Skip to content

Paralela snů: 33. – Chyby

[Celkem: 4    Průměr: 5/5]

sobota, 27. leden

Zdaleka ne všechny z rodiny rozradostnila zpráva, že oba sourozenci byli přijati do Řádu. Lyn se však zarputile tvářila nekompromisně, a tak jim nezbylo než situaci přijmout takovou, jaká byla, a snažit se pracovat s momentální nabídkou možností. Znervózňoval ji dědečkův pohled, protože cítila, že ví mnohem víc, než co se jim obtěžoval sdělit, a právě v těch znalostech tkví jeho nelibost, ale když jí to neřekl sám, ptát se nechtěla. Nejspíš to stejně byly jen předsudky.

„Co takhle si chytit Smrtijeda a vytlouct z něj, co ví?“ navrhl Mossie se zlomyslným úšklebkem. Zamyšleně si promnul dlaň pěstí. „Docela bych si do jednoho praštil.“

„K čemu by to bylo, jestliže stejně nemůžou promluvit?“ opáčila Lyn.

„Nemusejí mluvit,“ protáhl Mossie. S přimhouřenýma očima si prohlížel své ruce a sledoval, jak se střídavě pomalu zatínají v pěst a znovu otevírají.

„Svoje násilnické fantazie si můžeš pěstovat ve volném čase, Mossi,“ usadil ho zamračeně děda Downey. „My bychom se měli vyvarovat podobných nerozvážností, jestli nechceme věci přitížit.“

„Co je na tom nerozvážného?“ nepochopil Mossie. „Znával jsem srandovního chlápka, co se uměl ohánět paměťovými kouzly jako šavlemi. Stačilo by po sobě dobře uklidit.“

Lyn se na něj překvapeně zahleděla. „Nebyl to náhodou takovej načesanej manekýn jménem Lockhart?“ nadhodila zvědavě.

„To je on,“ přikývl Mossie. „Hrozně se vždycky chvástal svým nadáním, ale nikdy nic pořádně nepředvedl, dokud nepřišlo právě na Obliviatus.“

„Ten je bohužel indisponován. Před nějakou dobou se jedno z těch kouzel obrátilo proti němu. Netuší ani, kdo je.“

„Aha,“ hlesl Mossie zamračeně. „Říkal jsem si, že jsem o něm už dlouho neslyšel. Nicméně. Stačilo by po sobě uklidit. A jestli se nemýlím, ať už je diskutovaný objekt skrytý jakkoli dobře, člověk se nejdřív musí dostat někam poblíž k němu, aby mohl zkoušet obejít utajovací zaklínadla. Někdo nám musí ukázat alespoň přibližnou oblast. Budeme moci odněkud začít.“

„Mossie má pravdu,“ přitakal Cathaír. „Nic se nedá skrýt tak celoplošně, aby se nedala určit přibližná poloha. Mělo by stačit někoho přimět, aby si myslel, že míří za svým páníčkem, a tak by nás dovedl dost daleko, abychom si další cestu už mohli nějak najít sami.“

Malfoy.“ Tentokrát to byl strýc Bearach, komu se v očích objevila žízeň po krvi. „Chtěl bych konečně vidět, jak mu z tváře steče ten namyšlený úsměv. Jak si rozcuchá ten napomádovaný účes a ušpiní si ty svoje sněhobílé rukavičky.“

„To by nemuselo být těžké,“ přidal se Mossie. „Ten ztroskotanec mě nikdy nedokázal porazit v souboji, ať už férovém nebo neférovém.“

„Od vašich školních dob uběhl nějakej ten pátek, Mossie,“ povzdechla si Lyn. „Myslím, že za tu dobu se lecčemus přiučil. Voldy mu nepochybně poskytl all-inclusive kurz černý magie.“

