I’m gonna love you
Like nobody’s loved you
Come rain or come shine
High as a mountain and deep as a river
Come rain or come shine
Well I guess when you met me
That it were just one of those things
Don’t you ever bet me
‚Cause I’m gonna be true if you let me
Oh you’re gonna love me
Like nobody’s loved me
Come rain or come shine
Happy together unhappy together
Won’t that be fine
Day may be cloudy or sunny
We’re either in or we’re out of our money
I’m with you always
I’m with you rain or shine
You’re gonna love me
Like nobody’s loved me
Come rain or come shine
Happy together unhappy together
Won’t that be fine
Day may be cloudy or sunny
We’re in or we’re out of our money
I’m with you always
I’m with you rain or shine
Rain or shine
I’m with you always
I’m with you rain or shine
Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jako polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě.
(Žalm 103, 15-16)
Doupě; 8. července 2012
„Rád tě vidím, Severusi. Myslel jsem ale, že se obvykle přemísťuješ přímo k Hermioně,“ promluvil na něj Arthur Weasley, sotva se objevil u rybníka v chráněném území Doupěte.
„Ne, když tam má rodiče,“ zamručel. „Nebudu je děsit.“
„Nemyslím, že by sis musel kvůli nim dělat až takové starosti,“ mávl rukou Arthur. „Podle toho, co mi říkal William, jsou zvyklí na ledacos. Proč tu vlastně nezůstaneš?“
„Mám práci –“
„Ano. O tom nepochybuji,“ přerušil jej Arthur vážně. „Harry má také práci. A přesto se každý den vrací domů. Myslím, že bys mohl překonat svůj strach z tchýně,“ pousmál se Arthur. Hned však zvážněl. „Alespoň teď, když…“
Snape se na něj bez pohnutí díval a ovládal se. Samozřejmě, že se tchýně nebojí. Nešlo o Hermioniny rodiče, nebo alespoň ne především o ně. Jen mu Hermionin domek připadal příliš malý. Celé Doupě bylo příliš malé. Přeplněné a hlučné. Jsou prázdniny, a o prázdninách byl zvyklý být sám, aby dokázal vůbec snést Bradavice plné rozjívených studentů. Měl rád svou rodinu, jistě. Ale potřeboval i svůj klid. A pak tu byla ta záležitost s tím, že byl ředitelem Bradavic, o které nevěděl dokonce ani Arthur. „Chci, aby se Hermiona vrátila do Bradavic.“
„A ona s tím souhlasí?“
„Jsem si jist, že bude souhlasit.“
„Takže jsi s ní o tom nemluvil. Nemyslím, že by jim v Doupěti hrozilo nebezpečí. Jsou tu nejlepší ochrany… Vždyť jsi teď sám posílil zabezpečení. Ještě nedávno jsi Doupě považoval za bezpečné.“
„Doupě je bezpečné proti jakémukoli kouzelnickému útoku. Ale vědí, kde je. Není chráněné proti tomu, co se stalo v Portugalsku.“
„Ani Bradavice nejsou stoprocentně bezpečné, Severusi. A všichni kouzelníci se nemohou přestěhovat do Bradavic. Joshua je tu spokojený.“
„Arthure, při vší úctě,“ pečlivě vyslovoval, „o své rodině budu rozhodovat sám.“
„Sám?“ podíval se na něj pátravě Arthur. „Je to kvůli těm vlakům?“
„Jakým vlakům?“ nechápal Snape.
„Bylo to před chvílí ve zprávách. Dnes vybuchlo pět mudlovských rychlíků. Počty obětí ještě neříkali.“
Snape zavřel na okamžik oči. „To jsem nevěděl,“ řekl bezbarvě.
„Je to jako tenkrát,“ pokračoval Arthur a z jeho hlasu byl cítit smutek. „Přicházíme o přátele. Umírají mudlové. Vlastně je to ještě horší, protože nejde jen o Británii… Tentokrát dokonce žádný z vlaků nebyl v Británii… vlastně je tady největší klid.“
„Neovládá naše ministerstvo. Ani mudlovskou vládu,“ poznamenal Snape.
„Mluvil jsi s Evandrusem?“
„Ano. Před chvílí. Spolupracuje se svým mudlovským protějškem. Ještě včera večer společně navštívili premiéra a královnu. Pochopili situaci.“
„Proto se chová tak rozumně. Jediná Británie spolupracuje s kouzelníky při bezpečnostních opatřeních.“
„A podle všeho to jediná Británie nevyužila k nastolení faktické diktatury, Arthure. Hlavně díky Evandrusovi. Myslím, že by ministrem měl být on.“
„Ale on nechce.“
„Harrymu se snad chce? Kromě toho je Evandrus schopnější.“
„Harry není neschopný, Severusi,“ nesouhlasil Arthur.
„Řekl jsem snad něco takového?“ zdvihl obočí Snape. „Jen bych dal přednost někomu… rozvážnějšímu.“
„Evandruse si vážím. Jenže kdo kromě nás ví, jaký je? Vždy pracoval skrytě, a vyhovovalo mu to. A jsem si jistý, že ani dnes Starostolec nezvolí ministrem čaroděje z mudlovské rodiny. Evandrus to všechno ví. A Cormac McLaggen je silný protivník. Má výbornou pověst. V jejich rodině bylo několik ministrů… Jsou bohatí a vážení.“
„A je nebelvírský hrdina,“ dodal s téměř nepostřehnutelnou ironií Snape. „Krásný princ z pohádky.“
„A nafoukaný idiot,“ doplnila jej Hermiona, která právě vyšla ven z domu. „Vítám tě, Severusi,“ stoupla si na špičky a políbila jej na tvář.
„Rád tě vidím,“ zamumlal a spíše náznakově ji také políbil. Neměl rád projevy citů před cizími, dokonce ani před Arthurem ne. „Idiot, pokud si pamatuji, je. Přesto ho nepodceňuj.“
„Mimochodem už jsme jednoho mudlorozeného ministra měli. Nobbyho Leache, v šedesátých letech. Ještě žije, takže je členem Starostolce. A Cormaca nepodceňuju. Jeho pitomost je právě toho druhu, aby mohl uspět. Jeho svět je jednoduchý.“
„Měla jsi jistě mnoho příležitostí dobře jej poznat,“ prohodil lehce a okamžitě toho zalitoval. Samozřejmě, že nežárlil na muže, s kterými jeho ženu ty ohavné články Holoubkové spojovaly. Nic s žádným z nich přece mít nemohla. Jak jí může vyčítat, pokud si s ním někdy vyšla! Navíc před Arthurem… Nechápal, proč to vůbec řekl.
„Nikdy jsem neměla žádné zvláštní příležitosti, abych ho poznala, Severusi,“ zamračila se Hermiona. „Všechny ty řeči –“
„Víš, že mi nemusíš nic vysvětlovat, Hermiono,“ zarazil ji. „Půjdeme dovnitř? Kde jsou děti?“
„Rosie a David jsou s mámou, Molly a Lily na procházce. Joshua se koupe s klukama. A táta zkouší chytat ryby na vylepšený rybářský prut.“
„Trochu jsem si s ním pohrál, Severusi,“ poznamenal skromně Arthur. „Tak to vás už nebudu zdržovat,“ pousmál se a Snape si všiml, že se Hermiona začervenala. Položil jí ruku na rameno.
Hermioně však blýsklo v očích a vymanila se mu.
„Počkej, Arthure,“ posadila se na lavičku před dům. „Když jste tu oba, chci probrat jednu důležitou věc. Zas tak často takovou příležitost nemám,“ podívala se krátce na Snapea.
„Něco jsi zjistila z těch tvých rešerší?“ nadzdvihl obočí.
„To taky, ale to probereme společně na zítřejší schůzce štábu. Chtěla jsem mluvit o něčem jiném. Shodli jsme se všichni na tom, že nechceme Cormaca za ministra.“
„Očividně,“ odpověděl Snape, zatímco Arthur jen přikývl.
„A že vzhledem k jeho kontaktům musíme nabídnout hodně silného protikandidáta.“
„Máš taky pochybnosti o Harrym, Hermiono?“ zeptal se Arthur.
„Neřekl jsem, že Harry není silný protikandidát. Jen, že není dostatečně schopný,“ poznamenal Snape.
„Já to vnímám naopak – Harryho považuji za dostatečně schopného. Ale bojím se, že ho nezvolí.“
„Chlapce, který přes své vytrvalé úsilí přežil a zvítězil?“ zvedl obočí.
„Muže, který žil současně s dvěma ženami a má nemanželského syna.“
Snape neodpovídal. O tomhle problému určitě přemýšlel nejen on, i když o tom nikdo z členů Řádu otevřeně dosud nepromluvil. Část proto, že pravdu znala. A ti ostatní nejspíš právě proto, že pravdu neznali a nechtěli se křehké rodinné konstelace dotýkat.
„Prozatím ty články příliš nepropíraly Harryho, Hermiono. Mnohem víc si všímaly tebe. U Harryho ani nikdo nenaznačoval, že by neměl být ředitelem odboru,“ namítl Arthur.
Snape neodpovídal, jen pozoroval tvář své ženy. Arthur měl pravdu. Terčem byla Hermiona, ne Harry. Přestože její funkce na ministerstvu byla méně důležitá než Harryho. Bylo to tím, že byla mudlovského původu? Nebo jen proto, že je žena?
„Je rozdíl mezi ředitelem odboru a ministrem,“ stiskla rty Hermiona. „Zvlášť pokud se nabízí jiný kandidát, který je naprosto bezúhonný a naprosto čistokrevný. A pravnuk ministra, který se osvědčil.“
„A synovec vlivného člena Starostolce, to víme. Harry je ale populární, Hermiono. Lidi ho mají rádi. Netroufli si na něj doteď a netroufnou si ani nadále,“ namítal přesvědčeně Arthur. „Lidé jsou schopní rozlišovat, že to, co udělal dobrého, vyváží tyhle drobné nedostatky… vždyť Joshua jeho není ani oficiálně, ani skutečně.“
„O tom druhém nikdo neví, to první bude použito proti němu,“ prohlásila pevně Hermiona a Snape jí musel dát v duchu zapravdu. „Nejde jen o konzervativní obhájce morálky. Půjdou proti němu právě proto, co udělal dobrého. Názory o čistotě krve nezmizely jen proto, že není politicky korektní je vyslovovat.“
„Jistěže máš ve všem pravdu,“ přikývl Snape. „Koho jiného tedy navrhuješ?“
„Máme snad někoho jiného?“ zvedla k němu Hermiona hlavu. „Koho?“
„Severus navrhoval Evandruse.“
„Evandrus by to nepochybně zvládl. Ale je mudlovského původu. Stejně jako Burton. Nikdo to neřekne, ale tohle nesnesou, bez ohledu na volbu Nobbyho Leache z leknutí. Minerva je už stará, a je žena, a žena vždy musela být o hodně tvrdší než muž, aby uspěla. Při vší úctě, Minerva šanci nemá. Kromě toho ji nezbytně potřebujeme v Bradavicích. Uvažovala jsem i o tobě, Arthure, ale ty jsi odešel dobrovolně na odpočinek. Těžko bys je přesvědčoval, že na funkci náměstka ses cítil už starý, ale funkci ministra zvládneš, navíc v době ohrožení. Bill pracuje pro Gringottovy, a přestože skřety všichni rádi využijí, nikdo jim doopravdy nevěří. Basil Brown je téměř neznámý, jeho kariéra skutečně není nijak zářivá. Z naší generace není ještě nikdo kromě Cormaca a Harryho ve vedoucí funkci. Koho byste navrhovali?“ ukončila palbu slov.
„Pokud nemáme jinou možnost, tak nemá smysl o tom hovořit, Hermiono,“ podotkl Arthur.
„Ale my máme jinou možnost.“
Snape se na ni ostře podíval, když mu došlo, kam celou dobu mířila. „Ta nepřipadá v úvahu.“
„Kdo bude ministr, je důležité. Hodně důležité.“ Hermiona z něj nespouštěla oči.
„Utajení původu Joshuy je důležitější,“ neuhnul.
„O tom proroctví se vůbec nemluví. Utichlo to.“
„To neznamená, že je zapomenuto.“
Několik okamžiků se mlčky měřili, když Arthur Weasley zakašlal: „Souhlasím se Severusem, Hermiono. Ochrana Joshuy je důležitější, než kdo bude ministr. Kromě toho nevíme, jestli Cormac McLaggen je skutečně tak špatnou volbou. Poznal jsem ho jako pracovitého a čestného muže, a Kingsley by ho určitě nepovýšil na náměstka, kdyby se ho obával.“
„Kingsley perfektně ovládal ten tanec mezi vejci, kterému se říká politika. Konzervativní rodiny svou sílu neztratily a zvedají hlavu nejméně poslední tři roky. Potřeboval získat na svou stranu McLaggenovy.“
„Cormac je Nebelvír. I Harry přiznal, že jeho antipatie jsou nejspíš jen osobní,“ zavrtěl hlavou Arthur. „Dokážu si představit mnohem horší varianty. Nathan Perkins mi dnes poslal sovu, že se šeptá o Artanovi Blishwickovi.“
„To je… čistokrevná rodina,“ řekla zamyšleně Hermiona. „A i když… chtěla jsem říct, že nikdo z nich nebyl mezi Smrtijedy. Nebo se o tom aspoň neví.“
„Jistěže, je to zmijozelská rodina,“ došlo Snapeovi, co jeho manželka nechtěla vyslovit. „Nikdo z nich skutečně nebyl mezi Smrtijedy. Jenže Artan je otec Lovelly Selwynové, manželky vůdce vlkodlaků.“
Arthur Weasley přikývl. „Přitom ho nikdo nemůže obvinit z ničeho nezákonného. Tohle by byl problém. Cormac je ještě docela dobrou volbou.“
„To může být taktika,“ namítla Hermiona. „Představit záměrně nepřijatelného kandidáta, aby vyhrál ten, koho chci.“
„Artan Blishwick nemusí být až tak nepřijatelný. Je bohatý, vzdělaný, do ničeho se nenamočil a nemá, pokud vím, nepřátele. A je člen Starostolce. Samozřejmě se musíme snažit prosadit Harryho, ale ne za každou cenu,“ prohlásil Arthur a otočil se ke Snapeovi: „Už je stanoveno datum pohřbu, Severusi?“
„Ano. Na úterý.“
„V kolik to bude? A Hestie a Anthony?“ zeptala se Hermiona.
„Bude to současně. I oni budou mít státní pohřeb. Nejsem si jistý, zda bychom tam měli chodit, Hermiono.“
Ta se na něj nevěřícně zadívala. „To nemyslíš vážně?“
„Severusi,“ přidal se Arthur, „já chápu, že takové shromáždění má svá rizika. Ale přesto… Tohle si nikdo netroufne.“
„Tím si vůbec nejsem jist.“
„Tohle přece chtějí, Severusi,“ řekla smutně Hermiona. „Vystrašit nás. Zastrašit. Nesmíme se nechat. A královna této země řekla, že máme pokračovat v normálním životě. Jít na pohřeb přátelům je normální život.“
„Mudlovská královna se nás netýká,“ odpověděl Snape.
„Jak to můžeš říct?!“ zvýšila hlas Hermiona. „Proč máme ministra, a ne premiéra? Nebo krále? Náš ministr je součástí vlády Jejího Veličenstva, i když o tom většina lidí nemá tušení! Královna požádala svůj národ. My jsme také součástí toho národa, Severusi. Nesmíme se nechat svázat strachem. To by vyhrál.“
„Nenechávám se svázat strachem,“ odpověděl ledově. Tohle obvinění se jej skutečně dotklo. Copak se někdy rozpakoval riskovat svůj život? Jak z toho může obvinit právě jeho!
„Severus se nebojí o sebe, Hermiono,“ řekl mírně Arthur, jako by mu četl myšlenky.
„Strach o ostatní je také strachem, Arthure. Nikdy jsem si nemyslela, že by ses bál o sebe, Severusi,“ obrátila se Hermiona na svého muže. „Nemusíme tam brát děti. Zůstanou tu rodiče a –“
„A co by s nimi bylo bez naší ochrany?“ přerušil ji Snape.
Hermiona skousla ret a podívala se stranou.
„Určitě tam zajistí nejvyšší možnou bezpečnost, Severusi,“ podpořil Hermionu Arthur. „Neříkal jsi včera, že to má na starosti Evandrus?“
„To nic neznamená. Ten ji měl na starosti i v Portugalsku,“ zavrtěl hlavou Snape.
„Před chvílí jsi ho chválil –“
„To není kritika Evandruse. Pokud se to nepodařilo jemu, nepodařilo by se to nikomu. Použili mudlovské prostředky v kombinaci s kouzelnickými, na to nebyl nikdo z nás připravený. V tomhle jsou napřed. A můžou to udělat znovu.“
„Severusi,“ Hermiona se dotkla jeho paže. „Ty sám jsi mi říkal, že naprostou jistotu nelze mít nikdy. Ale přesto musíme žít. Naprosté bezpečí přece není ani tady, ne?“
„To je další věc, o které jsem s tebou chtěl mluvit,“ podíval se na ni vážně Snape.
„V naprostém bezpečí přece není nikdy nikdo. Chápu, že tam nechceš jít, a budu ráda, když zůstaneš s dětmi. Ale já na pohřeb půjdu. To riziko není vysoké.“
„Je rozdíl mezi nutným a zbytečným rizikem,“ namítl Snape.
„Jistě. To jsme si už vyjasňovali, že?“ ostře se na něj podívala. „Jít na pohřeb přátelům není zbytečné riziko. Kingsley… musím se rozloučit, Severusi. S nimi se všemi.“
„Změní to snad něco na jejich smrti?“ nedal se Severus. Nechápal ji. Proč na tom tak trvá? Pohřby, svatby, křtiny… oslavy… nic z toho nikdy nechápal. Oficiální obřady. Veřejně vyjadřovaný smutek nebo radost. Na povel. Teď plačte. Teď jásejte. To šlo vždy mimo něj. „Je to jen obřad. Nechci, abys tam chodila.“
„Zakážeš mi to?“ zvedla k němu vážné oči a viděl v nich smutek, nejistotu i vzdor. Pochyby z toho, zda je její rozhodnutí správné, touhu odevzdat se do jeho ochrany, i hrdost, která jí nedovolovala podřídit se. Úzkost z toho, co se na ně řítilo, i odvahu tomu čelit. A nejen viděl. On to vše cítil, mohl vstoupit do její mysli stejně jednoduše jako do domu, před nímž seděli. Ale nepotřeboval to. A nejen proto to neudělal.
Chvíli ji upřeně pozoroval a ona mu pohled bez jediného zaváhání vracela. Někde v dálce vnímal rozpačité zakašlání Arthura Weasleyho, neproniklo však až k němu. Arthur Weasley teď nebyl ani trochu důležitý.
„Už jsem ti to jednou řekl,“ začal velmi pomalu. „Nebudu ti nic zakazovat ani přikazovat, Hermiono.“
…
Když vešli do domku a osaměli, přitiskl ji k sobě a zabořil obličej do jejích vlasů. Voněly senem a sluncem a také tou vůní, kterou nedokázal identifikovat a která patřila jen jí. „Jen se bojím, aby se ti nic nestalo, Hermiono.“
Opřela si čelo o něj a chvíli tak zůstala. Pak zvedla hlavu. „Vím, Severusi. Já se o tebe také bojím. Ale respektuju tvoje rozhodnutí. Ty respektuj moje.“
„To je rozdíl. Já jsem odpovědný –“
„Ne, není to rozdíl,“ nenechala jej domluvit. „Jsem dospělá žena.“
„Jsi moje manželka a jsem povinen dělat vše pro to, abych tě chránil. Vzpomínáš?“
„Jak bych mohla zapomenout,“ podívala se stranou. „Na ten pohřeb půjdu. Není to velké riziko. Zvlášť pokud ty zůstaneš tady a postaráš se o bezpečí dětí. Nechci po tobě, abys tam chodil se mnou.“
To dávalo smysl, i když se mu to ani trochu nelíbilo. „Postarám se o ně. Nechci ti to zakazovat, Hermiono. Ale byl bych rád, kdyby ses sama –“
„Ne,“ stiskla rty a poodstoupila od něj. Opřela se o kuchyňskou linku a vyčkávavě si jej s rukama zkříženýma na prsou měřila.
Opřel se o kuchyňský stůl a podíval se vážně na ni. „Zvaž to. Když ne kvůli sobě, tak kvůli Rosie. Co by s ní bylo bez tebe? A Joshua tě také ještě potřebuje.“
Několik minut neodpovídala. Pak konečně přikývla. „Dobře. Zvážím to. Jsi vyděrač, Severusi.“
„Věděl jsem, že je nemůžeš nechat napospas bývalému Smrtijedovi,“ pokusil se pousmát, ačkoli mu do smíchu vůbec nebylo. Teď ještě méně než jindy.
„To neříkej,“ zavrtěla hlavou. „To už nikdy neříkej. A nikdy mě nevydírej přes děti. Možná bych byla radši, kdybys mi to na rovinu zakázal. Přece můžeš, ne?“ podívala se na něj provokativně.
Zvedl se ze stolu a dvěma rychlými kroky překonal propast mezi nimi. Políbil ji a ústy se pomalu přesunul až k jejímu lalůčku, který stiskl mezi zuby. Lehce vzdychla a přitiskla se k němu. „Jsi si tím jistá, Hermiono?“ zašeptal jí téměř neslyšně do ucha. „Mám ti to zakázat? Nebo ti raději něco přikázat?“
Naklonila hlavu, zavřela oči a zvláčněla v jeho rukách. Během několika okamžiků se však ovládla. „Za chvíli se vrátí máma. A teď, když …“ poodstoupila od něj a rozhodně zavrtěla hlavou.
„Jistě,“ přikývl. Měla pravdu. Teď nebyla vhodná chvíle. „Půjdu zkontrolovat ochrany kolem Doupěte.“
Vyšel úzkou pěšinkou na kopec za Hermioniným domem, z něhož byl dobrý výhled po celém okolí. Krajina kolem nich byla téměř rovná, jen lehce zvlněná. Barva trávy místy prozrazovala, že skrývá zrádné močály. Arthur s Molly, nebo snad jejich rodiče či prarodiče si místo pro bezpečný domov vybrali dobře. Vytáhl hůlku a soustředil se na okamžik, kdy se vrátil do svého sklepního útočiště a našel poprvé v něm Hermionu čekající v křesle. Z hůlky vytryskla stříbrná zář a zformovala se do štíhlé stříbrné laně.
„Probo fylaxis,“ řekl jí, a laň se rozeběhla po hranicích pozemku.
Šel pomalu za patronem a s vytaženou hůlkou se soustředil na jakoukoli známku oslabení či cizí magie nebo mudlovských přístrojů. Vše se zdálo v pořádku. Přesto nebyl spokojený. Musel zůstat v Bradavicích. Byl jejich ředitel a jeho povinností bylo v těchto časech poskytovat škole plnou ochranu. Skutečnost, že v ní právě nyní nebyli studenti, v tom nehrála žádnou roli. Nesměl připustit, aby kdokoli mohl proniknout za ochranné bariéry a připravit si cestu, kterou v době vyučování využije. Minerva jej mohla zastoupit, jistě. V době jeho nepřítomnosti vládla nejen formální pravomocí, ale i magickou silou, která se téměř vyrovnala ředitelově. Téměř. A nejenom proto, že je Minerva zástupkyně. Byla už stará, její síla slábla. A hlavně – nikdy nebyla příliš silná v tomto typu magie. Jeden den, možná dva dny zvládala. Delší dobu riskovat nemohl. To znamenalo, že ho Bradavice potřebovaly. Jeho rodina jej také potřebovala, a on nemůže být na dvou místech současně.
Když souhlasil, aby prázdniny trávili zde, udělal chybu. Nemohl samozřejmě vědět, co se stane, ale měl počítat s tím, že se něco stát může. Útok na setkání ministrů ukázal, že žádná z magických ochran nedokáže stoprocentně ochránit prostor, o kterém nepřítel ví, kde je. Tu chybu musí napravit. Musí přesvědčit Hermionu, aby se s dětmi vrátila do Bradavic.
Došel téměř až k rybníku, který Arthur s Harrym přeměnili na koupaliště, a uslyšel smích dětí. Neviděn za stromy je pozoroval. Byl tam i Joshua, jeho možná až příliš štíhlé tělo právě zmizelo pod vodou, když se pustil houpačky. Po chvíli se vynořilo a chlapec plaval rychlými tempy na druhý okraj rybníka. Choval se tak, jak se má chlapec jeho věku chovat. Má právo ho z toho vytrhnout? Jsou jeho důvody dostatečně silné? Hermiona s ním souhlasit nebude. A Joshua nejspíš také ne, ani po vysvětlení všech důvodů. Snažili se příliš nezatěžovat děti tím, co se dělo. Netajili to, jen nemluvili o souvislosti současných útoků s Gellertem Grindelwaldem. Snažili se nedávat najevo, jak moc je situace vážná.
Když pozoroval děti, zdálo se mu, že se jim snad opravdu podařilo nepřenést na ně tíseň, kterou cítili. Joshuu právě dohonil James a začal po něm stříkat vodu. Joshua mu to nadšeně vracel a Snape zapochyboval o svém rozhodnutí. Hermiona má pravdu. Nemohou přestat žít jen proto, že hrozí nebezpečí. Ostatně jí to nedávno sám říkal. Přiměřenou míru rizika je nutné přijmout. Doupě bylo chráněno lépe než jakákoli jiná kouzelnická domácnost. Téměř stejně dobře jako Bradavice. Téměř stejně dobře jako dům na Grimmauldově náměstí a určitě bylo bezpečnější než jeho vlastní dům v Tkalcovské ulici. O všech těchto místech věděli. Riziko bylo tedy ve skutečnosti srovnatelné. A zde bylo jeho rodině nejlépe.
Z toho vyplývalo jedno: Musí připravit pro svou rodinu úkryt, o kterém nikdo neví. Ochránit ho Fidéliovým zaklínadlem, nejúčinnějším ze všech ochran, přestože ani Fidéliovo zaklínadlo nečinilo místo bezpečným stoprocentně. Strážce tajemství mohl zradit. A místo, o němž nepřítel věděl, že tam někde dům je, mohlo být vyhozeno do povětří celé, tak jako se stalo v Portugalsku.
Ten úkryt ale bude jen pro skutečný stav nouze. Pro případ, kdy by i zde převzal vládu nepřítel. To se ještě nestalo. Zatím jen zastrašuje. Hermiona i ta mudlovská královna měly pravdu. Nemůžou se schovávat, to by bylo stejné, jako zemřít zaživa. Joshua to pochopil, když se v červnu vrátil do své koleje, stejně jako to tehdy pochopil Brumbál. V září se všichni vrátí do školy, tak jako se přes všechna rizika vracel Harry. Teď je Joshua na prázdninách, a to je přesně to, co v tuto chvíli potřebuje nejvíce. Smířil se s tím, že letos nikam nejel, jak byl zvyklý dříve. Možná by se smířil i s předčasným návratem do Bradavic. Ale vzal by mu tím něco velmi důležitého – možná poslední šanci být bezstarostným dítětem.
Obešel celé rozlehlé pozemky Doupěte a vracel se zpět do Hermionina domku. Vešel dovnitř, potichu, jak bylo jeho zvykem. Zarazil jej ostrý hlas tchýně. Nechtěl špehovat, jen se nehodlal ocitnout uprostřed rodinné hádky. Nenáviděl hádky. Potichu se vydal předsíní do ložnice.
„Předpokládám, že to, co se děje, jsi měla na mysli, když jsi mi říkala, že si máme změnit jméno. Řekni mi ale: jak s tím souvisí Joshua?“
To ho zastavilo. Proč si Martha jakkoli spojuje Joshuu s tím vším? Proč ji to vůbec napadlo? Téměř proti své vůli se pozorně zaposlouchal.
„Mami, o tom nebudeme mluvit,“ odpověděla unaveně Hermiona. „Jestli jsem měla tohle na mysli… Ne, tohle mě nenapadlo. A už vůbec ne, že by se to mohlo stát tak brzy. Ve skutečnosti jsem si nic z toho nedokázala připustit dřív, než se to opravdu stalo.“
„Martho, víš, že nemáme vůbec mluvit o tom, že je Joshua syn pana Snapea,“ uslyšel hlas pana Grangera.
…
Hermiona se umyla, dala dobrou noc Joshuovi, který si ještě ve svém pokoji četl, a políbila na čelo Rosie a Davida. Jen lehce, opatrně, aby je nevzbudila. Nastavila v jejich pokoji kouzla hlídající jejich pokojný spánek a zavolala potichu: „Mosco! Elfie!“
„Paní volala Moscu?“ zaskřehotala pod jejíma nohama malá postavička.
„Ano. Zůstaneš dnes u dětí.“
„Ale paní,“ zakňučela skřítka. „Mosca nemůže poslechnout paní. Pán přikázal –“
„Pán je tu dnes se mnou. Jistě si mě ohlídá sám. Ale děti budou dnes večer spát samy. Zůstaneš s nimi.“
„Ale pán –“
„Neřekl vám snad pán, že mě nemáte hlídat, když jsem s ním?“
„Pán řekl. Ale v Bradavicích,“ odpověděla skřítka.
„Chceš říct, že když jsme mimo Bradavice, tak mě hlídáte, i když jsem s ním?“ zeptala se nevěřícně Hermiona a nevěděla, zda se má smát nebo zlobit.
„Pán příkaz odvolal jen pro Bradavice,“ odpověděla nešťastně, ale také trochu zarputile skřítka.
„Ale myslel to na všechny případy, kdy je se mnou, Mosco. Chceš se jít pána zeptat? Myslím ale, že už spí. Opravdu chceš, abych ho kvůli tobě budila?“
„Ne, ne,“ vrtěla hlavou Mosca. „Když je pán s paní, tak Mosca…“ Hermiona viděla, jak ve skřítce bojuje její slepá poslušnost se zdravým rozumem a k její úlevě vyhrál zdravý rozum. „Mosca zůstane a pohlídá malou paní a to druhé dítě, paní,“ přikývla konečně důležitě.
„Děkuji, Mosco. Přeji ti klidnou noc,“ podala jí ruku, kterou skřítka s váháním rozpačitě přijala.
Severus se celý večer choval zvláštně odtažitě. U večeře téměř nepromluvil. Nebyl nezdvořilý, to ne, na otázky odpovídal. Jenže problém byl, že jen odpovídal na otázky. Joshua na večeři nebyl, místo něj Lily doběhla se vzkazem, že zůstal s Jamesem, a jestli jim to nevadí. Severus na to nic neřekl. Myslela si, že jeho nemluvnost souvisí s přítomností jejích rodičů, s kterými nedokázal stále najít společnou řeč. Možná proto, že se příliš neznali. Nebo spíše proto, že se o to ani jedna strana nesnažila. Rodiče ho vyloženě neměli rádi, i když jim jejich výchova nedovolovala dát cokoli najevo. Tohle určitě stačilo na to, aby se Severus v jejich přítomnosti necítil dobře. Ale proč byl zamlklý i poté, co odešli k Arthurovi a Molly na partii bridže?
Bylo to kvůli tomu, co si řekli? Byla na něj příliš příkrá? Nikdy se nehádali. Jejich soužití bylo harmonické, i když možná hlavně kvůli tomu, že mu neodporovala. Téměř ve všem se mu podřizovala. Pokud naznačil nesouhlas, hned ustoupila. Nejspíš právě tohle měl na mysli Harry, když se zlobil, že ji Severus ovládá. Ale on nikdy své moci vůči ní nezneužil. Protože nemusel, uvědomila si. Protože cokoli chtěl, ona udělala dobrovolně. To, co se mezi nimi dnes odpoledne stalo, bylo téměř něco jako hádka. Ale nakonec mu opět ustoupila. Harry měl pravdu. Změnila se. Taková dřív nebyla. Teď se pokusila svému muži vzepřít, dokonce ho odmítla. Dnes poprvé. Rozzlobila jej tím?
Jenže jeho návrh přišel v absolutně nevhodnou dobu. Nejenže jí připadalo divné na něco takového vůbec myslet přes den, v době, kdy je situace tak vážná, ale navíc se skutečně mohli každou chvíli vrátit rodiče i Joshua. Bylo to absolutně nevhodné. A přesto málem podlehla. Na šíji jí opět naskočila husí kůže, když si vybavila jeho zuby na svém lalůčku. Jeho horký dech a ruce… Slova, která jí řekl… Vzdychla si. Teď je vhodná doba. Jenže on s ní celý večer prakticky nepromluvil.
Nadechla se a vstoupila do ložnice. Severus seděl v křesle a listoval v deskách s vystřiženými a kopírovanými články a jejími poznámkami, které připravila pro jednání Řádu. A nezeptal se jí, zda může.
„Jdu si lehnout, jsem unavená.“
„Dobrou noc,“ odpověděl, aniž by zvedl oči od desek.
Zhasla velké světlo a lehla si. V místnosti zůstala svítit jen malá lampička u ušáku, v němž seděl Severus. Zavřela oči a snažila se usnout. Nešlo to. Ve vzduchu zůstalo viset nevyřčené napětí, které jí usnout nedovolovalo. A kromě toho jej chtěla mít vedle sebe. Vlastně by chtěla víc než to, ale za nic na světě by to nepřiznala.
„Zlobíš se?“ zeptala se po dlouhých minutách ticha.
„Ty nespíš? Ruší tě to světlo? Můžu si jíst číst jinam. Nebo se můžu vrátit do Bradavic.“ Jeho hlas zněl chladně.
„Zlobíš se kvůli tomu pohřbu? Nebo kvůli tomu, že jsem chtěla, abys vyřešil problém Harryho?“ Na to, zda se zlobí kvůli jejímu odmítnutí, se zeptat neodvážila. O těchto věcech hovořit nedokázala.
Neodpovídal, listovat v deskách však už přestal, přestože od nich pohled nezvedal. Konečně je zavřel a odložil na stolek vedle sebe. Sepjal špičky prstů a podíval se někam za její hlavu.
„Ne. Nezlobím se kvůli ničemu, co se stalo odpoledne, Hermiono.“
„Ale zlobíš se. Proč?“
„Není to tak, že bych se zlobil. Jen jsem trochu zklamaný.“
„Proč?“
Konečně se na ni podíval. „Když jsem se vracel před večeří domů, zaslechl jsem část tvého rozhovoru s rodiči, Hermiono. Dosud jsem byl přesvědčen, že jsi souhlasila s tím, že nikdo další o tom, že jsem Joshuův otec, nebude vědět. Myslel jsem, že nebudeš v takto důležitých věcech jednat za mými zády.“
Ucítila, jak se jí sevřel žaludek. Tak jak to řekl, tak jak to podle všeho vnímal, to vypadalo skutečně hloupě. A skutečnost, že to neřekla matce přímo, omluvou rozhodně nebyla. Neměla říkat vůbec nic. Přesto se musí pokusit alespoň trochu obhájit. „To bylo jinak, Severusi,“ posadila se. „Když jsem čekala Rosie, přijela za mnou matka, pamatuješ? Neřekla jsem jí, kdo je její otec. Ani kdo je otec Joshuy. Ale vytáhla ze mě, že… já vím, že to byla chyba, Severusi,“ zaprosila.
„Řekla jsi jí, že obě děti mají stejného otce,“ dopověděl za ni její manžel.
„Ona mě obvinila, že jsem… Omlouvám se.“
„Měla jsi mi to říct. Něco vymyslíme. Půjdu se taky umýt,“ vstal, zhasl světlo a odešel z ložnice.
…
Nemohla usnout. Nebyla si jistá, jestli se na ni stále zlobí. Snad jeho slova znamenala odpuštění. A pokud ne, co na tom? Nic tak hrozného neudělala! Ne, neudělala vůbec nic špatného, její rodiče rozhodně měli právo vědět, kdo je otcem jejich vnuka! Navíc, jak to, že to slyšel? Špehoval ji? Zlobila se na něj a zlobila se i na sebe, že jí na jeho mínění tolik záleží. Harry měl pravdu. Ztrácí sama sebe.
Dveře tiše zaklaply. Spíše vytušila, než uslyšela jeho kroky. Lehnul si do postele a ona se otočila na druhou stranu. Rozhodla se předstírat spánek. Rozhodně mu nebude ukazovat, jak moc po něm touží. Tím by mu dávala nad sebou ještě větší moc. A kromě toho se na něj zlobí, neměl právo ji špehovat. A rozhodně neměl právo se k ní celý večer chovat tak chladně potom, co se tu tolik dní neukázal.
Ucítila na krku jeho dech, jak se přiblížil až k ní. Ucítila jeho pevné ruce, jak si ji samozřejmě přivlastňují. Beze slova. Bez nevyřčené otázky či prosby. A ucítila touhu, která jí nedovolila se bránit.
Ostatně nic takového nikdy neměla v úmyslu.
…………..
Londýn; 10. července 2012
Ode dne, kdy zemřel Kingsley, uplynuly čtyři dny. Čtyři dny, které lidé prožívali s pocitem neskutečna – alespoň Harry byl přesvědčen, že v tomto pocitu osamocen není. Každým dnem se zpřesňoval počet obětí, tedy přesněji řečeno zvětšoval. Každý den přibývali další mrtví. Trosky nebyly odklizeny, škody vyčísleny, šok a bolest v srdcích lidí ochromovaly společnost – nejen mudlovskou, ale i kouzelnickou, přestože většina útoků směřovala na mudlovské cíle. Vlastně všechny, kromě výbuchu hotelového komplexu v portugalském letovisku, kvůli kterému tu dnes byli.
Oběti stále nebyly sečteny. Výbuchy ano; toho dne, který začali nejdříve mudlovští, pak i kouzelničtí novináři nazývat Černým pátkem, došlo k rovné stovce útoků. Ne vždy šlo o významné cíle. Všude to však byly mudlovské vládní instituce. Téměř v každé zemi to bylo metro. Téměř všude zaútočili na nemocnice, v době, kdy tam začali přivážet raněné. Na obchodní centra. Na nádraží. Byla to ale i divadla a kina. Kostely. Přehrady. Elektrárny. Telefonní ústředny. Úřady. A obyčejné obytné domy…
A ani potom nebyl klid, každý den se stalo něco dalšího. V sobotu to byl útok na mudlovskou továrnu v Čechách, na obytné domy v nějakém malém městečku v Dánsku a na autobus plný důchodců vracejících se ze zájezdu z Paříže domů do Amsterodamu. V neděli vybuchl kostel v jedné italské vesnici, chrám Svaté rodiny v Barceloně a na více místech vzplál pařížský Montmartre. V pondělí výbuch obytného domu na předměstí v anglickém městě, jehož jméno nikdy neslyšel, na vlak jedoucí z Benátek do Vídně a na elektrárnu v Německu. Dnes ještě nic, ale nepochyboval, že se něco stane. Možná v dopravním prostředku, možná v divadle nebo v nemocnici. Kdekoli. To na tom bylo nejhorší, to lidi nejvíc znejišťovalo: neexistovalo místo, o kterém byste mohli s jistotou říct, že je dostatečně bezvýznamné, aby nestálo za pozornost Gellerta Grindelwalda.
A přesto země fungovala. Lidé poslechli svou královnu a žili jako dříve. Bezpečnostní opatření byla posílena. Život však zůstával natolik normální, nakolik to šlo. Divadla hrála. Lidé chodili do práce i za zábavou. Jakoby se nic nestalo. Jen kouzelničtí i mudlovští ochránci pořádku měli plné ruce práce. Úzce spolupracovali, více než kdykoli předtím. A většinu útoků se jim díky tomu podařilo odhalit včas.
To však nemohl říci o ostatních evropských zemích. Kontinent ovládla úzkost. Pocit ohrožení. Nejistota. A nenávist, kterou se podařilo vhodně nasměrovat. Jedna mudlovská vláda za druhou vyhlašovala stav ohrožení. Opatření omezující svobodu. A lidé neprotestovali. Lidé chtěli najít a potrestat viníky, volali po trestech za ty desetitisíce, možná už statisíce mrtvých. Začalo zatýkání podezřelých. A lidé neprotestovali. Docházelo k prvním útokům davu proti muslimům v jednotlivých zemích. A lidé neprotestovali. Nejen proti nim, někde ve východní Evropě, Slovensku či Slovinsku – nikdy se nenaučí, která je ta severnější – místní Romové se pustili do rabování po výbuchu přehrady, a následovala odveta davu proti celé osadě. Ani tehdy nikdo neprotestoval. Celá Evropa se začala měnit, a ta změna se Harrymu vůbec nelíbila. Tušil, proč se to všechno děje, začínal chápat ďábelský plán nepřítele. A přesto s tím nedokázal dělat vůbec nic. Téměř nic, protože Británii se jim uhájit podaří. Snad.
Evandrus stále trval na tom, že se má stát ministrem. A jeho návrh ostatní přijali se samozřejmostí, která Harryho ochromovala. Jistě, svým způsobem jej to těšilo, jenže jejich důvěra ho také tížila, ten pocit se usadil někde za krkem a nepouštěl se ho. Byl vyvolený. Byl zachránce světa. S tím se naučil žít už jako dítě, a už tehdy tu tíhu cítil. Ne však tolik jako dnes. Tehdy to všechno bylo samozřejmé. Nepřemýšlel nad tím. Vše bral jako fakt. Byl předurčen, a věděl, co je jeho povinností. Teď to však už není on, kdo je předurčen. A přesto se k němu obracejí. Přesto se na něj dívají s nadějí, že on je tím, kdo to všechno dokáže vyřešit, jako to dokázal tenkrát. Jenže tenkrát… Ve skutečnosti byl stejně bezradný, jako je dnes. Ani tehdy neměl nejmenší tušení, co má dělat, Brumbál mu nenechal téměř žádná vodítka. Dodnes nepochopil, kde vůbec našel drzou a samozřejmou odvahu se do toho pustit. Bylo to tím, že tehdy nad tím nepřemýšlel? Pravděpodobně. Jednoduše se do toho pustil. A přestože už byl starší, váhavější, tedy moudřejší než tehdy, bylo mu jasné, že mu nic jiného nezbývá ani dnes. Nebyl nyní vyvoleným z proroctví. Ale přesto jej osud do této role postavil, a jemu nezbývalo, než se pokusit se s ní vypořádat tak dobře, jak bude umět. Nic více. A nic méně.
Rozhlédl se kolem sebe. Tváře všech byly vážné a slavnostní, jak se při státním pohřbu sluší. Přinutil se soustředit na slova Cormaca McLaggena.
Bylo to však těžké, protože to byla jen slova. Slova bez významu. Slova, která nedokázala vyjádřit, to, co cítil ke Kingsleymu, to, co cítil po jeho ztrátě. Ta slova byla nabubřelá jako jejich nositel, ta slova studila, přestože jim formálně nebylo možné vytknout vůbec nic.
Ve skutečnosti Cormac neřekl nic špatně. A přesto se Harry nemohl zbavit pocitu, že je špatně úplně všechno.
A když se Cormac odmlčel, Harry vystoupil dopředu. Jeho bezduchý vodopád slov už nemohl vydržet. Byla to urážka památky Kingsleyho a ostatních přátel.
Zvedl hůlku a řekl: „Ztratili jsme přítele. Ztratili jsme přátele, a ta ztráta by bolela v jakékoli době. Především to ale byli lidé, a tak na ně budeme vzpomínat. Kingsley, Hestie, Anthony, Ewelle, nezapomeneme!“ Z hůlky vystřelil k obloze paprsek. Přidala se k němu Minerva, Hermiona, a postupně i všichni ostatní. Stejně jako tehdy v Bradavicích. Po chvíli váhání zvedl hůlku i Cormac. Ale Cormac teď nebyl důležitý. Tohle bylo pro Kingsleyho.
…
Zůstal tu. Smuteční hosté odešli, a někteří snad svůj smutek mysleli i vážně. Zajišťoval tu bezpečnost, on nebyl tím, komu byly určeny kondolence. On nebyl tím, kdo by řečnil, aby dal najevo, že je Kingsleyho nástupcem, ani nebyl tím, kdo by prostým gestem jako Harry dal najevo úctu a smutek. Upřímná soustrast směřovala k Mildgyth Pastorkové, Kingsleyho ovdovělé matce. Hubená bílá žena stála jak svíce, tak nepodobná svému robustnímu černému synovi. A přitom v něčem tak stejná, snad v té hrdosti zakrývající laskavost.
Jeho si nikdo nevšímal. On nebyl pozůstalým. K němu se pozornost neupínala, protože o jejich vztahu nikdo nevěděl. O jeho smutku nikdo nevěděl. O jeho výčitkách, o mučivých nocích, kdy si přehrával okamžik po okamžiku a snažil se přijít na to, co všechno měl udělat jinak… Ten pocit prázdnoty, který ho zaplavil, nemohl dát nijak najevo, a ani po tom netoužil. Co zmůžou slova? Co zmůžou gesta útěchy, dokonce i ta míněná upřímně? Co zmůžou slova tvrdící, že to nebyla vaše chyba, když víte, že jste mohli – a tedy i měli – udělat tolik věcí jinak? Vaše břímě, smutek, strach z osamění, nic z toho z vás stejně nikdo nesejme. Je to nepřenosné. Nesdělitelné. Pro druhé nepochopitelné, dokonce i tehdy, když i oni prožili svůj žal a vinu.
Nikdo mu nic nevyčítal. Nikdo mu neřekl ani slovo o jeho selhání. Možná to ještě přijde, až budou hledat viníka, a on bude příhodně po ruce. Chtěl rezignovat hned po svém návratu, ale věděl, že nesmí. Pokud ho k tomu nový ministr vyzve, udělá to. Ale dokud může, bude stát na svém místě; byl to povinen Kingsleymu.
Když hosté odešli a Mildgyth zůstala stát nad čerstvým hrobem svého syna sama, vzpřímená a zlomená, jak jen mohou být matky pochovávající své syny, konečně se k ní odvážil.
„Upřímnou soustrast, Mildgyth,“ řekl tiše.
Stará žena k němu zvedla oči ukryté za černým závojem a konečně se na něj podívala. Mildgyth Pastorková nikdy nevzala jejich vztah na milost. Nemohla o něm nevědět, přesto se jí to dařilo celých dvacet šest let, co trval, úspěšně předstírat.
„Upřímnou soustrast, Evandrusi,“ podala mu ruku. Trochu zavrávorala a on ji okamžitě zachytil. S úlevou se o něj opřela. „Doprovodíš mě domů?“
394 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...