Na Hradě temnoty
„Proč jen jsi tak tvrdohlavá, Angelo,“ pronesl Pán zla tichým hlasem.
Přesto se jeho slova rozlehla komnatou a dostala se i k uším Smrtijedů, kteří stáli od jeho trůnu nejdál. V nazelenalém šeru tu byli shromážděni skoro všichni a nehybně pozorovali špinavou klečící dívku s bosýma nohama.
„Víš přece, že tě nakonec zlomím,“ pokračoval Voldemort. „Bude to možná chvíli trvat, ale nakonec skončíš jako ubohá troska zcela v mých rukou. Stačí jediné tvé slovo, jediný souhlas, že budeš odpovídat na mé otázky a tvé utrpení v tomto okamžiku skončilo.“
Mluvil klidně, ale vzmáhal se v něm vztek. Jak je možné, že mu ta malá holka dokáže tak vzdorovat? Pořád se mu nepodařilo proniknout za hradbu její mysli. A to už musela být úplně fyzicky vyčerpaná a skoro neustálá přítomnost mrtvoly její matky jí nejspíš také moc nepřidala. Kde bere tu sílu k odporu?
Bledá hnědovláska se nehýbala, neodpovídala a dál hleděla upřeně do země. Cítila na sobě Voldemortův bodavý pohled, ale nevzhlédla k němu, jako to udělala ještě včera. Teď, když nemusela, nedívala se na něj. Věděla o přítomnosti shromážděných Smrtijedů, kteří její mučení sledovali bez kousku soucitu, ale dařilo se jí nevšímat si jich. Stejně začínala vnímat jen napůl. Jako by se kolem ní pomalu začínala rozprostírat podivná mlha. Nebránila se jí. Ani nechtěla.
„Jak chceš…“ zasykl chladný nenávistný hlas, který tu mlhu zase rozptýlil.
Pán zla od ní odtrhl pohled a soustředil pozornost na řadu svých dvanácti přívrženců v maskách, kteří stáli o dva kroky před všemi ostatními.
„Severusi… Můžeš začít jako první,“ oslovil Voldemort postavu v plášti na jednom z okrajů sevřené řady.
Snapeova tvář se pod maskou stáhla ve spokojeném úšklebku. Zato jiná postava na druhém konci řady zatínala nehty do dlaní. Severus Snape postoupil vpřed s napřaženou hůlkou. Angela k němu pomalu vzhlédla. Zacuchané a zpocené prameny vlasů jí přitom padaly do očí. Viděla Netopýrův úsměv plný zadostiučinění, ale stále jí nedocházelo, co má Voldemort v plánu.
„Pointure!“ zasykl Snape a v tom okamžiku se tělo Angely začalo svíjet v nových nesnesitelných bolestech.
Tentokrát Snape nepoužil onu kletbu jen na její ruku, ale na celé tělo. Ve všech kostech cítila nesnesitelný tlak a měla pocit, že se jí snad rozskočí hlava. Když to konečně přestalo, ani tomu nechtěla uvěřit. Jen klečela na ledové podlaze a snažila se příliš nehýbat.
Severus od ní odstoupil a postavil se zpět na své místo.
„Bello…“ vyslovil Pán zla další jméno.
Štíhlá Smrtijedka se přesunula na místo, kde stál původně její kolega. A Angela pochopila. Všichni nejblíže stojící přívrženci Pána zla byli vybráni, aby proti ní použili každý jednu kletbu. Jen Voldemort ví, čím si to zasloužili… Angela přeletěla řadu Smrtijedů zastřeným pohledem.
Dvanáct… Takže ještě jedenáct… vytanulo jí v unavené mysli.
Vzápětí poté ji zalila vlna nesnesitelného vynuceného smíchu, který otřásal celým jejím tělem. Nedostávalo se jí dechu, měla křeče v žaludku, ale dál se jen hlasitě smála a smála, jako by se chtěla usmát k smrti…
*
„Má drahá… Víš moc dobře, že tohle všechno není nutné,“ zasykl Voldemort po době, která Angele připadala jako věčnost.
Neodpověděla. Celá se třásla, kdyby měla co, nejspíš by zvracela, jak jí bylo špatně, hlava jí třeštila, ale stále zarytě mlčela. Jen mlčela. Vždycky si myslela, že není těžké nemluvit. Teď jí to připadalo jako nejtěžší zkouška jejího života. Další Smrtijed, další utrpení. Tentokrát jako by jí hořelo celé tělo. Její hrdlo už ani nebylo schopno vydávat výkřiky bolesti. Jen sípala. A pak…
„Draco…“ pronesl ten studený hlas bezvýrazně.
Donesl se k ní i přes to, co prožívala i co cítila. Došlo jí, co to znamená s děsivou nezvratitelností. K Angele přistoupil poslední Smrtijed. Vyděšeně a se slzami v očích se podívala vzhůru do jeho tváře částečně zakryté bílou maskou. Pozvedl hůlku. Prudce se nadechovala a vydechovala. Nechtěla si to připustit…
Nepronesl jediné slovo. Přesto začala i přes oslabené hlasivky znovu strašně křičet a svíjet se na podlaze. Ke svému vlastnímu šoku však necítila žádnou novou bolest ani kletbu. Jen jako by ji někdo pevně ovládal a nutil její tělo, aby se škubalo a její vyčerpané hlasivky ke křiku. Přestalo to náhle. Zůstala ležet na podlaze se zavřenýma očima s pocitem, že přišla o hlas.
Co to bylo? vytanulo jí někde hluboko v podvědomí. Jak to… udělal?
„Pro neverbální kouzlení máš opravdu talent, Draco,“ zaslechla znovu ten chladný tón. „Později si o tom ještě budeme muset promluvit…“
Angela se už jen silou vůle zapřela, dostala se na kolena, opřela se o dlaně a znovu vzhlédla k postavě, která stála nad ní.
Draco sklonil hlavu a podíval se jí do očí. Spatřil v nich jen matný záblesk pochopení, ale i to mu stačilo. Pak už se rychle odvrátil a zamířil zpět na své místo.
Bezmocnou a zničenou Angelu zvedlo na nohy nějaké kouzlo a přeneslo ji těsně před Pána zla. Ať chtěla nebo ne, musela se mu podívat do očí. Do těch krutých rudých očí. A už cítila drápy jeho nitrozpytu, jak se jí snaží rozdrtit narušenou obranu mysli. Neměla čas. Sebrala ještě všechny síly, které jí ještě někde zbývaly a dala dohromady ty nejdůležitější vzpomínky, které se Voldemort nesměl dozvědět a které nechtěla, aby viděl. Všechno o Harrym, Dracovi, Fénixovu řádu, Siriusi Blackovi, jednorožcích a upírech a taky většinu vzpomínek, které měla na matku. Víc už nestihla.
Voldemort brilantně využil chvíle jejího oslabení a konečně se mu podařilo proniknout za tu pevnou hradbu, kterou se jí do této chvíle vždy podařilo udržovat. Bez ohledu na cokoliv se jí prohrabával všemi myšlenkami, vzpomínkami a pocity, které kdy měla. A všechny se jí znovu promítaly před očima. Všechny. Daria, teta, hodiny se Snapeem, křičící matka, výslech s Moodym na Ministerstvu, Brumbál a další a další. Doufala, že se dokáže ovládnout a udržet ve skrytu to, co schovala. Musela věřit…
Pán zla zjistil, že se jí nějakým způsobem podařilo schovat to nejdůležitější, co se chtěl dozvědět. Nenašel nic o tom proklatém Potterovi, ani nic co by mohl využít proti Řádu. Zuřivě útočil na nedobytnou část její mysli. Nešlo to… To přece není možné!
Pak však našel něco zajímavého. Něco o Severusovi… Tahle dívka ho nenáviděla a to doslova. Byla schopná ho zabít. A měla i pořádný důvod…
Uvolnil kouzlo, které ji drželo. Přesvědčil se, že do jejího podvědomí nedokáže proniknout. A právě tam schovala všechno, co nechtěla, aby zjistil. Zuřil. A nejen kvůli tomu. Angela spadla na podlahu, kde zůstala ležet a chraplavě se nadechovala. Pořád měla před sebou ten neúprosný rudý pohled.
Pán zla si jí však už nevšímal. Upíral pohled na jednoho ze svých služebníků. Na Snapea. Ten přeletěl pohledem od svého Mistra k ležící dívce a zase zpátky. Pochopil a smrtelně zbledl. Jak to, že na tohle nebezpečí vůbec nepomyslel? O něm samotném toho přece věděla spoustu a mohla…
„Luciusi… Rodolfo… Odveďte tu špinavou čubku zpátky do cely,“ nakázal Pán zla mrazivým tónem. Oba Smrtijedi se okamžitě vydali splnit rozkaz. Za moment už za nimi zacvakly dveře.
„Severusi… Ke mně,“ pronesl Voldemort takovým tónem, který by zmrazil i vroucí pramen. „Vy ostatní, zmizte!“
Postavy v černých pláštích se s úklonami postupně vytratily. Snape poklekl před svým Mistrem a napjatě čekal.
„Severusi… Budeš mi muset pár věcí vysvětlit…“ začal Pán zla a pohrával si přitom se svou hůlkou.
***
Dům Merillových
Ozvalo se hlasité bušení na hlavní dveře. Daria se pomalu postavila z křesla, prošla obývacím pokojem, do kterého svítilo odpolední slunce a zamířila k nim.
„Kdo je?“ zeptala se polohlasně. Přesto ji za nimi slyšeli.
„Hermiona! Dario, otevři prosím!“
Příliš neuvažovala nad tím, že to může být někdo s Hermioniným hlasem. Stejně jí to bylo jedno. Klepla na dveře hůlkou a otevřela. Do očí jí uhodila bílá zář sněhu.
„Dario!“ vyhrkla Hermiona a chtěla pokračovat, ale zarazila se, když dívku spatřila.
Bledá, s obrovskými kruhy pod ubrečenýma červenýma očima, v černém oblečení a s pomuchlaným kapesníkem v ruce vypadala Daria jako ztělesněný smutek. Ron, stojící za Hermiona, na ni rovněž zůstal překvapeně hledět.
„Dario… Co se ti stalo?“ zeptala se Hermiona náhle velmi tiše.
„Děda zemřel…“ zašeptala Daria skoro nepřítomně. „Včera ráno.“
„Ach tak… To je nám moc líto, Dario… To jsme nevěděli…“ mluvila Hermiona pomalu a neklidně.
„Hermiona… Asi bychom měli raději jít…“ poznamenal potichu Ron.
„Ano, raději ano…“ souhlasila Hermiona a sklopila hlavu.
Daria až teď ožila a podívala se pořádně na jejich ustarané a unavené obličeje.
„Co se děje?“ zeptala se naléhavě.
Oba mlčeli a nervózně přešlapovali.
„No, tak! Něco se stalo! Tak mi to řekněte!“ vyjela na ně Daria netrpělivě se špatným tušením.
„No, myslím, že opravdu raději půjdeme. To nemá cenu, Dario…“ mumlala Hermiona. „Musíš teď pomoct svojí babičce a…“
Daria k ní přistoupila a zahleděla se jí do očí.
„Co se stalo?“ zeptala se znovu nesmlouvavě a pevně
„Angelu dostali Smrtijedi,“ odvětil místo Hermiony Ron.
Dariina pokožka dostala barvu čerstvě omítnuté stěny. Hermiona ji starostlivě pozorovala.
„Kdy?“ zachrčela černovláska.
„Včera odpoledne,“ dostala ze sebe Hermiona.
„A Harry…?“ vydechla Daria.
„Chce se pokusit ji zachránit,“ reagoval Ron trochu nesouhlasně. „I když nevíme, co s ní je.“
„Máme určitý plán a sháníme teď každého, kdo by chtěl pomoct,“ navázala na něj Hermiona ne příliš ochotně.
Daria nejprve sklopila hlavu, ale pak se vzchopila. Kapesníkem si otřela oči, strčila ho do kapsy džínů, přešla do domu a naškrábala na kus papíru vzkaz pro babičku. Položila jej na botník a vklouzla do svých kozaček.
„Dario, nemusíš…“ začala Hermiona, ale zarazil ji Dariin upřený pohled.
Černovláska popadla z věšáku kabát a rázně zamířila zpátky k Hermioně a Ronovi na verandu.
***
Na hlavním štábu Fénixova řádu
Ve starobylém sídle rodu Blacků panoval toho odpoledne na první pohled naprostý chaos. Kouzelníci a čarodějky si tu jeden přes druhého podávali dveře, jedni řítící se ven, druzí nejistě vcházející dovnitř. Na uspořádání Porady celého Řádu nebyl čas. Posílat vzkazy po sovách bylo nebezpečné a proto se většina členů Řádu o plánovaném útoku na sídlo Pána zla dozvědělo buď přes Letaxovou síť, nebo za nimi ti, kdo už věděli, o co se jedná, chodili osobně. Postupně dávali dohromady všechny ty, kdo se chtěli účastnit zatím největšímu vzdoru Pánu zla a informovali je o srazu, který plánovali.
Nikdo nevěděl nic určitého, nebyly jim dávány plané naděje, přesto jich spousta přislíbila pomoc. Všichni už měli dost toho utrpení a smrti, které všude Voldemort rozséval. Už odhodlaní členové v nich záměrně probouzeli touhu po pomstě a zároveň je nabádali, aby nechali své děti doma v bezpečí.
Ve vstupní hale s nimi mluvili hlavně Weasleyovi a také předseda rady Merogh, který po dlouhém dohadování s Lupinem, Tonksovou a Brumbálem, s jejich plánem souhlasil.
Z vysokého krbu v kuchyni vypadl dost nemajestátně Aberfort Brumbál a setřásal ze sebe popel. Lupin k němu s nadějí vzhlédl od popsaného pergamenu. Byl to seznam kouzelníků, kteří určitě přijdou pomoci.
„Tak co?“ vyhrkl na Aberforta otázku.
„Souhlasil…“ vydechl Brumbál. „Sice to chvíli trvalo, ale nakonec mi na to ten náfuka kývnul. Dal mi i adresu.“
„Výborně!“ očividně se Lupinovi ulevilo. „Bude to ten, o kterém mluvila Hermiona?“
„Ano. Předseda mu osobně zavolá tím jejich tefonem nebo tak nějak a za dvě hodiny si pro něj máme dojít. Bude mít prý u sebe i to zařízení…“
„Hermiona měla skvělý nápad, že ano?“ usmíval se mírně Lupin.
„Ano. Je to opravdu mimořádně bystrá mladá čarodějka,“ přikývl Brumbál. „Jen musíme věřit, že to bude fungovat.“
„A Hagrid?“ tázal se zase Lupin.
„Sice jsem mu musel osobně trochu dopomoct, ale vyšlo to. Pomohou nám také, když je tam dopravíme,“ Brumbál si zamyšleně hladil svůj vous.
„Jak jste je pro Merlina dokázali přemluvit?“ divil se trochu Lupin. „Ti se přece vždycky…“ zarazily ho dnes už poněkolikáté rozevřené kuchyňské dveře.
Do kuchyně se nahrnuli Hermiona, Ron a jeho bratři dvojčata. Bývalí studenti Bradavic, kteří se k nim přidali, poté co jim Hermiona rychle vysvětlila, co se chystá, tedy Daria, Neville, Parvati a Padma, McTiczon, Seamus, Dean, Ernie McMillian, Cho, Dan Mathews, Robert Singer, Zachariáš Smith, Katie Bellová i Angelina a Thomas, čekali nahoře v hale, ve společnosti svých kouzelnických rodičů, kteří je buď nechtěli pustit samotné, nebo je jejich potomci přesvědčili.
Jiní ale nepřišli. Například Dennise nepustili jeho rodiče. Přišli už o jednoho syna a nechtěli ztratit také druhého. Byli tam s nimi také Bill, Charlie a Percy Weasleyovi. Percy se po zabrání Ministerstva s rodiči konečně usmířil. Arthur Weasley momentálně zařizoval ještě bezpečnostní opatření v nemocnici a jeho manželka byla nahoře v pokoji u Ginny.
„Tak co?“ vyjelo okamžitě z Hermiony a pohled upřela na Brumbála. Lupin se mírně pousmál, když si vzpomněl, jak před chvílí reagoval on.
„V pořádku,“ pokývl Aberfort hlavou.
Hermiona si zhluboka oddechla.: „Půjdete pro něj?“ zeptala se napjatě.
„Ano,“ přikývl Brumbál. „Do dvou hodin ho tu budeme mít i s tím, s tím…“
„Tak dlouho ještě budeme čekat?“ ozval se Ron, aniž ho nechal domluvit.
„Bohužel…“ přitakal Lupin.
„Možná bych pak měla jít s vámi,“ navrhla Hermiona rychle. „Jeho dcera Bridget je moje kamarádka. Vysvětlím jí to a od ní to pak určitě její táta vezme líp.“
„Dobře, souhlasím,“ reagoval skoro potěšeně Brumbál. Nerad jednal s mudly sám. „Přesto jim pak budeme muset změnit paměť…“
„To je mi jasné,“ přikývla Hermiona.
„Mohl by nám někdo konečně vysvětlit, o co tu jde?!“ zeptali se George i Fred najednou.
„No…“ ozval se poněkud nejistě Lupin.
„Nechte to na mě,“ zarazila ho Hermiona. „Tohle bude snadnější vysvětlit pro mě.“
„Přesně tak,“ přitakal Aberfort. „Ale nejdřív všechny, co už tu jsou a nikam je nebudeme posílat, odveďte do salonu a zhruba jim to vysvětlete všem najednou, ano? Vezměte si na pomoc třeba Tonksovou, už by měla být zpátky.“
Hermiona přikývla a už mířila pryč z kuchyně. Dvojčata v patách za ní. Ve dveřích se skoro srazili s Molly Weasleyovou, která do té chvíle byla u své dcery.
„Tak to abych nachystala něco pořádného k jídlu,“ konstatovala s mizivým úsměvem.
Byla velmi bledá. A nebylo se jí co divit. Celá její rodina byla součástí Fénixova řádu a ten se právě chystal na dost sebevražednou akci.
„Co Ginny, mami?“ otočil se na ni Ron, zatímco Hermiona mizela na schodech.
„Už je v pořádku, jen ji trápí výčitky svědomí,“ odvětila jeho matka a svižně se začala ochomýtat kolem plotny. Očividně potřebovala něco dělat. „Za chvíli přijde dolů.“
„No, já ještě budu muset zajít k Moodymu domů,“ konstatoval Brumbál.
„Víte určitě, že doma ten plášť má?“ zvedl k němu Remus hlavu.
„Jistěže. Osobně mi řekl, že ho odkazuje potřebám Řádu,“ odvětil Aberfort, zalezl zase do krbu a byl pryč.
Ron se zahleděl na Lupina.
„Kde je Harry?“ zeptal se prostě.
„Myslím, že u Klofana…“ odpověděl Remus tiše.
„Tu hůlku jste mu ještě nedal, že ne?“
Remus jen zavrtěl hlavou.
*
Ron opatrně otevřel a vkročil na půdu domu Blacků. Remus měl pravdu. Harry stál těsně u Klofana a jemnými pomalými pohyby mu uhlazoval peří na mohutném krku. Ron svého několikaletého přítele hodnou chvíli pozoroval, než za sebou zavřel dveře a opřel se o zeď vedle nich. Harry nedal ničím najevo, že by si všiml jeho přítomnosti. Jeho prsty dál pravidelně projížděly peří kupodivu nesmírně klidně stojícímu Klofovi.
„Harry, opravdu tam chceš jít sám?“ zeptal se Ron tichým hlasem.
Harry nepřestával hladit hipogryfa.
„Bude to strašně riskantní. Už na tý ulici. Kdybys měl někoho v záloze hned, kdo by ti kryl záda, tak by…“
Mladík s vlasy černými jako uhel a se smaragdově zelenýma očima se k němu obrátil. Ron zmlkl. To, jak se na něj Harry díval… Něco se mu na tom nelíbilo. Přešel přímo před něj.
„Chci jít s tebou,“ prohlásil skoro nejmladší Weasley rozhodně. „Kdo ví, kdy se na to místo dostaneme my! Merlin ví, kde to je položené! Nenechám tě jít samotného za žádnou cenu!“
Harry vztáhl pomalu ruku a položil mu ji na rameno: „Rone…“ vydechl ztěžka. „Ne.“
„Ale…“
„Půjdu sám.“
Měl v pohledu tolik odhodlání, že Ronovi prostě došla slova na to, aby se mu pokoušel jeho úmysl vyvracet.
„Ale díky za to, že chceš jít se mnou,“ pokračoval Harry. „Jsi opravdový přítel, Rone.“
Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho. Takové to vzácné ticho, které může vzniknout jen mezi dvěma lidmi, kteří jsou si opravdu blízcí.
„Věřím ti, Harry,“ pronesl Ron náhle a pevně. „Vím, že to zvládneš a že tomuhle všemu konečně učiníš přítrž. Vím to.“
Harry se mírně pousmál, ale jeho oči zůstávaly vážné.
***
Na Hradě temnoty
Uslyšela za dveřmi tlumené hlasy. Zase si pro ni jdou… Třaslavě se nadechla a vydechla, ale nezvedla se ze sedu u zdi. Budou ji muset zvednout, jestli ji chtějí zase odvést. Bylo jí to jedno. Střádala si energii už jen na to, aby dokázala uchránit důležité vzpomínky a informace ve svém podvědomí před Voldemortem. Ale alespoň se na chvíli zase dostane pryč z tohohle pekla výčitek a zápachu.
Jedno pozitivum, pomyslela si cynicky. Sama se divila, že ještě má na takové myšlenky náladu.
Dveře i mříže se otevřely a proti světlu pochodní z chodby se objevila něčí postava. Nečekaně rychle se ozvalo zabouchnutí. Angela zvedla nechápavě hlavu k jedinému příchozímu.
Draco vešel pomalu dovnitř a shrnul si z hlavy kápi. Na modravé přítmí v kobce si zvykl po chvíli. Co se týkalo zápachu rozkladu, který tu panoval, tak na ten by si nedokázal zvyknout nikdy.
Raději se odvrátil od obrysu těla vlevo a pohledem se zaměřil na sedící Angelu, která k němu právě zvedla tvář. Krčila se u zdi, očividně co nejdál od mrtvoly, která obývala kobku s ní a rukama si objímala pokrčené bosé nohy ve špinavých džínách. Vlasy jí zplihle padaly podél ztrhaných a smrtelně bledých tváří. Rty měla rozkousané a napuchlé. Upírala na něj několik okamžiků nechápavý a tupý pohled.
Až ho zamrazilo, když si vzpomněl na to, jak živě a krásně kdysi vypadala. Vždycky mu dodávala energii jen svou přítomností. Jak moc se lišila od téhle trosky. Pak ho konečně poznala.
„Draco…?“ vydechla nevěřícně.
Chvíli se nedokázal pohnout z místa. Pohled jí ztvrdl.
„Co tu chceš?“ zachraplala ztěžka. „Přišel ses potěšit pohledem na moje utrpení?“
„Ne,“ odpověděl Draco klidně.
Přešel ten kousek podlahy, který je dělil a klekl si k ní na zem na jedno koleno. Podvědomě se odtáhla. Ani se jí nedivil. Po tom, čeho se jí v poslední době od Smrtijedů dostalo… Poslepu vytáhl hůlku a mávl s ní směrem k zavřeným dveřím.
„Proč to?“ ušklíbla se Angela chabě, když zaregistrovala, že použil kouzlo na tlumení zvuku.
„Jak se cítíš?“ zeptal se mírně, aniž jí odpověděl na otázku.
„Nijak zvlášť,“ zasykla. „To je myslím vidět, ne?“ stále hovořila podivně chraplavě.
„Jo, to bohužel je,“ odvětil tiše.
Angela se na něj nechápavě zadívala. Stále ji upřeně pozoroval.
„Jak dlouho myslíš, že mu ještě dokážeš vzdorovat?“ zeptal se po chvíli.
„Tak dlouho, dokud budu moci,“ odvětila nejprve nesmírně potichu. Pak potřásla hlavou a zamračila se. „Poslyš, o co ti jde, Draco? Neměl by ses mě na takové věci vůbec ptát. Riskuješ, že on si to najde v mé mysli.“
„Pokud vím, tak ti tam zatím nenašel nic, co bys sama nechtěla,“ reagoval Draco stále stejně klidně.
Angela mu v tom namodralém šeru pohlédla do očí, jako by se snažila přijít na to, jestli to na ni hraje, nebo je upřímný.
„Jak to dopadlo se Snapem?“ zeptala se najednou skoro potměšile.
„No…“ protáhl Draco a jeho pohled citelně ochladl. „Pokud vím, tak si to pořádně vyžral. Pán s ním měl soukromý rozhovor asi tak hodinu. Nevypadal dobře, když odtamtud vyšel…“
„To věřím,“ povytáhla Angela koutek úst.
„Co o něm u tebe našel?“ zeptal se Draco a nedokázal zakrýt zvědavost v hlase.
„Věděl o tom, že jsem na straně Brumbála a vydíral tím mou matku. Spala s ním, aby mě neprozradil Voldemortovi,“ vysypala ze sebe Angela chraptivě. „Zajímalo by mě, co Voldemortovi nakecal, že ho nechal za tohle utajování naživu.“
Draco překvapeně mlčel. Tak to vypadalo, že nebyl ani zdaleka jediný, komu Severus Snape zničil život…
„Nenávidím ho…“ pronesla Angela nečekaně tvrdě. Dívala se přitom upřeně na mrtvolu naproti sobě. „Jednou ho za to, co udělal, zabiju.“
Draco byl stále zticha. Kdyby tak Angela věděla, že není jediná, kdo si tohle klade za cíl… On sám tolik toužil udělat to, o čem mluvila. Bylo tak strašně těžké překonat se a nezaškrtit toho hajzla vlastníma rukama, kdykoliv ho potkal. Pokaždé se mu před očima objevovalo bezvládné tělíčko jeho nevlastní sestry a ztrhaná matka se slzami v očích. A také otec odhodlaný k pomstě.
Angele se do očí zase vplížila ta bezmocnost a zoufalství, která na chvíli zmizela.
„Dlouho už to nevydržíš,“ pronesl Draco tiše po delší odmlce.
„Dík za povzbuzení,“ pozvedla oči zase k němu.
„Jsem rád, žes ještě neztratila smysl pro humor,“ poznamenal s mírným úsměvem.
„Rozhodně k tomu nemám daleko,“ prohlásila chraplavě. „Jak to, že tě sem vlastně jen tak pustili?“ zeptala se najednou.
„Přesvědčil jsem Pána, že se z tebe něco pokusím vytáhnout,“ pokrčil Draco rameny. „Přece jen jsme se znali docela dobře…“
„Tohle není zrovna nejlepší způsob, jak ten slib splnit.“
„Ne, to není…“ přitakal.
„Nevyznám se v tobě, Draco,“ pronesla Angela. „Kdysi jsem si myslela, že tě znám. Spletla jsem se.“
Malfoy mladší na moment odvrátil od její bledé tváře pohled. Když se k ní znovu obrátil, tvářil se jinak. Angela by nedokázala popsat jak.
„Měla bys začít mluvit, Angelo.“
Ztuhla: „A všechny a všechno, v co věřím, zradit!?“ vydechla namáhavě. „To už jsem jednou udělala. Tobě… Opakovat stejnou chybu nebudu.“
Draco se znovu odmlčel.
„Když nezačneš mluvit dobrovolně, úplně tě zlomí a z toho už se jen tak nevzpamatuješ,“ zkusil ji přesvědčit znovu.
„Stejně mě zabije, tak proč bych mu to měla usnadňovat?“ zareagovala.
„Ztrácíš už sílu, Angie…“ zašeptal.
Angela se na něj překvapeně zadívala.
„Nevím, jak dlouho tě chce takhle mučit, než tě konečně využije k tomu, aby dostal Pottera. Chce znát odpovědi na své otázky a ví, že jsou v tvé mysli. Může ale ještě trvat, než ztratí trpělivost a ty to do té doby nevydržíš. Když promluvíš sama, urychlí to.“
„A zabije mě i jeho,“ konstatovala Angela a dál Draca pozorovala s leskem v očích.
„Třeba ne…“ pronesl Draco. „Je pravda to, co se povídá? Že je Potter jediný, kdo ho dokáže porazit? Že je Vyvolený?“ vyptával se tiše.
Angela se rozmýšlela. Po hodně dlouhé době pomalu přikývla.
„Ano, je. Bylo mu to určeno věštbou.“
„Tak věštbou…“ ušklíbl se Draco. „Myslel jsem si, že to bude něco takového. Třeba to ještě všechno dobře dopadne,“ pronesl zvláštním tónem.
„Ale pro koho?“
„Musíš věřit,“ řekl náhle pevně.
„Že to říkáš právě ty,“ zachraplala Angela. „Ty ještě v něco věříš, Draco?“
Vysoký blondýn se znovu odmlčel.
„O mě se tu nejedná,“ odvětil nakonec.
„Ale ano,“ odporovala mu Angela. „Týká se to tebe stejně jako všech ostatních. Voldemortova nenávist a touha po moci se dotýká nebo bude dotýkat úplně všech.“
„Možná…“
Angelina slova probouzela v Dracovi hluboko zasunuté úvahy. Rozhostilo se další ticho.
„On pro tebe přijde, že ano?“ ozval se překvapivě ne příliš tázavým tónem. „Ten blázen si pro tebe přijde. Nenechá tě tu. Nebude čekat na to, až ho sem začne Pán lákat.“
Angela se mu upřeně zahleděla do očí. Věděla přesně, o kom to mluví.
„Jak by mohl?“ hlesla. „Jak by se mohl postavit těm překážkám, které teď mezi námi stojí?“
„On si najde cestu, jak ho znám,“ pronesl Draco k Angelině údivu a vstal. „Raději už půjdu.“
„Co mu řekneš?“ zeptala se Angela.
„Nic,“ pokrčil Malfoy mladší rameny a nasadil si znovu kápi.
„Draco?“ zarazila ho ještě.
„Hmm?“ naposledy se k ní otočil.
„Proč jsi riskoval, že tě Pán odhalí, když jsi mě doopravdy nemučil? Dokonce ses mě pokusil varovat před útokem Smrtijedů na Bradavice pomocí náramku… Nedívej se tak, došlo mi to.“
Malfoy mlčel.
„Proč se ke mě takhle chováš?“ nechápala hnědovláska. „Po tom, co jsem ti udělala, si to ani nezasloužím.“
„Myslím, že na tuhle otázku znáš odpověď, Angelo.“
„Tak mi pomoz utéct,“ zeptala se s náhlou a bláhovou nadějí. Hned v příštím okamžiku by si nejraději nafackovala, že ten nesmysl vůbec vypustila z úst.
„To nemůžu,“ odpověděl Draco náhle chladně. „A ty to moc dobře víš…“
Angela se schoulila do sebe, jako by se chtěla udělat co nejmenší. Draco ještě stále stál nad ní.
„Mám pro tebe jen jednu radu, Angelo. Mluv. I kdybys mu řekla všechno, nezabije tě. Ještě pořád tě potřebuje.“
Draco Malfoy zrušil kouzlo, které jejich rozhovor celou dobu krylo a klepl dvakrát na mříže hůlkou. Ty se hned otevřely, prošel jimi a Angela se znovu ocitla sama se svými temnými myšlenkami.
***
Na hlavním štábu Fénixova řádu
„Harry… Už jdeme pro to zařízení. Za chvíli budeme určitě zpátky. To jen abys věděl.“
Hermiona stála ve dveřích pokoje a napjatě pozorovala Harryho záda. Stál u okna a hleděl na mizející červeň nedávného západu slunce odrážející se od sněhové pokrývky.
„Dobře…“ odvětil klidně. „Děkuju, Hermiono.“
Jeho kamarádka ještě chvíli nerozhodně přešlapovala, jako by chtěla něco dodat, ale pak konečně zase dveře zavřela. Harry se opřel dlaněmi o studený parapet. Venku mrzlo, okno bylo zkrášlené podivnými obrazci. Z jednoho jako by na něj zírala umrlčí lebka.
Angela byla v rukou Voldemorta už skoro třicet hodin. Od chvíle, kdy Harry ostatní přesvědčil o realizovatelnosti svého plánu a Hermiona se zapřísahala, že u toho ty mudlovské udělátka budou určitě fungovat, všichni lítali celou noc i den sem a tam a něco se zařizovalo. Všichni byli nevyspalí, s kruhy pod očima a s vepsanými obavami ve tváři, jak tahle šílenost vůbec dopadne.
Ale on jim uleví… Ano, zbaví je zodpovědnosti rozhodování. Nechce, aby ještě někdo další kvůli němu riskoval a obětoval život. Už toho bylo příliš. Příliš mnoho lidí zemřelo kvůli tomu, že ho chránili. Půjde do toho sám, i když moc dobře ví, že nemá skoro žádné šance. Hlavně musí najít Angelu a pokusit se ji zachránit. Musí to alespoň zkusit. Nebude čekat na to, až bude pozdě. A když se mu to nepovede…
Buď Voldemorta zabije, nebo zemře sám. Bylo mu to jedno. Bez Angely by jeho život stejně neměl cenu. Tak moc ji chtěl znovu držet v náručí. Živou a zdravou. Obětoval by pro to všechno. Stále se držel té naděje, že bude v pořádku. Že budou znovu spolu. Kdyby ne… Kdyby v to nevěřil a vzdal by to, nedokázal už by se na sebe ani podívat.
Ale co když to nedokážeš? ozval se mu po dlouhé době v hlavě protivný hlas jeho podvědomí. Co když se dostaneš až k Voldemortovi a nedokážeš proti němu vyslat nejhorší z Kleteb, které se nepromíjejí? Potom všichni ti lidé zemřeli nadarmo… A věštba se nenaplní.
„Já nevím… Nevím, jestli to dokážu…“ zašeptal. Snad poprvé se Harry se svým hlasem uvnitř nepřel.
Dveře za ním znovu tiše zaskřípaly. Otočil se, aby nevítanou návštěvu slušně vyprovodil. Neměl teď na nikoho náladu. Byla to však Ginny.
„Ach, Harry… Mě to tak mrzí,“ vydechla se slzami v očích. „Je to moje vina…“
„Ale Ginny, co to plácáš?“ pronesl Harry uklidňujícím tónem a přešel k ní, i když ji chtěl původně vyhodit. „Rozhodně to není tvoje vina.“
„Ale když já… já… prostě…“ začínala potahovat a Harry se natáhl na stůl u zdi pro papírový kapesník.
„Na, tu máš.“
„Díky,“ vysmrkala se a otřela si oči.
„Chci… chci, abys tu zůstal. Nesmíš nikam jít!“ vyhrkla Ginny naléhavě a upírala na něj planoucí pohled. „Vždyť to je sebevražda! Nepustím tě.“
„Nepleť se do toho, Ginny,“ odsekl Harry nečekaně tvrdě. „Buď Angelu zachráním nebo zemřu!“
„Ne!“ skoro zaječela Ginny. „Ty tu zůstaneš se mnou!“
Harry se od ní trochu odtáhl a prohlédl si její bledou tvář a rozšířené oči pozorněji.
„Ginny?“ oslovil ji opatrně. „Jsi v pořádku?“
„V pořádku?! Jak můžu být v pořádku?!“ Ginny začínala křičet na celý dům. „Neobětovala jsem toho tolik, abys mi pak zase pláchnul za ní a nechal se zabít!“
Vrhla se k němu a popadla ho kolem krku. Harry se ji snažil jemně, ale důrazně odstrčit.
„Já jsem tvoje jediná láska, copak to nechápeš?“ zavyla zoufale s lesknoucíma se očima.
„Ginny, co to říkáš?!“ vyjel na ni Harry netrpělivě a odtrhl od sebe její ruce. „Zbláznila ses?“
Harry se zarazil, když poslední slova vyslovil. Ano, přesně tak Ginny vypadala. Jako by se zbláznila. Ten lesk v očích, se kterým na něj upírala zrak, to chování k Angele, ty pohledy, kterými je vyprovázela, to nebyla jen nějaká nechuť nebo žárlivost. Ona Angelu vyloženě nenáviděla. Jako by tím byla posedlá. Posedlá jím samým…
„Máme teď měsíc jen sami pro sebe!“ pokračovala Ginny úpěnlivě a snažila se Harryho znovu obejmout okolo krku. „Jeden pro druhého! Jen sami dva! Konečně! Tolik jsem po tobě toužila. Tolik let! Miluj mě Harry a budeme spolu šťastní! Prosím!“
„Měsíc?“ vydechl Harry nechápavě, než mu to došlo. „Máme měsíc!?“ to už na Ginny vyloženě řval. „Takže to díky tobě dostal Angelu! Ty jsi domluvená s Voldemortem! Jak jsi to mohla udělat?! Ty jsi nás zradila!“
Dveře Harryho pokoje se rozlétly dokořán. Stál v nich Ron a Remus, které přivedly vzrušené hlasy, ozývající se až dole v hale.
„Co se to tady…“ začal Remus, ale zarazil ho pohled na Ginny, která se snažila stále Harryho objímat. Harry sám byl rudý vzteky.
„Ne, ne, miláčku!“ přesvědčovala ho Ginny. „Nezradila jsem tě! Byl to obchod! A tebe nedám, neboj se! Jen jsem se zbavila té protivné holky, která tě uhranula! Teď utečeme spolu!“
„MLČ!“ zařval Harry a hrubě ji od sebe odstrčil.
Ginny upadla na zem a tvář se jí stáhla zlobou. Za Remusem a Ronem se objevila i Molly Weasleyová.
„Všechny jsi nás zradila!“ uhodil Harry na Ginny. Nahromaděný vztek a starost o Angelu v něm úplně vzkypěly. „Jak jsi jen mohla?! Tys nebyla ztracená v lese! Domlouvala ses s ním, že ano? Přesně tak to bylo!“
Ron na celou scénu vytřeštěně zíral a před něj se prodrala Molly.
„Harry, drahoušku, proč na Ginny…“ začala ne příliš přívětivě, ale Harry si jí vůbec nevšímal.
„Kde se v tobě vzala ta nenávist!?“ vyštěkl na rusovlásku.
„Ale tebe já miluju, Harry! Už tak strašně dlouho!“ zvolala Ginny ze země.
„Když mě miluješ, tak proč mi vědomě ubližuješ?! Moc dobře víš, že miluju jen Angelu!“
„Ne… Ne. Ne! NE! NE!“ Ginny stále zvyšovala hlas a vrtěla hlavou na všechny strany.
Pak vyskočila na nohy a vrhla se na Harryho. Ten naprosto překvapený jejím útokem jen tak tak stačil zadržet její ruce, aby mu nevyškrábala oči.
„Nenávidím tě! Nenávidím! Nenávidím! Tys mě měl milovat!“ ječela Ginny nepříčetně.
To už se vzpamatoval alespoň Ron a vrhl se k sestře, aby ji od Harryho odtáhl. Sám to však nezvládal a musel mu pomoci Remus. Oba ji pak stále ječící drželi za paže a její matka ji šokovaně pozorovala.
„Proč jen mě nemiluješ!? Proč?! Proč!!!?“ vřískala Ginny a vší silou se snažila vymanit z Ronova a Remusova sevření.
Z Harryho vztek postupně vyprchával. To, co viděl v jejích očích, ho vyděsilo. Byla v nich strašná nenávist a nepříčetnost. Jak se dokázala tak dlouho před nimi přetvařovat? Co způsobilo to, že její city se takhle znásobily a vypluly na povrch? Kdo za to může?
„Molly! Použij hůlku!“ volal na paní Weasleyovou Remus. „Tak, Molly!“
Ale paní Weasleyová stála jako přibitá a jen nechápavě pozorovala svou dceru, o které si až donedávna myslela, že ji zná. Ginny už jen na Harryho něco nesrozumitelně ječela a házela sebou až jí vlasy létaly na všechny strany. Remus musel hůlku pracně vytáhnout z hábitu sám, přičemž stále jednou rukou Ginny držel.
„Mdloby na tebe!“ vyhrkl rychle.
Rusovláska okamžitě v jejich rukou zmlkla a poklesla. V pokoji se rozhostilo hluché ticho. Ron Ginny nadzdvihl už sám a jemně ji položil na Harryho postel. Paní Weasleyová stále svou dceru nechápavě pozorovala.
„Harry… Co to mělo znamenat?“ otočil se na přítele Ron.
Harry jen bezradně zavrtěl hlavou.
„Já nevím… Prostě sem přišla a začala mě přemlouvat, ať nikam nechodím. Pak ale už jen ječela a řvala… vždyť jste to sami slyšeli. To ona vydala Angelu Smrtijedům…“ dořekl Harry tiše.
„To není možné… Ne, to není možné…“ opakovala nevěřícně Molly.
„Molly, hlavně zůstaň klidná,“ přešel k ní Lupin a vzal ji za paži. „Pojď, sedni si,“ usadil ji na Ronovu postel.
„Co s ní teď budeme dělat?“ skoro zašeptal Harry.
Remus se na chvíli zamyslel.
„Mám podezření, že je možná něčím ovlivněná. Kletbou nebo lektvarem, těžko říct. Musíme ji odvést do nemocnice.“
„Půjdu s ní,“ rozhodla se okamžitě její matka. „Zůstanu u svojí holčičky.“
„Dobře, Molly,“ přikývl Remus a přeletěl ji zkoumavým pohledem. „Půjdu někoho sehnat. Skoro všichni už jsou na shromaždišti…“
Vlkodlak odešel z pokoje. Ron chvíli pozoroval stále ještě načervenalou tvář své sestry a pak se otočil na Harryho.
„Opravdu nás zradila ona?“ zeptal se podivným tónem.
Harry jen zmoženě přikývl, ale nepodíval se na něj.
„Křičela, že tě miluje…“
„A pak také, že mě nenávidí,“ konstatoval Harry.
„Co se to s ní tak najednou stalo?“ nechápal Ron.
„Myslím, že tohle se děje už další dobu. Jen jsme to neviděli,“ odvětil Harry a ztěžka dosedl na jednu z židlí.
Nedíval se na nikoho. Jen do země. Všiml si ale, že na něj paní Weasleyová upřela pohled, ze kterého jej až mrazilo.
537 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...