Část sedmá – I. Ztráty

ČÁST SEDMÁ

Moje krev, tvoje krev

 

Everything is alright

Since you came along

And before you

I had nowhere to run to

Nothing to hold on to

I came so close to giving it up

And I wonder if you know

How it feels to let you go

 HURTS – Stay

 

 

I. Ztráty

*************

 

„Fantastická zvířata a kde je najít[1]? Je to aspoň zajímavý?“

Uvelebil se v tom nejzazším koutě, s nohama zapřenýma o vedlejší křesílko a objemnou bichli si nechal po vzoru jisté prodavačky levitovat přímo před sebou, ale stejně se našla osoba, kterou ani tahle jeho okatá neochota komunikovat s okolím neodradila.

„Jinak bych to asi nečet,“ zavrčel zpoza knihy, aniž by jen otevřel oči.

Bylo mu u zadku, kde všude se nacházely všechny ty ohavné nebo roztomilé potvory. Neměl prostě na nikoho náladu.

Sice souhlasil s návrhem svého opatrného spolužáka, parťáka a přítele v jednom, aby na nejbližší dobu radikálně omezili ´randění´ po hradě, ovšem neuměl si představit, jak moc velký opruz to bude. Dobrovolně se vzdali času, který spolu trávili o samotě, a děsně mu to chybělo. Jenže dokud neměli jistotu, že se dokážou stoprocentně vyhnout jistým zkoumavým očím, nesměli to riskovat.

„Koukám, že jsi v náladě,“ pokračovala vtíravě přesně ta osoba, kvůli které se právě příšerně nudil.

Otráveně zaklapl knihu a zabodl do culící se Isidory pohled. Nejradši by jí vpálil do ksichtu, aby se mu laskavě nepletla do už tak komplikovaného vztahu s rádoby úhlavním nepřítelem. Bylo mu naprosto jasný, proč se tak cení. Nejspíš si domýšlela, že je tak kyselý, protože už dostal kopačky.

„A ty se moc staráš,“ procedil mezi zuby, sesunul nohy ze stolku a vyskočil do stoje.

Isidora nakrčila nos: „Nic jsem ti neudělala.“

Právě že udělala, ty mrcho! skoro na ni zavrčel nahlas.

Raději se otočil k odchodu, ale udělal sotva krok, když od vstupu do společenské místnosti zaznělo rachocení a vzápětí dovnitř naběhla Corvus způsobem, který přiměl skupinku štěbetajících studentek u krbu vyjeknout leknutím.

Jejich profesorka byla celá rozevlátá a její oči nepřirozeně rozšířené. Skoro smykem zastavila až těsně před ním a Isidorou.

„Naše sídlo v lese napadli démoni,“ vyrazila ze sebe chraptivě bez jakéhokoli úvodu. „Pokud vezmete na vědomí, že nemůžu zaručit vaši bezpečnost, můžete jít se mnou. Potřebujeme veškerou pomoc, ale nikoho mladšího brát nechci. Jen vás dva nebo Kendalla.“

Několik vteřin na ni oba jen šokovaně zírali.

„Nebudu vás nutit, ale jestli chcete pomoct, musíme jít hned,“ promluvila znovu Corvus naléhavě, když neodpovídali.

Lionel se konečně otřepal z prvního šoku a zamračil se: „A co bystrozorové? Proč…?“

Poloupírka ho neurvale přerušila: „Už jsem požádala o pomoc, ale než tam dorazí, může být pozdě!“

No jo… Proč by se nám taky čarodějníčkové nějak hrnuli pomáhat, pomyslel si kysele.

„Já jdu,“ ozvalo se po jeho levé ruce rozhodně.

Docela překvapený kouknul po Isidoře. Na její tváři už nebylo po nějakém úšklebku ani památky. Byla bílá jako papír a spodní ret se jí chvěl.

„Jsou tam moji rodiče,“ dodala přiškrceně.

A do hajzlu… Tahle noc bude nejspíš stát fakt za hovno, usoudil pesimisticky. I když… Pokud by na nevrlého démona narazil nějakou krásnou náhodou jeho narcistický strýček, bylo by to dost zásadní vylepšení situace.

Corvus jen chápavě přikývla a pak přesunula zrak na něj.

„Dojdu pro Kendalla,“ prohlásil rázně dřív, než stačila znovu otevřít ústa a svižně vypálil směrem k ložnicím. Nic veselého je tam určitě nečekalo, ale když už nic jiného, aspoň tu nebude sedět jak pecka.

*

Vzal sis s sebou vůbec hůlku? ozvalo se mu v hlavě ostražitě, když přikrčení před mrazem a větrem čekali na to, až poloupírka dokončí zaklínadlo na oškubaném polštáři, který jim měl posloužit jako přenášedlo.

Sekl po Kendallovi pohledem: Za koho mě máš jako? Za tupohlavce?

Za podezřele natěšeného upíra. Jsou to démoni, Lio. Všem nám půjde o krk a ty působíš, že se nemůžeš dočkat.

Přeháníš, odpálil okamžitě. Říká se tomu zdravé sebevědomí. Stejně si potřebuju trochu protáhnout kostru.

Jestli si nedáš pozor…

Nesýčkuj, Kenny, skočil mu do toho. Já už ty parchanty potkal a vím, že s nima není prdel.

Kendall nevypadal, že by ho to moc uklidnilo, spíš naopak.

Lionel si ověřil, že Isidora je pořád soustředěná na čarování Corvus a nenápadně na něj mrknul: A navíc jdeme přece společně.

Jeho příteli trochu poklesla ramena, jak ztěžka vydechl: To ano, ale…

Tak snad dáš na můj krk pozor ty, ne?

Až v tu chvíli Kendallovi konečně zmizel z obličeje ten vytřepaný výraz: To se můžeš vsadit.

*

Lionel byl bytostně přesvědčený, že neexistuje děsnější způsob cestování než přemisťování. Přenášedlo ho však rychle vyvedlo z omylu.

S pocitem, že mu během průletu kvílícím tornádem někdo čmajznul plíce, dopadl na tvrdou podlahu jeskynního komplexu a nebýt Kendallovy ruky, která ho podepřela, fláknul by sebou o zem. A na to, aby se po tom děsném zážitku aspoň trochu vzpamatovali, vůbec nedostali prostor.

Štít! zaduněl mu hlavou Kendallův hlas dřív, než se stačil aspoň rozhlédnout kolem.

Hejno černých stínů se odrazilo od zlatě zářící kupole, kterou nad sebou vytvořili pomocí spojení pentagramu Corvus a jejich obranných štítů. Proti tomu množství by normálně nejspíš neměli šanci, ale záplava démonů jen přeletěla nad nimi směrem k východu, jako by je honil ven sám Lamideus. A následovali je další, po jednom i ve skupinkách.

S hůlkou vztaženou jen nechápavě zíral na ten překvapivý úprk.

Že by si to rozmysleli? podotkl pochybovačně.

Spíš doufám, že jsme nedorazili pozdě, okomentoval to Kendall pochmurně.

Od podivné podívané se jako první odtrhla Corvus a bezohledně zalila zelenou kletbou odporně slintajícího upíra, který se nečekaně vynořil za jejich zády z příčné chodby. Upírovy černotou zalité oči se vytřeštily, než vyhasly nadobro. Démoni očividně nezaháleli.

„Držte se při sobě!“ rozkázala jejich učitelka nesmlouvavě ještě dřív, než tělo vůbec padlo k zemi. „Neváhejte, a když budete moct, Posedlé zabijte.“

Trochu šokovaně se po ní podíval, ani Kendallovi se ten pokyn nelíbil a Isidora se tvářila až vyděšeně.

„Posedlí upíři jsou rychlejší než normálně,“ vydechla Corvus a znělo to dost poraženecky. „Na nějaké vymítání nemáme čas a Ďáblovu past neumíte. Je to buď oni, nebo my. Rozuměno?“

Všichni jen beze slova přikývli. Na to se nedalo nic namítat.

*

Z následující půl hodiny si toho Kendall moc nepamatoval.

Pohled na černotu bez bělma v očích posedlých upírů či na prapodivně vřeštící kouřové stíny mu zrovna sebejistotu nedodal. Spíš se mu v povědomé reakci při vzpomínce na jeho nepěkný zážitek u Bratrstva krve svíralo hrdlo i žaludek.

Kdyby byl sám, nejspíš by se na to vykašlal a utekl nejbližším východem. V dané situaci, kdy démoni podle všeho posedli dobrou čtvrtinu upírů v sídle, by se to těžko dalo považovat za zbabělost. Jenže měl po svém boku Lionela. A když už nic jiného, odhodlání krýt mu záda udrželo jeho ruku s hůlkou klidnou.

Corvus měla pravdu. Sám by se proti posedlým upírům rozhodně neubránil. Jenže byli dva, a ne nadarmo společně dlouhé měsíce trénovali. Mohli se spolehnout nejen na své instinkty a bojové zkušenosti, ale hlavně jeden na druhého. Takže zatímco Corvus postupovala opatrně vpřed s Isidorou, oni dělali zadní voj a dařilo se jim odrážet útoky Posedlých jednoho po druhém. Jen u toho nesměl moc přemýšlet nad tím, že v nejednom případě připravil někoho o život…

Létaly kolem nich kletby, ze zdí a stropů se drolilo kamení a pod nohama jim křupaly kosti jejich soukmenovců, kteří už padli řádění v hlubinách sídla za oběť. Ale stále to vypadalo, že armáda démonů, která na ně tak nečekaně zaútočila, před něčím prchá. Sotva sestoupili o patro níž do hlubin sídla, tak se po pár potyčkách kolem nich rozhostilo podezřelé ticho.

Napjatě stáli a naslouchali, vysílali své smysly vpřed a pátrali. Ale démoni byli pryč a posedlí upíři mrtví. Stejně jako spousta těch, kdo sídlo bránili, ať už s hůlkou v ruce nebo bez ní. Kendall by si nepomyslel, že někdy v životě uvidí koberec z kostí…

Zrovna když usoudili, že jim žádné další akutní nebezpečí nehrozí, zpoza ohybu chodby se nečekaně vynořil poněkud omlácený upír se špinavě blond vlasy, ve kterém rozpoznal Serpense. On i Lionel sehraně znovu vztáhli hůlky, ale vzhledem k tomu, že si Corvus s upírem padla kolem krku, usoudili, že Posedlý asi nebude.

Po zběžné obhlídce nejbližších chodeb a místností se vyčerpaně svezli na podlahu a Corvus se radši hned jala kontrolovat jejich fyzický stav. Neobešli se bez pohmožděnin a šrámů, ale žádný z nich na tom nebyl tak špatně, aby potřeboval krev.

Bystrozorové se samotným Harry Potterem v čele samozřejmě dorazili, až když už bylo po všem. Jak jinak. Vypadalo to, že jejich drahý Vznešený Třináctý vytáhl na ty černoušky nějaký fígl, kterým je poslal do patřičných mezí. Panu Potterovi se moc nelíbilo, že se danou možností obrany nepochlubili dřív, a to bylo tak všechno, co z jejich rozhovoru pochytil. Třináctý pak totiž odplachtil pryč i s Potterem, který kráčel v jeho patách tak těsně, div Vznešenému nešlapal na plášť.

Isidora chtěla pátrat po svých rodičích, ale Corvus to razantně zamítla z důvodu bezpečnosti a všechny je odpřemisťovala zpátky do poklidných nočních Bradavic, ve kterých ještě nikdo ze studentů neměl tušení, že tentokrát to byli jejich nenávidění upíří spolužáci, kdo se stali terčem Lamideova útoku.

***

 

Trvalo to celé dva dny, ale nakonec se zpráva o masakru v sídle nemrtvých přece jen dostala na titulní stránku Denního Věštce. I když Kendallovi přišlo, že skutečné ztráty v řadách upírů dost nadlehčili.

Každopádně to trochu napomohlo ke změně postoje většiny lidského studentstva v Bradavicích a nevraživosti vůči Noční třídě znatelně ubylo. Ne že by to nějak řešili, řádění démonů v sídle se všech malých upírků citelně dotklo a většina obviňovala z neschopnosti čaroděje, kteří měli u vchodů do sídla vytvářet ochranné pentagramy.

Kendall si nebyl jistý, na koho by měli v tomhle případě házet vinu. Spíš mu to zavánělo jako podraz z vlastních řad, přinejmenším z toho, co zaslechl z rozhovoru mezi Corvus a jejím partnerem Serpensem ještě v sídle. Nadával na nějakou bývalku Lupuse Antrána, který při obraně sídla padl, a používal při tom dost nevybíravé výrazy. Ale nikdy nebyl na roznášení drbů, takže se svým spolužákům do pochmurných diskuzí nepletl.

Obecná nálada po víkendu byla díky tragédii v sídle pod bodem mrazu a v nejbližší době to nevypadalo na nějaké zlepšení. Snad až jen na jednu věc – Corvus už jim hlásila, že by se měla Feles vrátit k jejich vyučování. I když vyloženě nadšeně se u toho oznámení netvářila.

Jeho smysly zachytily auru přibližujících se upírek a pohled mu utekl ke dveřím ještě dřív, než se vůbec otevřely. Všichni v učebně do jednoho zmlkli, když vešly jejich dvě vyučující. Feles mířila ke katedře dva kroky za Corvus a on i zbytek Třídy ji cestou provázel šokovaným pohledem. Nikdo na jejich příchod nic neřekl, ani neodpověděli na pozdrav Corvus. Na to je až příliš vyvedlo z míry, jak jejich mladší učitelka působila.

Feles se neobjevila ve škole týden, přesněji celých devět dní, ale vypadala jako by mezitím zestárla přinejmenším o pět let. Záplava vyčarovaných černých vlasů jí padala do tváře, nezvykle se hrbila a z každého kroku na ní byla znát únava. Působila tak sklesle a zraněně, až se divil, že ji Corvus radši neposlala zpátky domů. Podle jejího výrazu, když se postavily před Třídu, o tom i docela uvažovala.

„Všichni víte, co se během víkendu stalo,“ promluvila Corvus vážně, zatímco mladší upírka vedle ní jen hleděla do země. „V našem sídle se potýkají s obrovským zmatkem a já i Feles máme spoustu dalších zodpovědností kromě školy. V rámci možností chceme udržet normální průběh výuky, s tou změnou, že se zaměříme na specifický okruh kouzel, který by vám měl pomoci v případě, že se střetnete s démony či Posedlými.“

To brzo… ozval se Kendallovi v mysli známý hlas.

Lepší pozdě než vůbec, usoudil suše. Nedivil se, že s tím do teď váhali. Naprostá většina žáků v Bradavicích byla přese všechno jen děti. Učit je zabíjet, i když se jednalo o démony, bylo vedení školy i Ministerstvu kouzel určitě dost proti srsti.

„Vzhledem k situaci je možné, že vás rodiče budou chtít vzít ze školy domů,“ pokračovala Corvus. „Zatím jsme žádnou takovou žádost neobdrželi, ale pokud ohledně odchodu z Bradavic kontaktují přímo vás, tak nám to prosím oznamte dopředu. Zpřísnila se i bezpečnostní opatření, tak ať se to stihne zařídit… Nějaké dotazy?“

Odpovědí jí bylo jen hluboké ticho.

„Výborně… První dvouhodinovku máte s Feles, tak se snažte.“

Na to poloupírka s klapáním podpatků opustila spěšně učebnu. Feles zvedla hlavu, až když se za ní zavřely dveře a přeletěla Noční třídu neurčitým pohledem zpoza brýlí.

„Předně se všem omlouvám za svou nepřítomnost během posledního týdne. Budu se vám to snažit ze všech sil vynahradit,“ pronesla tichým a vážným hlasem.

Zaraženě na ni hleděl a nebyl ani zdaleka jediný. Na takový přístup nebyli u Feles zvyklí.

Ta vypadá, že se jí v posledních pár dnech dařilo ještě míň jak nám, usoudil Lionel.

Taky mám ten dojem, souhlasil pochmurně.

„Zaměříme se na cokoliv, co vám pomůže ubránit se démonům. U každého na co budou stačit jeho schopnosti. Smrtící kletby, zaklínání v latině, pentagramy. Výuka se zaměří tímhle směrem i u vašich spolužáků. Pokud budete potřebovat s něčím zvlášť poradit nebo vám něco nebude jasné, řekněte to hned. Mimo vyučování ve škole spíš nebudu, než budu. Tak ať neztrácíme čas.“

„Když už jsme ho ztratili tolik jen tím, že ses na týden vypařila, že?“ ozvala se Isidora velmi nepříjemně.

Feles zaměřila na blondýnku absolutně nevýrazný pohled a on měl co dělat, aby zůstal zticha a nedoporučil Isidoře, aby sklapla. Jejich učitelka měla očividně spoustu jiných starostí na to, aby jízlivým připomínkám věnovala nějakou energii.

Nikdo z nich neměl tušení, co se s Feles celou tu dobu dělo a neměli právo jí něco vyčítat. Byl přesvědčený, že pokud by mohla dorazit do sídla pomoct odrazit útok démonů, udělala by to. Jenže tam vůbec nebyla, takže jí v tom něco vážného muselo zabránit, stejně jako v účasti na vyučování.

„Prostě co nejvíc využijeme času, který máme. Nedá se pořádně říct ani to, co se bude dít zítra, takže nám nic jiného nezbývá,“ pronesla jejich vyučující tónem, ze kterého Kendalla skoro zamrazilo. „A začneme hned. Se smrtící kletbou. Tu byste měli využít jen v nejzazším případě, když nebudete mít jinou možnost. Zabijete totiž nejen démona, ale i jeho hostitele. Mám v kabinetu nahoře připraveny dvě krabice… Mohl by pro ně prosím někdo dojít?“

Nejprve se nikdo nepohnul. Většina Třídy byla očividně příliš vykolejená ze změny, která se s jejich učitelkou udála, než aby reagovala. Ale jemu to nedalo, zvedl se z lavice a beze slova zamířil dopředu. Všiml si, jak po něm někteří udiveně koukají, ale bylo mu jedno, co si kdo myslí.

Promiň… ozvalo se nečekaně v jeho mysli jen zlomek vteřiny předtím, než se mu v cestě objevila noha ve stylové botě. Až ho překvapilo, že Lionel dokázal využít situaci ke komedii pro Isidoru. Velmi neelegantně se zapotácel, ale od pádu se lehce uchránil a otočil se k sedícímu upírovi, na jehož tváři hrál dost ošklivý úšklebek. Isidora sedící ve vedlejší lavici je obezřetně pozorovala.

„To jsem netušil, že jsi dokonce vlezdořiťka, Rowanne,“ prskl po něm Lionel.

Měl co dělat, aby se vzhledem k jejich reálnému vztahu tomu prohlášení nezačal smát a Lionel byl na tom podobně. Taky by si podobné urážky mohl víc promyslet.

Mírně se k němu naklonil: „Lepší než buran jako ty, Gor´name,“ oznámil mu klidně.

Lionel se postavil skoro rychleji, než stačil uhnout. Na zírající Isidoru už tak neviděl, zato na Feles ano. Ta se zatím nepohnula od katedry a jen je oba pozorovala. Noční třída po nich házela napjaté a mnohdy i nechápavé pohledy. Nebylo divu, už dost dlouho se mezi nimi žádná roztržka nekonala. Jenže neměli zrovna na výběr.

„Máš odvahu mi to slovo zopakovat? Nějak jsem to nepostřehl,“ protáhl Lionel vyzývavě.

„Buran,“ zopakoval poslušně a pokrčil u toho rameny.

V příští chvíli mu přistála na tváři Lionelova pěst. Ovšem dost se krotil, takže to skoro necítil. On sám se taky nedokázal přimět, aby to protiútoku vložil víc úsilí a mladší upír se jeho úderu snadno vyhnul.

Pak ho Lionel popadl za košili a ve vzájemném sevření se odpotáceli do zadní části učebny. S rachotem přitom porazili jeho prázdnou lavici, což tomu přidalo aspoň trochu realističnosti, když už nic jiného.

„Přestaňte,“ roznesl se učebnou chladný hlas, který museli logicky ignorovat.

Soustředili se jen na to, aby jejich rvačka působila věrohodně a… doufali, že je v tom Feles dlouho nenechá. Nenechala. Hlasité prásknutí je dost nešetrně oddělilo od sebe a každého poslalo obloukem k jedné zdi. Na rozdíl od nich se s tím Feles nemazala. Když se otřeseně posbírali a zvedli hlavy, zjistili, že jejich učitelka stále stojí v nezměněné pozici u katedry s tou drobnou změnou, že má v ruce hůlku.

„Řekla jsem – přestaňte,“ zasykla velmi nepříjemným tónem. „Předpokládala jsem, že touhle dobou už budete mít dost rozumu v hlavě na to, abyste tyhle nesmyslné půtky odložili na vhodnější dobu. Oba zpátky na místa, hned. Zajdu si pro ty krabice sama.“

Až ho to mrzelo, ten její vyčítavý tón. Odvrátila se od nich, aniž by jim věnovala jediný další pohled.

Když se oba konečně postavili, sehraně se propálili očima a Lionel na něj ukázal velmi sprostý posunek. Pak odpochodoval ke svému místu, zatímco on si šel dát do kupy svou lavici. Jenom Isidora se tvářila spokojeně. A o to jim ostatně šlo.

*

„Sami tu kletbu prosím na ničem a na nikom nezkoušejte. Že jste jí schopni všichni, to už víte, a pro tuto chvíli to stačí. Za úkol si procvičujte ten tvar pentagramu,“ zakončila Feles pekelně náročné vyučování a vzápětí zabodla pohled do něj a Lionela. „Rowann a Gor´nam zůstanou. Ostatní mohou jít.“

No, jak jinak, odfrkl si Lionel.

Mně bylo jasné, že to nenechá jen tak.

Feles vyprovodila významným pohledem Isidoru, která se ke dveřím odnesla jako poslední, a hůlkou za ní zavřela. Pak si sundala brýle z nosu a podívala se z jednoho na druhého.

„Přihodilo se něco, zatímco jsem tady nebyla?“ zeptala se jich jako vždycky zpříma.

Lionel si založil ruce na hrudi a zachmuřeně jí bez reakce opětoval pohled. I Kendall váhal. Nechtělo se mu Feles s jejich potížemi otravovat. Ne když vypadala takhle.

„Nikdo nás nemůže slyšet, tak ven s tím,“ naléhala na ně neoblomně. „Proč zase ta komedie?“

Lionel se otočil a tázavě se na něj zadíval. Zaváhal, ale nakonec krátce přikývl. Pokud jim někdo mohl poradit nebo pomoct, byla to Feles.

„Isidora zjistila, že spolu něco máme a teď nás tím vydírá,“ začal kysele Lionel. „Chtěla po Kendallovi, aby mi dal kopačky, jinak že nás napráská.“

Feles pozvedla obočí: „Proč? Co by tím získala?“

„Prý si musí co nejdříve vybrat partnera, jinak jí rodina někoho určí,“ vystřídal Lionela ve vysvětlování. „A ona chce Lia…“

„A Bulagražel je jí jedno, že s ní nechci nic mít,“ rozhodil rukama jeho přítel.

„Tak teď předstíráme, že je na mě Lionel naštvaný.“

„Což je dost otrava,“ podotkl zase mladší upír kysele.

„Ale nedala nám jinou možnost.“

„Nebýt jejích praštěných rodičů, možná by nám i dala pokoj.“

Feles se trochu zarazila: „Rodičů?“ zopakovala tiše. „Copak ona vám nic neřekla?“

„O čem?“ zeptal se.

„Její otec byl jednou z obětí při masakru v sídle. Ví to od včerejška, mluvila s ní Corvus.“

„To jsme nevěděli. Ani se nezmínila,“ reagoval trochu zaraženě.

„Nevypadala ale, že by ji to nějak vzalo,“ zabručel Lionel.

„Zkuste s ní promluvit,“ nadhodila Feles. „Většinou to bývají právě hlavy rodu, kdo si vymýšlí tyhle nesmysly o povinně čistých svazcích. Třeba se nechá přesvědčit, aby upustila od své podmínky.“

„Pěkný nápad, Feles, ale dost o tom pochybuju,“ potřásl pesimisticky hlavou. „Ona Lionela opravdu chce pro sebe. Řekla to dost jasně.“

Feles si povzdychla: „Jsi překvapivě populární, Lioneli, na to jak otřesnou máš povahu.“

Vycenil na ni zuby: „Obešel bych se.“

„To ti i věřím.“

„I kdyby si to rozmyslela, je to příliš velké riziko,“ ozval se znovu Kendall.

„Přesně tak. Můj strýc se o tomhle za žádnou cenu nesmí dozvědět.“

Jejich učitelka stáhla obočí a upřela ostražitý pohled na zachmuřeného Lionela: „Prosím tě, co je vůbec zač, ten tvůj strýc?“

„Nikdo, koho bys chtěla poznat blíž,“ odtušil stručně jeho přítel.

To bylo od Lionela velice umírněné prohlášení a Feles to došlo. Pořád na něj zamračeně koukala, ale už nic nepoznamenala.

„Jednodušší by bylo, kdybys Isidoře upravila paměť,“ vložil se do toho s nápadem, který mu vrtal hlavou už nějakou dobu.

„Prosím?“ vydechla Feles překvapeně.

„No, a proč ne?“ přidal se k němu hbitě Lionel.

„Protože je to moje studentka, třeba?“ vyprskla. „Takhle se jí hrabat v soukromí je…“

„Ona se nám taky hrabe v soukromí, a to je v pohodě?“ namítl zase jeho přítel.

„Byl by to opravdu takový problém?“ naléhal na ni i on, jen o dost mírnějším tónem.

Feles ztěžka vydechla: „Ne, ale…“

„Buď nám s ní pomůžeš, nebo budeme dál dělat při vyučování bordel,“ zazubil se na ni Lionel nevesele.

Upírka jen zamrkala: „To má být ultimátum?“

„Ne, konstatování faktu,“ usoudil povzneseně Lionel.

„Neskutečné,“ potřásla hlavou Feles.

Neprovokuj ji moc…

Kušuj, Kenny. Funguje to.

„Takže?“ kul Lionel železo, dokud bylo žhavé.

„Kdy přesně vás dva viděla spolu?“ vzdala Feles další diskuzi na dané téma. „Ať vím, co mám hledat.“

Vidíš?

Kušuj, vrátil mu nevrle reakci. Kdyby nebyla jejich učitelka tak podivně unavená, byl si jistý, že by jim to dalo o dost víc práce.

„V noci na astronomické věži, před pěti dny,“ informoval ji co nejpřesněji. „Ale nejspíš si něčeho všimla už dříve, jinak by nás nesledovala.“

„Dobře. Zkusím, co se dá dělat,“ pokývla ztěžka hlavou.

„Bezva. Já věděl, že je na tebe spoleh, Feles,“ vyskočil Lionel z lavice s očividným nadšením.

Upírka po něm sekla očima, ale pak se zaměřila na něj: „Kendalle, ještě jedna věc… V brzké době se budeme pokoušet zavřít obě Brány a vypadá to, že tě u toho budeme potřebovat. Počítej s tím…“

Udiveně se na ni zahleděl a do žaludku mu spadl ledový kámen. To se má vrátit k té věci, která ho skoro připravila o život? A ony existují dokonce dvě? Paráda… Hodně ztěžka polkl, aby se zbavil knedlíku v krku.

„Moji rodiče o tom vědí?“

„Má smysl zeptat se jich na svolení?“ reagovala unavenou otázkou.

„Ne,“ odpověděl okamžitě, aniž nad tím přemýšlel.

„Tak vidíš.“

Falešně ho chlácholit asi nehodlala. Nějak mu došla slova. Lionelovi ovšem ani zdaleka ne.

„K čemu ho jako potřebujete?“ ozval se vrčivě. „Neužil si s tím pitomým obloukem snad dost?“

Feles na něj zaměřila kupodivu dost chápavý pohled: „Tím, že Causus Ater použil na vyvolání Lamidea ze světa démonů Kendallovu krev, na Výchozí Bránu přidal jakousi pojistku. Takový zámek, který musíme zlomit, pokud chceme Brány zavřít.“

Lionel se nahrbil: „Snad tím nemyslíš…!“

„Ne, ne, klid, prosím tě,“ zavrtěla Feles spěšně hlavou a sedla si na okraj lavice blíž k nim. „Potřebujeme jen, aby se Kendall připojil ke skupině zaklínačů a tu posilující energii v Bráně z vlastní vůle vyrušil. Jeho krev přitom nejspíš ani nebude třeba. A pokud ano, bude stačit jen trocha.“

„Jen aby,“ odfrkl si Lionel i tak dost nedůvěřivě. A Kendalla tak hřála jeho starost o něj, že ho ani nenapadlo si stěžovat, že o něm mluví, jako by tam nebyl.

„V tomhle bych ti nelhala,“ reagovala Feles tiše.

Lionel několik vteřin opětoval její pohled, než mlčky přikývl. Kendall celou jejich rozmluvu raději nekomentoval. Bylo mu jasné, že si jeho přítel vybavil noc, kdy ho našel krvácejícího v řetězech nad Bránou…

„Od kdy jsou vůbec ty Brány dvě?“ otázal se zvědavě.

Jejich učitelka na ně trochu zmateně hleděla, než jí nejspíš došlo, že před nimi zmínila neveřejnou informaci. Potřásla hlavou, založila si ruce na hrudi a spustila. Ani se z toho nepokoušela vymluvit…

„Zjistili jsme, že čarodějové kdysi vytvořili magické oblouky dva. S dost naivní představou, že budou moci démony ovládat a využívat jejich sílu ve svůj prospěch. Ta Brána, ze které Ater vyvolal Lamidea, je východem. A na Ministerstvu kouzel se už spousty let nachází vstup. Abychom se zbavili démonů a Lamidea, musíme zapečetit obě, jinak to bude k ničemu. Takže je musíme přesunout k sobě a provést jistý rituál, kterým je zavřeme.“

„Wow… Ono je to všechno kolem Bratrstva trochu komplikovaný, ne?“ okomentoval to Lionel.

„Dost,“ připustila Feles s neveselým úšklebkem.

„To máte na to zapečetění nějaký návod?“ zajímal se.

„Ano, přesně tak se to dá říct,“ přikývla. „Nemá ale cenu, abych vás zatěžovala dalšími detaily, takže už padejte,“ odmávla je oba Feles a zamířila zpátky ke katedře. „Musím tady sklidit tu hromadu,“ poukázala na kupku mrtvých chlupatých pavouků.

Zvolna se postavil, ale zůstal stát v uličce, po boku Lionelovi. Nerozhodně se po sobě podívali.

Má cenu se jí vůbec ptát?

Asi ne, ale i tak to chci zkusit.

„Ještě něco, kluci?“ přeletěla je tázavým pohledem.

Kendall se zvolna nadechl: „Jsi v pořádku, Feles?“ zeptal se opatrně.

Jejich učitelka překvapeně zamrkala.

„Vypadáš totiž dost strašně,“ dodal rázně Lionel.

Pro Bulagru, já tě snad praštím, Lio, vyčetl mu v duchu takovou neomalenost.

Tahle přímá taktika na ni většinou jako jediná zabírá, bránil se jeho přítel.

„Děkuji za velkou dávku taktu, Lioneli,“ reagovala Feles po hodné chvíli tiše.

„Nemusíš nám odpovídat, jestli nechceš,“ zdůraznil smířlivě, než mohl netaktní Lvíček zase nějak aktivně reagovat. „Jen nás napadlo…“

Feles se opřela o katedru, zadívala se na ně lesknoucíma očima a zarazila mu další slova v krku.

„Nejsem v pořádku,“ pronesla hlasem, který se zničehonic chvěl.

Docela otřeseně na ni hleděli. Jestli předtím působila utahaně, nebylo to nic oproti tomu, když nechala spadnout masku domnělého klidu. A když se podívala přímo do očí jemu, Kendall najednou věděl. Něco důležitého ztratila. Ne… Někoho. Znovu. A strašlivě ji to zasáhlo. Až se mu z její očividné bolesti sevřelo srdce.

„Kdybys něco potřebovala, tak…“ nadhodil potichu Lionel.

„Bohužel není nic, co byste s tím mohli udělat,“ přerušila ho. „Můžu si za všechno sama,“ Feles na moment zavřela oči, tvář staženou v bolestné grimase. „I tak vám děkuju… Oběma,“ vydechla chraptivě. „A teď už jděte…“

Nechtěla, aby ji tak viděli. Došlo jim to hned. A tak se otočili na podpatku a bez dalšího slova odešli ze třídy.

 

 

Vysvětlivky:

[1] Učebnice pojednávající o kouzelných tvorech z celého světa, jejímž autorem je Newt Scamander.

473 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí