Angela zírala do stropu, po kterém se míhaly stíny stromu pohybujících se v nočním vánku a s hlavou přecpanou chmurnými úvahami, které jí nedovolovaly usnout.
Co z toho bude mít Pán zla, když se my dva vezmeme? To mu tak sejde na udržení čistoty krve kouzelnických rodů? Nebo je v tom něco úplně jiného? Nejspíš na to nikdy nepřijdu. Kdo by se taky vyznal v myšlenkových pochodech toho maniaka, co si libuje ve vraždění nevinných mudlů?
Zhluboka si povzdychla a raději své myšlenky odvedla jinam.
Jak na to asi bude reagovat Daria, až jí to všechno vypovím… Zajímalo by mě, jestli už se s Dracem znovu sešla. To je pěkná ironie, že se hrne do úplně stejné chyby, jakou jsem udělala já, když jsem si začala s Harrym. Harry… Co asi teď dělá? Myslí na mě ještě někdy? Tak ráda bych zase byla s ním… Sakra, co to plácám, za takové nápady bych si měla jednu vrazit.
Angela se překulila na bok a zahleděla se oknem do noci. Vzpomněla si na jednorožce a v hlavě jí začalo hryzat něco jiného.
Kdybych nebrala ty hnusné prášky, měla bych možnost toho tolik vědět předem… A třeba mohla bych některým věcem i zabránit. Už mě z toho začíná bolet hlava. Škoda, že je nemůžu míchat s lektvarem na spaní.
Po další půlhodině převalování se znechuceně na posteli posadila. Vstala a přešla k otevřeným balkónovým dveřím. Vyšla ven a vzhlédla k bezmračnému nebi prozářeném tisíci hvězd. Nezavál ani sebemenší vánek a i když bylo už po půlnoci, teplota neklesla pod dvacet stupňů.
Nepřítomně se zahleděla k temnému obrysu lesa a náhle na sobě přímo mrazivě pocítila něčí nenávistný pohled. I přes dusnou letní noc jí naskočila husí kůže. Snažila se proniknout pohledem do stínů pod vzdálenými stromy, ale nic neviděla.
Až po několika nekonečných minutách zahlédla dvě malá rudá světélka. Úplně ztuhla. Byly to oči a jen jediným tvorům v noci mohly takhle rudě zářit. Zahlédla další a pak ještě jedny. Z dálky na ni nehybně civěly a Angela si připadala jako velmi studený solný sloup. Nedokázala se pohnout.
Cítila, že jich je pod stromy dokonce víc. Nevěděla jak, ale byla si tím jistá. Jak ji jen tady mohli najít?
Kolem jejich domu byla spousta různých ochranných štítů, jen si v tu chvíli nemohla vzpomenout, jestli teta Marion myslela i na protiupírskou ochranu. Ale vypadalo to, že ano. Jinak by dávno byli u domu. I když dovnitř by nemohli tak jako tak, tím si byla jistá. Nemohli vstoupit, dokud nebyli pozvaní.
Náhle tři páry zářících očí zmizely a Angela se konečně dokázala pohnout. Zacouvala do pokoje a zavřela prosklené dveře. Srdce jí prudce bušilo a stále jí byla zima.
Tak teď už neusnu vůbec.
Po chvíli, kdy se přinutila uklidnit, přešla ke svému psacímu stolu a ze zásuvky vytáhla útlý sešit v kožených deskách. Rozsvítila lampičku a sedla si na židli. Položila na vazbu levou ruku. Sešit zazářil světle modrou barvou a až tehdy jej otevřela.
Naposledy do něj psala, když se dozvěděla, kdo je její otec. Její deník… Ten už si toho vyslechl. Když přeletěla očima poslední řádek, roztřásly se jí ruce.
Je mi strašně. Můj otec je mrtvý. Vůbec jsem neměla možnost jej poznat. Jak já ji nenávidím!
To myslela svou matku… Ztěžka polkla. Jedině těm stránkám měla odvahu svěřit úplně všechno, co cítila.
Pomalu se natáhla pro brk a lahvičku inkoustu a psala tak dlouho, dokud ji nezačaly štípat oči.
*
O hodný kus dál, na předměstí Londýna, v sídle rodu Malfoyů se ve své posteli převaloval Draco Malfoy a hlavou mu probíhaly úvahy, ne nepodobné těm Angeliným.
V životě bych si nepomyslel, že Angela bude jednou moje snoubenka. Pán Zla má vážně divné nápady. Můžu jen doufat, že na samotnou svatbu ještě dlouho nedojde…
Otočil se na záda a dal si ruce za hlavu.
Možná bych to měl říct Darie. Raději jí to hned vysvětlím, než aby to pak zase pochopila špatně. Daria… Zítra se s ní uvidím. Stojí vůbec za to, abychom takhle riskovali? Chodíme sice mezi mudly, ale i tak si nás může někdo známý všimnout…
Dracovi se před očima objevila její tvář, její úsměv, vybavil si její polibky…
Jo, rozhodně stojí, usoudil a usmíval se přitom do tmy. Budu muset zajít za Angelou. Už jednou se mi skoro vymstilo, když jsem jí nic neřekl.
Pak se jeho myšlenky vrátily zase k Darie a usínal s představou jejích očí, jak se na něj usmívají.
***
Draco tiše přešel po dlaždicích vedoucích k bazénu a v jeho zorném poli se objevila brunetka v tmavě zelených dvojdílných plavkách, opalující se na nafukovacím lehátku uprostřed namodralé vody s tmavými brýlemi na očích.
Přistoupil až k okraji bazénu a chvíli ji zkoumavě pozoroval. Pak se konečně rozhodl dát jí vědět o své přítomnosti: „Nazdárek, Rosierová.“
Angela sebou k jeho překvapení hrozně škubla, čímž narušila svou vratkou rovnováhu na lehátku a sletěla obličejem s mocným cáknutím do vody. Když se její hlava s prskáním vynořila, Draco se neudržel a škodolibě se rozesmál.
Angela si vztekle sundala brýle, položila je na lehátko, které se ocitlo naruby a shrnula si mokré vlasy z čela.
„Ty seš ale blbec!“ vyštěkla nevrle. „Víš, jak jsi mě vyděsil?!“
„To jsem si všiml,“ odvětil Draco stále ještě v záchvatu smíchu.
Angela spěšně přeplavala dvoumetrovou vzdálenost mezi nimi a bez okolků se vytáhla z vody ven, přičemž nezapomněla Draca řádně poprskat vodou a šla si pro ručník.
„Nauč se dělat trochu hluku, když za mnou jdeš,“ zahuhlala, zatímco si otírala obličej do ručníku.
„Pokusím se. Takhle se ale děsí jenom někdo, kdo má špatné svědomí,“ podotkl.
Angela po něm nevrle hodila pohledem a hodila ručník zpátky na plastovou židli. Pak se zarazila a podívala se na něj znovu.
„Hmm,“ zahučela a přejížděla jej pohledem od shora dolů.
„Co je?“
„Fajn sestřih,“ zazubila se, komentujíc Dracova nagelovaného, asi tři centimetry vysokého ježka. „Už ses byl ukázat doma?“ zeptala se a zamířila k domu, kde měla na terase nachystané vychlazené pití.
„Ne. Proč se ptáš? Myslím, že je snad moje věc, co si udělám s vlasy,“ ucedil Draco a zamířil za ní.
„To určitě, ale nevím, jestli z toho bude mít tvoje máti radost,“ poznamenala Angela.
Jakmile vešli do stínu terasy, taky si sundal sluneční brýle a sedl si naproti Angely, která z kuchyně přivolala kouzlem další sklenici a už jim nalévala. Poté se na něj znovu zkoumavě zadívala. V bílém nátělníku, který odhaloval jeho svaly a s tím novým účesem mu to fakt seklo. Draco Malfoy byl zatraceně sexy kluk. Vůbec se nedivila, že ji loni tak přitahoval…
Draco naopak přejel pohledem její štíhlé, už mírně opálené, a na správných místech zaoblené tělo. Na levém prostředníku se jí leskl ten prstýnek se srdíčkem, který nikdy nesundávala. Ušklíbl se. Nechápal, proč ho pořád nosila. Všiml si, že se na něj nějak divně dívá.
„Co je zase?“
„Ale nic,“ pokrčila Angela rameny. „Tak, co zase chceš? Pochybuju, že ses přišel pochlubit novým sestřihem.“
„Výborný postřeh,“ reagoval uštěpačně. „Přišel jsem tě o něčem informovat a na něčem se domluvit.“
„Mluv,“ pobídla ho Angela a protřepala si rukou mokré vlasy.
„Naši si mě včera večer hezky podali za tu naši rebelii,“ začal Draco.
Angela obrátila oči v sloup: „No, jak jinak. Matka se mnou skoro nemluví.“
„Už určili datum našeho zasnoubení. Třicátého prvního července dostaneš ten prsten, co se ti tak líbil,“ oznámil jí chladně a obrátil k ní hřbetem levou ruku, kterou mu zdobil stříbrný prsten ve tvaru stočeného hada. „Jen bude menší.“
Angela odložila sklenici a podívala se mu do očí: „Už tak brzy?“
Tentokrát pokrčil rameny Draco. Angela si povzdychla.
„Neumíš si představit, jak mě deptá, že se mám zasnubovat a není mi ani sedmnáct! Ještě k tomu proti své vůli!“
„Ale umím,“ odporoval jí.
„No jo… Draco, poslyš… Půjde to zasnoubení zrušit, ne?“
Draco se na ni zahleděl: „Mělo by.“
„Jak to myslíš, že by mělo?“
„Tak, že to ještě nikdo z rodiny nezkoušel,“ odvětil.
„Aha,“ polkla Angela.
„Necháme to teď být. Ještě je tu jedna věc…“
Tázavě zvedla obočí.
„Chtěl jsem ti něco navrhnout…“ brousil kolem hlavního tématu Draco.
„Jdi k věci, Dráčku,“ pobídla jej Angela.
„Prostě se jedná o to, že teď docela často chodím pryč z domu a moje milé rodiče strašně zajímá kam. Potřeboval bych, abys mě pokaždé, když jdu ven, kryla,“ osvětlil jí Draco svou prosbu. „Jenže když jsem pryč já, musíš z domu taky, aby jsme se neprozradili. Jako důvod bychom mohli uvádět, že se před zasnoubením chceme trochu sblížit.“
Angela na něj nečitelně hleděla a mlčela.
„Ty přece taky určitě někdy chodíš někam, o čem nechceš, aby matka věděla, ne?“
„Hmm, možná,“ připustila Angela. „A taky vím, kam chodíš ty, když tak úpěnlivě nechceš, aby se o tom vědělo.“
Draco se zamračil a mlčel.
„Je to celkem dobrý nápad,“ uznala. „Dejme tomu, že bych s tím souhlasila. Ale musíme se navzájem upozorňovat, kdy odcházíme z domu a kdy se vracíme. Jak to chceš udělat? Přes sovy je to moc dlouhé a přes krb nejisté. Někdo nás může slyšet.“
„Na to jsem taky myslel,“ Draco začal něco vytahovat z hluboké kapsy u plátěných kalhot. Poté k ní natáhl dlaň se dvěma jednoduchými náramky.
„Budeme se vždycky varovat hodinu předem, aby měl ten druhý možnost se podle toho zařídit nebo upozornit, že nemůže. Stačí na ně dvakrát poklepat hůlkou. Začne tě studit na ruce,“ vysvětlil Draco jejich funkci.
Angela ještě chvíli váhala, ale pak si jeden vzala a Draco věděl, že má vyhráno.
„Dobrá, ale mám jednu podmínku,“ řekla tiše. „Nebudeme se ptát, kam to ten druhý chodí, ani se to nebudeme pokoušet zjišťovat.“
„Naprostý souhlas,“ přikývl Draco. „Takže dneska večer jdeme do kina.“
Angela po něm šlehla zničujícím pohledem.
„Alespoň vyzkoušíme, jak to funguje, ne?“ bránil se nevinně.
Angela něco zahučela, Draco dopil svou sklenici, protáhl levou ruku náramkem a vstal.
„Tak já už raději půjdu.“
„Pozdravuj ji,“ ozvala se ještě Angela s úšklebkem.
Draco se na chvíli zarazil a chtěl něco odseknout, ale pak si řekl, že to nemá cenu a jen přikývl. Kdyby je Angela chtěla prásknout, dávno by to udělala.
„A dávejte na sebe pozor,“ dodala ustaraně.
*
Stříbrný náramek ji zastudil přesně v šest večer. Takže v sedm… A vracet se bude až za tmy. Nutno říct, že Angela mírně znervózněla. Do kabelky vložila obálku, kterou si nachystala už včera v noci, i když nevěděla, jestli se opravdu odváží tam zajít…
Před odchodem si zkontrolovala stříbrného draka na krku a matce chladně oznámila, že jde s Dracem ven a neví, kdy se vrátí. Máti naštěstí neměla vůbec nic proti.
*
Dariu vůbec nepřekvapovalo, že ji příliš nezajímá fešný Orlando Bloom na plátně, když vedle ní seděl Draco a jemně svíral její dlaň. Jen jí připadal celý večer trochu mimo. Jako by jej něco žralo. Po pár jemných polibcích se jí však už plně věnoval.
Byla tak šťastná, že je zase s ním, že úplně potlačila výčitky svědomí ze lži, kterou upokojila babičku. Tvrdila jí, že jde s Angelou. Kdyby jí však řekla pravdu, určitě by ji nepustila. Po tom výstupu, který jí předvedla posledně, jí to bylo jasné.
***
Harry si zamyšleně podpíral bradu, v levé ruce držel kdysi pokrčenou, ale teď už narovnanou fotografii a hleděl ven z otevřeného okna, kde se obloha ještě červenala po západu slunce. Obálku s fotkou našel přede dveřmi svého pokoje spolu s krátkým vzkazem:
Jen vracím, co je tvoje. A.
Byla to samozřejmě ta fotografie, kterou i s rámečkem tehdy v lednu ve vzteku rozmlátil o zeď blízko Komnaty Nejvyšší Potřeby.
Nebylo mu však vůbec jasné, proč mu ji teď Angela dává. Musela přece vědět, že tím u něj vyvolá vzpomínky…
Její jednání chápal čím dál tím míň. Když před chvílí vykoukl na chodbu, uslyšel zdola její hlas a polilo ho horko. Dalo mu velkou práci, ignorovat nutkání, aby sešel za ní dolů, vzal ji do náruče a už ji nepustil.
Jenže když zaslechl její krátký smích, jeho odhodlání vzalo za své. Ještě jednou se podíval na fotografii a napadlo jej, že by jí mohl ukázat v albu fotky, kde byli jeho rodiče spolu se Siriusem…
Za půl minuty už byl dole v hale a najisto mířil k salonu, kde se ozývaly hlasy Lupina, Tonksové a ten její. Všechny pohledy se na něj upřely, když nečekaně otevřel.
„Harry, nechceš si přisednout k nám?“ navrhl mu Lupin, který byl pobledlý a s kruhy pod očima po dalším právě přestálém úplňku. Vytrácel se za těch nocí hluboko do lesa, který začínal přibližně kilometr za koncem pozemků, které náležely k povětšinou neobydleným domům na Grimmauldově náměstí.
„Hmm, ne díky,“ odvětil Harry. „Já jen… Angelo, mohl bych s tebou chvíli mluvit?“
Angela už se neusmívala, jen se na něj dívala. Po chvíli nerozhodně vstala a jen přítomnost dvou dalších osob ji donutila klidně souhlasit.
„Jo, jasně,“ odvětila a vyšla za ním na chodbu.
Dveře se za nimi zacvakly a Tonksová pohlédla na Remuse.
„Oni spolu něco mají?“ zeptala se s úsměvem.
Remus zavrtěl pomalu hlavou: „Měli,“ odvětil tiše.
*
„Harry, já vím, neměla bych sem chodit, ale…“
„O to se mi nejedná,“ zarazil ji Harry. „Chci ti jen něco ukázat.“
Angela ho chvíli nerozhodně pozorovala a pomalu přikývla: „Tak dobře.“
Vydali se spolu po schodech nahoru.
„Ta fotografie, co jsi mi ji vrátila…“ začal Harry ještě na chodbě. „Proč jsi mi ji dala před dveře? Mohla jsi mi ji přece předat sama.“
„Upřímně?“ zvedla k němu zrak. „Nechtěla jsem se s tebou setkat.“
Harry jí přidržel dveře a udiveně se na ni díval: „Proč?“ zeptal se a zavřel.
Angela se rozhlédla po pokoji a stále zády k němu odpověděla.
„Proč? Ach, Harry,“ obrátila se. „Pokaždé, když tě vidím, když jsem s tebou o samotě, bojím se sama sebe. Bojím se toho, co bych mohla udělat.“
Harry zaraženě mlčel a díval se jí do očí.
„Nedokážu s tebou normálně mluvit a dělat, že se nic nestalo, že jsme jen kamarádi,“ dokončila a rychle sklopila oči.
„Nevěřil bych, že cítíš skoro to samé co já,“ reagoval Harry tiše.
Angela v sobě silou vůle udusila nutkání skočit mu kolem krku a nadechla se.
„Co jsi mi to chtěl ukázat?“ změnila téma už s mnohem větším sebeovládáním.
Harry si nervózně přehrábl rukou vlasy a zamířil k polici nad svou postelí.
„Mám tu jedno album s fotkami mých rodičů,“ odvětil a modlil se, aby nepoznala, že se mu třese hlas. Vzal jej z police a sedl si na pelest. „Je v něm i několik fotek Siriuse, tak jsem myslel…“
Angele se ve tváři objevil jemný úsměv a pomalu si k Harrymu přisedla. Ten otevřel album a příštích deset minut se jím nostalgicky probírali.
Pak Angela vrátila album na stránku, kde byla svatební fotka Harryho rodičů a zamyšleně přejela prstem po Siriově tváři. Harry si všiml, že se jí v očích objevily slzy, ale dělal, že nic nevidí. Angela se třaslavě nadechla a rychle zamrkala. Pak si něco uvědomila a výraz tváře jí ztvrdl.
„Harry? Na Ministerstvu jsou pořád přesvědčení, že je můj otec vrah na útěku, že?“
Pomalu přikývl: „Možná i něco horšího,“ poznamenal pochmurně.
„A není na čase, aby někdo alespoň po smrti očistil jeho jméno?“ řekla Angela tiše.
„Chtěl jsem to udělat, ale nemáme žádný důkaz,“ odvětil zvolna Harry, ale měl pocit, že ví, kam Angela míří.
„Když jsi mi o něm vyprávěl, tak jsi říkal, že je někdo, kdo může dokázat jeho nevinu.“
„Ano, Peter Pettigrew,“ ucedil Harry s takovou nenávistí a odporem, až Angelu zamrazilo. „Jenže tu krysu jsem neviděl od čtvrtého ročníku.“
„Zato já jsem ho poslední dobou vídala celkem často,“ reagovala znechuceně.
Harry se na ni tázavě podíval: „Ještě pořád leze Voldemortovi do zadku?“
„Přesně tak,“ přikývla vážně.
„Na to, abychom dokázali Siriusovu nevinu, by jej někdo musel živého přivést na Ministerstvo,“ řekl Harry.
„To by bylo nejlepší,“ souhlasila Angela a Harry v jejích očích spatřil něco, co tam ještě před chvílí nebylo. Zuřivou pomstychtivost. „Zničil mému otci a tvému kmotrovi život. Zaslouží si, abychom na oplátku zničili ten jeho.“
„Jak to chceš udělat?“ zeptal se Harry zvědavě.
Angela se studeně usmála: „To nech na mě.“
„Chtěl bych ti pomoct.“
Podívala se na něj: „A já bych tvou pomoc ráda přijala, ale vždyť ani nemůžeš z domu…“
„Já vím,“ odvětil Harry sklesle. „A přitom mám sto chutí hned teď jít, najít ho a vychutnat si jeho smrt!“ vyštěkl tak vztekle, až sebou Angela škubla. Takhle Harryho často nevídala. Dosud ho vlastně viděla opravdu rozzuřeného jen jednou…
Položila mu ruku na rameno a Harry se po chvíli uklidnil. Vytáhl z alba jednu z mála novějších fotografií Siriuse a podal ji Angele: „Nech si ji.“
„Děkuju. Budu ji muset pořádně schovat…“ odvětila Angela a vzhlédla k Harryho očím.
Díval se na ni takovým způsobem, že ucukla rukou z jeho ramene a rychle vstala dřív, než ji napadne nějaká pitomost. Fotku si zastrčila do kapsy kalhot a otočila se k Harrymu.
„Nevím, jak dlouho to bude trvat, ale já tu krysu najdu, Harry. A až ho na ministerstvu pěkně vyslechnou, bude litovat, že se vůbec narodil. A myslím, že k té lítosti mu nedopomůžu jen já,“ dodala s významným pohledem.
„To máš naprostou pravdu,“ souhlasil Harry výhružně.
„Už raději půjdu,“ rozloučila se Angela a otočila se ke dveřím.
Harry vstal: „Nechoď,“ řekl prostě.
„Harry, jestli tu ještě zůstanu, třeba i jen minutu, tak udělám něco, čeho bych později litovala, protože bych ublížila znovu nejen sobě, ale i tobě,“ pronesla pomalu a vzala za kliku.
Harry si zarazil ruce do kapes a přinutil nohy, aby zůstaly na místě: „A co by to bylo?“
Angela se naposledy obrátila už v otevřených dveřích.
„Políbila bych tě,“ odvětila tak tiše, že ji Harry skoro neslyšel a byla pryč.
Ještě dlouho zíral na zavřené dveře a přemítal nad tím, že kdyby to udělala, tak by už ji jen tak nepustil.
509 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...