Kapitola patnáctá – Dr. Malone

Ticho, které vás bolí v uších. Tma, která tlačí na vaše oči. Skoro jako byste se ocitli ve vlastním hrobu. Až na to, že kolem sebe cítíte ohromný prostor. Rozlehlý a prázdný. A někde hluboko v něm kape pravidelným velmi pomalým tempem voda. Její ozvěna se občas rozlehne všemi směry, až vám téměř rezonuje v hlavě v kontrastu s tím neuvěřitelným klidem.

„Lumos,“ zašeptala.

Po jeskyni se rozlila záplava jasného světla, které vydával konec tenké hůlky. Držela ji nízko, aby jim nesvítila přímo do očí.

Oba vzhlédli k nezměrnému prostoru nad sebou. Světlo po jeskyni rozhazovalo tmavé stíny, které vytvářely po bližších stěnách strašidelné obrazce a sotva dokázalo dosáhnout na druhou stranu.

Připadalo jim to zvláštní. Stačilo dvakrát zahnout v úzké skalní chodbě, do které vešli velmi obezřetně a ze zimní bělobou zářících lesů se ocitli v podzemním světě bez slunečních paprsků.

„Mělo by to být ještě o něco dál,“ pronesla tiše Angela.

Nemohla se donutit, aby mluvila normální hlasitostí. Jeskyně kolem nich jako by tlumila úplně všechno.

Pomalu a opatrně začali přecházet přes obrovskou plochu, i když kamenná země pod jejich nohama byla téměř úplně rovná.

„Jsi si jistá, že je to tu prázdné?“ zeptal se Draco tiše.

„Alespoň mi to tvrdila,“ odtušila Angela.

„Ona?“ všiml si okamžitě jejího podřeknutí. „Takže to byla nějaká ženská?“

Zaškaredila se a trochu zrychlila krok: „No a?“

„Vsadil bych se, že ses ptala u těch svých kamarádů,“ zahučel.

Ani se na něj nepodívala. Došli tam, kam mířili.

„Říkala, že něco tady uvnitř odrazuje každého, kdo by chtěl vejít…“ poznamenala a nedůvěřivě se zahleděla do tmavé chodby, která vedla jako jediná z hlavní jeskyně.

„Toho jsem si u vchodu všiml,“ odtušil.

„Očividně to lidi dokážou překonat, ale jakékoli zvíře se tady tomu vyhýbá na míle,“ pronesla zamyšleně. Připadalo jí, jako by někde daleko ve tmě viděla matné světlo. Ohlédla se na Draca.

„Tak jdeme,“ pronesla odhodlaně.

Vydala se do tmy a Draco v závěsu za ní. Světlo hůlky jí příliš nepomáhalo, spíš ji v malém prostoru oslepovalo. Dracovy kroky za sebou téměř neslyšela. Připadalo jí to jako věčnost, ale najednou se vynořila v jeskyni, která byla asi dvakrát menší než ta předchozí, za to do ní odněkud proudilo světlo. Zvrátila hlavu vzhůru. Vysoko nad nimi pronikaly malým otvorem skrz skálu sluneční paprsky.

„To je ono,“ zašeptala.

Draco se rozhlížel kolem s rukama v kapsách, ale ona mu ten uvolněný postoj nevěřila. Cítila to zvláštní napětí, které se tu vznášelo a způsobovalo jí mravenčení vzadu na krku a moc dobře věděla, že ho cítí i on.

Musela se ještě ale ujistit. Dřepla si a s tichým zamumláním nakreslila na skalnatou podlahu znak. Chvíli zářil rudě, než se zasyčením změnil barvu na světle modrou a zmizel.

„Tak to máme,“ prohlásila a vstala. „Tady to určitě půjde.

Ohlédla se na něj.

„Čas na Hollowhead,“ pronesla trochu ztěžka.

„Tak mu večer napiš,“ zareagoval Draco okamžitě.

„Fajn,“ přikývla a nenamítala, že by mu mohl dát vědět i on. „Ještě potřebujeme pár věcí. Na Obrtlé znám jeden užitečný obchůdek… Zajdeš tam se mnou?“

Přejel ji bezvýrazným pohledem.

„Vždyť víš, že to tam zase vypadá jako dřív. Každý se stará jen o sebe. Nikdo si nás nebude moc všímat,“ ujistila ho.

Přikývl. Ještě prohledali pro jistotu celý prostor a pak společně zamířili k východu. Na prahu chodby se Angela otočila zpět a vzhlédla ještě jednou k otvoru vysoko nahoře. Stejně se Rituál musel provádět v noci, takže sluneční světlo nebude problém. Čím déle tu stála, cítila stále větší mrazení v zádech. Vzduch v jeskyni byl naplněn něčím tak podivným, že to nedokázala popsat.

Margaret mluvila pravdu. Tohle bylo opravdu záhadné a mocné místo. Ale ne zlověstné.

„Tak jdeš?“ pobídl ji Draco, který postoupil do černé chodby sotva o pár kroků.

Bez světla z její hůlky by si neviděl ani na vlastní nos. Odvrátila se a rychle ho dohnala.

***

 

Domem se rozlehl krátký, ne příliš hlasitý zvonek, a po krátké chvíli ztichl. Pohledem zkontroloval docela dobře vonící kuře v troubě a vydal se ke dveřím. Otevřel a s úsměvem vtáhl dovnitř Dariu, která se na prahu oklepávala od sněhu, který večer znovu začal vytrvale zasypávat celé okolí.

„Ahoj,“ pozdravila ho a stáhla si z hlavy bílou čepici.

Zase za ní zabouchl a dřív než stačila znovu otevřít pusu, se k ní sklonil a krátce ji políbil na ústa.

Daria pak s úsměvem sledovala, jak se zase řítí do kuchyně. Stáhla ze sebe kabát a pověsila si ho na věšák. Natočila se k zrcadlu vedle, aby si trochu urovnala rozcuchané vlasy, když se z kuchyně ozval třesk rozbíjeného skla a tlumená nadávka.

„Nemám ti jít pomoct?“ zeptala se zároveň s tím, jak vešla do útulné kuchyně.

„Ne, to je dobrý!“ zahučel sebejistě, zatímco hůlkou zkoušel pevnost právě opravené velké skleněné mísy. Pod nohami měl na zemi rozházené listy hlávkového salátu. „Běž si sednout do jídelny, broučku. Je hned vedle,“ pokývl k otevřeným dveřím vlevo.

Darie však utekl pohled za něj. Z trouby v rohu vycházel tenký nahnědlý kouř.

„Ehm, něco se ti asi pálí,“ podotkla a snažila se tlumit nutkání ke smíchu.

Bleskově se otočil k troubě a rozevřel ji dokořán. Do místnosti se vynořil oblak kouře a zápach spáleného masa.

„Sakra!“ zaklel vztekle a skočil po hůlce, kterou měl na stole.

Daria se nahnula nad ovládání, zatímco Alex vytahoval pekáč.

„Dal jsi tam moc stupňů,“ poznala okamžitě, vypnula troubu a skrývala pobavený úsměv.

„To byla naše večeře,“ oznámil jí Alex sklesle při pohledu na scvrklou napodobeninu kuřete.

„To nevadí,“ zareagovala Daria. „Objednáme pizzu,“ navrhla.

Alex položil pomocí hůlky pekáč na dřevěnou desku a znechuceně krčil nos.

„Navrhovala jsem ti, že uvařím já, ne?“ opřela se o kuchyňskou linku. „Alespoň víš, že mi to máš příště dovolit.“

Otočil se k ní a objal ji kolem pasu.

„Chtěl jsem nám udělat hezký večer,“ zahučel rozmrzele. „A aby sis nemusela dělat starosti s jídlem.“

Rozesmála se.

„Ale prosím tě!“ ohradila se a obtočila mu ruce kolem krku. „Vařit umím, ale nemám k tomu moc příležitostí. Doma vaří hlavně teta.“

„Tak jo, příště budeš mít prostor v celé naší kuchyni,“ slíbil už s úsměvem a dlouze ji políbil.

„Telefon tu asi nemáte, co?“ zeptala se pak.

Zašklebil se: „Je v obýváku. Ségra mě loni donutila, abych ho nechal instalovat. Našla si nějakou mudlovskou kámošku a vydrží s ní dřepět na tom telefonu i půl hodiny,“ postěžoval si.

„Máte tam i telefonní seznam?“ otázala se pobaveně.

Když přikývl, odtáhla se od něj a významně se ohlédla na spálené kuře.

„Já to zatím uklidím,“ povzdychl, když pohledem přejel i podlahu. „Obývák je na konci haly. Pravé dveře.“

Odešla z kuchyně a Alex se znechuceně nahnul nad spáleninou.

 

O hodinu později už v sobě měli každý půl obrovské pizzy, misku salátu (čerstvého z lednice, ne toho z kuchyňské podlahy) a sklenku červeného vína. Seděli v obývacím pokoji na pohovce u krbu a Alex jim naléval už druhou sklenici z vysoké lahve. Jednu si vzal do pravé ruky, druhou podal Darie a levou ji objal kolem ramen. Uvolněně se o něj opřela a zahleděla se do plamenů v krbu.

„Takže tvoje sestra přijede na Vánoce domů?“ zeptala se v návaznosti na jejich předchozí rozhovor.

„Jo. Mohla by klidně zůstat v Bradavicích, ale trvá na tom.“

„Ráda bych se s ní pak seznámila.“

„To je dobrý nápad. Je trochu praštěná, ale určitě se ti bude líbit. Je to moc fajn holka.“

Usmála se: „Máš ji moc rád, že?“

„To mám,“ přisvědčil vážně. „Zůstala mi jen ona,“ dodal tichým hlasem s nádechem smutku.

„Já vím, jaké to je,“ ozvala se po chvíli Daria. „Přijít o rodiče. Rozumím ti.“

Políbil ji něžně do vlasů na temeni.

„Je fajn, že máš alespoň tetu a strýce,“ pronesl. „A malou Reginu samozřejmě,“ dodal.

„Ano. To rozhodně,“ přitakala. „Když jsem přišla o naše, pak o dědu a nakonec i o bábi, myslela jsem si, že už to prostě neunesu. Zůstala jsem sama jako kůl v plotě. I Angela byla pryč a…“

„A?“ pobídl ji opatrně, když náhle nedokončila větu.

Daria váhala jen chvíli.

„A zmizel i Draco,“ dořekla tedy svůj původní záměr.

„Draco Malfoy?“ podivil se trochu a odtáhl se od ní. „Co ten měl…“

Zachytil její pohled a zarazil se.

„Když ses mě na to tehdy ptal, tak jsem ti řekla, že jsme jen chodili na stejnou školu,“ pronesla tiše.

„Ale…?“ protáhl, i když už věděl, kam nejspíš míří.

„Chodili jsme spolu,“ potvrdila Daria jeho domněnku a odvrátila se. „Tehdy byl jiný.“

V rukou pevně svírala svou sklenici.

„Nebyla tvoje povinnost mě o tom informovat,“ odtušil Alex s pohledem upřeným do krbu.

„Díky, že to tak bereš,“ pousmála se váhavě.

Pokrčil rameny.

„Taky ho už nějakou dobu znám. Není tak špatný, jako se to o něm psalo v novinách,“ prohlásil pomalu.

„Byl moje první velká láska,“ pronesla nečekaně. „Ale pak se to všechno tak zkazilo…“ povzdechla. „Byl to jeho otec, kdo mi zabil rodiče.“

Její hlas byl při posledním prohlášení jiný. Tvrdší a dutý. Trochu nevěřícně se na ni zahleděl. Pochopila jeho pohled.

„Nějakou dobu jsem byla vůči němu dost… No, řekněme zaujatá, ale nemohla jsem ho z toho přece obviňovat. Dali jsme se dohromady i přesto, co jeho otec provedl, jenže pak se stal Smrtijedem. Zaútočil tehdy na moji babičku. Měl ji původně zabít, zachránil jí život, jenže to jsem tehdy nevěděla. Později mě přesvědčil, že to nebylo tak, jak jsem si myslela, a dokonce mi to dosvědčila i bábi, ale… Už bylo pozdě.“

Alex mlčel. Upila ze své sklenice vína a až poté pokračovala.

„Po té bitvě na Hradě temnoty zmizel a už se neobjevil. Angela o něm věděla, ale nechtěla mi nic říct. Věděla jsem jen, že se se mnou nechce setkat. To, co se mu stalo…“ sevřelo se jí hrdlo, když si připomněla jeho oči. „Tak strašně se změnil.“

Položil své víno na stůl vedle lahve.

„Cítíš k němu ještě něco?“ zeptal se nesmírně tiše.

Překvapeně se k němu obrátila a rovněž odložila sklenici.

„To ne, Alexi,“ ohradila se pevně. „Už je to všechno pryč. Uvědomila jsem si, že to stejně nikdy nemělo cenu.“

„To jsem rád,“ pronesl a přitáhl si ji k sobě.

Položila si hlavu na jeho hruď. Hodnou dobu mlčela a on rovněž nepromluvil, než k němu zvedla tvář.

„Alexi?“

„Hmm?“

„Je mi s tebou moc dobře.“

Zahleděl se jí upřeně do očí. Dostala z toho pohledu pocit, že jí srdce poskočilo až někam do krku. Nahnul se k ní a na hodně dlouhou dobu se úplně ztratila v jeho polibku. Vztáhla ruku a zabořila mu ji do vlasů v týle. Ještě víc si ji k sobě přitiskl a rty jí jemně přejel přes tvář a ucho. Znovu se políbili, tentokrát krátce.

Alex jí přiložil ruku na tvář a palcem jí přejel po rtu. Jejich oči se znovu střetly. Alex jí zasunul ruku pod kolena, podepřel ji na zádech a ona se ho pevně chytila kolem krku. Vstal s ní v náručí z pohovky a odnesl z obýváku do haly. Odtamtud pak už dál nahoru po schodech do jeho pokoje…

 

Hlavu si opíral levou rukou s loktem zabořeným do polštáře a pozoroval ve světle jedné malé lampy tvář tiše oddechující Darie, která byla schoulená pod dekou těsně vedle něj. Připadala mu najednou tak bezbranná. Vzmáhala se v něm touha, o které netušil, že ji v sobě vůbec má. Touha ochraňovat ji až do konce života. Samotného ho to překvapovalo.

Přistihl se, že se celou dobu mírně usmívá. Zvedl druhou ruku a něžně jí shrnul vlasy z čela. Zavrtěla se, ale spala dál.

Jeho příjemné rozjímání přerušil nečekaný hluk od okna. Prudké ťukání a šelest. Opatrně vstal, aby Dariu nevzbudil, natáhl si na sebe kalhoty a přešel k oknu. Poodhrnul závěs a v tu chvíli se na něj upřely velké zářící oči. Trvalo mu nejméně tři vteřiny, než si uvědomil, že je to sova, celá obsypaná čerstvým sněhem.

Otevřel okno, vpustil ji dovnitř, otřásl se, když ho ovanul ledový vzduch a rychle ho zase zavřel. Okenice klepla hlasitěji, než sám chtěl, ale Daria v posteli se nepohnula.

Černá sova přistála na stole u okna a setřepávala si z křídel sníh skoro znechuceně. Alex převzal malý dopis, který přinesla. Rozlepil obálku a vytáhl stručný vzkaz, který byl podle očekávání podepsán jménem Angely.

Hmátl po tužce na stole a naškrábal na druhou stranu souhlas. Vrátil papír do očividně nepromokavé obálky a uvědomil si, že Daria na posteli napůl sedí s dekou přitisknutou k ňadrům a pozoruje ho.

„To je přece Roxana,“ poznala tmavou sovu okamžitě.

Přikývl a přivázal obálku sově k noze.

„Co ti chce Angela takhle pozdě?“ zeptala se zvědavě.

Obrátil se na ni s nerozpoznatelným výrazem.

„No…“ protáhl neochotně.

„Jestli mi to nechceš říkat, nemusíš,“ zareagovala na jeho váhání.

Přešel zpět k oknu, vypustil sovu do bílé noci a sedl si k Darie na postel.

„Chtěli, abych jim s něčím pomohl,“ pronesl pomalu a jemně ji přitom hladil po ruce.

„Angela a Draco?“ ujišťovala se.

„Ano,“ přikývl. „A ten vzkaz se týkal toho, kdy mě potřebují.“

Zamyšleně na něj hleděla.

„Asi to bude něco důležitého, že?“ podotkla.

„Později ti to možná prozradím, ale myslím, že teď bude lepší, když o tom nebudeš vědět,“ prohlásil opatrně. Nechtěl zkazit tu příjemnou náladu, která v pokoji vládla.

Pozvedla obočí.

„S takovou to ještě bude něco proti zákonu,“ skoro se rozesmála a přitáhla si ho k sobě.

S úlevou ji krátce políbil. Teď se na něj dívala vážně.

„Ale dávej na sebe pozor, ano?“ požádala ho.

„Neboj,“ ujistil ji. „Nic zas tak nebezpečného to není.“

„Sice nevím, jestli ti tohle mám věřit, ale dobře,“ odtušila. „Polib mě znovu…“

Taková výzva se mu nemusela opakovat dvakrát.

***

 

Devatenáctého prosince. Měl to být další obyčejný večer v práci. Doktorka Malonová nečekala nic neobvyklého. I když už byla úplná tma, auto řídila po zasněžené a naštěstí vysypané cestě ležérně a s klidem. Na cestě k Hollowheadu nikdy nebyl nijak zvlášť velký provoz. Jen když začínaly a končily směny.

Některé z jejích kolegů vyloženě otravovala všechna ta bezpečností opatření, mezi něž patřil i příjezd do jejich práce. Buď se mohli přemístit do jednoho starého obchodu kilometr daleko a zbytek dojít pěšky, nebo dorazit automobilem. Zatímco jiní auta používali opravdu jen z nutnosti, a nejraději by byli, aby jezdila sama na kouzla, ji samotnou řízení po nějaké době začalo bavit. Zvykla si na tiché vrnění motoru i ubíhající krajinu kolem ní.

Dnes však měla mírné zpoždění. Při jízdě přes město se zdržela kvůli nějaké bouračce a hodiny se neúprosně blížily k sedmé. Trochu spěchala a zároveň myslela na to, co by ještě mohla koupit k Vánocům svým dvěma dětem navíc k dárkům, které už měla uschovány hluboko ve skříni a taky na to, co všechno ještě bude muset udělat, když jí zítra začíná dovolená.

Její manžel Marcus už projevil své bezmezné nadšení nad tím, že bude taky konečně chvíli doma. Nesouhlasil příliš s tím, co dělala. Že pracovala mezi těmi cvoky, kteří byli navíc ve většině případů vrazi. Jenže tohle zaměstnání bylo zatraceně dobře placené. Ministerstvu kouzel velmi záleželo na tom, aby si odsouzení odpykali svůj určený trest, ať už jim strašilo ve věži nebo ne. A když se někoho z nich podařilo dostat zpět do psychicky přijatelného stavu, s nadšením ho vítali v Albaranu.

Projížděla s rozsvícenými dálkovými světly kolem hustého lesa, který se táhl pod kopcem, na kterém byl vystavěný ústav. Nedaleko před ní se začínala vozovka zvedat. Právě ve chvíli, kdy se chystala zařadit na menší rychlostní stupeň, objevila se jí z ničeho nic v dopadu světel vysoká dívka a dívala se přímo na ni.

V první chvíli ji šok úplně zmrazil, v dalším okamžiku však dupla vší silou na brzdu. Auto zaprotestovalo na náhlou změnu, dostala se do smyku a dívka jí zmizela z očí. Zoufale se snažila nezpanikařit, pustila brzdu, sešlápla spojku a otočila volantem po směru smyku.

Její Peugeot se pomalu zastavil ve směru, ve kterém předtím jela. Udělala ukázkové hodiny a na hranici dopadu jejích světel viděla ležící tmavou hroudu.

Dech jí uvízl v hrdle. Roztřesenou rukou zatáhla za ruční brzdu a motor nechala běžet.

To jsem ji opravdu srazila? Panebože…

Vždyť nic neslyšela, myslela, že se jí podařilo tomu zabránit.

Vystoupila z vozu a připadalo jí, že má nohy jako z rosolu. Opřel se do ní závan větru. Hlavou jí problesklo, že jestli to není vážné, mohla by tu holku praštěnou uzdravit a změnit jí paměť. Zkontrolovala si hůlku v kapse bundy a rychlým krokem se vydala k ležící postavě.

Obešla ji tak, aby si nestínila ve světlech auta a sklonila se nad bledou tváří. Vztáhla ruku, aby jí zkontrolovala puls, když dívka otevřela oči. Doktorka sebou překvapeně škubla.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se váhavě.

Dívka se k jejímu naprostému šoku bez problémů posadila. Za sebou uslyšela zaskřípání sněhu. V tom okamžiku jí došlo, že tohle normální večer rozhodně nebude. Pak už se jí zatmělo před očima.

 

Angela s úlevou kouzlem zamkla malou chatku, která stála v lese asi dvě stě metrů od cesty, do níž uložili doktorku Malonovou. Usilovně žvýkala žvýkačku, kterou si šoupla do pusy hned po tom nechutném lektvaru. Ne s nevděkem si vzpomněla na Canise. Jeho informace byly nadmíru přesné. Stačilo se splést o pár minut a její auto by minuli.

Odvrátila se od dveří a vydala se ke dvěma postavám stojící nedaleko u zeleného Peugeota. Cestou si zapnula bundu, kterou doktorce rovněž vzala. Pod ní však měla své oblečení, i když jí tričko bylo teď trochu těsné.

Alex s polodlouhými blond vlasy na ni krátce posvítil hůlkou a přejel ji pohledem.

„Ta ženská vypadá celkem sympaticky…“ podotkl.

Angela, momentálně v podobě ne příliš vysoké tmavovlásky s hnědýma očima, se mírně zamračila.

„Doufám, že jsi ji omráčil pořádně,“ zahučela.

„Co si o mě myslíš?“ opáčil Alex a zhasl hůlku.

Světlo tak zmizelo a s ním i pohled na viditelnou změnu ve vzhledu Alexe i Draca. Oba vypadali, jak jen to nejvíc šlo pomocí kouzel jako dva ošetřovatelé z Hollowheadu. Angela je upravovala podle Canisova popisu a modlila se, aby to stačilo.

„Tak nasedat,“ zavelela k odjezdu.

„Není čas ztrácet čas, že?“ pronesl Alex napůl vážně napůl cynicky a otevřel si zadní dveře, stejně jako Draco.

„Jsem ráda, že neztrácíš humor,“ odpálkovala ho Angela a nasedla za volant.

 

Když před bránou zastavilo toho večera teprve třetí auto, strážný ve vyhřáté budce na pravé straně jen zvedl hlavu a vyhlédl. Poznal zeleného Peugeota a čekal, až doktorka stáhne okénko. To se skutečně vzápětí stalo. Pousmála se na něj a zasunula svou hůlku do otvoru pod jeho kukaní.

Vevnitř se mu rozsvítilo zelené světlo. Pokývl hlavou a zmáčkl velké černé tlačítko, které otevíralo zamřížovanou bránu. Doktorka Malonová zařadila a projela na příjezdovou cestu, která vedla ještě o něco více do kopce k obrovské šedé budově se dvěma obytnými křídly.  Svítilo se jen v několika oknech vepředu.

Zeď vysoká dobré tři metry se táhla kolem celého pozemku. Kromě stráží u brány, která byla hlídaná zvenčí i zevnitř, na zdech nebyla hlídka žádná, ale byla zajištěna mnoha kouzly.

Doktorka Malonová, tedy Angela, řídila auto prudce vzhůru se zachmuřeným výrazem.

„To šlo snadno,“ ozvalo se ze zadního sedadla.

Zkontrolovala ve zpětném zrcátku, jestli je ještě pořád není vidět.

„To si jen myslíš,“ odpověděla Alexovi. „Při vjezdu se počet lidí v autě nekontroluje, ale u výjezdu ano. Nějaký trestanec by se mohl schovat v kufru.“

„No, to bude trochu problém,“ odtušil Prewett.

„Který budeme řešit, až se k tomu výjezdu dostaneme,“ zareagoval zleva Draco.

„Jestli vůbec,“ zahučela Angela pesimisticky a zabočila vlevo, kde se vedle severního křídla budovy nacházelo parkoviště pro zaměstnance.

Podle Canise měl každý doktor místo vyhrazené cedulkou, takže se bedlivě rozhlížela po jménu ´Malone´. Nakonec ho zahlédla skoro na konci a zajela tam. Vypnula motor a popadla z vedlejšího sedadla doktorčinu kabelku, do které šoupla její hůlku. Vystoupila, zabouchla a pak otevřela zadní dveře. Nahnula se dovnitř, jako by něco hledala.

„Víte, co máte dělat,“ zamumlala ke dvěma postavám pod neviditelným kouzlem.

„Nebudeme tě muset zvát?“ zahučel Draco tázavě.

Vzhlédla k místu, kde tušila jeho obličej.

„Ne. Tohle je vězení, ne něčí domov,“ odvětila tiše. „Sejdeme se za deset minut před šatnami. Doufám, že si pamatujete, kde to je.“

„Samozřejmě,“ ucedil Alex. „Nutila jsi nás učit se ty debilní plány nazpaměť.“

„Ještě mi poděkuješ,“ odtušila.

Pak vytáhla hlavu z auta, venku se narovnala a chvíli se přehrabovala v kabelce, než si byla jistá, že oba vystoupili. Vůz zamkla a svižným krokem se vydala k hlavnímu vchodu do budovy. Když na chvíli vzhlédla, mohla v odrazu světel kolem příjezdové cesty vidět, že všechna okna mají pevné mříže.

Rozevřela dokořán prosklené dveře, které sloužily jen zaměstnancům, jelikož vězni se do budovy vedli jinudy, a pak upustila klíče od auta na zem. Ustoupila stranou, sehnula se pro ně a schovala je do kabelky. Kolem ní mezitím prošly dvoje tiché kročeje dovnitř. Nesměl nikdo vidět, že jdou do práce až teď. Měli tu být už dvě hodiny.

Vešla za nimi, zavřela a pozdravila strážného v rudé uniformě u dveří.

Ten se probral z dřímoty ve stoje a pokýval hlavou. Celá hala byla zvláštně osvětlena. Sytě bílou barvou zde zářil strop a Angela tušila, že stejně bude osvětlen i zbytek budovy. Cílevědomě mířila k recepci. Zvedla k ní oči mladá krátkovlasá žena. Angela přeletěla pohledem cedulku, kterou měla připevněnou na prsou.

„Dobrý večer, Grace,“ pozdravila s úsměvem.

„Dobrý, doktorko Malonová,“ oplatila jí recepční a vztáhla ruku pro její průkazku.

Angela jí ji podala a čekala, až ji dostane zpět. Grace zapsala její příchod a kartu zase vrátila.

„Máte už zítra volno, že?“ ozvala se Grace.

„Ano, konečně,“ odvětila Angela zdvořile.

Odvrátila se od recepční, rychle se rozhlédla a zamířila vpravo k šatnám. Sešla několik schodů a ocitla se v krátké chodbě. Kráčela až nakonec a vešla do dveří s nápisem ´Šatna ženy´.

Vevnitř nikdo nebyl. Zamířila ke skříňce se jménem doktorky Malonové a převlékla se do béžového pláště, ale pod ním si nechala své kalhoty i triko. Našla ve skříňce i brýle na čtení a opatrně si je nasadila. Bundu zmenšila a nacpala ji kabelky. S ní stále v ruce vyšla zpět na chodbu.

Ti dva už na ni čekali v blátivě nahnědlých stejnokrojích ošetřovatelů.

„Připadám si v tom jak idiot,“ postěžoval si Alex. „Vždyť to mají jako pytle.“

Angela mu v duchu musela dát za pravdu.

„Přestaň brblat,“ zasykla nahlas a hledala v kabelce klíče od kanceláře doktorky, která byla v patře nad nimi. „Jestli vás někdo osloví, tak mluvte co nejmíň.“

„Jsi si jistá, že tady dneska ti dva nejsou?“ ujišťoval se Draco s brýlemi s tmavými obroučkami na nose a se záplavou řídkých vlasů podivné barvy.

„Ano. Leží doma s bolestmi břicha,“ odpověděla Angela sebevědomě a vítězoslavně vytáhla podlouhlý klíč s malou žlutou chocholkou.

Kdyby se právě nepokoušeli o něco tak riskantního, nejspíš by vyprskla smíchy.

„A když se nás budou ptát, co tady děláme?“ ozval se Alex.

„Nečekaně se váš stav zlepšil,“ odtušila suše Angela. „To by mělo stačit.“

Vykročila ke schodům jako první s Alexem a Dracem v závěsu.

 

Na přehrabání jejích záznamů jí stačilo pár minut. Našla Snapeovu složku a spolu s ní přibrala ještě několik dalších, kteří tu byli drženi a nacházeli se na stejném patře. Celou kabelku zmenšila tak, aby ji mohla nacpat do kapsy pláště a v ruce si nechala jen složky. Svou hůlku zasunula do rukávu.

Spolu se dvěma ´ošetřovateli´ se vydali znovu ke schodům a zpátky dolů. Museli k hlídanému vchodu do chodby, která propojovala obě křídla, kde byli pacienti zavření.

„Dobrý večer, doktorko,“ pozdravil ji uctivě další strážný v rudém, který seděl za kukaní vedle bytelných dveří bez kliky.

„Dobrý večer,“ usmála se na něj. „Jdu dnes jen zkontrolovat pár případů na čtyřce,“ oznámila a podala mu skrz otvor pod sklem papíry.

Čtyřka byla chodba v druhém patře severního křídla.

„Už se těšíte na dovolenou, co?“ pokýval hlavou strážný a projížděl zběžně pohledem pacienty napsané na horních okrajích papírů.

„Tak nějak,“ přitakala doktorka.

„Hmm, a koho máte dneska sebou?“ strážný se nahnul, aby dohlédl na dva ošetřovatele v hnědém. Každého doktora vždy museli doprovázet dva. Pro všechny případy. „Ale – Tim a Brad! Co vy tu děláte?“ podivil se upřímně. „Vás mi nahlásili jako nepřítomné…“

„Byl to planý poplach,“ zamručel Alex, pro strážného Tim a klopil pohled někam do rohu. „Už je nám skvěle, tak jsme raději přišli.“

„To ty příplatky před svátkama, co?“ uchechtl se strážný a podal doktorce Malonové její složky. Spolu s nimi také zvláštní kartičky s čísly.

Oba ošetřovatelé neochotně pokrčili rameny a zařadili se za doktorku k ocelovým dveřím. Strážný jim stále s úšklebkem na rtech zmizel z očí do místnosti za jeho kukaní. Dveře se před nimi zasunuly do zdi.

Angela se nadechla a nakráčela do chodby. Zahnula vlevo a oni za ní. Prošli kolem zabezpečených dveří na zahradu a několika zamřížovaných oken. Pak se chodba otáčela doprava a těsně před nimi bylo schodiště. Pustili se po něm nahoru, nevšímali si červeně oděných strážných, napůl spících na každém odpočívadle a vystoupali do druhého patra.

Šli až téměř na konec chodby, kde bylo vidět jedno zamřížované okno, a zastavili se před dveřmi s číslem osmnáct.

Doktorka vzala jednu z kartiček a přiložila ji na čtvercovou plochu na dveřích. Místo se rozsvítilo červeně, pak zeleně a karta zůstala přilepená na ploše dveří, které se otevřely dovnitř. V malém úzkém pokoji se rozsvítil strop naplno. Hubená postava na kavalci se však ani nepohnula.

Angela se nadechla a vešla rázně dovnitř. Následoval ji Alex. Draco se ještě ohlédl do chodby, než je napodobil.

 

Okno v pokoji bylo tak mrňavé, že by se jím neprotáhlo ani čtyřleté dítě a zvenčí mělo mříž. Uvnitř byl jen kavalec. To bylo všechno. Stála nad postelí, v rukou svírala těch několik složek a přemítala, jestli vůbec něco cítí, když svého bývalého profesora takhle vidí.

Snape byl změněný k nepoznání. Vychrtlé zjevení v tmavě modré dlouhé košili, polovina jeho mastných vlasů byla pryč, líce propadlé, oči malé nad obrovskými tmavými kruhy. Bílý jako čerstvě omítnutá stěna a v očích popraskané krvavé žilky. Zíral bez jediného mrknutí někam do zářícího stropu.

Našla v sobě neurčitý pocit temného zadostiučinění. Dostal to, co si zasloužil. Násilím potlačila podivné myšlenky, které se jí rozbíhaly hlavou, a zahleděla se na Draca, který stál nehybně u nohou postele.

Pozoroval stvoření natažené na pelesti bez jakéhokoli pohnutí ve tváři. Jen v očích se jí podařilo zahlédnout zvláštní záblesk, ze kterého ji až zamrazilo. Raději odvrátila pohled a donutila se jednat.

„Zvedněte ho,“ vyzvala je.

Alex se nahnul k posteli až příliš opatrně, očividně se mu do toho moc nechtělo a Draco se nepohnul vůbec. Alex nadzvedl ten věchýtek do sedu.

„Nemohl bys mi pomoct?“ zasykl nevraživě k Dracovi.

Ne, že by to nezvládl, ale nechtěl se té trosky dotýkat jen on. Vždyť to stejně všechno dělali kvůli Malfoyovi. Draco se konečně pohnul, každý vzali Snapea za jednu paži a doslova ho vyvlekli do stoje. Nevypadal na to, že by se chtěl bránit. Jako by ho absolutně nezajímalo, co se kolem něj děje. Angela zahlédla na jeho ruce úzký měděný kroužek.

S něčím takovým taky počítala. Canis ji o opatření při případném útěku informoval. Kroužky z rukou mohli sundat jen dva lidé v celém Hollowheadu a doktorka Malonová jednou z těch dvou bohužel nebyla. Takže ho odsud museli dostat normálním způsobem.

„Tak jo,“ pronesla tiše.

„Počkej…“ zarazil ji Alex, když chtěla vyjít ven.

„Co?“ otočila se netrpělivě.

Prewett chvíli pozoroval Snapea, pak přeletěl pohledem přes pokoj, znovu na Snapea a vytáhl hůlku, kterou měl zastrčenou za kalhotami a schovanou pod košilí.

„Co chceš dělat?“ ozval se Draco výhrůžně.

Alex neodpověděl, místo toho namířil hůlkou na Snapeovu hlavu a o chvíli později držel v ruce pramen jeho vlasů. Přešel znovu k posteli a položil vlasy na ni.

Angela a Draco si vyměnili pohledy. Alex se narovnal a něco si mumlal se zavřenýma očima. Pak namířil hůlkou k posteli a začal jí vykreslovat ve vzduchu obrazec. Třikrát ho zopakoval a pak si všimli, že se kolem vlasů na posteli něco utváří. Jakýsi obrys, který nabýval na velikosti a hmotě.

Netrvalo to ani dalších deset vteřin a na posteli ležela dokonalá Snapeova kopie. Alex se muže dotkl hůlkou na čele a on začal pomalu dýchat.

Otočil se k Angele a Dracovi. Ti se na něj dívali, jako by ho viděli poprvé v životě.

„No, co je? Aspoň jim déle potrvá, než přijdou na to, koho jsme to odvedli,“ ohradil se.

„Začínám chápat, proč mě otec tak moc chtěl poslat na Kruval,“ okomentoval to Draco a raději se odvrátil od postele.

Angela ještě chvíli Alexe pozorovala.

„Dobrý nápad,“ uznala pak po dlouhé pomlce.

„Díky, Alexi,“ zahučel si Alex pod nosem dotčeně.

Ona ho však slyšela.

„Jen jsem to od tebe nečekala,“ odtušila. „Díky.“

Vyšla na chodbu jako první, počkala, až ho vyvedou, Snape při tom sotva pletl nohama, a zavřela za nimi pokoj i se Snapeovým klonem. Prošli chodbou až ke schodišti. Aniž změnila výraz, seslala na strážného matoucí kouzlo.

„Vedeme ho na vyšetření,“ pronesla hlasitě, když procházeli kolem.

Strážný jen pokýval hlavou a civěl do zdi před sebou. Cestou dolů opakovala stejnou proceduru, až se dostali k ocelovým dveřím. Angela se nahlásila přes mluvítko, dveře se opět zasunuly do zdi. Zatímco zabavovala strážného v kukani, oni prošli za ní. Nespěchali, kráčeli bez zastavení.

Angela se s omluvným úsměvem vzdálila od kukaně a vydala se za nimi. Chtěli skrz halu proklouznout k východu, který používali jen pro převozy vězňů. Jenže ze schodiště v pravé chodbě od haly scházel samotný ředitel Hollowheadu a jeho ostrý pohled se do jejich skupinky zabodl.

„Malonová! Kam si myslíte, že ho vedete?“

Angela otevřela ústa, aby si něco vymyslela, ale ředitele už se zbavil Alex. Ona už mu jen upravila paměť. Jenže v chodbě je někdo slyšel a ozývaly se z ní rychlé kroky. Otočili se a pustili se přímo skrz vstupní halu.

V hale Angela už z dálky seslala na recepční mdloby. Alex se postaral o strážného u dveří. Jenže nestihli zarazit dalšího v červeném, který se nacházel v recepci a spustil poplach, když uviděl recepční ležet na zemi. Ve chvíli, kdy otevřeli skleněné dveře, se za nimi rozeřvala protivná siréna.

Spěchali na parkoviště. Snape už ani nešel, oba ´ošetřovatelé´ ho vlekli sebou. Angela za nimi vycítila nebezpečí, bleskově se otočila a kletbou odzbrojila strážného, který vyběhl z budovy.

Dveře u auta skoro vyrazili z pantů, jak spěchali, aby už odtud byli pryč. Draco si sedl dozadu vedle jejich nového pasažéra, Alex vedle Angely. Angela nastartovala a vyjela z parkoviště tak rychle, až jí na vyjetých kolejích podklouzly zadní pneumatiky.

Z ústavu vybíhali další strážní. Na auto dopadlo několik kouzel, ale Angela s případným útokem počítala. Její štít kolem Peugeota zatím držel. Řítili se dolů z kopce. Za nimi se stále rozléhalo ječení poplašného systému a míhaly se kletby strážných.

„Zapni mi pás,“ požádala Alexe, který na ni hned namířil hůlku a vzápětí i na sebe.

„Jak to chceš projet?“ otázal se s pohledem k bráně, která byla jasně osvětlená, a s vytaženými hůlkami před ní stáli čtyři strážní.

Angela se k jeho překvapení usmála.

„Násilím,“ odvětila klidně. „Draco? Sáhni prosím tě do té tašky pod tvýma nohama. Je tam takový menší balonek…“

Poslechl ji a vytáhl rudou kouli. Pozvedl obočí.

„Tomu říkáš balonek?“ ucedil.

„Dej ji Alexovi, má lepší pozici,“ přešla jeho poznámku bez odpovědi. „Opatrně.“

Předal kouli dopředu. Už byli jen několik desítek metrů od brány. Strážní vytvářeli kouzly štít, který je měl zadržet. Angela ještě přidala.

„Otevři okno,“ nakázala Alexovi. „Až ti řeknu, třikrát rychle za sebou na ni klepneš rozsvícenou hůlkou a hodíš ji co nejdál před nás. Klidně tomu pomoz i kouzlem.“

Alex přikývl, okýnko na své straně bleskově stáhl a s koulí v rukou napjatě čekal. Angela to vzala odhadem. Při té rychlosti nešlo udělat přesně nic.

„Teď,“ vyhrkla, když se ocitli asi třicet metrů od brány a jeli už téměř po rovince.

Alex udělal přesně to, co mu předtím řekla, a vyslal kouli směrem k modrému štítu. Jakmile do něj krvavě rudou barvou zářící koule narazila, ozval se překvapivě tichý zvuk a veškeré okolí zalilo bílé světlo. Alex i Draco si rukou zakryli oči, Angela je jen přivřela a pevně držela volant.

Místem, kde byl původně vytvářen štít, se prořítili bez problémů přesně ve chvíli, kdy světlo zhaslo. Alex si stačil všimnout strážných bezvládně ležících podél cesty. A brána… Ta vlastně už ani nebyla. Vyslanou kouli tedy štít nezastavil a proklestila jim i další cestu.

Prosvištěli kolem strážních budek, smykem zatočili doleva a řítili se dolů ze svahu. Po kouli už nebylo nikde ani památky.

„Odkud jsi to pro Merlina měla?“ podařilo se Alexovi vyrazit ze sebe otázku.

„To si raději nechám pro sebe,“ odtušila Angela a zkontrolovala v zrcátku, jestli jsou oba pasažéři vzadu v pořádku.

Slyšela za sebou táhlé sirény, které měly trochu jiný zvuk než poplach v budově a nevzdalovaly se. Alex se prudce na sedadle obrátil, až se mu zasekl bezpečnostní pás a vyhlédl z otevřeného okýnka.

„Ti se jen tak nevzdají,“ zavrčel, když vysoko nad nimi na svahu spatřil krvavě rudé blikající světla a světlomety aut.

„Musíme k mému autu,“ reagovala Angela. „V tomhle se jich nezbavím… Ale i tak to můžu zkusit.“

Přeřadila a zrychlila tak, že se Alexovi skoro dělalo špatně.

„Jsi opravdu dobrá řidička, že jo?“ polkl namáhavě.

„Snad se nebojíš?“ odvětila s úšklebkem.

Zaškaredil se: „Hlavně ať neskončíme v příkopě.“

 

Na polní cestu vjeli ve chvíli, kdy měli řvoucí sirény a také strážné na košťatech asi půl míle za sebou. Přesto neměli času nazbyt.

Angela zajela za chatu, kde nechali doktorku a kde čekalo i její Audi. Zabrzdila, vypnula motor a vyskočila ven ve dvou vteřinách.

„Draco, vem toho zmetka do auta. Alexi, pojď mi pomoct s Malonovou.“

Zatímco Draco bez jakéhokoli ohledu vyvlekl Snapea z Peugeotu a táhl ho k Audi, Angela s Alexem vběhli do chaty, popadli doktorku a o půl minuty později už seděla za volantem.

„Už mi nastartuj motor,“ hodila Angela Alexovi klíčky a sklonila se k doktorce s hůlkou v ruce.

Původně jí chtěla upravit paměť úplně, ale když ji teď viděla tak bezvládně sedět, rozmyslela si to. Vymazala jí jen vzpomínky na její tvář, aby ji nemohla popsat a zbytek nechala tak jak byl. Strhla ze sebe béžový plášť, hůlkou se ho zbavila, zvětšila kabelku, kterou předtím vytáhla z jeho kapsy, vzala si svou miniaturní bundu a tašku hodila na sedadlo vedle Malonové. Zabouchla ji uvnitř a o několik okamžiků později se přidala k Alexovi a Dracovi v Audi. Několik sirén projelo dole po hlavní a vypadalo to, že se vzdalují, ale pak se začal zvuk vracet.

„Jsou nad námi,“ hlásil jí Draco, když si zapnula pás a povolila ruční brzdu.

Riskovala krátký pohled nahoru. Kouzelníci na košťatech v rudých uniformách už se snášeli dolů. Ale k Peugeotu, kterému nechala svítit světla. Černé audi bylo částečně kryté za chatou. Angela trpělivě čekala, až se vrhnou k Peugeotu, a až pak vyrazila. Sníh černému autu odlétl zpod kol. Objela chatu a vjela na polní cestu s jedinými kolejemi, které patřily jim. Do očí ji uhodila světla. Rudá a vzápětí za nimi se objevily světlomety.

„Angelo, dělej,“ zasykl Alex.

Od zadní části Audi se začala odrážet kouzla. Za nimi už strážní z Hollowheadu zase nasedali na košťata. Jenže Angela se musela nejprve pořádně rozjet. Ocitli se od aut, která jela přímo naproti nim sotva pár metrů. Jejich světla je oslňovala, sirény řvaly. Audi se otřáslo pod náporem nějaké kletby.

Angela zaklela. Stále neměli dostatečnou rychlost.

„Pohni, pohni,“ mumlala si.

„Mám se začít modlit?“ otázal se přiškrceně Alex.

Konečně mohla zařadit na rychlost, kterou by v normálním autě nenašla.

„To nebude třeba,“ odvětila spokojeně.

Audi se před očima zástupu z Hollowheadu vzneslo nad zem a poté pokračovalo šikmo vzhůru. Prolétlo šokovaným strážným těsně nad hlavami, tak tak se vyhnulo vrcholkům zasněžených stromů nad cestou a ve výši asi padesáti metrů nad zemí vypálilo dopředu tak rychle, že po něm v momentě nezůstal ani závan z motoru ve vzduchu. Kouzelníci na košťatech mohli jen bezradně upírat pohled do večerní tmy.

510 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí