Skip to content

Část šestá – VII. Isidora

[Celkem: 2    Průměr: 5/5]

„Hej! Násoskové! Neměli byste se jít navečeřet někam jinam? Třeba do vesnice? Najít si tam nějaké nevinné oběti?“

Hlasitost více či méně otravných urážek už ty lidské krysy vychytaly natolik, aby si nikdo z profesorů, či prefektského dozoru ničeho nevšiml. Ovšem k ní, stejně jako k uším zbytku Noční třídy pořád doléhaly víc než spolehlivě.

Tentokrát se do nich pustil jeden z nejstarších kumpánů Alvina Smithe, který na rozdíl od svého spolužáka velmi nezvykle mlčel a jen zachmuřeně hleděl na netknutý talíř s večeří. Po otrapovi se stočilo hned několik velmi nepříjemných upířích pohledů, včetně jejího, ale zmijozelák si z toho k její lítosti kalhoty neposkvrnil.

„Táhněte konečně tam, odkud jste přišli!“ přidal se k němu druhý blbeček.

Mladší upírci začali hrozivě vrčet, Isidora je jen sjela opovržlivým pohledem, před kterým většina Alvinovy skupinky ucukla. Zbabělci.

Obavy a naléhání Feles byly rozhodně oprávněné. Od toho tragického útoku na bradavický expres jim nedali ani jeden jediný večer pokoj, a nejen ona už jich začínala mít právě tak dost. Například Lionelův výraz to dával rovněž jasně najevo. I když podle ní mu zlostně stažené obočí jen dodávalo na atraktivitě. Jenom Kendall vypadal naprosto klidný a pročítal si kouzelnické noviny, čemuž se ostatně věnoval s železnou pravidelností.

Nad jejich hlavami visely černé vlajky na uctění památky mrtvých studentů a ve Velké síni díky tomu panovala pokleslá a napjatá atmosféra, jako by většina přítomných každou minutou očekávala další katastrofu. Ale s takovými tupouny, jako byla Alvinova partička, to podle všeho moc nehnulo.

„Jenže vás se prostě nejde zbavit, co? Jako toho srábka, co mu přeskočilo.“

Po jasné narážce na svou osobu, jeden ze dvou nejmenovaných, a přesto uznávaných vůdců jejich Třídy jen otočil na další stránku. Zato Lionel zaskřípal zuby, až se po něm překvapeně otočila.

„Máte zasraně dlouhou životnost. Ostatně co čekat od zrůd jako vy,“ přisadil si znovu první provokatér a vzápětí ho vystřídal kamarád.

„Hej, ty! Ty sem patříš snad ještě míň než všichni ostatní, ne? Neměli by tě zavřít? Prý jsi měl úplně vymytou kebuli!“

Isidora netušila, kde tu informaci sebrali. Noční Třída se před ostatními čím dál víc uzavírala do sebe a dost pochybovala, že by po škole někdo z jejích spolužáků roznášel drby.

K dalšímu přemítání už se nedostala. Ucítila jemný závan známého pánského parfému, jak se kolem ní prosmýkl Lionel a v příští vteřině vrazil tomu týpkovi, co se nejvíc navážel do Kendalla, obličej do talíře. Překvapená tou prudkou reakcí zůstala hledět, jak mu zkroutil jednu ruku za záda a nahnul se k jeho uchu.

„Milerád ti vymyju tu tvoji, hajzle,“ ozvalo se z Lionelových úst vzteklé zasyčení.

V příštím okamžiku vyskočil na nohy Smith a zamířil hůlkou Lionelovi na hlavu: „Okamžitě ho pusť, násosko!“

Už se zvedala z místa, když naproti ní dopadly na stůl opuštěné noviny a do krku Alvina Smithe se zabořila špička jiné hůlky, té Kendallovy.

„Být tebou, zklidním se, chlapečku,“ oznámil mu s dost děsivým úsměvem.

Isidora znovu dosedla a nechápavě celou scénu pozorovala. Ti dva se právě zastali jeden druhého…

„Dost!“ práskl nad hlavami celého zmijozelského stolu, podél nějž už i další studenti tahali hůlky z kapes, hlas jejich poloupíří učitelky. „Co to vyvádíte? Pomátli jste se?!“

Corvus se k nim přihnala ve zlomku vteřiny a zbytek osazenstva Síně jen poulil oči, jak rychle se všechno odehrávalo.

„Hůlky dolů, okamžitě! Lioneli, pusťte ho!“

S opovržlivým zasyknutím a okatou neochotou Lionel povolil sevření. Zmijozelský rejpal se okamžitě hrozivě rozkašlal a snažil se dostat nějakou rýži ven z plic. Kendall od Smithe sice odstoupil, ale svou hůlku neskláněl. Očividně proto, že Smith stále mířil na Lionela na opačné straně stolu, který ho spaloval pohledem.

„Tak bude to?“ prskla Corvus takovým způsobem, že se určitě tak půlce mladších žáčků zježily chloupky na krku.

Na to pozvednuté hůlky konečně klesly, ovšem jak si Isidora stačila všimnout, Kendallova o zlomek vteřiny později než Smithova.

„Když nás vaši studenti napadnou, budeme se bránit,“ vyštěkl Alvin nasupeně.

„Nehrajte mi tu pitomce, Smithi,“ odsekla poloupírka rázně. „Je mi jasné, že jste zase provokovali. Opakovaně vás všechny upozorňuju na to, že žádné bezdůvodné potyčky se nebudou tolerovat!“

„Vše v pořádku, Margaret?“

To už se na scénu připojila i ředitelka školy s tak vážným výrazem ve tváři, že i Lionel se přestal šklebit.

„Merlin-žel ne, paní ředitelko. Není v pořádku, když se mí studenti neumějí chovat! Máte školní trest, všichni tři. Sednout!“

Corvus probodávala Kendalla i Lionela pohledem, dokud se nevrátili na svá místa. A nepřestávala je pozorovat ani od učitelského stolu, přestože o něčem diskutovala s McGonagallovou. Dusno u zmijozelského a vlastně i u ostatních stolů by se dalo krájet. A Isidoře vrtalo hlavou, co to sakra mělo znamenat…

***

 

„Proč ses nechal včera vyprovokovat?“

Lionel už poněkolikáté zuřivě cvakl na zapalovači, ale malý plamínek se ne a ne objevit. Švihnul s tím krámem o zem a hrabal se po hůlce, když se mu před očima objevil Kendallův zapalovač.

Připálil si a pořádně potáhl.

„Dík,“ zamumlal, vyhýbaje se zkoumavému modrému pohledu. „Prostě už mě to štve.“

„To mně sice taky, ale slíbili jsme přece…“ nadechl se jeho přítel k přednášce.

„Já vím!“ skočil mu do toho. „Jenže si vyskakujou až moc. Isidora zmiňovala, že Alia kvůli nim dokonce brečela. Měli bychom jim dát pořádnou lekci. Všem.“

„Hmm… Spíš jsi vyletěl, protože se naváželi do mě,“ reagoval na to Kendall klidně.

Šlehl po něm pohledem, odvrátil se od toho vědoucného výrazu a opřel se lokty o zábradlí.

Z můstku měli jako na dlani jižní školní pozemky i velkou část Zapovězeného lesa. Ze zatažené oblohy zase sněžilo. Díky tomu pochmurnému počasí mohli mnohem častěji opouštět ochranu školních zdí i ve dne, ale toho bílého svinstva už byly všude tři prdele.

„A co?“ zaprskal nakonec. Stejně nemělo cenu to popírat. Po tom všem, čím si Kendall prošel, prostě nehodlal nečinně sedět a poslouchat nějaké debilní kecy.

„Nebylo to zrovna nenápadné,“ podotkl jeho přítel.

„Tys tomu taky nedodal, chytrolíne,“ připomenul mu uštěpačně jeho vlastní reakci.

Kendall si povzdechl: „To je fakt,“ uznal tiše a opřel se o zábradlí těsně vedle něj. „Ale potěšilo mě to,“ pronesl pak nečekaně.

Lionel úkosem postřehl, jak se u toho neúspěšně snaží zakrýt úsměv. Žduchl do něj loktem.

„Laskavě se tak nekřeň,“ zafrkal. „Příště si můžeš bránit svoji pověst sám.“

Na to se Kendallův úsměv jenom rozšířil: „To ne, ty u toho líp vypadáš.“

Přetočil oči: „Tak tomu říkám laciná lichotka.“

*

Ani jeden z nich si v zápalu veselé debaty nevšiml světlovlasé postavy dole pod mostem. Isidora se sice bořila až po kolena do studené závěje, ale to jí v tu chvíli nemohlo být víc jedno. Hleděla jen na ty dva nahoře, jak se na sebe usmívají, obočí nechápavě a zlobně stažené.

***

 

Lionel otráveně hleděl na nevýživný soupis testových otázek a zvažoval, jestli má cenu riskovat další trest tím, že by si vytáhl hudební přehrávač.

Zkontroloval stav za katedrou. Corvus se tam hrbila nad nějakými lejstry a vypadala dost zmoženě a napjatě. Ten test jim beztak zadala jen proto, aby se s nimi nemusela opruzovat. Ale aspoň byla ve škole a vedla hodinu. Na rozdíl od jejich druhé učitelky.

S povzdechem si protáhl ruce nad hlavou. Bez hodin s Feles bylo vyučování děsná nuda.

Poloupírka ovšem nebyla až tak mimo, jelikož do něj vzápětí zabodla ostrý pohled: „Copak, Lioneli? Něco se vám na tom testu nezdá?“

Zamračil se a spolkl první odpověď, se kterou by jí hodil na stůl zmuchlanou papírovou kouli.

„Co je s Feles?“ zeptal se místo toho.

Ve Třídě to zašumělo. Tohle téma zajímalo i ostatní víc než stupidní teoretické otázky. Corvus na něj chvíli nehybně civěla.

„Jak už jsem řekla, musela si vzít nečekaně dovolenou. Víc vás nemusí zajímat.“

Otevřel ústa, aby ji s takovou odpovědí pěkně odpálil, když ho předběhl zezadu Kendall: „Jen o ni máme starost… Je v pořádku?“

Pohled poloupírky se přesunul na něj a podstatně změkl. Její přísně stažené rysy se protáhly a tužku v prstech sevřela o dost pevněji. To Lionelovi stačilo. S Feles se rozhodně něco dělo.

„Věřím, že ano,“ pronesla Corvus tiše. „Nemůžu vám říct nic víc. A teď se zase věnujte testu.“

Lionel se skoro rozesmál. Prý věnovat se testu. Měli by trénovat bojovná a obranná kouzla, a učit se, jak rozpoznat démony. Vzhledem k tomu, co se dělo venku…

O krvavých masakrech na britských ostrovech se prý mluvilo už i v Asii. Lamideovi démoni řádili jak černá ruka, a obuli se do všech, mudly nevyjímaje. Čarodějové se tvářili, že víc aktivity proti němu a Bratrstvu už snad ani nedokážou vyvinout. Podle všeho začali do obrany zapojovat i civilisty mimo Ústředí a Odbor Lovců. Brali na pomoc každého, kdo byl plnoletý a ochotný podstoupit to riziko. Navíc všem vnucovali nějaké tetování, které prý fungovalo proti posednutí démonem. V nemocnici u Munga se zakázaly návštěvy a Ministerstvo kouzel hlídala ve dne v noci jednotka speciálně vyčleněných bystrozorů.

Do mudlovského bulváru nejprve unikla zpráva o masakru bradavických studentů, ve které byla jejich škola podána jako zvláštní ústav a následoval ji děsivý článek o vyvraždění celé vesnice nějakými šílenci s černýma očima. Jakmile se začalo i v seriózní televizi mluvit o nákaze, která dělá z lidí vraždící šílence, Brity zachvátila panika. Zaplavili letiště a nádraží ve snaze dostat se ze země.

O tom všem Lionel věděl jen díky Kendallovu pravidelnému kontaktu se sestřenkou, která mu tyhle novinky hlásila dost dopodrobna. Samotné Bradavice se totiž před vnějším světem uzavřely natolik, že ani nevěděli, jestli Corvus dokáže protlačit přes ředitelku jejich příští ´výlet´ domů.

V neposlední řadě se taky proslýchalo, že potyčky mezi upírskou komunitou a členy Bratrstva po sobě nechávaly čím dál delší krvavou stopu z nevinných obětí. A oni tu mají sedět na zadku a potit se u testíků?

Nech ji, ozval se mu v hlavě Kendall, jak poznal, že chce protestovat. Je vidět, že toho má na sobě naloženo už tak dost.

Může si za to sama, odporoval nazpátek. Bere nás jen jako neužitečná děcka. Nejsme neschopní a mohli bychom pomoct. Kdyby nám řekli o tom, co se všechno děje…

Trpělivost, Lio. Mám takový dojem, že na to nakonec stejně dojde, usoudil pochmurně Kendall.

***

 

Za zamlženým sklem vysokého okna poletovaly sněhové vločky v šíleném tanci, chvíli rychlém, pak zase velmi pomalém, dopadající na zem a připojující se k téměř metrové vrstvě sněhu na nádvoří.

Isidora, krytá zastíracími kouzly i magií neviditelnosti, tohle zimní představení pozorovala dost znechuceně. Sněhová záplava neměla konce a všichni studenti byli prakticky uvězněni na hradě. V kombinaci s novými bezpečnostními opatřeními nebylo divu, že měla Corvus problémy udržet jejich návštěvy doma na více méně pravidelné úrovni. Ona sama už v sobě cítila vzrůstající hlad. Krev tepající v žilách jejich spolužáků z koleje ji dráždila, členové Noční třídy jí lezli na nervy a k tomu navíc jejich vzácní upíří šéfové – Lionel a Kendall.

Nedokázala pochopit, jaký vztah mezi sebou ti dva mají. Co je viděla na tom mostě, jak se spolu normálně baví a dokonce smějí, nedokázala se myšlenek na ně zbavit. Ta scéna jí doslova převrátila mysl naruby. Začala je nenápadně pozorovat, ale byli dobří, až příliš dobří v předstírání. Nevšímali si jeden druhého, fungovali před ostatními stejně jako vždycky. Ale ona věděla. Věděla, že je mezi nimi něco zvláštního. Cítila to jako horečné chvění ve vzduchu.

Jejich klany se nesnášely po staletí, vzájemná nenávist časem nevyprchávala, ale sílila. A ti dva se mimo oči ostatních chovali jako… Kamarádi? Jak a kdy k tomu u všech upírských bohů došlo?

Dráždila ji nevědomost, a byla odhodlaná zjistit, co skrývají. Vadilo jí i to, že byl Kendall Lionelovi podle všeho mnohem blíže než ona sama. Zvlášť poté, co mladému Gor´namovi projevila svůj zájem. Bavil se s ní jenom minimálně a velmi opatrně. Předtím byl v její přítomnosti v pohodě…

Zlostně semkla rty k sobě a znovu zbystřila sluch, jestli z chodby, která vedla ke zmijozelské společenské místnosti, neslyší nějaké zvuky. Zatím tam panovalo jen ticho.

Jednou je neviděna přistihla, jak se oba v noci po vyučování někam vypařili. Od té doby hlídkovala každou noc po půlnoci a trpělivě čekala.

Musela vědět, co mezi nimi je. Prostě musela.

Její upíří uši zaslechly nějaký šepot a krátký smích. Že by?

Posunula se od okna kousek dál, aby její postava náhodou někde nevrhala stín a přitiskla se těsně ke zdi. Pod těmi kouzly ji neměli šanci vycítit.

Nemusela čekat dlouho a zpoza ohybu chodby se vynořili dva mladí upíři, jdoucí bok po boku tak, že se občas vzájemně dotkli rameny.

„Kde myslíš, že by mohla být?“ nadhazoval právě tichým hlasem Lionel.

„Feles? Netuším,“ pokrčil Kendall rameny. „Ale chovala se v poslední době divně.“

„Myslíš tu její únavu?“

„Nejen to. Byla nesoustředěná, roztěkaná… Jako by byla myšlenkami někde úplně jinde.“

„Máš recht. Určitě se zas navezla do nějakého průseru,“ zahučel Lionel.

Prošli bez zastavení kolem místa, kde se Isidora schovávala a kráčeli dál chodbou.

„Těžko jí nějak pomůžeme, když ani netušíme, o co jde,“ reagoval Kendall a pak oba zahnuli za další roh.

Isidora chvíli počkala, než se neslyšně vydala za nimi. Dostala se až ke vchodu na astronomickou věž, kde se zmateně zastavila. Nikde ty dva neviděla, ani neslyšela.

Už chtěla nakouknout do příčné chodby, když k ní dolehlo nějaké cvaknutí a došlo jí, že vyšli nahoru. Spěšně, ale co nejtišeji se vydala po nekonečných schodech. Když ucítila jemný závan cigaretového dýmu, zpomalila a opatrně vystoupala až na dolní část z nejhořejšího patra. Neslyšela je, ale věděla, že tam jsou. Musela ukročit trochu stranou, aby jí schody, které vedly dál na vrchol, nezacláněly ve výhledu. A to, co uviděla, jí vyrazilo dech. Ztuhla jako solný sloup a jen zírala na dvojici líbající se u zábradlí jedné z vyhlídek.

Když pominul první šok, vzedmula se v Isidoře vlna odporu. Vzpomněla si, jak se od ní Lionel tehdy odtahoval… Takže on dal přednost jinému upírovi místo ní? Upírovi! Ne jiné upírce.

Takové ponížení. Jako by jí tím ti dva vrazili facku. Chybělo jen málo a nechala by se ovládnout vztekem. Nikdo ji nebude takhle ponižovat, nikdo.

Nakonec se s obrovským úsilím odvrátila od pohledu na vášnivý polibek, ze kterého se jí zvedal žaludek, a spěšně seběhla z astronomické věže zase dolů.

Musí si to pořádně promyslet. S chladnou hlavou. Takhle to rozhodně nenechá. Vždycky dostala to, co si zamanula a nehodlala dopustit, aby byl Lionel Gor´nam první výjimka.

466 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Krev pro Tebe

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář