Skip to content

Kapitola dvacátá devátá – Krok do neznáma

[Celkem: 5    Průměr: 5/5]

I hate living without you

Dead wrong to ever doubt you

But my demons lay in waiting

Tempting me away

Oh how I adore you

Oh how I thirst for you

Oh how I need you…

Skillet „Comatose“

 

Tak pochmurnou a pesimistickou náladu Voldemortova knihovna ještě nezažila. I přes množství účastníků tou dobou už v celku pravidelné porady do řeči nebylo nikomu z nich. Až Harry byl ten, kdo porušil hřbitovní mlčení, když se předtím střetl s pohledem Malfoye, který mu jasně říkal, že když nezačne on, tak nejspíš nikdo.

Rozložil si před sebou několik pergamenů a začal mluvit vážným hlasem, aniž by se díval na kohokoli z ostatních.

„Bradavický expres doprovázeli z Londýna čtyři mí kolegové z Ústředí. Dva z nich měli na ramenou zkušební verzi tetování proti posednutí. Ti jsou mrtví. Druzí dva zmizeli, těla jsme nenašli, takže se dá předpokládat, že se jich zmocnili démoni. Snad z toho můžeme vyvodit, že ta tetování fungují…“

„Akorát to těm dvěma moc nepomohlo, co?“ nadhodil kysele Serpens, sedící ve svém křesle s rukama založenýma na hrudi.

„Démonů bylo nejspíš víc, než dokázali zvládnout,“ ozvala se tiše Catherine.

Upír už nic dalšího nepoznamenal a Harry pokračoval.

„Začali jsme organizovat hromadné schůze kouzelnických rodin, na kterých všechny přesvědčujeme, aby se dali tetovat. Už jsme ale zjistili, že to znamení nedokáže vyčarovat do kůže každý, musí to být čistokrevný čaroděj, takže to jde pomalu. Ale snad to alespoň trochu pomůže.“

„Takovým tempem se k nám hned tak nedostanete, co?“ utrousil Lupus.

Harry se na něj vážně zadíval: „Upíři mají větší šanci nějakému démonovi utéct. Budete muset počkat,“ víc se k tomu nevyjadřoval a začal se opět věnovat svým poznámkám. „Jak asi víte, mudlovský premiér dal vyhlásit stav ohrožení. Jako krytí použili nějaký gang…“ nahlédl do mudlovských novin, které měl při ruce, ale jejich název byl tak směšný, že se ani neobtěžoval ho přečíst.

„Dlouho to ale nevydrží,“ ozvala se Angela, která měla před sebou na stole nějakou neuvěřitelně tlustou knihu, ovšem nezvykle zavřenou. „Mudlové začínají panikařit, co nevidět se provalí pravý původ toho všeho a vláda bude mít na krku hromadnou emigraci.“

„Lidi nebudou mít kam emigrovat,“ ozval se pesimisticky Ron. „Francie na tom není o moc líp než my. Nějaké útoky se objevily až v Belgii.“

„A zmizela i kancléřka Německa,“ dodala Daria, která se ke skupince v knihovně přidala před pár týdny a poctivě sledovala všechny mudlovské zprávy.

Harry se zamračil a připsal si to do svých poznámek.

„Nějaký pokrok se štítem kolem Oblouku, Bille?“ zeptal se pak.

„Jo,“ přitakal zamračeně Weasley. „Nereaguje to na žádná útočná kouzla a to jsme zkusili opravdu všechno. Jediná věc, která na to svinstvo měla vliv, bylo kouzlo slunečního světla. Vypadal pak na chvíli slabší, jako by tomu štítu škodilo UV záření, ale jen naše kouzla na to byla slabá. Potřebovali bychom vyzkoušet přímo slunce, jenže to musíme nejprve vymyslet, jak zlikvidovat tu skálu nad tím, aniž bychom se následně museli prokopávat tunami kamení. Taky je otázka, jestli nám něco takového Lamideus dovolí. Mám neodbytný pocit, že nás tam někdo sleduje, ale zatím nás nikdo nenapadl.“

„Sluneční světlo…“ opakovala zamyšleně Angela. „Takže jestli máme pravdu a ten štít je čistě Lamideova práce, mohlo by to být to jediné, co bude fungovat i na něj.“

„Doufejme,“ reagoval nijak nadšeně Lupus.

„Co Oblouk na Odboru záhad?“ položil Harry další otázku.

„Nic nového,“ zavrtěl hlavou Bill.

Angela jen semkla rty k sobě a mlčela.

„Podařil se vyjednat ten přístup do vašeho Archivu?“ obrátil se Harry na Lupuse a Serpense.

„Skoro,“ odfrkl si blondýn. „Musí s tím souhlasit Třináctý. Ten si ovšem vymyslel, že to dovolí pouze naší drahé Feles.“

Zmíněná po něm šlehla pohledem: „A to mi říkáš až teď?“

„Vím to teprve od včerejška,“ vycenil na ni zuby. „Máš se dostavit do sídla.“

„Zajdu tam hned dneska,“ prohlásila znatelně naštvaná. „Zkusím ho přemluvit, ať nás tam pustí víc, sama bych to tam mohla prohledávat roky.“

„To by nebylo marné, alespoň někteří by ti mohli pomoct místo plné huby řečí,“ podotkl Harry a vysloužil si za to dva vražedné pohledy. „Co ve škole?“

„Dost dusno,“ odtušila stručně. „Mám tam skupinku zmijozelských, která je odhodlaná Noční třídu raději ukřižovat, než aby tam zůstali.“

„Ne, že by mě to překvapovalo,“ ozval se Ron.

„Máme ještě něco dalšího?“ nadhodil Harry unaveně.

Nikdo se neozýval.

„Takže to pro dnešek asi zabalíme…“

*

Skoro všichni už byli pryč. Draco, Angela a Catherine byli poslední, kdo z Hradu odcházel. Překročili pentagram u východu a opatrně přecházeli první nádvoří, které bylo až na široký vyšlapaný chodník zasypané pořádnou vrstvou sněhu.

„Je tu zima jak na Sibiři,“ otřásla se Cathy, která se před nimi ve svém kabátu s obrovskou kapucí zimomřivě krčila. „Jsem to jen já, komu přijde, že mrzne čím dál víc?“

„Nejsi,“ potvrdila jí pochmurně Angela, jdoucí za ní a držíc se Draca za ruku. „Počasí se pořád jen zhoršuje, mudlovští meteorologové jsou z toho pěkně na větvi.“

„Kdo že?“ ozval se nechápavě Draco.

„Specialisti na předpovědi vývoje počasí, lásko.“

„Aha…“

Cathy se najednou zastavila a otočila k nim.

„Moc vám to spolu takhle sluší,“ prohlásila s úsměvem. „Kdy to oznámíte všem?“

Dvojice se na ni zahleděla.

„Co myslíš?“ zeptala se Angela zmateně.

„Přece že se budete brát.“

„Jak to víš?“ zamrkala upírka.

„No… Já jsem se s Catherine tak trochu radil,“ ozval se k jejímu překvapení Draco.

„Jo, takhle…“ vydechla Angela, která se skoro vyděsila, že si novou ozdobu jejího prstu takhle vysvětlovali všichni, kdo ji viděli. „Myslím, že to zatím necháme na později.“

„Nevybral jsem si zrovna nejvhodnější dobu,“ připustil Draco.

Angela se k němu nahnula a dala mu krátký polibek na ústa.

„Tu nejlepší,“ ujistila ho vážně.

Cathy je pozorovala s upřímnou radostí. Vyděsilo ji, jak se od sebe distancovali po tom, co se přihodilo. Neuvěřitelně ji mrzelo vidět je v takovém stavu. A udělalo jí obrovskou radost, když se k sobě zase vrátili. Nikdy v životě nepotkala pár, který by jim byl alespoň podobný.

Pak se podívala znovu Dracovi do obličeje a zarazila se. Rozšířenýma očima zíral někam za její záda…

 

Zničehonic začala být Angele taky pěkná zima a ve stejnou chvíli Draco ztuhl jako socha. Trochu se odtáhla, podívala se na něj a nic dalšího vědět nepotřebovala. S pocitem, že jí krev v žilách mrzne na led, se zvolna otočila ve stejnou chvíli jako Catherine.

Několik metrů od nich se o jednu z pobořených kamenných hradeb opíral vysoký a nepřiměřeně hubený muž v černém. Byla to lidská podoba bytosti, se kterou už měla několikrát co dělat a ani v jednom případě to nebylo něco, na co by vzpomínala ráda.

„To neumíte ani pozdravit?“ pozvedl démon obočí, když na něj všichni tři jen nehybně civěli.

Přemístěte se s Catherine pryč, ozvalo se Angele v hlavě nečekaně.

Ta se ovšem cítila natolik v šoku a svázaná strachem, který ji celou zavalil jako lavina, že ji vůbec nenapadlo nad tím přemýšlet.

Bez tebe nikdy, reagovala na Dracovu myšlenku.

Démon se pohnul, sníh zavířil a Draco stál v mžiku před nimi, Angela i Cathy se tak ocitly za jeho zády.

„Pěkně jste si to tady vylepšili,“ protáhl Viriobscurus rádoby uznale nad částí obrysu obrovského pentagramu, který se skrýval pod sněhem, a který pracně vytvořili přes celé nádvoří, na něž se přemisťovali. „Docela slušná zašívárna, tenhle váš hrádeček.“

Pak se zase zaměřil na ně. Cathy se podvědomě přikrčila, ačkoli ten černý pohled nepatřil přímo jí.

„Ale vás dva bych tu nečekal,“ protáhl tenké rty v úsměšku děsivý muž. „Alespoň ne společně…“

 

Catherine došlo, co je tenhle podivný chlap v černém zač. Ten démon, který posedl Draca. Podívala se na Angelu, která stála vedle ní. Cathy by nikdy nenapadlo, že ji někdy uvidí takhle vyděšenou. Ruce v rukavicích svírala v pěsti a celá se třásla. Draco před nimi stál nehybný, jako by zamrzl, ale ze strany viděla, jak zatíná čelist.

„Máte výdrž,“ dodal Viriobscurus a založil si ruce na hrudi.

„Co chceš?“ ta slova vyšla z Dracových rtů jako dvě kostky ledu.

„Nic zvláštního,“ odtušil démon. „Poptat se, jak se vám daří.“

„Jdi do hajzlu,“ reagoval blondýn hlasem, který skřípal čirou nenávistí.

Cathy ten hlas otřásl, stejně jako výraz smrtelně bledé Angely. Ač se to oba snažili přede všemi zakrývat, ošklivě se na nich podepsalo to, co jim ten černý hajzl provedl. Teď to viděla na vlastní oči.

„Nějak ti narostl hřebínek, chlapečku,“ zasyčel démon. „Sice na tebe nemůžu, když už jsi mě jednou ráčil vyrazit, to ovšem neznamená, že ti nedokážu natrhnout prdel.“

Catherine ztěžka polkla a Angela chytila Draca oběma rukama za paži, ten se však ani nehnul.

„Každopádně je tahle věc dost otravná,“ ohrnul démon ret nad pentagramem. „Nacpali jste ji, kde se dalo.“

Cathy usoudila, že tohle prohlášení můžou brát jako klad.

