Lionel odcházel z ´Veneficy´ nadmíru spokojený, pouzdro s novou hůlkou schované ve vnitřní kapse saka. Rázoval si to temnou uličkou, ignorujíc různé existence ve více či méně podroušeném stavu a mířil na slíbené místo setkání s pratetou.
I přes hrozivou pověst neměl z Obrtlé strach. Mohl sice na ty tupější kolemjdoucí působit jako obyčejný kluk, ale kdo se podíval do jeho očí, raději mu šel z cesty. A dokud mu nikdo nepůsobil problémy, nehodlal je přivolávat ani on.
Dveře jednoho z pajzlů pár metrů před ním se rozevřely a na hrbolatý chodník se vypotácela skupinka nějakých chlápků, nejspíš už pěkně pod parou. Chtěl je nevšímavě obejít, když se ozval hrubý hlas: „No, to mě poser. Mladý Gor´nam!“
Jo, když nikdo neotravoval, bylo to naprosto v pohodě… Lionel se nevraživě zahleděl na nevysokého muže, který se mu postavil do cesty a pod několikadenním strništěm poznal jejich bývalého zahradníka. Otec ho nedávno dost nevybíravě vypakoval z jejich pozemků.
„Na vycházce, mladý pane?“ otázal se ten neschopný chlápek opovržlivě.
Lionel neodpověděl a místo toho střízlivě zhodnotil situaci. Jejich bývalý zaměstnanec – moták, jak se provalilo během války s čaroději – měl kolem sebe čtyři kumpány. A přinejmenším dva z nich působili dost nebezpečně. Na jejich zádech zmerčil kuše a zachmuřil se.
Lovci. Zatraceně, jak jinak? Bylo by až moc hezké, kdyby se jeho návštěvička na Obrtlé obešla úplně bez potíží. Nevraživost a odpor vůči upírům mizely z povědomí čarodějů jen pomalu a tihle vypadali, že je po dvou týdnech nečinnosti pěkně svrbí prsty.
„Co- co to je za smrada?“ ozval se jeden z nich.
„Harant toho násosky, co mě vyrazil,“ osvětlil moták.
Jeho kumpáni se zaškaredili.
„Co tu pohledáváš?“ zasyčel druhý z Lovců.
Lionel potlačil chuť ukázat jim všem prostředníček.
„Nedělám žádné potíže a vám bych radil to samý,“ odsekl, ale podvědomě už ověřoval ústupové cesty. Byla jich na něj přesila.
„Žádný přidrzlý nás- násoska nás tady komandovat ne- nebude!“ oznámil mu zase první Lovec, podle pletoucího se jazyka nejopilejší ze skupinky.
Ovšem Lionel taky neměl rád komandování: „Nic jsem neprovedl, tak si dejte pohov.“
Jejich bývalý zaměstnanec se nepěkně zašklebil: „Zjevně se pořád neumíš chovat, Gor´name.“
„Takže dostaneš lekci, spratku,“ oznámil mu další ožrala s dírou v zubech a vytáhl z kapsy dřevěnou hůlku.
Do háje…
Kdyby zůstalo jen u fyzické potyčky, tak by se mezi nimi prostě protáhl a utekl, i když se mu to protivilo. Nebyl blbý, a v tu chvíli to bylo prostě o tom, že moudřejší ustoupí. Jenže ti šmejdi na něj vytáhli kouzla…
Po krátkém letu skončil na dlažbě v nějaké boční uličce a docela to bolelo, což ho pěkně nakrklo. Hned vyskočil zpátky na nohy do nahrbené útočné pozice, když ho složila k zemi další kletba. Nabil si přitom kostrč a celé tělo ho zabrnělo.
„Srabi,“ zasyčel mezi zuby.
S nadávkami se k němu hrnuli, aby mu udělili slíbenou lekci, když se v jinak naprosto normální pevné zdi po Lionelově pravé ruce objevil obloukový průchod a z něj vyšel do temného zákoutí nějaký kluk.
Pomstychtivá skupinka se zarazila a Lionel nechápavě vzhlédl. Ten cizí mladíček vypadal stejně překvapeně jako on, když zjistil, že mu v cestě stojí nějaká banda s kušemi a hůlkami v rukou. Pak se otočil na Lionela, který mu opětoval pohled.
„Tohle vypadá jako dost neférové jednání,“ usoudil klidně ten cizák. „Nechcete to ještě promyslet?“ otázal se ožralců a roztáhl rty v úsměvu, ve kterém vynikly bělostné a velmi ostré zuby.
Lionel ani nepotřeboval blíž zkoumat jeho špičáky. Stačilo podívat se do výrazně modrých očí, které i ve tmě uličky skoro svítily, a věděl. Nemluvě o známé auře. Byl to taky upír.
„Nepleť se do toho a vypadni!“ ozval se jeden z Lovců nevraživě.
„Pokud ovšem taky nechceš dostat přes hubu,“ zašklebil se bývalý zahradník, který měl podle všeho širší okruh známých, než by od něj Lionel čekal. Nebo si těm hajzlům prostě jen vylíval srdíčko nad pivem.
Neznámý mladý upír si povzdechl: „Pořád tenhle násilnický přístup? Už jste s tím trochu nudní.“
Dva čarodějové z té bandy krys proti mladíkovi vztáhli hůlky. Lionel ho už už viděl na zemi vedle sebe, když mu spadla brada. Modrooký totiž hmátl někam k boku a zákoutím se ozvalo dvojité zadrnčení, jak se od zářící stěny odrazily paprsky kleteb a napálily to do svých tvůrců, kteří se s hekáním poskládali do kolen.
Zbytek partičky, který byl ještě na nohou, zůstal stát jako opařený. Neznámý předvedl něco, co očividně vůbec nečekali. Ostatně ani Lionel ne. Uvědomil si, že kouzlo, držící ho dosud na místě, povolilo.
„Navrhoval bych vypadnout,“ modrooký nehodlal čekat na to, až se ti blbečci vzpamatují a napřáhl k němu dlaň. A on, i když by mu nedělalo potíže postavit se sám, ji bez váhání sevřel.
*
Jeho nemrtvý soukmenovec hrbící se na zemi nebyl ze své situace nijak rozklepaný, spíš dost naštvaný. Lépe řečeno vypadal, že je nasraný na celý svět, i když nahlas by Kendall takový výraz nepoužil. A moc se mu teda nedivil.
Ti zbabělí čarodějové na něj očekávatelně zaútočili, ale ne nadarmo právě pro takové situace už měsíce trénoval. Až vyčarovaný štít dokázal překrýt zlost druhého upíra překvapením. Jeho reakce to však naštěstí nezpomalilo, takže se téměř okamžitě chytil jeho ruky a vmžiku byl zase na nohou.
Kendall nebyl žádný zbabělec, to by ho otec dávno vydědil, ale nevěřil svým nově nabývaným kouzelnickým schopnostem natolik, aby se postavil pěti oponentům najednou, jelikož i ti zbylí už vytahovali místo kuší hůlky. Přece jen se se svým učitelem zaměřovali zatím hlavně na obranu.
Druhému upírovi to stačilo jen naznačit. Černovlasý rychle pochopil, že jejich úniková cesta vede vzhůru.
Vyskočili na malý balkonek bez zábradlí v okamžiku, kdy už po nich čarodějové pálili další kletby. S pokřikem pokračovali v útoku, ale nemohli být rychlejší než dva mladí upíři, kteří se vmžiku vyšplhali po zdi až na pokřivenou střechu a zmizeli jim z očí.
*
„Čarodějníčci přemotivovaní!“ vyprskl Lionel, jakmile se ocitli na normální lidské ulici a prohlédl se ve světle nejbližší pouliční lampy. „U všech ďasů! Tetička mě přizabije,“ zhodnotil stav svého do toho večera nejlepšího obleku.
„Proč po tobě šli?“ otázal se zvědavě Kendall, obezřetně schovávajíc hůlku do nenápadného pouzdra na svém boku.
Rozcuchaný upír se otočil ke svému zachránci: „Asi jsem se jim nelíbil,“ zašklebil se.
„To mají teda pěkně mizerný vkus,“ usoudil Kendall.
Lionel se na toho týpka v tmavé košili a džínech podezřívavě zahleděl, ale nevypadal na to, že by si z něj dělal srandu. Jen si ho zvědavě prohlížel s takovým divným poloúsměvem. Mohl být přibližně stejně starý, ale připadalo mu, že se na něj kouká nějak povýšeně.
„No…“ oklepal sako od nejhoršího bordelu a zarazil si ruce do kapes kalhot. „Nakonec bych si poradil i sám, ale… díky.“
Kendall potlačil pobavený úsměv. Černovlásek byl nejspíš o něco mladší než on, ale sebevědomí měl teda za dva.
„Třeba si to u tebe někdy vyberu,“ pokrčil rameny.
„Hmm… Kde ses vůbec naučil tak kouzlit?“ otázal se Lionel na to, co ho pálilo na jazyku.
Ten poloúsměv najednou zmizel a hnědovlasý upír mrkl na určitě předražené hodinky: „Dracul proteja![1]“ zaklel dost nezvykle. „Přijdu pozdě! Musím letět, tak bacha na další čarodějníčky,“ rozloučil se spěšně.
„Bez obav,“ odfrkl si Lionel.
V modrých očích znovu zajiskřilo pobavení, a vzápětí se mladý upír ztratil ve stínech ulice.
Poznámky:
[1] Rumunská kletba, upravená pro potřeby KpT, doslova „Drákulo chraň“.
497 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...