pohledy Alvina Smithe a jeho kamarádů. V jeho momentálním rozpoložení mu byla jejich zaslepená xenofobie u zadku.

Když kolem jejich stolu procházela Feles, ve vysokých kožených botách a vypasovaném černém kabátku, Lionel zvedl zrak. Mrkla na něj a pochodovala dál. Nacpal si do úst kus krvavého steaku, aby zakryl nutkání se pitomě usmívat. S plnými ústy si všiml, že na něj z protější strany stolu kouká přimhouřenýma očima a s podepřenou bradou Kendall a skoro se soustem udusil.

„Co blbneš?“ ohlédla se po něm znechuceně Isidora.

„Nic,“ zachrčel, a když se konečně dokázal znovu normálně nadechnout, chtěl Kendalla probodnout vražedným pohledem. Ovšem ten si naprosto nevinně napichoval na vidličku smažené cibulové kroužky, kterých by se běžně určitě ani nedotkl, a vůbec si ho nevšímal. Ostatní ve třídě už věděli, že se mu paměť vrátila, ale příčinu jim nijak blíže nevysvětlovali.

Odvrátil se od něj a chtěl se znovu věnovat docela dobrému jídlu, když se rozletěly dveře Velké síně a dovnitř vpadl postarší čaroděj, kterého jednou viděl na hlídce v Prasinkách. Pokud si dobře pamatoval, byl to bystrozor Vebersky. Ten se kolem stolů přehnal jako uragán, zabrzdil až před profesorskou tabulí a něco ze sebe vychrlil tak rychle, že než se na něj stačil soustředit a vyslechnout ho, zaslechl už jen ´Prasinky´.

Na několik vteřin zavládlo u stolu učitelů šokované ticho, i studenti zvolna umlkali a ohlíželi se po nenadálém vyrušení. V příští vteřině se zvedla Feles, hned po ní Corvus, nasadily upíří rychlost a v momentě byly obě pryč.

„Pane Vebersky, profesore Lesterne, běžte za nimi, prosím,“ díval se na rty ředitelky školy, když ta slova otřeseně vyslovovala.

Oba muži opustili po příkladu upírek Síň, kterou už se rozléhal zvědavý šum a šepot. Ředitelka McGonagallová se ztěžka postavila a přešla před profesorský stůl. Lionel na ni upíral pohled a ani nemusela nic říkat k tomu, aby věděl, že se zase něco stalo. Pozvolna všichni ztichli. I tak ale ředitelce trvalo několik vteřin, než dokázala promluvit.

„Mám pro vás špatnou zprávu,“ její hlas se nesl až úplně dozadu, jak bylo najednou v místnosti hluboké ticho. „Vlak, který vezl vaše spolužáky zpět do školy z prázdnin, byl napaden. Bohužel už se sem mezi nás nikdo z nich nevrátí…“

Po těch slovech hluché ticho v síni plné lidí úplně tlačilo do uší. Pak se najednou ozvala slova hrůzy a zděšení a záplava otázek.

„Uklidněte se, prosím!“ zvýšila ředitelka hlas, ale to na vyděšené studenty neplatilo. U zmijozelského stolu se postavil jistý páťák.

„Kdo to udělal?!“ přeřval všechny ostatní spolužáky Alvin Smith.

Až poté zmlkli. McGonagallová se na něj zadívala.

„Neřekla bych, že je to v tuto chvíli podstatné, pane Smithi…“

„Já si ovšem myslím pravý opak, paní ředitelko,“ odsekl. „Byli to upíři, ne?“

McGonagallová zamrkala: „Pane Smithi…“

„Byli nebo ne?!“

Ředitelka narovnala hlavu: „Ano. Byli to členové Bratrstva krve. Se vší pravděpodobností Posedlí…“

Alvin ji ale neomaleně přerušil: „A tady to máte! A vy po nás chcete, abychom se s nimi kamarádíčkovali?!“

Ukázal prstem na Noční třídu, jejíž členové udržovali temné ticho.

Nejprve se k němu souhlasně přidali jeho kumpáni, pak Zmijozel a nakonec se Velkou síní rozléhalo nasupené bučení a nadávky. Do toho většina mladších studentek brečela.

„TICHO.“

Kouzlem zesílený hlas McGonagallové, ve kterém se zničehonic objevilo ledové ostří, přimělo všechny mladé čaroděje, aby zaklapli ústa.

„Na této škole se nebudou vznášet žádná neopodstatněná obvinění ani se tady nebude propagovat rasismus či kolektivní vina,“ hlas ředitelky rozechvíval zdi a její oči ostře sledovaly všechny tváře obrácené k ní. „S Bratrstvem krve a démony se potýkáme všichni stejně a vy to víte. I čarodějové jsou oběťmi posednutí a páchají skutky, které by nikdy jinak neudělali. Noční třída na dnešní tragédii nenese žádnou vinu, ač jsou také upíři. Mějte trochu úcty k těm mrtvým dětem.“

Na ta slova už se nikdo neodvážil ani pípnout. Alvin Smith se ztěžka svezl na své místo, podezřele bledý.

Lionel opatrně stočil zrak a jeho oči se střetly s těmi Kendallovými. A poznal, že v tu chvíli oba myslí na stejnou věc. Chvíle klidu skončila. Lamideus udeřil. A udeřil nelítostně.

*

 

Harry se přemístil nedaleko nádražní budovy v Prasinkách tak spěšně, že se při objevení na pokřivené dlažbě zapotácel. Ale vzápětí už se hnal k tmavému obrysu nástupiště, kolem kterého planula spousta světel. Veberskyho, který pro něj došel na Ústředí, měl hned za patami. Několik dalších kolegů by se tam mělo rovněž objevit hned za nimi.

Na první koleji stál bradavický expres a jeho lokomotiva ještě bafala zbytky dýmu. Vpadl na nástupiště s hůlkou v ruce a prakticky zamrzl na místě při pohledu na zdobenou dlažbu. Pochodně a několik kouzelných světel ozařovalo hrůznou scénu, která se mu vypálila do sítnice. V různě pokřivených polohách všude kolem ležely desítky nehybných drobných těl. Některé z nich už zakryté velkým bílým plátnem, kterým prosakovala srážející se krev, jiná ještě ležela tak, jak je někdo krutě odhodil, s vytřeštěnýma očima, ohavnými ranami na hrdle i pažích, s vykroucenými krky.

„Všemocný Merline, co se tady stalo?“ vyrazil ze sebe naprosto zděšeně jeden z jeho kolegů.

Harry nebyl schopen jediného slova. Vlak byl přece zabezpečený, všude měli pentagramy, na nádraží čekala hlídka… Ta ovšem ležela přímo v kolejišti, zohavená k nepoznání.

S námahou od hrůzné podívané odtrhl oči a přeletěl pohledem po třech postavách, které se vyskytovaly na nástupišti ve vzpřímené poloze.

Margaret Shiernová pomalu přecházela od jednoho mrtvého dítěte ke druhému a zakrývala je měkkým plátnem, ruka s hůlkou se jí přitom hrozivě třásla. Andreas Lestern právě vystoupil z posledního vagonu ve tváři bledý tak, že vypadal na omdlení. A Angela v podobě Alegny stála uprostřed nástupiště, v ruce zapomenutou hůlku a zakrývala si ústa dlaní, v očích slzy.

Na nohou jako z rosolu přešel k ní, vyhýbajíc se tělům i kalužím krve. Roztřesenou rukou ji vzal za rameno.  Toporným pohybem k němu otočila hlavu. V jejích očích viděl stejnou hrůzu, kterou cítil on sám. Sundala si ruku z úst, ale nebyla schopna nic říct. Přistoupil k nim Lestern.

„Počkali si na ně,“ zachraptěl namáhavě. „Museli vědět, že se dneska vracejí. Nástupiště bylo hlídané, ale ne chráněné. Tohle jsme nečekali. Oni je všechny… Zabili. Všechny.“

Lestern sklopil hlavu a zakryl si tvář rukou.

Harrymu automaticky vyskočil v hlavě počet dětí, které ten rok odjely na svátky domů. I když jich nebylo ani zdaleka tolik, co obvykle, stejně se v něm všechno sevřelo. Bylo jich dvacet čtyři. Dvacet čtyři nedospělých čarodějů v rozkvětu života.

Lamideus jim poslal jasný a krvavý vzkaz. Nezastaví se před ničím a nebude šetřit nikoho, kdo se mu postaví.

Pomyslel si, že být to o několik let později, mezi těmi dětmi by mohl ležet i jeho syn. A v ten okamžik ho poprvé od války s Bratrstvem krve ovládla jediná touha. Utéct, jak nejdál to jen půjde a už se nikdy nevracet. Uskutečnění takového plánu mělo ovšem jednu obrovskou vadu, když nepočítal to, že by tady nechal všechny ostatní, na kterých mu záleželo.

To zlo by je stejně dohnalo. V hloubi duše věděl, že tomuhle se prostě utéct nedá. S takovou bezohlednou krutostí mohou jen bojovat. Bojovat a nejspíš zemřít…

522 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Poslední naděje

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář