Část čtvrtá – I. Sebeovládání

ČÁST ČTVRTÁ

Školou povinní

 

We can see where it leads
It’s like you can’t, can’t kill the monster that feeds on you
No matter what you do it seems to get you every time

So carry my ache and you will know the feeling
Inside I am weak but for this love I’m bearing

Poets of the Fall – No End, No Beginning

 

 

I. Sebeovládání

*************

Březen 2004

 

„Tak jak to letos vypadá?“

Upírka se zářivě blond vlasy sebou trhla a úzký štěteček zamířil mimo zamýšlenou trasu, nechávajíc za sebou na dřevěném povrchu výrazně rudou čáru.

Atheris k němu vzhlédla s vyceněnými zuby.

„Pitomče!“ prskla nevraživě, zašroubovala malou, ale o to víc zavánějící lahvičku a jala se marně stírat lak ze stolu kapesníčkem.

„Já snad můžu za tvoje absolutně marné instinkty?“ podivil se Serpens upřímně.

Sekretářka Vznešených docela uvěřitelně zavrčela, což ho dost pobavilo. Poznámkový notes se jmény mu skoro hodila na hlavu.

„Podívej se sám! Já mám důležitější věci na práci, než vám organizovat nějaký praštěný turnaj!“ prohlásila pohrdavě, rázně se postavila a s nosem vzhůru odkráčela od stolu, který pro účel zápisu přistavili hned u chodby k šatnám.

Jasně, nejspíš se potřebuješ přečesat a přepudrovat si nos.

Serpens si tuhle myšlenku nechal moudře pro sebe. Věděl, že se Atheris zase vrátí; výpomoc při turnaji dostala rozkazem přímo od Rady, takže si nemohla moc vyskakovat.

Klidně se uvelebil na židli místo ní a přeletěl očima podezřele dlouhý seznam. Nečekanou účast sice mohlo ovlivnit zrušení předešlého ročníku, ale stejně mu připadalo, že jsou do toho předvádění v ringu jeho soukmenovci nějak nažhavení. Někteří už se dokonce na druhé straně tělocvičny dost akčně rozcvičovali, ačkoliv měl turnaj začít až za dvě hodiny.

„Yrdo retni,“ ozvalo se zdvořile.

Serpens vystrčil nos zpoza bloku. U stolu stál mladý upír s výraznýma očima a vážným výrazem. Jméno si spojil s obličejem rychle – Rowannovci byli dost známí, poslední dobou až extrémně.

„Yrdo retni,“ odpověděl na pozdrav a zvědavě si toho mlaďocha prohlížel. Co si stačil všimnout, jeho jméno už na seznamu bylo. „Potřebuješ něco?“

„Ano,“ potvrdil Rowann a odmlčel se. Znatelně se svým požadavkem váhal.

Serpens odložil notes.

„Tak ven s tím, mladej, nemám na tebe celou noc,“ pobídl ho s mnohem menším respektem, než se od něj v komunikaci s potomkem starodávného čistokrevného rodu očekávalo, ale upírek nevypadal, že by mu to dělalo hlavu.

„Mohl byste mi jen říct, jestli je do turnaje přihlášený i Lionel Gor´nam?“ dostal ze sebe Rowann a napjatě očekával odpověď.

Serpens na něj chvíli civěl, než si ověřil seznam.

„Jo.“

Kendall Rowann poněkud zbledl. To ho překvapilo. Čekal by, že se taky půjde nadšeně protahovat, aby zmíněnému oplatil porážku z předešlého turnaje.

Všichni věděli, že to mezi jejich klany bylo na ostří nože. Sergios Gor´nam si dal záležet na tom, aby obnovil prestiž klanu a dařilo se mu to na úkor Rowannských. Kdyby mohli, nejspíš by se navzájem roztrhali na kusy. Co věděl, Rada si dala dost práci, aby je udržela od sebe. A teď tady ten mladej zíral do prázdna, jakoby mu oznámili, že umřela jeho oblíbená prateta.

Do tělocvičny dorazila další skupinka upírů a zvědavě se po nich podívala, ale nikdo ke stolu nešel. Vypadali jako doprovod náfuky uprostřed hloučku, který celý turnaj jistojistě hodlal vyhrát.

„Ještě něco?“

Rowann zamrkal: „Ne… já… půjdu.“

Otočil se a hned zase zastavil. Jeho chování bylo čím dál divnější. Serpens si pro sebe pokrčil rameny a vrátil se k seznamu. Už by mohl začít připravovat pořadí soubojů…

„Chtěl bych se z toho turnaje odhlásit,“ vyrušilo ho nečekaně rozhodné prohlášení.

Překvapený Serpens znovu zvedl hlavu. Mladý Rowann na něj nepůsobil zrovna jako zbabělec. I teď se na něj díval zpříma, bez známky ponížení. Zamračil se. Vybavoval si, že byl celkem šikovný; byla by škoda, kdyby turnaj úplně vynechal.

„Můžu se zeptat na důvod?“

„Ne.“

A helemese, tak přece aristokratická výchova, pomyslel si Serpens. Bylo mu divné, že je upírek nějak moc slušný. No nic, nutit ho nemohl.

„Jak chceš.“

Vzal do ruky naprosto příšerně růžovou propisku, se kterou Atheris zapisovala, pečlivě přeškrtl Rowannovo jméno a natočil notes po stole k němu.

„Pro jistotu mi to podepiš.“

Rowann se nahnul nad stolem ve chvíli, kdy do prostoru vešli další dva upíři. Serpens zachytil jejich pohledy a zamračil se. Teď se mohly vyskytnout potíže, o které rozhodně nestál.

Zkontroloval úhledný podpis a kývl: „Můžeš jít. Kdyby sis to rozmyslel, máš ještě čas.“

Upírek jen potřásl hlavou a vzápětí ztuhl. Serpensovi bylo jasné proč – ti dva příchozí už si to mířili přímo k nim, i když mladší z nich ne zrovna ochotně.

*

„To se podívejme na to příjemné překvapení,“ protáhl strýc v rozporu se svým prohlášením pěkně nepříjemně. „Mladý pan Rowann.“

Lionel se držel za Sergiosovými zády a sledoval, jak se hnědovlasý upír zvolna otáčí. Známý modrý pohled přeletěl nejprve po něm, než se zaměřil na jeho strýce.

„Dobrý večer,“ pozdravil Kendall odtažitě.

„Otec s tebou není? Neměl odvahu se tu dnes ukázat, aby se neztrapnil, až prohraješ?“ usmíval se Sergios jízlivě.

Lionel si všiml, že světlovlasý upír sedící za stolem je všechny ostražitě pozoruje. Žádný div, nejspíš nestál o to, aby dělali bordel i v hlavním sídle. O střetech mezi jejich klany si snad krákorali i havrani na smetišti.

„Ne, není tu. A já už jsem taky na odchodu,“ reagoval Kendall studeně a vykročil.

Lionelovi se fakt nechtělo na to reagovat, klidně by ho nechal odejít, ale musel využít příležitosti, aby dokázal, že Rowannovce nesnáší podle očekávání. Zvlášť když u toho byl strýc.

Nadechl se, nasadil co nejpřesvědčivější výraz opovržení a popadl svého bývalého spolužáka za loket.

„Snad nezdrháš, dokud můžeš, Rowanne?“ zasyčel.

Kendall se k němu natočil a z těch jeho očí se Lionelovi sevřelo hrdlo.

„Nemám nutkavou potřebu se tady předvádět,“ pronesl klidně.

Ani se nesnažil vymanit z jeho sevření a Lionel by si ho nejraději přitáhl ještě blíž. Neviděli se tři měsíce, ale připadalo mu to jako roky. Pohled mu utekl na jeho rty a myšlenky k mlhavé noci v zimní zahradě.

Zatraceně! Neměl jsem se ho dotýkat.

„Srabe,“ vydoloval ze sebe a doufal, že to znělo dostatečně znechuceně.

Až v tu chvíli se mu Kendall vyškubl.

„Je mi jedno, co si o mně myslíš, Gor´name,“ prohlásil tvrdě a rázně odpochodoval dřív, než Lionel stačil nějak zareagovat.

Dělalo se mu z celé té scénky skoro šoufl, ale strýc byl podle všeho spokojen.

„Nevadí, synovče,“ poklepal ho po rameni. „V turnaji bude jistě spousta dalších protivníků na lepší úrovni.“

Tak to těžko, pomyslel si Lionel, ale nahlas strýci samozřejmě neodporoval.

***

Duben 2004

 

Byla to jen čirá náhoda. Kendall neměl v žádném případě v úmyslu ho hledat a v tom klubu byli spolu sotva jednou. A to se tehdy doslova otočili na podpatku a zase se vytratili do noci. Přesto ho nějak nepřekvapilo, když si na jedné ze stoliček u potemnělého baru všiml známé džínové bundy.

Cosi mu říkalo, že by bylo lepší okamžitě se obrátit a najít si jiný rajón, ale nechtělo se mu. Navíc s ním už nebyla jeho obvyklá dohlížitelka Ariana, jelikož někam chvátala na rande. A pak už bylo na utíkání stejně pozdě.

Lionel se najednou otočil a jeho pohled se skrz přítomný dav i blikající světla zaměřil přímo na něj. Chvíli na sebe nehybně zírali.

Kendall si nemohl pomoct a koutky úst mu samy zacukaly v úsměvu. Když se potkali před měsícem v hlavním sídle, úzkostlivě se snažil zůstat klidný a potlačit nervozitu z prozrazení. Teď tu ale byli jen oni, mezi cizími lidmi, tady se nemusel přetvařovat. A když Lionel jeho výraz v podstatě okopíroval, bylo rozhodnuto. Nikam jinam se přesunovat nehodlal.

Stačilo pár kroků, prosmýknout se kolem tří opilých teenagerů a už byl u něj.

Lionel celkem neurvale vyšoupl z vedlejší stoličky nějakou dívčinu, která se k němu dosud nakláněla a předváděla tak napěchovaný výstřih, a které si Kendall do té chvíle ani nevšiml. Uraženě se vzdálila, když Lionel pozval gestem na uvolněné místo jeho.

Váhavě se posadil a neprotestoval, když mu Lionel objednal nealkoholické pivo.

„Nemusel ses jí kvůli mně zbavovat,“ konstatoval mírně.

„Byla otravná,“ opáčil Lionel okamžitě.

Na pultu přistál vysoký úzký korbel a Kendall kývnutím poděkoval barmanovi.

„Jak se dařilo na turnaji?“

„Samozřejmě jsem vyhrál druhou kategorii,“ zazněla spokojená odpověď.

Pozvedl obočí: „Vážně? Určitě jen díky tomu, že jsem tam nebyl.“

Chvíli bylo ticho.

„O to se s tebou hádat nebudu…“

Kendall upil piva a až teď stočil pohled na vedle sedícího upíra.

„To je ale škoda, docela mi to chybí,“ reagoval tiše.

Mladší upír se uchechtl, ale hned zase zvážněl.

„Díky, že ses odhlásil,“ zamumlal a pořádně si loknul svého piva. „Neměl jsi kvůli tomu průser?“

„Ani ne,“ odtušil klidně, ale radši znovu zabořil nos do sklenice. „A jak se jinak… máš?“

„Jde to.“

Ten tón se mu moc nezamlouval. Znovu si Lionela pořádně prohlédl. Vlasy už měl dost dlouhé na to, aby si je svazoval do kratičkého culíku, byl bledší, než si pamatoval a oči měl zapadlé. Zaměřil se na jeho ruce. Oběma objímal sklenici se zbytečkem piva, jakoby si chtěl tekutinu ohřát. Což byl pěkný nesmysl.

Potlačil nutkání vztáhnout k němu ruku a přimět ho, aby se na něj podíval. Radši zase polknul nahořklou tekutinu.

Lionel objednal další kolo.

„Co ty?“ otázal se pak.

„Hmm… Vlastně se skoro nudím,“ přiznal Kendall.

Obrátil se k němu temný pohled, ve kterém to jiskřilo.

„Ale? Ty? Copak neležíš v knížkách a neriskuješ prsty procvičováním pokročilých kouzel?“

„Ne… Radši jsem doma přiznal, že už mě Lorenzo neučí,“ konstatoval sklesle. „A můj drahý otec mi hůlku zabavil.“

„Tak to máš blbý,“ odtušil Lionel.

„Jo.“

Barman jim vyměnil prázdné korbely za plné.

Nějakou dobu svorně mlčeli a civěli do zlatavé tekutiny.

„Už jsi dneska…“

„Nechtěl bys…“

Samozřejmě otevřeli ústa oba najednou. Podívali se po sobě a rozpačitě se zasmáli. Než si stačili začít dávat přednost v tom, kdo dokončí větu jako první, k nosu se jim dostala vůně příjemné voňavky a za jejich zády se ozval dívčí hlas.

„Nestáli byste o společnost, kluci?“

Sehraně se na židličkách vytočili. Oslovila je vysoká dívka v ohozu jak podle nejnovějšího časopisu o módě a po jejím boku se krčila o něco stydlivější kamarádka.

Lionel se ušklíbl a měl okamžitě jasno. V tuhle chvíli se rozhodně nehodlal nechat vyrušovat: „Ani…“

Chtěl jsem se zeptat, jestli už máš dneska po lovu, vložil se mu do rázného odmítnutí v myšlenkách Kendall.

Zaklapl ústa a koutkem oka zachytil pobavený pohled. To skutečně neměl… Otráveně hmátl znovu po pivu. Takže přece jen vyrušování.

Ty slečny jeho reakce zjevně zklamala, ale Kendall naštěstí zvládl úsměv a pozvání na drink za ně oba.

*

Nakonec ani nelitoval. Na rozdíl od dvou mudlovských slečen, které si svůj zájem o ně dva nejspíš vyčítaly dost. Jejich krev chutnala báječně. Minimálně od té stydlivky určitě, ale Kendall si taky nestěžoval.

Ani jeden z nich nemusel pít příliš. Obě dokonce zůstaly při vědomí, tak jim jen vnutili vzpomínku na nějaké jiné sličné jinochy, Lionel jim neúplně zahojil ranky na krku (nebyl na to nějak extra šikovný a Kendallovi to s jeho hůlkou nešlo vůbec) a vyslali je zpátky směrem k baru.

Pozorovali trochu klopýtající dívky ze stínu boční uličky, dokud nezapadly dovnitř. Někde o blok dál zahoukala siréna sanitky, zaštěkal pes, a zase se rozhostilo ticho.

Lionel nerozhodně přešlápl a pak nakopl nějaký kamínek.

Kendall se nadechl: „Takže… Já už radši půjdu.“

„Jo. Já taky.“

V rozporu s tím oba pořád stáli na místě jako vrostlí do dlažby.

„Rád jsem tě viděl,“ ozvalo se tiše.

Lionel zvedl hlavu. Kendall se trochu hrbil, s rukama v kapsách kalhot a zíral do země. Na tvář mu dopadalo matné světlo z ulice a vytvářelo zvláštní stíny, které dělaly jeho obličej starší a temnější než byl. Lionel ztěžka polkl. Když s ním teď mohl mluvit, jen to zdůraznilo, jak moc mu Kendallova společnost chybí. Aniž nad tím přemýšlel, udělal krok k němu a vztáhl ruku.

„Ne,“ Kendall okamžitě couvl. „Nedělej to.“

Teď už se na něj díval. Prosebně. Lionel se stáhl a zaťal obě ruce v pěsti.

„Sorry…“

„Prosím tě, neomlouvej se,“ vydechl Kendall nešťastně a tentokrát pokročil blíž on. Zůstal stát sotva pár centimetrů od něj. „Já… Chtěl bych… Zatraceně… Tohle je celé vážně na hovno.“

„Teda. Zní to fakt děsivě, když nadáváš,“ ušklíbl se Lionel chabě.

Kendall na něj hodnou chvíli upíral pohled, než semknul rty a zavřel oči. Lionel stál a soustřeďoval se na to, aby se ani nepohnul. Dobře věděl, že se druhý upír snaží úporně ovládnout stejně jako on.

„Tak třeba zase… někdy,“ vydoloval ze sebe nakonec Kendall.

„Jasně,“ potvrdil Lionel přiškrceně.

Pak rázně vyšli z uličky a beze slova se vydali každý jiným směrem.

589 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí