Část šestá – VIII. Vydírání

Při každém kroku se mu boty bořily do sněhu jako do peřiny, a to přestože jim cestu kolem jezera k bráně prošlapával mohutný poloobr a on byl až poslední v řadě za unavenou Corvus, záhadně nasupenou Isidorou a zamlklým Lionelem. Ne poprvé si říkal, že čarodějové měli občas vážně dobré nápady, jen je pořádně nevyužívali – v tuhle chvíli by se jim třeba parádně hodila košťata.

Přes všechna bezpečnostní opatření nakonec dostali povolenky k opuštění Bradavic. Vzhledem k tomu, že druhou variantou bylo nakrmit se přímo ve škole na spolužácích, to ani jinak dopadnout nemohlo.

Kendallova krvežíznivost se stejně jako u Lionela a Isidory hlásila o slovo už dost neodbytně a bylo to vidět – mnozí studentíci se před nimi byli schopni schovat i do školníkova kutlochu. To ovšem neznamenalo, že by se domů nějak zvlášť těšil. Otec mu dal v posledním dopise dost jasně najevo svou nelibost, že se okamžitě nedostavil s novinkou o navrácení paměti osobně domů. I tak na tom byl se vší pravděpodobností lépe než Lionel, který vypadal, že právě kráčí někomu na pohřeb.

U brány ještě museli projít kolem od pohledu nervózní bystrozorské hlídky a pak Corvus požádala Hagrida, aby na ně dohlédl, než se vrátí. Následně se přemístila pryč jako první s Isidorou, která po něm do té chvíle z nějakého záhadného důvodu házela dost záštiplné pohledy. Nevybavoval si, že by jí něco provedl.

Poloobr jim věnoval jen jedno, ne zrovna přívětivé ohrnutí nosem, pak se odvrátil a s okatou ignorací si přidřepl ke svému slintajícímu psovi, kterému ze závěje trčela sotva hlava. Kendall ověřil, že si jich nevšímá ani hlídka pochodující kolem brány, než přikročil k nahrbenému Lionelovi.

Uvidíme se až v pondělí, tak se drž…

Jeho přítel k němu trochu vyplašeně vzhlédl.

No, nekoukej na mě tak… Nevím, jak u tebe, ale pochybuju, že mě rodiče pustí byť na minutu z dohledu. Určitě ne s tím, co se poslední dobou děje.

Nejspíš se snažil být až příliš uklidňující, protože se Lionel toporně narovnal.

Jasně, to dá rozum, reagoval rádoby hrdinsky.

Kendall potlačil nutkání mladšího upíra obejmout. Sice vypadal podstatně méně schlíple, než u něj bylo před výletem domů obvyklé, ale i tak dumal, čím by ho mohl povzbudit. Lionel mu chvíli opětoval pohled a pak se nuceně zašklebil.

Žádný strachy, ty dvě noci to bez tebe určitě vydržím.

Musel se usmát. Teď se pro změnu Lionel snažil uklidnit jeho.

Však já vím, že jo. A pak si to stejně vynahradíme.

To si piš.

***

 

Dveře se před ním otevřely, sotva stoupl na první schod a v mezeře se objevil ponurý obličej Sergiosova komorníka. Do háje, zase na něj číhal. To se měl nejspíš na co těšit.

„Vítejte doma, mladý pane,“ oslovil ho se zády rovnými jak podle pravítka.

Najednou se Lionelovi z té vlezlé zimy dovnitř fakt nechtělo. Zdlouhavě si oklepával boty od sněhu, než dokázal přimět nohy, aby ho přenesly ke dveřím.

Komorník ustoupil stranou, aby mohl projít a natáhl ruku pro jeho bundu: „Již jste očekáván v salonu.“

Odevzdaně si prohrábl vlasy, aby z nich dostal poprašek sněhových vloček a prozkoumal komorníkův výraz. Ještě pořád se mu v paměti neusadilo jeho jméno, znělo totiž strašně pitomě. Fartwell, Wanker, nebo tak nějak.

„Strýc?“ odhadl identitu osoby v salonu pochmurně.

„Ano, i s vaším panem otcem,“ potvrdil jeho neblahou domněnku komorník, nacvičeným pohybem pověsil bundu na věšák a hned vzápětí vykročil ke zmíněné místnosti.