„A kdo tvrdil, že jsme pozadu?“ opáčil děda Downey temně. „Za mých časů nás na škole učili úplně jiné věci, děvenko, i ten váš svatý Brumbál je má všechny v malíčku. Škola, kterou v New Yorku založil náš předek, vyučovala své studenty na základě downeyovské filozofie; poskytla nám všechno, co bychom kdy mohli potřebovat k přežití, ať už to byly špinavé triky pouličního zápasu, nebo ty nejzkaženější kletby. Ministerstvo od těch dob několikrát zasahovalo a upravovalo osnovu,“ protočil oči, „ale to si piš, že co se moji synové nenaučili ve škole, to jsem jim předal doma, holčičko.“

„Vidím, že americkým synonymem pro Zmijozel je rozhodně Downey, co?“ ušklíbla se Lyn pobaveně. Na morálních hodnotách jí zdaleka nezáleželo tolik, jako na životě a zdraví jejího otce, a byla kdykoli ochotná se prvního vzdát pro druhé; proto ji potěšilo, co slyšela. Hodila se jim každá drobná výhoda, kterou dokázali vyšťourat ze záhybů kapsy možností.

„Vždycky jsem říkal, že jsi bastard, Liame,“ rýpl si s gustem děda Sheehan, který v křesle naproti cucal pivo.

„Já ti to nikdy nevymlouval, Kennethe,“ odpálkoval ho s lehkým úsměvem Downey.

„Ale jelikož jsi bastard, co stojí na straně, jsem rád,“ oplatil mu Sheehan. „Každá společnost potřebuje člověka s ostrými lokty, pronikavým hlasem a naprostým nedostatkem studu vlastního nám, slušným lidem.“

„To jsi vystihl hezky,“ zasmál se Cathaír.

„Myslela jsem, že empatici jsou z povolání vlídný a uctivý,“ nadhodila Lyn se zájmem.

„To ano,“ podíval se na ni děda Downey vážně, „ale když jde o dobro vlastní krve, všichni ostatní jdou stranou automaticky.“

„Nebo za pomoci pořádné herdy do zad,“ zamumlal děda Sheehan, napůl pobaveně, napůl s despektem.

„Když to jinak nejde,“ vycenil zuby Downey.

„Přestaňte se pošťuchovat, vy dva,“ napomenula je unaveně babička. „Máme naléhavější témata k hovoru. Myslela jsem, že jste si o vánocích užili dost.“

„Vždyť už jsme to prakticky vyřešili, drahá Sáro,“ věnoval jí děda Downey neodolatelný úsměv. „Popadneme do podpaží Lucia Malfoye a použijeme ho místo kompasu, načež mu pomůžeme zapomenout, že se to vůbec stalo. Odtud už budeme mít s čím pracovat.“

„Jestli to vůbec vyjde,“ ukousl si děda Sheehan.

Na to dali hlavy dohromady nad konferenčním stolkem a ještě hodinu se dohadovali o podrobnostech provedení. Hlavní úloha byla svěřena dědovi Downeymu, který měl z přítomných nejdelší konexe, nejjistější pozici a vyvolával v lidech největší hrůzu. Cathaír měl následně být užitečný v otázce utajovacích zaklínadel. Další plánování bylo naplánováno až na základě výsledku stávajícího plánu.

„Mohl by nám pomoct někdo z Řádu, možná se tam najde člověk specializovaný na násilná vniknutí do cizích obydlí,“ navrhla Lyn. Sklidila několik pochybovačných pohledů.

„Nepletla bych je do našich záležitostí,“ mračila se babička. „Čím méně lidí o tomhle bude vědět, tím bezpečnější to bude pro všechny.“

„To rozhodně. Chtěli by pomáhat a míchat se a nakonec by to celé přeorali, ztížili a ještě podělali,“ vrčel děda Downey.

„Navíc, jestliže je Snape tím, za koho ho máš, mohl by nakonec mít velké problémy z toho, kdyby se Řád domákl Voldemortova sídla,“ připomněl měkce Cathaír.

Lyn po zádech přeběhl mráz. Na Snapea nepomyslela. Jistě by nakonec vinili jej – on jediný byl dvojím agentem, který donášel oběma stranám. Jak asi Voldy odměňuje otroky, kteří takto zradí jeho důvěru? Bezděčně zavřela oči, aby té představě utekla, ale obraz Severova zuboženého, polámaného těla se nechtěl vzdát pozornosti bez boje.

„Máte pravdu,“ vrátila se do reality, když ucítila konejšivý stisk bratrovy ruky na svém zápěstí, který jí poskytl potřebnou sílu k vítězství nad vlastní myslí. „Jsme na to sami…“

„Věřím, že to stačí,“ mrkl na ni povzbudivě děda Downey.

Neděli strávili sourozenci neklidným pobýváním okolo domu a snahou odvést své myšlenky jinam. Vyšli si ven postavit sněhuláka a zkoulovat se. Objednali si pizzu a projeli otcovu sbírku filmů na VHS. K večeru si zahráli tři nebo čtyři deskové hry. Rozhovor mezi nimi však vázl, neboť pokaždé, když se pokusili jej zapříst, dříve či později nevyhnutelně sklouzával k situaci jejich otce, nebo dokonce k absenci matky.

Lyn se vracela do hradu navečer, aby nemusela vstávat tak brzy, a brala si s sebou do postele lahvičku lektvaru, o kterou se s ní podělil bratr. Pomohla jí usnout bezesným spánkem.

.

pondělí, 29. leden 1996

Chladné ospalé pondělní ráno prorval rázný příchod profesora lektvarů. Snape byl rozčilen tak očividně, že se mu třásly ruce. Otevřel dveře do třídy tak prudce, že práskly do kamenné stěny. Studenti se při tom zvuku otřásli. Jejich standardně neveselé vyhlídky na hodiny lektvarů ještě potemněly.

Lyn se procedila dveřmi do třídy, svižně si zabrala lavici co nejvíce vzadu a při tom se snažila co nejtišeji přemýšlet o tom, co ho asi tak rozlítilo. Pokud věděla, v poslední době ho dovedla vyvádět z míry tak viditelně jen ona. Nic však neprovedla, nebo si toho nebyla vědoma, a tak si lámala hlavu nad možnými důvody, dokud po ní neštěkl, aby se věnovala své práci.

Věnovala mu nejpichlavější pohled, na jaký se zmohla, a sklonila se zpět ke svému kotlíku. Studenti v její těsné blízkosti se teď jistě pokoušeli přijít na to, co asi v posledních několika minutách dělala, že si toho Snape všiml, zatímco oni nikoli. Lyn zaťala zuby a přiměla se plně soustředit na přípravu lektvaru. Nehodlala mu dopřát potěšení okřiknout ji znovu.

Dokonce ani Malfoy dnes nebyl ušetřen Snapeova hněvu; vysmáli se mu za nepodařenou práci stejně jako Potterovi a Nevillovi, takže byl do konce hodiny růžový jako pivoňka. U Lyn se Snape ani nezastavil, což bylo pravděpodobně dobře. Když konečně zaznělo osvobozující zvonění, celé třídě se ulevilo; všichni sborem skládali své věci závodní rychlostí a pak se v uctivé tichosti svižně prodírali k východu. K Lynině nepříjemnému překvapení ji však profesor zadržel.

„Ne tak rychle,“ vyplivl jejím směrem. Studenti kolem ní se zastavili a zděšeně vzhlédli. „Musím mluvit s Downeyovou,“ vysvětlil o něco mírněji. Ulehčeně se rozeběhli, aby dohnali náskok zbytku třídy, a zanechali s ním Lyn v učebně samotnou.

„Něco jsem provedla?“ hlesla přidušeně. Z útrob jí v hrudi zbyl malý uzlíček. Snape, který mezitím znovu začal přerovnávat věci na stole a poličkách, zavrtěl hlavou; vzápětí jako by mu teprve došlo, co řekla, zarazil se.

„Ale ne!“ zavrčel netrpělivě, čímž naznačil, že to byla hloupá otázka. Ruce se mu znovu daly do pohybu. Poskakovaly po dřevěných deskách jako velcí bledí pavouci.

„Tak se mnou tak nejednej,“ vyjekla Lyn. Otočila se na podpatku a vyrazila ke dveřím. Nečekala, že by se ji pokoušel zastavit, zvlášť v takové náladě, ale opět ji překvapil, když bleskově obešel stůl, zjevil se za ní jako přízrak a pevně ji popadl za zápěstí.

„Promiň, nemyslel jsem to tak,“ vyhrkl. Jeho tón nezněl zrovna kajícně, ale oproti tomu původnímu to bylo citelné vylepšení. „Jsem jak smyslů zbavený.“

„To vidím,“ odsekla Lyn. „A pusť mě, jestli nemáš v plánu si moji ruku schovat na památku.“ Do prstů jí sotva proudila krev, jak pevně ji svíral.

„Promiň,“ vydechl znovu a okamžitě stisk povolil, nepustil ji však.

„Dobrá,“ povzdechla si Lyn. „Tak se můžeš svěřit, co tě trápí tolik, že se kvůli tomu chováš jako jeskynní muž.“

„Je to ta ženská Umbridgeová,“ zasípal. „Já snesu hodně, Elinor, ale co udělala ona, to je vážně vrchol!“

„Jaká Umbridgeová? Kdo to má být?“

„Přijela včera k večeru,“ vysvětlil roztržitě. Zřejmě mu bylo zatěžko zdržovat se takovými maličkostmi, když ho na srdci pálilo něco daleko podstatnějšího. „Je z Ministerstva, Popletalova pravá ruka a neuvěřitelně vlezlá ženština. Poslal ji sem jako špeha. Do týdne nejspíš začne nastolovat nové pořádky. A jejím prvním tahem bylo ustanovit se profesorkou na škole, Elinor. Hádej, který předmět si vzala na starosti,“ skřípal zuby.

Čím tišeji mluvil, tím děsivěji to znělo, protože mu zároveň z očí sršely blesky. Lyn provedla zběžnou analýzu situace profesorstva na škole a zamračila se.

„Ale nám nikdo nechybí,“ zavrtěla hlavou, ale v ten moment už jí to došlo. Někdo přece jen chyběl. Někdo, jehož místo na začátku roku vyplnil Snape a musel tak stíhat dva předměty najednou. „Ale ne,“ vydechla pomalu a vytřeštila na něj oči. „Neříkej mi, že…“

Důrazně přikývl a rty se mu kroutily odporem. „Přebírá obranu proti černé magii. Jako kdyby to bylo potřeba. Zvládal jsem to lépe než profesoři, kteří měli na starosti jen jeden předmět, u ďábla! Ale ona potřebovala místo, a tak si ho prostě vzala, s Popletalovým požehnáním. Ani Brumbál s tím nic neudělá, protože mi to místo dal jen proto, že nedokázal sehnat nikoho jiného.“

„A má na to vůbec právo, mluvit mu do vedení školy?“ mračila se Lyn.

„V jistých případech. Takový by nastal už na začátku školního roku, proto byl tak zoufalý, že to svěřil mně. Ví, že mě černá magie zajímá víc, než by se mu líbilo, ale nikdy bych přece nemohl vyučovat obranu, aniž bych věděl přesně, před čím se mám bránit,“ vrtěl hlavou. Zvolna ji pustil a poodvrátil se. „Nic nepomohlo. Řekla jednoduše, že na to nestačím, a když jsem namítal, začala vyhrožovat.“

„Co by ti mohla provýst? Snad není všemohoucí, aby si mohla dělat, co ji napadne, ne?“

Snapeovi se ústa roztáhla do truchlivého úsměvu. „Nemusí mít pravomoc, aby někomu dokázala zničit život. Nebýval jsem zrovna svatý, Elinor. A když selže pravda, vždycky se dá na pomoc zavolat pomluva. Je úžasné, čemu všemu jsou lidé ochotni uvěřit, když tě nemají v lásce.“

Lyn bylo jasné, o čem mluvil. Občas stačilo vážně málo, aby se s někým naklonil svět. Lež oběhne svět dřív, než si pravda stačí obout boty, jak tvrdil její oblíbený spisovatel. Mnohým lidem by ale v jeho případě stačila i pravda: dětičky na této škole vyučoval bývalý Smrtijed.

Sama byla pobouřena, ale při pohledu na Snapeovo tiché utrpení, z něhož během jejich rozhovoru veškerá zlost stihla vyprchat, cítila spíš lítost. Nejistě se natáhla a konečky prstů ho pohladila po hřbetu ruky.

„Mrzí mě to,“ zašeptala.

„To je milé,“ zamumlal neurčitě, jako by si toho doteku ani nevšiml. Pak se ale zarazil a sklouzl pohledem ke své ruce. Když vzápětí vzhlédl k Lyn, díval se na ni úplně jinak než před minutou. V jeho očích se rozhořívala ta touha, kterou naposledy viděla před dlouhými měsíci v léčebně. Vytáhl hůlku, dvěma ekonomickými pohyby zavřel a zamrkl dveře a začaroval prostor oním kouzlem, které mělo určitě co dělat se zachováváním soukromí.

Opatrně ji vzal za ruku, jako by si chtěl vyzkoušet, jaký z toho bude mít pocit. Lyn se po paži nahoru rozeběhlo šimravé teplo a dosavadní obsah její hlavy se bez předchozího varování někam odporoučel. Jen zadržela dech a navzdory svému lepšímu úsudku se tajně modlila, aby to tím neskončilo, aby ji nepouštěl, dokud nebudou oba k smrti vyčerpaní. Roztřesený zbyteček jejího rozumu se jen styděl za to, jak snadno nad svým tělem ztratila kontrolu, a doufal, že aspoň dovedla své pohnutí udržet ve své mysli dostatečně hluboko, aby na něj Snape tak lehce nedohlédl.

Plavně přesunul váhu a postoupil k ní blíž, aby ji vzal i za tu druhou ruku. Lyn se konečně nadechla, jen aby toho vzápětí litovala, protože její bytost beze zbytku vyplnila jeho vůně, což ani trochu nepomohlo jejím chabým pokusům dobýt zpět trochu příčetnosti. Propletla své prsty s jeho. Zjistila, že se začíná naklánět kupředu, jako kdyby byla smutný malý kus železa, který se pokoušel ubránit enormnímu magnetu.

V tu chvíli ji Snape pustil, aby mohl ruce přesunout k její hlavě. Jeho horké prsty jemně laskaly její tváře, čelist, krk. Jednou rukou jí zajel do vlasů a hrst jich sevřel v pěst; Lyn přivřela oči a unikl jí povzdech. Snapeovi tím na tváři vykouzlila ďábelsky potěšený úsměv. Jeho rty se nebezpečně blížily jejím a ona se nemohla dočkat, až si přivlastní její ústa.

„Máme teď oba hodinu času,“ zašeptal a jeho hlas ji polechtal na uchu. Volnou ruku přesunul níž a obtočil kolem jejího pasu. Přitáhl si ji k sobě blíž a výmluvně se k ní přitiskl. „Můžeme ji využít k něčemu zajímavějšímu, než je oběd. Dopustit se jedné z těch chyb, o kterých jsme mluvili…“

Lyn zamrkala. Jeho přímočará slova se vůbec nehodila k tomu, co cítila, a najednou jí nic z toho, co dělal, už nepřišlo přitažlivé. Nevěděla, zda v tom měla prsty její empatie, jestli nějak rozkódovala informaci v jeho feromonech, nebo jednoduše promluvily její zkušenosti a cynismus… ale touhu a vzrušení v ní nahradily odpor a zklamání.

Zapřela se mu dlaněmi do hrudi a odtáhla se. Snapeovo obočí vylétlo do výšin; počastoval ji udiveným, nechápavým pohledem a opatrně ji pustil.

Lyn nemohla uvěřit tomu, že opravdu odmítala jeho neodolatelné pozvání, ale měla neodbytný špatný pocit, který chvilku nemohla vtělit do slov. Když na to kápla, srdce se jí sevřelo.

„Nechci ti dělat utěšitelku, Severe,“ hlesla zlomeně.

Zamračil se. „Cože?“

„Jestli ti se mnou jde jen o tohle, budeš se muset rozptýlit nějak jinak.“

Lyn se zprvu zamlouvala představa, že by i v této realitě měla přístup k rekreačním radovánkám, které by jí pomohly si zachovat příčetnost v učením nabitém životě a nyní jistě i odvedly její myšlenky od šlamastyky, do které dostala otce. Za čas, který uběhl od jejich žhavého rozhovoru v léčebně, se však leccos změnilo a vyvinulo a to, co ke Snapeovi nyní cítila, jej vylučovalo z okruhu vhodných kandidátů. Nedokázala by s ním jen spát; a ať už k ní nějaké city choval, nebo ne, teď z něj sálala pouhá fyzická potřeba. Chtěl ji jen proto, že ho přitahovala a byla dostupná. Mohl si zrovna tak vyjít do Prasinek a sbalit si na noc někoho v hospodě. To poznání spolehlivě uhasilo veškerý Lynin žár.

Kdyby nyní přistoupila na jeho lákavý návrh, nepochybně by nakonec skončila jen jako jeho postelová hračka. Veškeré jejich interakce by se tím jen nemístně zkomplikovaly a Lyn by v jeho přítomnosti trpěla víc než kdy dříve. Nestálo to za to.

Způsob, jakým Snapeovi ztvrdl výraz, jí napověděl, že měla nejspíš pravdu, přestože jeho nitro se automaticky uzavřelo, než z něj stihla cokoli pochytit. Ustoupil od ní.

„Nevím, co sis myslela, že se tu děje,“ protáhl ledově, „ale rozptýlení mám dost, děkuju pěkně. Nepotřebuju utěšovat. Možná už bys měla jít, nebo přijdeš pozdě na oběd.“

Švihl hůlkou znovu a dveře se opět rozlétly dokořán.

Lyn potřásla hlavou. Možná se mýlila a nařkla jej neprávem a zasloužila si tak jeho chlad i hněv… ale ta slova ji zabolela víc, než by byla ochotna připustit. Podlehla nutkání mu je mrštit zpátky do obličeje.

„Samozřejmě,“ ušklíbla se zle. „Jak neuctivý ode mě bylo zapomenout, že jsi muž, kterej si dovede najít mnohem lepší zábavu než hloupý školačky, který mu samy padaj k nohám.“

Obrátila se na podpatku a vydusala z učebny. Nedala mu prostor odpovědět, ale upřímně řečeno ani nechtěla vědět, s čím by přišel. Palčivě si uvědomovala, že mu tím odmítnutím i ublíženým útokem na sebe prozradila víc, než měla. Cokoli si ještě sám nepřečetl z její hlavy a nedomyslel, mu teď potvrdila zřetelně a nahlas. Nemohl jí na to říct nic, co by ji nezranilo, i kdyby se nakrásně pokusil být citlivý.

Ani na obědě se nedokázala zbavit hořké pachuti v ústech, která ji provázela od zmizení otce a zdvojnásobila se po výměně ve sklepení. Hruď jí svíral zdrcující pocit bezmoci a všechny údy jí zoufalstvím ztěžkly natolik, že se sotva vlekla. Když její pozornost upoutal shluk studentů soustředěný kolem Weasleyových dvojčat u nebelvírského stolu, rozhodla se.

„Ahoj hoši,“ usmála se tak vesele, jak dokázala, „máte konečně nějakej bezpečnej způsob, jak si udělat volno uprostřed vyučování?“

55 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

2 Komentářů

    • QuarianXen QuarianXen

      LOL, to doufám 😀 Je to chlap a je tam mezi dětma a hrstkou ucházejících profesorek, nemůže to bejt lehký 😀
      Uvidíme, můžeme fandit 😉
      Nic moc, jen si od nich koupila zbožíčko 😀
      Každopádně díky za čtení i koment, vždycky oceňuju ^^

Napsat komentář