„Tak co? Mám pocit, že vám pár věcí vrtá hlavou,“ zazubil se pak ten šmejd.

Angela ani Draco nereagovali.

„Vsadíme se, ne? Uhodnu, co se vám dvěma honí mezi ušima.“

„Nemáš nic lepšího na zábavu? Třeba mučit nevinné děti?“ zaskřípal zuby Draco.

Démon si poklepal jedním prstem na rty.

„Přemýšlíte nad tím…“ protáhl, aniž si všímal předchozí Dracovy poznámky. „Jak se dostat k nám a vytáhnout odtamtud vaši drahou předrahou dcerku. Ale spíš nad tím uvažuje kočka než ty.“

Angela zesinala a její sevření Draca zesílilo.

„Já vám trochu usnadním to náročné uvažování – můžete to zkusit. Ostatně nejtěžší nejspíš bude jen taková drobnost jako najít východ,“ šklebil se dál ten hajzl.

Angela, ve které bojovala hrůza s nenávistí, si ani neuvědomovala, že cení zuby.

„Proč nám to všechno říkáš?“ vyrazila ze sebe skřípajícím hlasem.

„Protože se nudím,“ odfrkl si Viriobscurus. „A vás bude zábava pozorovat.“

Zachechtal se něčemu, co mu přišlo nejspíš neuvěřitelně směšné.

„Ještě by to chtělo nějakou nápovědu… Povede vás světlo,“ zašklebil se. „Tak zatím!“

Nestačili ani vydechnout a démon se vypařil i s temnou aurou, kterou ze sebe vyzařoval jako radiaci.

Vyděšená Cathy se zapotácela a byla by spadla do sněhu, kdyby ji Draco jednou rukou nezachytil. Podívala se na ty dva a její strach ten pohled nijak neumírnil. Spíše zvýšil.

***

 

„Vypadáš jako přešlá mrazem, drahá Feles,“ uvítal ji na chodbě před přijímací halou Rady Vznešených Serpens, který se vydal do sídla dlouho před ní, a pozorně si ji prohlížel. „Kdo zase umřel?“

Hnědovlasá upírka se na něj zadívala způsobem, který ho přiměl okamžitě zvážnět.

„Co se děje?“ zeptal se úplně jinak než předtím.

„Potřebuju přístup do Archivu. Pokud možno hned.“

Chvíli se na ni díval, než pokývl hlavou: „Jsou tam, i Třináctý. Jen milá Atheris nám někam zmizela…“

„Atheris? Posledně jsem si všimla, že je nějaká nervózní.“

„Hmm, sice je pryč jen jeden den, ale jsou z toho nějak vedle. Na chvíli bych potřeboval sokolíka, obejdeš se bez něj?“

Draco pevněji sevřel její ruku, ale ona jen klidně přikývla.

„Uvidíme se doma,“ pohlédla na něj krátce a odkráčela vstříc Radě.

*

Nebyla vevnitř ani dvě minuty a už zase vycházela ven v doprovodu Merene, která ji zavedla ještě hlouběji do sídla, do části, kde ještě nikdy nebyla. Tam se nacházel ukrytý Archiv.

Byla to obrovská temná síň rozdělená na několik částí a veškeré svazky a spisy byly uloženy do polic vytesaných přímo do skály. Merene ji představila prastarému hlídači Archivu, jehož světlé oči se Angele zabodávaly až do žaludku. Ten jí měl pomáhat v hledání. Mohla jen doufat, že to nebude ztracený čas.

*

Téměř za svítání dorazila domů unavená jako už dlouho ne. Ne tak fyzicky, jako psychicky. Hlavu měla plnou upířího jazyka, který luštila několik hodin v kuse, ale byla ráda, že s ní Draco nakonec do Archivu nešel. Mohla se tak na hledání víc soustředit, i když jí zatím k ničemu nebylo.

Harry s malým spal ve svém pokoji, jediným dalším přítomným byl Draco, kterého vycítila svými smysly v jejich nové ložnici. Vešla do ní ještě stále v kabátu, který si dole nesundala, a zavřela za sebou. Draco stál u vysokého okna a upíral pohled na zahradu, která se ukrývala pod obrovským nánosem sněhu. Zvolna přešla k němu, chytila se ho kolem pasu a opřela si hlavu o jeho záda.

Několik vteřin se nehýbal, ale pak se k ní pomalu obrátil a chytil ji do náručí. Přimkla se k němu a vtiskla mu něžný polibek na citlivé místo pod uchem.

„Třeseš se…“ pronesl tiše.

„Je mi zima,“ hlesla a podívala se mu do očí. „Potřebuju tě cítit, Draco. Strašně moc.“

Hodnou chvíli se na ni bezhlesně díval. Pak uvolnil své sevření a vztáhl ruce k zapínání jejího kabátu. Rozepnul jeden černý knoflík po druhém a jemně jí ho stáhl z napjatých ramen. Na řadě byla tmavě zelená šála, kterou zvolna odmotal a něžně vzal do dlaní její obličej. Jeho rty se k jejím přimkly láskyplně a opatrně.

Stále se třásla, ale zimničné chvění pomalu přecházelo v rozechvění. Vztáhla ruku a položila ji zezadu na jeho krk, aby si ho k sobě mohla přitáhnout těsněji. Dracův jazyk polaskal její pootevřené rty a pak mezi ně vklouzl. Do jeho polibku přibyla naléhavost, kterou uvítala s otevřenou náručí.

Jeho prsty rozepnuly i tenký svetr a pustily ho dolů na hromadu předešlého oblečení. Angela obě ruce vsunula pod lem jeho košile, přejela po chladné kůži na zádech a nedovolila mu, aby přerušil polibek, který jitřil jejich smysly i tak dlouho potlačovanou vášeň, která se v nich probouzela.

Jediným pohybem stáhl gumičku z jejích dlouhých vlasů, vsunul do nich ruku a naklonil její hlavu, aby měl snadnější přístup ke rtům, zatímco druhá ruka vytahovala látku jejího trička z kalhot. Když ji lehce pohladil po kůži, vzdechla do jeho úst a pohnula boky, pobízejíc ho, aby pokračoval.

Tentokrát už jejich čím dál vášnivější polibek přetrhl, vzal její ruce a přiměl ji, aby je zvedla. Hned poté z ní stáhl i triko a znovu ji začal líbat dřív, než se vůbec stačila nadechnout. Popadla ho kolem krku a přitiskla se stehny k jeho bokům, když ji nadzdvihl do výše a nesl k posteli.

Na pelest ji položil chvatně, ale přesto něžně. Bez okolků mu začala rozepínat knoflíčky na košili a zlobila se sama na sebe, že jí to trvá strašně dlouho, jak se jí u toho třásly prsty. Tentokrát už vzrušením, protože ji Draco nepřestával naléhavě líbat a přitom už ji hladil přes látku džínů po stehnech.

Konečně dokázala úplně rozhrnout tu přebytečnou věc a rozevřenými dlaněmi přejela po jeho hrudi až dolů, přešla na látku kalhot a přitiskla mu ruku na místo, kde cítila čím dál pevnější teplo. Prudce vydechl, odtrhl se od jejích rtů a sjel svými níže, přes krk a šíji až na ňadra, ze kterých stáhl rozepnutou podprsenku. Slastně vzdechla, když se přisál k její levé bradavce a nehty zaryla do jeho zad.

Zima ustoupila úplně, nahradila ji horkost a vzrušení, které jí úplně zahltily mysl.

Jak dlouho se vlastně nemilovali? Připadalo jí to jako věky… Jak to mohla vydržet?

Netrpělivě se zavrtěla a zdvihla boky k němu.

Draco se nenechal pobízet dvakrát, a zatímco se stále věnoval jejím ňadrům, jeho prsty už zkušeně rozepnuly kalhoty, napůl je z ní stály a jedna jeho ruka zamířila dolů až do míst, odkud se jí do celého těla rozlévala touha po něm. Když jeho prsty vklouzly i pod látku kalhotek a začaly ji laskat, poprvé vzrušeně vydechla nahlas.

Dráždil ji s neúprosnou pravidelností a zvedl hlavu, aby se jí přitom mohl dívat do tváře. Chtěla víc, mnohem víc. Chtěla ho celého.

„Draco…“ zakňourala.

On však jednou rukou zastavil tu její, která už znovu mířila k jeho rozkroku, a druhou pokračoval v milostné činnosti, která jí zatemňovala mysl. Přidušeně vyjekla, když zajel ještě o kousíček níž.

Zamkl jí ústa polibkem, který jí jasně říkal, že je jen jeho.

Trhla hlavou na stranu, když pohyb mírně změnil a zrychlil. Chtěla znovu vyslovit jeho jméno, ale přes přiškrcené hrdlo se jí prodral jen vzrušený sten.

Ten pocit byl pohlcující, všeobjímající. Ano, byla jen jeho a on si s ní mohl dělat, cokoliv chtěl. Vždycky to tak bylo. Ale nechtěla v tom pocitu zůstat sama. Ne tenhle večer…

Zabodla do něj planoucí pohled, sevřela jeho ramena, prudce ho povalila na bok, a pak až na záda. Celá rozklepaná a proti vlastní vůli utekla jeho hravým prstům, když se trochu nadzdvihla a spěšně si stáhla džíny z boků.

Pohodila smyslně hlavou a přimkla se znovu k Dracovi, který z ní nespouštěl horečnatý pohled. Mnohem zručněji než košile se zbavila jeho kalhot. Draco zavřel oči a zaťal ruce do prostěradla, když ho začala s potěšením přivádět ke stejnému šílenství jako on ji.

Zarazil ji však mnohem dřív s výrazem, který vypovídal o tom, že už se dlouho neudrží. S vyzývavým úsměvem ho nechala, aby znovu změnil jejich vzájemné pozice a přirazil ji na postel. Jejich následné propojení samotné ji dovedlo skoro až na vrchol a vzápětí už sténala hlasitě slastí.

Tohle byl její Draco, jeho kůže, jeho prsty i jeho rty, všechno bylo přeplněné touhou a láskou. Nebyl tu prostor na nic jiného. Na nic špatného, na nic z toho, co cítila, když se jí naposledy dotýkaly jeho ruce. Každý jednotlivý dotek byl důkazem, že by pro ni udělal cokoliv.

Stoupali na vrchol, společně, v souznění, v závrati. A jako už tolikrát předtím to byl ten nejnádhernější pocit, jaký kdy poznala.

*

Angela ležela s čelem opřeným o Dracovo rameno a s dlaní na jeho holé hrudi. Se zavřenýma očima naslouchala pomalému a téměř neznatelnému tlukotu jeho srdce, které jasně značilo, že už upadl hluboko do denního spánku. A i v něm ji stále objímal.

Přesto se jí však nedařilo usnout jako jemu. Byla šťastná, že se jí podařilo překonat ten těžký strach, který měla právě z jejich milování. Dokázala na chvíli vypudit z hlavy myšlenky na tu odpornou stvůru, která do jejich života přinesla jen bolest. Teď se však démonova slova vrátila a neustále útočila na její klid.

Otevřela oči a pohnula hlavou, aby viděla Dracovi do tváře. Byl klidný, ale tak strašlivě bledý… Jeho vlasy oproti těm jejím skoro zářily, jak byly světlé. Dívala se na jeho zavřená oční víčka, která se ani nepohnula, na linii rovného nosu i na úzké rty a myslela na den, kdy ho zachránila z vězení a zároveň přišla o jejich dítě.

Celé její nitro se trhalo na dvě poloviny. Jedna chtěla zůstat po boku Draca navždy a nikdy už ho neopustit. Ale ta druhá byla odhodlaná udělat vše pro to, aby zachránila dceru.

***

 

„Hej! Násoskové!“

Jízlivý hlas byl tichý, takže k profesorské tabuli nedolehnul, ale k uším Noční třídy se donesl více než spolehlivě.

„Neměli byste se jít navečeřet někam jinam? Třeba do vesnice? Najít si tam nějaké nevinné oběti?“

Byla to slova jednoho z kumpánů Alvina Smithe, který na rozdíl od spolužáka podezřele mlčel a zachmuřeně civěl na svůj netknutý talíř. Stočilo se k němu hned několik velmi nepříjemných upířích pohledů, ale Zmijozelák si z toho do kalhot nenadělal.

„Táhněte konečně tam, odkud jste přišli!“ přidal se k němu druhý.

Mladší upírci začali hrozivě vrčet, Isidora po nich jen vrhla opovržlivý pohled. Lionel těch malých zmetků začínal mít právě tak plné tesáky, jen Kendall vypadal naprosto klidný a četl si večerní noviny.

Nad jejich hlavami visely černé vlajky na uctění památky mrtvých dětí z Bradavického expresu. Ve Velké síni panovala pokleslá a napjatá atmosféra, jakoby většina přítomných každou minutou očekávala další katastrofu.

„Jenže vás se prostě nejde zbavit, co? Stejně jako toho srábka, co mu přeskočilo.“

Po jasné narážce na svou osobu Kendall jen otočil na další stránku. Zato Lionel neovladatelně zaskřípal zuby a nevšiml si ostrého pohledu, který na něj přitom zaměřila Isidora.

„Máte zasraně dlouhou životnost. Ostatně co čekat od zrůd jako vy, že?“ přisadil si znovu první provokatér a vzápětí ho vystřídal kamarád.

„Hej ty! Ty sem patříš snad ještě míň než všichni ostatní, ne? Neměli by tě zavřít? Prý jsi měl úplně vymytou kebuli!“

Lionel nevěděl, kde to vyhrabali, jestli někdo mluvil nebo ne, ale v tu chvíli na tom vůbec nesešlo. Po všem, čím si Kendall prošel, po tom všem tady má beze slova poslouchat tyhle nechutné kydy? Ochotně povolil uzdu svému vzteku. Bylo načase dát těm hajzlům lekci. Viděl v ten okamžik rudě a bylo mu úplně jedno, kde je.

Rejpalové nestačili ani mrknout. Pro ně v jednu chvíli seděl na svém místě a ve druhou se jejich spolužáček, ten co se nejvíc navážel do Kendalla, s vyděšeným kvikotem rýpal obličejem ve svém talíři. Ten tam přirazil právě Lionel, zatímco mu křivil druhou ruku za záda.

„Milerád ti vymyju tu tvoji, hajzle,“ zasyčel mu přímo do ucha.

V příští vteřině vyskočil na nohy Smith a zamířil mu hůlkou přímo na hlavu.

„Okamžitě ho pusť, násosko!“

Ještě ani nedořekl a už se mu do krku zavrtávala špička jiné hůlky, té Kendallovy.

„Být tebou, zklidním se,“ oznámil mu s ´přátelským´ úsměvem.

„Dost!“ práskl nad hlavami celého zmijozelského stolu, podél nějž už i další studenti tahali hůlky z kapes, hlas učitelky Obrany proti černé magii. „Co to vyvádíte? Pomátli jste se?!“

Corvus se k nim přihnala ve zlomku vteřiny a zbytek osazenstva Síně stačil jen zírat, jak rychle se všechno odehrávalo.

„Hůlky dolů, okamžitě! Gor´name, pusť ho!“

Lionel povolil sevření s opovržlivým zasyknutím a kluk se hrozivým kašláním snažil dostat nějakou rýži z plic. Kendall odstoupil od Smithe, ale hůlku neskláněl, protože ten stále mířil na Lionela na opačné straně stolu, který ho spaloval pohledem.

„Tak bude to?“ prskla profesorka takovým způsobem, že se všem žákům prvních až třetích ročníků zježily chloupky vzadu na krku.

Hůlky šly konečně dolů, Kendallova o zlomek vteřiny později, než Smithova, toho si ovšem všimli jen upíři.

„Když nás vaši studenti napadnou, budeme se bránit,“ vyštěkl Smith.

„Nehrajte mi tu pitomce, Smithi,“ odsekla Shiernová. „Je mi jasné, že jste zase provokovali. Znovu vás upozorňuju na to, že žádné potyčky se tady nebudou tolerovat!“

„Vše v pořádku, Margaret?“

To už se na scénu připojila i ředitelka školy s tak vážným výrazem ve tváři, že i Lionel se přestal šklebit.

„Bohužel ne, paní ředitelko. Není v pořádku, když se mí studenti neumějí chovat! Máte školní trest, všichni tři. Sednout!“

Probodávala je pohledem, dokud se nevrátili na místa. A nepřestávala je pozorovat ani od učitelské tabule, kam se vrátila i s McGonagallovou, přestože s ní o něčem diskutovala. A dusno u zmijozelského a vlastně i u ostatních stolů by se dalo krájet.

*

„Proč ses nechal vyprovokovat?“

Lionel zuřivě cvakal na zapalovači, ale malý plamínek se ne a ne objevit. Švihnul s tím krámem o protější kamennou zeď a hrabal se po hůlce, když se mu před očima objevil oheň z Kendallova zapalovače.