No, to už se ho určitě nemohli dočkat, jestli byli spolu uvnitř delší dobu. Nepřekvapilo ho, že zpoza zavřených dveří nešlo přeslechnout zvýšené hlasy.

„Poženu ty chytráky před Radu!“

„Nerad ti bourám iluze, bratře, ale to verbování probíhá na popud a s požehnáním celé Rady Vznešených. Bylo by malicherné trvat na zvláštním zacházení. Žádají o pomoc všechny klany.“

„Očividně máš opět mnohem víc informací než já!“

„Za současné situace je podrobný přehled nezbytný. Kdyby ses víc zajímal o dění venku místo dna lahve…“

„Nepoučuj mě tu jako malé dítě!“

„Důrazně bych ti radil, aby ses uklidnil, Vespere.“

Komorník s dokonale nehybným výrazem zaklepal a počkal na vyzvání. Až posléze otevřel dveře dokořán. Do Lionela se zabořily oči, které mu vůbec nechyběly.

„Výborně. Jen pojď dovnitř, synovče,“ vyzval ho Sergios Gor´nam, v hlase podtón, který Lionela skoro postavil do pozoru. Prsty mu zacukaly v pokušení hmátnout po hůlce, takže raději nacpal obě ruce do kapes kalhot, a až pak překročil práh. Vzápětí musel spěšně uhnout svému otci, který se hnal ze salonu pryč.

„Předpokládám, že to s mým synem zvládneš prodiskutovat sám, Sergiosi,“ vyštěkl Vesper ve dveřích a zmizel směrem ke sklepení, aniž by věnoval Lionelovi byť jen pohled.

Sergios kývl na svého komornického poskoka v gestu, jehož význam Lionel nechápal, a ten za sebou vzápětí zavřel. Úmyslně pomalu se nadechl a odhodlaně zvedl zrak ke strýci, který stál za pracovním stolem v jako vždy nažehleném obleku s vázankou a s rukama založenýma za zády.

„Posaď se, synovče.“

Jen ztěžka polkl a sevřel ruce v kapsách v pěsti. Když tenhle tón slyšel od strýce naposledy…

„Klidně postojím,“ reagoval rozhodněji, než se cítil.

Sergios na něj několik mrtvolně tichých vteřin civěl. Když se pohnul, bylo to oproti Lionelovu očekávání pomalu. Zvolna přecházel kolem stolu a přitom mluvil.

„Zklamal jsi moje očekávání, Lioneli,“ pronesl hlasem, ze kterého vanula hrozba. „Velmi zklamal.“

Kvůli čemu zase jako?

„Nic jsem neprovedl, tak proč…“

To už ale strýc stál přímo před ním a na rameno mu dopadla jeho ruka.

„Dobře si rozmysli, co mi teď povíš,“ přerušilo ho zasyčení, ve kterém zazněl chladný vztek tak jasně, až Lionela zamrazilo. Nevěděl sice, co strýce nakrklo tentokrát, ale hádal, že se to brzy dozví.

„Nevím, co bych měl říkat,“ vyrazil ze sebe a snažil se neuhýbat před tím ostrým pohledem.

Sergios se narovnal, ale tentokrát se na pochod nedal a jen si znovu založil ruce.

„Rada Vznešených usoudila, že je nutno začít verbovat do boje proti Erkindars i upíry z čistokrevných rodů, kteří se dosud drželi stranou. Jistý Antrán dorazil až k našim dveřím a jak sis nejspíš všiml, dost rozčílil tvého otce.“

Tak proto byl otec rudější než bradavická lokomotiva. Lupus Antrán měl na starosti bojové jednotky v sídle upírů a nejspíš jeho línému tatíčkovi podal dost neomaleně svůj názor ohledně ignorace celého průseru s Bratrstvem.

„A já jsem byl rovněž velmi nepříjemně překvapen,“ pokračoval Sergios. „Dozvěděl jsem se totiž, že ses osobně účastnil jisté akce.“

Lionel zkoprněl. Zatraceně, takže si Antrán nejspíš pěkně otevřel hubu…

„Prý jsi byl u toho, když ze zajetí Erkindars osvobodili dědice klanu Rowannů,“ pokračoval strýc sykavě. „Byl bys tak laskav a vysvětlil mi to?“

I když se tomu bránil, v žaludku se mu jako kámen usadil strach z toho, co by mohlo následovat, pokud má strýc fakt tak blbou náladu, jak to vypadalo. Ale nedovolil tomu strachu, aby se roztáhl dál. Měl dostatečnou motivaci k tomu, aby se svému vytřepanému já bránil. Jednalo se o Kendalla…

„Potřebovali pomoct,“ trochu chraptěl, ale mohl si gratulovat, že se mu nechvěje hlas. „Tak jsem se nabídl a otec svolil.“

„Synovče… Zapomněl jsi snad, že podobná svolení máš žádat ode mne?“

Najít dech pro odezvu bylo tentokrát o dost těžší, ale stačilo vzpomenout si, proč se do toho tehdy vrhnul bez ohledu na následky.

„Bylo to dost narychlo a doma byl jen otec…“

Sergios však jeho slova ignoroval: „Nemluvě o mém očividně mylném předpokladu, že jsi pochopil naši domluvu. Místo nějaké příhodné nehody tomu rowannskému spratkovi ještě pomáháš?!“

Lionel se neodvážil ani mrknout. Sergios téměř nikdy nezvyšoval hlas, v jeho přítomnosti zatím sotva jednou. Teď ale jeho slova rezonovala místností silou, která mu svírala hrdlo spolehlivěji než kdejaká otravná kravata.

Zvolna se nadechl a znovu potlačil ten hnusný strach. Nějak dokázal najít odvahu se zkusit vymluvit. Svůj vztah s Kendallem byl odhodlaný krýt, ať ho to bude stát cokoliv. Nikdo pro něj nebyl důležitější. Jen musí přesvědčit svého drahého strýce o opaku.

„Nevěděl jsem, že ho jdou zachránit,“ prohlásil pevně. „Chtěl jsem jen vypomoct proti těm šílencům z Bratrstva. Nejsem zbabělec jako můj otec,“ dodal kysele. Dost tím riskoval, ale existovala šance, že mu takové prohlášení pomůže v přesvědčivosti.

Sergios se zarazil. Jen minimálně pozvedl obočí a mlčel sotva dvě vteřiny, ale vypadalo to, že mu věří.

„Tak nevěděl…“

„Ne,“ potvrdil zarytě.

V příští vteřině ho síla převyšující dost podstatně tu jeho popadla za krk. Strýc ho přirazil ke zdi ve výšce, ze které dosáhl na podlahu sotva špičkami bot. Instinktivně se začal bránit a snažil se ze sebe ten pařát strhnout, ale Sergios jen nemilosrdně zesílil stisk, až se mu zatmělo před očima.

„Věděl jsi o tom, že mladého Rowanna unesli?“

Pokusil se odpovědět, ale na slova mu chyběl dech. Jeho kreténský strýc na něj chvíli zíral, než mu to došlo, povolil stisk a nechal ho klesnout zpátky na podlahu. Jeho ruka se posunula a zastavila až vzadu na jeho krku, těsně pod vlasy. Přesně tam, kde se ho dosud dotýkal jen jeden jediný upír. A to skoro vždycky, když ho líbal…

Lionel se třaslavě nadechl a panicky zahnal myšlenky na Kendalla.

„Tak věděl nebo ne?“ zavrčel znovu strýc.

„Byla to jedna z možností, co se s ním mohlo stát,“ procedil skrz zuby. „Řešili jsme to ve škole.“

„A i přesto ses dobrovolně přihlásil k té akci?“

„Měla to být potyčka s Erkindars, víc mi o tom neřekli!“ vyprskl a k vlastnímu překvapení zjistil, že v něm plane takový vztek a znechucení, až ho přiměly mluvit dál. „Šel bych znova, i kdybych věděl, že se jedná o Rowanna. Byl to tisíckrát lepší trénink než ve škole. Aspoň jsem si ověřil, co umím.“

Sergios na něj hodnou dobu nehybně civěl, než se k němu nahnul ještě blíž, až ucítil jeho dech, ze kterého vanula krev.

„Tak dobrá, synovče,“ pronesl mu přímo do ucha. „Protentokrát ti tahle malá vzpoura projde. Ale jestli ještě jednou uslyším v tomhle domě něco o mladém Rowannovi a nebude se to týkat minimálně ztráty končetiny, budeš se mi z toho zodpovídat,“ drápy toho pařátu se mu při těch slovech zaryly do kůže. „A to způsobem, který se ti rozhodně líbit nebude. Rozumíme si?“

Z toho hlasu, doteku a strýcovy těsné blízkosti se mu dělalo šoufl. Ale zaťal zuby a neuhnul. Z předchozí nehezké zkušenosti už věděl, že by akorát zas skončil ve sklepě. A tam se mu fakt nechtělo.

„Ano, rozumím,“ přinutil se zareagovat jen proto, aby měl od něj pokoj.

Sergios ho konečně pustil, urovnal si sako a sjel ho posledním ostrým pohledem: „Na lov půjdeš až zítra. Se mnou.“

Až pak ten parchant konečně odpochodoval.

Lionel poslouchal, jak se jeho kroky vzdalují, a počkal, až ho přejde největší třas v kolenou. Pak se zvolna nadechl a shrnul si rozcuchané vlasy z očí.

Sergios to nemohl tušit, ale teď byl jen odhodlanější se Kendalla nevzdat. Nikdy za žádnou cenu. Jen díky němu dokázal znovu lhát strýci do očí, i přes celkem nezapomenutelný trest, kterého se za lhaní dočkal posledně.

Pořád měl ze strýce strach, ale díky Kendallovi se tomu dokázal postavit čelem. Možná mu už taky drobátko hráblo, ale furt to bylo lepší než říct pravdu. Jen doufal, že mu tohle odhodlání vydrží až do konce víkendu…

***

 

„Počkej… No, tak… Lio!“

„Co je?“ zvedl mladší upír neochotně hlavu od jeho krku.

Bylo hrozně fajn být zase v Bradavicích, zvlášť když vás deset minut po příchodu zatáhl váš kluk do opuštěné učebny a zamknul dveře. Jenže se to Lionelovi nepodobalo. Snažil se před ním skrýt svoje skutečné rozpoložení, a to se Kendallovi moc nelíbilo.

„Zpomal trochu přece,“ odsunul se od něj alespoň na minimální vzdálenost.

„To se se mnou nechceš ani pořádně přivítat?“ reagoval Lionel dotčeně.

„Jasně, že chci, ale…“

„Tak zmlkni,“ nakázal mu a vzápětí se znovu přisál k jeho rtům.

Ten polibek byl náruživý, ale tak nějak… zoufalý. Lionel se jím urputně snažil něco potlačit. Opětoval mu ho, ale mnohem klidněji, pomalu a postupně ho přiměl zklidnit tempo, než polibek něžně zakončil.

Když se od něj odtáhl tentokrát, Lionel neprotestoval, ani se nepohnul. Kendall se mu zadíval do tváře. Měl zavřené oči, pod nimi temné kruhy a rty se mu chvěly, stejně jako ruce, kterými už stačil vklouznout pod jeho košili. Jemně vzal jeho tvář do dlaní.

„Co se stalo?“ zeptal se tiše.

Zabodl se do něj zamračený pohled: „Nic. Co by?“

Nenechal se tím odradit: „Zase tvůj strýc?“

Lionel ztuhl a pak ho od sebe prudce odstrčil: „Prostě o tom nechci mluvit!“ vyletělo z něj tak zuřivě, až sebou Kendall překvapeně trhl. Ruce sevřené v pěsti, postoj napnutý, v očích mu cosi žhnulo. Ať už se to tajemství, co před ním měl, týkalo čehokoliv, pořád to v sobě dusil a začínalo ho to ubíjet. Ale nemohl ho k ničemu nutit, ne když se na něj díval takhle.

„Prostě ne,“ vyrazil ze sebe Lionel a odvrátil se od něj k oknu.

Neslyšně si povzdechl. Chtěl mu pomoct, ale dokud bude Lionel takhle zatvrzelý, bylo jasné, že to nepůjde.

„Dobře,“ hlesl. „Promiň.“

Mladší upír jen mlčky sklonil hlavu a nahrbil se, jako by mu naložil něco na záda.

Kendall přešel opatrně k němu, vztáhl ruce a obtočil je kolem něj zezadu. Chvíli počkal, a když Lionel neuhnul, teprve pak se k němu přimknul a opřel si bradu o jeho rameno: „Jen mám o tebe starost.“

A já tě za to miluju…

Kendall šokovaně ztuhl. Zdálo se mu to, nebo to byly opravdu Lionelovy myšlenky?

Obezřetně si prohlédl jeho profil, ale Lionel jen beze změny výrazu koukal do země. Nejspíš si to vůbec neuvědomil. Kendalla až vyděsilo, jak moc mu v tu chvíli připadal zranitelný.

Bulagra aby vzal všechny otravné příbuzné. Nejraději by se vzbouřil proti rodičům a začal brát Lionela na víkendy k sobě domů, než aby ho ještě kdy pustil do sídla Gor´namů. Jenže tím by celou jejich situaci nejspíš jenom zhoršil.

S pocitem bezradnosti zesílil svoje sevření a zabořil nos do jeho vlasů. Pak sklonil hlavu a vtiskl mu na studenou kůži na krku polibek.

Lionel se v jeho náruči konečně uvolnil a zavřel oči: „Nestrachuj se a radši pokračuj…“ vydechl odevzdaně.

Políbil ho znovu, než se přesunul výš, kolem ucha na tvář a pak až k pootevřeným rtům. Jejich další polibek byl takový, že skoro zapomněl na jistou drobnost, kterou potřeboval s Lionelem vyřešit. A vzhledem k podezřelé výhrůžce bylo určitě lepší, prodiskutovat to hned. Takže se sebezapřením opustil jeho rty a narovnal hlavu.

„Je tu ještě něco jiného, o čem si musíme promluvit.“

Jeho přítel ani neotevřel oči, jen se o něj odevzdaněji opřel: „O čem zas?“

„Dostal jsem jistý ne zrovna přátelský vzkaz…“

*

 

Sotva o několik hodin později kráčel Kendall temnou chodbou, a nebyl si úplně jistý, jestli neudělal chybu, když Lionelovi o tom vzkazu pověděl. Byla v něm totiž jasná pohrůžka, že má dorazit na místo sám. Jenže Lionel samozřejmě trval na tom, že mu bude krýt záda a už nějakou dobu čekal schovaný a krytý kouzly na určeném místě.

Faktem bylo, že si toho prošli až příliš na to, aby před ním tajil něco, co se týkalo jich obou. A přestože byl jeho tvrdohlavý přítel po víkendu doma dost vykolejený, jeho postoj byl jasný. Nehodlal ho v tom nechat samotného. A on byl za to rád.

Obezřetně vešel do místnosti, která se svého času používala jako cvičebna zaniklého bradavického sboru. Místnost měla výrazný zatuchlý odér, ale naštěstí nebylo na podlaze tolik prachu, aby na ní byly vidět něčí šlépěje, což i tak pro jistotu zkontroloval.

Nejprve měl skutečně pocit, že je sám, Lionela dokázal zaměřit jen díky tomu, že o něm věděl a účelově hledal ten neurčitý pocit úplnosti, když byl v jeho blízkosti. Ten se ostatně poté, co ztratil a znovu našel své vzpomínky na všechno, co spolu prožili, ještě umocnil. V podstatě by mu bylo jedno, kdyby přišel o všechno ostatní, o mnohé obrazy z minulosti ani nestál, zatímco z jiných měl skoro noční můry, ale vzpomínky na Lionela… O ty by se rval se samotným Bulagrou.

Vycítil, že se chodbou směrem ke cvičebně blíží někdo další a zbystřil. Na poslední chvíli si uvědomil, že cítí ještě něco. Jemný, téměř nezřetelný, ale přece jen závan parfému, který Lionel občas používal. Hmátl po hůlce, přidal ke koutu, ve kterém se jeho přítel ukrýval, ještě jedno krycí kouzlo navíc a opřel se o nějaký starý pult.

Příště toho na sebe necákej tolik, podotkl k němu škodolibě.

Ty máš co kecat. Už co jsem tě poprvé potkal, táhlo to z tebe jak z parfumerie, ozvala se mu v mysli okamžitě odpověď.

Než se proti tomu absolutně nepravdivému tvrzení stačil ohradit, pohnula se klika a do místnosti vešla pisatelka vzkazu.

„Isidoro,“ uvítal ji Kendall chladně.

Vysoká blondýnka za sebou zavřela dveře a povýšeně se na něj zadívala: „Jsi sám?“

Rozhodně ne, dokud do toho budu mít co mluvit, ozval se zase Lionel.

Snad se mnou nechceš začít chodit i na toaletu? reagoval potměšile, než si založil ruce a odpověděl Isidoře: „Jak vidíš.“

„Ne, že bych ti nevěřila…“ upírka vytáhla svou hůlku a celou místnost zkontrolovala kouzlem odhalující přítomnost jiné osoby.

Kendall potlačil spokojený úsměšek, když skoro zklamaně hůlku zase schovala. Lionel se hodně zlepšil; jeho krytí bylo mnohem silnější než pátrání Isidory.

„Fajn. Půjdu přímo k věci. Pitomý nejsi, takže předpokládám, že budeš chápat hodně rychle, Rowanne.“

Nereagoval na to a jen čekal, co z ní vypadne. Ten její výraz ve tváři se mu moc nezamlouval.

„Ať už je mezi tebou a Lionelem cokoliv, chci, abys to ukončil,“ pronesla nesmlouvavě a Kendall ztuhl. „Při nejbližší možné příležitosti, a je mi jedno jak,“ dodala se zlým úsměvem. „Samozřejmě bez zmínky o mé maličkosti.“

Do Bulagrovy řiti… ozval se mu celkem trefně v hlavě.

„O čem to mluvíš?“ pronesl přes zdřevěnělé rty.

„Moc dobře víš o čem. Nedělej blbého, nepomůže ti to,“ odfrkla si. „Viděla jsem vás.“

Dal si dost práci, aby udržel kamenný výraz. Viděla? Kdy? Kde? Jak to, že si jí nevšimli?

„Je to fakt ironie,“ rozhodila ruce Isidora. „Jediní dva potomci čistokrevných rodin v širokém okolí, navíc s kouzelnickými schopnostmi a dají se dohromady. Smála bych se, kdyby to nebylo k pláči.“

Nedal najevo, jak moc ho zjištění, že o nich Isidora ví, vyvedlo z konceptu. Kdyby je vyzradila…

Dracul proteja…

Tohle už jsi teda nepoužil fakt dlouho.

Moc mě kazíš.

Spíš tě snad vylepšuju, ne?

Na vyzývavou otázku radši nereagoval.

„I kdyby, nic ti do toho není,“ odtušil studeně nahlas.

„Právě že je,“ opravila ho povzneseně Isidora. „Mohla jsem vás prásknout, ale nakonec jsem si spočítala, že pro mě bude výhodnější trocha vydírání.“

Zamračil se: „Z jakého důvodu?“

„To je snad jasný, ne? Protože ho chci pro sebe,“ pokrčila rameny.

Kendall nadzdvihl nad tím sebevědomým prohlášením obočí: „A to ti nevadí, že…“

„Že je na kluky?“ zašklebila se. „Ani ne. Nějak se mi nezdá, že by ho holky vůbec nezajímaly a při troše snahy…“

Nehybně na ni hleděl. Sice o tom s Lionelem nikdy nemluvili, ale musel uznat, že v tomhle měla upírka nejspíš pravdu. Ostatně jeho přítel byl najednou podezřele zticha.

Blondýnka se uvelebila na pultu, který stál proti tomu jeho: „Moji rodiče mi dali ultimátum. Buď si najdu partnera do jednoho roku sama, nebo mi někoho určí. A upřímně řečeno, nestojím o to, aby mě strčili nějakému přestárlému upírovi jen proto, že jeho klan dodržuje tisíciletou tradici v týrání lidských sloužících. Lionel je dědicem klanu Gor´nam, navíc čaroděj, nemluvě o tom, že se mi líbí už dlouho. Takže jsem si vybrala jeho.“

Kendall její prohlášení nějakou dobu vstřebával.

„Co když on nebude souhlasit?“ zeptal se nakonec dutě.

„Už nesouhlasil,“ zasmála se Isidora krátce a falešně. „A já nemám ráda odmítnutí.“

Kendall pozvedl obočí.

Ale, to ses nepochlubil, že po tobě vyjela, pronesl k Lionelovi.

Měl jsem plnou hlavu tebe, úplně mi to vypadlo.

Po té odpovědi skoro poslal do rohu vzdušný polibek.

„Ale když ho odkopne jeho milenec, myslím, že mi nedá velkou práci ho přesvědčit, že jsem dobrá partie,“ usoudila Isidora.

Nepokládal za nutné na to reagovat. Navíc ho příliš vyděsilo označení ´Lionelův milenec´ z jejích úst. Stačilo tak málo a byli v pěkné kaši.

„Takže?“ protáhla vyzývavě.

„Co ti na tohle mám asi říct?“

Isidora nakrčila nos: „Nevypadáš, že by tě to moc vzrušovalo…“

To už se trochu naštval. Sotva se něco uklidnilo, zase se vynořily další potíže. Isidora byla pěkný sobec, když ji neodradilo ani zjištění, že on a Lionel spolu chodí.

„Tvoje problémy s rodiči jsou mi u zadku, Isidoro. Každý máme svoje.“

„Fajn. Takže ti bude fuk, když hned zítra napochoduju do sídla Gor´namů a hezky barvitě popíšu, co jsem tuhle viděla na astronomické věži…“

„To neuděláš,“ zasykl mrazivě. Tahle výhrůžka mu úplně sevřela žaludek a nebyl sám.

Nesmíme jí to dovolit! Strýc… Lionel ani nedokončil myšlenku, ale nemusel.

Já vím, Lio…

„Ale ano, udělám,“ vycenila Isidora zoubky. „Lionelův strýc je sice občas hrozný morous, ale tohle si určitě rád poslechne.“

Kendall jen zaťal zuby. I když Sergiose Gor´nama tak dobře neznal, bylo mu jasné, že tohle by bylo to nejhorší, co je teď mohlo potkat.

„A tví rodiče taky,“ dodala Isidora, svezla se z pultu dolů a v mžiku byla těsně u něj, až se mu do nosu vecpala přeslazená vůně její voňavky. „Máš týden na to, abys z Lionela udělal zhrzeného milence, jinak jste v průseru oba.“

Na to se upírka otočila na podpatku a odpochodovala.

Kendall stál jako zkoprnělý a díval se na zavřené dveře. I přes nepříjemné překvapení, tak nějak s tímhle podvědomě počítal. Dřív nebo později si jich někdo musel zákonitě všimnout, ačkoliv se snažili vzájemnou náklonnost skrývat. Jen doufal, že na to nedojde tak brzy. Měli sakra štěstí, že je Isidora neběžela napráskat rovnou.

Zaslechl ševelení rušených kouzel, postřehl pomalý pohyb a pak už měl Lionela těsně za sebou.

„Co budeme dělat?“ zalechtal ho na uchu jeho dech.

„No… Vypadá to, že tě budu muset oficiálně opustit,“ reagoval s povzdechem.

„Cože?“ Lionel se úkrokem postavil před něj: „Ale mně je ta koza úplně ukradená!“

„To já přece vím,“ pousmál se na něj. „Jenže nám nemůže být ukradené to, co je schopna udělat.“

„To jo, ale…“

„Nechci, abys měl kvůli mně další problémy,“ přerušil ho už vážně.

Jeho přítel se nespokojeně zašklebil, ale pak se mu v očích vypočítavě zablesklo a přistoupil k němu ještě o krok blíž.

„A když mě teda chceš oficiálně odkopnout, co budeme podnikat neoficiálně?“ nadhodil vyzývavě.

Kendallovi zacukaly koutky. Občas to Lvíčkovi docela rychle myslelo. Tedy hlavně když se jednalo o něco, co vážně moc chtěl.

Vztáhl ruce a přitáhl si Lionela s úsměvem blíž: „Sice si budeme muset dávat zatraceně dobrý pozor, ale řekl bych, že do toho, co budeme dělat neoficiálně, nikomu nic není.“

S tím Lionel naprosto souhlasil a taky mu to hned dal velmi příjemným způsobem najevo.

488 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí