Skip to content

BtCh. III – 54. Run Boy Run

[Celkem: 2    Průměr: 3.5/5]

Run Boy Run! This world is not made for you
Run Boy Run! They’re trying to catch you
Run Boy Run! Running is a victory
Run Boy Run! Beauty lays behind the hills

Run Boy Run! The sun will be guiding you
Run Boy Run! They’re trying to stop you
Run Boy Run! This race is a prophecy
Run Boy Run! Break out from society

Tomorrow is another day
And you won’t have to hide away
You’ll be a Man, Boy!
But for now it’s time to Run, it’s time to Run!

Run Boy Run! This ride is a journey to
Run Boy Run! The secret inside of you
Run Boy Run! This race is a prophecy
Run Boy Run! And disappear in the trees

Tomorrow is another day
And you won’t have to hide away
You’ll be a Man, Boy!
But for now it’s time to run, it’s time to run!

Tomorrow is another day
And when he night fades away
You’ll be a Man, Boy!
But for now it’s time to Run, it’s time to Run!

Woodkid

 „Hořce si uvědomoval, jak tam tak seděl, že přesně to je – poškozený. Emočně? Psychicky? Pravděpodobně ano; je dítětem proroctví, nemilosrdně formován v toho, kým musí být, aby přežil a zvítězil. Nemůže se hroutit, nemůže být slabý, ani důvěřivý… a na konci toho všeho bude Voldemortovi tak jako tak čelit osamocen.“ Pecka

 
Bradavice; 12. června 2012

Příkaz, že nemá chodit sám ven, nebyl odvolán. James s Vicky se po návratu z Grimmauldova náměstí vrátili na kolej, a on neměl příliš příležitostí s nimi mluvit. Dokonce měl dojem, že se mu James vyhýbá, o návratu Lily a pana Weasleyho i o jejich tajemné zachránkyni z Čech se dozvěděl od Vicky.
V bytě rodičů samozřejmě nebyl stále. Chodil na vyučování, pod dohledem učitelů i do studovny nebo knihovny, ven se dostal s matkou, byl i v lese s Hagridem. Přesto se tam dusil. A rozhodl, že už v bytě rodičů nezůstane. Nemá smysl se schovávat, nemůže celý život zůstat v úkrytu jen proto, že by mu mohlo hrozit nebezpečí. Navíc přestože věděl, že není ještě připraven na boj s Grindelwaldem, svých zmijozelských spolužáků se nebál. Na to, aby se ochránil před nimi, se cítil silný dost.
Sešel po schodišti a vyšel ven. Nikdo ho neobtěžoval, těch několik studentů, které potkal, se na něj jen zvědavě podívalo, nic však nikdo neřekl. Byl krásný den, letní den vypadal tak mírumilovně, že se mu nechtělo věřit, že to nebezpečí, které se na ně začínalo řítit, skutečně existuje. Včely bzučely, cítil vůni lip. Usedl na své oblíbené místo pod jednou z nich a otevřel knížku, kterou dostal k loňským vánocům.
Cúchulainn byl synem boha slunce Lugha a princezny Deichtine, která patřila k rodu lidí. Deichtine byla proslulá svou krásou, jež byla přirovnávána ke kráse víl, a přestože ji její bratr, Conchobar, syn Nessy, jenž byl v té době již králem Ulsteru, střežil jako nejkrásnější poklad svého domu, před bohem ji uhlídat nemohl.
Jednou, když se Conchobar se svou sestrou vydal na hon, zastihla je i královskou družinu sněhová bouře, a oni museli vyhledat přístřeší v lese. Nalezli malý dům, kde žili muž a žena, kteří je přivítali a poskytli jim útočiště. Tu noc dala ta neznámá žena život chlapci.
Druhý den ráno se Ulsterští probudili v Brú na Boinné, dům a jeho obyvatelé zmizeli, ale dítě zůstalo s nimi.  Deichtine vzala novorozeného chlapce domů do ulsterského hlavního města Emain Macha a sama se o něj starala. Chlapec však onemocněl a zemřel. A v tu noc se jí zjevil bůh Lugh a řekl jí, že prošla zkouškou. A řekl jí též, že to byl on, kdo byl jejím hostitelem v tu noc ve sněhové bouři, a že tu noc počala syna, jehož jméno bude Sétanta. Deichtine poklekla před bohem a požehnala jeho daru. Ráno zjistila, že tělo chlapečka, již připravené k poslednímu uložení, zmizelo, a ona pocítila v sobě nový život.
Ulsterští se však s jejím vysvětlením nespokojili, dokonce podezírali jejího bratra Chonchobara, že on je otcem dítěte. Deichtine byla zasnoubená a její snoubenec, Sualtam, syn Róicha, si ji donucen králem vzal za manželku. Sualtam o svatební noci poznal, že Deichtine zůstala pannou. A uvěřil jí, že otcem dítěte je sluneční bůh a nezapudil ji. A o syna, jemuž dal jméno Sétanta, se staral jako o vlastního. 
Chlapec rostl a byl chytrý i silný, avšak také velmi prchlivý. Jednou zabil v rozčilení psa kováře Culanna. Nabídl se pak, že než doroste nové štěně, bude sám hlídat Culannova stáda. Od té doby získal druhé jméno, Cú Chulainn, tedy Culannův pes, a jeho původní jméno bylo téměř zapomenuto.
Jednoho dne Cúchulainn zaslechl proroctví druida Cathbada, který učil chlapce patřící ke královskému domu v Emain Macha. Cathbad předpověděl, že chlapec, který se toho dne chopí zbraně krále, získá nekonečnou slávu a věhlas. Cúchulainn byl netrpělivý, na nic dalšího nečekal a vydal se ihned za svým strýcem, králem, aby ho nechal pozvednout zbraně. Neslyšel proto druhou část proroctví.

„Co to čteš?“ vyrušil jej hlas Jamese. Zdálo se mu to, nebo skutečně zněl nepřátelsky?
„Legendu o Cúchulainnovi.“
„To je fajn, že si čteš,“ ušklíbl se James. Ne, nezdálo se mu to. Skutečně se na něj zlobil. „Jsi v pohodě, že? Celou dobu jsi byl v pohodě.“
„Nemohl jsem nic dělat,“ zaklapl Joshua knihu a zvedl oči k Jamesovi. „Vždyť jsem ti to přece vysvětloval. I Vicky s tím souhlasila.“
„Vicky je holka,“ zavrtěl hlavou James.
„To přece neznamená, že nemůže mít pravdu. Myslel jsem, že jsi to pochopil.“
„Pochopil. Mohl jsi pomoct, a nepomohl. Viděl jsem tě. Umíš zvláštní kouzla. Umíš kouzlit neverbálně. Dokonce bez hůlky. A ten oheň –“
„Ne,“ zavrtěl rozhodně hlavou Joshua. „I kdybych věděl, jak se k ní dostat… Ještě nejsem dost silný, Jamesi.“
„Jsi tak rozumný,“ pokračoval ironicky James. „Celý Snape.“
Joshua se na kamaráda klidně díval. Je celý Snape? Možná, nedávno mu téměř totéž řekl i Burton Battley. Proč by ostatně neměl být jako on, vždyť je jeho synem. „O co jde, Jamesi?“ podíval se na kamaráda tázavě. „Lily přece žije. Všechno dobře dopadlo, ne?“
„Ale nemuselo,“ měřil si jej bez úsměvu James.
„Ještě nepřišel můj čas, Jamesi.“
„Jenže jestli je to proroctví pravdivý, tak nikdo jiný než ty uspět nemohl. Kdyby tam šel táta, tak by neuspěl. Nikdo jiný by neuspěl.“
„Přece nemůžeš vědět, jestli je pravdivé.“
„Jenže s tím, co umíš… Já bych řekl, že pravdivý je. I oni tomu věří, ne? Celý Řád tomu věří. I táta. I tvůj otec.“
„Asi ano. Ale to pořád ještě přece neznamená, že musí být skutečným proroctvím.“
„Lily málem umřela. Táta málem umřel.“
Joshua zavrtěl hlavou. Musí se pokusit Jamesovi vysvětlit to, nad čím několik posledních dní přemýšlel; ostatně právě z toho důvodu se vrátil opět k starým irským legendám, které dostal k loňským Vánocům. „Pokud chceme věřit v proroctví, Jamesi, tak je všechno dané. A pokud je všechno dané, tak bylo dané i to, že Lily bude zachráněna. Takže v tom případě není pravda, že málem zemřeli.“
James se na něj chvíli nechápavě díval. „A to jsi snad věděl?“ řekl nakonec pochybovačně.
„Ne,” zavrtěl Joshua hlavou.
„Potom tím ale nemůžeš omlouvat to, že jsi se o nic nepokusil. Já chápu, že jsi nevěděl, kam jít. To ti nevyčítám. Jenže ty ses ani nenabídnul. Neřekl jsi jim, co dokážeš.“
„Odmítli by to.“ Joshua byl stále klidný.
„To přece nemůžeš vědět. Nedal jsi jim ani šanci tvou pomoc odmítnout. Jestli jsi Vyvoleným… Stejně ho musíš zničit. Tak proč ne teď? Co všechno ho necháš ještě udělat?“
Joshua dlouho mlčel. James měl v této věci pravdu. Nemohl vědět, že Lily přežije. Ve skutečnosti předpokládal, že se ji zachránit nepodaří, a neudělal s tím nic. Přijal myšlenku na její smrt jako na nutnou oběť, protože věděl, že by nyní Grindelwalda porazit nedokázal. A nejen její smrt. Věděl, že Grindelwald způsobil za minulé války nezměrné utrpení, a nepochyboval o tom, že i nyní, po svém návratu, spáchal více zločinů než jen zabití rodičů Davida. A pokud je proroctví pravdivé… Čím později ho zabije, tím více zla stihne napáchat. To však byla vina Grindelwalda, nikoli jeho. Protože pokud je jediným, který ho může zastavit, nesmí selhat. V sázce bylo víc než jen život Lily. „Jedno jsem věděl, Jamesi. Nejsem ještě připravený,“ řekl konečně.
„Pokud je daný, že ho zabiješ, tak ti přece nemohl doopravdy ublížit, ne? To je přece tvoje logika,” ušklíbl se James. „Takže kdybys tam s tátou nebo dědou šel –“
„Ne,“ přerušil jej Joshua. „Není to stejná logika. Znamená to jen to, že bylo daný, že poznám, že ještě není čas, a proto tam nepůjdu.”
James se na něj chvíli nesouhlasně díval, Joshuovi připadalo, že snad chce ještě něco říct. Očividně si to však rozmyslel a bez rozloučení odešel.
A Joshua se za ním díval, nezastavil jej však. Bylo mu líto, že to James nechce pochopit, ale rozuměl mu. Málem přišel o sestru a otce, tedy o dědečka, když místo Harryho se nakonec pro Lily vydal pan Weasley. Dopadlo to dobře. Ale James měl pravdu. To nemohl vědět. Byl srozuměn s tím, že zemřou.
A nic se s tím nepokusil udělat.
Díval se za ním a chápal jej, přestože s ním nesouhlasil. Je přirozené, že stavíme život našich blízkých nad životy cizích, i kdyby mělo jít o tisíce, desetitisíce nebo dokonce miliony životů.
Ale to, že je něco přirozené a pochopitelné, neznamená ještě, že je to správné.

Když byl čas večeře, vydal se Joshua k hradu, nevrátil se však domů, ale vešel do Velké síně. James tam už byl, a když jej uviděl, odvrátil se, nepozdravil jej ani pohledem. Joshua se mu nevnucoval, nemělo to smysl, a už vůbec ne ve Velké síni. Pomalým krokem se vydal ke svému místu, kde již nebyl celý týden, ode dne, kdy byla Lily unesena.
„Maminčin mazánek se nám vrátil?“ uslyšel hlas z místa, kde seděli studenti vyšších ročníků. Byl přesvědčen, že to byl Willbur Burke, jeden z mála, kteří jej nikdy nepřestali otevřeně nenávidět. A právě jemu se ani nedivil. Nikdo se však k němu nepřidal, přestože pohledy některých nebyly přátelské. Ani to jej nepřekvapilo.
Rodiče několika z nich byli na útěku, a oni to nemohli nevědět. Alespoň někteří z nich. Oficiálně nebylo vzneseno žádné obvinění. Neunikla ani informace o Lilyině únosu, což Joshua úplně nechápal, ale žádost o důvěrnost stejně jako ostatní respektoval. Oficiálně byl klid. Pod povrchem však začínala válka, která nezmizela jen tím, že jej obklopovalo ostražité mlčení.
Poznámky si nevšímal, a klidně došel až téměř na konec stolu, mezi spolužáky ze svého ročníku. Překvapilo jej, když mu Scorpius Malfoy vedle sebe udělal místo.
„Už tě to s matkou nebaví?“ obrátil se na něj Scorpius přátelsky. „Nebo se tam hned po večeři zase vrátíš?“
„Ne, vracím se na kolej,“ odpověděl mu Joshua a napjatě se zadíval k učitelskému stolu na svého otce. Ten z něho nespouštěl pohled, očividně znepokojený. Nezeptal se jej na dovolení, vlastně o tom Snape ještě nevěděl. Možná s tím nebude souhlasit, a zcela určitě s tím nebude souhlasit matka. Jenže on se musel vrátit, a nejen proto, že se nechtěl schovávat. Pokud s nimi má jednou bojovat, musí je poznat, musí otupit jejich ostražitost. Musí se pokusit být jedním z nich. A třeba zjistí něco od Scorpiuse. Nebo od někoho jiného.
„Ani se nedivím, dvě mimina…“ usmál se na něj William Silver. „Jsem rád, že se vracíš mezi nás, Joshi.“
„Proč jsi vlastně zmizel?“ podívala se na něj zvědavě Gemma Zabiniová.
„Nezmizel jsem. Jen jsem byl pár dní s mámou,“ odpověděl klidně. „A teď se vracím. Nějaký problém?“ zvedl obočí a pátravě se kolem sebe podíval. Kdo z nich něco ví? A pokud ví, prozradí se?
„To rád slyším,“ ozval se nad ním hlas zmijozelského prefekta Edwarda Bolea. „Není dobrý se moc vyčleňovat, Joshi. Jsem rád, že jsi to pochopil.“
„Jaký je Snape doma?“ zeptala se zvědavě Cora Cuffeová.
„Ani nevím,“ pokrčil rameny Joshua. „On tam zas tak moc není. Kdy by to taky stihnul, když pořád hlídkuje po chodbách,“ ušklíbl se a děti kolem něj se rozesmály.
„Vycházíte dobře, Joshi?“ pokračovala v otázkách Cora.
„Dá se,“ zabručel. „Je to Snape,“ dodal. „A doufám, že se zítra nedočtu v Denním věštci, že Snape není moc doma,“ řekl konverzačním tónem.
Cora však lehký náznak varování bezpochyby vycítila, protože se hned bránila: „Ode mě se nikdo nic nedozví.“
„Tak rychle bys to nestihla, že?“ usmála se sladce Gemma Zabiniová. „Ale jasně, že spolu vycházejí dobře. Joshua měl od Snapea vždycky zvláštní zacházení, ne?“
„Nejsem si jistý, jestli bych o takový zvláštní zacházení stál,“ řekl William. „Pořád nějaký tresty… Snape je na Joshe náročnější než na ostatní.“
„A taky mu víc promine,“ nedala se Gemma.
„Vždyť je teď jeho nevlastní otec, ne? Jak mu vlastně říkáš doma?“ zeptal se Scorpius.
Joshua se na něj otočil. Kromě pozdravu dosud nepromluvil. Jeho hlas však nezněl nepřátelsky. Věděl o tom, co se stalo? Je vůbec možné, aby nic nevěděl? Možná ale i pokud věděl, že bystrozorové hledají jeho otce, tak nemusel vědět o Fénixově řádu a o roli matky a Snapea v něm. Pokud je jeho přátelství jen předstírané, pak by ale byl možná ještě přátelštější. Ať je to jakkoli, právě Scorpius může být důležitý, pokud se má dozvědět více o svých nepřátelích. Usmál se na něj proto a odpověděl stejně přátelsky: „Jak bych mu měl říkat? Pořád stejně. Dokážeš si snad představit, že Snapea oslovuju tatínku?“

Když dojedli, vstal spolu se Scorpisusem a Williamem a vydal se na kolej. Samotného jej překvapilo, že bylo příjemné být opět s nimi, přestože si o upřímnosti jejich přátelství nedělal iluze. I když… William snad upřímný skutečně byl. A Gemma se svou kousavou ironií… Nepřipadalo mu, že by si na něco hrála. Všichni čtyři vypadali, že jsou rádi, že je s nimi, dokonce i Scorpius.
Za nimi se ozvaly chvatné rozhodné kroky, v kterých už bezpečně poznal kroky svého otce. Neotočil se však, naopak, obrátil se k Willovi a smál se vtipu, který říkal, přestože jej příliš nevnímal.
„Joshuo,“ ucítil na svém rameni otcovu ruku a konečně se zastavil.
„Ano, pane profesore?“ podíval se na něj nevinně.
Kolem něj se zastavili i jeho spolužáci a zvědavě čekali, co se bude dít.
„Pojďte za mnou, Joshuo.“ Snape nečekal, zda jej poslechne a rychlým krokem se vydal směrem ke své sklepní pracovně.
Joshua si chvíli pohrával s myšlenkou, že by jej neposlechl, rozmyslel si to však. Nesmí dělat nic, čím by na sebe strhával pozornost, to mu řekl Battley a měl pravdu. A neposlechnout obávaného profesora byla právě ta věc, která rozhodně pozornost strhávala. „Přijdu později,“ oznámil Williamovi a Scorpiusovi.
„Joshuo, můžeš mi to vysvětlit?“ začal bez úvodu Snape, jakmile se ocitli v tichu jeho pracovny.
„Co přesně, pane profesore?“ zvedl obočí Joshua.
„Naše dohoda o zvýšené potřebě opatrnosti nebyla odvolána,“ řekl přísně Snape.
„Pokud to byla dohoda, může ji vypovědět kterákoli ze stran, ne?“
„Posaď se,“ ukázal Snape na křeslo a přitáhl si židli přímo naproti němu. „Myslel jsem, že jsi rozumný. Alespoň dosud jsi na mě tak působil.“
„Jsem rozumný. Vím, co dělám. Nechci vyčnívat. A když nebudu chodit na jídlo do Velké síně –“
„To beru. Na jídlo do Velké síně můžeš.“
„– a pokud nebudu na koleji jako ostatní,“ pokračoval Joshua, jako by jej otec nepřerušil, „budu na sebe strhávat zbytečnou pozornost. To přece nechcete, ne, pane profesore? Navíc můžu takhle něco zjistit.“
Snape se na něj chvíli mlčky díval, pak pomalu přikývul. „Možná máš v něčem pravdu. Ale neměl jsi jen tak bez dovolení. Matka s tím nebude souhlasit.“
„Tak jí to vysvětlete.“
„Nejsem si jistý, že s tím souhlasím já, Joshuo.“
„Uznal jste, že mám pravdu.“
„Máš. Ale při rozhodování nejde jen o jednu dílčí pravdu. Jistě tušíš, že jsou i další hlediska. Třeba bezpečnost.“
„Dokážu se ubránit. Jim ano.“
„Nepochybuji, že se ubráníš, Joshuo.“ Snapeův hlas zněl velmi vážně. „Bojím se následků tvé obrany.“
„Nenechám se už vyprovokovat.“
Snape si jej pochybovačně měřil, po chvíli však přikývul. „Jak se hodláš bránit ve spánku?“
„Obranná kouzla jsem si nastavil kolem postele už předtím. S Averym to jinak nešlo. Pomohlo by mi ale, kdybych věděl, před kým se mám mít na pozoru. Neřeknu ta jména Jamesovi.“
Snape chvíli přemýšlel. „Věřím, že bys mu to neřekl. A věřím, že bys na ně nezaútočil, Joshuo, alespoň plánovitě ne. Vím, že chápeš, že nelze viny otců přenášet na syny. Ten hlavní důvod je ale jiný, a už jsem ti jej jednou vysvětloval – je lepší, když se budeš mít na pozoru před všemi. Nevěřím tomu, že seznam jmen, který známe, je úplný.“
„A William Silver? Silverovi tam jsou?“
Snape zaváhal, než odpověděl: „Silverovi nebyli Smrtijedi za první ani druhé války. A na seznamu Smrtihlavů, který mám, není nikdo z jejich rodiny. Nenech se tím ale uchlácholit. Nejnebezpečnější pro tebe nemusí být ti, kteří se na tebe otevřeně mračí jako třeba Avery nebo Higgsová.“
„A Edward Bole?“ odvážil se ještě jednou zeptat. Prefektovi, který byl zároveň kapitánem famfrpálového družstva, skutečně důvěřoval. Bylo těžké nevěřit vůbec nikomu, mnohem těžší, než si dokázal dříve představit.
„Bolea jsem jmenoval prefektem koleje a letos i primusem školy. Znamená to tedy, že mu důvěřuji. To však neznamená, že mu důvěřuji bezvýhradně. A ani ty bys neměl. Pokud se však ptáš na to, zda jsou Boleovi rodiče na tom seznamu, tak nikoli. Jeho bratranec je však přítelem Draca Malfoye. Ty rodiny jsou provázané, Joshuo. Těžko ve Zmijozelu najdeš někoho, kdo by nebyl alespoň vzdáleně spřízněn s někým se Smrtijedů. Nebo Smrtihlavů.“
„To však nemusí nic znamenat.“
„Nemusí. Buď však opatrný, Joshuo.“
„Jsem opatrný.“
Snape pomalu přikývl. „Teď mi pojď ukázat ta ochranná kouzla.“

Hermiona vyšla rozčileně z bytu a zavřela dveře hlasitěji, než musela. Prásknutím by to nenazývala, po tichých chodbách hradu se však i tento v podstatě tichý zvuk výborně nesl. Své rozhořčení na manžela však nějak ventilovat musela. To přece Severus nemohl myslet vážně! Jak mohl Joshuovi dovolit, aby se vrátil zpět na kolej?! Vůbec se jí nezeptal na názor, postavil ji před hotovou věc, jako tolikrát předtím. Zlobila se na něj. A nechápala ho – tolik se o něj bojí, tolik ho ochraňuje… a pak ho nechá samotného v hnízdě hadů! Jistě, budou jej v noci hlídat dva skřítkové, dal jej pod přímou ochranu prefekta, kterému podle všeho důvěřoval… Jenže ona měla vážné pochybnosti, že vůbec někomu ve Zmijozelu může skutečně důvěřovat.
Najednou se zarazila. I její muž byl ze Zmijozelu, a jemu věřila. Důvěřovala mu však skutečně bezvýhradně? Milovala jej, to ano. A věděla, že neublíží. Nemohl jí ublížit, jejich pouto by mu to nedovolilo. Byla tohle skutečná důvěra nebo jen vědomí nezbytnosti? Tolik toho o něm nevěděla. Zaplašila nepříjemné myšlenky a přemýšlela, kam půjde. Na procházku venku bylo už pozdě. Bloudit po hradě nechtěla, ještě by mohla někoho potkat a rozšířily by se drby, že se snad doma pohádali… Mohla by jít do Komnaty nejvyšší potřeby nebo do některé z opuštěných tříd, ale co tam? Anebo by se mohla vrátit, to by však bylo přiznáním porážky. Mohla by jít za Brumbálem, už dlouho si s ním chtěla promluvit, při péči o dvě malé děti jí však příliš času nezbývalo. Jenže neznala heslo a stát před chrliči a zkoušet všechny možné přísady do lektvarů se jí také nechtělo.
Vrátila se domů. Její muž seděl v křesle a četl si.
„Severusi –“ začala.
„Děti spí. Nemusela ses ještě vracet, zvládnu to. Nebo sis už svou záležitost vyřídila?“ zvednul nevzrušeně obočí.
„Nevyřídila. Neznám heslo,“ odpověděla potichu.
„Mělo mě napadnout, že si chceš promluvit s Brumbálem. Bellis perennis.“ Sklopil oči a dál si klidně četl.
Dívala se na něj a přemýšlela, zda má být ráda, že se k jejich hádce nevrací a že předstírá, že odešla za imaginární svou záležitostí, nebo se má zlobit za to, že je mu její rozhořčení lhostejné. Nebo si snad skutečně myslí, že měla od počátku v úmyslu jít za Brumbálem? O tom pochybovala. On si jí však dál nevšímal, tvářil se, jako by vůbec netušil, že tam stále stojí. A v ní se opět začalo vzmáhat rozčilení, hádat se však stejně jako on nechtěla. Nabídl jim elegantní možnost, jak z hádky vycouvat, a ona se rozhodla jí využít. Potichu se otočila, nahlédla do dětského pokoje, kde Rosie s Davidem skutečně klidně oddechovali, a vydala se do ředitelny.

„Hermiono, takhle pozdě večer jsem tě nečekal, stalo se něco?“ Brumbálova tvář se usmívala, jeho oči vyjadřovaly starost i klid zároveň a Hermiona cítila, jak ji jeho pouhá přítomnost uklidňuje, přestože rozhodnutí svého muže stále nerozuměla.
„Ne. Vlastně ano. Ale nic závažného … snad. Joshua se vrací na svou kolej.“
„A ty bys ho chtěla mít doma,“ usmál se Brumbál.
„Není tam v bezpečí!“
„Samozřejmě, že není. Ale to není důvod pro to ho zavřít doma. Nebezpečí patří k životu, tuším právě tobě to nemusím říkat.“
„Je snad rozdíl mezi náhodným nebezpečím a konkrétním nebezpečím hrozícím Joshuovi mezi jeho nepřáteli!“
„Jsou to jen děti, Hermiono.“
„Jsou to Zmijozelové,“ sevřela rty. „Jsou to děti našich nepřátel. A některé z nich jsou docela velké děti.“
„Jistě. Ano, jsou to Zmijozelové. Tvůj muž je také Zmijozel.“
„Jsem si toho vědoma. Vy jste mu vždy důvěřoval?“ zeptala se napjatě.
„To je těžká otázka, Hermiono. Samozřejmě trvalo dost dlouho, než si získal mou důvěru.“
„Ale získal si ji. Byla to bezvýhradná důvěra?“
„Můžeme mít vůbec k někomu bezvýhradnou důvěru? Hermiono, možná si vzpomeneš, jak jsem Harrymu zkomplikoval cestku k Relikviím smrti. Bezvýhradně jsem tedy nedůvěřoval ani jemu.“
„Harry by nikdy nezradil.“
„Ne. Ovšemže ne. Mohl by však pochybit v dobré víře. Tak jako já, Hermiono. Každý může.“
„A Severus?“
„Máš nějaký další důvod mu nedůvěřovat?“
Hermiona zavrtěla hlavou. „Já ho miluju. Bojím se, že můj pohled na něj je tím ovlivněn. Nemůžu věřit svému úsudku, nedokážu být ve vztahu k němu racionální.“
„Tak nebuď. Není to vždy rozum, kdo nám dává správné odpovědi.“
„Odpovězte mi na mou otázku. Prosím,“ dodala.
„Už jsem ti na ní přece odpověděl.“
Hermiona se na něj tiše dívala. Bezvýhradně nelze důvěřovat nikomu. To jí řekl. Vzdychla si. „Neřekl jste mu tehdy všechno.“
„Neřekl. Ale pokud ti to pomůže, důvěřoval jsem mu více než komukoli jinému.“
„Proč mi nedokážete dát jednoduchou a jednoznačnou odpověď?“ zavrtěla unaveně hlavou.
„Protože život není jednoduchý a jednoznačný, Hermiono,“ odpověděl vážně Brumbál. „Ale pokusím se: Severusovi věřím, že udělá to, co považuje za nejsprávnější. A věřím mu, že je schopný rozpoznat a zvážit pro a proti lépe než kdokoli jiný. A věřím, že vašeho syna má rád. Bezpochyby ví, co dělá. Pokud s návratem chlapce na kolej souhlasil, není nebezpečí nepřiměřeně vysoké.“
„Nezeptal se mě,“ stiskla Hermiona rty. „Vůbec ho můj názor nezajímá.“
„A to tě zlobí, chápu. Považuješ to za znak toho, že si tě neváží. Já si však myslím, že je to pravděpodobněji důsledek toho, že tě chrání.“
„Chrání mě tím, že mě nenechá rozhodovat?“ podívala se na něj nevěřícně Hermiona.
„Samozřejmě. Vždyť co kdyby to rozhodnutí bylo chybné? Bere břemeno rozhodování na sebe. Jak by se tobě žilo s pocitem, že jsi svým rozhodnutím zavinila Joshuovu smrt?“
„To neříkejte,“ zamumlala tiše Hermiona. „Mám strach. Byli jsme tak blízko neštěstí… Jsem špatná, když mě celou dobu ve skutečnosti zajímalo hlavně bezpečí mých vlastních dětí? Lily mi bylo líto, samozřejmě, bála jsem se o ni… jenže jsem si ve skutečnosti oddychla, že se to netýká Joshuy nebo Rosie.“
„Říkáš, že jste byli blízko neštěstí… Nezemřel však při tom únosu někdo?“ Brumbálovy oči si ji prohlížely s nepříjemnou intenzitou.
„Seamus Finnigan,“ odpověděla potichu. „To jste chtěl říct? Že neštěstí blízkých je pro nás jiné… Jsem špatná, když se pro to netrápím? Tedy tolik netrápím.“
„Nejde přece jen o Seamuse. A nejde jen o to, co dělal či dělá Gellert. Na světě je mnoho neštěstí, a nelze se trápit nad vším utrpením, co se kdy stalo či stane.“
„Četla jsem soudní spisy z minulé války. Byla jsem u mnoha jednání Starostolce. Lidé neumírali jen čistou Avadou. Byli i mučeni. Několik domů zapálili a nechali tam lidi uhořet zaživa. Celé rodiny zmizely beze stopy. Jenže to nebyl jen Voldemort. Když čtu o tom, co se dělo za druhé světové války… A těch válek předtím i potom bylo nepočítaně… Slyšel jste o Rwandě? O Bosně? O Nankingu? O Pol Potově Kambodži? O Arménech v Turecku… O terorismu… To jsou lidé. Tak ráda bych řekla, že to jsou nějací jiní lidé, třeba Němci, muslimové, Smrtijedi… Dáváme svým nepřátelům jména, abychom je odlišili, abychom z nich udělali někoho odlišného od nás, protože jinak bychom to nebyli schopní unést. Jenže to všechno jsme my. Vždy jsme to jen my. Lidé.“
„Máš i nemáš pravdu. Jsou to vždy lidé, ale jednotliví lidé. Není nutné nést vinu za ostatní, každý máme té své dost. Nežijeme proto, abychom se trápili.“
„Není snad vinou i lhostejnost?“
„Jistěže je. Ale jen tehdy, když můžeš, skutečně konkrétně dokážeš něco změnit. Nemůžeš změnit to, co se stalo. A nemůžeš změnit to, co je mimo tvůj dosah.“
„Jak ale poznat, co je mimo můj dosah?“ zeptala Hermiona.
„To je ta nejtěžší otázka. Neexistuje na ni jednoduchá odpověď. Protože svým zásahem můžeš způsobit utrpení, které by jinak nenastalo. Zachráníš někoho a někdo jiný, kdo by možná přežil, kvůli tobě zemře.“
„To si vyčítá Severus.“
„Ano. Vyčítáš to i ty jemu?“
Hermiona zavrtěla hlavou. „Udělal to, co bylo nutné. Ale chápu i to, co a proč si vyčítá. Humanitární bombardování,“ pousmála se hořce. „Slyšel jste ten výraz?“
„Ne. Ale dost dobře si dokážu představit, co se za ním skrývá.“
„Neodporování zlu zlo nezastaví.“
„Ne, nezastaví,“ odpověděl tiše Brumbál.
„Proč lidé dělají tolik zlého? Četla jsem o pokusech, které dokázaly, že většina lidí je schopna způsobit druhému bolest, dokonce i smrt, jen proto, že jim to autorita přikáže. Bez důvodu. Bez nenávisti. Je snad zlo normální součástí člověka?“
„Na základě toho, že něco je, nelze dovozovat, že by to tak mělo být. Ptáš se, jestli je zlo v člověku normální. Pokud myslíš výraz normální ve smyslu běžné, tak ti musím dát zapravdu. Ale pokud považujeme za normální to, co je normou chování, tedy pravidlem, morálkou, tak si to nemyslím. Zlo je možná faktem naší podstaty, nicméně z faktů přírody nelze dovozovat morální normy.“
„Mám strach o Joshuu. Cítím, že se něco stane, já vím, že mi řeknete, že mám důvody si to myslet, díky tomu proroctví… Tak ráda bych mu nevěřila…“ zavrtěla bezmocně hlavou.
„A přesto mu věříš.“
„Četla jsem knížku z roku 1886, kde popisují podivnou bandu pustošící Evropu a zabíjející rodiny, které pokládali za škodlivé pro pokrok lidstva, spalující celé rodiny… Jmenovala se S.S. Z roku 1886! Může to být náhoda?“
„Náhoda? Neříkal jsem ti už, že nic takového jako náhoda ve skutečnosti neexistuje?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Hermiona.
„Tak jsem to říkal Severusovi,“ nedal se vyvést z míry Brumbál. „Nic se neděje náhodou, vše má své příčiny a důsledky. A své stíny. Goethe kdysi napsal, že události vrhají svůj stín dopředu.“
„Je těžké to racionálně přijmout.“
„Dokonce i tehdy, když pro to máš důkazy,“ souhlasil Brumbál.
Hermiona přikývla. Chvíli mlčela a přemýšlela, zda má Brumbál pravdu. Má pro to skutečné důkazy? Nebo to byla jen náhoda? Mohlo být náhodné, že se vyplnila všechna proroctví týkající se Harryho? Ve skutečnosti mohla. Bylo to však nepravděpodobné.
„Vyhráli jsme, protože to bylo dané. Bylo pak naše úsilí zbytečné?“
„Na to přece přijdeš sama, Hermiono,“ pousmál se povzbudivě Brumbál.
„Naše úsilí bylo také dané,“ podívala se na něj s otázkou v očích.
„Netvrdím, že musím mít nutně pravdu, ale ano, přesně tak to vnímám,“ přikývnul Brumbál. „Ale je také možné, že je to jen berlička pošetilého starce, který si pomocí toho vysvětluje své chyby. A omlouvá je. Neber to příliš vážně a neber příliš vážně ani to proroctví. Vždyť ani nevíš, zda věštby skutečně fungují a co je skutečné proroctví. Možná fungují skutečně jen proto, že jim nasloucháme. Tu změť příčin a následků nelze pochopit a nelze rozplést. Nesnaž se o to.“
Hermiona si vzdychla. „Je těžké si představit, že to, že se něco nějak stalo, znamená, že se to tak stát muselo. Vlastně si to ani představovat nechci. Možná si raději ponechám iluzi nekonečných možností, které můžeme ovlivnit.“
„Tak to má být. Ostatně i já jsem se tak choval. Jsem přesvědčen, že jinak ani žít nemůžeme.“
„Proč jste vlastně nechtěl nikdy být ministrem?“ změnila Hermiona téma a zeptala se na otázku, která jí kdysi nedávala spát. „Ta přehlídka neschopných… třeba takový Popletal… Neměl jste někdy pocit, že by boj proti Voldemortovi byl jednoduší, kdybyste mohl skutečně řídit kouzelnický svět?“
„Možná. Já jsem o to však nikdy nestál, z mnoha důvodů. Jedním z nich byla obava, zda jsem člověkem skutečně schopným odolávat okouzlení mocí. A hlavně – nemyslím, že jsem skutečně měl schopnosti být ministrem. Vždy jsem si byl až příliš vědom, že skutečnost je nesmírně složitá a je často obtížné zaujmout jednoznačný, vyhraněný postoj a jednat. Nešlo přece jen o boj s Voldemortem, role ministra je mnohem širší, což ty jako tajemnice Starostolce nepochybně dobře víš,“ usmál se Brumbál. „Ministři ale jednat musí, a tak si skutečnost, která je obklopuje, jsou nuceni zjednodušit. Identifikovat dobro – zlo. Svět je složitější, avšak intelektuální hra na hledání všech příčin a důsledků, všech motivů a polehčujících okolností komplikuje rozhodování. A někdy ho i znemožňuje. Třeba takový Popletal měl předem dané zjednodušené názory, na jejichž základě jednal. Můžeš je nazývat hloupými, a nejspíš skutečně hloupé byly. Zřejmě tak jedná většina z politiků: rozhodnou se, co je pravda a co je správná cesta, obklopí se těmi, kteří je ujišťují, že tomu tak skutečně je, a pak tuto politiku tupě prosazují činy. A výsledkem je někdy chybné rozhodnutí, někdy dokonale hloupé rozhodnutí. Jenže alternativou je, obávám se, nečinnost.“

………………..

Nasadil si helmici, uchopil štít a vytáhl meč svého strýce a hrdě se díval kolem sebe. „Budu neporazitelným bojovníkem!“ zvolal. Cítil se hrdě. Věděl, že je tím, kdo zachrání celou zemi, kdo převezme toto království, pokud král, jeho strýc, nebude mít vlastního syna. Měl před sebou celý svět. Celý život.
„Králi,“ vešel dovnitř jeho učitel, Cathbad. „Omluv mě, avšak –“ Povšiml si chlapce ve zbroji a bezmocně zavrtěl hlavou. „Jdu pozdě.“
„Proč pozdě, Cathbade?“ usmál se Chonchobar. „Cúchulainn je silný chlapec. Pozvedl meč dospělého muže, můj vlastní meč. Bude z něj skvělý bojovník.“
„Neporazitelný bojovník,“ řekl vážně Cathbad a podíval se upřeně na chlapce. „Ty jsi to slyšel.“
„Ano,“ zvedl hrdě hlavu. „Co je na tom špatného? Jsem silný. Jsem tím, jehož příchod jsi předpověděl.“
„Ano. Jsi,“ starý učitel sklopil hlavu. „Sám sis to vybral, Cúchulainne. Slyšel jsi však všechno?“
„Slyšel jsem dost,“ ušklíbl se. O čem to ten starý druid mluví? V čem je problém?
„Mluvíš v hádankách, Cathbade,“ řekl přísně král. „Řekni nám to celé.“
„Měl jsem vidění, králi. Ulster bude v nebezpečí. Může jej zachránit jen dítě, které uzvedne zbroj dospělého muže. Královskou zbroj. Cúchulainn to slyšel, jak mě upozornil Ferdiad.“
„Můj bratr chtěl tu sílu získat pro sebe,“ ušklíbl se Cúchulainn. „Nepovedlo se mu to.“
„Tvůj bratr si proroctví vyslechl celé, Sétanto Cúchulainne,“ řekl smutně druid. „Jsi tím vyvoleným, jehož příchod jsem předpověděl, a jsi jím i svou vlastní volbou, nejen svým zrozením. Ale to proroctví nebylo celé. Svůj osud jsi zpečetil svou zbrklostí. Osud si najde vždy cesty, aby byl naplněn.“
Cúchulainn se díval na starého muže a srdcem se mu začal rozlévat chlad. Ruce se mu roztřásly, nohy ztěžkly. Nevěděl, zatím nevěděl, o čem je druhá část proroctví, začínal však tušit. Tiše položil meč a štít. Sňal helmici.
„Na to už je pozdě, Sétanto Cúchulainne.“ Druidův hlas zněl zlověstně, přestože jeho tvář zůstávala laskavá.
„Jaká je ta druhá část proroctví, Cathbade?“ zeptal král znepokojeně.
A druid odpověděl. A jeho odpověď Cúchulainna nepřekvapila, už ji ve svém srdci znal. Zavřel na chvíli oči. Chtěl to vrátit. Ale věděl, že nemůže. Cítil se v pasti, a přesto nemohl nikoho vinit. Jen sám sebe. Jen osud, protože jeho osudem bylo i to, že je takovým, jakým je. Silným. Netrpělivým. Odvážným. Ctižádostivým. Vyvoleným. A najednou už nechtěl být Vyvoleným. Nechtěl nést svůj osud. Chtěl být obyčejných chlapcem, který vyroste v obyčejného muže, bude mít ženu a děti a zemře obklopen vnuky. Do očí se mu tlačily slzy, ale nemohl dát průchod zoufalství. Může snad vyvolený plakat?
Pomalu se otočil a vyšel ze síně. Důstojně. Pomalu. A až venku, za branami královského domu se rozběhl. A utíkal. Běžel, kam jej nohy nesly, slzy nechal stékat po tvářích. Běžel a proklínal svou zbrklost. Proklínal svět, ve kterém měl být tak krátce. Chtěl se ukrýt před osudem, chtěl uniknout před tím, co sám na sebe vzal. Až klesl vyčerpán do trávy.

Když zvedl hlavu, zjistil, že to tu nezná. Tráva byla jiná, potoky byly jiné i ptačí zpěv zněl jinak. Rozhlížel se kolem sebe a začal si uvědomovat, že už tu byl. Možná ne ve skutečnosti, možná jen ve snu. Sní snad? Cítil se však bdělý. Skláněla se k němu dívka s očima ženy, a i tu znal. A vzpomněl si, kdy ji naposledy viděl. Bylo to předtím, než byl poslán zpět a stal se Sétantou Cúchulainnem.
„Arhildore,“ oslovila jej cizím jménem, o němž věděl, že mu patří, „nemusíš si to vyčítat. Nebyla to tvá chyba.“
„Neviním se,“ zvedl hlavu. „Jen to nechci. Už znovu ne. Nevykonal jsem snad dost?“
Usmála se úsměvem, který byl smutný i laskavý. „O tom já nerozhoduji. Nebyl jsi to snad ty, kdo si vybral? Osudu neutečeš a čím více se mu snažíš utéct, tím více se mu každým krokem přibližuješ. Vrať se domů, dítě. A žij. Nemysli na proroctví a osud. Zapomeň na ně. Jen žij.“

Vzbudil se pokrytý ledovým potem. Připadal si vyčerpaný, jako by skutečně běžel. Posadil se, celé jeho tělo bylo napjaté. Nejraději by vstal a utíkal, utekl před tím, co jej čekalo. Schoval se. Jako v tom snu, kdy utíkal před proroctvím, před jeho druhou částí. A najednou se nemohl zbavit pocitu, že je to stejné. Že to proroctví Trellawneyové má také druhou část. Co v ní bylo? A byla vůbec? Vždyť to nemůže vědět. Zavrtěl hlavou. Vždyť to byl jen sen, sen, který se mu zdál, protože si o irském hrdinovi četl. Nic více. A přesto se myšlenek na Cúchulainna nedokázal zbavit. Nemohl se zbavit dojmu, že on byl jím, že to byl jeho vlastní osud. Nemohl se zbavit pocitu již prožitého, jako když projíždíte krajinou, kde jste byli. Nevíte, co bude za zatáčkou, ale když se objeví silueta hor, tak ji poznáte.
Ale věděl, že utíkat a schovávat se nemá smysl. Osudu nelze utéct. Může na něj zapomenout, možná dokonce na něj musí zapomenout, aby mohl žít, jak mu říkala Paní. Snažil se vybavit si před očima ty nejobyčejnější věci svého života, obyčejná rána, dětské hry. Vše mu však připadalo vzdálené, jako by pozoroval život někoho jiného. Připadal si odcizený, oddělený od okolí, od svého reálného života a od lidí ve svém životě. Nebylo to proto, že by se snad k němu chovali špatně; s hádkou s Jamesem ten pocit neměl nic společného, dokonce ani s jeho zvláštní rodinnou situací, tím si byl jist. A přesto věděl, že o tom nedokáže hovořit vůbec s nikým, možná ani s tou paní ze snu ne. Měl pocit, že je na druhé straně života, než by měl být, a že nic nemůže tuto propast spojit. Nemohl o tom mluvit. Jen měl pocit, že je něco nevratně špatně.
Tíha, kterou cítil Cúchulainn ve snu, v něm zůstávala. Nebo to byla tíha, kterou cítil, když byl Cúchulainnem? Tehdy ji unesl. Naplnil svůj osud, jak věděl z knihy. Protože žil, jako by žádné proroctví neexistovalo. Měl snad jinou možnost? A má snad jinou možnost nyní? Nikdy neměl a vždy to unesl. Protože to vždy unést musel.

Další kapitola

Poznámky:

  1. Legenda o Cúchulainnovi (vyslovuje se Kúhelin) je autentická, tedy téměř autentická – mírně, ale opravdu jen mírně jsem ji modifikovala, aby byla trochu logičtější, ostatně – traduje se hodně verzí a není nezbytné, aby kouzelnická verze byla totožná s mudlovskou. Podstata příběhu je však zachována. A dodávám, že tato legenda mě k příběhu Joshuy neinspirovala, dcera mě na ni upozornila až dlouho poté, kdy byl již vymyšlen. Veškeré podobnosti jsou proto náhodné, i když Brumbál by s tím bezpochyby nesouhlasil.
  2. Hermiona zmiňuje Milgramův experiment. Doporučuji k prostudování, pokud jej neznáte, mám za to, že patří k základnímu vzdělání.
  3. Jsem si tentokrát vědoma inspirací myšlenkami Davida Humea a Jana Čulíka.

200 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Bless the ChildFanfikceKniha třetí - Prameny

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář