Generace Z: Říjen

Dva týdny utekly jako voda a nastal den utkání mezi Nebelvírem a Zmijozelem. Jestli si vedení školy nebo ministerstvo myslely, že „zrušením“ kolejí sníží či vymýtí rivalitu mezi třemi kolejemi a Zmijozelem, tak se hluboce mýlily. I Averna, která většinou tuto řevnivost nevnímala, si začala všímat nenávistných pohledů a poznámek ostatních studentů.

„Nebelvírští vás rozcupují na kousky a je úplně jedno, že máte Pottera! Náš tým je nadupaný, vlastně všechny koleje vám letos natrhnou prdel, vy smrtijedské zmije!“ Zaslechla čtvrťáka se zlatou kravatou, jak pohrdavě mluví k dvěma zmijozelským třeťákům.

„No tak to se nestane. Potter mladší je nejlepší chytač v Anglii a jeho statistiky mluví jasně. Mluvíme-li o „tvém“ týmu, tak možná střelecky jste na tom lépe, to uznávám, ale váš chytač je průměrný. Což je dost tragická rodinná historie, když je nejstarší syn slavného Harryho Pottera nejhorším chytačem Nebelvíru a možná i současné bradavické školní ligy za posledních patnáct let. Takže si ty hloupé řeči nech pro sebe, protože nikoho inteligentního absolutně nezajímají. A laskavě si zjisti fakta, než příště budeš říkat nesmysly,“ odvětil mu s klidem jeden z dvojice a zívl u toho. Tohle gesto a teoretické znalosti evidentně vyvolaly u atakujícího studenta vlnu vzteku.

„Zavři klapačku, ty zelený cucáku! Možná sis přečetl pár statistik, ale přes hubu ti můžu dát tak jako tak!“ zavrčel a sáhl si do kapsy.

„Hej, co si jako myslíš, že děláš?“ okřikla ho Averna a vydala se rychlým krokem k nim.

„Ty se do toho nemotej!“ sykl na ni varovně rozzuřený lvíček.

„Právě, že budu. Kdo ti dal právo urážet nebo napadat mladší studenty? Já zapomněla, to jste vlastně vy z Nebelvíru. Vy si vždycky musíte dokazovat, jak jste lepší, že? Tohle je to vaše hrdinství. Nejste to vy, kdo rozsévá nenávist?“ řekla s ledovým klidem a podívala se mu do očí, jež měla díky podpatkům ve stejné výšce. Averně to připomnělo scénu z mudlovského filmu o divnolidech, kteří se proháněli po prériích Ameriky.

Připadala si jako pistolník, který na svého soka míří pistolí a pokračovala: „A když nemáte argument, tak se hned uchylujete k agresi. Strč si ten svůj klacek někam, a běž si raději přečíst knihu Jak správně argumentovat.“

„Co se to tu děje?“ ozvalo se jí za zády. Ani se nehnula.

„Tady máte tu vaši toleranci a společně ke světlým zítřkům v praxi,“ zasyčela Averna, když se otáčela na McGonagallovou, „odcházela jsem z knihovny a stala jsem se svědkem, jak tento Nebelvířan napadá mladší studenty.“ McGonagallová se podívala na čtvrťáka, který v rychlosti schovával hůlku.

„Pane McGregore, můžete podat vysvětlení?“

„No já… totiž…,“ zakoktal se oslovený.

„Paní ředitelko, určitě se jedná o nedorozumění. Přece dnes je ten velký zápas, a jsou to kluci. Vždycky nevědomky překračují hranici, když jsou u sportovního tématu. Už se to nebude opakovat.“ Averna v duchu zavrčela. Ta tu chyběla.

„Ručíte mi, slečno Weasleyová, že se to nebude opakovat. Jinak nemohu jinak, než uložit školní trest a odebrat body.“

„Samozřejmě, paní ředitelko.“ Averně se z toho podlézavého tónu chtělo zvracet.

„Výborně, a teď se rozejděte. Nejlépe rovnou na stadion, podpořit své spolužáky v čestné hře.“

McGonagallová zmizela stejně tiše, jako se objevila. Averna čekala, až oba zmijozelští opoustí chodbu.

„Kingswoodová, stále se pleteš tam, kam nemáš.“

„A ty tam, kde NA TO nemáš,“ odvětila jí oslovená.

„Nechápu, co na tobě James vidí. Pche, prý zmijozelská princezna… To určitě, seš jenom obyčejná lůza z děcáku.“

„Ach, tebe zlobí, že jsi zase na druhé koleji? Že tě opět porazí lůza z děcáku, a ty přijdeš o svého dalšího bratrance? Ou… To mě tak mrzí,“ poznamenala Averna nevzrušeně a nechala zuřící Weasleyovou stát uprostřed chodby.

Zachumlala se do světle hnědého kabátu s kapucí a urovnala si čepici na hlavě. Z popichování „slečny nedokonalé“ měla vždycky velkou radost. I když věta o Jamesově přízni jí trochu udělala čáru přes rozpočet. Už jenom existence myšlenky, že Weasleyová ví o románku mezi ní a Jamesem, byla nežádoucí. Ale pro tentokrát to hodila za hlavu, stejně jako to, že se zasekla při sběru informací pro esej. Rozhodla se, že dnešek a zítřek věnuje jen svým přátelům.

Sychravé počasí nemělo žádný vliv na návštěvnost utkání. Na stadionu to vířilo červenými a zelenými barvami, vlajkami a ručně dělanými transparenty. Jejich tvůrci byli vážně vynalézaví. Averně se hlavně líbil ten: „Miluju tě, Pottere! Je jedno, z jaké jsi koleje. Oba jste kus!“.

Pár let zpátky dovolila ředitelka, aby se zápasů mohli zúčastnit rodiče, a někteří toho řádně využívali. Dokonce se začaly organizovat i dny s rodiči. Proto kolem ní nadšeně prošli Potterovi společně s Weasleyovými. Averně to přišlo kontraproduktivní, protože půlka mladších studentů si začíná zvykat na odloučení, a tohle jim moc k osamostatnění nepřidá. Nebo prostě jenom záviděla, protože Daphné nepřijela ani jednou. Zatřásla hlavou, aby se zbavila dotěrných myšlenek, a zabočila k hřišti, kde čekali hráči. Albuse poznala okamžitě, stál stranou od všech a netrpělivě klepal nohou. Tohle dělal vždy, když byl nedočkavý. Jakmile šlo o famfrpál, všechno šlo stranou, dokonce i dívky.

„Podívej se kočičko, teď mám důležitý zápas sezóny. Absolutně mě nezajímá, jestli máš narozeniny, svátek nebo cokoliv jinýho. Takže mi tady přestaň tropit scény a dej si zpátečku. Já nejsem tvůj majetek, tímhle to ukončuju.“ Albus stál naproti útlé tmavovlásce, která se ho na začátku rozhovoru snažila přesvědčit, že by měl být s ní, a ne s koštětem. Se Scorpiusem sledovali oblíbenou scénu z nekonečného seriálu „Rozcházím se s tebou“. Pro oba to byla náramná podívaná, obvykle spojená s pojídáním popcornu.

„Už jsem myslel, že tě budu muset z knihovny vytáhnout násilím.“

„Ale prosím tě, copak jsem někdy vynechala tvůj zápas? Máš tu papáho a mutr.“

„Já vím, přijeli uklidnit Jamese, prý přijel reprezentační trenér, aby si obhlídl nové talenty. Akorát nevím, co tak šílí, protože jeho hráčské schopnosti jsou dost průměrné,“ Albus si vesele odfrkl a podíval se Averně do očí.

Ta se na něj usmála a sundala si medailon: „Pro štěstí,“ a připnula ho na krk jemu. Albus ji objal a políbil do vlasů.

„Hej Pottere, snaž se. Dal jsem chladit tvoji oblíbenou značku!“ poplácal ho Scorpius po zádech, „navíc jsem si na tebe vsadil, takže mi vydělej nějaký love. Na co tě jinak mám?“

Averna ještě políbila Albuse na tvář a společně s Malfoyem vyrazili ke svým místům.

Potter mladší se za nimi díval s úsměvem na rtech.

„Je sladká, co?“ Albus se okamžitě otočil. Za ním stál James a křivě se usmíval.

„Zavři klapačku, nebo…“

„Ach, chlapci moji, jsem tak ráda, že vás vidím!“ s radostí na ně křičela jejich matka a hnala se s Potterem nejstarším za nimi, „držím vám palce! Nezapomeňte, že jsme jedna rodina. Albusi, měl bys podpořit svého bratra, když je tady ten lovec talentů.“

Potter nejmladší si odfrkl a otřel si koště od kapek: „Musím jít. Díky za slova podpory.“ Na nic nečekal a obrátil se k nim zády.

***

„Je ti zima?“ zeptal se Scorpius a podal jí kelímek s čajem.

„Ani ne, jenom je to zdlouhavé a unavující, když mám kousek od sebe ječící fanynky,“ povzdechla si Averna a protřela si spánky.

„Do pěti minut je po všem. Podívej se na Albuse. Je v módu totálního nasazení.“

Scorpius s ní povzbudivě zatřásl. Po chvíli, která se Averně zdála jako věčnost, se strhla famózní podívaná. Potter versus Potter. Letecké akrobacie se střídaly rychlostí blesku. James se držel Albusovi v patách, což ani jeden nechápal. Najednou se ozvalo písknutí a obrovská vlna jekotu. Potter mladší vítězoslavně držel zlatonku a smál se na celé kolo. Averna a Scorpius se okamžitě hrnuli z hlediště dolů na trávník. Bohužel takový nápad mělo pár lidí před nimi taky, takže všechny blízké východy byly kompletně zablokované. Po pár minutách strkanic a nadávek se konečně prodrali na hranici hřiště. Averna nevěřila svým očím. Oba Potterové stáli naproti sobě, připraveni k ručnímu souboji. Rukavice měli odhozené daleko od sebe a chystali se po sobě skočit. Tedy Albus stoprocentně.

„Odvolej to, nebo ti jednu natáhnu!“ zavrčel nahlas nepříčetný Albus a vrhl se k Jamesovi, který se jen usmíval.

„Co mu ten idiot James řekl? Vždyť on ho zabije!“ zakřičela na Scorpiuse a rychle se rozběhla k dvojici.

„Zlatonku jsi sice chytil ty, ale já jsem zase chytil tvoji zmijozelskou princeznu. Už ji nikdy nebudeš mít tak, jako já. Vždycky budeš ten druhý!“ jakmile to James vypustil z úst, už ji dostal. Albus ho počastoval pravým hákem přímo do nosu. Ozvalo se křupnutí a na zem dopadly první kapky krve.

„Albusi, přestaň!“ Averna ho okamžitě chytila za pravou ruku, „je to nafoukaný blbec. Ten trest ti za to nestojí.“

Albus se klepal vzteky a pozoroval svého staršího bratra, jak si osahává nos. Muselo to strašně bolet, ale James se stále usmíval.

„Averno, vybrala sis špatného Pottera,“ prohodil nakonec, „ale to nevadí, všechny chyby se dají napravit. Vždyť nám spolu bylo tak krásně. Patříme k sobě. Můj bratr ti nikdy nenabídne nic jiného, než seznam holek, se kterýma spal, a oči pro pláč.“

Albus byl jako býk v kleci. Přestával vidět jinak než rudě. Averna se k němu otočila čelem a položila mu dlaň na čelist.

„Vrať se ke mně. Přestaň ho poslouchat. Chce tě jenom vyprovokovat. Teďka se chová víc zmijozelsky než ty.“ Přitáhla si jeho tvář ještě blíž, aby se jí musel podívat do očí. Byl to jen zlomek sekundy a vše se vrátilo zpátky do normálu. Scorpius mezitím přiskočil, aby ho chytil za ramena a nenávistně sledoval Pottera staršího, který vysmrkal krev.

„Čemu jsi nerozuměl, když jsem ti říkala, abys mě nechal na pokoji? Arogance a nadřazenost už evidentně není zmijozelskou doménou. Nějak se nám přehazují charakteristiky. Nezdá se ti?“ otočila se Averna k Jamesovi. „Mezi námi nikdy nic nebylo, to si jenom tvůj chorý mozek něco vymyslel a nechal tě v tom bludu žít,“ pomalu se k němu přibližovala, až mu zabodla prst do hrudníku a oči do očí. „Teďka mě poslouchej, ty nafrněný chlapečku, přestaň si zahrávat se Zmijozelem. Dala jsem ti šanci, ale teď už je konec.“

„Neuděláš mi nic… Broskvičko…“

V ten moment se ozvalo hlasité plesk a Potter svíral svoji tvář v dlani.

„Uvidíme, kdo s koho,“ a se zvednutou hlavou odešla společně s Albusem a Scorpiusem ze hřiště.

„Proč jsi to udělala? Jsem za zbabělce, za kterého všechno řeší někdo jiný!“ křičel Albus jak pominutý.

„Umlátil bys ho k smrti, vzpamatuj se. Tohle se týkalo i mě, tak přestaň být ješitný.“ Albus hodil vztekle boty proti zdi.

„Averna má pravdu. Uklidni se. Kámo, tohle nejsi ty! Jasně, James tě občas vytočí, ale tohle je příliš. Co se to s tebou sakra děje?“

Albus mlčel, díval se na zem a třel si ruce o stehna.

„Podívej se, o mě se nemusíš bát, já se o sebe postarám. A když ne, tak mu oba rozmlátíte hubu. Jo?“ Averna si před něj klekla a chytila ho za ruce.

„Brácho, no tak, ser už na to. Zmijozel vyhrál, tvůj bratr dostal dvojitou nakládačku a byl vystaven veřejnému ponížení. Pojď, dáme si do nosu, můžeme tomu teďka říkat ‚na Pottera‘, a bude nám dobře. Našel jsem jednu opuštěnou místnost. Dej si sprchu, páč smrdíš jako prase, a my na tebe počkáme před šatnama,“ Scorpius na něj mrkl a Averna přikývla. Oba se pak vydali ke dveřím.

***

„Myslím, že ti zítra bude blbě, Averno.“

„No a? Vždyť je neděle. Stejně ten výzkum stojí za hovno. Totálně jsem se zasekla a nemůžu přijít na to, jak z toho ven.“

„Ty na to přijdeš, a ty, Albusi, se přestaň tvářit jako troll. Vyhrál jsi mi pěkný balík, takže pěkně děkuju… a taky jsi zlomil bratrovi nos, za což děkuji dvojnásobně. Nezasloužím si tolik štěstí v jeden den.“

„Hele, ta místnost je skvělá, jak jsi ji našel?“

„Prostě jsem jezdil na téhle chodbě tam a zpátky, a najednou se tu objevily dveře. Zrovna jsem přemýšlel, že by bylo fajn, mít někde nějakou místnost s různýma překážkama a rampou. Zatáhnu za kliku a vejdu do přesně takové místnosti. Prostě paráda! Zkoušel jsem to raději několikrát, jestli se mi to nezdá, a po několika úpravách jsem vymyslel tuhle variantu pro naše dýchánky.“ Averna musela uznat, že Malfoy má skvělý vkus. Čekala by od něj něco ve sportovním až industriálním stylu, ale kombinaci dřeva, kůže a látky opravdu ne. Nábytek měl šedozelené čalounění, stěny byly obložené dřevem a při správném úhlu dopadu světla se vínově leskly. Všemu vévodil krb s otevřeným ohněm, kolem kterého byla rozestavěna křesla. Dokonce v rohu stál gramofon a kulečníkový stůl. Někde určitě byly schované šipky a šachy. Takhle nějak si představovala pánský klub.

„To bude určitě ta místnost, o které jsem slyšel mluvit fotra v jeho příbězích z dob studia. Komnata nejvyšší potřeby, nebo tak nějak. Prej ji ale zničil zložár během bitvy o Bradavice. Hlavní je, že funguje. Přesunul bych sem všechny naše dýchánky.“ Averna přiopile přikývla a Malfoy radostí zatleskal.

„Ale žádnou holku sem nepřitáhneš! Jinak to ztrácí smysl zašívárny.“ Albus zvedl ruce na znamení, že se vzdává.

„Teďka už konec srandy a řekni nám, co se stalo. Proč jsi ho málem zabil?“

„Já… prostě nevím. Začal říkat ty věci o tobě, a já to nevydržel. Promiň, omlouvám se. Musel jsem vypadat jako magor.“

„No, řekněme, že spíš jako totálně vyšinutý jedinec. Ale my tě milujeme,“ poplácala ho po ruce Averna a napila se bílého vína.

„Jdu spát. Cítím, že dojde k nějakým srdíčkovým výlevům, a na to fakt nejsem stavěný. Mějte se.“ Za Scorpiusem zaklaply dveře a nastalo ticho. V krbu praskalo dřevo a oba hleděli do ohně. Averna si ubalila cigaretu a zapálila si.

„On ti řekl ještě něco víc, než jsme slyšeli, že jo?“ Kroužila prstem po sklence a dívala se do plamenů.

„To nestojí za řeč.“

„Evidentně, ano. CO ti přesně řekl?“ nedala se odbýt a stoupla si. Obrátila se k ohni a kouřila. Albus se k odpovědi neměl. Nepřítomně si prohrábl vlasy a promnul oči.

„Spala jsi s ním?“

„Cože?“

„No, ptám se, jestli jsi s ním spala?“ zopakoval jí otázku.

„Proč po mně chceš odpověď, když sám mi neodpovíš… A ne, Pottere, nespala jsem s tvým bratrem.“

„Nechci, aby ti ublížil.“

„Ale on mi neublíží, na to nemá koule, jen hubu plnou otravných keců a vlastnost objevit se všude z ničeho nic a bez hluku… Copak nevidíš, o co mu jde? Snaží se nás rozdělit, aby mě měl pro sebe. Ale vlastně nechápu, proč zrovna já… Mezi námi se nic takového nestalo. Musíš mi věřit.“

„Já vím, že ne. Jen prostě… Nevím proč, ale já nedokážu přejít ty kecy. Představa, že tě zprznil, mě přivádí k nepříčetnosti.“ Stoupl si a přešel ke krbu. Stál kousek od ní. Vdechoval její parfém smíchaný s cigaretovým kouřem, vnímal její křivky, které ho doháněly k šílenství už od jara, a když se k němu otočila a on spatřil její oči plné radosti, které pro něho vždycky měly pochopení, konečně všemu porozuměl. Sobě i svému bratrovi. Jejich chování a reakcím. Oba propadli kouzlu dívky nikoho. Dívky, která si k sobě pustila málokoho, dívky, která by raději vyměnila všechno za možnost být nejlepší.

„Co se stalo v létě?“ přiblížil se k ní na dosah. Zvedl k její tváři dlaň a pohladil ji.

„Prosím…“ Averna povzdechla a odložila sklenici na římsu.

„Nic, co by bylo hodno tvých příhod s dívkami. Nenaléhej na mě. Řeknu vám to oběma, až přijde čas. Teď je důležité, abys věděl, že jsem s tvým bratrem nespala, ani to nehodlám udělat… Dobrou noc. Jsem už příliš opilá a bojím se, že kdybych tady zůstala, stalo by se něco, čeho bychom později oba litovali. Mám tě ráda, Pottere, a děkuji, že bráníš moji čest,“ s tímto rozloučením ho objala a nechala stát na místě.

***

Poslední den v měsíci měla Averna termín odevzdání své rozsáhlé eseje. Čím víc se tento den přibližoval, tím byla zachmuřenější. Ke všemu ještě přibylo příšerné počasí, které jí bralo poslední zbytky optimistické nálady a odhodlání. Déšť, vítr a zima. Trojkombinace posledních čtrnácti dnů.

Bylo pět hodin odpoledne a zase mířila ke svému místu v knihovně. Doufala, že dnes naposledy. Už jí chyběl jen závěr. Myšlenky na konečně volný večer, potažmo neděli, ji motivovaly k rychlejšímu dokončení eseje. Už to bylo nějakou dobu, co s oběma přáteli něco podnikla. Vlastně, když nad tím přemýšlela, tak naposledy to bylo v Komnatě po zápase. Ten čas tak letí! Přišla ke svému místu v knihovně a málem se rozbrečela bezmocí. Téměř dvouměsíční práce byla pryč. Všechno na pracovním stole bylo rozházené, pergameny a knihy se válely halabala po stole i po zemi. Po rychlém ohledání zjistila, že v teoretické části chybí půlka stránek, případy, na kterých chtěla dokazovat zjištěnou teorii, byly přeházené, dokonce na některých byla rozlitá nějaká tekutina. Chtělo se jí řvát, trhat si vlasy, někoho uřknout.

Zhluboka se nadechla a vydechla apodívala se na hodinky: „No, tak to je v hajzlu.“

Chvíli jen tak sledovala déšť, co stékal po okenních tabulkách.

„Fajn, takže sabotáž. Oukej, není problém!“ Mávla hůlkou, aby zabezpečila „místo činu“ a vydala se za knihovnicí.

„Chci seznam studentů, co si během dneška vypůjčili knihy ze sektoru D48 až 50, E1 až E5 a vůbec mě nezajímá, že k tomu nemám právo,“ vychrlila na knihovnici, „jestli mi je nedáte, vezmu si je klidně násilím!“ uzavřela svůj požadavek a podívala se na ni pohledem, který odmítal odpor.

„Slečno Kingswoodová…“

„Někdo mi zničil práci. Takže mě nezajímají nějaké regule o soukromí!“

„Ne, je mi líto, že vám někdo zničil práci, ale upozorňovala jsem vás, že se to může stát.“

„Takže mi je nedáte. Fajn!“ Otočila se na podpatku a vyšla z knihovny.

Přišla k dubovým dveřím a hlasitě na ně zabušila. Když se nic nedělo, zkoušela to znovu a znovu, dokud jí nebolela ruka.

Averno, přemýšlej. Je sobota, půl šesté, tedy blíží se večeře. Kdybys byla učitel, co bys dělala? … Jasně, soukromé komnaty.

Bohužel ani tady nebylo po profesorce Serondové ani vidu, ani slechu. Averna se posadila na zem a nevěděla, co dělat. V hlavě měla prázdno. Potřebovala ten seznam, aby mohla provést výslech a zeptat se, jestli někdo někoho neviděl, popřípadě určit pachatele a exemplárně, po zmijozelsku, ho potrestat.

Co když to byl James nebo Weasleyová? … Ne, to ne, přece to nebude tak prvoplánové. Navíc oni by nic nezničili, jenom by to schovali, a pak mě vydírali… Teda aspoň Potter. Weasleyová by to nezničila vůbec, i když je otravná, tak studium je vždy na prvním místě. Musím najít Serondovou a domluvit se na jiném termínu. Nic jiného se teď nedá dělat. Zvedla se a zamířila do Velké síně.

Ukázala Serondové, co jí zbylo. Ta jí politovala, ale termín odevzdání neposunula, což Averna přijala s velkou nelibostí. Chvíli zkoušela ještě účelové „kňourání“, ale nebylo jí to nic platné. Profesorka byla neústupná.

Musela zapomenout na volné dny, Albuse i Scorpiuse, a zabrat. Serondová jí domluvila výjimku v knihovně a dokonce se mohla vrátit na „kolej“ po večerce.

Štvalo ji, že už několik týdnů neviděla své přátele, s výjimkou společných hodin… Potřebovala je, oba dva. A teď se jejich setkání posune. Těšila se, jak půjdou společně na Albusův trénink, ale místo toho zase seděla, četla a psala. Říjen prostě přestal existovat. Vždycky to mohla ukončit, ale ona byla Averna Kingswoodová, která věci nevzdává, naopak je dotahuje až do úplného konce za každou cenu. Někdy možná i tu nejvyšší.

Bylo 23:34, dvacátého devátého října. Averna dokončila esej. Stihla vše za čtyři dny a byla na to právoplatně pyšná, zítra ráno odevzdá a bude mít klid. S úlevou si dala pergameny do tašky a začala uklízet knihy. Ne, že by chtěla knihovnicí pomoci, ale potřebovala se protáhnout. Tento proces jí zabral asi hodinu, během toho myslela na to, jak se Scorpiusem a Albusem zapijí tohle vítězství. Přehrávala si, jak komnatě budou hrát šipky a panákovat. S úsměvem zavřela dveře knihovny a vydala se ke společné koleji.

0:48 se zhroutila uprostřed chodby, 50 metrů od vstupu do společenské místnosti. Taška s esejí dopadla vedle ní na zem a rozsypala se. Ležela tváří k zemi a z úst jí vytékal pramínek krve.

583 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí