Skip to content

Paralela snů: 34. – Ropucha

[Celkem: 3    Průměr: 4.7/5]

Chudák profesor Binns takříkajíc nevěděl, co ho to praštilo, když se jedna ze studentek najednou přihlásila a naléhavým hlasem se ze zdravotních důvodů omluvila z hodiny. Nasadit zoufalý tón za stávajícího duševního rozpoložení ani nebylo hereckým výkonem, pomyslela si Lyn, když se neurčitým směrem ploužila po chodbách s krvácejícím nosem. George s Fredem sice tvrdili, že právě dobroty způsobující tuto potíž se jim ještě nepovedlo úplně vychytat, ale Lyn se necítila na zvracení a neměla ani v úmyslu přijít k bouli při omdlévání, takže to riskla.

Zbytek koláčku, nebo jak tomu kluci říkali, krvácení nezastavil, takže raději zamířila na ošetřovnu. Tam jí madame Pomfreyová oznámila, že to spraví, jen to bude chvíli trvat, a Lyn byla vděčná za obojí. S trochou štěstí by mohla na lůžku zůstat pár dnů a mít tak geniální výmluvu, proč se neobjevit na vyučování – a koneckonců i proč vůbec nevylézat z postele. Pod peřinou a zabalená do ticha ošetřovny by se Lyn konečně cítila klidněji a v bezpečí.

Madame Pomfreyová bohužel však už letos spravovala příliš mnoho podobných případů a propustila ji zanedlouho, jen chvilku po začátku bylinkářství. Lyn se po chvilce míru a pokoje děsila návratu mezi lidi, a tak raději utekla na kolej a zahrabala se do postele v ložnici. Pár hodin si zdřímla a nakonec propásla i večeři. Když nadešla hodina H doučování, truchlivě se připravila na nejhorší.

Ve sklepeních ji čekalo nepříjemné překvapení. Nevěděla, jak ji mohlo nenapadnout, že Umbridgeová bude nejspíš mít na starost i její doučování, do kabinetu nicméně vcházela v očekávání zamlklého, nasupeného Snapea a místo něj tam objevila ropuchu oděnou v šeříkovém kostýmku a s odporně medovým úsměvem na širokých ústech.

„Dobrý večer,“ vyhrkla automaticky a v sebeobraně o krok ustoupila. Umbridgeová si její zděšení vyložila jako zmatek a nasadila konejšivý tón.

„Ale ano, jste tu správně, má drahá,“ zarazila ji gestem v domnění, že se Lyn co nevidět omluví, že si spletla místnost, a uteče. „Posaďte se.“ Lyn chvíli váhala, ale věděla, že jí nakonec nic jiného nezbude, a tak se pomalu došourala ke svému stolečku a klesla na židli. „Chápu, že jste očekávala profesora Snapea, leccos se však změnilo.“ Úsměv na ropuší tváři se ještě rozšířil. „Já jsem Dolores Umbridgeová, vaše nová učitelka obrany proti černé magii. Od příště se již budeme scházet v mém kabinetu. Je tam příjemněji,“ dodala a přeletěla očima obludky v láku na policích lemujících stěny.

Lyn mlčela. Její jméno profesorka nejspíš dávno znala a nic jiného, co by k tomu chtěla říct, ji nenapadlo. A Dolores?, zaškaredila se v duchu. Někdo jako ona vážně nemohl dostat lepší jméno. Lyn si je dosud spojovala jen s Lolitou a zkoušet porovnávat ty dvě by bylo krajně děsivé. Kromě toho ony věci naložené ve sklenicích jí za dobu, kterou strávila v jejich přítomnosti, přirostly k srdci a profesorčin zhnusený pohled v ní vzbuzoval chuť se jich zastat, což asi nebyl nejlepší nápad.

„Myslela jsem si, že bychom dnešní hodinu mohly využít k seznámení,“ pokračovala Dolores. „Vaše jméno bylo na Ministerstvu omíláno od začátku roku. Objevila jste se tu za nevysvětlených okolností. A teď ještě případ vašeho otce, který se vypařil bůhvíkam po tom, co strávil dopoledne tady v Londýně…“ Zadívala se na ni v očekávání. „Nikdy se nepřemístil zpět do Států, víte to? Musí být stále v Británii, bohužel však nedokážeme zjistit kde. Co mi k tomu můžete říct, slečno Downeyová?“

Lyn neodpověděla. V duchu jen žasla nad tím, jak rychle se Dolores přesunula od seznamování k mámení citlivých osobních informací.

Umbridgeová si tiše povzdechla a jala se znovu řečnit. „Víte, udělala byste skutečnou službu své zemi, kdybyste se mi svěřila. Vůbec se nemusíte stydět; jsem tu, abych vám pomohla.“ Semkla ruce a položila je před sebe na stůl. „Vaše rodina se momentálně nachází ve velice ožehavé situaci. Říkám rodina… Přirozeně, jestliže váš otec skutečně někde kuje pikle se Siriem Blackem, váš bratr mu v tom jistě pomáhá; proč jinak by navštěvoval Bradavice v den jeho zmizení? Stesk po sestřičce asi není pro ambiciózního vědce jako on dobrým důvodem brát si narychlo další dovolenou z práce a utíkat na jiný kontinent. V tom případě je více než pravděpodobné, že s vámi oba neustále udržují spojení. Musíte tedy vědět, kde se nachází váš otec – a tudíž znát i polohu Siria Blacka. Doufám, že si uvědomujete, že ten muž je hledaný za vraždu třinácti lidí, útěk z vězení a pakt s bývalými příznivci Temného pána?“

„To ví každý,“ odtušila Lyn. O článku věděla, ale nepotěšilo ji, jak ta ženština z jejího otce automaticky udělala padoucha.

„Neptala jsem se, zda to víte,“ usmála se Umbridgeová, „ale zda máte na vědomí, co se může stát vám, až bude jeho úkryt odhalen a vaše lži prozrazeny. Nejsou to hezké vyhlídky, slečno Downeyová. Zejména pro tak mladé, ambiciózní ženy, jako jste vy.“

„Nemyslím si, že máte právo mě obviňovat jen na základě svý nepodložený divoký teorie, profesorko Umbridgeová,“ opáčila Lyn. Při množství strachu, ve kterém žila od otcova zmizení, s ní Doloresina výhrůžka ani nepohnula.

„Ale drahoušku,“ škubla sebou Umbridgeová krátkým, odlehčeným smíchem, „nikdo vás neobviňuje. Snažím se vás chránit. Máte-li totiž na srdci cokoli, co by vás později mohlo stát příliš, můžete kdykoli přijít za mnou a já už se postarám o to, aby s vámi bylo naloženo jako s obětí, nikoli se zločincem. Můžete mi důvěřovat; nyní se na této škole nachází pouze jediný člověk, který vám dokáže poskytnout skutečnou pomoc v nouzi, a tím člověkem jsem .“

Chvilku vyčkala, nejspíš v naději, že Lyn povolí a s pláčem jí všechno vysype. Když se tak nedělo, opět si povzdechla.

„Jste ze Zmijozelu, slečno Downeyová, z mé koleje. Je to kolej studentů, kteří si umějí cenit pravých hodnot a vědí, v čem spočívá loajalita k dobru kouzelnického společenství. Vaše rodina má rovněž dlouhou tradici správného, důvěru vzbuzujícího smýšlení. Věřím, že odhodlaně kráčíte ve šlépějích svých předků.“

Páni, pomyslela si Lyn, takovou snůšku keců už jsem dlouho neslyšela.

Pravé hodnoty Zmijozelu zahrnovaly „čistou krev“; tradice důvěryhodného smýšlení Downeyových nejspíš znamenala, že všechny problémy hladce řešili zlatem plujícím do vlivných kapes. Umbridgeová evidentně patřila k těm ze zmijozelských studentů a absolventů, kteří své koleji nedělali vůbec žádnou čest.

„Já bych svou rodinu radši neprobírala, paní profesorko,“ odvětila měkce. „Další takovou naší tradicí je i to, že se zřídkakdy dělíme o svý vnitřní záležitosti s veřejností. To určitě víte.“

„Ale samozřejmě,“ mávla Dolores netrpělivě rukou. „Nicméně, když víte, že se ve vašem okolí dějí nepravosti, je vaší svatou povinností sdělit to odpovídajícím úřadům. To je psáno v kouzelnické ústavě, má drahá.“

„Jakmile se o nějakejch nepravostech dozvím, paní profesorko, můžete si bejt jistá, že budete první, komu o nich povím,“ usmála se Lyn. Musela vypadat a znít velice autenticky, protože i v Umbridgeové nitru se objevila příchuť nejistoty. Navenek to ohodnotila stejně medovým úsměvem.

„Jsem ráda, že si rozumíme, slečno Downeyová. Vidím, že spolu budeme báječně vycházet.

