Skip to content

BtCh. III. 17. Slow, Love, Slow

[Celkem: 5    Průměr: 5/5]

Come and share this painting with me
Unveiling of me, the magician that never failed

This deep sigh coiled around my chest
Intoxicated by a major chord
I wonder
Do I love you, or the thought of you?

Slow, love, slow
Only the weak are not lonely

Southern blue, morning dew
Let down your guards, I love yours
Ice-cream castles, lips to ear rhymes
A slumber deeper than time

Slow, love, slow
Only the weak are not lonely

Nightwish

 

„Už si nevzpomínám, který psychiatr napsal dizertaci prokazující, že vrahové nepřicházejí o svůj morální rozměr: dokážou totiž podle něj rozlišovat mezi Dobrem a Zlem, ztratili pouze smysl pro realitu. V jejich očích totiž oběti netvořily součást lidstva, byly pouhými abstraktními pojmy.“ Elie Wiesel.

 

Bradavice; 5. prosince 2011

Stál a nehnutě se díval na klidnou tvář mrtvého muže. Přestože byl mrtvý už více než deset let, jeho tělo bylo neporušené, vypadal, jako by ho sem uložili teprve včera. Otočil hlavou, podíval se na Brumbálovy ruce, mezi něž byla vložena hůlka. Stará, velmi tmavá hůlka podivného sukovitého tvaru. Uložil hůlku, kterou do té doby držel v ruce, do úkrytu v rukávu a trochu ostýchavě vyňal zpod dlaní mrtvého muže hůlku, pro kterou si přišel. S úctou ji uchopil. Zamračil se. Nic necítil.
Expelliarmus!“ ozval se za ním hlas.
Hůlka mu vyletěla z rukou a on sám silou kouzla odlétl až k bříze stojící téměř dva metry od hrobu.
„Ani se nehni!“ poznal Snapeův hlas.
Oddychl si. „Severusi –,“ začal se zvedat.
Impedimenta!“ namířil na něj Snape. „To jsi…“ Snapeova ruka na chvíli téměř klesla, hned ji však vrátil zpět. „Co jsi vzal svému synovi noc po útoku Burkea?“
„Pobertův plánek,“ vydechl znehybněný Harry. „Můžu už vstát?“
„Jistě, Harry,“ ušklíbl se Snape a konečně spustil svou ruku. „Nevěděl jsem, že tomu říkáš Pobertův plánek. Ne, že by mě to překvapovalo. Dost přesné.“
„Co tu děláš, Severusi?“
„To bys mi snad měl říci ty, nemyslíš? Proč se sem vkrádáš jako zloděj?“
„Nejsem zloděj,“ ohradil se ostře Harry. „Jdu si jen pro to, co mi patří.“ Přestože se to snažil nedávat najevo, cítil o své noční akci pochyby. Přeci jen měl Snapeovi říci, že ji chce odnést jinam. Vždyť mu to ostatně Snape sám radil. A on jeho rady dokonce poslechl, neměl by tedy být rád? Ale cokoli oznamovat jeho povinnost rozhodně nebyla. Byl to on, koho osud určil pánem bezové hůlky. Zašátral kolem sebe, ale nenahmatal ji. Vytáhl svou starou hůlku a řekl polohlasem: „Accio bezová hůlka.“ S uspokojením sevřel své prsty kolem ní. A znovu si uvědomil totéž, co předtím, než jej Snape vyrušil.
Zvedl oči a podíval se na Snapea. „Proč ta hlídací kouzla, když je tu jen její kopie? A proč detekovala i mě – to by neměla, když jsme je nastavovali společně.“
„Podruhé jsem je nastavoval už sám. Tebe by nezajímalo, zda si pro ni někdo přeci jen nepřijde? Jsou samozřejmě nastavena na jakéhokoli člověka, který vstoupí na ostrov.“
„To je rozumné,“ zamumlal Harry.
„Ano.“
„A kde je pravá hůlka?“ zamračil se Harry a jeho hlas zněl téměř výhružně.
„Odnesl jsem ji,“ odpověděl Snape klidně.
„A mně vyčítáš, že si pro ni jdu bez domluvy s tebou? Jistě pro to máš nějaké vysvětlení.“
„Jistě. Ostatně jsem ti své důvody už sdělil.“
„Jaké důvody?“ mračil se Harry.
„Nechtěl jsi změnit její úkryt. A já jsem si nebyl jist, jestli ji zde dokážu z Bradavic ochránit.“
„Neměl jsi to dělat za mými zády. V tajnosti.“
„Musel jsem.“
„Proč?“
„Znovu bys nesouhlasil.“
„To jsi nemohl vědět! A skutečně to považuješ za důvod?“
„Samozřejmě.“
„Možná bych souhlasil,“ mračil se Harry. „Ostatně proto tu jsem, ne? Nechceš mi říct skutečný důvod?“
„Chtěl jsem to udělat sám,“ připustil po chvílí váhání Snape. „Nelze vyloučit, že tě sledují.“
„To přece není tak jednoduché. Dávám si pozor, prošel jsem bystrozorským výcvikem, vzpomínáš? Pořád si nejsem jistý, že je to opravdový důvod,“ nedokázal zakrýt podráždění, které vůči Snapeovi cítil. „A hlavně – kde je ta hůlka teď, Severusi?“
„Potřebuješ ji nyní k něčemu?“
Harry stiskl pěsti a aktivoval veškeré sebeovládání, kterého byl schopen. Snape odnesl jeho hůlku. Bez porady s ním. A ještě se ho ptá, jestli ji potřebuje? Nemusí se mu z ničeho zpovídat, lehký – a samozřejmě zcela nesmyslný – pocit provinění, který ještě před několika okamžiky cítil, zmizel. A vystřídal jej starý důvěrně známý pocit nedůvěry ke Snapeovi. Pocit, který instinktivně cítil od prvního momentu, kdy jej jako chlapec viděl, a který se snažil od konce války svým rozumem potlačovat. A to se mu dařilo tak dobře, že většina jeho přátel jej považovala za Snapeova obhájce. A jím opravdu byl, právě pro výčitky svědomí z nedůvěry a nechuti, od kterých se nikdy nedokázal zcela oprostit.
„Do toho ti nic není,“ řekl ostřeji, než původně chtěl.
„Nenapadlo tě, že nejbezpečnější bude místo, které s tebou vůbec nijak nesouvisí?“
Harry se zprudka nadechl. „Je to můj úkol. Moje odpovědnost. A tvé chování ve mně příliš důvěry nebudí.“
„Nechci ji zneužít. Jen ukrýt.“
Harry neodpovídal.
„Nevěříš mi, Harry,“ konstatoval suše Snape. „Pak nezbývá nic jiného, než ti ji dát. Ale přebíráš tím na sebe odpovědnost za to, že se nedostane do jeho rukou. Sám víš, co je v sázce.“
„Třeba můj život.“
„Mimo jiné i tvůj život, Harry,“ souhlasil Snape. „Měl by sis ale uvědomit, že ty sám jsi stopou k té hůlce. Ví o ní a ví o tobě. Může tě donutit mluvit.“
„Nedonutí.“
„Pořád tak naivní,“ ohrnul Snape pohrdavě horní ret. „Vydržíš mučení? Dokážeš se už konečně ubránit proti nitrozpytu? Odoláš Veritaséru?“
„Myslím, že ano,“ odpověděl Harry pevně. „Pokud by se jim podařilo mě zajmout, což by mimochodem nebylo jednoduché, můžu vždy raději zvolit smrt. S tím bys mi ostatně mohl pomoci.“
„To mohl, pokud to myslíš vážně,“ pátravě si ho prohlížel Snape. „Odoláš však vydírání, když půjde o tvé blízké?“
Harry mlčel. „Ta otázka není fér,“ odpověděl nakonec těžce.
„Život není fér, pořád jsi to ještě nepochopil?“ zeptal se hořce Snape. „Koho zvolíš, když budeš muset volit mezi životy mnohých a mezi životem svého dítěte?“ Snapeův hlas zněl neúprosně.
„To byl ten důvod? Nechceš, abych zvolil své dítě?“ zeptal se Harry tiše.
Tentokrát neodpovídal Snape. „Nikdo by neměl takové volbě čelit,“ řekl nakonec.
„A ty jsi mě chtěl před tím chránit. Milé,“ tentokrát se hořké ironii neubránil Harry.
„Možná jsem chtěl chránit svět.“
„Doufám, že takové volbě čelit nebudu. A i kdyby… Ať to bude jakkoli, je to můj osud. Moje odpovědnost. A moje právo zvolit. I kdybych měl volit život svých dětí.“
Snape stále nedával najevo žádné emoce. „Tvoje volba, tvoje odpovědnost. Tvůj osud,“ opakoval pomalu. „A životy druhých. Kam ji chceš vlastně odnést?“ změnil náhle tón hlasu.
„Myslím, že ti to neřeknu, Severusi,“ odpověděl Harry a pomalu se uklidňoval. „Předpokládám, že chápeš, že je to moje věc.“
„To není, Harry. Ale je to tvůj osud. A tvoje svědomí.“

……………………

Brú na Bóine; 8. prosince 2011

Od podivného samhainského večera neuplynuly ani dva týdny a Draco opět navštívil sídlo Strážců. Nemohl přestat myslet na to, co se dozvěděl. A věřil, že Brianna může být klíčem k alespoň některým tajemstvím. Zůstal tentokrát několik dní, které trávil studiem starých rukopisů. Briannu vyhledal až třetí den a se samozřejmostí, proti které neprotestovala, si ji odvedl do svého pokoje.
Byla vláčná a byla přizpůsobivá, ochotná udělat, cokoli si přál. A přitom to byla žena, která měla mezi Strážci významné postavení, dokázala se prosadit, pokud chtěla. Specializovala se na studium starého jazyka, a učila jej také učedníky v nevelké škole, která v Bruighu byla. Byla mocnou čarodějkou, její magie byla silná, její znalosti nadprůměrné. Byla krásnou, inteligentní a sebevědomou ženou. A přesto byla jeho, zcela a úplně jeho, kdykoli si vzpomněl a ve všem, co si usmyslel.
Ležela vedle něj, přikrytá do půli zad přikrývkou. Otočil si na bok a začal jí lehce masírovat na šíji, jak věděl, že má ráda. Brianna se prohnula a zavřela oči, ve tváři uvolněný výraz. Draco se usmíval. I on byl spokojený, v takových chvílích měl pocit, že snad i on miluje ji. Může člověk milovat více lidí současně? Nebo to znamená, že ve skutečnosti nemiluje nikoho z nich? Nikdy se nad tím nezamýšlel. Ušklíbl se. Lidé jsou přehnaně patetičtí. Slovo milovat je přehnaně patetické. Je s ní rád. Nemá smysl se v tom víc nimrat.
„Brianno?“ zastavil pohyb ruky a žena nespokojeně zamručela. „Řekni mi něco o své rodině. Nic o ní pořádně nevím. Jen, že jsi vdaná a že máš dvě děti.“
„Tři,“ otočila se na bok a chytila jeho ruku, kterou si položila kolem pasu. „Jsi si jistý, že chceš mluvit o mých dětech a manželovi? To ti nevadí?“
„Nevím,“ zamyslel se Draco. Vlastně mu pomyšlení na muže, který narušoval jeho výlučnost, vadilo. I když chtěl vědět více. „Nenávidím pomyšlení, že tě objímá, když tu nejsem.“
„Tak s tím si nemusíš dělat starosti,“ zasmála se s nádechem hořkosti. „Mám dva syny a dceru. Diarmaida, Oisina a  Aislin.“
„Já jen jednoho syna.“
„Vím. Scorpiuse. Je o dva roky starší než můj nejstarší, Diarmaid.“
„Budou tvé děti učedníci?“
„Nevím, zda všichni. Můžu předat jen jeden prsten, můj muž není nositelem prstenu.“
„Jak to? Myslel jsem, že princezny si berou jen ty nejstrážcovatější strážce,“ zasmál se.
„Rourke je z rodiny Strážců, samozřejmě. Ale jeho matka dosud prsten nepředala. A dá ho nejspíš jeho sestře. Proto ho ostatně neznáš.“
„A proto tu není, což mi je samozřejmě nesmírně líto,“ zatvářil se Draco vážně a přejel jí nehtem po linii boku.
„Ty mě lechtáš, Gannone,“ smála se a ruku mu chytila. Pak zvážněla. „Náš sňatek domluvila moje matka a jeho teta. Tu ostatně znáš. Liádan Treasina. Takže mu prsten třeba někdy předá Liádan, ta vlastní děti nemá.“
„Nevěděl jsem, že jsi příbuzná i s Liádan. Proto tě má ve svém nejužším kruhu.“
„Nejen proto,“ lehce se zakabonila.
„Já vím, nikdo se ve starém jazyce nevyzná lépe než ty.“
„Přeháníš,“ usmála se Brianna. „Je to ale o důvod víc dávat si pozor.“
„Rourke tu není, ale má tu všemocnou tetičku. Rozumím.“ Otočil se na záda a složil si ruce za hlavu. „Ale pořád nechápu, jak je to s tím předáváním prstenu dětem. Rodiče můžou předat prsten i za svého života?“
„Ano. Moje matka ještě žije. A těší se ostatně dobrému zdraví. Stará se o děti, abych mohla být tady, tak jako se o mě starala moje babička.“
„Jak je to ale s mlčenlivostí? Nemá prsten.“
„To je jednoduché, Gannone. Je na Strážci, aby zvolil, kdy chce prsten předat. Někteří to udělají dříve, ještě v plné síle, jiní trpí pocitem nepostradatelnosti. Tím samozřejmě nemyslím Liádan,“ usmála se. „Spíš její sestru Luan,“ zamumlala téměř neslyšně.
„Tchýni,“ přikývl Draco.
„Když předáš prsten, přestaneš být Strážcem. Nebudeš vázán slibem, ale také si nebudeš nic z tradice Strážců pamatovat. A nebudeš moci vstoupit do našeho sídla, ledaže by na tebe prsten připadl zpět.“
„Kdyby mi ho můj syn vrátil? Myslel jsem, že to nejde.“
„Prsten můžeš dát jakémukoli pokrevnímu příbuznému, nejen svému dítěti. Nebo i adoptovanému, pokud má krev jiného Strážce. Nepochybně i zpět svému rodiči, nevím však, že by se to někdy stalo. Prsten připadne zpět dárci tehdy, když Strážce zemře, aniž by prsten předal dál.“
„A když dárce už nežije?“
„Pak takový prsten ztratí svou moc. Proto se jej všichni snaží předat včas. Je nezodpovědné nechávat si jej příliš dlouho. Nejčastěji ho předávají ihned po smrti toho, jenž jim prsten daroval, to je třeba zvykem v naší rodině.“
„Zvolíš potom svou dceru?“
„Nemůžu teď vědět, koho zvolím. Předám jej tomu, kdo bude nejvhodnější. To má ještě čas.“
Draco vstal, oblékl se a nalil sklenici červeného vína. Upil z ní a podal ji Brianně.
Ta se posadila, zamotala do pokrývky a sklenici si od něj vzala. Chvíli si proti světlu prohlížela jeho barvu, nezvykle tmavou a nádherně jiskřivou. Pak si pomalu přivoněla a trochu se napila, opatrně jako kočka. Podala sklenici zpět Dracovi. Opřela se pohodlně o polštář a s jemným úsměvem pozorovala svého milence.
Draco si přivolal křeslo a posadil se naproti ní. Chvíli si sklenici mlčky podávali, a on si vychutnával chvíli pohody.
„Děkuji ti, že ses za mě přimluvila, Brianno,“ prohlásil posléze.
„Co máš na mysli?“
„Samhain. Liádan mi to řekla.“
„Patříš k nám. I když zde nežiješ. Ale tvoje prababička se tu narodila.“
„Jsem rád, že mi důvěřujete. Takto obřad probíhá vždy?“
„Co myslíš? Nevadilo ti, že –“ Brianna se začervenala a kousla se do rtu.
„Brianno, ty mě opravdu bavíš. Po tom, co všechno jsme dělali před půl hodinou, nejsi schopna ani vyslovit, že se spolu milovali?“
„Myslela jsem, jestli ti nevadilo, že zařízli tu ovci,“ zasmála se Brianna.
„Ne, ani to mi nevadilo. Je to asi hodně stará tradice,“ řekl zamyšleně a otáčel sklenicí s vínem. Obřad ho nepobuřoval, nebo alespoň ne příliš. Byl nezvyklý, to ano, zvlášť když věděl, jak prudérní Brianna je. A zdálo se mu, že společnost Strážců byla na tom s otevřeností ještě snad hůř než čistokrevní kouzelníci v Británii, pokud to vůbec ještě bylo možné. I on by nejspíš přivítal, kdyby byl dopředu varován. Znepokojovalo ho však něco jiného – ten muž z dávné minulosti. Jak dávné, nedokázal ani přibližně odhadnout, a to ani nyní, po studiu starých svitků.
„Co to bylo za muže, Brianno? Co to bylo za zemi? Kdo a proč ji zničil?“
„Nic ses o tom nedočetl? Proto jsi přece přijel už předevčírem, ne?“
„Jistě. Nechci se pořád vyptávat. Zvlášť když vidím, jak neochotná jsi. Pořád mám pocit, že mi tak docela nedůvěřuješ.“
„To není pravda,“ bránila se Brianna. „Důvěřuji ti. Ale ani já nevím všechno. Nikdo neví.“
„Ale něco o tom víš. Nikdo mi nepřipadal překvapen zkázou té země.“
„To přece všichni vědí. O pádu Attalantë jsi přeci musel slyšet i ty. Zachovaly se o ní pověsti i mimo náš okruh. Byla to katastrofa, která postihla celý tehdejší svět.“
„Zachovaly,“ přikývnul Draco. „A zjistil jsem, že se zachovaly dokonce i mezi mudly. Ale vždy se hovořilo o přírodní katastrově.“
„Nebo hněvu bohů,“ sklonila Brianna hlavu na stranu a pátravě se na něj dívala. „Nevěříš v hněv bohů?“
„Myslíš tím Starší?“
„Nic nemyslím. To, co se zachovalo v našich legendách, není o moc určitější než legendy, které jsi znal už dříve. Lidé dostali zemi, kde mohli žít šťastně a dlouho, mnohem déle, než byl čas vyměřený lidem, kteří žili před nimi i kteří přišli po nich. Nestačilo jim to. Chtěli víc. Lidé vždy chtějí víc.“
„To přece není zločin. To je lidská přirozenost.“
„Jenže Země nám nemůže dát nekonečně mnoho. Náš čas je vyměřen. A to, co lidstvo může spotřebovat, je také vyměřeno. Pokud bude chtít více, zničí Zemi stejně, jako byla zničena Attalantë.“
„Tu přece nezničili lidé. Tu zničili Starší.“
„Bylo to v zájmu Země. A i lidstva jako takového. Vyhladili ty, kteří se obrátili ke zlu.“
„Mezi nimi zemřeli i nevinní.“
„Copak jsi ho neposlouchal? Nevinní se zachránili. Synové posledního ze spravedlivých naložili své rodiny na loď a odpluli. Dostali šanci na nový začátek. Ten muž byl mezi nimi. Jejich potomci vybudovali nové říše. Ostatně jsou to i naši předci.“
„Vím, že Tuatha DéDannan založili prastará irská království.“
„Ano,“ přikývla Brianna. „A my jsme jejich přímými potomky.“
„Kolik lidí tehdy zahynulo, Brianno?“
„To nikdo neví.“
„Mluvil o zkáze ostrovní říše. A o zkáze celého přímořského pásu. Měnily se i koryta řek, musela tedy zaniknout i vnitrozemská města. Všichni byli vinní?“
„Bylo to nutné.“
„Kolik lidí zahyne, až se otevře brána? S tím přece počítáte, je to tak, Brianno?“
Brianna mlčela, jen nesouhlasně sevřela rty.
„Ty o tom víš, Brianno. Ty víš více než já. To jsou přece ty věci, co tajíte. Bylo více vizí o tom, co má přijít?“
„Všechno je to nutné, Gannone!“ vykřikla. „Myslíš snad, že mně jich není líto, přestože jde jen o mudly? Jsem matka, a vím, že i oni mají rádi své děti. Ale co je horší – když zahyne část nebo když zahyne celek? Pro Zemi není jiné cesty.“
„Proč?“
„Určitě ti to už došlo, Gannone,“ Briannin hlas zněl téměř prosebně. „Lidstvo se musí vrátit ke způsobu života bez těch jejich špinavých mudlovských vynálezů. Opět chtějí příliš mnoho. Chtěli se nám vyrovnat, a téměř se jim to podařilo – dokážou téměř vše, co my, i bez magie. Ale za jakou cenu? Za vše se platí, ale proč bychom za jejich viny měli platit my?“
Draco přemýšlel. Země před průmyslem. Kolik lidí tehdy uživila? Kolik žilo v Evropě lidí před tím, než mudlové přišli se všudypřítomnými továrnami a auty, které ničí vzduch, vodu, ohrožují celou Zemi? Deset miliónů? Nebo dvacet? Do třiceti miliónů, víc to nemohlo být. A kolik je jich teď? „Kolik, Brianno.“
„A to jsem ještě nemluvila o zbraních. Víš, co všechno mudlové dokážou? Co všechno už použili a co se použít bojí, protože by Zemi zničili během několika minut? Ale co kdykoli nějaký šílenec použít může? Sedíme pod hrází, která se každou chvíli může protrhnout a smést všechno živé.“
„Kolik,“ zopakoval tiše Draco.
„Odhadujeme to na nutnou redukci na jedno až pět procent současného počtu.“
„Plánujete největší genocidu v dějinách lidstva,“ konstatoval Draco a překvapeně pozoroval ženu, o níž byl přesvědčen, že je laskavá, moudrá, milující. A takovou bezesporu byla. A přesto dokázala akceptovat smrt až devadesáti devíti z každé stovky lidí. Nepovažovala to za zlo, ale za nutnost. Nemyslel si o sobě, že je přehnaně morální. Ale představa vyhlazení naprosté většiny lidstva mu připadala obludně nereálná. A přitom si uvědomoval, že vůbec nereálná není, že je skutečná, že je to budoucnost, kterou Strážci plánují, kterou přijímají a které napomáhají. „Zkusila sis to někdy představit, Brianno? Ne jako čísla, jako teorii. Ale ty lidi.“
„Vždyť se to týká jen mudlů,“ překvapeně odpověděla Brianna. „A navíc ne všech. A ti, co přežijí, budou žít v souladu s řádem bytí, který teď porušují.“
„Jen mudlové,“ řekl zamyšleně. Mělo by ho to uklidnit. Jenže přestože neměl mudly rád, nevážil si jich, nepovažoval je za sobě rovné, na vraždění takového rozsahu nebyl připraven. Najednou mu nejen Grindelwald, ale dokonce i Pán zla připadali jako téměř neškodní mudlomilové. Něco takového snad nikdo z nich nechtěl, i když u Pána zla si zcela jistý nebyl. Ale Gellert… ten chce jen nastolit pořádek, obnovit přirozenou hierarchii, očistit lidstvo od slabých… A co bylo podstatnější – nedokázal si představit způsob redukce, který by neohrozil i kouzelníky. Vyslovil svou obavu nahlas: „Jsi si tím jistá? Jak to budou zemětřesení a přívalové vlny rozlišovat? Tohle přece nemůžete myslet vážně!“
„Jak nemůžete? Ty se k nám snad už nepočítáš?“ podívala se na něj ostře.
Draco neodpovídal. Měl by ji uchlácholit. Říct jí, že to samozřejmě schvaluje, že to vše chápe. Aby ji mohl postupně přesvědčit a dostat na svou stranu. „Počítám, Brianno,“ odpověděl s navyklou vemlouvavostí. „Jen si nejsem jistý, co vlastně připravujeme. Kdo jsou ti Starší? A budou vůbec chtít ponechat alespoň nějaké lidstvo?“
„Už jsem ti to říkala,“ mračila se Brianna. „Starší jsou nekonečně krásní, jsou světlo, dobro. Neudělají nic, co není nezbytné. Musíš se na to podívat ze správného úhlu pohledu. Země přežije. Lidstvo přežije. Když se na to díváš z hlediska celku, tak není těžké pochopit, co je správné.“
Draco přikývl. Logiku jejích argumentů chápal. Vlastně to nebylo nic jiného, než na co byl připraven již předtím, co již dávno akceptoval. Jen ty rozměry byly větší. Ale byl to nějaký zásadní rozdíl? Proč ho nechává chladným smrt tisíců, a vadí mu smrt stamiliónů? Pokud je to nutné… Je to ale nutné? A kdo přežije? Zavřel oči. „Proč vlastně ta brána byla kdysi zavřená, Brianno? Přemýšlela jsi o tom?“ zeptal se tiše.
„Měla bych tě ohlásit Radě, tvé názory jsou nebezpečné!“ zamračila se.
„To neuděláš,“ podíval se na ni s jistotou, přestože si momentálně u Brianny nebyl jistý vůbec ničím. Uvědomil si, že tuto ženu, o které se ještě před chvíli domníval, že ji vlastní, vůbec nezná.
„Pokud to neudělám,“ začala odpovídat velmi pomalu, „dopustím se tím zrady.“ Odvrátila svůj pohled stranou, a v tu chvíli připadala Dracovi vzdálenější než kdykoli předtím. Její výraz byl stejný, jaký mívala na shromážděních. Byla silnou kouzelnicí, mocnou ženou. Cizí ženou. A jako by mu chtěla potvrdit jeho slova, něco zašeptala a za pomoci bezhůlkové magie se během okamžiku oblékla, včetně zlatého opasku a tmavě zeleného sametového pláště sepnutého sponou ve tvaru čtyř složitě propletených kruhů připomínající svým tvarem čtyřlístek. Postavila se zády ke dveřím, a jak tam stála, s přísným pohledem, hrdou šíjí, rovnými zády, připomínala Dracovi staré královny z legend. V očích jí plál oheň, který dosud vídal jen u Liadán a v její ruce se objevila hůlka a Dracova odletěla do její ruky. Vše se odehrálo tak rychle, že Draco nestihl nijak zareagovat.
Za okamžik však svou hůlku sklopila a klesla u jeho nohou.
„Neudělám, Gannone, neudělám,“ šeptala. „Vím, že je to špatné, ale nedokážu to. Miluji tě. Odpusť.“
Draco zvedl její sklopenou hlavu, uchopil ji za ruce a pozvedl k sobě. Políbil ji a objal. „Také tě miluji,“ zašeptal jí do vlasů. A nikdy to nebyla pravda méně, než v tuto chvíli.

………….…

Londýn; 10. prosince 2011

„Vítám tě, Harry,“ usmála se hnědovlasá dívka a nechala se opatrně obejmout. „Ron brzy přijde.“
„Dostal sovu, že se tu dnes stavím?“ znejistěl Harry. Zákaz Ginny platil sice jen pro Hermionu, ale přeci jen nechtěl pokoušet osud. V poslední době si navykl dávat si pozor, aby neposkytl sebemenší záminku pro zpochybnění své manželské věrnosti. A poslední, co by chtěl, bylo probudit podezíravost v mysli svého nejlepšího kamaráda.
„Samozřejmě. Jen se zdržel na tréninku. Posaď se do obýváku. A dáš si čaj?“ Nečekala na odpověď a odběhla do kuchyně.
„Jo, díky,“ zavolal za ní. Posadil se v pokoji do křesla a zvednul ze stolu časopis, z kterého zuřivě mával Ron ve své famfrpálové výzbroji. Začetl se do článku, který hodnotil techniku jednotlivých hráčů, a s jistotou, kterou oplývají ze všech profesí pouze novináři a politici, radil každému z nich, v čem by se mohli zlepšit. A to přesto, že většinu zápasů sezóny Kudleyští kanonýři vyhráli.
Po chvíli se objevila Carys a před ní se vznášel tác s čajovou soupravou ze zlaceného porcelánu a čokoládovými muffiny.
„Mléko nebo citrón?“ zeptala se.
„Stačí cukr,“ odpověděl Harry a natáhl se sám po šálku.
„Ukaž, co se ti stalo,“ zamračila se Carys a s profesionálním pohledem zkoumala jeho ruku.
„Jen malá modřina, upadl jsem,“ zamumlal Harry.
„Tohle bolí?“ zmáčkla ruku přesně na tom místě, kde ho to od střetnutí se Snapem už pět dnů opravdu hodně bolelo. Ucukl.
„Máš to nalomené. Vůbec tě nenapadlo vyhledat lékouzelníky, že,“ prohlásila nespokojeně a vytáhla hůlku. „Přitom je to maličkost. Spravím to, ale zajdi si ještě do lékárny pro srůstový lektvar. A v pondělí zajdi k Mungovi.“
„Jasně, šéfe,“ usmál se Harry. „Mám se ohlásit u tebe?“
„Ne, já už do práce nechodím,“ zapýřila se. „Vlastně jsme to nikomu ještě neříkali… Nesmíš to říct Molly, zlobila by se, že to Ron neřekl první jí.“
„Co vlastně?“ podíval se na ni udiveně. „Že nechodíš do práce?“
„Ne, to by tak důležité nebylo,“ krátce se zasmála. „Ale proč tam nechodím.“
„A proč?“ stále nechápal. Po chvíli mu to však došlo. „Ty a Ron… vy čekáte dítě?“
„Jo,“ odpověděla pyšně. „Dvojčata.“ Sebevědomě a spokojeně se usmívala. Pak se rozesmála rozpustile jako malé děvčátko. „Ale ještě to nevíš,“ pohrozila mu prstem. „Nejdřív ti to musí říct Ron, pak ještě Molly…“
„Co mu musím nejdřív říct?“ zeptal se Ron, který se objevil ve dveřích.
„A teď jsme v průšvihu,“ vzdychla si Carys s hranou vážností.
„Gratuluju, Rone,“ vstal Harry a poplácal ho po zádech. „Koukám, že tobě se teď daří úplně všechno,“ ukázal i na časopis.
„Jde to,“ zahuhlal Ron s pusou plnou muffinu. „Lásko,“ obrátil se ke Carys, „mám hlad. Tohle je dobrý,“ ukázal na mísu se zákusky, „ale chtělo by to pořádnou flákotu.“
„Chtěl bys raději smaženou rybu s hranolkama nebo kuřecí kari?“
„Flákotou, Carys,“ odpověděl trpělivým hlasem Ron, „myslím steak. Kus masa velký jako koňská hlava.“
„Dobře,“ povzdechla si jeho žena. „Zařídím to.“
Když odešla, obrátil se Ron k Harrymu. „Jak to jde, Harry? Myslím, co Ginny.“
„Jde to. Všechno to vypadá už úplně normálně.“
„Jo, to mamka říkala taky. Ale já se neptám, jak to vypadá, ale jak to je.“
„Tak to se musíš zeptat své sestřičky. Já nevím, co se jí honí v hlavě,“ zamračil se Harry. „Ale snaží se. Oba se snažíme.“
„Omluvil ses jí?“
„Za co? Rone, co bylo tehdy, si opravdu nepamatuju. A pak už nikdy nebylo nic. Možná kdyby byla ochotná mi uvěřit aspoň tohle, tak bych se jí omluvil za to první. I když je divný omlouvat se za něco, o čem nic nevím.“
„Odpřisáhneš mi to?“
„Ano. Jakkoli budeš chtít. Na cokoli budeš chtít.“
Ron vážně přikývl. „To mi stačí. Já ti věřím, Harry. Ale mamka ne. A Ginny taky ne. Ani Percy s Billem. Ale mamka říkala, že ji přesvědčila, že to má s tebou ještě zkusit.“
„Díky,“ zamumlal a sklopil hlavu do dlaní. To, že mu Ron nic nevyčítal, pro něj bylo snad ještě horší, než kdyby mu vynadal. Protože bez ohledu na to, jestli si tehdejší úlet pamatoval nebo ne, nijak to jeho selhání nezmenšovalo. A cítil se teď provinile nejen proto, že podvedl Ginny. Vlastně je otázka, jestli ji podvedl, technicky vzato se s ní na konci šestého ročníku rozešel. Hermiona však byla Ronovou dívkou. Zradil důvěru svého nejlepšího kamaráda. „Omlouvám se, Rone,“ zvedl konečně hlavu.
„Hele, Harry, to nemusíš. Mně ne. Já jsem v pohodě. Nebyl jsem… nějakou dobu. Ale teď už jsem. Jo, štvalo mě to, fakt že jo. Já jsem si to myslel hned, že je tvůj, ještě než to bylo poznat, víš? Bylo mi to jasný, Hermiona není ten typ, aby nějaký mudlovský student, kterého sotva potkala… Nikdy jsem Hermioně nevěřil, že se Josh narodil až v březnu, jak tvrdila. Jenže přesto bych si ji vzal, víš? Ona nechtěla. Pořád jsem si myslel, že čeká na tebe. A to, co se teď dělo, mě taky nejdřív štvalo. Ani jsem se na ni nemohl podívat, musel jsem myslet na to, že ty a ona… Vlastně taky kvůli Ginny, samozřejmě… Změnilo se to, až když Carys otěhotněla. Najednou mám pocit, že je všechno tak, jak má být. Pak jsem si taky uvědomil, že mi už někdy minulou zimu říkala, že někoho má. Takže i proto ti to věřím. Jen nevím, kdo to je, abych tomu parchantovi mohl rozbít hubu, že ji nechal s děckem. Hele, až se narodí, a bude po někom úplně jiným, ona se ségra zklidní,“ položil Harrymu ruku kolem ramen. „Odpustil jsem vám to. Oběma. Byla to totiž moje chyba, neměl jsem vás tehdy opouštět.“
„Díky, Rone. Mě to tehdy nenapadlo, opravdu ne. To až mnohem později, když mi začal být Josh podobný. Já si to fakt vůbec nepamatuju,“ rozhodil Harry bezmocně rukama.
„Nech to být. Stejně s tím už nikdo nic nenadělá. Kluk je na světě, a je to dobrý kluk. Perfektní chytač, myslím, že je ještě lepší než James. Můžeš být na něj hrdý, i když je Zmijozel.“
Harry přikývl. Na Joshuu hrdý byl. A měl ho opravdu rád. Vlastně se za jeho faktického otce považoval dříve, než zjistil, jak to je. Jistě, Hermiona tvrdí, že Joshua jeho není, ale to jí nevěřil. „Mě chtěl Moudrý klobouk taky zařadit do Zmijozelu,“ pousmál se.
„Fakt? To jsi mi nikdy neřekl! Víš, Harry, ono je to jasný i Ginny, a s Joshem se smířila. Ona se teď zlobí kvůli tomu, že si myslí, že to pokračovalo i potom. A hlavně, že to ještě pokračuje, to se jí zas nemůžeš divit, to by se neskousla žádná. Já jsem jí říkal o tom prstýnku, ale nepřesvědčilo ji to. Myslela si, že jsi jí ho třeba dal ty. Řeknu jí, že ti věřím. Ono se to urovná. Uvidíš.“
„O jakém prstýnku?“ zeptal se Harry překvapeně. Samozřejmě byl přesvědčený, že když Hermiona není těhotná s ním, tak zde někdo neznámý být musí. Přesto bylo těžké brát ji jako ženu někoho jiného. Tolik si navykl, že ji s ním spojují, že je sama. Ve skutečnosti měly ty články v něčem pravdu – on jí partnera celé ty roky svým způsobem nahrazoval.
„Ukázala mi ho. Abych pochopil, že… To je vlastně jedno. Tehdy jsem si nebyl jistý, ale pak, když otěhotněla… pokud to nejsi ty, a já ti fakt věřím,“ dodal Ron snad až příliš rychle, „tak někoho mít musí, ne? Takže tedy fakt mluvila pravdu.“
„Já už skoro začínám pochybovat o všem, Rone. Když mi vymazala paměť jednou, mohla to udělat i po druhé.“
„Jo, to nás taky napadlo. A to si třeba myslí taťka a Angelina. Ale já si myslím, že má nějaký dlouhodobější vztah. Kdyby šlo o jednou, tak by sis to fakt nemusel pamatovat. Ale něco takovýho by se jí vymazat nepodařilo. To bys dopadl jako Lockhart,“ zasmál se. „A já ti věřím. Takže to ty být nemůžeš. Jasný, ne?“
Harry přikývl, i když se mu Ronova logika úplně neprůstřelná nezdála. Byla založena hlavně na důvěře v něj. To bylo po těch týdnech či spíše už měsících ostražité nedůvěry, jež ho v Doupěti obklopovala, potěšující. „Dík, Rone. Jsem fakt rád, že mi věříš.“
„Nikdy jsem nepoznal nikoho čestnějšího, než jsi ty, Harry. Kdybych nemohl věřit tobě, tak už nikomu.“
Harry v krku ucítil knedlík, Ron ho překvapil. A přitom to bylo tak prosté. Proč k tomu takto nemohli přistupovat i ostatní? Proč mu nedůvěřovala Ginny? Protože viděla tu scénu v kuchyni, uvědomil si s bolestí. To si nemohla vyložit jinak. Ron o tom nevěděl nebo jí to nevěřil? Nebo si myslel, že si to Ginny vykládá špatně? Ron tam nebyl. Protože kdyby tam byl… Harry si se studem uvědomil, že kdyby záleželo na něm, tak to celé mohlo opravdu být jinak. Mohli mít pravdu. Najednou se cítil provinile i za to, že mu Ron věří.
„Nezazlívej to ani jí, Harry,“ vyložil si Ron špatně jeho výraz. „Hermiona by ti záměrně neublížila, kdyby měla jinou možnost, určitě ne, Harry. Nejspíš bude taky ženatý. A ona je příliš hrdá, než aby se doprošovala.“
Harry zakouzlil okolo místnosti Ševellisimo, a z opatrnosti ještě ztišil hlas: „Ty ji máš pořád rád. Je mi to tak líto. Nebýt toho, co se tehdy stalo, mohli jste být spolu.“
„To neřeš,“ mávl rukou Ron. „Věci se holt někdy vyvinou jinak. Trvalo mi dlouho, než jsem to pochopil. Carys se ke mně hodí líp. Víš, vždycky jsem měl pocit, že mě Hermiona má sice ráda, ale že si mě tak úplně neváží. Carys ano.“
„Jsem rád, že jsi spokojený, Rone,“ přikývl Harry. „Přišel jsem ale hlavně kvůli něčemu jinému.“ Sáhl do rukávu a položil před sebe na stůl starou podivně tvarovanou hůlku.
„To je bezová hůlka,“ vydechl Ron. „Rozhodl ses ji konečně používat?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Harry. „A slib mi jednu věc. Nikomu nikdy neprozradíš, o čem teď spolu budeme mluvit. Nic, co se týká této hůlky.“
„Chceš Neporušitelný slib?“
„Nechci, aby tě to zabilo, Rone,“ odpověděl vážně Harry. „Přemýšlel jsem o tom. Já ti věřím. Když mi to slíbíš, vím, že uděláš všechno pro to, abys slib dodržel. A pokud ne, tak proto, že by ti nezbývalo nic jiného. Takže ne. Nechci si zahrávat s Nezrušitelným slibem. To se mezi přáteli nedělá.“
„Vím, že jde o hodně. On po ní pátrá.“
„Ano. Proto ji nechci nechávat v hrobce Brumbála. Musí být na místě, které není se mnou nijak spojené. Se mnou, ani s Brumbálem.“ Harry se rozhodl pomlčet o roli Snapea v dosavadní ochraně Hůlky osudu. Nechtěl, aby Ron opět zpochybňoval jeho důvěryhodnost, a ani nechtěl před ním dávat najevo své vlastní pochyby. „To místo vybereš ty, Rone.“
„Já?“
„A kdo jiný? Nikomu nevěřím tolik jako tobě. Chci, abys ji ukryl. Sám, já tam s tebou nepůjdu. Pravděpodobně mě kvůli ní sledují.“
„Přemisťování nikdo nevysleduje,“ prohlásil Ron s jistotou.
„Jsi si tím tak jistý u Grindelwalda? Ale nejspíš máš pravdu, kdyby to uměli, tak tady před námi neleží. Já… vlastně nechci vědět, kde je. Kdyby mě dostali.“
„Proč ji nezničíš?“
„Třeba je to jediná zbraň, která jednou Grindelwalda porazí. Mám dojem, že nemám právo ji zničit.  Pokud jsem ji dostal já… musí to mít nějaký význam, ne?“
„No, abych řekl pravdu, tak nemusí,“ pokrčil rameny Ron. „Nebo má, a my nevíme, jaký. Tušíš už aspoň trochu, kdo je tím Vyvoleným předpovězeným Trelawneyovou?“
„Ne. Pořád mi to nedává smysl. Tolikrát jsem o tom přemýšlel, a jediné řešení, na které jsem přišel, je nesmysl.“
„Jaký?“
„Že má mít krev mojí a zároveň Snapea.“
„Snapea? Proč?“
„Ten skrytý princ. Nenapadlo tě, že je to Prince s velkým P?“
„Prince? Jo, jako Princ dvojí krve! No, to je fakt, to mě mohlo napadnout. Vyvolený je potomek tebe a Snapea. A kdy se vám to jako stalo?“ rozesmál se Ron. „To je fakt šílený.“
„No, ne zrovna náš společný potomek,“ usmál se i Harry, „to snad není možné ani pomocí černé magie. „Spíš nějaký příbuzný.“
„Jo, třeba kdyby Hermiona byla vlastně Snapeovou sestrou.“
„No, tak nějak. Vlastně jsem trochu její rodokmen proklepával. Tedy, podařilo se mi na svatbě odebrat genetický materiál Grangerových a poslal jsem to i s jejím na mudlovské vyšetření. Je opravdu jejich. To samozřejmě nevylučuje nějaké vzdálenější spojení, chtělo by to ještě prozkoumat genetický materiál Snapea. Ale to se mi nepodařilo.“
„Gametický materiál? O čem to mluvíš, Harry?“
„Genetický. Mudlové umí z několika buněk poznat, jestli jsou lidi příbuzní. Používají to při vyšetřování otcovství.“
„Fakt? To je úžasný!“ vykulil oči Ron. „Takhle budeš moci všem dokázat, až se to děcko narodí, že není tvoje!“
„To mě ještě nenapadlo,“ zalhal Harry a litoval, že o tom vůbec s Ronem hovořil. Protože najednou si vůbec nebyl jistý, jestli takové vyšetření chce riskovat. „Ukryješ tu hůlku?“ vrátil se raději k předchozímu tématu.
„Ano. Samozřejmě. Za dva dny hrajeme na Madeiře. Proletím se na náhorní rovině při tréninku… Je tam spousta tunelů ve skalách, skryté jeskyně… Tam ji nikdo hledat nebude.“

 

Další kapitola

139 Celkem zhlédnutí, 7 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Bless the ChildFanfikceKniha třetí - Prameny

3 Komentářů

  1. Richenza Richenza

    Jiří, racionálně tomu samozřejmě nevěřím, ale vzhledem k tomu, co všechno jsem si rozepsala na začátku, co všechno se už splnilo, a co skutečně nechci, aby se stalo, se opravdu bojím… Ale je to hloupost, samozřejmě. Moje psaní na skutečnost nemá vliv. Maximálně si můžeme říct s Goethem, že události vrhají svůj stín dopředu a že někteří lidé jsou z náznaků schopni vyčíst více než jiní.

Napsat komentář