Skip to content

Paralela snů: 35. – Duch minulosti

[Celkem: 3    Průměr: 5/5]

„Bál ses, že se leknu tohohle?“

„No, je to trochu silné kafe pro někoho jako ty.“

Je to jako z hororu, to neříkám; když jsme sem přišli poprvý, málem jsem se obrátila a šla zpátky domů. Netušila jsem, s jakýma lidma můžu mít tu čest, když se scházej v podobným příbytku. Ale jsem Downeyová a Zmijozel, Sirie. Bát by ses měl spíš ty , když se to vezme z úhlu předsudků.“

Sirius se mírně zamračil, jako kdyby něco nepochopil. Pak si povzdechl a plácl se do čela.

„Promiň. Pořád si tě pletu s tvojí mámou a podléhám dojmu, že jsi Nebelvír. Cítím se, jako kdybych mluvil se starou kamarádkou… Promiň. Vím, že jsi svoje vlastní osobnost a nemůžu tě soudit dopředu podle tvých rodičů.“

„V pohodě, tušila jsem, že za tvojí automatickou náklonností bude něco takovýho,“ uchechtla se Lyn. „Ale koneckonců, ty znáš moji mámu líp než já. Já ji viděla jen na fotkách a slyšela o ní z vyprávění.“

Sirius se na ni chvíli účastně díval, pak se natáhl k cukřence a hodil Lyn do čaje další kostku. „To pomáhá,“ řekl vážně. Lyn se od plic rozesmála a Sirius se k ní připojil. I taková drobná dávka hysterické veselosti na ni působila blahodárně.

„Vážně jsi z jiné planety?“ nadhodil důvěrně. Lyn s pobaveným úsměvem potřásla hlavou.

„Ne z planety. Z jinýho rozměru. Jako když máš realitu a pohádku, ale obě se dějou na tom samým místě – tý samý planetě, třeba i v tom samým městě – přeskočila jsem z jednoho do druhýho. Mám v tý jiný Filadelfii vlastní rodiče, měla jsem vlastní život, byt, práci, přátele… Už se k tomu asi nikdy nebudu moct vrátit.“

„To zní hrozně,“ nakrčil Sirius čelo. „Přijít o jedny rodiče a teď i o další mámu…“

„Znali jste se dobře?“ dotkla se opuštěného tématu, aby nemusela dál vysvětlovat, neboť se zdálo, že Sirius je na hony vzdálen pochopení situace. Zahleděl se do stěny za její hlavou a přimhouřil oči ve snaze najít správná slova.

„Ani nevím… Někdy člověk zjistí, že to, co znal, byla jeho vlastní představa o tom člověku. Bojovali jsme bok po boku a trávili hodiny a hodiny při schůzkách, ale asi jsme nikdy nebyli typičtí přátelé, nikdy jsme spolu nezašli na koncert nebo do divadla, veškerý náš společný čas se nakonec točil kolem Řádu. Měl jsem ale pocit, že ji znám odjakživa, už jak jsem ji poprvé potkal,“ usmál se nostalgicky. „Stává se mi to výjimečně, ale někteří lidé jsou mi blízcí prakticky hned.“

„Nejsi sám,“ přikývla Lyn. „Jaká byla?“

„Skvělá baba. Správná, chytrá… laskavá, vlídná a soucitná. Žádná křehká květinka, to ti teda řeknu, i když velice ženská co do vzhledu. Milovala hudbu a uměla vidět krásu snad ve všem. Pořád četla a v mezičase se ráda hrabala v záhoncích s květinami a zeleninou.

A myslím si, že mě měla taky ráda… Ale nikdy to neřekla přímo.“

„Zní to hezky,“ ocenila Lyn. „A upřímně, vlastně mě těší, že i vůči mně máš pocit, že mě už znáš,“ usmála se. „Člověk nepotřebuje fakta, aby se nějak cítil. Já tě teda znám už dobu, ale knížka není realita a úplně klidně se mohlo stát, že bys mi nakonec vůbec nebyl sympatickej. Naštěstí to tak není a já jsem ráda.“

Počastovali se dávkou rozpačitého, nicméně potěšeného ticha.

„A jak jste se poznali s mým otcem?“ nadhodila Lyn.

Siriův obličej značně potemněl a objevil se na něm napůl hraný zhnusený výraz.

„Tak s Downeyovými se mí rodiče stýkali podobně pravidelně jako Malfoyovi. To byla prostě slušnost. Když si Tiarnach vzal Mayu, začal jsem vás všechny podezřívat z toho, že být neutrální pro vás znamená hrát to na všechny strany, protože do té doby bych si ani nedokázal představit, že by člověk jako on našel zalíbení v někom tak milém, svobodném a neurozeném, jako byla tvoje máma. Ale jak jsem tě poslouchal na minulé schůzce, došlo mi, že tvoje rodina má jenom velice svéráznou strategii přežití.“

Lyn se pro sebe pousmála.

„Když jsem otce viděla poprvý, nebyla to zrovna příjemná příležitost. Hned jsem věděla, že musí bejt Smrtijed, i když jsem o něm neměla jedinou informaci. Po nějaký chvilce v přítomnosti jeho hrdosti a ješitnosti jsem to zavrhla, ale jsem si dál byla jistá, že je to hroznej parchant a přizvukuje Voldymu a celýmu jeho hnutí, asi jako tvoje rodina. Až když jsem zvládla svoji empatii a sáhla si až na dno jeho duše, vyklubal se z něj přesně takovej člověk, kterýho jsem si celej život přála mít za otce.“ Neurčitě pokrčila rameny. „A teď je pryč… a je to moje vina… a nejsem schopná mu pomoct. Co když se už nevrátí?“

Uvědomila si, že se jí po tváři rozkutálely slzy, až v momentě, kdy ji Sirius objal. Lyn chvilku úpěla, ale plakat mu do košile na rameni v zajetí jeho silných paží bylo tak příjemné, že se její chmurné myšlenky brzy rozptýlily. Rozpačitě ho poplácala po zádech a opatrně se ho pustila.

„Díky.“

„Kdykoli,“ usmál se a v očích mu zajiskřilo. Lyn se tiše zasmála. „Udělám další čaj, chceš?“ Vstal od stolu a pustil se do přípravy nové várky čaje.

Do místnosti se mezitím vloudal domácí skřítek. Lyn na něj okamžik civěla nechápavě, protože v životě neviděla tak starého a sešlého tvora. Vzápětí mu šedě zakalené oči padly na ni a rozšířily se údivem. Zpod nosu se mu ozvalo mumlání, které jako by žilo vlastním životem.

Kdo je tohle? Tuhle Krátura nezná. Musí to být nějaký další šmejd nebo krvezrádce… Všichni, co teď navštěvují dům mé paní, jsou… Taková ostuda!

„Nazdar,“ zkusila to Lyn. Sirius se zvědavě otočil, ale jeho očekávání prasklo jako pouťový balonek v momentě, kdy spatřil skřítka.

„Ignoruj ho. Zbyl tu po mé matce, uráží a plive na všechno, na co se jen podívají lidé jako my.“

Když si skřítek dál něco mumlal pod vousy, Lyn se odvážila naklonit blíž k němu.

„Jmenuju se Lyn. Lyn Downeyová. A ty jsi?“

Ve skřítkových očích se objevil nový respekt. Ona zřejmě nepatřila do jeho kategorie mudlovských šmejdů a krvezrádců. Lyn si nebyla jistá, nakolik by se z toho měla radovat, jestliže příslušné kategorie stanovila rodina, která skřítka vlastnila.

„Krátura, k vašim službám, slečno Downeyová,“ uklonil se Krátura. Lyn nebyla na klanění zvyklá a vadilo jí to, a tak se v jeho gestu snažila alespoň najít ironii, ale zřejmě žádnou neobsahovalo.

„Ráda tě poznávám, Kráturo,“ vyšla mu vstříc.

„Poslyš, jestli tu nemáš něco důležitého na práci, tak vypadni,“ ozval se Sirius nenaloženě.

Skřítek přesunul pohled z Lyn na Siria v ten okamžik spustil další vlnu mumlání, tentokrát tak zlostného, jak to jen šlo.

„Jak si pán přeje, krvezrádce si zve do domu vznešené dámy, aby jim pošpinil jméno a nasadil jim do hlav zrádné myšlenky, ale to mu neprojde, ó, kdyby tu tak byla má paní, ta by jistě…“

„Ta by se jistě klepala vzrušením z toho, že se mi podařilo strávit s Downeyovou v jedné místnosti půl hodiny, aniž by na mě křičela, útočila, nebo odsud utíkala, tak se seber a zmiz, než po tobě hodím tu konvici,“ vrčel Sirius a na znamení, že to myslí vážně, pozvedl řečenou nádobu do vzduchu.

„Krátura už je pryč, můj pane,“ zaskřípal Krátura a za rozčileného mumlání se odšoural z místnosti. Sirius si povzdechl a postavil konvici na stůl.

„Páni,“ hlesla Lyn. „Ten tě ale kvalitně nenávidí. Víš to?“

„To je vzájemné,“ pokrčil Sirius lhostejně rameny.

„Ne, není,“ zavrtěla Lyn hlavou. „Tobě je moc ukradenej na to, abys k němu cejtil tak silný emoce. To on tě nenávidí z celýho srdce. Jedovatou, sžíravou záští, která by vyleptala díru i do oceli. A soudím, že to nebude jen ze zvyku, jen kvůli tradicím jeho zesnulý paničky. Může za to nejspíš to, jak se k němu chováš. Málokdo by to snášel vyrovnaně, zvlášť když se z tvý přítomnosti nemůže jednoduše vzdálit.“

Siria bodl jak střípek viny z vlastních činů, tak i střep bolesti z toho, že se na něj kvůli nim Lyn dívá s uvadajícím respektem. Neodpověděl; odvrátil pohled, sklonil hlavu a opatrně dosedl na svůj kousek lavice.

„Nechci tě soudit,“ povzdechla si Lyn. „Jen by sis mohl vzít příklad z lidí, který obdivuješ, a bejt vlídnej dokonce i k tvorům, který jsou podle tebe pod tvoji úroveň. Protože nejsou.“

Sirius si znovu povzdechl a konečně k ní vzhlédl. Ve tváři měl truchlivý výraz.

„Co se toho týče, asi se nikdy nepoučím. Na škole jsme se s kluky považovali za borce, ale Lily Evansová nám dlouho nemohla odpustit, jak jsme se chovali ke Snapeovi. Představ si, že i teď mi to každou chvilku někdo vyčte, a to všichni vědí, že je Smrtijed. Přece jen jsem asi po rodičích zdědil víc než jen dům.“

„Je to jen autopilot,“ pousmála se Lyn konejšivě a stiskla mu paži. „Jakkoli se můžeš snažit utýct duševnímu dědictví svý rodiny, je fakt těžký setřást i to, cos na nich nejvíc nenáviděl. Nejsi první a nebudeš ani poslední, komu se to tak úplně nedařilo.

Ale teď mi něco povyprávěj… Co přesně jste prováděli Snapeovi? Musí bejt důvod, proč se do vás tak opírá po všech těch letech, a to i v soukromí, kde nemusí nic hrát – a asi začínám tušit, co to je.“

„No jo, taková klasika,“ rozhodil Sirius paže. „Nenávidí nás do morku kosti – nás Poberty. My byli parta nebelvírských průšvihářů, správná a všeobecně oblíbená, a on vyzáblý, nosatý zmijozelský šprt. Dokážeš si představit, jak to probíhalo.“

„Bohužel dokážu, ale přesto bych to ráda slyšela od tebe.“

Další těžký povzdech. „Tak trochu jsme mu dělali ze života peklo. Prostě z dlouhé chvíle, protože byl Zmijozel, divné individuum a snadný cíl. A asi taky abychom sami vypadali líp. Lily nám pěkně dávala za uši. Byla taky tak trochu ochránkyní všech bezmocných malých zvířátek, jakým býval Severus. Měla Jamese za hrozného blbce,“ zasmál se pro sebe tiše, jak se nechal vtáhnout do proudu vzpomínek. „Ne že by si Snape nechal líbit, že se ho zastává holka, to ne. Jednoho dne toho taky nechala, když ji za to počastoval hrdelní urážkou. Byla z mudlovské rodiny, víš… Popravdě řečeno jsem nikdy moc nechápal, proč bránila právě jeho; tvářil se soběstačně a neustále koketoval s černou magií, ostatně jako tehdy většina jeho koleje. Proti mně je vyloženě zaujatý, protože jsem ho jednou ze srandy málem nechal vlézt do Chroptící chýše, kde tou dobou vyváděl Remus. Chyběl kousek a z našeho starého Severa by byl taky vlkodlak – v případě že by to přežil…“

Siriův hlas se vytratil a konec nesouvislého toku jeho vyprávění chvíli odkapával jako špatně utažený kohoutek. Lyn si v imaginárním rytmu kapek zatím skládala ten velký a dosud relativně prázdný obraz Snapeova života.

Vzpomněla si na to bodnutí u srdce při vlastní zmínce o Lily, ještě tehdy v léčebně. Slíbila si, že to prozkoumá, ale ta myšlenka se tak nějak ztratila v přívalu následujících. Dostávala nepříjemné tušení. Musela se na to zeptat Severa. Bez toho se mohla jenom domnívat, a stavět na domněnkách nebyl nikdy nejlepší nápad.

„No, neměl to s váma lehký,“ zkonstatovala. „Nemůžeš se divit, že je takovej, jakej je.“

„Už to nevrátím,“ pokrčil rameny Sirius. „A upřímně řečeno, nevím, jestli bych se zachoval o hodně jinak, kdybych si měl svoje mládí zopakovat. Držet zpátky Jamese nikdy nebyla hračka, bylo snazší v tom jet s ním.“

„To chce přesvědčení,“ poplácala ho Lyn se sarkastickým výrazem po rameni. „Když jsme u toho, nemáš tušení, jaký měl dětství?“

„Kdo?“

„Snape.“

„Nemůžeme se bavit o něčem jiném?“ povzdechl si zoufale Sirius. „Zaprvé ho nesnáším, zadruhé se cítím provinile, takže kdykoli se na něj musím delší dobu soustřeďovat, je mi z toho špatně.“

„Promiň. Tak mi vyprávěj o svým dětství, co ty na to?“ usmála se. Sirius vydávil truchlivý úsměv.

„O moc lepší téma to není. Ale budiž…“

"

.

úterý 30. ledna 1996

Lyn se vracela na kolej po půlnoci a ve značně lepší náladě. Musela obětovat kus spánku úkolům a odpočinula si mizerné tři hodiny, než zase musela vstávat, aby si zopakovala standardní kolečko celodenního učení, ale stálo to za to.

Večer se už jen tak-tak držela vzhůru. Během čtení učebnice s Dolores několikrát málem usnula, ale profesorka si zaujatě listovala vlastní četbou a nevšimla si toho. Naštěstí se jí už na nic nevyptávala – asi si myslela, že nastal čas ji nechat podusit.

Soustředit se na přesložitý lektvar bylo uměním. Na druhou stranu to příjemně zjednodušovalo pobyt v blízkosti Snapea, protože myšlenky jí tekly tak pomalu, že nedokázala myslet na nic kromě momentální činnosti. Nepitvala se v jeho rozporuplných činech a slovech, ani se nezmohla tahat zpět na světlo ponížení ze včerejška. Bylo to skoro příjemné.

Zdálo se, že zatímco její mysl skomírala, dostávaly se ke kormidlu smysly – především ten vnitřní, magický, týkající se emocí. Ze Snapeova směru totiž zaznamenávala nezvykle silnou vlnu provinilosti.

Dobře mu tak.

Když byla hotová, chtěla se jen rozloučit a odejít, neb ji ve sklepeních o několik chodeb dál čekala měkká postel – to byla mnohem radostnější vyhlídka, než další marná potyčka. Snape se však zmohl na protest.

„Elinor,“ broukl za ní. Mluvil velice tiše, jeho hlas se však v tichu kabinetu dobře nesl a jeho nečekaně emotivní zabarvení pošimralo Lyn v útrobách. „Můžu s tebou chvilku mluvit?“

Hm. Panečku, to byla vskutku civilizovaná žádost. Konečně vyzníval jako člověk, který je si vědom svých chyb a pyká za ně. Lyn se ho zželelo a obrátila se k němu.

„Jen chvilku. Jsem ospalá.“

Snape jen přikývl. Pak se nadechl a odkašlal si.

„Rád bych se omluvil…“ začal zvolna. Zjevně neměl připravenou žádnou řeč, a tak hledal slova těžko. „Nechoval jsem se k tobě nejlépe – to všeobecně. Včera… to ode mě nebyl zrovna moudrý tah. Ani moudrá slova. Chápu tvůj hněv a tvé zklamání, obojí je zasloužené. Byl to špatný nápad, ale nebyl jsem zrovna ve své kůži, a tak jsem se nechal unést. Odpusť mi to. Chci, abychom zůstali přáteli. Vypadá to ale, že mi nějakou chvilku potrvá, než přijdu na to, jak se to dělá. Měj se mnou prosím trpělivost.“

Lyn na něj okouzleně civěla. Kdyby si dnes ráno měla vsadit na to, jak Snape vyřeší ten binec, do kterého včera uvrhli svůj rádoby přátelský vztah, ani za nic by nečekala, že přijde s omluvou, slibem a prosbou. Když k tomu přidal ten svůj sexy hlas a intenzivní pohled těch svých oduševnělých temných očí, už-už se přistihla, jak otevírá pusu, aby to všechno bez zaváhání přijala a ještě mu na oplátku nabídla svou vlastní omluvu. Vzpamatovala se včas a pusu zase zaklapla.

Měj se mnou prosím trpělivost… Lyn od přírody příliš trpělivá nebyla. Zato byla přespříliš citlivá a se sklony k neustálému citovému utrpení. Co teď měla ksakru dělat? Jak dlouho by ještě byla schopná čekat, až se „naučí“ být její kamarád? Zvlášť když nejvíc ze všeho toužila po úplně jiném druhu lásky, který nemohla mít, aniž by tím ohrozila jeho život, i kdyby jí jej byl ochoten nabídnout.

Váhala očividně příliš dlouho. Odevzdaně sklonil hlavu.

„Děkuju, že jsi mě vyslechla. To je všechno, co jsem ti chtěl říct. Můžeš jít, jestli chceš.“

To ses teda rychle vzdal, pomyslela si v duchu. Zavrtěla hlavou. Jestli tohle bylo veškeré nasazení, které do toho byl připraven vložit, stejně by nakonec za oba konce provazu musela tahat ona. Ve vztahu sama se sebou už byla, nepotřebovala v něm trpět pasivního příživníka. Bude lepší, když to všechno skončí hned. Odvrátila se.

Než však stačila otevřít dveře, na něco si vzpomněla a otočila se zpět.

„Vlastně bych se tě chtěla na něco zeptat,“ nadhodila.

Překvapeně vzhlédl. Lyn si odkašlala. Nebyla nervózní z té otázky; to nejhorší, co jí mohl odpovědět, už si beztak představila. Chtěla z něj však dostat reakci dřív, než se stihne zase zabednit. Jen tak si mohla být jistá, že nelže a nezapírá. Hodila to na něj tedy zprudka:

„Jakej byl tvůj vztah k Lily Potterový?“

Zásah do černého. Lyn cítila, jak v jeho hrudi sebou cosi bolestivě škublo, až stáhl ramena, jako by se chránil před útokem zvenčí. Bolest, kterou k ní vyslal, byla srovnatelná s její vlastní, kterou už dlouho ukládala na jeho účet, byla však trochu jiná… něčím poskvrněná.

Vina. Cítil se za něco nesmírně vinen. Za něco tak ohromného a nestravitelného, že mu trvalo hodnou chvíli, než dokázal intenzitu svých pocitů ukormidlovat a opět je dostat pod kontrolu.

„Buď upřímný, prosím,“ dodala chraptivě. „Jen to potřebuju vědět.“

Snape několikrát naprázdno otevřel ústa. Podobal se při tom rybě na suchu, ale nějak to vůbec nebylo k smíchu. Zřemě uvažoval, co říct. Zda mu vůbec stála za pravdu, celou pravdu. Bylo to koneckonců jeho soukromí a on nebyl z těch, kteří by se o něco takového dělili ochotně a často. Jeho oči prozrazovaly strach, ale Lyn nedokázala uhádnout, čeho se vlastně bojí.

„Já…“ vydechl po dlouhé bolestivé odmlce. Posadil se zpět za katedru a odvrátil pohled. „M-miloval jsem ji. Od dětství…“

Lyn semkla rty a suše přikývla.

„Co se stalo?“

Potter mi ji sebral.“

Lyn obsáhla očima strop a povzdechla si.

„Ptala jsem se, co se stalo,“ upozornila trpělivě. Snape zamračeně vzhlédl. „Nejsou to vždycky ostatní, co ti za všechno můžou, Severe. Myslela jsem, že víš, že za svůj život odpovídáš sám. Nemůžeš holce vynadat do mudlovskejch šmejdů a čekat, že si tě za to vezme.“

Snape hlavu opět sklonil.

„Odkud o tom víš?“ zachraptěl.

„Sirius se zmínil, když mi vyprávěl, kolik srandy jste spolu zažili na škole,“ opáčila.

Snape ji probodl obviňujícím pohledem a ústa se mu zkřivila.

„A teď děláš to samý znova,“ pokračovala Lyn a srdce se jí sevřelo.

Tiše si odfrkl a uhnul pohledem. Lyn se však nedala. Všechno jí to začalo zapadat do sebe.

„Bojíš se toho, co mezi náma je… co by bejt mohlo,“ řekla a hlas se jí chvěl. „Necítíš se jistě, protože se vůči tobě projevuju jinak, než jak jseš od lidí zvyklej, a ty nevíš, co s tím. Nezávaznej sex je pro mnohý lidi způsobem, jak utíkat před něčím opravdovým, jak zaplácnout tu zející puklinu v srdci něčím jednoduchým, příjemným, ale povrchním – a včera ti to nevyšlo, protože jsem ti na to kápla.

Ráda bych si myslela, že mě k sobě nechceš pustit blíž kvůli Voldymu a svýmu poslání a všemu… ale jak vidím, nebude to pro tebe poprvý a není za tím ani dobrej důvod.“

Snape jen seděl, díval se tupě před sebe a nechal na sebe dopadat její slova bez jakéhokoli náznaku, že by se chtěl pokusit o obhajobu. Lyn si promnula oči.

„Nakonec zůstaneš sám. Žádný opravdový štěstí tě nečeká, jestliže ho budeš odpuzovat na každým kroku.“

„Ne všichni hledají štěstí,“ zamumlal Snape a odvrátil se tak, že před ní skryl tvář ve svých vlasech. „Někomu stačí vykoupení.“

Lyn se pro sebe pousmála.

„Ty jsi vážně zvláštní člověk, Severe,“ povzdechla si. „Ale asi je to nějaká moje vlastní vada na duši, že chci muže, kterej mě soustavně odmítá.“

Na chviličku se ponořila do úvah a probrala si to tlusté fotoalbum svých platonických lásek. Uchechtla se. Věděl vůbec, jak láska vypadá, když se jí celý život tak důkladně vyhýbal?

Snape na okamžik znovu sklonil hlavu, ale pak se najednou vztyčil. Upřel jí pohled do očí, syrový a žhavý, tvář staženou do masky bolesti. Lyn došlo, že její myšlenku zachytil čistě a jasně. Bylo jedno, že to nevyslovila nahlas.

„Vím, co je to láska, Elinor,“ zašeptal. Hlas mu rozrušením přeskakoval. „Vím, jaké je budit se každé ráno s Lilyinou tváří před očima. Jak je těžké vůbec vstát s vědomím, že ji už nikdy nespatřím a že je to moje vina. Jaké to je, obětovat celý život, veškeré své sny a ambice, opustit každou touhu a překonat každou nechuť jen proto, abych ochránil život toho spratka, kterého měla s Potterem!“ Poslední větu vyplivl tak prudce, že sebou Lyn trhla. Snape se zadýchaně posadil zpět za stůl, zády k ní.

Jeho výbuch emocí ji dočista zaskočil. Údiv však téměř vzápětí vystřídala bolest. Jen na chvilku… nepatrnou chviličku měla dojem, že… Taková naivní naděje čtenářky literatury pro dospívající dívky. Polkla a roztřeseně znovu promluvila.

„Aha. Takže takhle to je. Jsem pro tebe jen náplast na bolístko, co? Nechceš přece nahradit ji. Jak jinak – v tvejch představách je určitě dokonalá. Jak by taky ne, když ti ty iluze nemůže rozbít. Musí to bejt příjemně bezpečnej pocit.“

Nastalo ticho. Lyn se opět trefila do černého; byla by však o tolik šťastnější, kdyby byla na omylu. Něco – asi masochismus – ji nutilo dlabat v té ráně dál, dokud v ní ještě zbyl štěrk.

„Ten kraťoučkej mžik… tehdy ve cvokhausu, když jsi mě pustil ke svejm emocím… kdy jsem narazila na lásku, kterou schováváš někde v hlubinách… ta vůbec nebyla pro mě, že ne? Nebyla a nebude. Nemůže za to Voldy… může za to ona.“

Ticho ji bodalo do žeber jako nůž. Přikývla sama pro sebe.

„Páni,“ hvízdla. „To je gól. Už jsem ostrouhala všemožně, ale tohle je poprvý, co jsem dostala kopačky kvůli mrtvý ženský.“ Sama se tomu zasmála a hysterie jí odkapávala z hlasu. „No… tak až přestaneš pronásledovat duchy, pane profesore… můžeš jít plakat na rameno nějaký jiný. Já mám dost.“

S těmito slovy se obrátila a zmizela, jak nejrychleji to šlo. Nechtěla už dál snášet to ticho; to rozmlouvání a konejšení, které nepřicházelo.

Byla vděčná své empatii. Začínala mít praxi ve vyhýbání se bolesti. Našla opět střed bouře a v něm alespoň dočasně chvilku míru.

Navzdory tomu, kolikrát už v životě dostala košem, vždy byla natolik hloupá, že to riskla znovu a znovu. Připadala si jako poslední pes, ale byla to její vlastní chyba, odměna za to, jak pohotově byla ochotná otevřít srdce kdekomu. Snad se tentokrát konečně už poučí.

405 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

3 Komentářů

  1. Uff… No, teda, ono se to na začátku nezdálo, ale tohle byla dost náročná konfrontace. Na to, že byla Lyn ospalá, se s tím teda moc nemazala. I když se mi nějak nechce věřit, že by se opravdu „poučila“… Případně by ji mohl Severus konečně přesvědčit, že občas se riskovat vyplatí. 😀
    A tady už se mi Sirius pozdával o něco víc, zvlášt´v kombinaci s tím fešným obrázkem. 😉
    Díky za kapitolku, jsem zvědavá na další.

    • QuarianXen QuarianXen

      Zatím jejich nejtěžší konverzace 😀 Angst musí bejt, a Snape k tomu má matroše nazbyt, ideální postava pro romantický fanfikce 😀 Lehký to s ním opravdu nebude…

      Je znát, že každý má na Siria trochu jiný náhled 😀 Čtu už nějakou dobu Broken Silence (je to na AO3 od WitchImage, doporučuju, brutálně dobrý) a tam je to zase úplně jinak 🙂 Ten fic mě poslední dobou hrozně ovlivňuje, takže uvidíme, kam se vůbec vydá můj konec pětky 😀

      Přidávám další, ale je teda kratší – nicméně už makám na dalších, takže s trochou štěstí budu zase moct přidávat častěji 🙂

Napsat komentář