Pusťme se tedy do vašeho doučování. Nalistujte si prosím stránku šedesát dva ve vaší učebnici a dejte se do toho.“

Lyn spadla čelist. Čtení z učebnice? Tak to je gól. To by se už ani nemusela obtěžovat trávit čas doučováním, jestliže bude celou dobu jen číst. Ještě že tu bichli pro všechny případy tahala s sebou, jinak by té ženštině musela vysvětlovat, proč ji nemá, a zadělala by Snapeovi na další problémy.

Vytáhla knihu, otevřela ji a dala se do předstírání pilného čtení, zatímco přemýšlela. Jste ze Zmijozelu, slečno Downeyová… Jako kdyby ji to předurčovalo k podrazáctví. To by musel být nějaký zločinec, aby jakékoli informace o něm nashromážděné šla prozradit zrovna Umbridgeové. Kdokoli, koho ona považovala za výhonek zla, byl beztak nevinný.

Vypadalo to však, že bude muset předstírat spojenectví i s ní, podobně jako klamala Malfoye. Ničemu by nepomohlo se s Umbridgeovou dostat do křížku. Jistě jí mohla udělat ze života peklo tak snadno, jako toho byl schopen Draco.

V duchu si smutně povzdechla. Snad to bylo opravdu příslušenstvím k této konkrétní koleji, co jí do života přinášelo nesrovnatelně více výzev k přetvářce a pokrytectví. Bylo načase přestat se za to stydět. Koneckonců to dělala jen proto, aby chránila vlastní krev, a na tom nemohlo být nic špatného.

Když se do kabinetu dostavil Snape a s nerudným výrazem si podal dveře s Umbridgeovou, Lyn už byla hluboce začtená do knihy receptur. Přeříkávala si v hlavě každé slovo a představovala si každou přísadu. Jen letmo zdvihla hlavu a vychovaně pozdravila, než se usadil za katedru – Umbridgeová totiž byla stále na doslech.

Snape jí zadal lektvar a zbytek hodiny strávili v tichu. Až když Lyn skládala věci a chystala se odejít, vzhlédl od známkování testů.

„Jaké bylo doučování z obrany?“ nadhodil. Použil typický tón pyšného člověka, který se snaží nenápadně se usmířit, aniž by dal najevo porážku – pečlivě neutrální, až vlídný; hrdý, ale toužící po míru. Lyn mu oplatila neupřímným úsměvem.

„Šlo to,“ řekla prostě.

Jakmile mu bylo jasné, že se Lyn nechystá klábosit, pokračoval v řeči sám.

„Nabízela ti obchod?“

Lyn se udiveně zarazila.

„Jak to víš?“ Byla si jistá, že z její hlavy to nemá.

„Slyšel jsem o ní jen to ‚nejlepší‘,“ odtušil Snape kysele. „Nepleť si její úsměvy s přátelstvím. Jakmile dostane, co od tebe chce, potopí tě bez mrknutí oka.“

Uběhlo několik vteřin ticha, než Lyn došlo, že se od ní čeká tlumočení jejího rozhovoru s Dolores. Už otevírala pusu, když si to rozmyslela.

Nechtěla se svěřovat. Nechtěla s ním ani mluvit. Nechtěla s ním být v jedné místnosti. Cítila se potupně odhalená, dokořán otevřená jakékolimu přicházejícímu zásahu a Snape jí teď přišel jako někdo, kdo by nezaváhal využít příležitosti jí do ran nasypat sůl.

Možná už konečně našla tu správnou motivaci vykořenit všechnu tu nechtěnou poblázněnost. Snape nyní jen stál zaklíněný ve dveřích jejího života, pouštěl ven teplo a blokoval průchod komukoli, kdo by neměl milion důvodů se bát vstoupit. Nastal čas s touhle ubohou hrou skoncovat. Nemůže dovolit, aby nad ní i nadále měl tolik moci, aby ji dokázal ovládat dotekem a rozdrtit na prach pouhými slovy. Konečně jí došla marnost jejich situace. Ani pokus o přátelství jim nemohl vyjít, když oba očividně toužili po něčem jiném.

Jen čert ale věděl, po čem vlastně toužil Snape.

„Dobrou noc, pane profesore,“ řekla a bez dalšího slova beze spěchu opustila kabinet. Zřejmě ho tím vyvedla z míry natolik, že jí přání ani neoplatil.

Kupodivu se cítila o něco lehčeji. Napůl počítala s tím, že slyšel myšlenku od myšlenky, co jí proletělo hlavou, ale i kdyby ne, nezáleželo na tom tolik. Vypadalo to, že její utrpení konečně v dohledné době skončí, a to jí dodávalo sil.

Na koleji ji čekala příjemná zpráva; Brumbál jí poslal malinkatý lísteček s textem „Tví přátelé by tě rádi viděli., což si rozšifrovala jako „už můžeš bezpečně cestovat letaxovou sítí do sídla Řádu“, neboť právě na to čekala. Navíc teď sotva mohl psát o jiných přátelích, když se jediní lidé v tomto světě, které považovala za dost blízké, schovávali někde na jihu. Jelikož nebyla uvedena zmínka o konkrétním krbu, musela soudit jen podle umístění zprávy, že je to právě ten v ložnici.

Chvíli váhala. Nevěděla, jestli je dobrý nápad cestovat hned a sama. Bylo už poměrně pozdě večer, čekala ji hora úkolů a nechtěla vypadat přehnaně nadšeně ohledně Siriova neurčitého pozvání na čaj.

K čertu s tím, řekla si pak. Cítila, že společnost by jí neuškodila. Mohla by si dopřát trochu veselosti a smíchu. Nemohla dělat absolutně nic ohledně svého otce a neměla ani šanci jakkoli zvrátit záhubu, do které se řítil její takzvaný vztah se Snapem. Měla dojem, že ze všeho toho napětí brzy praskne.

Vyhrabala z hlubin kufru ozdobnou krabičku s letaxovým práškem a hrst ho nabrala. Pak trochu nervózně přistoupila ke krbu v ložnici. Nikdo tu teď nebyl, ale později se dívky začnou trousit dovnitř, odličovat se, česat se, převlékat a nakonec i spát. Nemohla si být jistá, kdy bude bezpečné se vrátit.

Na druhou stranu mnoho lidí vědělo, že Lyn smí opouštět Bradavice podle potřeby. Koho by napadlo, že cestovala právě do sídla Fénixova řádu? Většina koleje možná ani netušila, že takový existuje, nebo je to přinejmenším vůbec nezajímalo. Maximálně jí budou závidět, že jí ředitel poskytl jako cestovní prostředek krb v jejich společné ložnici, ale privilegiovanost studentům její koleje nebyla nijak cizí a tudíž by neměla být ani zvlášť podezřelá.

Sama pro sebe přikývla a mrskla práškem do ohně. Vstoupila do zelených plamenů, které se tak krásně hodily ke zmijozelským tapetám, a zřetelně vyslovila adresu.

Přistála na podlaze v kuchyni. Zatímco si oprašovala hábit, rozhlížela se kolem. Místnost byla temná a prázdná. Lyn opět přepadla pochybnost. Co když nikdo není doma? Nebo je nějakým nevhodným způsobem indisponován?

Pak potřásla hlavou. Začínala uvažovat jako Angličanka. Prostě to riskla a přišla na návštěvu – ne že by měla možnost předem zatelefonovat, jestli může, no ne?

Nicméně se jí ulevilo, když o patro výš našla Siria sedět v temné komůrce páchnoucí hnojem ve společnosti Klofana a bedny piva. Bylo příjemné pozorovat, jak se mu rozzářil obličej, když na ni zaostřil.

„Lyn!“ vyhrkl. Ihned se jal škrábat na nohy; podařilo se mu to až na druhý pokus. „Promiň, já jsem…“ podrbal se na nose a obsáhl pohledem Klofanův svinčík a prázdné lahve, „hm, nečekal jsem tě. Ale ne, jsem moc rád, že jsi přišla!“ dodal rychle, když viděl, jak se nadechovala k omluvě. „Jenom jsem… hmm… trochu jsem zapíjel samotu, takže vlastně jdeš vhod. Akorát mě mrzí, žes mě nenašla dřív… Musím vypadat fakt k světu…“

„Sirie,“ zarazila ho Lyn, „nemusíš se ospravedlňovat. Abych byla upřímná, asi bych taky neodmítla jednu láhev, kdybys nabízel.“

S vážným výrazem na ni zamžoural.

„Jsi smutná? Určitě kvůli tátovi, viď.“

Lyn se nadechla, aby řekla něco jako „kvůli mnoha věcem“, ale napadlo ji, že by to ničemu neprospělo. Měla sice ten hřejivý pocit, že Siriovi může důvěřovat se vším, nicméně Snape jistě nebyl jeho oblíbeným tématem rozhovoru; tím méně, jestli si možná dělal naděje na jeho – čerstvě uvolněné – místo v jejím srdci.

„Smutná, vystresovaná, naštvaná – vyber si.“

„Tak pojď se mnou dolů do kuchyně, uvařím nějaký čaj. Ale jestli vážně chceš, o pivo se taky rád rozdělím.“

Lyn se truchlivě usmála.

„Radši ne, děkuju. Kdybych ponocovala a k tomu pila, zejtra bych se proklínala do devátýho kolene. Nemůžu si dovolit pouštět učení jedním uchem dovnitř a druhým ven,“ uchechtla se.

Sirius vyloudil chápavý výraz, pokrčil rameny a na okamžik zmizel za jinými dveřmi. Když se vynořil, měl umytý obličej, voněl podstatně líp a v ruce držel čistou košili. Svižně se převlékl, zatímco Lyn předstírala, že se nedívá. Mohl se jistě převléct v soukromí, ale asi doufal, že pohled na jeho šlachovitý nahý hrudník mu u ní vyhraje nějaké ty body. Vsadil dobře; co se týkalo tvarů mužského těla, to jeho hrálo u Lyn na ty správné struny.

„To je asi moudré rozhodnutí,“ promluvil, když zapínal knoflíčky. „Já aspoň ráno nemusím vstávat… Nemusím dělat vůbec nic… Jen sedět na zadku v tomhle hnusném baráku a schovávat se jako největší zbabělec pod sluncem…“ hudroval si pod vousy celou cestu do kuchyně. Rozsvítil lampy a místností se rozlilo příjemně tlumené světlo. Lyn se usadila ke stolu a chmurně sledovala, jak Sirius operuje s konvičkou na čaj a sporákem edice Zlý čaroděj.

Zjevně nebyl vůbec spokojený s tím, že má pohodlné a bezpečné útočiště. Lyn si tiše povzdechla, když si představila, že by takhle musela žít sama, zatímco by si z celého srdce přála vyrazit ven a bojovat. Příliš se to nelišilo od bytí vězněm v polstrované cele, nebo nutnosti pilně studovat, zatímco jejího otce někde mučí. Kéž by jen věděla, jak docílit toho, aby už nemusel utíkat, ani se ukrývat. Vzpomněla si na konec třetího dílu a na toho bídného Červa a ruce se jí samy od sebe zatnuly v pěst.

„Sirie, čí je tenhle dům?“ nadhodila, aby rozehnala bouřkové mraky své mysli. „Je dost… hm, osobitý. Běhá mi z něj mráz po zádech.“

„Když ti to řeknu, slibuješ, že neutečeš s křikem?“ podíval se na ni truchlivě.

„Záleží na tom, co mi řekneš,“ zasmála se Lyn pobaveně. Povzdechl si.

„Tak to prostě budu muset risknout. Dřív nebo později by ses to stejně dozvěděla…“

438 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

4 Komentářů

    • QuarianXen QuarianXen

      Chápu 😀 Mně se nelíbilo ji psát 😀 Umbridge, brrrr…

      Jsem ráda, že ti dva se ti zdají OK. Sirius ale fakt měl tyhle tendence… Strašně ho štvalo, že je tam zavřený sám a nic nemůže. A když Harry jezdil na prázdniny, ze Siria táhl zvětralý alkohol. Chtěla jsem mu původně dát máslový ležák, ale… pijou to i děcka, že? 😀 Je to vůbec alkohol? Tak jsem radši vsadila na to pivo.

      Dík, jdu konečně zase přidat novou kapitolku 😀 Ještě pořád ale nepracuju na dalším díle, takže nevím, jak dlouho to vydrží…

      • Jako jó, uznávám, že Sirius měl tehdy sklony utápět chmury v tekutinách nezdravého původu. A pivo je za mě naprosto cajk. 😀

        Vždycky jsem si myslela, že je máslový ležák alkohol, film číslo 6 mne ovšem lehce znejistil a osobní ochutnání v HP studiích to vyvrátilo úplně. Vypadá krásně, ale je to jen neškodně slaďoučký mok. 😀

        Držím palce dalšímu psaní!

        • QuarianXen QuarianXen

          No, takže radši pivo 😀 Přemýšlela jsem o whisky, ale to mi přijde už moc. Nebyl alkoholik, měl jen depčičku 😀

          Díky, už jsem se k tomu vrátila, ale teď bojuju s jednou pasáží, protože nedokážu do dvou hodin přirozeně nasoukat x témat, který chci, aby probrali 😀

Napsat komentář