Your soul is haunting me and telling me
That everything is fine
But I wish I was dead
Every time I close my eyes
It’s like a dark paradise
Lana Del Rey “Dark Paradise”
Září 2011
Dlouhá chodba přesycená sychravým chladem byla plná stínů a tajemných zákoutí lákajících k bližšímu prozkoumání. Alespoň pro jeho oči. Zato James si v ní určitě neviděl ani na špičku vlastního nosu.
Škodolibě se jen pro sebe neslyšně zahihňal a plížením podél studené zdi, skládající se z mechem pokrytých kamenů, které byly na svoje místo položeny už před mnoha a mnoha lety, dál postupoval vpřed a jeho krátké krůčky nebyly na zaprášené ochozené podlaze vůbec slyšet.
„Nico!“ rozlehlo se chodbou se strašidelnou dunivou ozvěnou, která nejspíš polekala i jejího tvůrce, protože se jeho další slova změnila v jen trochu hlasitější šepot. „Víš přece, že máme zakázáno sem chodit!“
„To nevadí,“ reagoval klučina přezíravě, a přestože mumlal, odpověď se donesla až k uším jeho kamaráda.
„Jak nevadí?“ ozvalo se za ním zase rozčileně. „Tvoje máma tě přerazí! A mě taky! A nejspíš jako prvního!“
„Nebuď taková bačkora, Jamesi!“ odsekl umanutě. „Nepřerazí. Mě teda určitě ne,“ dodal už jen šeptem.
Možná se mamka bude zlobit, to jo, ale Nico byl příliš zvědavý, aby to v tu chvíli vzdal.
Ještě dlouho předtím než se narodil, byla chodba, kterou právě procházel, součástí vězení. Z počátku si nebyl jistý, protože bylo hrozně těžké najít správný vchod, i když se po hradě potuloval od… No, od první chvíle, kterou si dokázal ve svých vzpomínkách vybavit. Ale když jeho upíří oči zaměřily ocelové mříže, a pak za nimi další a další, skoro zajásal nahlas. Našel je. Kobky lorda Voldemorta.
Vyprávěl mu o nich hlavně strejda Harry. Nebo spíš lépe řečeno, vyposlechl si ty děsivé příběhy, když je vyprávěl Jamesovi. Jemu pořád tvrdili, že je na to moc malý.
Prý malý! Za chvíli už mu bude šest, neměl strach z nějakých dávných černokněžníků. Měl strach z opravdových strašidel; těch, které mu mohly ublížit, z černých stínů…
Voldemort už byl pryč, mrtvý, nezbylo z něj ani tolik, aby mělo smysl zahrabávat to do země. Máma o všech těch dobrodružstvích, které zažila, mluvila málo, ale vždycky, když se na něco zeptal, odpověděla mu. Nikdy se nevymlouvala, jen se pokoušela najít ta správná slova, kterými by mu vysvětlila, proč žijí na tak ponurém a studeném místě, a proč James má tátu a on ne. Některé věci, které mu říkala, ho vyděsily, ale nikdy ne natolik, aby se přestal ptát.
Nico se zastavil a ohlédl, aby si ověřil, jak daleko se mezitím dostal jeho o tři roky starší kamarád. James se při chůzi řídil pohmatem po zdi a něco si brblal pod nosem. Zazubil se, když černovlasý kluk ve tmě zakopl a zaskučel bolestí. Dobře mu tak. Neměl ho pořád sledovat, nepotřeboval žádného hlídače.
Znovu se zaměřil na mříže lemující dlouhý prostor před ním. Bylo jich opravdu hodně. Spousta kobek. Však je taky Voldemort hodně využíval. A v jedné z nich kdysi věznil i jeho mámu, hnusák jeden.
Najednou Nica zamrazilo. Cítil se, jako by mu přejely po zádech něčí ledové prsty a celý se otřepal.
Brr…
Nebude se bát, ne a ne. Na Hradě sice pobývali duchové a bylo dost takových, kteří k tomu měli hodně dobrý důvod, ale téměř nikdy se neukazovali a nemohli jim ani ublížit. To mu řekla máma a on jí věřil.
Ale stejně měl divný pocit a zábly ho nohy. Nelíbilo se mu to, a to nikdy nebyl zimomřivý. Přece jenom si měl vzít alespoň bačkory, když se vykrádal ze svého pokoje.
Zarazil se, když se mu zdálo, že odněkud slyší šepotavé hlasy. Ale matnou modř místních duchů nikde ani nezahlédl. Dobře, to už bylo trochu divné… Nico zkřížil hubené ruce přes hrudník a nějak se nemohl rozhodnout, jestli pokračovat nebo ne.
Ztuhl na tak dlouho, že ho James dohnal a posvítil na něj malou mudlovskou baterkou. Takou prkotinu on nikdy nepotřeboval.
„Můžeš mi říct, proč jsi sem vůbec lezl?“ sykl na něj a jeho modré oči se ve světle baterky nazlobeně blýskaly.
Nico se na něj zadíval, a chvíli zvažoval, jestli má vůbec cenu mu něco vykládat. James si někdy myslel, že ví všechno.
„Někde tady věznil Voldemort moji mámu,“ řekl nakonec.
James převrátil oči.
„To já vím,“ prohlásil předvídatelně. „Zase jsi špicloval za dveřmi, že jo?“
Malý upír našpulil rty.
„No a co,“ odfrkl.
„Raději nic!“ vyprskl James, ale hned vzápětí ztišil hlas, když na něj zase štěkla zpátky ozvěna. „Je to tu děsivý… Pojď pryč!“
„Cha! James je strašpytel, strašpytel!“ zašklebil se na něj.
Starší chlapec se uraženě nafouknul: „Já se nebojím!“
„Tak mi pomoz najít celu, ve které byla moje máma!“ snažil se hbitě využít takového prohlášení.
„Proč tě něco takového zajímá?“ nechápal James.
Nico se od něj odvrátil a znovu se zadíval dál do ponuré chodby.
„Zachránil ji odtud můj táta… Přišel pro ni.“
James nakrčil obočí: „Tak to počkat… Byl to můj táta, kdo tvoji mámu zachránil, to nevíš?“
Nico se okamžitě naježil a hrdě zvedl úzkou bradu: „Chceš říct, že moje máma lže?!“
„Ne, jen říkám, že ji zachránil můj táta!“
Baterka zablikala po zdech, jak s ní James umanutě zatřásl. Dětské hlasy duněly temnou chodbou, až uši zaléhaly, ale kluci si toho nevšímali.
„To není pravda!“ vyjel na něj Nico a jeho dvoubarevné oči byly najednou studené jako led. Ale James ten pohled znal a nedal se zastrašit.
„Je!“
„Není!“
„Ale je!“
„Vrrr…“
„Ty tvoje upíří obličeje na mě už nefungujou, abys věděl!“
„To se ještě uvidí!“
„Snad si nemyslíš, že se tě…“ James nedořekl.
Zarazil se v půli věty a další slova mu téměř zaskočila v krku, když si všiml, že za zády jeho kamaráda někdo stojí. V malém světle baterky provinile zvedl zrak k vysoké bledé ženě v černém, která je pozorovala s rukama založenýma na hrudi.
Nico se na místě prudce obrátil ke své matce.
„Mami…“ po původním vzteku nebylo v jeho hlase ani stopy, a provinile se krčil.
„Zachránili mě oba dva,“ pronesla vážná čarodějka. „Takže máte oba pravdu.“
Jeho občas nesnesitelný upíří kamarád jen zamrkal.
„Opravdu?“ ujišťoval se.
Látka dlouhého kabátu zašustěla, když si Nicova máma dřepla, aby měla oči na stejné úrovni jako její syn.
„Nikdy jsem ti nelhala, Nico, a nehodlám s tím teď začínat,“ řekla tiše. „Ale od tebe očekávám, že když něco řeknu, tak to platí. Nechci, abys sem chodil.“
Nico celý schlípl a sklopil hlavu: „Promiň, mami.“
Přísný výraz upírky se zmírnil a na rtech se objevil lehký úsměv. James jako pokaždé v těch vzácných okamžicích fascinovaně hleděl na to, jak se obličej tety Angely změnil, jak zkrásněla. Viděl ji takhle jen párkrát a vždycky to bylo v přítomnosti Nica.
„V pořádku. Tak pojď,“ narovnala se a natáhla k němu ruku. „Tohle je špatné místo na hraní…“
Nico se chytil matky tak rychle, že jeho pohyb James skoro nepostřehnul.
Aby se zase nepředváděl s těma svýma upírskýma výhodama, brblal v duchu.
„Jamesi.“
Trhl sebou, když ho teta oslovila, v předtuše výčitek, že mladšího zase neuhlídal, ale ona se na něj usmívala. Vypadala opravdu moc hezky, když se tvářila takhle.
„Ty pojď taky nahoru, ještě jsi nevečeřel. Tvůj táta bude určitě brzo tady i s jídlem.“
Kývl a poslušně je následoval, vděčný za jasné světlo z její hůlky, kterým mu ohleduplně svítila na cestu tím děsivým místem.
*
Cathy zběžným pohledem kontrolovala obsah nesmírně ošoupané plátěné tašky, v jejíchž útrobách se díky jednoduchému kouzlu ukrývaly týdenní zásoby jídla pro čtyři lidi a přemítala, jestli na něco nezapomněli.
Z běžného průmyslu, zemědělství a obchodu toho v Anglii moc nezbylo. Bylo čím dál těžší sehnat i obyčejné brambory. Z přemítání o tom, co by z toho mála, co se jim podařilo najít, měla udělat k večeři, ji však neustále vytrhávalo vzteklé prskání, které střídalo angličtinu s nějakým hrdelním jazykem. V obou případech byl však význam slov víc než srozumitelný.
„Snažíte se zbytečně, vy sráči!“ chrčelo to z hrdla jistého týpka, který by mohl být kdysi hezoun, nebýt příliš dlouhého nosu. „Všechny vás… Všechny si vás najdem! Budete řvát bolestí a…“ do toho okamžiku ještě nahrbeně stál, ale další větu už nedokončil a složil se na dlažbu uprostřed rudě zářícího pentagramu. „Měli jste utéct, dokud… Aaaargh!“
„Nemohl by sis s tím trochu pohnout, Harry?“ zvedla hlavu od nákupu. „Je otravný.“
Oslovený černovlasý muž v dlouhém kabátu po ní sekl nakvašeným pohledem, ale nepřestával mumlat latinskou litanii, jejíž pomocí tahal z chlapova těla zase jeden ohavný černý kouř.
Zabralo ještě další půl minuty bolestného skřeku, než se mu podařilo démona z těla vypudit a ten se doslova vypařil mezerami mezi dlažebními kostkami.
„Pokaždé to zabere víc a víc času,“ brblal Harry, vytřepávajíc si křeč z prstů, zatímco Cathy si dřepla, aby zkontrolovala nehybné tělo. Na krku však žádný tep nenahmatala.
„A téměř vždy při tom hostitel zemře,“ dodala tiše a narovnala se.
„Těžko to bude lepší,“ jeho slova už ani nezněla jako stížnost, spíš jen jako vyčerpané konstatování faktu. „Jediná otázka je, kde je sakra ta hranice, kdy už to nemůže být horší?“
Cathy hmátla do tašky a vytáhla z ní jednu menší, která obsahovala větší polovinu potravin.
„Tahle je vaše,“ podala mu ji.
„Dneska se mnou nejdeš?“ podivil se Harry, strkajíc taštičku do kapsy.
„Ne,“ potřásla chmurně hlavou. „Někdo musí přimět mého drahého bratra, aby zkonzumoval i něco jiného než jen chlast.“
Harry se zachmuřil: „Pořád je na tom tak špatně?“
Cathy si povzdechla: „Hůř… Jeden by řekl, že se po takové době vzpamatuje, ale… On prostě nechce.“
Harry na to neměl co říct. Už to byl víc než rok a půl od smrti Darie, ale co naposledy Alexe viděl, vypadal jako by od té doby uběhl teprve týden. Strašně ho to vzalo, a Harry se tomu vůbec nedivil. Dariu tehdy posedl démon vyšší třídy, dost silný na to, aby ji nátlakem přinutil poničit si tetování proti posednutí, a sám Alex ji zabil, když se pod jeho vlivem pokoušela uškrtit svou malou sestřenici Reginu.
„Vyřiď prosím tě Angele, že dojdu zase zítra,“ dodala světlovláska, která patřila k těm z jejich malé společnosti, na jejichž vnějším vzhledu byly útrapy posledních let nejvíc viditelné.
„Dobře, ale být tebou raději se věnuju bratrovi,“ nadhodil. „Stejně už to jen finalizujeme…“
„Ten poslední test dopadl dobře?“ zeptala se.
Přikývl. Zamrkala a na chvíli se odmlčela, než položila další otázku.
„Už máte nějaký termín?“
„Pokud vím tak ne,“ reagoval Harry poněkud kysele. „Tak nějak pochybuju, že by mi Angela řekla, i kdyby se chystala skákat do minulosti hned zítra.“
*
„Už zase kuřecí vývar?!“
„Už zase kuřecí sirup?!“
„Blééé…“
Hlasité a překvapivě sehrané stížnosti dětských hlasů utnuly dva ostré pohledy dospělých v místnosti, která byla z původní poničené komnaty co nejúsporněji přebudovaná na kuchyň a jídelnu.
James bez dalších řečí ponořil lžíci do řídké polévky, zatímco Nico se jal s výrazem odporu usrkávat z buclatého hrnku plného husté rudé tekutiny, který si přidržoval oběma drobnými dlaněmi.
Až poté co se ujistili, že jejich potomci poslušně konzumují svou pozdní večeři v jednom případě, snídani v druhém, obrátili Angela i Harry pozornost zpět ke svému rozhovoru a ke sklenicím červeného vína, které pro ně bylo takovou vzácností, že jej usrkávali jen po malinkých doušcích, vychutnávaje na jazyku chuť každého zvlášť.
„Jsi si jistá?“ položil Harry tichou otázku, i když vlastně znal předem odpověď.
„Jsem si jistá tím, že už to nedokážeme nijak vylepšit,“ pronesla hnědovláska, v jejíchž očích se před lety usadil a zabydlel tichý žal. „A taky tím, že pokud budeme čekat déle než další dva dny, riskujeme, že Obraceč nezvládne návrat tak daleko dozadu. A všechno by to bylo k ničemu.“
Harry si ztěžka povzdechl a zaměřil se pohledem na drobný přístroj blýskající se ve světle svící, který ležel na stole mezi sklenicemi s vínem. Několik dlouhých vteřin hypnotizoval tu mrňavou věc, jejíž vytvoření jim ukradlo tolik vzácných let.
Byl to Obraceč času a zároveň nebyl. Nakonec se ani moc nepodobal původním obracečům, které mělo k dispozici Ministerstvo kouzel. Dalo by se říct, že se jim podařilo ho vylepšit, ale rozhodně o něm měl své pochyby.
Jeho funkčnost měli ověřenou pečlivě, přes jeho nelibost dělala Angela a občas i Serpens testovací krysy, kdy cestovali zpátky do minulosti a pak zase zpět o několik hodin, dnů, týdnů, nakonec i měsíců. Vždy tam strávili pouze několik minut a hned skákali zpět. Urputně usilovali o to, nic v minulosti neovlivnit. Alespoň zatím ne. Měli hrůzu z rozdělení jejich přítomnosti na několik alternativních realit. Tyhle hrátky s časem nebyly vůbec hrátky…
Do té chvíle se jim tohle prazvláštní cestování dařilo bez toho, že by narušili kontinuitu času. Vždy se vrátili zpět dopředu o stejnou dobu, jakou strávili v minulosti a nesetkali se tak se svými předchozími já, která už byla pro změnu zase jinde.
První problém nastal, když došlo na pokus vrátit se o rok; to už bylo Jamesovi sedm a Nicovi čtyři. Maličké hodiny to vydržely jen tak tak a při návratu Angely do budoucnosti narazila sama na sebe, jak se do minulosti teprve chystá. Skoro se to tehdy zvrhlo ve zdvojení její osoby, když ta první nezmizela, jak bylo v plánu. Harryho při té vzpomínce zamrazilo.
Nakonec se jim po mnoha pokusech podařilo sestrojit Obraceč tak, aby ustál větší množství obrátek, aniž by se zničil. Samozřejmě to nejprve zkoušeli na neživých věcech, pak na zvířatech, kdy ho nastavili tak, aby se po nějaké době sám spustil k návratu zpět.
Při předposledním pokusu se dostal Serpens zpět do doby ještě předtím, než Angela porodila. Při dalším se jim však Obraceč nevrátil, a když ho pak asi o den později v jejich přítomnosti našli na k tomu určeném místě, byl na kousíčky. A museli ho začít vyrábět nanovo. Byl tu limit na to, kolik obrátek stroječek ustál a dál prostě vlak nejel. Ani ten Bradavický. A ten limit už byl sakra blízko tomu, aby vůbec stačili něco ovlivnit.
A byl tu samozřejmě jeden velký problém, který Harryho děsil.
Nemohli vědět, co to udělá s jejich realitou, když změní minulost tak radikálně, jak bylo v plánu. Co se stane s nimi? Zdvojí se reality, nebo změní natolik, že se oni sami vypaří někam do ztracena? Nebo se změní svět kolem nich?
Ale pouhá hrozba toho, že se celý jejich pokus o nápravu může zvrhnout v pořádný průser, je nemohla zastavit. Už ne. Ne když se jejich svět změnil v peklo.
Někdy se cítil špatně, že o něčem takovém rozhodují sami a v podstatě si hrají na bohy, ale po tom všem, co pro tenhle jediný pokus riskovali, už nemohli změnit postoj. A byli tu ti, kdo ho ani změnit nehodlali. A měli sakra dobré důvody. I on sám.
Trvalo to celé roky, než se jim podařilo zkonstruovat Obraceč času, který by opravdu fungoval. Léta úsilí a výzkumů. Než našli správný materiál i poměry. Celé dlouhé roky provázené partyzánskou válkou proti Lamideovým démonům. A dalšími ztrátami. I kvůli nim byli ochotni riskovat vše.
Přišli skoro o všechny. Sirius zahynul při útoku na nemocnici, který přišel jen tři týdny po definitivní prohře u Bran. Odmítal opustit budovu a pomáhal při přemisťování pacientů, kteří se nemohli hýbat. Zůstal pod troskami budovy v přízemí. Trvalo pět dní, než našli jeho tělo.
Ginny ležela v kómatu v provizorní nemocnici na západním pobřeží Anglie. Snažili se ji posednout dva démoni najednou, když pomáhala v terénu zachraňovat poslední civilní obyvatelstvo. Harry za ní pravidelně chodil už dva roky, stejně jako její rodiče, kteří odmítli opustit Doupě, ač tím každý den riskovali svoje životy i duše. Charlie tam zůstal jako poslední s nimi. Percy utekl, naposledy od něj slyšeli, že se usadil i se zbytkem Ministerstva kouzel v Itálii.
U Darie to bylo až příliš kruté. Nečekaně silný démon prolomil její tetování, přivodil smrt její tety, téměř i malé Reginy a naprosto to zničilo Alexe.
Lupinovi se s jeho pomocí přestěhovali daleko na sever, kde se ještě dalo nějakým způsobem přežit a při dobrých podmínkách i utéct z ostrovů. Jih byl ztracený. Londýn už byl jen vzpomínkou. Jen málo míst v něm zůstalo nedotčených. A mezi ně patřil i Malfoy Manor, který zabezpečila osobně Angela a pravidelně jej chodila kontrolovat.
Upíři se stáhli do lesů ve Skotsku, jediný, koho vídali pravidelně, byl Serpens, který se ovšem taky dost změnil. Z počátku jim hodně vypomáhal i mladý Rowann. Kendall zůstal s nimi, přestože celý jeho klan Anglii opustil. A zaplatil za to. Catherine mu vděčila za život. Sám se postavil bandě napůl šílených upírů, na které nešťastnou náhodou narazila. Když na místo dorazila Angela se Serpensem, bylo už pozdě. Cathy mu ve slabé chvilce prozradila, co ti dva pak s těmi vrahy provedli a Harry byl vážně rád, že u toho nebyl.
Angela se synem a on sám s Jamesem zůstali na bývalém Hradě temnoty, většinu času strávili v knihovně výzkumy.
Celé roky… Připadal si najednou strašlivě starý.
A když se podíval na Jamese, který s odevzdaným výrazem právě dojedl a kterému bylo před pár měsíci už devět let, uvědomil si, že starý opravdu je. Čas tak neuvěřitelně letěl…
Vrátil se pohledem k Angele, která stejně jako on pozorovala syna, ve tváři ten bolestný výraz, který prozrazoval to, co ji celou dobu drželo nad vodou. Žila a existovala jen a pouze pro dvě věci. Pro syna a pro návrat do minulosti. Pro to, aby vrátila zpět toho, koho milovala a koho nikdy milovat nepřestala.
„Předpokládám, že trváš na svém předchozím stanovisku,“ nadhodil vážně.
„Shodli jsme se přece, že samu sebe přesvědčím nejlépe já, Harry,“ odvětila, aniž spustila pohled ze syna.
„Opravdu to chceš riskovat a brát s sebou Nica?“ zeptal se, i když věděl, že kluci poslouchají. Ostatně se to týkalo i jejich životů.
Zadívaly se na něj ty hluboké a děsivě temné oči.
„Nenechám ho tu, Harry. Neopustím syna,“ odvětila tak pevným hlasem, že jakékoli námitky byly předem zamítnuty. „Nemluvě o tom, že mi to pomůže přesvědčit mě… Tehdy…“
Ne zrovna ochotně přikývl.
„A pokud by se něco pokazilo…“ Angela se na chvíli odmlčela, a podle toho poznal, že ji svírají stejné pochyby jako jeho samého. „Pro nás dva těch šest let nebude znamenat příliš. Pro kohokoli jiného ano.“
„Rozumím i souhlasím, ale stejně se mi to nelíbí,“ odtušil a dopil svou vzácnou dávku příjemně opojné tekutiny.
„Já vím…“ skoro šeptala, když to říkala.
Znovu se na ni podíval a okamžitě poznal, že je zase někde úplně jinde. Hlavu měla nakloněnou k rameni, jako by vnímala někoho, kdo stojí přímo za ní, ačkoli tam nikdo nebyl. Jako by tam stál Malfoy, jako kdysi. Znovu ho zamrazilo, tentokrát až do morku kostí.
Možná měl ještě říct něco dalšího, naléhat na ni, ale byl unavený, příliš unavený na to, aby se po tisící snažil změnit její názor.
„Kdy?“ zeptal se jen stručně.
„Zítra.“
*
Seděla na okraji postele, jednu ruku dlaní dolů položenou na hrudníku malého ale již silného tělíčka, a pozorovala klidnou tvář téměř neznatelně oddechujícího syna.
Ne že by to něco měnilo na temnotě za hradbami, jež se ironií Osudu staly jejich útočištěm, ale podle jejích vnitřních hodin už uběhla přibližně hodina času od svítání. Pro Nica začala noc, James se oproti tomu před chvílí vyhrabal z postele a už byl s otcem na cestě navštívit nevnímající Ginevru na kliniku. Byla ráda, že syn bez problémů usnul. Bylo totiž dost možné, že je to pro něj poslední klidný odpočinek.
Ona spát nemohla. Ne, když už ten večer měla uskutečnit svůj úmysl. Úmysl, jehož realizace jí zabrala mnohem více času, než si původně myslela. Mnohem víc.
Natáhla druhou ruku a něžně shrnula chlapci z čela záplavu světlých vlasů. Několikrát ho už chtěla ostříhat, ale jemu se to líbilo takhle a v některých věcech byl víc umanutý než ona sama. Ani se pod jejím lehkým dotekem nezavrtěl. Spal klidně, hluboce a beze snů.
Celý jeho život usilovala o to, aby se takovému spánku mohl bez problémů oddávat. Přestože Nico znal pravdu a věděl, co se děje venku i co se stalo s jeho otcem a s dalšími členy jejich v podstatě neexistující rodiny. Samozřejmě že mu neprozradila všechny detaily, ty by mu ke klidnému spaní nepomohly. Už bylo dost na tom, jak špatné sny míval v noci James…
Angela se sklonila a políbila hladkou kůži na místě, kterého se předtím dotkly její prsty. Pak se znovu zahleděla na rysy malé tvářičky. Byla na něj nesmírně vázaná a uvědomovala si to. Nico byl to jediné, co ji udrželo naživu a při smyslech po celá ta léta. On byl jejím světlem, díky kterému se necítila tak zoufale sama… Přesto však byla osamělá, poloviční, zlomená. Pořád se tak cítila, i po těch letech.
Syna milovala a udělala by pro něj cokoliv. Včetně vzkříšení jeho otce… Přestože našla smysl života, a Nico jí přinášel radost a dodával sílu bojovat, nikdy se nevzdala Draca. Ta prázdnota vevnitř se nezacelila, i když se nezvětšovala.
Vzadu na krku ji zničehonic zamrazilo a prameny vlasů, které jí dosud spadaly volně podél tváří, se pohnuly, jako by je ovanul něčí dech. Pomalu se narovnala, stáhla ruce ze syna, ale zůstala sedět na posteli.
Další závan, téměř neznatelný, ucítila na rtech. Jako by se k nim přiblížily rty někoho jiného… Pomalu otevřela oči. Pokoj byl kromě ní a syna úplně prázdný. Ztěžka polkla a vstala.
Nicovi vděčila i za to, že nezešílela… A že k tomu neměla daleko, to věděla ze všeho nejlíp Cathy, která byla u toho, když se čtyři týdny po porodu sesypala. Nebýt toho, že jí přinesla a vložila do náručí Nica, který se na ni tehdy poprvé usmál, nevyhrabala by se z toho.
„Draco…“ pronesla přes rty šeptavě, téměř neslyšitelně, ale přece nahlas. A tak už jeho jméno nevyslovila velmi dlouho.
Bylo od ní sobecké, že se chtěla za každou cenu vrátit, jen aby ho zachránila. Ano, chtěla taky zabránit Lamideovi a jeho démonům, aby překazili jejich pokus o zavření Bran, ale to pro ni bylo vedlejší. Její hlavní úmysl byl čistě sobecký a bylo jí to úplně jedno. A nikdo ji kvůli tomu ani nesoudil. Přinejmenším nikdo z těch, kdo zůstali naživu.
***
Nico se nedokázal rozhodnout, jestli se má těšit nebo bát.
Strašně moc si přál poznat otce, o kterém mu máma tolik vyprávěla. Měl rád strejdu Harryho a obdivoval ho, ale to byl Jamesův táta. A on chtěl tak moc i toho svého. Ale zároveň cítil, že to co se chystá máma udělat, je moc nebezpečné. I když pořádně nerozuměl tomu, na co se vlastně chystají. A nějak si s těmi pocity nedokázal poradit.
Každopádně dům Malfoyů – jejich sídlo – se mu moc zamlouvalo, i když na všem uvnitř ležela vrstva prachu a panovala v něm vlezlá zima. Kromě parádně vybaveného společenského salonu, ve kterém si rozdělali oheň.
„Skoro tomu nemůžu uvěřit,“ pronesl strejda Harry, stojící někde za ním. „Po tom všem…“
Jeho máma mlčela.
„A stejně se mi nechce tě pouštět,“ dodal mrzutě.
„Ještě pořád můžu jít já,“ ozvalo se z pohodlného křesla v koutě místnosti, nad kterým se vznášel namodralý obláček ze zapálené cigarety. Nico dřepěl na koberci právě před tím křeslem a fascinovaně kouř sledoval. Pomáhalo mu to zahnat ten ošklivý strach, ze kterého se mu klepaly kolena.
Pan Serpens byl super. Skoro jako strejda Harry. Jenže před strejdou se necítil tak maličký jako před světlovlasým upírem…
Harry se Serpensem víc než souhlasil, ale zelené oči Angely se s překvapivou laskavostí zaměřily na zachmuřeného upíra a ona promluvila dřív, než se vůbec nadechl.
„To už jsme diskutovali, Serpensi. I tak si toho vážím…“
Jen si povzdechl. Tohle prostě Angele nikdo nevymluví. Bylo by divné, kdyby ano. A pravdou bylo, že i když ho svíraly obavy z výsledku tohohle jejich šíleného pokusu, věřil jí, že to zvládne. A to bylo v tu chvíli nejdůležitější. Přistoupil k ní a položil jí ruce na obě ramena.
„Pamatuj na to, co je naše priorita, Angelo,“ pronesl vážně. „Přežití Billa a zavření Bran. Když se tohle nepovede…“
„Já vím,“ přerušila ho tónem, který nepřipouštěl jakékoli další poučování. „Já vím, Harry.“
Ještě chvíli se jí díval do očí, než přikývl a přitáhl si ji k sobě do objetí. Mlčky mu jej opětovala. Beze slov od sebe i odstoupili a k Angele přistoupila nepřirozeně bledá Cathy.
„Hodně štěstí,“ hlesla s vratkým úsměvem a rovněž ji objala. „Omlouvám se za Alexe, ale…“
„Já to chápu,“ přerušila ji upírka, a pak ji zastavila, když se chtěla odtáhnout. „Pokusím se něco udělat i pro Rona,“ pronesla vážně.
Cathy se zachvěla a neřekla nic. Jen jemně pokývla hlavou.
Pak se pozornost Angely zaměřila na posledního přítomného, který už k ní mířil, a na jedné ruce mu při tom seděl Nico.
„Dělej, jak umíš, Feles,“ prohlásil Serpens téměř tak uštěpačným tónem, jako používal kdysi dávno. „Hlavně to nepodělej.“
„Umíš krásně povzbudit,“ zabručel Harry.
„Vždy k službám,“ roztáhl upír rty ve strašidelném úsměvu.
Angela to nijak nekomentovala a jen vztáhla ruce, aby od něj mohla syna převzít.
Nico omotal matce ruce kolem krku, ale pohledem hledal někoho jiného. Jamese. Nikdy to od něj neslyšel nahlas, ale věděl, že mu tohle dobrodružství závidí. Jemu určitě nikdy nedovolí, aby cestoval do minulosti. Našel ho stát těsně za strejdou, ale místo závisti v jeho očích uviděl něco jiného. Smutek…
To ho zarazilo.
Proč smutek? Oni se přece zase vrátí, tak jako se vracela mamka, ne?
Nebo ne…?
Sevřel rty pevně k sobě, aby nebylo vidět, že se mu třesou a víc se k mámě přitiskl.
Strejda Harry odněkud vykouzlil jednoduchou černou krabičku a za dlouhatánský tenký řetěz z ní vytáhl malinké a nesmírně složitě vypadající přesýpací hodiny ze zlata, mědi a ocele. Nicovi se rozzářily oči při pohledu na tu krásnou hračku. Něco takového jim určitě neublíží. Strejda k nim přistoupil a nejprve mámě a pak i jemu obmotal řetízek kolem krku, takže jím byli spojeni. A pak vložil mamce stroječek na rozevřenou dlaň.
„Udělej to ty, Harry,“ řekla máma.
Strejda na ni upřel udiveně zrak.
„Nemůžu se soustředit na ten počet… Udělej to kouzlo ty, prosím,“ hlesla znovu a Nicovi se zdálo, že se její hlas chvěje.
Harry zvolna přikývl. Všichni od nich odstoupili dál, jen strejda zůstal na délku napřažené ruky s hůlkou.
Tak a je to tady, pomyslel si Nico, stále se směsicí vzrušení a strachu.
A najednou byl taky smutný, i když nevěděl proč.
Podíval se ten den už asi posté na obrovské hodinky na svém zápěstí, znovu si to v duchu propočítal, zkontroloval a soustředil se jen na jedno jediné číslo. Padesát šest tisíc sedm set třicet šest. Jejich limit na obrátky byl přibližně jen o padesát více. Víc Obraceč nesnesl, ať dělali, co mohli. Proto už si nemohli dovolit čekat.
Tímhle skokem by se měla Angela s Nicem objevit v únoru roku 2005, den před bitvou s Lamideem. Přímo na Malfoy Manor, kde se právě taky nacházeli. V jediné opravdu nepoškozené budově v okolí několika mil…
Strejda hlasitě pronesl něco strašně složitého a přesýpací hodiny v mámině dlani se rozzářily jako malá hvězda.
Nico zvedl ruku, aby Jamesovi alespoň zamával. Na jeho tváři uviděl překvapení a to bylo poslední, co viděl. Pak se všechno rozplizlo do strašidelných šmouh, takže schoval obličej do matčina krku. V její náruči byl v bezpečí a kolem se mohly honit třeba všechny černé stíny…
Obraceč se roztočil rychlostí přesahující schopnosti i upířího zraku, Harryho uhodil do očí zlatý mihotavý záblesk, zachytil poslední pohyb Nica, jak jim mává na rozloučenou, poslední pohled světle zelených očí a pak… Pak byli oba pryč.
Natáhl se za sebe a podvědomě stiskl Jamesovo útlé rameno.
„Tati?“
Shlédl dolů, do očí svého syna, do očí, které se tolik podobaly jeho matce.
„Oni se nevrátí, že?“ James jen ztěžka zadržoval slzy.
Harry mu chvíli opětoval pohled.
„Budou v pořádku,“ řekl nakonec, jak nejklidněji dokázal. „Co bys řekl tomu, kdybych tě konečně naučil létat na koštěti?“ nadhodil, aniž by nad tím jakkoli přemýšlel.
Cítil na sobě upřené pohledy Serpense i Catherine, ale ignoroval je.
James udiveně zamrkal, ale pak se jeho tvář rozzářila.
„Jasně, tati!“
„Tak jdeme,“ rozhodl Harry okamžitě a vykročil, vedouc syna před sebou.
Už byli sotva metr od dveří, když všichni ztuhli.
Světlo. Najednou se všude objevovala podivná záře a byla stále výraznější. Harry i James se šokovaně otočili, aby stejně jako Serpens a Cathy zůstali zírat směrem k vysokému oknu, kterým do pokoje pronikal ten nezvyklý jas. A byl stále silnější a silnější…
Harry naprosto ztuhl, neschopen pohnout jediným svalem.
„To je krása…“ vydechl fascinovaně James.
Oněmělé Cathy stekly po tvářích dvě slzy.
A Serpens najednou odskočil prudce dozadu a zaplul do stínu za pohovku stojící u vzdálené zdi salonu. Za ním se táhl zápach spáleného masa. I tak trvalo několik dlouhých vteřin, než Harrymu došlo, že to světlo je slunce. Slunce, které neviděli už šest let. Slunce, které…
Ta nádherná záře ho oslepila natolik, že ho začaly pálit oči, ale i tak vykouzlila na jeho tváři úsměv.
A pak už nebylo nic.
*** *** ***
Malfoy Manor, 8. února 2005
Angela už nedokázala dál poslouchat rozhovor jejího otce a Harryho dole v salonu. Ne když zaslechla Jamesovo oslovení ´děda´. Mířila k jejich ložnici s úmyslem zalézt alespoň na půl hodiny do koupelny a pokusit se ze sebe smýt horkou vodou to bolestné vědomí, že ona sama z otce opravdového dědečka nikdy neudělá.
Naprosto nečekaný dotek cizí ruky na ústech ji k smrti vyděsil. Její první myšlenka patřila té děsivé možnosti, že přes všechna zabezpečení se k nim domů znovu dostal nějaký démon. Zděsila se v tu chvíli natolik, že se ani nevzmohla na obranu, když ji někdo stáhl z chodby do nepoužívaného pokoje pro hosty.
Vzpamatovala se, až když ji neznámý pustil a ona uslyšela cvaknout zámek na dveřích a ševelení zvuku odolné bariéry.
Už s hůlkou v ruce se obrátila k vetřelci, na rtech kletbu, která z nich však nikdy nesplynula. Metr od ní totiž stála… Ona sama.
Oči se jí rozšířily, ruka s hůlkou roztřásla.
O něco starší, s jinými vlasy, v nezvyklém oblečení, a se strašidelnýma očima, ale byla to… Angela.
„Kdo sakra jsi?!“
Svůj hlas sice našla, ale skřípal jako nehty po tabuli, když promluvila.
„Myslím, že je to dost zjevné i bez toho, abys to ode mne potřebovala slyšet,“ odvětila druhá Angela, držíc svou hůlku sice v ruce, ale skloněnou k podlaze.
To přece nebylo možné… Nedokázala pořádně vstřebat to, co viděla. Nechápala to a nevěděla, co dělat.
„Kdo jsi?“ opakovala tedy znovu.
„Chápu, že mi nevěříš. Taky bych nevěřila. Ale jsem ty,“ řekla Ta druhá.
Rozhostilo se dlouhé ticho, během kterého se ani jedna z nich nepohnula.
Angela byla sice úplně konsternovaná a zmatená, ale jednu věc věděla naprosto jistě. Víc než přítomnost Té druhé osoby, ji vystrašilo to, co viděla v jejích očích. Bylo tam něco, co… Co nikdy nechtěla poznat.
„Musíš mě vyslechnout, Angelo,“ promluvila znovu její dvojnice. „A nikdo o tom nesmí vědět. Tenhle pokoj jsem zabezpečila, takže…“
Angela zacouvala o několik kroků dozadu, až narazila na zeď. Nevěděla proč, ale cítila, že to není žádný podfuk, žádná falešná Angela. Tohle byla ona sama. A z nějakého důvodu ji to vyděsilo k smrti.
„Hlavně se zkus prosím tě uklidnit,“ pronesla Ta druhá naléhavě, když viděla její reakci.
„Jak…? Proč…?“ dostala z hrdla skřípavě.
Druhá Angela si pomalu sáhla na krk, tak aby viděla, že nechce dělat nic zákeřného a vytáhla zpod bundy dlouhý řetízek, na jejímž konci se houpal sice drobný, zato nesmírně složitý přívěšek. Angela jen ztěžka polkla, když rozpoznala Obraceč času. Nic jiného to být nemohlo.
Rozklepala se jí kolena.
„Ne… To… To přece není možné,“ pořád to nějak nedokázala vstřebat.
Ta druhá se pořád dívala na ni, když znovu otevřela ústa, ale tentokrát nepromluvila k ní.
„Nico,“ pronesla tiše. „Pojď sem, prosím.“
Angela měla pocit, že se jí zastavilo srdce, když zpoza poctivě ustlané postele vykoukl asi pěti nebo šestiletý klučina se světle blond vlasy. A jeho oči… Jedno měl bouřkově šedé a druhé světle zelené.
Šokovaně se dívala na to, jak malý upírek přeběhl k Té druhé a přimknul se k její noze, upírajíc na ni zvídavý pohled.
„Tohle je můj…“ začala druhá Angela a zarazila se. „Vlastně náš syn. Náš a Dracův.“
Angela nedokázala spustit z chlapce pohled. Ty oči… Merline, ty oči. Jedno bylo její, a jedno Dracovo. To se nedalo popřít.
Kolena se pod ní podlomila a ona se svezla podél zdi na podlahu. Druhá Angela něžně položila ruku na temeno chlapcovy hlavy.
„Teď už mi věříš,“ konstatovala.
Angela dokázala promluvit až na druhý pokus a stejně nevyslovila celou otázku: „Ze kterého… Ze kterého…“
„Dva tisíce jedenáct,“ zněla odpověď.
Angela vytřeštila oči: „Ale… Jak?!“
„To je na dlouhé povídání, které nechceš slyšet. Musíš si však vyslechnout něco jiného.“
Angela se konečně více méně vzpamatovala a vyhrabala se zpátky na nohy.
„Mami? Ta paní je opravdu jako ty!“ ozvalo se šeptem.
„Já vím, Nico. Jsem to já,“ odpověděla mu matka měkce.
Angela měla pocit, že nikdy nedokáže najít slova, kterými by popsala, co právě cítí. Ten klučina ji fascinoval. Takže nakonec otěhotněla podruhé? Měli s Dracem syna? Pod záplavou emocí se doslova potápěla, neschopna čehokoliv, takže znovu promluvila Ta druhá.
„Posadíme se na chvíli?“ navrhla jemně.
*
Angela si už několik minut připadala jako ve snu. Ale v jejím snu by určitě nemohl být ten malý zvídavý kluk se zvláštníma očima, kterého viděla poprvé v životě. A do snu nepatřila ani slova, která plynula z úst Té druhé. Nebo by spíš měla říct – Té první?
„Musíš udělat hlavně jedno – pomáhej, jak můžeš, jen nechoď přímo na to náměstí,“ končila svou promluvu Ta druhá.
„Ale ta vidina!“ namítla vyděšeně. „Draco…“
„Když neuděláš, co ti řeknu, všechno to utrpení a oběti budou naprosto k ničemu,“ pronesla Angela rázně. „A Draca taky nezachráníš.“
„Co se v budoucnosti stalo?“ zeptala se přiškrceně.
Ona potřásla sklesle hlavou: „Nemůžu ti říct všechno…“
„To je mi jedno!“ vyhrkla prudce. „Řekni mi, kdo při tom boji umřel!“
„Nemůžu!“
Malý Nico se na klíně matky zavrtěl a upírka okamžitě ztišila hlas.
„Nemůžu jenom já sama rozhodovat o tom, kdo zemře a kdo ne. Neptej se mě na to, Angelo. Mám strach,“ hlesla. „Strach, že když ti povím, kdo při tom pokusu zemřel a ty ho zachráníš, zemře někdo jiný. Shodli jsme se s Harrym na tom, co jsem ti řekla. Nesmíš se zúčastnit té bitvy. Draco mě chránil a Bill kvůli tomu zemřel. Nebyl tam nikdo, kdo by dokončil kouzlo a Brány zavřel. Dařilo se to, Lamideus slábnul, ale protože Dracovi záleželo nejvíc na mně, všechno se to… pokazilo.“
„Co se s ním stalo?“ ptala se dál se staženým hrdlem.
První Angela mlčela.
„Zemřel?“
I další mlčení pro ni bylo dostatečnou odpovědí. Stačil jí nesmírně bolestný výraz v jejích očích. Tak bolestný, že vypadaly jako propasti.
Klučina se světlounkými vlasy zatahal matku za rukáv, a vzhlížel k ní s tak ustaraným výrazem, až Angele zatrnulo. Na takový výraz byl příliš malý.
„Řekni mi alespoň něco… Prosím,“ vydechla prosebně.
První Angela váhala, bojovala sama se sebou a opravdu se bála. Ach, Merline, jak ta bitva musela skončit?
„Dejte si pozor na útok shora,“ řekla nakonec ztěžka. „Budou to bývalí Lovci, posedlí. Šest, možná i víc. Dejte si na ně pozor. Všichni,“ zdůraznila vážně.
Vděčně přikývla.
„A pamatuj, nikomu o mně nesmíš říct. Nikomu. Popravdě ani netuším, co se může stát, když se průběh té bitvy změní.“
„Co se stane s tebou? A s Nicem?“ nepoznávala vlastní hlas, jak byl slabý a otřesený.
„Nevím,“ zavrtěla hlavou Ta první a jemně prohrábla synkovi vlasy na temeni. „Každopádně nám nezbylo nic jiného než to risknout,“ řekla už pevněji a zadívala se jí přímo do očí. „Tohle už je naše poslední naděje, Angelo. Nepromrhej ji.“
*
Ležel na boku, částečně přikrytý tenkou pokrývkou s motivem draka, kterou kdysi dávno nechala na zakázku vyrobit jeho matka, a každou buňkou svého těla se soustředil na hřejivou přítomnost další osoby vedle něj. Odpočívala rovněž na boku, zády k němu a její vlasy ho šimraly pod bradou. Vnímal ji svou nahou kůží, cítil její specifickou vůni, která ji obklopovala pokaždé, když se spolu milovali, slyšel její zpomalující se tep a jemný dech.
Byla nenahraditelnou součástí jeho samotného. Něčím, čeho nikdy nemohl mít dost, čeho se nikdy nemohl nabažit. Věděl, že pro ni udělá cokoliv, ať ho to bude stát, co chce.
Nechtěl v tu chvíli myslet na nic jiného než na to, že je hned vedle něj. S ním a v něm. Nechtěl, aby jeho myšlenky utekly dál, k zítřejšímu dni. Ke dni, ve kterém podvědomě cítil svůj konec. Tohle bylo nejspíš naposledy, co mohl Angelu objímat a cítit pod prsty citlivou kůži na jejím pravém zápěstí…
Ale ten stín na okraji jeho mysli pořád byl a tentokrát se nedal zahnat. A nejen on s tím měl potíže. Nejistotu a obavy cítil i z ní.
„Draco?“
Jeho prsty hladící ji po kůži se zastavily při zvuku toho hlasu. Přitáhl si ji těsněji k sobě a zabořil nos do jejích vlasů.
„Ano? Co je?“
„Zítra zůstanu na našem středisku první pomoci s Ginevrou a Dariou,“ pronesla zvolna.
To ho naprosto překvapilo. Nadzdvihl se na lokti a podíval se jí do tváře. Upírala pohled někam do prázdna.
„To myslíš vážně?“ vydechl.
„Jo…“
„Proč?“ nechápal tu náhlou změnu.
Stočila se a obrátila čelem k němu.
„Kvůli tobě,“ hlesla.
A dřív než jí stačil položit další otázku, nadzdvihla se, aby ho mohla políbit.
„Ty budeš mít jediný úkol,“ řekla pak a dívala se na něj s takovou naléhavostí, která ho přiměla mlčet a jen přikývnout. „Chraň Billa a zůstaň přitom naživu.“
***
Zůstat stát na střeše jedné z budov obklopujících Picadilly a nic nedělat, když pod sebou viděla to, co viděla, byla jedna z nejtěžších věcí, které kdy musela udělat. Dívat se na to, jak všichni zoufale bojují a jak se jim to nedaří. Nemíchat se do dění na náměstí, když věděla, jak to celé skončilo prve.
Ale jestli měla mít celá tahle její výprava do minulosti nějaký smysl, musela jejich předešlá já nechat, ať se to pokusí dokončit. Nemohla je ochránit všechny, nemohla to všechno zastavit sama.
Diskutovali to s Harrym nesčetněkrát. Jakým způsobem ovlivnit minulost, aby Bill dokázal Brány zavřít a zároveň toho nezměnili příliš. Musela věřit, že se jim povedlo najít nejlepší východisko…
„Mamí!“ ozvalo se šeptem. „Táta je dobrej!“
Odtrhla zrak od dění na náměstí a zadívala se na syna, jak zachumlaný v černé bundičce s chlupatou kapucí nakukuje přes střešní zábranu. Snažil se toho vidět co nejvíc, až bylo s podivem, že ještě nepřepadl přes okraj.
Byli sice oba schovaní za léty vylepšenými zastíracími kouzly a nikdo je nemohl slyšet ani vidět, dokonce ani hrstka Vznešených, kteří se tyčili jen o dvě střechy dál a čekali na smrt, ale proč riskovat?
„Pojď sem, Nico,“ vyzvala ho.
„Ale odtamtud neuvidím!“ protestoval synek polohlasem.
Téměř neznatelně si povzdechla. Dole pod nimi se budou brzy dít věci, které v žádném případě nechtěla, aby kdy viděl.
„Vezmu tě na ruce, pojď ke mně,“ opakovala s něhou, kterou od ní slyšel málokdo.
„Tak jo…“ vzdal to Nico a sesunul se z římsy.
I ji samotnou to strašně táhlo tam dolů, k Nicovu otci.
Když předtím Draca vycítila na Malfoy Manor, ten pocit, že se k němu nemůže ani přiblížit ji trhal na kusy. Ale jinak to nešlo. Nemohla za ním, podvědomě věděla, že by tím veškerou jejich snahu v posledních letech zadupala do země. A tak stála tam nahoře se synem v náruči a veškerou energii vydávala na to, aby zůstala na místě.
*
Pořád ji to táhlo ven, na náměstí, k Dracovi, aby na něj viděla, aby ho mohla bránit, kdyby… Angela potřásla hlavou, jak se snažila soustředit. Vědomí toho, co se děje venku, bylo k nevydržení. Zvlášť když viděla, v jakém stavu jim nosí bystrozory, kteří už nebyli schopni boje. Proto se vší silou soustředila na pomoc léčitelkám a léčení ran. Ale ani to nepomáhalo, pořád něco kradlo její pozornost…
Když už jí potřetí spadly na zem dezinfekční obvazy napuštěné hojivými lektvary, někdo ji popadl za předloktí a odtáhl stranou k oknu, za kterým duněly rány a svištěly kletby.
Zadívala se na rusé vlasy padající kolem rozpálených tváří a opětovala pohled pracně se ovládající Ginevry.
„Buď nám opravdu prospěšná, nebo vypadni!“ vyjela na ni tak nevrle, až ji to konečně probralo.
Vážně přikývla: „Omlouvám se…“
Ginny ztěžka vydechla: „Na to se teď vykašli. Máme jinou práci…“
*
Posedlí Lovci se snesli na náměstí ozářené modrým světlem stejně jako prve. Smrtonosné stíny čekající v záloze. Jenže tentokrát na ně byli připraveni. Její mladší já všechny upozornilo na možné nebezpečí poctivě.
Ona sama přitiskla Nica těsněji k sobě a napjatě těkala očima od jednoho souboje k druhému. Serpens s Corvus sehraně natlačili jednoho Lovce do kouta, Draco si se svým útočníkem poradil mnohem rychleji, než si vůbec pamatovala a… A… Dech jí na moment uvízl v hrdle.
Lionel s Kendallem se kryli dobře, bránili se zády k sobě, ale Lovci na ně byli tři. Nemohla přece dopustit, aby to dopadlo ještě hůř než prve. Ani jeden z nich si to nezasloužil. Dodnes měla v živé paměti zničeného Kendalla a jeho výraz bolestné úlevy, když mu došlo, že konečně může odejít za láskou svého života…
Angela už měla svou hůlku v ruce, odhodlaná pomoct alespoň jim, když koutkem oka zachytila podezřelý pohyb na střeše o něco nižší než u budovy, na které stála ona. Zaostřila zrak a pak je uviděla.
Dva další šmejdy s kušemi ´ozdobenými´ stříbrnými hroty. A právě zaměřovali…
Tak to tedy ne…
„Nico, zavři oči,“ přikázala synovi.
„Próóč?“ ozval se protest.
„Dělej, co říkám,“ procedila tak rázně, že Nico okamžitě schoval tvář na její hrudi.
Pak už neváhala. Objevila se za zády obou Lovců tak rychle, až ji vlastní rychlost překvapila. Nestačili se ani otočit, když na oba snesla kletbu…
*
Nemohla nic dělat. Dřív než vůbec vztáhla hůlku, mladý bystrozor vydechl naposled. S nehybným výrazem mu přejela rukou přes obličej a zavřela oční víčka. Příliš mnoho smrti…
Venku to pořád dunělo, někdo křičel, a barevné odlesky z náměstí jim vykreslovaly po zdech strašidelné obrazce.
„Feles!“ zoufalé zvolání ji přimělo okamžitě vyskočit od provizorního lehátka na nohy.
Ve dveřích ošetřovny stál Kendall, krvácející a k smrti vyděšený, ale nebyl to on, kdo potřeboval pomoc. V náruči držel Lionela, který vypadal víc mrtvý než nemrtvý. Stála u něj dřív, než stačil vyslovit její jméno podruhé.
„Polož ho,“ ukázala na nejbližší prázdnou postel, která se sotva uvolnila.
Roztřeseně poslechl.
„Prosím, zachraň ho!“ vydralo se z hrdla mladého upíra tak zoufale, až se jí z toho sevřelo srdce.
Dotkla se Lionela na čele a okamžitě věděla, že teď si jakékoli nesoustředění nemůže dovolit. Dvakrát se nadechla, zahájila léčitelské kouzlo a ignorovala další úbytek sil, díky kterému se jí rozklepala kolena.
„Co ho zranilo?“ ptala se rychle a už vykreslovala nad tělem druhou sérii znaků.
„Zaútočili na nás posedlí Lovci… Bylo jich moc! Dýka… Postavil se… přede mne. Chránil mě,“ doloval ze sebe Kendall, bledý jako smrt.
„Ty jsi v pořádku? Bill už tě nepotřeboval?“
„Nee, má moji… krev. Nic mi… není,“ Kendall skoro koktal a roztřeseně svíral Lionelovu ruku. „Hlavně…“
„Já vím,“ ujistila ho.
Zpěvavé tóny jejího zaklínání naplnily místnost a alespoň na chvíli přehlušily zvuky bolesti, krve a nářku.
*
V Alexovi by se krve nedořezal, když si všiml, že už mu Daria nekryje záda a místo toho leží ve sněhu. Srdce se mu znovu rozeběhlo až v okamžiku, kdy se ujistil, že se jí jen zvrtla noha a ona upadla.
Spěšně kolem nich vytvořil obranný štít, který je měl uchránit od dalších útoků a pomohl jí zase do stoje.
„Dari…“ vydechl s úlevou. „Vyděsila jsi mě.“
A ona se na něj v té polotmě a odlescích kleteb nádherně usmála. Úplně jako kdysi dávno na jejich prvním oficiálním rande.
„Takhle už jsi mi dlouho neřekl…“
Něco neuvěřitelně příjemného se mu rozlilo po celém těle, až na okamžik zaplašilo tu příšernou zimu, ze které mu drkotaly zuby.
A v tu chvíli si slíbil, že až tohle všechno skončí, tak Dariu vezme někam k moři. Ráda se opalovala, jen k tomu v jejich uplakané zemi neměla moc možností. A na společné dovolené byli jen jednou, pořád jen samá práce a práce a pak se to všechno tak podělalo s těmi Bránami…
Na ten okamžik skoro zapomněl, co se kolem nich děje, ale hned vzápětí zachytil podezřelý pohyb u bílé budovy a přesunul zrak od milovaných očí k sice pomalé a hrbící se, ale stále smrtelně nebezpečné postavě, která právě jejich směrem vztáhla dlaň s roztaženými prsty.
Lamideus se ušklíbl a ačkoli Alex nechápal čemu, vycítil to.
Reagoval tak rychle jako snad nikdy v životě a strhl Dariu s sebou k zemi. Přesto to však nebylo rychlé dost…
*
Něco hluboko v ní se odmítalo vzdát. Odmítala věřit tomu, že její pán a stvořitel je nadobro pryč. I přesto že před jejíma očima zabil její… Kamarádku.
A když pak viděla, že Lamideus jen ztuhle stojí, neschopen vyslat smrtící vlnu znovu, dál až k čaroději, který právě jako v transu opakoval latinskou litanii, a v obličeji uviděla ten výraz překvapení ne-li šoku, její naděje ještě vzrostly.
Maileen přistoupila ještě blíž. Zadíval se na ni těma temnýma očima, ale bylo v nich i něco víc. Víc známého.
Měl v úmyslu ji zabít, věděla to, ale neudělal to.
Nemohl, nedokázal to? A ona se ho dotkla.
„Můj pane…“ hlesla a sevřela jeho studenou dlaň. „Můj…“
Hlesla, ale už nikdy nedořekla.
Na náměstí se v tu chvíli snesl hurikán přesycený magií.
*
Skoro tomu nedokázala uvěřit, když se kruh zaklínačských znaků rozzářil tak jasně, až osvětlil i jejich střechu. Jako by odnikud se k Bránám začaly stahovat vzdušné proudy a kvílely mezi ulicemi, ačkoli nahoře nad nimi byl úplný klid.
Ale bylo to tak. Bill to dokázal. Brány se zavíraly a vtahovaly do sebe, co předtím vypustily ven.
„Mami?“
Zaslechla v hlasu syna strach a okamžitě obrátila svou pozornost k němu.
„Moje ruce,“ hlesl Nico.
Angela se pořádně podívala na ručky, které natahoval před sebe. Průhledněly. Krve by se v ní v tu chvíli nedořezal.
Dobrotivý Merline…
V tu chvíli Obraceč visící na jejím krku praskl.
*
Větrná smršť netrvala déle než pět minut, ale jako by to byly hodiny. Jakmile pominula, stačila jim jen chvíle na to, aby zjistili, že nejen ti, co byli napojeni na Billovo zaklínání, ale i všichni ostatní, nejsou schopni čarovat. Týkalo se to všech, i zdravotníků, kteří se k nim přemístili, aby pomohli odnést poslední raněné. Bylo to, jako by nikde kolem nich nezbyla žádná magie. Jako by něco bránilo tomu, aby dokázali svoji přirozenou schopnost využít.
Předpokládali sice, že jejich magie se časem obnoví a vrátí do normálu, ale nikdo si nemyslel, že by se tímhle způsobem mohlo dát dohromady i nejbližší okolí Piccadilly Circus.
Ale Angele to bylo v tu chvíli úplně jedno. Ujistila se, že je Lionelův stav stabilní a při první příležitosti nechala oba upíry i objímací se Ginevru a Harryho na ošetřovně a vyřítila se na poničenou ulici. Pak se hnala přes trosky budov a ležící těla tak rychle, jak jen v tu chvíli dokázala a i to jí připadalo neskutečně pomalé.
Piccadilly bylo změněno k nepoznání. Jedině díky stále stojícím kamenným obloukům a výsměšně jásavé ceduli londýnského metra se na něm dokázala jakžtakž vyznat.
Rudé znaky na Bránách už téměř nebyly vidět. Zvolna pohasínaly a mezi oběma stranami oblouků bylo jen prázdno. Dokonce bylo vidět skrz na druhou stranu. Brány se zavřely. Ale ten fakt vnímala jen mimoděk. Panicky se rozhlížela kolem, pátrajíc po jediném…
Jako na první narazila na Arthura, Charlieho a Rona. Seděli uprostřed střepů nějaké výlohy, a opírali se zády o sebe. Angele to nedalo a vrhla se k nim. Arthur byl v bezvědomí, ale žil. Charlie k ní zvedl zrak, ale vypadal úplně mimo, jen se na ni díval a něco mumlal, na hlavě ošklivou ránu.
„Zasraní… démoni…“ zamumlal třetí Weasley a chraptivě se rozkašlal.
„Rone,“ chytila ho za rameno. „Jak jsi na tom?“
„Přežiju to,“ ujistil ji s pokřiveným úsměvem. „Cathy?“
„Je na ošetřovně,“ informovala ho. „Potřebuješ…?“
„Ne. Jen jdi,“ pohybem hlavy na stranu ji poslal dál. „Nevím, co… se s nimi stalo.“
Přikývla, označila je, aby je našli zdravotníci, kteří šli určitě v jejích stopách, a narovnala se, aby hledala dál.
Vyčerpání z léčení raněných a hlavně Lionela, kombinované s neschopností kouzlit ji deprimovaly. Každá hromada sněhu či hluboké díry v dlažbě se najednou jevily jako obrovské překážky, na jejichž překonání musela vynaložit veškerou zbývající energii.
Cítila se tak slabá jako nikdy v životě a strach z toho, co na náměstí najde, jí uzloval vnitřnosti do jedné těžké hroudy. Ale touha najít Draca ji poháněla vpřed a nedovolila jí zastavit se byť jen na jedinou vteřinu.
*
Angela na střeše už byla téměř neviditelná, stejně jako Nico. Ale její slzy i tak stékaly po tvářích a kapaly na zem.
Ron se svému původnímu osudu vyhnul, stejně tak Bill. Děsivé dětičky zmasakroval Serpens, Charlie i Arthur přežili. Nevěděla, jak na tom byli u první pomoci, ale Harryho i Ginevru zahlédla lopotit se přes trosky na okraji náměstí ve stopách jejího mladšího já. Lionela odnesl už předtím Kendall, mohla jen doufat, že včas za ní samotnou…
Ze Vznešených zůstali naživu dva, Třináctého nikde neviděla.
Jenže Margaret… Ani tentokrát nepřežila. Pak Andreas Lestern, na jeho osudu se nejspíš nic nezměnilo.
Maileen a Ater, ti jí mohli být ukradení, hlavně že měli oba nějakým šíleným způsobem podíl na tom, že Lamideus odtáhl tam, odkud přišel.
Ale proč Alex a Daria…?
Nedokázala ty hořké slzy zastavit. Zachránila za tuhle daň alespoň Draca?
Snažila se přistoupit blíž k okraji střechy, ale už se nedokázala pohnout. U Bran nebyl ani on, ani Bill, neviděla je.
Druhá Angela k tomu místu právě spěšně klopýtala. A ona si nechtěla ani domýšlet, kam tak zoufale míří.
Co když… Ani nedokázala domyslet a…
A najednou věděla. Oči se jí šokem rozšířily. Jako by jí to někdo pošeptal do ucha…
Máma brečela, a to bolelo. Bolelo to mnohem víc, než dokázal Nico snést bez toho, aby brečel taky. Ale pak přestala a najednou se začala usmívat. Tak krásně jako ještě nikdy. To poznal i přesto, že ji skoro neviděl.
„Mami?“ hlesl a jeho hlas přitom nebyl víc než dech.
„Neboj se. Všechno bude v pořádku,“ zašeptala máma.
Všechno se kolem nich rozmlžilo a potemnělo.
Ale ten strach zmizel. Ona sama si byla jistá tím, že v budoucnosti už návratu zpět nebylo třeba. Proto se její realita zhroutila a zmizela. Angela ale dál existovala a dostala druhou šanci. Stejně jako jejich syn.
„Jak to víš?“ ptal se Nico v její náruči rozechvěle.
„Vím to…“ ujistila ho.
Byla poslední slova, která na střeše zazněla.
Pak už tam bylo jen prázdno. Matka i syn zmizeli, jako by nikdy ani neexistovali. Stejně jako střípky ze zničeného Obraceče času…
*
Přeletěla očima poničený obrys kašny, které chyběla ta roztomilá socha okřídleného bůžka, zkřivený nápis nad vchodem do metra, zohýbané zábradlí, jako by bylo z vosku, černé díry v jinak stále zářivě bílé budově muzea Ripley´s, dvě nehybná těla pod jeho schody, která patřila Maileen a se vší pravděpodobností Aterovi, vzhledem k napůl bílým a napůl černým vlasům, těkala pohledem od jedné zkroucené hroudy v rudém sněhu ke druhé, až zachytila další dvojici těl, od kterých už oči odtrhnout nedokázala.
S hrdlem sevřeným spěšně obešla strašidelně tmavý vchod do jedné z nejrušnějších stanic londýnského metra a nohy jí podjely v rozbředlé vrstvě vzniklé nějakým kouzlem. Svezla se na kolena a snažila se přimět svou ruku, aby se pohnula.
Alexe poznala okamžitě, ačkoli ležel obličejem dolů, jenže někoho zakrýval vlastním tělem… Podvědomě už věděla, že nemá smysl pátrat po známkách života, které necítily její upírské smysly, ale přesto jí to nedalo a jemně posunula Alexovu paži, kterou zakrýval obličej dívky pod sebou.
Dívala se na bledou kůži zbrázděnou stružkami krve, na zavřená oční víčka s dlouhými řasami, na zcuchané vlasy ozdobené sněhem a ani si neuvědomila, kdy vlastně začala brečet.
Daria byla její kamarádkou už tak dlouho, že si ani nepamatovala, kdy přesně se poznaly. Prošly spolu dětstvím, dospíváním, prvními velkými láskami a přes hádky, neshody a následně i odcizení držely vždycky při sobě. Moc spolu v poslední době nemluvily, ale Angela měla Dariu stále hluboko v srdci a ta představa, že už tu nebude, aby si mohly dát sklenku vína a pořádně si postěžovat na ty chlapy…
Třaslavě se nadechla. Ne představa, krutá realita.
Povolila tlak a nechala Alexovo tělo, aby její přítelkyni zase zakrylo. Snažil se ji bránit.
S beznadějí znovu zvedla hlavu a s očima plnýma slz se zaměřila na ty dvě kamenné věci, které to všechno způsobily. Oba oblouky tam naprosto neškodně stály, nezářily, nevypouštěly žádné démony, nic. Jen kolem nich ležely desítky nehybných nebo vážně zraněných čarodějů a upírů.
Angele chvíli trvalo, než si naplno uvědomila, že bez problémů vidí skrz ně, jako by to opravdu byly jen obyčejné oblouky a než jí došlo, co vidí na druhé straně náměstí za nimi.
Nohy měla jako z rosolu, když se snažila znovu postavit, ale dokázala to a klopýtavě se rozběhla k postavě, která se hrbila nad rezavou hlavou Billa Weasleyho a připevňovala mu na krk provizorní obvaz z roztrhnuté košile.
„Draco…“ zasípala Angela, jak se jí nedostávalo dechu. A pak znovu hlasitěji, zoufaleji. „Draco!“
*
Uslyšel volání svého jména, ale to nebylo důležité. Důležitý byl hlas, který to jméno vyslovil.
Prudce se narovnal od bezvědomého Billa a očima vyhledal hubenou hnědovlásku v děsivě zakrváceném oblečení, která se k němu hnala mezi troskami budov, přes rozbředlý sníh a mrtvá těla. Jak nejrychleji dokázala a s výrazem, který mu sevřel srdce.
Jako ve snách se vyškrábal na nohy, udělal tři kroky, které mu připadaly jako věčnost a konečně, konečně ji sevřel v náruči, když mu doslova padla kolem krku a hlasitě přitom plakala.
Odtáhl se od ní ne proto, že by měl v úmyslu zvětšit vzdálenost mezi nimi, ale proto, aby jí viděl do tváře, aby ji mohl pohladit a políbit… A už nikdy nepustit.
*
Serpens ty dva uviděl, až když se zvedl ze země i s nehybným tělem v rukou. Zadíval se na ně, jak se drží jeden druhého, líbají a snad i oba brečí a bylo to tak…
Původní slovo odumřelo dřív, než se stačilo dostat na cynickou část jeho mysli a objevilo se jiné.
Bylo něco nádherného vidět dvě bytosti natolik propojené jedna s druhou, že působily jako jedna duše. Neschopni existovat jeden bez druhého.
Jeho žal se neumírnil a váha těla jeho milované při tom pohledu jen ztěžkla, ale přesto… Přesto bylo nesmírně uklidňující a příjemné vědět, že něco takového, jako měli, cítili a vyzařovali ti dva, na tomhle světě vůbec existuje.
558 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...