Připálil si a pořádně potáhl.

„Prostě mě to už štve. Měli bychom jim dát pořádnou lekci. Všem.“

„Vyletěl jsi, protože se naváželi do mě,“ pronesl Kendall klidně.

Šlehl po něm pohledem, odvrátil se a opřel se lokty o zábradlí. Jako na dlani měli jižní školní pozemky a část Zapovězeného lesa. Zase sněžilo. Toho bílého svinstva už byly všude tři prdele.

„A co?“ zaprskal.

„Nebylo to zrovna nenápadné,“ připomněl mu jemně.

„Tys tomu taky nedodal,“ odsekl Lionel.

„Pravda,“ uznal druhý upír a opřel se těsně vedle něj tak, že se dotýkali rameny.

Chvíli stáli mlčky.

„Ale potěšilo mě to,“ řekl pak Kendall nečekaně.

Lionel úkosem postřehl, jak se u toho snaží neúspěšně zakrýt úsměv. Žduchl do něj loktem.

„Laskavě se vědoucně nekřeň,“ zafrkal.

Na to se Kendallův úsměv jenom rozšířil.

 

Ani jeden z upírů si nevšiml světlovlasé postavy hluboko dole pod mostem, kde stála Isidora. Upírka se sice bořila až po kolena do závěje sněhu, ale to jí v tu chvíli nemohlo být víc jedno. Hleděla jen na ty dva nahoře, jak se usmívají, obočí nechápavě a zlobně stažené.

***

 

Angela trávila v Archivu už pátý večer, když se za ní dostavila nečekaná kontrola. Překvapeně zvedla hlavu od složky spisů, které sice zjevně byly v upírském jazyce, ale z nějakého důvodu jim vůbec nerozuměla, když se nad ní ozval tichý hlas.

„Yrdo retni, Feles.“

„Ynemeren don…“ vyrazila ze sebe, bleskově vyletěla ze židle a se sklopenou hlavou poklekla před Třináctým, který se u stolu objevil v dlouhém plášti, ale obvyklou kápi měl staženou dozadu na záda, takže v čarovném světle zářily jeho bílé vlasy.

„Vstaň,“ pokynul jí přívětivě.

Poslechla.

„Jak pokračuješ s hledáním?“ zaměřil se věkovitý upír na stůl zahlcený poznámkami a knihami.

Z Archivu se nesmělo nic vynášet, proto v něm trávila Angela dlouhé hodiny, zatímco Cathy procházela ve Voldemortově knihovně svazky o démonech, které vyhrabal z polic Draco.

„Pomalu,“ odvětila upřímně. „Spoustě textů vůbec nerozumím, ačkoli jsou v našem jazyku.“

Pokynul jí, ať se posadí a sám se vznešeně složil na druhou židli.

„Které například?“

Trochu překvapená, ale bez okolků, před něj přesunula zmíněné spisy. Přeletěl je bystrým a rychlým pohledem.

„Kde jsi tohle našla?“ zeptal se pak hlasem, ze kterého vycítila překvapení.

„Skoro úplně vzadu, vypadá to, že tam ležely nepovšimnuté hodně dlouho. Ale zaujaly mě, protože na zadních stranách jsou kresby Bran. Dvou Bran.“

„Je to ve staroupírštině. Není divu, že to nedokážeš přečíst. Takovou řeč už dávno nepoužíváme. Je zbytečně složitá.“

„Vy tomu rozumíte, Ynemeren don?“

„Ano,“ přikývl. „A tvůj instinkt ti radil dobře, jako vždy. Pokládal jsem tyto spisy za dávno ztracené.“

Zatajila dech: „Vy víte, co to…“

„Pokud si pamatuji dobře, myslím, že je sepisoval můj bratr.“

„Váš bratr?“

„Ano. On byl u toho, když se Výchozí Brána zapečetila poprvé i u dohody mezi čaroději a upíry. A pak zmizel.“

Opatrně přetočil pár stránek: „Všechno to sepsal… U všech bohů, nikdy se nezmínil…“

„Ynemeren don… Myslíte, že by tam mohl být i způsob, jak tu Bránu zavřít?“

Angela se neodvažovala ani doufat, když k ní letitý upír zvedl zrak, a snad poprvé v životě v těch očích viděla něco jiného než bezbřehý klid.

„Nejen to… Je tu způsob, jak je zapečetit obě,“ odpověděl tichým hlasem.

***

 

„To nemůžeš myslet vážně!“ zvolal naprosto nevěřícně Ron. „Tak ti vaši Vznešení mají celou dobu pod nosem návod, jak se těch černých šmejdů nadobro zbavit a ani to nevěděli?!“

Ne že by v tom Harry s Ronem nesouhlasil, ovšem výraz Angely byl dostatečně varovný na to, aby si případné poznámky nechal raději pro sebe.

„Ani samotný Třináctý nevěděl, kde se ty spisy nacházejí,“ podotkla suše. „Důležité je, že jsem to našla já a ne Ater při pátrání po Bráně. Kdyby ano, nejspíš by je zničil.“

„Už před padesáti lety jsem navrhoval, ať se dá Archiv do kupy a udělá se pořádná evidence. Jenže ten dědek Archivář na tom zaprášeném místě lpí jak na sražené krvi,“ frkal podrážděně Lupus.

„To ses měl víc snažit, Lupusku,“ vycenil na něj zuby Serpens.

„Po bitvě je každý generál,“ zavrčel upír.

„Připadá vám snad, že na tomhle v tuhle chvíli sejde?“ sjela je Angela studeně. „Buďte rádi, že jsem to našla a že nám to Třináctý přeložil.“

„Ale my jsme rádi,“ ohradil se Serpens. „Při nejbližší příležitosti mu vyjádřím mou nehynoucí vděčnost, že byl natolik ochoten, přeložil nám do srozumitelného jazyka nějaký tisíc let starý text a tím nám všem jistě zachránil holé zadky.“

Na několik vteřin zavládlo ticho, všichni na Serpense civěli. Jen si odfrkl.

„Uvědomujete si alespoň vy tři,“ poukázal na přítomné další upíry. „Jakou moc ten náš Vznešený má? Nezdá se vám, že kdyby jen hnul prstem, mohl by nám pomoct mnohem víc?“

„Ale vždyť ani Marcus…“ nadhodila Angela.

„Třináctý je tak o pět set let starší, drahá. A o stejný počet zkušenější a silnější. Nepodceňoval bych ho.“

„Tak proč sakra tím podělaným prstem nepohne?!“ vyštěkl Ron zuřivě a uhodil pěstí do stolu, až se několik stohů knih, kterým se dosud věnovala Catherine, povážlivě zapotácely.

„Můžeš se ho zajít zeptat, zrzku,“ zavrčel Serpens kysele.

„Nemůžete to zkusit vy?“ navrhl o dost rozumněji Harry.

Upíři si mezi sebou vyměnili pohledy.

„Zkusím to já,“ ozval se Draco.

„Je mi jasný, že jedině ty bys měl tu drzost, sokolíku,“ podotkl Serpens.

Angela se k tomu raději nevyjadřovala a rozložila si před sebe několik hustě popsaných pergamenů.

„Takže… Mám tady dost podrobný překlad toho, co před lety sepsal bratr Třináctého. Byl to upír, který se nejvíc zasadil o dohodu mezi námi a čaroději a podle všeho napomohl zapečetění obou Bran. Shrnu to v bodech, aby to všichni pochopili. I zrzaví neinteligenti.“

Ronald na ni vyplázl jazyk a Cathy se zaškaredila, ale neřekla nic.

„Jediná věc, která může Lamideovi opravdu ublížit na tomhle světě, je sluneční světlo. Takže právě to použijeme na prolomení štítu kolem Výchozího Oblouku.“

„A proč to vlastně budeme dělat?“ tázal se pro změnu zrzek.

To už převracel oči i Bill.

„Abychom tu Bránu mohli zavřít,“ vysvětlila ´trpělivě´ Angela. „Když bude pod štítem, nemáme šanci.“

„Jenže k tomu je třeba zlikvidovat tunu skály nad ním,“ ozval se Harry. „Jinak k němu dostatek slunce nikdy nedostanem.“

„Tak ji prostě vyhodíme do vzduchu,“ odtušil Serpens.

„Výborný nápad. A tak zasypeš ten pitomý Oblouk pod dvěma tunami šutrů,“ reagoval za ním Draco.

„Nějak se to vymyslí…“ vložila se do toho Angela dřív, než se zase rozjeli. „Dál… K zavření Bran je třeba toho, kdo je otevřel, případně uvolnil z pečetě. V našem případě…“ zvedla zrak.

„Ale já je neotevřel,“ pronesl zmateně Bill. „Jen jsem zničil ten zaklínačský štít.“

„Řekla bych, že nikoho lepšího nemáme, Bille,“ reagovala hnědovláska.

„Takže budeš naše tajná zbraň, brácha,“ prohlásil Ron.

Angela jeden z pergamenů poslala zaraženému Billovi do rukou.

„Našli jsme původní formuli, která ty Brány zavřela. Měl by ses ji naučit nazpaměť. Taky to vypadá, že to kouzlo bere životní energii jejího tvůrce, takže potřebujeme shromáždit tolik zaklínačů, kolik jen to bude možné. Musejí ti pomoct.“

Bill přeletěl záplavu znaků pohledem, opětoval jí pohled a pak vážně kývl.

„K zapečetění Bran je třeba taky spojených sil čarodějů a upírů…“ pokračovala Angela. „Výchozí i Vstupní Bránu zavře podle všeho jen krev, tentokrát ovšem čistokrevného, více než tisíc let starého upíra.“

„Kolik jich u vás takových je?“ zeptal se Harry opatrně.

„Jen jeden,“ odpověděl mu Lupus.

„Paráda,“ zašklebil se Ron. „A vsadím se, že je to ten, kterému se nechce hýbat těma prstama.“

„Ano, je to on, Ronalde,“ ozvala se Angela kysele. „A už nám přislíbil pomoc.“

„Proč jsi to neřekla dřív?“ pozvedl Serpens obočí.

„Stejně jste mě neposlouchali,“ odtušila. „Musíme vymyslet postup a zkusit to co nejdřív…“

„Dřív než Lamideus zmasakruje půlku planety a nebude tu nikdo, z koho bychom mohli vzít energii na zavření obou Bran,“ vložil se jí do toho Bill, který zamračeně studoval pergamen. „Tohle je hodně silné, Angelo…“

„Já vím…“

*

Po rozdělení úkolů se Serpens, Lupus a Draco sebrali a vyrazili do sídla, Ron s Cathy a bratrem se rovněž posbíral domů, jen Harryho Angela chytila nenápadně za loket.

Promluvila však, až když cítila, že jsou všichni ostatní dostatečně daleko od knihovny a nemůžou je slyšet.

„Musím s tebou mluvit, Harry.“

Podíval se jí do očí: „Tušil jsem to… Něco jsi z těch nově nabytých znalostí vynechala, viď?“

Pomalu přikývla.

***

 

Harry zkontroloval, že oba strážní Odboru záhad opravdu hluboce spí a rychle vyrazil za Angelou, která ze sebe právě shazovala kouzlo neviditelnosti a spěchala chodbou. Měl co dělat, aby jí stačil. S každým dalším krokem ji však chtěl jen víc a víc popadnout a odtáhnout zpátky.

Vešli do namodrale osvětlené kruhové místnosti a prošli označenými dveřmi do síně s Obloukem Smrti.

Angela doslova seskákala po jednotlivých stupních až dolů, kde se zastavila. Harry ji dohnal o několik vteřin později a zadíval se jí do tváře rámované dlouhými vlasy. Hypnotizovala očima vstupní Bránu a vypadalo to, že už ani nevnímá nic jiného.

„Malfoy o tomhle ví?“ zeptal se jí přes sevřené hrdlo Harry, i když mu byla celkem jasná odpověď.

„Ne. Nikdy by mi nedovolil, abych to zkusila.“

Jak jinak, proto taky tak spěchala. Dřív než si Malfoy uvědomí, kam zmizela…

„Ale, Angelo…“ Harry byl skoro zoufalý. Hučel do ní protiargumenty už několik hodin, ale bez úspěchu, Angela si svoje rozhodnutí nechtěla nechat vymluvit. „Vždyť vůbec nevíš, jak to tam vypadá, nebo co čekat! Co když zemřeš hned po příchodu, protože tam bude jedovatý vzduch?“

„Astrální projekce dýchat nepotřebuje,“ odtušila klidně.

„Sakra, to byl jen příklad! Je to sebevražedná mise a ty to víš!“

Zadívala se na něj: „Musím to zkusit dřív, než ty Brány zapečetíme. Jinak toho budu do smrti litovat. Hlavně zařiď všechno, jak jsme se domluvili. Pokud ten štít nezlomíte, nejspíš se nedostaneme ven.“

„Vždyť to je až tvůj poslední problém! Co když ten východ vůbec nenajdeš?“

„Sluneční světlo mě povede. Měla bych být schopná ho vycítit.“

„Nemáš to vyzkoušené! Jak můžeš věřit poznámkám dávno mrtvého upíra?! Třeba to vůbec nepůjde!“

„To nebudu vědět, dokud to nezkusím. A zkusit to můžu jedině tam…“

Její oči se znovu zaměřily na Bránu.

„Pro Merlina, Angelo!“ popadl ji za obě paže a otočil k sobě.

Chtěl znovu naléhat, ale její pohled mu zarazil slova v krku. Ona se od toho prostě nedala odradit. Zavřel oči a pustil ji.

„Malfoy mě zabije,“ vydechl ztěžka.

Když ucítil jemný polibek na tváři, vytřeštil na Angelu oči. Smutně se na něj usmívala.

„Já se odtamtud vrátím, Harry, slibuju. I když dceru nenajdu… Nikdy bych tady Draca nenechala samotného, rozumíš? On bude moje kotva, která mě potáhne zpět. Vrátím se kvůli němu a i kvůli tobě. Vyřiď mu to.“

„Myslíš, že mu to zabrání v tom, aby mi utrhnul hlavu, že jsem ti to dovolil?“ reagoval pochybovačně.

„Je to moje rozhodnutí, Harry. Hlavně mu zabraň v tom, aby šel za mnou. Nejspíš by mě tam nikdy nenašel. A já potřebuju, aby byl tady. Musím mít důvod se vrátit.“

„Já vím,“ přikývl a položil jí obě ruce na ramena. „Ale pamatuj, ještě tě čeká svatba. A já tě rozhodně chci v bílém vidět, jasný?“ hlas se mu trochu chvěl, ale i tak se ji snažil povzbudit.

Přikývla a pak se od něj finálně odvrátila. Harry se musel překonávat při každém jejím kroku, aby za ni neskočil a nezastavil ji. Jenže tohle byla šance i pro Siriuse. Nebýt Jamese, šel by do světa démonů sám, ale kvůli němu musel zůstat. I když mu bylo strašně proti srsti, že tam jde Angela sama, musel uznat, že má větší šanci. A věřil, že se vrátí. Nebo tomu alespoň chtěl věřit.

Závěs se zachvěl, když před ním zastavila.

Angela se posadila a pak si lehla na záda. Harry přistoupil blíž a napjatě ji pozoroval. Naposledy se na něj podívala a pak zavřela oči. Několikrát se pomalu zhluboka nadechla. Věděl, že tohle procvičovala. Několikrát denně, do úmoru, aby se v astrálním cestování zdokonalila. Zatímco oni se připravovali na útok na štít kolem Výchozí Brány a v celé zemi dál řádil Lamideus. Zatímco mudlové mluvili o apokalypse…

V tu chvíli si strašně přál, aby se jí to nepovedlo. Aby se jí nepodařilo odpoutat se od těla a aby na to záhadné děsivé místo nešla. Tak strašně moc…

Jenže pak naprosto znehybněla. Neviděl nic konkrétního, ale i tak napjatě čekal. Měl by alespoň zahlédnout… Zatajil dech. Z jejího těla se pomalu odpoutalo něco zářivého ve tvaru lidské postavy. Vzneslo se to vzhůru a chvíli zůstalo viset nad ní. Harry ztěžka polknul, vlasy se mu ježily napětím. Světélkující postava vztáhla ruku, pak projela závojem úplně stejně jako před lety její otec a byla pryč.

Harry zíral na majestátní vchod do jiného světa a zuřivě potlačoval hrozný strach, že tohle bylo naposledy, co Angelu viděl živou.

Zhluboka se nadechl a pak se sklonil k prázdnému tělu. Čekala ho spousta věcí, které musel udělat. A on udělá všechno pro to, aby Angele návrat sem usnadnil. Protože věděl, že ona se vrátí.

516 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Poslední naděje

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář