Skip to content

Generace Z: Listopad

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

„Dobré ráno!“
„Jak pro koho… To tišící kouzlo tě musím naučit pořádně. V tom se nedá spát!“ zpražil Malfoy Albuse.
„Averna zase zaspala? Doufám, že se jí podařilo dokončit ten projekt. Až chytnu toho blbečka, co jí všechno zničil, tak ho roztrhnu. Podáš mi vajíčka? Nějak mi vyhládlo…“
„Znovu ti říkám, ANO, slyšel jsem to. Dokonce několikrát!“ zafrflal Malfoy a znovu se začetl do denního tisku. Potter s tajemným úsměvem popadl vajíčka a začal se nevybíravě cpát.
„Ahoj zlato, slyšel jsi včerejší novinky? Mně to teda řekly holky ráno v pokoji…“
„Hm, ne… A má mě to zajímat? Nemám na holčičí drby náladu.“ Albus dál ignoroval holčičí tlachání. Tahle sedmačka byla dobrá v posteli, ale jinak tuctová slepice. Dosáhl svého a dál už její společnost nepotřeboval. Odpoledne si to s ní vyjasní, teď se chce soustředit na jídlo.
„Prý byla celá od krve…“
„Já jsem zase slyšela, že se předávkovala…“
„No, to si nemyslím. Averna Kingswoodová je obyčejná manipulátorka. Je schopná všeho. Prostě si ty žíly podřezala sama a doufala, že jí to zajistí větší popularitu. Chudinka.“
„Cos to řekla?“ Albus přitlačil Rose hůlku na krk, „řekl jsem, milá sestřenice, cos to říkala o Averně?“ Rose se třásly ruce. Nervózně polka. Nána pitomá, zapomněla, že u stolu sedí Albus.
„Si to zjisti sám, co se stalo tvojí princezničce. James ji včera našel před kolejí v tratolišti krve.“ Tlak na krku povolil a Rose si oddechla. Dva páry nohou spěšně vyběhly ze síně.

***

Rozrazili dveře ošetřovny zrovna ve chvíli, kdy madam Pomfreyová zatahovala závěsy. Vedle ní stála ředitelka McGonnagalová se zachmuřeným výrazem.
„Kde je?“ zaburácel Albus přes celou místnost.
„Uklidněte se, pane Pottere, a běžte na hodinu,“ ředitelka se ho snažila usměrnit.
„Nikam nejdeme, dokud se nedozvíme, jak je na tom. Mám na to právo, je to téměř sestřenice. Moje teta je její opatrovnice, takže patří do rodiny. Jako mužský zástupce rodu Malfoyů a potomek Greengrasů mám právo vědět, co se s ní stalo! A upozorňuji, že se nikam nehneme, dokud nedostaneme adekvátní odpověď!“ odsekl ostře Scorpius a narovnal se. Obě na něho překvapeně hleděly.
„Eee… No…,“ Pomfreyová byla nervózní a pokukovala po ředitelce. Minerva stáhla rty do tenké čáry, ale nakonec přikývla.
„Pane Malfoyi, ehm… Slečna Kingswoodová byla otrávena. Dokázala jsem ji částečně stabilizovat a momentálně je v kómatu. Část jedu, který jí ohrožoval nejvíce, jsem z krevního oběhu dokázala odstranit, ale musí se probudit, jinak nemůžu v léčbě pokračovat.“ Albus se sesunul podél zdi a zakryl si ústa dlaněmi.
„Co to bylo za jed? Pošlete ji ke Svatému Mungovi? Už jste informovali moji tetu?“ Albus sledoval Scorpiuse. Byl najednou tak děsivě dospělý.
„Ještě jsme vaši tetu neinformovali. Zatím si nejsem jistá, musím udělat nějaké testy. Momentálně není ve stavu, kdy by mohla převoz přežít, ale poslala jsem její krev na rozbor ke svatému Svatému Mungovi. Jediné, co nám zbývá, je čekat…“ Malfoy přikývl, že rozumí.
„Chci ji vidět a vědět, a jak jí můžu pomoct.“ Poppy se opět otočila na ředitelku.
„Nemůžete jí nijak pomoct. Její organismus bojuje s otravou a potřebuje klid na lůžku. Jak jsem řekla, musím udělat testy. Vypadá to, že krevní oběh je už téměř vyčištěn, ale její tkáně jsou toho ještě plné. Musíme vydržet. Teď prosím odejděte. Vaši tetu budeme okamžitě kontaktovat,“ Pomfreyové už docházela trpělivost. Chápala je, ale už nastal konec diskutování. Oba pochopili, že už nic z lékouzelnice nedostanou. Bez dalších protestů odešli.
„Poppy, dostane se z toho?“ zeptala se McGonagallová hned jak bouchly dveře za mladíky.
„Já nevím, Minervo. Kdyby tu byl Severus, poznal by ten jed okamžitě. Já tápu mezi pěti až deseti druhy. Pokud rychle nedostanu výsledky od Munga, obávám se, že svátek Všech svatých oslaví z druhé strany…“
„Dobře… Informuj mě… Díky.“
„Zatím neděkuj. Poslala jsem ovšem pro odborníka. Možná by nebylo od věci posunout oslavu.“
Minerva souhlasně přikývla a odešla z místnosti. Poppy zkontrolovala dívku ještě jednou, a poté zatáhla závěs úplně.
„Merline, pomáhej!“

***

Díval se na ni. Úplně se v té posteli ztrácela. Poprvé v životě nelitoval toho, že ji sledoval. Měsíc a půl si připadal jako naprostý blázen, ale nemohl si pomoct. Byla tak nádherná. Pokaždé, když si upravovala neposedný pramen vlasů, k ní chtěl přiskočit a dát jí ho za ucho sám. Nedokázal od ní odtrhnout oči, když soustředěně krčila nos. Byla pro něj femme fatale. I když před ním ležela jako porcelánová panenka. Přistoupil k ní a upravil jí pramen. Zlehka se posadil na kraj postele. Před očima mu probíhaly jejich společné letní chvíle. Jak ji při západu slunce líbal. Když na sebe narazili na Příčné ulici, kde měli brigádu. Každý den čekal oddaně před knihkupectvím. Jakmile skončila, ukradl si ji pro sebe. Téměř dva měsíce si připadal jako v ráji. Něvěřil tomu, že je konec. Poslední den mu řekla, že už nemůže dál. Je jí s ním dobře, ale potřebuje se soustředit na školu. Taková blbost. Pral se za jejich vztah, ale nebylo mu to nic platné. Se sbohem na rtech ho nechala sedět na lavičce a on se rozhodl, že neustoupí. Bude bojovat. Co je láska bez boje?
„Averno, probuď se, prosím. Vím, že mi nevěříš, ale já bych ti nikdy neublížil.“ Hladil ji po ruce a sledoval její mělký dech. Jemně vzal její studené prsty a přiložím ke svým ústům.
„Takže ty ho používáš! Měl jsem to tušit, když Averna říkala, že se u ní vždy zjevíš bez varování. To bylo keců, že ti ho otec nechce dát. Dej od ní ruce pryč. Beztak si to byl ty, kdo jí ublížil!“
„V životě bych jí neublížil! Chránil jsem ji.“ James se otočil na běsnícího Albuse, který po něm vztekle hodil neviditělný plášť.
„Vážně? Tak proč tu leží, když jsi ji tak chránil? Dokážu, že jsi jí ten jed podstrčil, jen abys mohl být za hrdinu. Nikdo ti nežere, že jsi ji „náhodou“ našel, když ses vracel z „pochůzky“. Ani hovno, jako primus své povinnosti přehazuješ na Moora. Slyšel jsem vás, jak jste se domlouvali, že vezme ten den hlídku za tebe. Ten plášť přestaneš používat a k Averně se nepřiblížíš! Nechtěj mě nasrat.“ Albus stál naproti Jamesovi a svíral ruce v pěst. Připraven kdykoliv zaútočit na svého bratra.
„Strč si ty výhružné kecy do prdele. A kde jsi byl ty? Pořád se jenom věnuješ koštěti a obrážíš všechny holky, co ti dají. Tak mi prozraď, kde jsi k sakru byl v ten večer, co? Mrdal jsi zase nějakou naivní fanynku! Já tam byl, zachránil jsem ji! Smiř se s tím! Ty máš plánek, já plášť, tak jdi do hajzlu. Nikomu jsem nikdy neslíbil, že ho nebudu používat.“
Byli jak dva kohouti na jednom dvorku. James toho měl plné zuby. Jasně, že to sledování přeháněl, ale nemohl si pomoct. Potřeboval jí být na blízku. Teď, ale zvolil raději ústup. Věděl, že proti pěstím jeho bratra nemá šanci.
„Teď odcházím, ale pamatuj si, že já jsem ten, kdo ji odnesl na ošetřovnu a probudil půlku hradu. Já ji zachránil, nikdo jiný! Takže se jdi vycpat, ty hrdino.“ Nechal ho tam stát. Albus bouchl pěstí do prázdné postele a po chvíli přešel k Averně. Chytil ji za ruku a sklopil hlavu. Nesnášel, když měl jeho bratr pravdu. Všechno pokazil.
„Je mi to tak líto. Odpusť mi. Prober se, prosím… Nevím, co bych bez tebe dělal. Jsi moje světlo, jsi jediná, která ve mně vidí, to nejlepší. Omlouvám se, že jsem tam nebyl…“ Po tváři mu stékala slza.
„Neopouštěj mě,“ zašeptal do ticha.

***

„Jenom ses poflakoval okolo, co?“ prohodila k němu přes rameno během oblékání.
„Ne, slyšel jsem rozhovor mezi Pomfreyovou a McGonagallovou, že tě dneska pustí.“
„Díky, Malfoyi.“ Averna se usmála.
„Nemáš zač,“ odvětil Scorpius a skočil na postel, „Albus stejně říkal, že dorazí až na večeři. Na jak dlouho to vidíš?“ Mladík se uvelebil a podíval se na drahé hodinky na zápěstí.
„Maximálně dvacet minut. Přece jenom pár dní jsem si tady poležela, tak musím vypadat reprezentativně,“ odpověděla mu, aniž by zvedla hlavu od kosmetické taštičky.
„Vždycky tak vypadáš. Jsi téměř jako lady Malfoy. Nepamatuju si, že bys kdy vypadala jinak než ze žurnálu. Myslím, že tě Daphné vychovala skvěle. Jsi skoro Malfoyová, slečna aristokratka. Možná bych ti měl říkat sestřenice.“ Imaginárně sundal z hlavy cilindr.
„Bylo by mi potěšením, bratranče,“ zanotovala z legrace a usmála se na něj během zaplétání francouzského copu.
„Byl vyděšený…“
„Já vím, říkal mi to, když si myslel, že spím.“ Malfoy si povzdechl a podíval se do stropu. Chvíli si hrál se zbylou stuhou, která byla pohozená na polštáři. Averna si líčila oči černou tužkou.
„Ví se už, co to bylo za jed?“ Averna zakroutila hlavou a pokračovala v nanášení rudé rtěnky.
„Jak vypadám? Lascivně? To prý dneska frčí.“ Malfoy se srdečně zasmál a prohlížel si ji. Stála před ním v klasické černé sukni s vysokým pasem, do které měla zastrčenou bílou košili se zelenou vázankou místo kravaty. Přes rameno měla přehozený cop s mašlí a špulila na něho červenou pusu.
„Spíš jako školačka z klukovských snů. Sundej si tu rtěnku, to nejsi ty.“ Averna mu poslala vzdušný polibek a sáhla po ručníku.
„Máš pravdu. S tímhle sajrajtem na držce, to nejsem já. Jdeme?“ Ochotně vyskočil z postele a nabídl jí rámě.
„Prosím, má drahá, je čas se opět připomenout Bradavicím. Cítím v kostech, že tohle bude nezapomenutelný večer.“

Cestou jí Scorpius vyprávěl o kolujících drbech. Vše prý udělala kvůli neopětované lásce k Albusovi nebo Jamesovi. A také chtěla být zajímavá, aby se o ní mluvilo. Ano, protože Averna přímo lačnila po popularitě a srdcích místních pubescentů.
„Doufám, že tam bude něco dobrého, mám hrozný hlad. Od probuzení jsem nemohla nic jíst, aby se jed dostal co nejdřív z těla. Místo toho jsem pila nějakou břečku. Blé, ještě teďka se mi zvedá kufr, jen co si na to vzpomenu.“
„Nevěřím, nic horšího než kostirost, neexistuje. A věř mi, ten piju po galonech.“ Averna se zasmála a šťouchla ho do žeber.

***

„… Dnešek není jenom o smrti, ale o šťastných návratech. Proto jsme letošní oslavu předvečera Všech svatých posunuli o pár dní. Ráda bych mezi námi přivítala Amaredona Lushe, který se po pěti letech vrací zpátky do Bradavic…“ James Potter se napřímil, aby dobře viděl. Nebyl si totiž jistý, zda slyšel správně. Opravdu teď McGonagallová řekla, že se vrátil jeho úhlavní nepřítel?
„Co tady chce? Slyšel jsem povídačky o Kruvalu. Myslel jsem, že už pana Umaštěného nikdy neuvidím!“ zasyšel směrem k sestřenici.
„Bože, už je ti sedmnáct. Zapomeň na dětské neshody… On je tak… Wow…“ James pohledem probodl Rose, která si kroutila konečky vlasů a obdivně hleděla na mladíka po ředitelčině boku. Tady se někomu výrazně zapalují lýtka.
James začal zkoumat vysokého studenta s upravenými tmavými vlasy staženými dozadu. Celkově ho překvapilo, jak vypadá. Pamatoval si umaštěného a vychrtlého ubožáka, který na všechny cenil své křivé zuby. Ale teď? Díval se na atraktivního mladíka v dobře padnoucí uniformě, se sebejistým úsměvem a divokým leskem v očích. Tohle se mu ani za mák nelíbilo. A když se rozhlédl kolem sebe, neviděl opovržení, ale touhu starších dívek a možná i chlapců.
„Pane Lushi, prosím posaďte se ke stolu pro šesté a sedmé ročníky…“ Oslovený ji uposlechl a zamířil s úsměvem tam, kam mu ukázala.
„… A jsem ráda, že mohu opět mezi námi přivítat slečnu Kingswoodovou. Je dobré mít vás zase živou a zdravou.“ Averna zrovna vcházela do síně. Když uslyšela své jméno, rychle otočila hlavu směrem k ředitelce a málem spadla dozadu. Malfoy ji zachytil v poslední vteřině. Chtěl jí nabídnout rámě, ale se zvednutou rukou odmítla.
„Seš v pohodě?“ sykl jí do ucha a ona nenápadně přikývla.
Odhodlaně zvedla bradu: „Jsem si jistá, paní ředitelko, že vy určitě.“ A pokračovala sebejistě k Albusovi, který pro oba držel místo. Nedívala se vlevo ani vpravo. Pouze hrdě a přímo. Albus vesele vyskočil a gentlemansky jí políbil ruku. James jenom naštvaně protočil oči. Jeho bratr se zase musel předvádět.
„Má drahá, jsem přešťasten, že ani smrt nás nerozdělila. Zde, vaše místo. Pane Malfoyi, prosím posaďte se vedle mé budoucí choti.“ Averna ho probodla pohledem, ale s cukajícími koutky se vedle něj posadila.
Albus se k sezení ještě neměl a otočil se k Averně zády: „Chtěl jsem jenom říct, že skupina či jednotlivec, kteří se dopustili tohoto ohavného činu, budou po zásluze potrestáni. Oko za oko, jed za jed. Děkuji a přeji vám dobrou chuť,“ konečně se posadil a nabral si brambory.
Arverna do něho šťouchla loktem a potutelně se usmívala. Malfoy se nahlas rozesmál, protože výraz Rose Weasleyové, byl naprosto k popukání.
Zmijozelka čekala nějakou legraci, a tohle bylo na její očekávání. Nabrala si na talíř hromadu šťouchaných brambor a kuřecího masa, a chystala se na první sousto.
„Nene, takto by to nešlo, první ochutná Malfoy. Já se ujmu ochutnávky tohoto moku,“ řekl Potter a Scorpius s radostí sebral Averně vidličku s jídlem. Ta se na ně nechápavě podívala.
„To si jako děláte prdel?“ ozvala se nevrle, „neexistuje. Malfoyi, naval vidličku, nebo tě s ní probodnu. Pottere, přestaň mi slintat do limonády. Kdo ví, co od tebe můžu chytit.“ Oba se jenom smáli.
„Vítej zpátky!“

S nimi bylo všechno jednodušší. Celý večer se smáli a nehodlali s tím přestat ani po večeři. Protahovali všechno, aby v síni zůstali mezi posledními.
„Jsem ráda, že se ti nic nestalo. John říkal, že jsi umřela, ale já jsem mu nevěřila!“ promluvila na ni ostýchavě Kara, prvačka od Daphné.
„John je ale hlupák, co?“ usmála se na malou blondýnku a pohladila ji po vlasech. Ta přikývla a odcupitala za spolužačkami.
„Je sladká, škoda, že je v Nebelvíru.“
„Tak nevybereš si.“
„Přátelé, otálení bylo dost. Jdeme! Nachystal jsem pro tento večer něco velice speciálního,“ mrkl na oba Scorpius.
„Panové Pottere, Malfoyi a slečno Kingswoodová, jsem ráda, že vás vidím opět pohromadě. Prosím, pojďte se mnou,“ zastavila je na chodbě McGonagallová. Pokynula, aby ji následovali do opuštěné učebny. „Chápu vás, pánové, že se o svou kamarádku bojíte, ale prosím už žádné vyhrožování. Někteří vaši spolužáci vyjádřili jistou obavu…“
„Promiňte, že vám takto neslušně skáču do řeči, paní ředitelko, ale myslím si, že je to jedině dobře. To, co někdo provedl Averně, je neodpustitelné. Sama jste říkala, že mohla umřít. Víte, my jsme sice ze Zmijozelu, ale nebojíme se postavit za lidi, na kterých nám záleží, za každou cenu, a použít jakýkoliv praktik. V dnešní době bohužel také nemáme jinou možnost, pokud chceme přežít…“
„Albusi, to stačí… Paní ředitelko, Albus se snažil vyjádřit své znepokojení s danou situací. Bohužel má pravdu. Neuplyne den, aby někdo z nás nečelil kritice od spolužáků z „hvězdných“ kolejí. MY se o sebe naštěstí umíme postarat, ale jsou mezi námi jiní, hlavně mladší, kteří s tím neumí bojovat. Tím, že jste přišli s myšlenkou společných kolejí, jste všechno jen zhoršili. Dříve jsme se mohli zavřít a uniknout před všemi. Bohužel, a nerada to říkám, nyní jsme nuceni se „schovávat“ ve velkých místnostech po skupinkách, abychom se uchránili před, naštěstí ve většině případů, pouze slovními útoky.“ McGonagallová se na ně dívala s nečitelným výrazem.
„Víte, je nás málo, jen pár v ročníku a tím, že jste nás rozdělili, jste z nás udělali lovnou zvěř. My nechceme a nebudeme trpět za chyby našich otců a dědů,“ všechno zakončil Scorpius a podíval se ředitelce do očí. Averna na něho nevěřícně hleděla. Bylo to poprvé, co se zapojil do konverzace, jako byla tato. Většinou mlčky hleděl z okna a poslouchal.
McGonagallová přikývla: „Chápu vaše obavy a slibuji, že se to už nestane.“
„Slibujte si, co chcete, ale už se stalo, Avernu někdo otrávil! Mohla umřít! Doteď jste nezjistili, co to bylo za jed, ani jak se mohla otrávit. Možná by stálo za úvahu, zda nevrátit vše do původního stavu,“ promluvil naštvaně Albus.
„To bohužel nemohu, ale na příští schůzce promluvím s ministrem. Děkuji za vaše podněty. Teď se vraťte do společenské místnosti, potažmo do ložnic.“ Studenti přikývli a vyšli z místnosti. McGonagallová se za nimi dívala a srovnávala si myšlenky.

„Kde se to v tobě vzalo, ty hrdino?“ chytila Averna Scorpiuse za ruku. Ten se jen usmál a vyslovil heslo. Všichni vešli do místnosti, kde probíhal večírek. Ve vzduchu se vznášely masky, které Averna viděla v časopisu ve článku o Dnu mrtvých v Mexiku. Hrála veselá hudba a pár studentů tančilo. Podívali se na sebe a pokrčili rameny – proč její „zmrtvých vstání“ neoslavit – a zabrali své obvyklé místo.
„Hned jsem zpět! Nikam mi neutečte,“ Scorpius se rychle zvedl a odběhl do ložnice.
„Tak… Kdo s kým? Na koho dneska uzavíráme sázky?“ protáhla se Averna a uvelebila se v křesle.
„Můj horký tip je támhleta blondýnečka. Myslím, že se jmenuje Nancy a…,“ Albus se rozhlédl po místnosti a zrak mu padl na k nim zády otočeného tmavovlasého kluka, který držel v ruce sklenici s červeným vínem. Kolem něj stála skupinka dívek. Právě na toho ukázal prstem. Averna přikývla.
„Hm… O kolik?“ nadhodila a poupravila si sukni šatů, která jí nebezpečně vyjela do půlky stehen.
„Kolik? Ale no ták, ty bláhová. Když vyhraju, dáme si společnou sprchu,“ ušklíbl se na ni Albus. Prakticky z ní nespouštěl oči.
„Haha. Kolik?“ trvala na svém Averna a zavrtěla se pod sílou jeho pohledu. Kdyby měla kravatu, tak si ji určitě povolí. Najednou tu začalo být až moc velké horko. Chtěla hrát tu hru s ním, ale poslední dobou začínála být nesvá. Smaragdově zelené oči byly jako dva rentgeny.
„Bačkoro… Škoda! Mohla to být legrace. Určitě by ses uvolnila. Znám heslo od prefektské koupelny,“ hravě na ni mrkl a prohrábl si vlasy, „fajn, 5 galeonů.“
„Výborně, já sázím na tu hnědovlásku a Camerona.“ Vítězně se usmála. Ano, byla to sázka na jistotu.
„Tak to teda není fér! Cameron s ní chodí!“ odmítal Albus a naštvaně našpulil rty.
„Merline, ty naděláš… Tvoje sestřenice a ten tmavovlasý, a chci heslo od prefektské koupelny,“ Averna zkoušela vyjednávat. Prefektská koupelna byla vyhlášená. Proudy horké vody a bublinky milovala. Upřímně, nikdy nechtěla v pátém ročníku dostat prefektský odznak. Nebylo to pro ni důležité, bralo by jí to čas, který by mohla trávit studiem. To bylo pro ni vždy na prvním místě. Jistě, ten malý odznáček nesl jistá výhodná postavení a pravomoce, ale na co? Bude po něm chytřejší? Jenom z představy nočních hlídek a povinných schůzkách s primusy, se jí dělal tik. A jak je možné, že se prefektkou nestala? Jednoduše, na konci čtvrtého ročníku něco takového tušila. Zašla proto za svým vedoucím koleje. Předala mu seznam lepších adeptů. Kroutil se, samozřejmě, ale nakonec bylo pro něj lepší, mít studentku, která koleji body nasbírá v rekordním čase.
„Hezké, jak se snažíš vyjednávat, ale moc dobře víš, že to na mě neplatí. Nejdeš, nebude sranda, nebude heslo.“ Averna jen pokrčila rameny. Albus si odfrkl. Věděl, že prohrál. Stejně to heslo neměl, ale to nemusela vědět.
„Voila!“ Scorpius před ně postavil tři láhve sektu.
„A víc tam toho nebylo?“ prohodila sarkasticky Averna. Scorpius jí poslal vzdušný polibek a ujal se otvírání.
„Až do dna! Na útěk z lopaty!“ vesele zvolali všichni tři a každý se napil ze své láhve.
„Klesl jsem vážně hluboko.  Matka by mě přetrhla, kdyby mě viděla, jak to archivní šampaňské piju z láhve. Upřímně, ale vytáhnou tady před všema tři křišťálové skleničky, by bylo už moc buržoázní.“ Oba jeho společníci jen obrátili oči.

Averna se skvěle bavila a smála na celé kolo.
„Tak a teď tanec!“ Albus si Avernu přehodil přes rameno a vyrazil s ní k improvizovanému tanečnímu parketu. Ta se naoko vzpouzela.
„Ne, pusť mě! Já nechci!“ Scorpius přešel ke gramofonu a chvíli se přehraboval v deskách.
„Mám to! Dámy a pánové, uvolněte místo pro taneční vystoupení dua Kingswoodová-Potter. Tahle píseň je pro všechny zamilované joudy…“ Ozvaly se první tóny a Albus postavil Avernu na zem. Kroucení hlavy jí nebylo vůbec platné. Oba věděli, že to stejně udělá, protože když je přiopilá, její stydlivost jde stranou.
„Tak jako v tom mudlovském filmu, už jsme to dělali milionkrát! Tak dělej!“ povzbudil ji Albus a začal. Averna nakonec přikývla a přichystala se. Scorpius je hlasitě povzbuzoval a kroutil se v rytmu. Nikdo s výjimkou Zmijozelských, nechápal, čeho se stali svědky. Tohle vystoupení všichni zeleno stříbrní znali a začali nahlas povzbuzovat.
Píseň gradovala a Albus v záplavě rytmu zařval: „Jdeme na to! Připrav se!“
Averna přikývla a rozběhla se směrem k napřaženým rukou. Udělali neuvěřitelnou zvedačku a dál pokračovali v tanci až do konce. Většinu diváků toto představení nabudilo. Prakticky téměř celá místnost tancovala. Averna vesele objala Albuse a zavýskla, když uslyšela melodii následující písně. To už se k nim přidal Scorpius a společně začali vymýšlet neuvěřitelné kreace.
„Merline, to je legrace!“ ječela Averna a kroutila boky.
„Už nemůžu, musím se napít!“ zahulákal Albus a Scorpius přikývl na souhlas. Oba se přesunuli ke stolu. Zpovzdálí sledovali kroutící se Avernu.

„Smím prosit?“ ozvalo se za jejími zády. Radostně se otočila a před ní stál tmavovlasý kluk a usmíval se. Jeho tvář jí přišla povědomá. Kde jen ho viděla?
„Hm… No… Asi jo, ale nehraje pomalá píseň.“
„Mám pocit, že za chvíli začne, Ave.“ To oslovení. Takhle jí říkal jenom jeden člověk na světě, a ten před pěti lety zmizel. A nikdy jí neodpověděl na její dopisy.
„Prosím? Jak si mi to řekl?“ Usmíval se na ni a modré oči zářily.
„Řekl jsem ti Ave. Myslím, že jsi mi velice dobře rozuměla. Vždycky jsi byla nejvnímavější dívka, co jsem znal.“
„Lush, Amaredon Lush!“ vydechla poznáním a skočila mu kolem krku. Ten si ji přitiskl ještě blíž a zavřel oči. Takhle si to nějak představoval, když mu přišel dopis z Bradavic. Doufal ve vřelé přivítání. Jeho jediná kamarádka, láska a múza. Konečně ji sevřel v náručí a už ji nikomu nedá. Odtáhla se od něj a prohlédla si ho.
„Změnil jsi se… Páni… Já nevím, co říct. Jsem na tebe tak naštvaná. Neodepsal jsi mi ani na jeden dopis!“ Smutně se na ni podíval, ale místo odpovědi, ji uchopil a začali pomalu tancovat. Okamžitě se mu přizpůsobila. Chtěla mu toho tolik říct a zjistit, co se stalo, ale mlčela. Užívala si ten okamžik, že ho má zase zpátky.
„Ty ses nezměnila vůbec, stále rozpustilá holka s copem.“ Averna mávla rukou a začervenala se.

Albus se napřímil, když viděl, jak se k ní přiblížil ten nový kluk. Už chtěl zasáhnout, ale najednou Averna skočila neznámému do náruče. Celá zářila.
„Amaredon Lush, syn našeho velvyslance v Rumunsku. Každý rok ho potkávám na plese. Úplně jsem zapomněl, že chodil do Bradavic. S Avernou jsou přátelé od dětství. Sirotčinec stojí v sousedství jejich panství.“
„Počkej, to je ten divný kluk, co se kolem ní točil v prváku? Úplně jsem na něho zapomněl.“
„Taky jsme se s Avernou moc nebavili. Vzpomínáš?“ zakončil Scorpius a napil se z láhve. Albus přikývl. Pomalu se mu to začalo vybavovat. Averna vždy seděla při vyučování sama v první lavici. Nikdo jí nezajímal, jen učivo a přednášející. Maximálně se pozdravili a občas spolu dělali úkoly v knihovně, ale pokaždé, když ji potkal mimo hodiny, byla s divným klukem a něco mu vesele štěbetala. Vlastně jedině v jeho přítomnosti ožila, jinak byla jako socha. On ji většinou sledoval a nepatrně se usmíval. Tehdy jeho okruh přátel tvořil jen Malfoy, takže o ty dva se nezajímal. Teď ho ale nově příchozí začal štvát. Že by osten žárlivosti?

Po společném tanci se Averna a Amaredon posadili na pohovku a povídali si. Svět kolem nich přestal existovat. Zase jak za starých časů. Ona mu něco živě líčila a on  s úsměvem bedlivě naslouchal.
„Amaredone, dlouho jsme se neviděli,“ pozdravil ho Scorpius na napřáhl pravici.
„Čau Malfoyi, naposledy na plese tvé rodiny.“ Oba si potřásli rukou.
„Výborně, vy se znáte! Tohle je Albus Potter,“ představila druhého kamaráda, „tihle dva mi zachránili život, když jsi zmizel.“ Lush pokýval hlavou.
„Slyšel jsem o tobě hodně. Prý jsi nejlepší chytač široko daleko.“
„Tak snažím se,“ zazubil se na něj Albus, „o čem si, děti, povídáte?“
„No, jenom o tom, co se stalo během posledních pěti let. Vidím, že jsem nechal Avernu v dobrých rukou.“
„Co takhle zítra společná snídaně? Jsem už dost unavená. Dobrou noc, kluci,“ zvedla se a všechny objala. „Jsem ráda, že jsi zpátky,“ dodala k Lushovi a odešla do ložnice. Všichni tři se za ní dívali. Na posledním schodu se ještě otočila a usmála se.

***

Dny začaly plynout a Albus toho začínal mít dost. Odmítal polevit v trénincích i přes nepřízeň počasí. Doba jeho příchodů na kolej se prodlužovala. Vracíval se celý promrzlý. Vždycky, když nastalo tohle období, měj jedinou jistotu. Tou byla Averna. Bohužel od doby, co se objevil pan dokonale padnoucí oblek a účes, všechny jeho jistoty zmizely. Jeho víla byla pryč, a to strašně těžce rozdýchával. Nevadilo mu, že spolu netráví každou volnou minutu, to nedělali nikdy, ale teď neměl ani tu minutu. Lush byl jak ocásek. Kam se hnula Averna, šel i on. Minimálně týden s ní Albus nemluvil o samotě. Naštvaně vletěl do ložnice, shodil chrániče rukou a odhodil koště. Ani si ho nevšimla, seděla ve společenské místnosti a štěbetala s panem dokonalým. Co udělal špatně? Podíval se do zrcadla. Díval se na mladého muže, který měl slepené vlasy, všude byl od hlíny a potu, pod levým okem měl nový škrábanec od větve, který ještě krvácel. Svlékl si dres a tričko, co měl pod ním. Všechno hodil vedle postele. Zase se mu rýsovala na pravé straně hrudníku nová modřina od potlouku. Podíval se na světlou, sotva patrnou, jizvu a potřásl hlavou.

„Ukaž mi to! Musím ti to ošetřit!“ Averna stála naproti němu ve starém zmijozelském pokoji.
„Hele, to není potřeba. Je to jenom škrábnutí,“ ujišťoval ji. Nesouhlasně zavrčela a chytila ho za ruku.
„Jasně, proto máš celý dres nasáklý od krve. Přestaň si hrát na hrdinu a svlíkni si to tričko, nebo to udělám násilím!“ Zaváhal, ale Averna byla neústupná. Všechno sundal a stál tam naproti ní jenom v kalhotách. Přes hrudník se mu táhla čerstvá rána. Šrám byl asi padesát centimetrů dlouhý a půl milimetru široký.
„Hm, lehni si.“ Albus poslechl. Díval se na ni, jak si dává vlasy do drdolu.
„Neboj se, není to hluboké, naštěstí. Jinak bychom museli za Pomfreyovou. Na tohle bude stačit jenom dezinfekční lektvar a hojivá mast.“ Přikývl. Usmála se na něj a pustila se do práce .

Rok a půl stará vzpomínka projela jeho myslí a tělem jako blesk. Okamžitě si vybavil její vůni a dotyk jejích prstů, jenž v něm vyvolal chvění. Naštvaně si odfrkl. Popadl ručník a zamířil do sprch.

„Kingswoodová, copak jsem se ti omrzel?“
„Jasně… Trénink!“ praštila se do čela, „Omlouvám se! S Amaredonem jsme se zapovídali… A… To není podstatné. Jsi v pořádku?“ začala ho skenovat pohledem a zavadila o ránu pod okem.
„No, větev a pak pár potlouků,“ vyhrnul si tričko až ke krku, aby jí mohl ukázat podlitiny. Ozvalo se pár zalapání po dechu a hvízdnutí. Přítomný Amaredon sledovat tohle představení s nelibostí. Musel uznat, že Potterová postava je dokonale vyrýsovaná. Hrudník měl udržovaný a na levém prsu měl abstraktní tetování. S ním se opravdu měřit nemohl. Podíval se na Avernu, která si mezitím stoupla a začala zkoumat Potterovy podlitiny. Obcházela ho dokola a něco si naštvaně mumlala.
„Takže za prvé, kde máš mastičku? Za druhé, jestli tady provádíš nějakou exhibici, tak to si strč do prdele. A za třetí, od kdy máš tetování? Jak to, že o něm nevím, a co to znamená? Má nějaký hluboký význam? Nebo sis jenom prostě řekl, že by to mohla být legrace a další rebelie?“ ukončila Averna svůj výslech a se zkříženýma rukama hleděla Albusovi do očí. Ten si nervózně odkašlal a vrátil tričko na své místo. Z kapsy vytáhl malou skleničku, ve které byla mast a podal jí Averně.
„Řekla jsem ti snad, že si máš to tričko dát dolů? Jak ti to mám asi natřít?“ Lush nechápavě sledoval scénu před sebou. Ona opravdu sekýruje Pottera a naprosto ignoruje, že s ní flirtuje? Averna pečlivě natírala tomu machýrkovi podlitiny, jakoby se nechumelilo.
„Taky jsi mě mohl zavolat do ložnice… Krmíme ty drby fakt na sto deset procent,“ utrousila na půl úst, když si dal tričko dolů a ona mu podávala mastičku zpátky.
„To by potom nebyla legrace… A navíc, kdybych si tě zavolal do ložnice, tak je to ještě horší. Tady už nejsme ve Zmijozelu. Nezapomeň na to. Díky, zlatá.“ Averna chápavě přikývla a znovu se posadila.
„Tak řekneš mi něco k tomu tetování?“ Nedala se odbýt.
„Ano, samozřejmě. Původně tam bylo áčko, jako Averna, ale pak mi ta dívka zlomila srdce a já jsem musel vymyslet alternativu.“
„Jistě, ty mluvko.“
„Vždyť přece víš, že myšlenka tetování se mi zalíbila na hodině o magických skupinách a jejich ornamentech. Každý ornament nesl jinou ochranu… Tak jsem si řekl, že si ho udělám. Tohle je zatím jenom obyčejným inkoustem, ale jak pojedu do Ameriky, tak si to nechám obtáhnout tím magickým. Mám to od léta a – ano, rodiče o tom nevědí, ale po dnešku už rozhodně budou,“ mrkl na ni a bezstarostně se zasmál.
„Takže magická ochrana?“
„Jistě, Lushi, kouzlo vytetované přímo do těla. Patří to sice do pohanských rituálů, které se vylučují s naším „morálním“ uspořádáním, ale to mě nezastaví. Nic, svoje jsem si pro dnešek splnil. Averno, díky. Tvé dotyky mě zachránily před bolestí a utrpením. Loučím se s vámi, dobrou noc!“
„Dobrou noc, pro tebe vždycky.“ Vesele mu zamávala a on jí poslal vzdušnou pusu.

„Chová se jako sexistický buran,“ zasyšel naštvaně Amaredon.
„Ano, ale je to jenom hra.“ Amaredon se na ni nechápavě podíval.
„A tobě to přijde normální?“
„U Albuse? Ano, rozhodně lepší, než kdyby se choval jako prudérní stařec. Amaredone, je nám šestnáct. Co po nás chceš?“ nechápavě se na něho podívala, „byla to jenom hra. Podívaná, která sloužila k naštvání nanynek.“
„Tobě nevadí, že na tebe má sexuální narážky a flirtuje s tebou? Vždyť se k tobě chová jako k té nejšpinavější skřítce.“
„Ne… Co se to s tebou děje? Nepoznáš legraci? Promiň, ale neznáš ho. Pět let jsi tady nebyl. Nechal jsi mě tady na pospas. Věděl jsi, jak těžce navazuju kontakt s jinými lidmi. Nebýt ho, je ze mě podivná samotářka.“ Amaredon mlčel. Averna začínala být z této konverzace otrávená.
„Myslel jsem, že jsi dospělejší a sofistikovanější. Potter mladší je stejný namachrovaný parchant jako jeho starší bratr. Chová se, jakoby mu to tu všechno patřilo. Měla by ses s ním přestat vídat. Tahá tě k zemi. Malfoy je aspoň ze staré čistokrevné rodiny aristokratů. Ten je v pořádku. Schvaluji ho.“ Averně najednou spadly dětské klapky z očí a dívala se na neznámého člověka, který se jí přestal zamlouvat. Začal v ní doutnat vnitřní oheň a její tvář začala brunátnět.
„Já si zase myslím, že je ti do toho absolutní hovno. Kde bereš právo mi říkat, s kým se mám a nemám stýkat? Znovu ti opakuju. Zmizel si na pět let. Nechal si mě tady samotnou. Nebýt Albuse a Scorpiuse, tak skončím jako naprostá troska bez přátel. Cos jako čekal? Že sem nakráčíš středem jako král a já se z tebe poseru?“ prudce se zvedla, ale Amaredon ji chytil za ruku.
„Nikam nejdeš! O tom rozhoduju já.“
„Tak na to zapomeň. Tady jsem skončila. My dva si nadále nemáme co říct. Apeluji na tvoje vychování, a už se ke mně nikdy nepřibližuj,“ zavrčela na něj a vyškubla se mu, „on se sice chová jako prase, ale ženě by nikdy fyzicky neublížil. Ty podlitiny na ruce, co se mi tam udělají, pro tvé dobro zamaskuju, jinak bys to taky nemusel přežít. Víš, on je totiž schopný z člověka vymlátit duši, pokud jde o mě. Naposledy jsme ho museli odtrhnout od jeho bratra. Tvá přítomnost v mé blízkosti mi nadále není příjemná. Sbohem.“ Amaredon soptil. Ona ho přece měla poslechnout, stejně jako vždycky. Být jenom s ním. Naštvaně bouchl do polštáře. Averna ho nechala na místě a raději odešla pryč. Jak mohla být tak slepá? Vždyť ho ani nezná.

„Měl bys ji poslechnout,“ ozvalo se mu za zády, „můj bratr má velice silný ochranitelský komplex, pokud jde o Avernu. No, řekněme, že i když s bratrem nevycházím, v tomhle bych byl za jedno… Měl by ses vrátit zpátky do Kruvalu.“
„Potter, James Potter, protěžovaný spratek a nabubřelý hlupák. Myslel jsem, že motáci v Bradavicích nestudují.“ Potter starší pousmál.
„Ach, jistě. Urážky, co jiného od tebe čekat. Slyšel jsem, že jsi nejnadanější lektvarista za poslední dekádu. Možná bys měl v tomhle tažení dál pokračovat… Ale v Kruvalu. Dobrou noc.“

***

Averna proklouzla do pokoje ke klukům. Přešla k Albusově posteli a potichu rozhrnula závěsy. Ležel na zádech s pravou rukou nad hlavou a levou na přikrývce. Vyzula si teplé válénky a odhrnula peřinu. Potichu a pomalu se k němu přitulila. Hlavu mu položila na hrudník. Jeho pravá ruka se jí okamžitě omotala kolem pasu.
„Je to kretén, a teďka spíme,“ zašeptala. Potter se usmál a levou rukou pořádně přikryl svoji vílu, kterou měl zase zpátky.

538 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: FanfikceGenerace Z

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář