Část třetí – I. Spolupráce

ČÁST TŘETÍ

Hlas srdce

 

I can’t help but love you

Even though I try not to

I can’t help but want you

I know that I’d die without you

Ruelle – War of Hearts

 

 

I. Spolupráce

*************

Září 2002

 

Šumění vytrvalého deště spolehlivě přehlušovalo všechny zvuky, které do lesa nepatřily. Ale poloupír s léty vycvičenými instinkty své dva protivníky slyšet nepotřeboval. Cítil jejich přítomnost, ačkoliv byli opatrní a dobře se kryli i kouzly.

Lorenzo se neslyšně přesunul ze zákrytu kmene stromu do prohloubeniny pod obrovským ztrouchnivělým pařezem a zaměřil se na směr, ve kterém před nějakou chvílí postřehl podezřelý pohyb.

Jejich úkolem bylo odzbrojit ho. Zatím se o to každý z nich pokusil jednou, s nevalným výsledkem. Jen tak tak se dokázali vyhnout jeho protiútoku. Teď se hlavně skrývali a číhali na příležitost.

Stáhl si kápi proti dešti víc do tváře a postoupil za jiný strom, hlouběji do lesa. Jestli na něj brzy nepřijdou s něčím chytřejším než přímý útok, dostane je jako první.

Koutkem oka znovu zachytil pohybující se stín a okamžitě vyrazil. Narazil na záda postavy v nepromokavém kabátu krčící se uprostřed houštin. Jistý si tím, že dokázal jednoho z nich nachytat, pozvedl hůlku. Vzápětí však zleva zaslechl svist, který ho přiměl prudce uskočit stranou. Ještě ve vzduchu se připravoval do patřičné pozice k obraně, když mu najednou jeho hůlka vyletěla z ruky.

Lorenzo překvapeně doskočil a ohlédl se. A vzápětí pochopil, že nachytali oni jeho.

Rowann dělal návnadu, zatímco Gor´nam – krytý mnohem lépe, než by čekal – využil okamžik jeho nepozornosti k útoku. Pro staršího z jeho studentů, který už s odzbrojovací kletbou pokročil natolik, že ji dokázal použít neverbálně, už pak nebyl problém ho o jeho kouzelnickou zbraň připravit.

Z obou mladých aristokratů postávajících ve stínu stromů kapala voda, ale vítězoslavně se usmívali. Trocha kooperace jim přinesla úspěch hned na první pokus.

Poloupír se narovnal a uznale přikývl: „Velmi mne těší, že jste se vy dva naučili spolupracovat.“

Jeho žáci se po sobě podívali a ušklíbli se. Udiveně pozvedl obočí. Tak tohle byla opravdu novinka…

*

Když se pak po dalším, o něco kratším cvičení vraceli k ocelárně, už to Lorenzovi vážně nedalo. Ti dva se totiž nejenže efektivně podporovali v útoku a obraně, dokonce se spolu bavili. A nebylo to žádné klasické odpalování urážek z jedné strany na druhou jako při mudlovském tenisu. Kráčeli sotva pár kroků za ním a pokud to dobře pochopil, diskutovali možné výhody a nevýhody kouzelnického souboje za silného deště.

Zastavil se před zdí, která kryla jejich soukromou ´školu´, obrátil se a trpělivě počkal, až se k němu dostanou přes bahno a kaluže.

„Stalo se snad něco, co mi uniklo?“

Oba k němu sehraně zvedli pohled.

„Proč se tak ptáte, Lorenzo?“ otázal se hnědovlasý.

Při tom oslovení jen zamrkal. Mladý Rowann mu nikdy neřekl jinak než Torgosi, přestože ho několikrát žádal o používání jeho lidského jména. Jen Gor´namovi to předtím nedělalo potíže…

Najednou vypadali ostražitě. To už mu bylo jasné, že jeho tušení je správné.

„Kromě jiného jste se dost zlepšili,“ protáhl významně. „Nečarovali jste náhodou i přes léto?“

Rowann uhnul očima, Gor´nam přešlápl.

„Tak trochu,“ připustil pak jeho starší student.

Nesouhlasně se zamračil: „Takže bez dozoru…?“

„Nejsme žádná upírčata, nepotřebujem pořád hlídat,“ procedil skrz zuby černovlasý.

Rowann po svém spolužákovi stočil varovný pohled, ale ten si z toho očekávatelně nic nedělal, a jen na něj výbojně hleděl. Lorenzo prodral hrdlem výchovné zavrčení. S Gor´namem byla vždycky potíž.

„Ani mladým kouzelníkům, kteří studují mnohem aktivněji a mají víc znalostí než vy dva, není dovoleno přes prázdniny používat hůlku. Je to nebezpečné a nezodpovědné,“ setřel je nelítostně.

„Byli jsme opravdu opatrní,“ ozval se pro změnu Rowann, o poznání omluvnějším tónem.

„To vás neomlouvá za porušení mých pokynů,“ odtušil tvrdě.

Na to už oba mlčeli. Poklepával hůlkou do otevřené dlaně a probodával je pohledem. V době, kdy měl tolik jako ti dva, by ho ani nenapadlo vyskakovat si na mnohem staršího upíra, čisté krve nebo ne. Zvlášť kdyby to byl jeho učitel. Tahle aristokratická výchova…

„Každopádně – zjevně to přineslo nějaké ovoce. Zvlášť když spolu konečně dokážete komunikovat, aniž byste si šli neustále po krku,“ neodpustil si poznámku k jejich podivně přátelskému chování, bez dalšího se otočil a přeskočil zeď.

*

Kendallovi se docela ulevilo, když jejich poloupíří učitel nakonec upustil od dalších otázek a odvrátil se. Během léta si na přítomnost Lionela a víceméně normální komunikaci s ním zvykl. Nenapadlo ho, že si někdo třetí může všimnout dost očividné změny a vyvozovat z toho závěry.

Úkosem hodil pohledem po svém spolužákovi. Gor´nam vypadal poněkud nasupeně… S nejvyšší pravděpodobností se mu vůbec nezamlouvalo, že ho někdo označil za téměř kamaráda někoho z klanu Rowannů. Ostrý pohled, kterým opětoval ten jeho, ho v domněnce víc než ujistil. Vzápětí Lionel svižně následoval jejich učitele.

Kendall pracně potlačil povzdech. Kdyby se jen Lorenzo nezmínil…

*

U všech ďasů…

Vůbec mu to nedošlo. Jasně že bylo jejich nevražedné chování podezřelé. Až ve chvíli, kdy jim to ten až příliš všímavý poloupír vpálil přímo do tváře, si uvědomil, jak moc se jeho postoj k Rowannovi změnil. Pokud by se něco takového doneslo k nesprávným uším, byly by z toho jen další potíže. A o ty stál asi tolik jako o ručně pletený svetr s vločkami k Vánocům. Kdyby je teda ještě slavili, tyhle mudlovské svátky měla v oblibě hlavně máma…

Věděl, že ho Rowann následuje do budovy, ale neotočil se, ani nezpomalil. Kamarádíčkování bylo dost. I když měl takového tušáka, že Modroočko na to bude mít jiný názor…

*

Seděli každý za svým stolem, které si přes léto celkem logicky přestěhovali k sobě doprostřed místnosti a zarytě mlčeli.

„Co se tváříte jako při dietě na rybí krvi? Něco se vám na tom úkolu nezdá?“ okomentoval Lorenzo jejich zjevnou neochotu pustit se do přeměňování stříbrných jehel do kuliček.

Lionel dál kutálel svou hůlkou po stole z jedné strany na druhou a vypadal, že snad otázku vůbec nevnímal. Kendall si přisunul židli blíže k úkolu a zároveň podvědomě dál od svého spolužáka: „Samozřejmě, že ne, Lorenzo. Hned se do toho pustíme.“

Učitel po nich přejel ještě jedním přezíravým pohledem, než se jal zkoumat škody, které v učebně nadělali během léta. Nepodařilo se jim všechno opravit tak, aby si toho poloupír nevšiml.

Kendall vzal do ruky hůlku, ale ke kouzlení se neměl. Místo toho mrknul zase po mladším upírovi, který vytrvale válel sudy s tou svou. Lorenzo přešel do další místnosti a jeho přítomnost se zvolna vzdálila někde v hlubinách ocelárny.

„Chceš nějak poradit?“

„Ne!“ ostré vyštěknutí, které téměř neznělo jako slovo, bylo jasným důkazem toho, že Gor´nam slyší víc než dobře.

Chvíli zamračeně mlčel, než se znovu odhodlal promluvit: „Nemusíš hned…“

„Hleď si svého, Rowanne!“ šlehly po něm černé oči.

Oponoval tomu temnému pohledu a marně se snažil udusit dotčený pocit. Slavný návrat protivného Gor´nama…

Odvrátil se od něj a se semknutými rty se zahleděl do učebnice, aby si ověřil správný pohyb potřebný pro dané kouzlo. I když věděl, že se soustředěním teď bude mít trochu potíž. Byl totiž naštvaný. Prudká reakce druhého upíra ho vážně vytočila, přestože už ho znal natolik, že ji měl čekat.

Trvalo to přesně tři přeměny jehel v drobné kuličky, které ho sice stále mohly popálit, ale už mu nemohly ublížit tolik jako ostrý předmět.

„Nejsi můj kámoš, Rowanne.“

Zvedl zrak překvapený ne slovy, ale podivně bolestným tónem, který Lionel Gor´nam použil. Mladší upír civěl do desky svého stolu. S přeměňováním ještě ani nezačal.

„Nemůžeš být,“ dodal ztěžka a až teď se na něj podíval. „Chápeš, ne?“

Kendall opětoval ten vážný pohled, který ho vyvedl z konceptu. Najednou se mu sevřelo hrdlo a nedokázal ze sebe dostat slova, tak jen přikývl. Jistěže chápal. Byl v navlas stejné situaci. Kdyby se jeho rodiče dozvěděli, že se dobrovolně učí kouzlit společně s potomkem rodu Gor´nam, měl by po čarování nadobro, přinejlepším.

„Tak se tak nechovej,“ vyrazil ze sebe Lionel prosebně, což byl tón, který od něj neslyšel ještě nikdy.

Na jazyk se mu drala poznámka, že dokud byli sami, jeho chování bylo podle všeho naprosto v pořádku, ale spolkl ji. Měl sice právo cítit se uražený, jenže zároveň ho zasáhlo poznání, že se Lionel jen snaží nesblížit se s ním ještě víc než dosud. Bál se následků, které by jejich kamarádství mohlo přinést. I když by o něj možná i stál… A právě to přimělo Kendalla mlčet.

Nedokázal mu to slíbit. Ne, když už si byl vědom toho, že je v přítomnosti mladšího upíra rád. Bavilo ho vysvětlovat mu věci, kterým nerozuměl, a měl pak radost z jeho pokroků. Chodit tajně na lov bylo taky mnohem zábavnější ve dvou a jejich vzájemné popichování mu chybělo ve chvíli, když se po vyučování pokaždé rozdělili. A naopak ho mrzelo, když viděl, že se mladší upír něčím užírá a on mu nedokázal pomoct…

Kendall se nechtěl tak snadno vzdát toho, co mezi nimi začalo vznikat. Stejně jako si nehodlal připouštět cenu, jakou by za tenhle vztah mohl zaplatit.

„Kendalle…“ naléhal znovu Lionel, když neodpovídal.

Až ho zamrazilo. To oslovení ho v jeho rozhodnutí jenom utvrdilo. Nepamatoval si, že by mu Gor´nam kdy řekl křestním jménem. Tohle bylo vůbec poprvé. A znělo to… Zvláštně, ale zároveň strašně příjemně.

Sklopil oči k hromádce jehel: „Pokusím se, ale nic neslibuju,“ pronesl tím nejklidnějším hlasem, jaký ze sebe v tu chvíli dokázal vydolovat.

Gor´nam se prudce naklonil přes stůl, až ho trochu posunul zároveň s tím jeho. Stříbrné kuličky se rozkutálely, přepadly přes okraj a zaťukaly po podlaze.

„Proč?!“ vyhrkl. „Vždyť sám víš, že…!“

„Taky tě neberu jako kamaráda,“ přerušil ho rázně. „Ale nejsi ani můj nepřítel. Nechtěj po mně, abych se k tobě bezdůvodně choval jako pitomec jen proto, že se bojíš, co by na to řekl tvůj klan.“

Gor´nam na něj hodnou dobu beze slova zíral. No, sám byl taky trochu udivený. Tak nějak nevěděl, co řekne, dokud to z něj nevypadlo.

„Prý pitomec…“ mladší upír se s poraženeckým výdechem opřel zpátky do své židle. „Právě teď se tak chováš, ty blbče.“

Kendall si nemohl pomoct a pousmál se. Vůbec to totiž od Lionela nevyznělo jako urážka. K odpovědi už se ale nedostal.

Do místnosti se upíří rychlostí vřítil Torgos: „Oba dva na střechu a zakryjte svoji přítomnost!“

Ten studený, razantní rozkaz nešlo neuposlechnout. Oba byli v mžiku na nohou. Špička hůlky jejich učitele rudě zářila. Někdo narušil varovnou hranici, kterou měli kolem celé ocelárny a nebyl to mudla.

„Zůstaňte tam, dokud vás nezavolám,“ sykl ještě poloupír a netrpělivě jim ukázal ke dveřím.

*

V několika vteřinách už stáli uprostřed rozlehlého prostranství ploché střechy a sesílali jeden na druhého krycí zaklínadla. Na mudly by stačilo i jedno, ale vzhledem k tomu, že počítali s vetřelci-upíry, bylo jistější použít jich vícero. Až když si odkývli, že bez zrakového vjemu o sobě skoro nevědí, přesunuli se na okraj střechy a vleže na břichu naklonili hlavy dolů, aby mohli lépe vztáhnout smysly k přítomnosti čtyř upírů pod nimi…

„Takže sis to nerozmyslel?“ hrubý hlas mluvící v upírském jazyce určitě patřil jednomu z nečekaných návštěvníků.

„Už jsem řekl,“ zazněla tvrdá odpověď jejich učitele. „Běžte si s tímhle verbováním otravovat někoho jiného.“

V krátkém tichu se po sobě dva mladí upíři podívali. To neznělo dobře.

„Jak chceš, Torgosi.“

Hned za opovržlivým zavrčením budovou otřásl výbuch, jehož sílu ucítili až v žaludku. Zároveň s rachotem padajícího zdiva oba zároveň vyskočili na nohy.

Několik dalších ohlušujících ran za sebou a vzteklý řev byly rozhodně známkou toho, že se jejich učitel zuřivě brání útoku neznámých upírů, kteří nejspíš také uměli čarovat, soudě podle množství záblesků linoucích se z oken.

Rowann k Lionelovu překvapení vykročil jako první.

Spěšně ho popadl za loket: „Kam se jako hrneš?“

„Přece ho v tom nechceš nechat!“ rozohnil se jeho spolužák.

„Jasně, že ne!“ vyprskl dotčený tím, že to Rowanna vůbec napadlo. „Ale musíme je překvapit, jinak přijdeme o výhodu!“

„Samozřejmě,“ ukázal jeho netrpělivý spolužák rukou ke dveřím ze střechy. „Vpadneme jim do zad a…“

„Ale ne takhle!“ přerušil ho. „Copak jsi nikdy neviděl žádný akčňák?“

„Žádný ak- Co?“ otevřel Rowann nechápavě ústa.

Lionel převrátil zrak a už se shýbal pro lano, které používali, když se teprve začínali učit ´Pouta na tebe´: „Tvoje rodina snad žije ve středověku nebo co… Někdy tě musím vzít do kina,“ brblal a zároveň si pevný provaz uvazoval kolem hrudi jednoduchou smyčkou.

*

Kendall byl doslova fascinovaný tím, co z mladšího upíra lezlo, a jen na něj třeštil oči: „Do ki… na…?“

„U Bulagry, neříkej mi, že neznáš ani to?“ vybafl na něj Gor´nam.

„Ale jo,“ vyrazil ze sebe. „Jenom… Ty… já… kino…“

Lionel mu vrazil do ruky druhý konec lana a jeho blekotání si díky všem upírským bohům nevšímal. Při představě, že by si s ním jen tak vyrazil na nějaký mudlovský film, zvlášť po jejich debatě o ne-kamarádství, vážně nevěděl co cítit. Byl tak nějak vzrušeně zmatený z toho, že to druhého upíra vůbec napadlo…

„Tak jdem na to,“ vycenil Lionel zuby a vypadal celkem natěšeně. „Jisti mě.“

„Dobře, ale…“ dřív než mohl vůbec dokončit dotaz, se Lionel odrazil, přeskočil do prázdna za okrajem střechy a ladným obloukem proplul do podle zvuků cíleně likvidované místnosti pod nimi. Oknem. S třeskotem rozbíjeného skla.

Zaražený patami do zídky na okraji Kendall počkal, dokud nepovolil tlak váhy na druhém konci lana.

„Cvok jeden,“ ohodnotil takový způsob nástupu do boje a rozběhl se dolů rozumnější a poněkud méně nápadnou cestou.

*

Kouzla byla fajn, ale nic se nevyrovnalo tomu, nakopat někoho do zadku vlastnoručně. Právě to Lionel už delší dobu fakt potřeboval a teď k tomu měl parádní příležitost, jelikož o hůlku přišel asi pět vteřin po doskoku do jejich učebny.

Nečekaný nálet skrz okno měl přesně ten účinek, v jaký doufal. Otrapové, kteří se snažili oddělat jejich mistra čar a kouzel, byli tak vyvalení, že než stačil někdo z nich zareagovat, Lionel už byl ze smyčky venku, kmital po místnosti a pálil.

Jeho parádní nástup útočníky sice skutečně překvapil, jenže byli s hůlkou o dost rychlejší než on. Každopádně si mohl připsat k dobru super kletbičku, kterou zasáhl jednoho z těch cizáků přímo do břicha a umožnil tak Lorenzovi přejít z obrany do útoku. Ovšem když po něm vzápětí další skočil ze strany, nedržel hůlku dost pevně a ta odletěla někam na druhý konec místnosti.

Tvrdé prsty, co mu šly okamžitě po krku, byly celkem jasným důkazem, že tenhle upír buď o hůlku rovněž přišel, nebo čarovat nedokázal.

Chvatem, který si zapamatoval ze souboje v turnaji, se vykroutil a odkopl od sebe v celku malého upíra. Až v tu chvíli měl konečně možnost se pořádně rozhlédnout.

Uprostřed učebny po sobě metali kletby Lorenzo s nějakým hnědovlasým pošukem v krvavě červené bundě. Vychrtlý upír, kterého zasáhl hned po svém super příletu, se válel po zemi a odplivoval ohavné chuchvalce čehosi nepopsatelného. A jeho protivník – skrček už se na něj zase hrnul.

Kde je sakra Rowann, když ho jeden potřebuje?

Za cenu roztrženého trika se úspěšně prosmýkl kolem toho prďoly, jenže vzápětí ho cosi zasáhlo do beder. Kolena mu změkla a on se zřítil na podlahu.

Do prdele, ti hajzlové byli přece jen tři…! Čtvrtý se musel krýt kouzly stejně jako on s Kendallem, jinak by o něm věděl. Kopanci mířenému přímo pod bradu uhnul jen instinktivně převalením na stranu a ve stejnou chvíli se snažil najít vhodné místo k ústupu. Hrklo v něm, když uslyšel cinkat řetězy. Ale kletba nepatřila jemu.

Kopající prďola zaměřil svou pozornost ke dveřím, odkud přiletěly stříbrné řetězy, které zneškodnily jeho kouzlícího kolegu, ale ty byly prázdné. Lionel zvedl oči právě ve chvíli, kdy se Kendall objevil přesně za zády toho malého zmetka.

Wow… Netušil, že Rowann dokáže být tak rychlý.

Skrček už se otáčel, jenže to bylo stejně pozdě. Se syčením se skácel k zemi omotaný lany jako mumie. Kendall sklonil hůlku a zachytil jeho pohled. V jasném gestu si zaťukal na čelo.

Jen si odfrkl. Rowann si mohl myslet, co chtěl, jeho nástup byl dokonalý a splnil účel.

Chvilková nepozornost se jim skoro nevyplatila.

Oslňující záblesk je oba přinutil se přikrčit se zavřenýma očima. Když je znovu otevřeli, stál u nich Lorenzo a s hůlkou pozvednutou před nimi vytvářel štít.

Ten borec, který s ním předtím bojoval, právě kopanci sbíral ze země svoje parťáky, přičemž jeden hekal bolestí z popálenin způsobených řetězy a druhý pořád ještě zvracel něco podezřelého. Krátké zavrčení byl nejspíš pokyn k ústupu, jelikož byli vzápětí v tahu. Kromě spoutaného skrčka, který zůstal ležet za štítem poloupíra.

Lorenzo sklonil hůlku a otočil se k nim. Na hlavě měl místo obvyklého upraveného účesu cosi šíleného, u kabátu mu chyběly oba rukávy a krvácel ze škrábance na krku, ale jinak vypadal víc než při síle.

„Vy!“ píchl směrem k nim prstem. „Zase jste neuposlechli můj rozkaz,“ procedil ledově.

Lionel stále sedící na zemi a Kendall stojící nad ním zaraženě mlčeli.

„Kdyby se vám něco stalo, máte vůbec tušení, jakou kompenzaci by po mě vaše rodiny požadovaly?!“ vrčel poloupír dál.

To si Bulagrožel opravdu dokázali představit a jen ztěžka polkli.

Torgosův výraz najednou změkl: „Ale měl jsem namále…“ uznal docela znaveně a stáhl obě ruce ke stehnům. „Ikyrde[1],“ pronesl vážně a mírně se jim uklonil.

Chvíli na něj vyjeveně koukali, než se spokojeně zazubili.

„Není za co, Lorenzo,“ ujistil ho Kendall. „Byla jich přesila, nemohli jsme jen tak čekat, až jak to s vámi dopadne.“

„Podcenil jsem je,“ zabručel poloupír s nevraživým pohledem zaměřeným na svíjejícího se zajatce.

Kendall si dřepl k Lionelovi: „Co máš s nohama?“

„Rosol,“ zabručel mladší upír neochotně.

„Ukaž, to hned napravím,“ sklonil se k němu už i Lorenzo a začal svižně kroužit hůlkou nad jeho koleny. „Vážím si vaší pomoci, pánové, ale ten tvůj nástup, Lioneli…“ potřásl nevěřícně hlavou.

„Taky jsem nestačil koukat,“ přidal se Kendall, při zpětném pohledu docela otřesený tím, jak by to mohlo dopadnout, kdyby se do boje nepřidal včas.

Lionel se zašklebil: „Fungovalo to, ne?“

„To ano,“ připustil Lorenzo a narovnal se. „Teď už by to mělo být v pořádku.“

Mladý Gor´nam zkusmo zadupal patami o podlahu, než vyskočil na nohy: „Supr. Díky. Teď jen ještě najít tu moji oblíbenou dřevěnou věc…“

Zatímco mladší upír obcházel trosky stolů, skříní a hromady zdiva, Kendall se obrátil k jejich učiteli: „To tihle vám působili potíže už před prázdninami?“

„Ano,“ přikývl Lorenzo ztěžka. „Chtěli mě naverbovat do jejich sekty a rozhodně působili, že jsou schopni všeho. Tušil jsem, že mě budou sledovat, i když jsem odmítl a nechtěl jsem vás do toho zaplést.“

„Tak dík za snahu,“ ozval se Lionel, který právě vyhrabal svou hůlku z nějaké díry a leštil ji o kalhoty. „Co uděláte s tímhle?“ šťouchl špičkou nohy do spoutaného upíra, který na ně dost nevraživě zahlížel a mrmlal něco nesrozumitelného v upírštině.

„Raději ho předám k výslechu v hlavním sídle,“ rozhodl se okamžitě Lorenzo. „Jejich praktiky se mi rozhodně nezamlouvají. Tohle Bratrstvo krve budou nejspíš dost velcí potížisti.“

 

Vysvětlivky:

[1] Poděkování v upírském jazyce

580 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí