Skip to content

Paralela snů: 45. – Pávi

[Celkem: 5    Průměr: 4.2/5]

Zbytek dne Lyn musela obětovat učení a úkolům. Nechtělo se jí ani trošku, ale s využitím nadlidských sil se přemohla a položila se do učebnic. Zamkla se k tomu účelu na půdě, kterou objevila teprve nyní – byl to úhledný, čistý pokojík obložený věcmi, o které nikdo už nějakou dobu nejevil zájem. Skřítci se o dům vůbec starali dobře, toho si Lyn všimla už dávno. Ležíc na břiše na staré nepovlečené matraci obložená pergameny a knihami si pomyslela, že Malfoy manor zcela jistě není opečováván s takovou láskou a péčí. Jejich půda musela vypadat podobně jako jejich rodinné vztahy – temně, smutně a zanedbaně.

V těchto úvahách se dostala k představám, jak asi v téhle rodině probíhají návštěvy ze slušnosti. Její… předchůdkyně… klon, vzor, dvojče…?… určitě musela u Malfoyových alespoň jednou pobývat. Lyn si představovala temně lakované dřevo, perské koberce, mosaz a tmavě zelenou kůži, ale toho se našlo v dostatečné míře i v Downeyových domě. Po jakých chodbách asi Draco jako malý kluk hopkal, když se mu v noci zdála noční můra a chtěl se jít schovat k mamince? Bylo mu takové chování vůbec tolerováno?

Když se Lyn probrala ze snění, uvědomila si, že v té tmě už málem nevidí na písmenka. Rozsvítila si a umínila si, že od teď se soustředí jen na práci, když už místo zábavy s bratrem a otcem tráví čas zavřená v klaustrofobii vyvolávajícím prostoru.

.

Sešla dolů před večeří, rozlámaná a s hučící hlavou. Po jejím třetím zívnutí u jídla otec hodil příborem do svého talíře a plácl dlaněmi o stůl, až Lyn nadskočila.

„Co to, sakra – ?“ vyjekla.

„Myslel jsem, že jsi šla do školy, aby ses učila?“ nadhodil otec poněkud jízlivě.

„To jsem dneska dělala celej den, tati. Co ti vadí?“

„Mluvil jsem před chvílí se Severem,“ opáčil přezíravě. Lyn vylétlo obočí.

„Jo? A to proč jako?“

„Dohlíží na tebe na škole místo mě, tak podával hlášení,“ odvětil otec, jako by se nechumelilo. Lyn o téhle jejich úmluvě věděla, ale tak nějak nejspíš počítala s tím, že se na to Snape vykašle, když ji tím tak naštval – nebo jednoduše proto, že spolu začali chodit. Očividně nikoli.

„A copak ses dozvěděl novýho?“ nakousla sladce. Cathaír zvedl hlavu od polévky a probodl ji pohledem. I otci muselo být jasné, že se prochází po tenkém ledě, ale na rozdíl od bratra ho to nijak nevyvádělo z míry.

„Teď bych do ní nerýpal, tati,“ hlesl Cathaír tiše. Otec ho sežehl pohledem. Cathaír neuhnul. „Sjela dneska dost drsného bystrozora jako malého fracka,“ pokračoval. „Řekl bych, že jí zbylo dost nábojů i pro tebe.“

„Díky, brácha, ale to je dobrý,“ pousmála se na něj Lyn a stočila zrak zpět k otci. „Já bych naopak velice ráda věděla, copak se taťka od pana profesora dověděl, že z toho dostal záchvat sarkasmu u rodinný večeře.“

Z otcova výrazu bylo jasně znát, že Lynin tón i její slova ho dráždí. Věděla, že když to tak půjde dál, šťavnaté hádce se nevyhnou. Měla dnes však pifku na všechno, co se ji pokoušelo štvát a překrucovat fakta o ní k obrazu svému, takže drahý otec měl smůlu. Dnes nebude mít doma hodnou holčičku. Bude se muset potýkat s pravidelnou guerillovou válkou hormonů.

„Dal jsem mu za úkol tě hlídat,“ protáhl otec pomalu. Lyn si v duchu udělala poznámku u „dal za úkol“. Byla si jistá, že něco takového by si Snape nenechal líbit. „Naposledy jsi byla mezi lidmi, když ti bylo dvanáct. Tehdy tě chlapci ještě moc nezajímali. Od té doby ses neměla kde otrkat. Předpokládal jsem, že budeš snadným terčem pro každého trochu rozhodnějšího hocha.“

Lyn na něj jen zírala. Po chvilce se jí začala třást ramena, načež vyprskla smíchy. Ta představa už nemohla být směšnější. Lyn, otlučená láskou ze všech stran – jako oběť nějakého chlapce? Věkově od těch nejstarších na škole byla o nějakých osm let, ale mentálně na ni ani nedohlédli. Byli to spíš učitelé, kterých by se otec měl bát, a to především takové nesnadné charaktery jako Snape.

Vzápětí jí smích odumřel na rtech, když si uvědomila, že ji vlastní otec vůbec nezná. Část ceny, kterou zaplatil za její bezpečí.

„No, to od tebe bylo hezký, tati,“ poplácala ho konejšivě po hřbetu ruky. Otec protáhl obličej.

„Ještě jsem neskončil, zlato,“ upozornil ji suše. „Severus mi řekl, že se nyní vídáš s jakýmsi Adrianem Puceyem z famfrpálového mužstva. A co hůř, prozradil mi, že ses po nějakou dobu pohybovala ve společnosti Draca Malfoye.“

„Dokud jsme nepodnikli nájezd na jeho páníčka,“ ušklíbla se Lyn. „Vzal si dost osobně, že jsem mu celou tu dobu lhala do obličeje. O něj se vážně vůbec nemusíš bát, tati.“

„A kdo je ten zatracený Pucey? Nějaký připitomělý vazoun s láskou k násilí?“ útočil otec.

„Ne, je to jen milej kluk, kterej je do sportů,“ opáčila. „A pro tvoji i pro páně Snapeovu informaci se s ním nevídám. Trávíme spolu čas nad úkolama a občas si povídáme. Z nějakýho důvodu se mě neštítí, jako některý jiný, a ani z něj necejtím postranní úmysly. Jen je na škole trochu osamělej.“

„Neboj se, já už si o něm zjistím, co potřebuju vědět,“ sliboval otec a hrozil jí při tom prstem. „A jestli najdu něco, co se mi nebude líbit, věř mi, že si ho podám. A ty se neopovažuj ho bránit. Nedovolím žádnému póvlu sahat mi na dceru.“

Lyn teatrálně protočila oči a odebrala se od stolu. Otec za ní ještě křičel, že nedomluvil, ale ani se neotočila. Měla sto chutí mu vpálit do tváře něco ve smyslu, že jestli na jeho dceru nemá sahat póvl, měl by si udržovat odstup i on, ale ovládla se. Věděla, že by ho tím ranila víc, než za co stála ta kapka zadostiučinění.

Svého času si pubertu nijak výrazně neprožila; její otec se nestaral a její matka byla cool – byla jí spíš kamarádkou než rodičem. Chvílemi dokonce měla pocit, že ona je v rodině ten dospělý, což zásadně omezilo jakékoli přehnané mladické výlevy. Svoboda si dělat, co chtěla, byla na jednu stranu příjemná, ale na druhou neměla žádné vodítko, žádný vzor, podle kterého jednat, a často si připadala ztracená.

Lord Downey nabízel přesný opak – minimum svobody a maximum příkladu. Jindy za to byla vděčná, ale teď to přeháněl. Vysílal tím k ní však jednu zásadní zprávu, kterou nemohla a nechtěla ignorovat: miloval ji a záleželo mu na každém detailu jejího života. Věděla, že až se uklidní, bude si toho opět schopná cenit.

Plácla sebou o svou ustlanou postel a zazírala do vyřezávaného stropu.

Tak ona se vídá. Hm. Snape zjevně neměl na práci nic lepšího, než pozorovat, s kým ona se vídá. Lyn si byla vědoma toho, že mu to dělalo starosti, ale že to vyzvonil otci, to tedy podělal.

Zajímavé bylo, že o Siriovi nepadlo ani slovo. Možná ji Snape chtěl jen poškádlit; připomenout jí, že teď je jeho, aniž nadělal nějaké vážné škody právě na jejich vztahu. Lyn si upřímně nebyla jistá, ze kterého směru by se otec díval na Siria – zda z toho kriminálně-uprchlického, či čistokrevně-dědického – ale nebyla ochotna riskovat, že jí zatrhne členství v Řádu, jen aby s ním nemohla dál trávit čas. Snape se musel pohybovat podél té samé linie úvah a dospět k názoru, že by mu Lyn podobný zásah neodpustila. Jinak by Siria jistě s gustem potopil.

V každém případě si s ním bude muset promluvit, jakmile dostane příležitost.

.

neděle 11. února 1996

Ráno Lyn vzbudil rozruch zdola. Vytrhl ji ze sna o Stevu Rogersovi učícímu její třídu tělocvik. Potřásla nad tím hlavou, vymotala se z peřin a ještě ospalá, bosá a v noční košili odklopýtala po schodech do haly.

Naskytl se jí kuriózní výhled.

V půlkruhu stálo asi půl tuctu rodinných příslušníků, kteří se zájmem pozorovali dva další. Otec držel za límec Averyho, který se sice tvářil polekaně, nicméně mával otci do obličeje hůlkou. Lord Downey měl dost síly, aby ho mírně nadzvedl z podlahy, ale zjevně ve vzteku zapomněl vytáhnout vlastní zbraň. To mu nezabránilo křičet z plných plic:

„Myslel jsem to jako špatný vtip, když jsem tě sem dneska zval! Nenapadlo mě, že budeš mít tu drzost se ukázat!“

„Tati,“ zachraptěla Lyn, jejíž hlasivky po klidné noci protestovaly proti námaze. „Polož ho dolů, prosím.“

Něco takového od ní otec očividně nečekal, protože vykulil oči a Averyho skutečně pustil. Ten se odpotácel k nejbližší stěně, kterou použil jako oporu. Šlehl po Lyn pohledem a ozářil ji světáckým úsměvem.

„To jsi ale hodná holčička, že nenecháš taťku, aby ti zbil strýčka,“ zašveholil.

Vzápětí se mu hlava zvrátila dozadu, až vrazil do zdi za sebou. Odpinkl se zpátky a jako na povel mu z nosu začala téct krev. Lyn k němu pomalu přistupovala a vychutnávala si ten pohled.

„Kdepak, strejdo,“ opáčila tiše, hlas stále nakřáplý. „Jen jsem chtěla sama mít to potěšení. Vím totiž, že taťka by se držel zpátky.“

Prudce mávla paží směrem k němu a sledovala, jak se zkroutil a zalapal po dechu.

„Já možná neumím používat Cruciatus tak dobře jako ty, ale mám svý vlastní metody, jak někomu působit bolest. Dokonce bych řekla, že uživatelé Cruciatu jsou prostě líný a bez představivosti a neuměj si to pořádně užít.“

Při posledním slově sepnula ruku v pěst a pootočila ji. Averymu se v očích objevil děs; svezl se na podlahu a z hrdla mu uniklo téměř zvířecí zasténání. Pozvedl paži v pokusu se bránit, ale Lyn jen jakoby bezděčně odmávla jeho hůlku do kouta.

Avery však paži nespustil.

„Elinor,“ zachrčel zoufale. „Vždyť Tiarnach je živý a zdravý v bezpečí doma. A víš přece, že za to nemůžu já, všechno to viselo jen na tobě. Nikdy jsem nechtěl tvému taťkovi ublížit, ale… Pánovi zla se velice těžko říká ne, rozuměj, prosím…“

„Neříkej mi, že sis to nevychutnal, strejdo,“ zavrčela Lyn. Averymu se rozšířily oči. „Vím, že nepiješ proto, abys zahnal pocit viny. Jenom se stydíš, protože jsi od Voldyho čekal důstojnější zacházení, když ses tehdá přidal, a teď trpíš o to víc kvůli tomu, že se ti podařilo se vykroutit úřadům díky zradě. Nemáš jedinou námitku proti všem těm malejm sadistickejm úkolům, který dostáváš. Rád ostatním ubližuješ. Rád se díváš na jejich bolest a ponížení. Nepřidal ses kvůli ideálům, prahnul jsi jenom po štědrý dávce příležitostí šikanovat ostatní.“

Lyn se před očima míhaly představy – povětšinou pobrané z různých filmů a seriálů – jak asi služba Voldemortovi musela vypadat a proč se k němu přidávali mouční červi jako Avery.

Kdesi v pozadí její mysli se chvěl strach. Nechtěla si připouštět, k čemu všemu byl za ta léta přinucen Snape, raději se tomu v myšlenkách obloukem vyhýbala; koneckonců za to ochotně pykal a snažil se chyby odčinit.

V nějakém bodě však jistě měl na výběr a zvolil si svou stranu. Bylo to tím, že věřil Voldyho vizím, nebo se i v jeho duši skrývala podobná temnota?

Nebo tu byla třetí možnost?

Ten strach jen násobil její hněv. Avery mučil jejího otce s chutí a gustem a Lyn byla přesvědčená o tom, že pak rozechvěle přihlížel i tomu, jak si svůj nezasloužený díl odkroutil Snape. Bylo jí jedno, že byl jejich krev; potřebovala ho přimět pykat za to, že byl smrdutá skvrna na štítu lidskosti.

Byla jen vděčná, že si udržela dost nadvlády nad vlastními ústy, aby neprozradila, jak moc je všechny nenáviděla za křivdy spáchané na Severovi.

„Ty jsi přece ale hodná holka, Elinor,“ zakvílel Avery.

Trhal sebou, jak se pokoušel uvolnit neviditelné sevření kolem svých útrob. Mluvil ztěžka, ale Lyn mu rozuměla – a neměla v úmyslu mu to usnadnit.

„Nechceš mě mít na svědomí. Jsme rodina, pamatuj na to.“

Dřepla si k němu. Ruku v pěst ještě malinko pootočila a sledovala, jak jeho oči zeskelnatěly. Věděla však, že ji stále plně vnímá. V jeho kňourání rozpoznávala omluvy i prosby.

Jen pros, ty špíno. Jako tebe prosily tvoje oběti.

„Tys vlastní rodině ubližoval a dávalo ti to ten šimravej pocit uspokojení,“ zašeptala, ale v mrtvém tichu na chodbě se její hlas dobře nesl. „Nemám zájem s tebou mít cokoli společnýho. Nejsi nic než zaschlá šmouha od chcanek a já tě teď můžu smáznout stejně snadno.

Líbilo by se ti to? Doufám, že existuje nějaký peklo, kde si budeš moct osud svejch obětí užívat dokola a dokola po zbytek věčnosti. Strejdo.“

Avery se rozkňoural hlasitěji a po tvářích se mu rozkutálely obrovské slzy.

Lyn ucítila na rameni něčí stisk. V první vteřině se chtěla zuřivě ohnat po onom opovážlivci, ale zastavil ji bratrův tichý hlas.

„Lyn, přestaň, prosím,“ zašeptal prosebně. „On za to nestojí.“

Zírala na Averyho dál a bojovala s nutkáním pokračovat, rozmáčknout toho plesnivého zbabělce jako švába. Bylo by to tak snadné – jen drobný pohyb zápěstím a bylo by po všem…

Pomalu spustila paži k tělu a narovnala se. Slyšela sama sebe, jak ztěžka oddechuje. Svět kolem ní se opět začal pohybovat.

Otec znovu popadl Averyho za límec, ale tentokrát ho bez řečí odtáhl ke dveřím domu a zmizel za nimi. Pravděpodobně ho šel vykopnout přes pozemky panství. Po Averym v domě zbyl jen pár kapek krve na podlaze.

Několik příbuzných, kteří pro všechny případy drželi hůlky v pohotovosti, je zase schovali.

Ucítila čísi dlaň i na druhém rameni. Ohlédla se. Děda Downey na ni shlížel s pochopením.

„Co se stalo, Elinor? Komu jinému ublížil, že tím zranil i tebe?“ zeptal se tichounce, aby ho slyšela jen ona a Cathaír.

Lyn se na něj zadívala zamračeně. Neřekla přece nic, co by tomu naznačovalo, že ne?

Rychle si překontrolovala svůj vzteklý výlev, ale nenašla nic, co by dědu mohlo navést na tu odhalující myšlenku. Byl v empatii tak dobrý, že mu tohle prozradily jen její pocity? Bylo to vůbec možné? Jestli ano, ten trik se chtěla naučit taky.

Zauvažovala, jestli mu to může říct. Vědělo to však už příliš mnoho lidí. Strýc Bearach zřejmě nikomu nic nevyzvonil, ale i on měl problém s tím, že si vybrala právě Snapea. Neměla v úmyslu dopustit, aby se to dostalo až k otci. Jakkoli nesouhlasila s jeho pohledem na věc, nechtěla jemu ani sobě přidělávat těžkosti a způsobovat konflikty, které by ji hluboce mrzely.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ pousmála, zatímco se snažila vyznít neutrálně, jemně shodila jeho paži a vyrazila ke dveřím do obývacího pokoje.

Slyšela, jak se rodina po drobném zaváhání vydala za ní. Dědův smutný povzdech ji bodl u srdce.

Obyčejně vedli hlasité rozhovory o ničem, dnes ale mlčeli, nebo šeptali. Na Lyn se nikdo nedíval vyčítavě; nedívali se na ni vůbec. Vrhali pohledy jen za sebe, k hlavním vchodovým dveřím, kudy se za pár okamžiků vrátil Tiarnach. Všichni byli znechuceni Averym a nikdo neměl výhrady k tomu, jak své pocity projevila Lyn. Nanejvýš jí záviděli, že se toho chopila dřív než oni.

Zradil rodinu. Pro Downeyovy neexistoval větší hřích.

Navzdory tomu se k ní nenápadně přikradl chladný děs z toho, co právě udělala, a hlavně z toho, co udělat chtěla.

Málem jsem někoho zabila, pomyslela si, a nebyla by to nehoda.

Procítila strach, který před chvílí zachvátila její oběť, a tentokrát si na vlastní kůži zažila cenu empatika za ubližování druhým. Během chvilky cizí emoce opět ovládla, ale dokázala si představit, jak těžké by bylo to dělat pořád dokola, zatímco by si na svědomí přidávala další a další otřesnosti.

Nikdy neuměla zapadnout mezi své vrstevníky, a tak se tu a tam setkala se šikanou – byly to většinou drobnosti, nikdy ji nikdo nezbil nebo jí nestrčil hlavu do záchodové mísy, ale přesto ji to vždy poznamenalo citově. Uvědomovala si, že sklony pouštět na ostatní hrůzu si vypěstovala právě kvůli tomu, aby se nikdo neodvážil děsit ji. Nikdy však neměla tolik syrové moci v pouhých konečcích prstů, kterou by dokázala někoho definitivně zničit.

Zjevně to bylo jen dobře.

Jak s tím ale měla naložit teď, když tu moc dostala? Jestli ani empatie by jí nezabránila ve spáchání vraždy, čeho se mohla chytit? Co jí pomůže zůstat člověkem, kterým být chtěla?

A kolik temných zákoutí, o kterých nevěděla, se v ní ještě skrývalo…?

V obýváku již bylo připraveno občerstvení. Lyn se zřejmě od večeře odporoučela dřív, než otec stihl oznámit, že budou mít návštěvu. Lyn se zamračeně opřela o futra a přelétla pohledem nachystané dobroty.

„Být tebou si skočím nahoru,“ zašeptal jí do ucha čísi hlas, až nadskočila. Byl to jen Mossie a jejímu úleku se pobaveně zasmál. „Jsi pořád v noční košili. A vsadím se, že kdybys měla na výběr, určitě bys netrávila čas mezi hosty s takovýmhle účesem, a to ani mezi příbuznými,“ uculoval se dál, prohlížejíc si její rozcuch.

Lyn stouplo do tváří horko. Úplně zapomněla na to, jak vypadá. Věnovala Averymu veškerou svou pozornost, zatímco oblažovala kolemstojící svým ranním dechem. S neurčitým zamumláním se proto raději urychleně vytratila do prvního patra.

.

Snad aby si vynahradila představení v nočním úboru – kdypak tohle zažila naposledy? – oblékla se do svých nejlepších mudlovských svršků: jasně červeného krátkého topu bez rukávů a černých kalhot do pasu. Vzala si k tomu semišové lodičky s ostrou špičkou a širokým podpatkem, které pomocí kouzel přebarvila na stejný odstín červené. Cítila se hned důstojněji.

Musela své rodině jedno přiznat: staří nenutili mladé oblékat se jako oni. Dokonce i starší kouzelníci sem tam nosili kousek mudlovského hávu. Šlo hlavně o praktičnost a Downeyovi nikdy neodmítali něco, co fungovalo lépe než to, co používali předtím. Každý měl svůj styl a nepouštěli se do oblékání věcí, které jim byly proti mysli, ale nijak v tom neomezovali své děti.

Po krátkém zápasu s vlastní pýchou si i trochu přikrášlila obličej, vlasy rozčesala a nechala volně splývat a dopřála si dvě spršky své oblíbené vůně. Do uší si navlékla zlaté náušnice s velkými čirými kameny – jen doufala, že jsou to zirkony, neboť náušnice a další drobnosti ztrácela běžně a věděla, že by ji kleplo, pokud by se jí povedlo ztratit pravé diamanty – a na zápěstí si nasadila drobné zlaté hodinky na jemném náramku, vkusnou „maličkost“, kterou jí podaroval k Vánocům děda Downey. Do školy se neobtěžovala vzít jediný kousek z těch klenotů, které dostala – jen by dávala ostatním další důvod k nelibosti a pak by ty krásné věci stejně někde zapomněla – ale teď měla potřebu i vypadat tak draze, jak se v tomto domě cítila.

Snad se tím pokoušela zastřít stud ze scény, kterou způsobila.

.

Když se vrátila do obýváku, všichni už byli usazení a zabraní v hovoru. Lyn se skromně vtiskla na opěradlo otcova křesla a nechala se obejmout.

Pro jednou viděla v jeho očích onu hloubku, kterou naposledy odkryl v jejím pokoji v ústavu. Z nitra mu sálala poněkud zmatená pýcha. Zmatená hlavně proto, že její osobnost se léta marně pokoušel pěstovat v Cathaírovi, zatímco u ní si jí dosud nevšiml. Lyn stále nemohla pochopit, že muž, který si vzal její matku a byl s ní šťastný, dokázal stále tak tvrdohlavě vidět dívky jako od přírody vždy jemné, křehké a zranitelné. Možná to byl jednoduše ochranitelský komplex.

Pokojem se ještě nesly útržky hovorů o Averym.

„…vždycky bačkora. Není divu, že zůstal starým mládencem…“

„…načapal kouřit v umývárnách, jako nějakého mudlovského spratka. A to víte, že vůdcem smečky byl tehdy mladý Malfoy. Musel si kompenzovat přehršel té jejich rodičovské lásky…“

„…co řekl o naší tetičce? Že by měla mít dost soudnosti a umřít, dokud finančně nezruinovala celou rodinu…“

Lyn klouzala očima po pokoji. Všechny přítomné znala – až na jednoho. Byl to chlapec… dobrá, mladý muž přibližně jejího věku, nasoukaný do přehnaně svátečního oblečení. Na vestě měl pávy, na rukou zlaté prsteny. Když otočil hlavu, aby vyslechl dalších pár nadávek na Averyho účet od svého souseda, Lyn si všimla, že oříškově hnědé vlasy má dlouhé a umně spletené do copu v týlu. Vyvolalo to v ní představu služebných nebo přes míru úslužné maminky zaplétající mu účes před pohádkově nazdobeným toaletním stolečkem.

Musela sklonit hlavu, aby si nevšiml, že dusí smích. Byla ráda, že oblečení, které si na sebe vzala, bylo v porovnání s jeho prakticky obyčejné.

Teta Bel si zřejmě všimla, že si Lyn mladíka prohlíží, neboť jako první přerušila rodinnou litanii.

„Elinor, myslím, že ti musím někoho představit,“ usmála se kouzelně a Lyn bylo hned jasné, která bije. „Tohle je Cador Cavendish. Jeho rodina je úzce spřízněna s Walshovými,“ mrkla na Lyn, jako kdyby to na ni mělo udělat dojem. To jméno zahlédla někde na rodokmenu, ale to bylo tak všechno. Vydávila úsměv. „Loni získal doktorát z aplikované metafyziky na stejné univerzitě, kde studoval Cathaír, a připojil se k němu jako kolega.“

To Lyn přimělo vrhnout na bratra významný pohled. Dělal, že si toho nevšiml, což bylo špatné znamení.

„Těší mě,“ blýskla úsměvem po mladíkovi. Na okamžik se jí zdálo, že vypadal stejně nadšený z tohoto představování, jako byla ona sama. Nicméně jí oplatil dokonale kontrolovaným výrazem mírné úcty a překvapivě milým úsměvem.

„Napadlo mě, že by rád slyšel tu tvoji… ehm, tvůj příběh o tom, jak ses dostala do Bradavic,“ zazubila se teta. „To je jistě něco, co právě vědci v experimentálním magickém ústavu musejí podrobovat zkoumání. Můžete to jít probrat v soukromí.“

Lyn potlačila nutkání protočit oči. Nejenže je dva poslala si hrát jako malé děti, ale neměla ani dost obratnosti, aby zakryla, co si myslí o Lynině tvrzení.

Stočila zrak k otci a když viděla to dětské nadšení, které ho usvědčovalo ze spolupachatelství na tomto seznamovacím večírku pro ni, obrátila zpět ke svému nápadníkovi.

„Nemyslím si, že by to tady pana Cavendishe zajímalo natolik, aby tím plejtval svůj drahocennej vědátorskej čas,“ pousmála se.

Jen tak-tak se jí podařilo z hlasu vytěsnit sarkasmus. Zůstala sedět s pootevřenými ústy, když na mladíkově tváři viděla upřímné pobavení a potlačovaný úsměv. Změnil polohu, sepnul špičky prstů a naklonil se jejím směrem, aby jí jakoby důvěrně řekl:

„Slečno Downeyová, spousta lidí je schopná mluvit z cesty, v opilosti nebo jednoduše v pomatenosti smyslů. Nepřipadá mi, že by to byl váš případ. Což znamená, že by na vaší teorii mohla být spousta zajímavé pravdy. A objevovat vzrušující nové končiny magie je přesně práce vědátora.“

Usmál se tím nejvědoucnějším úsměvem, jaký kdy Lyn viděla na osobě jejího věku a opačného pohlaví.

„No, v tom případě předpokládám, že bych vás mohla provýst po domě, pokud jste ho ještě neviděl, a mezitím vám povyprávět svoji… teorii,“ prohlásila v úmyslu vyznít kousavě, ale nedokázala zakrýt jisté ohromení. „Třeba mi k tomu řeknete něco novýho.“

Vstala a cestou do haly minula bratra, který se statečně bránil smíchu, a šťouchla divoce se šklebícího Mossieho. Cavendish ji následoval bez řečí. Lyn bezmyšlenkovitě zamířila halou do odlehlých končin domu a uvažovala nad absurditou své situace.

Tohle si Snape vypije. Dokud se otec nedozvěděl, že má v Bradavicích kamarády opačného pohlaví, takové ztřeštěnosti jako dohazovačství ho nenapadly. Co se Lyn týkalo, byla by vděčná, kdyby v té tradici pokračoval. Mohla jen hádat, že Snape netušil, co za škody jeho hlášení způsobí. Nemohl si jí být tak jistý, aby si bez zaváhání dovolil jejím směrem nahnat stádo „dobrých partií“.

Chvilku kráčeli bok po boku, zatímco Lyn neurčitě mávala paží směrem k bezvýznamným věcem v domě a nezaujatým hlasem vykládala nesmysly o tom, jak důležité jsou pro jejich rodinu.

„Tohle je dost nepohodlné, viď?“ nadhodil zničehonic Cavendish. Jeho bohorovný výraz povolil a odkryl tak jistou otrávenost pod ním. Lyn ocenila jeho přímost.

„Nemám slov,“ povzdechla si a zastavila se. „Vidíš, já si myslela, že něco takovýho je pro tebe denním chlebem.“

„Myslíš nucené seznamování s urozenými neprovdanými dívkami a předstírání dvoření alespoň po tak dlouhou dobu, než to rodiče omrzí a přesunou se k další?“ opáčil Cavendish. Jeho tón byl rozmrzelý.

Lyn pokývala hlavou a prohlédla si ho od hlavy k patě.

„Chodíš takhle oblečenej pořád?“ vyslovila otázku, která ji pálila na jazyku od momentu, kdy na něj odložila zrak.

Sjel pohledem svůj oděv, jako kdyby si až teď uvědomil, co má na sobě, a obrátil oči v sloup.

„Rodiče si ze mě vystřelili. Tvrdili mi, že tohle bude extrémně vznešená a formální záležitost a trvali na tom, abych se vyšvihl co možná nejlépe. Kdyby to bylo na mně, vzal bych si džíny a košili.“

Lyn cukaly koutky úst. „Náhodou ti to sluší. Jen je to… no, trochu moc.“

Teď s civěním přišla řada na něj. „Asi jsi nenavštívila hodně společenských akcí pořádaných starými kouzelnickými rodinami?“

„Ne, proč?“

„Protože bys pak jistě shledala můj oděv docela umírněným. Nevěřila bys, co na sebe někteří lidé dokáží navléct, aby se předvedli.“

„Rokoko hadr?“ nadhodila Lyn se zájmem.

Tentokrát koutky zacukaly Cavendishovi. „Přesně tak.“

Opět nastala chvíle nepohodlného ticha. Lyn si nemohla pomoct, aby si neprohlížela barevnou výšivku na jeho hrudi.

„Ale ti pávi jsou pěkný,“ podotkla nakonec.

Cavendish vyprskl smíchy a Lyn se přidala. Bylo něco… uklidňujícího na osobě ve stejném společenském postavení, která ke své roli přistupovala s podobným humorem. Lyn si musela přiznat, že se jí Cavendish vlastně docela líbí. Ne zrovna jako nápadník, ale aspoň jako člověk.

„Vážně jsi vystudoval to samý jako můj brácha?“ zajímala se, když se smích opět vytratil do ticha.

„Specializuji se na jiný obor, ale víceméně je to tak,“ přikývl. „Když jsme u toho, svěříš mi tu teorii, o které mluvila Jezebel?“

„Uvidíme,“ zamračila se Lyn. Nechtělo se jí vykládat to vše znovu, rozhodně ne cizímu člověku, který by se na ni mohl dívat jako na blázna – zase. „Vy se s Bel znáte nějak blíž?“

„Znám vaši rodinu od malička,“ pokrčil rameny.

„Hm,“ opáčila. „To jsou novinky.“

Uchechtl se. „Zjevně si mě nepamatuješ, tak co kdybychom začali odznova?“ Teatrálně k ní natáhl paži. „Jsem Cador. Tak mě teda oslovují nepřátelé a rodiče, což jsou někdy jedini a ti samí lidé. Můžeš mi říkat Cad.“

„Lyn,“ pousmála se a potřásla mu rukou. „Takže proč vlastně bohatý šlechtici studujou na vejškách? Myslela jsem, že jednou z výhod bohatství a urozenosti je to, že člověk nemusí hnout ani prstem.“

„Studují ti, kdo na to mají,“ ušklíbl se. „Ty rodiny, jejíž členové dostali do vínku mozky, se místo cinkání penězi u správných uší zabývají vznešenými činnostmi – jakou je třeba výzkum veškeré dosavadní magie. Za dobu fungování Mezinárodního Experimentálního Institutu bystré hlavy dosáhly několika významných převratů v kouzlení. Nutno říct, že některé z těch novinek byly pouze znovuobjeveny – zdá se, že každá společnost má jistou tendenci zapomínat věci, které nepoužívá v běžném denním provozu.“

Lyn uznale pokývala hlavou. „To zní dobře. Počítáte u toho hodně?“

Cador se zasmál. „Určitě ne tolik, jako mudlové ve fyzikálních oborech. Místo toho děláme užitečné věci – kouzlíme. Existovali čarodějové, kteří se pokoušeli spočítat a racionalizovat magii, ale pravidelně končívali u nějaké divoké teorie, která nedávala ani špetku smyslu. Magie je prostě magie a zkoumat se dá jedině magicky. A to je to, co děláme.“

Založil si ruce na hrudi a přimhouřil oči. „Vážně jsi strávila jedenáct let zavřená u Munga?“

Lyn protočila oči. „Vypadá to tak. Sama si nejsem úplně jistá. Ale s tím souvisí ona moje historka, jak to málem nazvala teta. Nejsem ale cvok, jasný?“

„Promiň, nemyslel jsem to jako útok na tvoji příčetnost,“ pousmál se. „Jen jsem se ptal. Dlouho se o tobě vůbec nemluvilo, tak nějak jsem měl dojem, že jsi zmizela z povrchu světa – a najednou jsi zpátky doma, chodíš do školy, kouzlíš… Co to mělo být za úhybný manévr?“

„Otec mě tam schoval před světem,“ pokrčila rameny Lyn. „Prej jsem se z prvního ročníku v Bradavicích vrátila s nebezpečnejma ideálama, a jeho z toho málem trefilo strachy. Domluvit mi zřejmě nešlo, tak mě zamknul jak princeznu ve věži.

Blbý ale je, že já si nic z toho nepamatuju. Moje minulost se odehrála v jiný realitě, rozumíš? V tomhle světě moje vzpomínky sahaj jen do momentu, kdy jsem se čenichem napřed rozplácla na studeným kameni před učebnou lektvarů. Nevím nic, nepoznávám nikoho, a nelepší se to ani časem.“

Lyn při řeči začala divoce gestikulovat, jak se rozčílila. Cador se ji pokusil uklidnit.

„Zpomal,“ smál se s rukama vzhůru. „Od toho tu jsem. Začni pěkně od začátku a pomalu a třeba se prokoušeme k nějakým odpovědím.“

255 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

2 Komentářů

  1. Ha! Z Lyn jde až strach!
    Toto byl poněkud nehezký kousek (a to není myšleno na způsob, jakým je kapitola napsaná). Určitě jsem zvědavá, zda a jak ji budou podobné „úlety“ ovlivňovat. A Cador, no… 😀 Promiň, ale jméno Cavendish mám spojeno s jednou anime postavou a tak trochu z toho nemůžu. 😀 Čekám co z něj ještě vyleze. 😉
    Díky a těším se na další.

    • QuarianXen QuarianXen

      Jsem ráda, že to říkáš, protože to bylo účelem 😀 Nemůže přece bejt dokonalá, že 🙂 Má svý slabosti a její „dary“ maj i stinný stránky.
      Nějak mi to všeobecně potemnívá xD A co je nejhorší: dochází mí matroš! 😀 Přidala jsem dneska poslední kousek IX a zbývá mi už jen X, která není zdaleka hotová… x_X Áááá! Panika!
      Se to tak někdy sejde 😀 Moc si s tím nelámej hlavu, nebude tam figurovat dlouho.
      Je tam 🙂 A já doufám, že se mi podaří zas rozdmýchat chuť k psaní, abych vytlačila aspoň ještě zbytek X, než ji začnu pomalu publikovat xD
      Každopádně zpětná vazba je nedocenitelná, to já děkuju za komentíky ♥

Napsat komentář