Skip to content

BtCh III – 53. Rakovina

[Celkem: 6    Průměr: 3.7/5]

Zní hlasy soudních znalců
a padlých andělů
Řvou ústa slavných starců
z reklamních panelů
a jaro karty míchá
pro záda shrbená
a přetěžko se dýchá
a svítí červená

V tom jaru listy žloutnou
a sněží do květin
A hrůza chodí s loutnou
a s věncem kopretin
Té loutně struny chybí
a stvůra bez tváře
spár dravce – tlama rybí ­
si hýká z oltáře

že blázni pošetilí
jsou na oprátce
Dnes vládce zavraždili
Ať žije vládce!
Tryznu mu vypravili
a jde se dál
Dnes krále popravili
Ať‘ žije král!

Jak tóny kravských zvonců
zní stránky pamfletů
Lze dobrati se konců
být stádem Hamletů
Být každý sobě drábem
to mnohé přehluší
Však vápno neseškrábem
když vězí na duši

Je večer. V sálech hrají
pár dalších premiér
Jak loni třešně zrají
a štěká teriér
a znovu ptáci vzlétnou
Výš k slunci! Poslepu!
To léto chodí s flétnou
a sahá po tepu

Už blázni pošetilí
jsou na oprátce
Dnes vládce zavraždili
Ať žije vládce!
Tryznu mu vypravili
a jde se dál
Dnes krále popravili
Ať žije král!

Je známo čí je vina
To hraní s kostrami
má jméno Rakovina
a voní astrami
Kůň běží bez udidla
Kouř štípe do očí
Hrajem si na pravidla
a deska přeskočí
přeskočí

Karel Kryl

„Jsme tedy odsouzeni ke svobodě, protože nebude-li tady svoboda, bude velká nesvoboda. Elektronická média mohou ukázat zuby, nejenom já z toho mám obavy. V době míru a rozvoje je to úžasná věc, ale v okamžiku, kdy se toho zmocní režim pevné ruky – který si budou lidi víceméně přát, protože za cenu určitého násilí nastolí stabilitu – tak pomocí elektronických médií jste velmi snadno kontrolovatelní.“  Václav Cílek

Domamil; 9. června 2012

Stále se museli skrývat. Stále nemohli opustit zemi, a Jarek byl stále přesvědčenější, že ani nesmějí, že tu zůstat musí, protože to jsou povinni památce Petra. Kolem nich se řítily události čím dál rychlejším tempem a on si připadal čím dál neschopněji. Petr mu chyběl, všem jim chyběl – ačkoli si uvědomoval, že nebyl ani zdaleka dokonalý, byl rozhodně z nich nejlepší na strategické uvažování. Jarek jeho roli v partě převzal, aniž o tom kdy hovořili. Všichni to považovali za samozřejmé. Nebránil se tomu, ale ani o to zvlášť nestál, byl si až příliš vědom toho, že někdy dříve jedná, než přemýšlí.
Nový úkryt nalezli v mudlovské chatě v lese blízko Domamil u Moravských Budějovic. S ochrannými kouzly a chráněná Fidéliovým zaklínadlem však mohla poskytnout bezpečné útočiště na dost dlouho. Minimálně do té doby, než zradí strážce tajemství. Minulým strážcem byla Meda, určil ji Petr, a udělal chybu. A možná i proto Jarek nezvolil žádnou z dívek, ale Lukáše. Zradit může samozřejmě kdokoli, a dokonce může mít i omluvitelné důvody, ale s tím nic nenadělá. Fidéliovo zaklínadlo pořád zůstávalo nejspolehlivějším způsobem, jak udržet chráněný prostor neviditelným pro nezasvěcené.
Domek byl zařízen zcela mudlovsky, byla zde i elektřina a dokonce i mudlovská televize, což rádi využívali v nudě nekonečných dnů, kdy ve skutečnosti nebylo co dělat, protože nevěděl, co by dělat měli.
Něco ale přeci jen zvládli. Získali nového člena –  i když ne mezi kouzelníky. Ondra je přemluvil, aby mezi sebe vzali jednoho z jejich anonymních spojenců, Adama Slavíka. Byl to mudla, a oni porušili zákon o utajení, když mu řekli vše. Zákony, které porušili, však už nepočítali, a ostatně nyní šlo o mnohem více než o to, zda jejich svět zůstane utajen. Adam jim uvěřil, jejich varování vzal naprosto vážně. Bylo úlevné najít někoho, kdo jim věří. Adam ostatně nebyl sám, byl členem organizace, s kterou Petr prostřednictvím svého bratra spolupracoval již dlouho.
Byl tu teď s nimi a společně sledovali pořad s nově zvoleným prezidentem, Michaelem Dandou. Situace v zemi byla čím dál divnější, a začali si to uvědomovat i mudlové, jak jim ostatně Adam potvrdil. Lidé byli nejistí. Ne, lidé byli záměrně znejistění, aby byli ochotni přijmout to, co mělo přijít. To, co už ve skutečnosti přicházelo, to, čemu se snažili zabránit, a selhali.
Byl to zvláštní prezident, neměl na sobě oblek, ale jen černou košili bez kravaty. A lidem to nevadilo. Na košili vyšitou nacistickou runu. A lidem to nevadilo, naopak, protože to přece nebyla nacistická runa, ale starogermánská runa, a pokud by si snad někdo myslel, že germánská symbolika má něco společného s nacismem, tomu pan prezident vysvětlil, že jde vlastně o staroslovanskou runu. Hagal runu, matku všech run. A nosili ji na plackách. Znak příslušnosti k davu. Znak totálního zblbnutí, ve které by ještě před rokem neuvěřil.
Nyní jej sledovali v televizní diskusi, kde pan prezident národu vysvětloval své priority. A názory měl na všechno. Všemu rozuměl, na všechno přinášel řešení. Elegantní, jednoduchá, přijatelná. Důraz na přirozené hodnoty a tradici. Respektování práce, rodiny a disciplíny. Důraz na spravedlnost, tedy hlavně spravedlivé a rychlé tresty. Nesouhlas s bezbřehou svobodou jednotlivců na úkor celku. Odpor k takzvanému pokroku. A hlavně – důraz na pořádek a klid.
Usměvavý a slizký moderátor právě pustil klip se slovutným vědcem, ve kterém se jej ptal, zda se někdy neobává, že nás vědecké objevy zavedou příliš daleko.
A vědec mu horlivě kýval a jeho názory Jarkovi připomněly názory Gellerta, jak si je pamatoval ze školy: „Někteří říkají, že věda je základem naší civilizace, že je hodnotou sama o sobě. Právo na svobodné vědecké bádání je dokonce zakotveno jako jedno z lidských práv. Ale nebojme se tu otázku položit: Proč by měla být věda sama o sobě hodnotou? Hodnotou je to, na co se přijde, pokud to slouží zájmu lidstva. A pokud je to v jeho neprospěch?“ významně se odmlčel a zadíval se přímo do kamery. „Každému je jasné, že v tomto případě být hodnotou nemůže, a pokud ano, tak hodnotou negativní, zhoubou. Může být nebezpečnou, stejně jako když se dětem dostanou do rukou nástroje, které jim nepatří. A jsem přesvědčen, že už tímto nebezpečím je, i když jen v určitých oblastech. Nejsou to ale právě ty nejdůležitější oblasti, ty, které tvoří její podstatu? Zbožňování pokroku a svobody k bádání je naprosto zhoubné. A dětem nepatří do rukou sirky,“ usmál se slovutný vědec ironicky a přitom laskavě.
„Co si o tom myslíte, pane prezidente?“ slizký moderátor se naklonil k panu prezidentovi.
„Skvěle řečeno. To je to, co musíme – ustanovit radu vědců, odpovědných vědců, kteří vědí, kde je jejich odpovědnost. A před kým se budou zodpovídat. Takže jo, zakažme nebezpečné bádání. Působí to na první pohled divně, vím, budou říkat, Danda je proti pokroku. Už slyším, jak se bude říkat: Danda chce zpět do barbarství středověku. Ale nejde o to, abysme lidi vrátili zpět, to není naším cílem. Naším cílem je jen obrana našeho světa. Takový je problém. Být nebo nebýt.”
„Jenže pak můžeme přijít i o objevy, které nám mohou pomoci.“ Jarek zpozorněl. Slizký moderátor si dovolil nesouhlasit. Možná není až tak docela slizký.
„No jistě,“ kývl důležitě hlavou pan prezident. „Jenže každý objev má zároveň svůj klad i zápor. A jde o to, jestli si můžeme dovolit ten zápor. Jestli ho ten klad vyváží. Protože oddělit to od sebe nejde.“
„Ale zpochybňovat vědu, to je jako zpochybňovat pravdu. Není snad právě snaha o vědeckost nejdůležitějším rysem naší civilizace?“
„Vy si snad myslíte, že vědecké poznání je objektivní,  pane redaktore?“ Pan prezident vypadal pobaveně. „Ne, vědecký poznání není objektivní, to si myslej jen ti lidi, kteří nemají čas se tím pořádně zabývat. A to je většina, vlastně svým způsobem všichni, protože ani ti nejchytřejší nezvládají sledovat víc než svůj obor. Věda ve skutečnosti zavrhuje spoustu faktů, protože by narušovaly rozumové pochody, na které si vědci zvykli. A to, na co si už neustálým opakováním zvykli, co jsou líní opustit, nazývají paradigmaty. Kdo se jimi neřídí, kdo o nich pochybuje, toho nazvou hlupákem. A nikomu nevadí, že po několika desítkách let vypadají jako hlupáci oni sami. Žijeme pod režimem inkvizice, kde zbraní nejčastěji používanou proti nehodícím se názorům je pohrdání doprovázené smíchem.“
„Není však taková seshora ustanovená rada nedemokratickou? Jistě jste si vědom, pane prezidente, že někteří se domnívají, že vaše kroky směřují k destrukci našeho demokratického systému-“
„Pane redaktore,“ usmál se pan prezident. „Nazývejme věci pravými jmény. Někteří novináři se to domnívají, víte však, pane redaktore, že většina těch novinářů, a vás mezi ně samozřejmě nepočítám, má jen střední školu? Ale vraťme se k podstatě vaší otázky, naši diváci jsou si kvalit těchto prodejných pisálků beztak dobře vědomi. Ptáte se na demokracii. Fajn, kdo by nebyl pro demokracii, vládu lidu. Jenže kdo je ten lid? Jsou lidi lid? A kdo vládne? Nebuďte naivní, pane redaktore. Ve skutečnosti svět přežívá jen proto, že rozhodování je v rukou velmi malého počtu lidí.“
„Demokracie je převažující formou vlády –”
„Snad tomu sám nevěříte,” usmál se prezident. „Nebo snad ano? Opravdu máte pocit, že vládne většina?”
„Lidé si svobodně zvolili svou vládu, nejen vás, pane prezidente –”
„A k čemu vedla ta jejich volba? Byli snad zvoleni do čela ti nejlepší muži a ženy, inteligentní a poctiví lidé?” Danda se už otevřeně vysmíval. „Hrdí lidé, neochvějní ve svých názorech bránící pravdu proti komukoli? Jste větší vtipálek, než jsem kdy byl já, a to jsem se k tomu vždy otevřeně hlásil. Podívejte se, jak si vede naše vláda zvolená zástupci lidu, nikoli přímo lidem. Malý, ale podstatný rozdíl. Ve skutečnosti nás řídí amatéři a lidé druhého řádu. Metody naší státní správy by přivedly k úpadku kterýkoli soukromý podnik. A za metody sněmovny by se styděla kterákoli správní rada akcionářů. Mimochodem, právě u vás předpokládám, že víte, že demokracie neměla v antickém Řecku dobrý zvuk, naopak, byla používaná jako hanlivý označení pro špatnou vládu.“
„Ale demokracie –”
„Je založená na společenské smlouvě. Jako každá jiná forma vlády. A každá smlouva platí jen tak dlouho, než vznikne smlouva nová. Lidé si přejí změnu, toho jste si nepochybně všiml i vy, pane redaktore.”

Když pořad skončil, rozhostilo se tísnivé ticho.
„Je to jasný,“ shrnul mlčení Lukáš Čarek. „Nastane otevřená diktatura.“
„Petr to říkal,“ prohlásila smutně Kazi. „Navíc to většina lidí přivítá jako úlevu proti tomu bordelu, který tu je. V tom má Danda pravdu.“
„Nevěřím tomu, že je to jen náhoda,“ prohlásil rezolutně Jarek. „Ta nespokojenost lidí je přiživovaná a zneužívaná naprosto záměrně. Ta agresivita… zkuste jim říct, že za vypalováním romských domů je Grindelwald a půjdou ho volit.“
„Nejdřív je třeba zlikvidovat ty, co vypadají jinak, pak ty, kteří myslí jinak, a nakonec ty, kteří vůbec myslí,“ ušklíbla se Kazi.
„Proč jen mám pocit už viděného?“ povzdechla si Doubravka Pohanová. „Tohle všechno tu přece už bylo. Četla jsem to… už nevím kde. Že bezbřehý liberalismus nevede k užívání svobody vlastní a úctě ke svobodě druhých, ale k vzájemné nevraživosti, sobectví, k utlačování slabých silnými, dokonce k přesvědčení, že je dobré, když silnější vyhrají nad slabšími, protože tak je to přece přirozené…“ Dívka si vzdychla. „Bylo to něco o příčinách minulé války mezi mudly, a je to tady znovu. Ten boj všech proti všem, oslava schopných a přesvědčení, že ti méně pracovití, méně chytří, méně energičtí, ti méněcenní, a tedy nerovní by neměli snad vůbec být… To všechno vede samozřejmě k nerovnováze, k popření původních idejí, protože jak mohou být rovní rovnocenní s nerovnými? A kdo jsou pak ti rovní? Ve skutečnosti jsou přece schopnosti u každého jiné, žádná ostrá hranice neexistuje, a dokonce i ta míra lenosti je u každého různá, takže i u těch rovných jde nutně o hierarchii, tedy o nerovnost.“
„No, ne že bych ti úplně rozuměl, Doubravko,“ pronesl Lukáš, „ale fakt je, že Danda dokonale využívá tý divný nálady, která tu je. Toho odporu k neúspěšným. Odporu k politickým stranám. Lidé chtějí něco jiného. Chtějí, aby si to politici odnesli. Oni ho budou podporovat. Dlouho, a pak už bude pozdě, jestli už není. Budou se posmívat křiku shnilých partají. Nevím, jak proti tomu bojovat, když mají v podstatě pravdu.“
„To teda nemají!“ zavrtěla rozhodně hlavou Doubravka. „Já to chápu, proč jsou nespokojení, proč jsou unavení z nestability, nejistoty, skandálů, větších a menších lumpáren, jenže tohle všechno k tomu ve skutečnosti patří! Je to logický důsledek toho samýho, co dělá demokracii dobrou, tedy toho věčného dohadování se, hledání myšlenek a řešení, všudypřítomné možnosti změny. Není to možná nic moc, ale nic lepšího se ještě nevymyslelo!“
„Vždyť my to nezpochybňujeme,“ vzdychl Jarek. „Jenže problém je, že většině lidí je to jedno. Oni se nechtějí starat, oni chtějí ve skutečnosti zůstat těmi obyčejnými, poctivými lidmi, kteří si přejí jen jedno – vládu, která zajistí, aby se měli co nejlíp bez toho, že by se museli sebeméně starat o cokoli mimo jejich dvorečky. A Danda to ví. A dokonale toho využije.“
„Ne Danda. Gellert Grindelwald,“ řekl sveřepě Ondřej Novák. „O Dandu tady vůbec nejde. Je jen jeho nástroj. Mikulášek byl ostatně taky. Tahle diskuse je zbytečná.“
„My to víme už dávno,“ vložil se do hovoru Adam Slavík. „Lidi si to ještě nedokážou představit, vůbec nedokážou dohlídnout, jak je to všechno křehký. Příliš věcí berou samozřejmě. A dokonce i ty diktatury si představují jako to, co tu bylo. Jenže to, co přichází, může být horší, dokonce i horší, než bylo za Hitlera. Za něj totiž byl možný odboj. Ale dneska… Uvědomujete si, že jestli ovládne i naše vlády –“
„Nejmíň tu českou už ovládnul,“ přerušil jej temně Lukáš.
„Jo, asi jo, ale ta zas toho tolik neumí. Ještě pořád může být hůř,“ zavrtěl hlavou Adam. „Jestli získá technologii, kterou teď vyvíjejí v Unii a která umožní kohokoli identifikovat z fotky… u každého poznají, co hledá na internetu, s kým si píše, s kým si volá, kde je – nepotřebují si ani lidi čipovat, když mají mobily…“
„Proto nic z toho nemáme,“ zabručel Ondřej.
„Kouzelníky tímhle neovládne,“ přikývl Lukáš. „V tomhle máme asi přece jen lepší možnosti.“
„Ty chce taky uplatit pocitem nadřazenosti, ne?“ usmál se ponuře Adam. „My uděláme všechno, abychom tomu zabránili, protože pokud nastane za týhle technologie totalita, bude skutečně totální. Jenže se mi čím dál víc zdá, že to bez pomoci kouzelníků nepůjde. Kolik se vám podařilo získat spojenců mezi nimi?“
Jarek se zamračil. Spojenci mezi vlastními… Jistěže to zkoušeli, vždyť nedělali poslední tři roky nic jiného! „Nevěřili nám,“ stisknul rty. „Dokonce i otec říkal, že přeháním, že se nic neděje.“
„A kdy jsi s ním naposledy mluvil?“
Jarek neodpověděl. Byl to už skoro rok. Několik měsíců uplynulo i od doby, co naposledy mluvil s bratrancem, blíž k rodině si netroufnul, obával se, že by je mohli právě přes rodinu dostat. „Mohlo by to být nebezpečný,“ zabručel. „Ale snažíme se. Brzy spustíme to rozhlasové vysílání-“
„To je fajn. Je dobrý věci vysvětlovat. Ale musíš vybudovat širší síť, Jarku. Je vás příliš málo. Nás je víc, jenže bez vás to nezvládnem. Musíte být opatrní, to je jasný. Určitý riziko tu bude vždycky, ale být zalezlý v bezpečí k ničemu nepovede. Musíte vybudovat postupně širší síť, získat i zahraničí, neměl Petr ženu v Anglii? Už jste ji kontaktovali?“
„Zkoušíme –“
„Jo, zkoušejte,“ souhlasil Adam. „Tomáš to zkouší taky, jenže to je pro nás… jak že nám to říkáte?“
„Mudly,“ doplnil jej automaticky Jarek, hned ho však napadlo, že to byla jen řečnická otázka, že Adam na to slovo ve skutečnosti nezapomněl, a poprvé v životě si uvědomil, jak urážlivě toto označení nekouzelníků zní.
„Mudly,“ zopakoval Adam pohrdavě. „Pro nás mudly je dost těžký proniknout do chráněnýho uzavřenýho spolku. Bez vás to nedokážem. Hele, já chápu, že jste teď trochu mimo, že vás smrt Petra dostala. Tomáše taky, a mě ostatně taky, byl to i můj kamarád, jasný? Jenže je čas se rozhodnout. Buď si tu budete zalezlí fňukat nad zlým světem a řeknete si, že byl Petr jen blázen, který se pustil do předem ztracenýho boje, nebo začnete konečně něco pořádnýho dělat. Kdo Petra znal, přece neuvěří těm kecům o tom, že právě on zabíjel ty cikány, ne? Právě jeho smrt může pomoct. Využijte ji. Řekněte jim o těch povodních. Vašim lidem to přece musí dojít. Rozšiřujte síť. Opatrně, souhlasím. Pomalu, když to nejde jinak. Ale rozšiřujte. Třeba vám teď už věřit budou.“

………………

Vnější Hebridy; 11. června 2012

Wolfric Scamander se vrátil na ostrov plný rozpaků. Ve skutečnosti ani nevěděl, zda se tam vracet má. Nevěděl, zda neudělal chybu, když příkře a téměř bez rozmýšlení odmítnul Snapeovu žádost, aby jej vzal na ostrov Lycaona Sapworthyho. A hlavně nevěděl, zda neudělal chybu, když se k Lycaonovi také nepřestěhoval, když místo toho setrvával v roli, kterou si sám zvolil. Nebo jej do ní vmanipuloval Snape? Nebyl si jist.
Všechno se měnilo. Postupně, téměř nenápadně. Lycaon  se s nebelvírskou částí Smečky osamostatnil, v březnu za ním odešla i Velvela Lebovitzová a její bratr Sepp. Minulý týden se za nimi odstěhovala i další Havraspárka – Salena Macmillanová. Z Havraspáru zde zůstal už jen Ullmar Haywood, který žil s manželkou v samostatném domě, a dvě šestnáctileté dívky – Ayla Yilmazová a Alcmene Fawcetová. Ty žily ve velkém domě spolu s vedoucím párem Smečky a ostatními nejmladšími vlkodlaky. Vztahy mezi ostrovy nebyly přátelské. Ale ani nepřátelské, kontakty nebyly přerušeny. Zatím. Velvela se po nějakou dobu starala o obchodní záležitosti obou ostrovů, po jejím odchodu její roli na Starém ostrově převzal on sám. Jenže Kenley dal minulou neděli nekompromisně najevo, že si příliš přátelské vztahy mezi oběma ostrovy nepřeje. O těch, kteří odešli, hovořil jako o zrádcích. To byla změna, protože dosud měl Wolfric pocit, že si je i Kenley vědom toho, že rozdělení všem prospělo; bylo jich tu už příliš. A přes soudržnost Smečky se pradávné soupeření zmijozelských a nebelvírských úplně odstranit nedalo, zejména poté, kdy Kenley začal s tou svou rétorikou o předurčení, krvi, soudržnosti a přirozených právech. Měl ale pocit, že po jejich odchodu ztratilo rozdělení na koleje jakýkoli význam. Ti, kteří zůstali, uznávali Kenleyho vedoucí pozici; až nyní Wolfricovi docházelo, že jejich disciplína a schopnost podřízení se, absence pochybností o tom, co řekl vůdce smečky, je až nepřirozená, že může mít něco společného s jejich vlkodlačí podstatou. Možná měl Kenley pravdu, když hovořil o tom, že jsou novým druhem. Možná však i toto bylo vlastní lidem, v historii by našel nespočet příkladů.
Kenley toho říkal hodně. Třeba to, že dobré je to, co je dobré pro Smečku. A on byl nyní rozpolcen mezi tím, co považoval za svou povinnost, k čemu se cítil vázán celou svou podstatou, svými instinkty poslušnosti a věrnosti jako člen Smečky, a tím, co považoval za správné jako Wolfric Scamander. Jako člověk. Kenley to viděl jednoduše. Dobré je to, co je dobré po ně, přirozeným právem silnějšího. Příroda tak fungovala, a Wolfric to nemohl popírat. Dokonce i lidská společnost tak fungovala, ostatně rétorika čistokrevných kouzelníků příliš jiná nebyla. A přesto se mu to nelíbilo.
A pak tu byl ten druhý problém: Co je dobré pro Smečku?
Ostrov byl nyní izolovaný. Oddělený od světa, chráněn Fidéliovým zaklínadlem. Kenley prohlásil, že jim od ostatních hrozí nebezpečí, a nikdo jeho slova nezpochybňoval. Oni pryč chodit mohli, Kenley to neviděl však příliš rád, a většina postupně své kontakty se zbytkem světa omezovala, nebo dokonce úplně zrušila. Pocit ohrožení, pocit nepřátelství, pocit pronásledování se podařilo rozšířit mezi všechny. On pryč chodil, odůvodnil to návštěvami své snoubenky v Edinburghu, a zdálo se, že toto vysvětlení Kenleymu stačí. Magdalenu na ostrov bral, když měla několik dnů volna. Pomalu si zde zvykala, spřátelila se dokonce s Beryl, manželkou Sandyho. Ale dobře se tu stále necítila.
Sešel cestičkou k velkému domu, kde byla i jeho pracovna s obchodní korespondencí a účetními knihami.
„Ahoj Ylvo,“ pozdravil blondýnku, která s pomocí hůlky čarovala ve společné kuchyni. Pomáhala jí neznámá černovláska.
Překvapeně zvedl obočí. „Ahoj, já jsem Wolfric Scamander. Účetní,“ lehce se uklonil.
Dívka se rozesmála. „Vlkodlak-účetní, to zní dobře. Já jsem Guadalupe Jiménezová – a,“ zaváhala, „momentálně kuchařka.“
„Kuchařka-vlkodlačice zní taky dobře,“ usmál se Wolfric. „Nejsi zdejší.“
„Jak se to vezme. Jsem ze Španělska. Ale myslím, že jsem zdejší,“ zvážněla.
„Dej si na něj pozor, Lupito,“ usmála se Ylva. „Je zadaný.“
„Opravdu? To je škoda,“ usmála se znovu dívka a pustila se do čištění ryb. „Vždy jsem chtěla poznat vlkodlaka-účetního. Ostatně – kdo říká, že já zadaná nejsem.“
„Proč jsi sem přišla?“
„Náš ostrov je otevřený pro všechny naší krve,“ odpověděl místo ní Kenley, který právě vešel do kuchyně a na stůl položil zabitou černou slepici. „Wolfricu, můžu s tebou mluvit?“
„Jistě,“ přikývnul Wolfric a vydal se do své pracovny. Kenley ho následoval.
Zkontroloval automaticky naučeným pohybem stůl, měl na něm několik nevyřízených objednávek. Rozlomil pečetě jedné z nich.
„To počká,“ řekl Kenley a bez vyzvání se posadil.
„Děje se něco, Kenley?“ zeptal se Wolfric a samotného jej překvapilo, že dokázal udržet klidný hlas. Že na sobě dokázal nedat znát strach, který mu sevřel útroby. Může Kenley něco tušit?
„To jsem se chtěl zeptat já tebe.“
„Proč?“ prohlásil Wolfric a zatvářil se překvapeně.
„Vážím si tě, Wolfricu. Nerad bych tě ztratil. Ale pokud chceš odejít, řekni to raději hned. Nerad bych, abys zmizel jako Velvela bez rozloučení.“
„Nechystám se odejít. Proč si to myslíš, Kenley?“
„Připadá mi, že máš pochybnosti.“
„Je špatné mít pochybnosti?“ zeptal se Wolfric a vzpomněl si na to, co mu řekl Snape. Neměli by i ostatní pochybnosti, kdyby věděli, co udělali dva z nich? Skutečně byla jejich víra v myšlenky Kenleyho a v něj samotného tak silná, aby překonala i přirozený odpor k vraždě a únosu malého děvčátka? Souhlasila by s tím Lovella? Nemyslel si to, i když jistý si už nemohl být vůbec ničím. Schopnost vůdčího páru vysvětlovat ho nepřestávala udivovat. Dokázala by si Lovella ospravedlnit i nutnost toho, co někteří z nich udělali? Nepochyboval o tom, že Kenley to minimálně sám sobě vysvětlit dokázal, jenže zeptat se na to ani jednoho z nich nemohl, protože o tom přece neměl ani tušení.
„Rozbroje nás oslabují. Jsme ve válce, Wolfricu.“
„Tím si nejsem jist,“ vyklouzlo mu, a hned toho zalitoval. Neměl dávat najevo svůj odpor otevřeně. Možná to ale nebylo špatně, pokud Kenleymu jeho chování připadá zvláštní, je rozumné mu nabídnout vysvětlení. Upřímné a pravděpodobné vysvětlení.
„Tak se zeptej. Nikdy se neptáš. Dřív jsi takový nebyl.“
„Dříve ses mě na názor ptal ty, Kenley. Získal jsem dojem, že tě už nezajímá. A pak,“ dokázal se usmát, „neříkal jsi, že nás rozbroje oslabují? Nechci před druhými klást otázky. Otázky jsou vždy projevem pochybností a pochybnost vždy oslabuje.“
Kenley vážně přikývl. „To máš pravdu. Tak se zeptej teď. Zdálo se mi to, nebo ti skutečně vadilo, že je tu Lupa?“
„Nevadilo. Je volná?“
„Není, ty ostatně také ne. Co ti na tom vadilo?“
„Kdyby přišla jen ona…“ pokrčil rameny. „Ale to je pořád někdo nový. A nejen z Anglie, ale i cizinci – minulý týden Fenris z Norska. Z Německa Udo a ti dva další, jejichž jména si nepamatuju. Ivailo s manželkou z Bulharska. Accalia z Itálie.  A to jsem určitě nevyjmenoval všechny.“
„Nevyjmenoval,“ přikývnul Kenley a pátravě si Wolfrica prohlížel. „A co ti na tom vadí?“
„Je nás tu dost. Už minule to dělalo problémy. Proto přece Lycaon odešel.“
„Ty důvody byly jiné. To přece víš, Wolfricu,“ nespouštěl z něj oči Kenley.
„Já chápu, že jsme otevření pro všechny vlkodlaky z Británie. Ale oni sem nepatří,“ zavrtěl hlavou Wolfric.
„Protože jsou cizinci? Že to říkáš právě ty! Není snad tvá snoubenka také cizinka?“
„Vadí ti to, Kenley?“ zeptal se ostražitě Wolfric. Magdalena byla jeho slabým místem a byl si toho vědom. Jenže byla také vynikajícím krytím.
„Ne.“
„To je vlastně to, proč jsem možná trochu nervóznější,“ Wolfrica napadlo, že by tohle mohl být pro Kenleyho uvěřitelný důvod. „Ty tvé názory o mudlech… vadí ti, že je Mai mudla?“
„Ne. To není problém.“
„Skutečně?“ Wolfric se snažil, aby jeho otázka zněla nejistě. A vlastně se nemusel ani příliš přetvařovat.
„Samozřejmě. Jsem rád za každou zdravou ženu, která nám bude rodit děti. V dětech je naše budoucnost. A naše ženy zatím…“ Kenley se podíval stranou.
„Je mi to líto,“ řekl Wolfric a myslel to naprosto upřímně. I Kenley by byl určitě méně sveřepý, kdyby tento problém s Lovellou vyřešili.
„To zvládneme,“ řekl Kenley pevně. „I kdybychom měli děti adoptovat.“
„Adoptovat?“ zvedl hlavu Wolfric a po zádech mu přejel mráz. Adoptovat nové členy Smečky. Nalézt děti a udělat je svými. Zajímavý eufemismus. Nebo Kenleymu křivdí? Třeba neměl na mysli to, co napadlo jeho. „Není nás až tak málo, Kenley.“
„Je. S padesáti lidmi se toho moc udělat nedá.“
„A co chceš udělat? Sloužit ještě lépe Malfoyovi?“ řekl možná příkřeji, než měl. „Bojím se, že tě… že nás Draco Malfoy jen zneužívá.“
„Dostáváme se k jádru problému, že?“ usmál se Kenley. „Já tvé obavy chápu, nezlobím se. Naopak, jsem rád, že jsi mi to řekl. A že jsi mi to řekl o samotě,“ dodal. „Jsem si vědom toho, že nás Malfoy chce využít a jako co nás chce využít. Právě proto nás musí být víc. Jinak nebudeme mít nikdy takovou sílu, jakou potřebujeme. Malfoyovi jde o nadvládu čistokrevných kouzelníků, kteří námi pohrdají nebo nás považují za nemocné anebo nás litují, ale nikdy, nikdy, Wolfricu, nás nebudou považovat za sobě rovné. Klidně se budu tvářit, že jsme jejich předvoj, že jsem tu roli, kterou nám Malfoy přiřknul, vzal za svou. Jenže my máme své zájmy, my jsme my. Samozřejmě, že nás Malfoy bere jako nástroj. Napadlo tě ale, že to můžeme otočit? Co když bude Malfoy naopak nástrojem naším? Je to hra a já tu hru hodlám hrát podle svých pravidel. A hodlám ji vyhrát. K tomu potřebuju sílu. A sílu budeme mít jen, když nás bude dost. Potřebujeme každého, kdo je naší krve.“
„Jenže ostrov není až tak velký,“ namítl Wolfric.
„Ostrov,“ ohrnul Kenley rty a v tu chvíli měl téměř vlčí výraz. „Nebuď tak přízemní, Wolfricu. Nejde přece jen o tenhle ostrov. Jsme jedné krve. Nezapomínejme na to. Každý, kdo požádá o útočiště, ho dostane. Až vyhrajeme tuto válku, dostaneme novou zemi, vezmeme si ji. Utvoříme národ, skutečný národ, kde se nikdo nebude stydět za to, že je vlkodlakem. Víš, jak se Lupa smála, že vlkodlačice je kuchařka nebo účetní… Připadalo jí to divné! Proč?! Co je na tom divného? Budeme mít zemi, kde vlkodlaci budou krejčími, lékouzelníky, profesory, bystrozory… Budou vším, čím budou chtít. Jen tak můžeme být svobodní. A my budeme svobodní, Wolfricu. Jenže abychom toho dosáhli, musíme být jednotní. Jen tak to dokážeme. Můžu s tebou počítat? Potřebuju tě. Tvojí hlavu, tvojí rozvahu. I tvoje pochyby.“
Zvláštní svit, který se objevil v Kenleyho očích, když hovořil o svých vizích, pomalu pohasínal. Na Wolfrica se nyní díval dvacetiletý mladík, kterým Kenley byl. Mladý muž, na jehož ramenou bylo možná více odpovědnosti, než mělo být. A přestože Wolfric nemohl souhlasit s tím, o čem ho informoval Snape, musel dát Kenleymu v lecčems zapravdu. A přes své pochybnosti, přes svůj odpor k některým názorům a myšlenkám, k tomu, co už udělali i co se udělat teprve chystají, přes svůj strach z toho, jak to všechno dopadne, přes to všechno k jeho energii a cílevědomosti, k jeho síle, pocítil úctu.
Pomalu přikývl. „Jsme jedné krve. A ty jsi náš vůdce. Věřím ti, Kenley.“

……………….

Praha; téhož dne

Grindelwald procházel po svém novém sídle v Praze. Do domu na Starých zámeckých schodech se po zradě Judity již nevrátil. Mohl jej znovu zabezpečit, samozřejmě, ale žádné kouzlo nebylo naprosto spolehlivé, ani Fidéliovo zaklínadlo ne, protože to bylo závislé na člověku, jemuž tajemství svěřil. A každý mohl zradit, na to nesmí nikdy zapomenout.
Dům, do kterého svůj štáb přestěhoval, byl stranou, téměř na periférii města. Byla to škoda, protože sídlit v podhradí Pražského hradu bylo tak symbolické. Byl však natolik racionální, aby věděl, že tohle ve skutečnosti není důležité. Pražský hrad ovládá fakticky. K tomu tam nepotřeboval sídlit, prozíravější naopak bude zůstat stranou. Proto zvolil naprosto nepravděpodobné, a tudíž bezpečné místo – vilu ve Starém Bubenči, kterou odkoupil od bezdětné vdovy. Nezakreslenou a nezakreslitelnou, neviditelnou. A přitom dostatečně velkou, aby se do ní mohli nastěhovat i jeho nejbližší lidé. Vila měla zahradu obehnanou vysokou zdí. Už původní majitelka ji chránila Fidéliovým zaklínadlem, a on je nyní nikoli bez váhání obnovil. Za strážce tajemství vybral nakonec Baltazara Byrtuse a zavázal jej Neporušitelným slibem.
Bezvýhradně důvěřovat nesměl samozřejmě nikomu, přestože neměl nyní žádný konkrétní důvod, proč by komukoli z nich neměl věřit. Baltazar se mu jevil ze všech jeho stoupenců jako nejspolehlivější. Pocházel ze staré čistokrevné pražské rodiny, stejně jako Dietlinde Schillerová, s kterou se Baltazar v květnu oženil. Rodiny obou mu sloužily už tehdy, nikdo z nich jej až do konce nezradil; za to ostatně po válce řada z jejích členů skončila v Nurmengardu. Baltazarova dědečka dokonce popravili bez soudu v době šílenství a pomsty po jeho pádu. Ostatně Baltazar s Dietlinde, která ihned po svatbě jako správná čistokrevná manželka otěhotněla, přijali jeho pozvání a nastěhovali se do jeho nového sídla. Baltazarovo dítě bude žít s ním, jako jeho chráněnec. Jako jeho kmotřenec. A dokud bude u něj, Baltazar nezradí.
Vrátil se zpět do své pracovny a posadil se ke stolu. Byl na něm nezvyklý nepořádek, znovu si uvědomil, že i v tomto mu Judita chybí. Byla to chyba, samozřejmě. Až po její ztrátě si uvědomil, jak moc se na ní učinil závislým.
Znovu si pročetl zprávy, které dnes dostal od svých dvou konzulů. Nebyl příliš překvapen, dalo se čekat, že únos Lily Potterové události urychlí. Ale to nevadilo. Byli připravení na září, zvládnou to i dříve. Ty zprávy by měl dostat i Baltazar, proč ho o tom dosud neinformoval? A proč jej neinformoval Draco? Nesmí nikdy zapomenout, že i ti, kterým nemá důvod nedůvěřovat, jej mohou kdykoli zradit.
„Hlupato!“ zavolal a v okamžiku se před ním ukláněl skřítek. „Zavolej Baltazara Byrtuse.“
„Gellerte?“ Baltazar byl u něj během několika minut. „Už jsem za tebou chtěl jít. Mám závažné informace. Z Británie.“
„Posaď se,“ pokynul mu a usadil se naproti němu. „Z Británie?“ zvedl obočí. „Týká se to našeho britského spojence?“
„Ne,“ zavrtěl Baltazar Byrtus hlavou. „Aspoň o tom nic nevím. Ale možná se to týká jiné osoby, která… Dostal jsem zprávu od naší spojky z francouzského ministerstva kouzel. A potvrdila se mi i z portugalského – britský ministr svolává mimořádné jednání ministrů. Téma nesdělil, má se však týkat vážného bezpečnostního rizika,“ ušklíbl se. „A vynechal země, jejichž ministři už jsou naši. Včetně českého, samozřejmě.“
„A ty se divíš, odkud je tak dobře informován,“ podíval se na něj vážně. „Podezíráš Draca?“
„Spíš ne.“
„Proč ne? A proč ano?“
„Nedal nám dosud vědět. Pokud samozřejmě neinformoval přímo tebe,“ odpověděl Byrtus rozvážně. „A proč ne… Na setkáních, na kterých byl, se nerozebíralo do takový hloubky, jak moc jsou jednotliví ministři tvoji.“
Grindelwald přikývl. „Vědí to od Judity.“
„Myslím, že tam taky bude. Je očitý svědek. S Veritasérem…“
Grindelwald se zamyšleně díval před sebe. Jestli se Judita dostala k britskému ministrovi, je to komplikace. Ale nikoli neřešitelná. „Kdo všechno tam bude?“ zeptal se, přestože to už věděl. Nezaškodí, když si Byrtus bude myslet, že je jeho jediným zdrojem informací.
„Francouzi, Španělé, Portugalci, Italové, Řekové, Srbsko, Bosna, Makedonie, Albánie, Turecko, Austrálie, Čína, Indie. A Amerika.“ Poslední zemi Byrtus zdůraznil. „A Finsko s Islandem,“ dodal ještě. „Je to opravdu přesné.“
„Ve skutečnosti nám tím ale situaci zjednodušila, nemyslíš, Baltazare? Vyřešila tím problém, jak dostat pryč naše ministry.“
„Nechtěl jsi je dostávat pryč.“
„Jistěže ne. Bylo by to riskantní. Byla by to nutná, avšak nepříjemná ztráta. Tohle se tím vyřešilo.“
„Nepočítali jsme ale se zeměmi mimo Evropu,“ pokrčil čelo Byrtus. „Jsme dost připravení?“
„Jsme. Musíme být. Teď už není jiná možnost.“
Baltazar Byrtus přikývl. „Máš pravdu. Stejně by se to po tom zářijovém bruselském summitu dozvěděli.“
„Nepochybně,“ přikývnul sebejistě Gellert. „Naše plány to nijak nemění. Jen nepatrně urychluje. Kdy přesně to bude? A kde?“
„Sedmého července. V Lisabonu.“
„Jejich informace nejsou až tak přesné,“ pousmál se sebevědomě Grindelwald. „Je to ještě měsíc. Budeš tedy muset přípravy urychlit.“
Necelý měsíc. A summit měl být v Bruselu.“
„Má to absolutní prioritu.“
„Já vím.“
„Pokud bude potřeba, zapojím se osobně.“
„Uděláme všechno pro to, aby to šlo podle původního plánu. Tvůj život riskovat nesmíme.“
„Máš snad dojem, že se bojím nebezpečí?“ zeptal se Gellert posměšně. „Nemám ve zvyku se schovávat, když je to potřeba, Baltazare. Je to můj boj, na to nezapomínej.“
„Samozřejmě,“ uklonil se lehce Byrtus. „Nechtěl jsem to nijak zpochybnit. Pokud to bude skutečně potřeba, tvou pomoc uvítám. Tvůj život je však důležitější než můj. A oni budou na magický útok připravení.“
„Jistěže budou. Tvůj plán je ale dobrý. I pro Lisabon.“
„Díky, Gellerte,“ znovu se lehce uklonil Byrtus. „Dělám, co můžu.“
„A děláš to dobře. Mimochodem – ještě sis neřekl o odměnu za tu skvělou akci s volbou prezidenta.“
„Nic nepotřebuju, Gellerte,“ zavrtěl Byrtus hlavou.
„Přesto jsem ti převedl deset tisíc galeonů do tvého trezoru u Gringottových.“
„Díky, Gellerte,“ pousmál se Byrtus. „Proto jsem to ale nedělal.“
„Samozřejmě,“ pousmál se Grindelwald. „A mám pro tebe ještě jednu odměnu – říkal jsi mi, že Dietlinde čeká dítě. Je všechno v pořádku?“
„Je to ještě daleko, Gellerte. Nechci to zakřiknout…“
„To chápu. Ale co bys říkal tomu, kdybych tvému dítěti šel za kmotra?“
„To by pro mě byla velká čest. Pro celou naši rodinu.“
„Zasloužíš si ji,“ usmál se Grindelwald.
„Ještě jednou děkuju, Gellerte. Jestli už mě nepotřebuješ…“
„Můžeš jít, Baltazare. Do týdne chci vidět modifikovaný plán.“
„Určitě.“ Stroze se uklonil, jen hlavou, a otočil se k odchodu.
Ozvalo se puknutí a za jeho zády se objevil skřítek. „Pane, dopis pro vás,“ zazněl jeho skřehotavý hlas.
Gellert zvědavě rozlomil pečeť svého britského spojence a začetl se do stručné zprávy. „Draco Malfoy nám oznamuje totéž, Baltazare. Více chce sdělit osobně. Pošli mu na zítra přenášedlo.“
Baltazar přikývnul. „Píše něco o Juditě?“
„Ne.“
„Jestli ji tam Pastorek vezme…“
„Na plánu to nic nezmění,“ dopověděl klidně Grindelwald.
„Myslel jsem, že bys možná… nemám se ji pokusit získat živou?“
Grindelwald zavřel oči a zamyslel se. Získat živou. Ano, bylo by užitečné ji získat živou. Ale nechtěl to. Musel by ji potrestat. Tak, aby každý věděl, že je lepší zemřít než zradit. A přestože to bylo iracionální, tohle nechtěl.
„To je zbytečně riskantní, Baltazare. Důležité je to s ní skončit. Nekomplikuj akci, jde o hodně.“
Byrtus přikývl a vstal. Před odchodem se ke svému vůdci otočil. „Vlastně mám ještě jednu věc: Co s Mikuláškem?“
„A co s ním děláš teď?“
„Hlídáme ho. A udržujeme pod Impériem, příliš toho ví.“
„Tebe nenapadá, jak to vyřešit?“ usmál se ironicky Grindelwald.
„Napadá. Nechtěl jsem ale bez tvého –“
„Udělej to. Nebudeme marnit čas našich lidi. Potřebujeme je jinde.“
„Dobře, Gellerte. Můžu už jít?“
Grindelwald přikývl a zavřel unaveně oči. Bude tam Judita? Zemře? Neměl by se jí tolik zabývat, nebyl pro to žádný důvod. Musí se toho přízraku zbavit, ale to se jí musí zbavit osobně.
„Baltazare?“
„Ano?“ otočil se ve dveřích jeho pobočník.
„Pokud to trochu půjde, zkuste ji dostat živou. Ne ale za cenu ohrožení akce. Ta je prioritou.“

Další kapitola

Poznámka:

Tentokrát mě inspirovaly myšlenky Václava Cílka, Viktora Knappa, Karla Dolejšího, Daniela Landy, Radka Mikuly, Josefa Korena, a dalších, jejichž jména jsem si nezapsala či je nechci vyslovovat.

278 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Bless the ChildFanfikceKniha třetí - Prameny

3 Komentářů

Napsat komentář