Skip to content

Epilog

[Celkem: 2    Průměr: 5/5]

„Každý jsme anděl s jedním křídlem. Abychom mohli vzlétnout, musíme se obejmout.“

                                                                                                       Luciano de Crescenzo

 

Prudký déšť vytrvale bubnoval do černých deštníků a tuhého povrchu nepromokavých kápí, pod kterými se ukrýval dav mlčících lidí, kteří se na první pohled příliš nelišili od jakéhokoli jiného shromáždění pod širým nebem. Stačilo však přikročit jen trochu blíže od poničených budov směrem ke středu náměstí a zaměřit se na drobnosti jako podivné dlouhé hábity nebo příliš bledou pleť a každému i jen trochu sečtělému nezávislému pozorovateli muselo být jasné, že tato sešlost nezahrnuje ani jediného mudlu.

Čarodějové, čarodějky a zástupci upířích klanů – jen ti zaplňovali přibližně polovinu Piccadilly Circus. Stojící jeden vedle druhého, klidně a nehybně, vzdávali čest těm, co už mezi nimi být nemohli.

Zpráva o zavření Bran a zmizení téměř všech démonů se šířila jen zvolna a ještě pomaleji se začínala brát vážněji než jen jako naivní pohádka. Do Londýna přehlceného vodou z tajícího sněhu a deště, ve který se před týdnem zvrhlo původní sněžení, se zatím pozvolna vraceli jen členové kouzelnického společenství. A Ministerstvu to tak i více než vyhovovalo. Měli tak dostatek času začít dávat věci do pořádku dříve, než do jejich záležitostí začnou strkat nosy zvědaví mudlové, kteří budou mít jistě v úmyslu najít viníky katastrofy, která jejich zemi postihla a mile rádi na ně ukážou prstem.

Muž stojící na vyvýšeném stupínku uprostřed tohoto shromáždění, zakrytý hned třemi deštníky, zvedl doposud skloněnou hlavu.

„Děkuji,“ pronesl mírně zesíleným hlasem ministr kouzel Casto a ukončil tak pět minut ticha věnovaných padlým ve finálním střetu s největším zlem jejich doby.

Davem čarodějů se prohnal tichý šum, jak se probírali ze strnulosti, smutku a žalu. S některými z nich však hlas ministra nepohnul a stáli na svém místě stejně nehybně jako předtím.

„My všichni jsme prošli tvrdou zkouškou. Mnozí z vás v uplynulých měsících někoho ztratili. Někoho, na kom vám záleželo, kdo byl pro vás důležitý, koho jste milovali. Nedokážu vám říct, zda se těm tragickým událostem dalo předejít, nemohu ani nijak ulehčit vašemu zármutku. A po tom všem, co se v poslední době odehrálo, vám nemohu ani cokoliv slíbit.“

Ministr se na chvíli odmlčel a vážným pohledem přejel shromáždění před sebou.

„Mohu tady však přede všemi vyjádřit svůj nepopsatelný vděk a uznání těm, kdo se nevzdali ani ve chvíli, kdy už byla situace beznadějná, a zdálo se, že není jiného východiska než útěk. Těm, co si udrželi naději a vložili ji do boje, aby zachránili nás všechny. Mnoho z nich padlo, jen někteří stojí přímo mezi námi. S jejich souhlasem budou v nejbližší době uveřejněna jména všech, kteří se jakýmkoli způsobem podíleli na porážce upírského démona Lamidea a zavření Bran do světa démonů.“

Někteří z přítomných se dívali tázavě jeden po druhém, jiní si mezi sebou šeptem předávali od úst k ústům jména, o kterých už se vědělo. Casto mezitím pokračoval.

„Jednoznačným hlasováním Ministerská rada rozhodla, že oba oblouky zůstanou tady na náměstí jako věčná připomínka padlých a výstraha generacím, které budou následovat po nás.“

Serpens stojící mimo hlavní dav ve stínu u zdi nějaké jen těžko rozpoznatelné budovy se sám pro sebe ušklíbl. Samozřejmě že ten důležitý papaláš nepřizná, že i přes veškerou snahu s těmi kamennými sviněmi nepohnuli ani o píď.

„Navždy si budeme připomínat, co se na tomto místě odehrálo,“ prohlásil Casto a nadechl se k optimističtějšímu závěru. „Ale minulost je minulostí a my se musíme soustředit na přítomnost i na budoucnost našich dětí. Musíme se poučit z vlastních chyb a za sebe vám mohu říci, že udělám vše pro to, aby to tak bylo.“

Náměstím se rozlehl kostrbatý potlesk, jak se čarodějové neuvyklí deštníkům snažili tleskat a zároveň držet chránidla před nepříjemným mokrem nad svou hlavou.

Casto se jednou krátce uklonil a zmizel z pódia.

Pietní shromáždění se začalo pomalu rozcházet jednotlivými ulicemi. Museli se dostat přibližně kilometr pryč od centra náměstí, aby se mohli přemístit. Přesně jak se předpokládalo už těsně po uzavření Bran, veškerá přirozená magie v širokém okruhu kolem náměstí byla navždy pryč a z kouzelných hůlek se v této lokalitě starého Londýna staly jen obyčejné kusy dřeva. A škarohlídi už začali vynášet pochmurné předpovědi o narušené přírodní i magické rovnováze, s jejímiž následky se budou muset všichni potýkat.

Serpensovi byla proroctví podobného typu naprosto ukradená. Proč by ho to taky mělo zajímat?

Nehybně sledoval, jak se Picadilly postupně vylidnilo, šum hlasů i kroků se vytratil.

Dešťové kapky dál s neodbytnou vytrvalostí dopadaly na rychle se zmenšující hromady sněhu, do velkých kaluží a také na několik postav, které vytrvaly na svých místech, dokud se v jedné z ulic neztratila i poslední z davu, starší čarodějka o berli. Až poté se pohnuly a pomalu přistoupily k nehybným obloukům, které se tyčily uprostřed náměstí jako ironická dekorace.

Nebylo nijak těžké spočítat ty, kteří k důkazům nedávných tragických událostí přistoupili tak blízko. Bylo jich šest. Sedm spolu s ním…

Další čarodějové, povětšinou se zrzavými vlasy, zůstali stát opodál, na druhé straně náměstí, pod střechou nad vchodem do jednoho z poničených obchodů. Serpens je jen přeletěl pohledem, než zvolna vykročil k malé skupince, kterou všichni mlčky pozorovali. Byli tam manželé Weasleyovi, jejich syn Charlie, Billova žena i s jeho dítkem s tím úžasným jménem, pak Lupinovi, které kromě Remuse viděl vůbec poprvé, a v tlustém kabátu se tam krčil i Black.

Serpense ve chvíli, kdy se připojil k šestici v půlkruhu kolem oblouků, napadlo, co tady vlastně pohledává. Jaký měl důvod, aby se na tohle prokleté místo vracel? Rozhodně se mu nechtělo vzpomínat na všechno, co se na něm odehrálo. Nijak pracně si to ani vybavovat nemusel, měl totiž dojem, že některé z věcí, které na náměstí viděl, má vypálené do mozku kyselinou.

Sevřel ruce schované v kapsách dlouhého kabátu v pěsti a po krátkém souboji se svým vnitřním já, které chtělo vypadnout dřív, než vybuchne a udělá škaredou scénu, se rozhlédl po ostatních přítomných.

Nejblíže mu stála drobná Catherine. Byla krásná i ve svém zármutku, který rysy v její tváři potrhal natolik, že vypadala starší přinejmenším o několik let. Nedívala se na Brány, ale někam skrz ně, a hlavou jí určitě běžely vzpomínky na bratra. Držela nad sebou malý deštník, a křečovitě sevřené prsty kolem držadla jasně vypovídaly o tom, že se velmi pracně snaží udržet klidná.

Serpens ji chvíli zaraženě pozoroval a přemýšlel, co mu v tom obrazu schází. Pak si vzpomněl, co se dozvěděl od Pottera.

Ronald Weasley zemřel jen tři dny po finální bitvě. Léčitelé v nemocnici u Munga o jeho život bojovali až do konce, ale přes všechnu snahu nic nezmohli proti podivné infekci, která postihla nejprve jeho těžce poraněnou nohu a postupně zachvátila celé tělo. Zkoušeli prý všechno, ale nic nepomohlo. A když ho přes protesty kouzelnických lékařů odnesli z nemocnice za Feles, která tomu snad ještě mohla zabránit, bylo už pozdě.

Takže Catherine přišla nejen o posledního blízkého člena rodiny, ale taky o partnera. Divil se, že se dívka ještě vůbec drží na nohou.

Jen kousek od ní stál starší bratr tak nešťastně zesnulého, jejich zdatný spasitel William Weasley. Serpens se mu do tváře zadíval jen letmo, ale i tak bylo znát, že se na něm to pitomé zamykání strašlivě podepsalo. Pohled měl prázdný, až neživý a dokonce se mu zdálo, že v jeho ohnivě zrzavých vlasech vidí šediny.

Nejlepší výhled měl na dvojici, která se pod jedním deštníkem krčila naproti němu – Potter, kterého za loket svírala malá Weasleyová. Ta vypadala, že se bez opory sesype. Oba byli vážní, ale rozhodně působili lépe než Catherine.

A nakonec, když se Serpens podíval na druhou stranu, po své pravé ruce měl ty dva.

Feles a Falco.

Oba měli tváře napůl zakryté černými kápěmi a drželi se za ruce. Spíš tedy vypadali, že se od okamžiku, kdy je viděl naposled, ani nepustili. Jeho cynická část si pomyslela, že jim tohle cukrování určitě nevydrží navždy, ale byla přehlušena tou druhou, tou, která už týdny tiše trpěla ztrátou, se kterou se nedokázal srovnat. A ta část si z celého srdce přála, aby se zrovna tihle dva nikdy nezměnili.

Feles vycítila jeho pohled a pootočila hlavou. Jejich oči se střetly. Vypadala unaveně, v rysech tváře podivné napětí, jehož původ si nedokázal vysvětlit. Pak zahlédl v té zeleni jejího pohledu záblesk lítosti, ale rychle ho potlačila, čehož si cenil. Nestál o lítost ani vyjadřování soustrasti. Stejně by to ničemu nepomohlo, nic by to nezměnilo. Nic.

Na levém lokti ucítil lehký dotek a udiveně se otočil. Zabral se do sebe natolik, že si ani nevšiml, že k němu přistoupila Catherine. Světlovláska stáhla deštník, aniž brala v potaz protivný déšť a natahovala k němu mlčky dlaň.

Chvíli jí opětoval pohled, než bez otázek pohnul tou svojí a stiskl ji. Měla ji malou a studenou. Natáhla se i směrem k Billovi, zatímco on sám vytáhl z kapsy druhou ruku a napřáhl ji k Feles, která zareagovala s krátkým zaváháním. Potter a Ginevra se sehraně pohnuli, aby z jedné strany přibrali Billa a z druhé spojili jejich malý kruh s Falcem.

„Přes to všechno…“ hlesla světlovláska a na moment se zadrhla. „Přes to všechno, co se stalo, jsem ráda, že jsem vás poznala. Že jsou z vás moji přátelé.“

Každý druhý by její slova označil za zbytečný patos, ale emoce, se kterými je Catherine vyslovila, jim dala důležitost, která jim náležela. Nikdo nic neřekl, ale nebylo to třeba. Pocit, který Catherine popsala, byl vzájemný.

Serpens se na ni zadíval a přemýšlel, jestli ho její prohlášení nějak dojalo, ale byl příliš rozervaný a zaneprázdněný udržením nehybné tváře, aby se v tom skutečně pitval. Jako by cítila jeho nejistotu, sevřela jeho ruku pevněji.

Nemělo by to být spíš naopak?

Nejprve ho vlastní myšlenka zarazila, ale pak… Pak jí sevření vděčně opětoval.

„Zůstaneme v kontaktu,“ promluvil tentokrát Potter, v jehož bledé tváři vynikaly nepatřičně velké oči. Působil jako někdo, kdo se nutně potřebuje opít do němoty a nemůže.

Rozhostilo se ticho, ve kterém se každý z nich na chvíli ztratil ve vlastních myšlenkách a vzpomínkách. A pak, jako by se domluvili, se všichni najednou pustili. Jejich kroužek se rozpadl.

Bill a Catherine se vydali k ostatním členům rodiny Weasleyových, kteří na ně čekali. Pottera zastavila bokem od oblouků rusovláska a něco mu začala šeptat. A Serpens se otočil ke kolegům upírům. Oba se na něj dívali. Najednou měl nějak sevřené hrdlo.

„Já se nejspíš na pár dní ztratím…“ zamumlal rychle, aby se vyhnul tomu, že by ho mohl zradit hlas. „Ale zase se ukážu,“ slíbil, ač to vlastně neměl v úmyslu.

Feles jemně kývla hlavou.

„Vy dva se hlavně nahlaste Radě, nebo teda spíš tomu, co z ní zbylo,“ dodal ještě. „Moje hlášení se jim moc nezamlouvalo. Vůbec se nezměnili. A taky…“ další slova mu uvízla v hrdle, když se upírka zničehonic pustila Falcovy dlaně a přistoupila těsně k němu.

Serpens se cítil, jako by zamrznul, když se natáhla a mlčky ho objala. Objala ho jako někdo, kdo věděl, co to znamená někoho blízkého ztratit, jako někdo, kdo ho chápal. A jako jediná osoba, která se k němu odvážila od střetu s Lamideem tak blízko… A která dala najevo, že ví o jeho bolesti. Zrovna Feles.

Serpens zavřel oči. Už dlouho se mu nestalo, aby se nedokázal ovládnout a v ten okamžik k tomu měl až příliš blízko. Hrdlo měl sevřené natolik, že by nepromluvil, ani kdyby chtěl. Jeho ruce se pohnuly samy od sebe, aby jí objetí opětoval.

Když se pak od něj odtáhla a s lesknoucíma se očima se vrátila k sokolíkovi, věděl, že už to mezi nimi nikdy nebude stejné. Kdysi jí opovrhoval, ona ho nesnášela. Jejich pojícím bodem byla Corvus. Ale kupodivu, když teď byla pryč, spojnice se nepřetrhla. Naopak vytrvala a zesílila. Ironie Osudu…

Serpens jim oběma kývl hlavou na pozdrav, což mu Falco oplatil, a spěšně se odvrátil.

Na polemizování o životě si raději najde vhodnější místo. Takové, na kterém ho nikdo neuvidí…

 

Angela se dívala na záda vzdalujícího se upíra a srdce jí svírala bolest. Po tom všem si se Serpensem vytvořila prazvláštní vztah, který se dal jen těžko identifikovat. Věděla jen to, že ji bolí vidět ho trpět.

„Slečna Blacková a pan Malfoy?“ ozvalo se jim za zády.

Draco se otočil rychleji než ona, napnutý, připravený se bránit.

O čarodějích, kteří k nim právě přistoupili, samozřejmě věděli. Čekali na rohu už od chvíle, kdy Casto skončil svůj proslov. Oba byli příliš dlouho na útěku, aby jen tak přešli úřadem zavánějící osoby. Jen nevěděli, že něco budou chtít právě po nich. Jeden z nich byl podle hábitu ministerský úředník, dva těsně za ním bystrozorové.

„Tajemník ministra kouzel,“ představil se. „Rád bych vás požádal, abyste šli se mnou,“ pokračoval důležitě.

Angela křečovitě sevřela Dracovu ruku, připravena dát se spolu s ním okamžitě na útěk.

„Nemyslím, že se nám s vámi někam chce,“ reagoval Draco ledově.

Tajemník poděšeně zamrkal. Zjevně se střetu s démony nezúčastnil, jinak by ho ještě docela přívětivý výraz na upírově tváři nijak nevyvedl z míry.

„Ale to… To…“

„To je v pořádku,“ zachránil ho od trapného koktání hlas Harryho, který se pro danou chvíli rozloučil s Ginevrou a přešel k nim. „Já jdu také, nic vám nehrozí. Přísahám,“ zadíval se na ně vážně.

Vyměnila si pohled s Dracem, který se sice moc souhlasně netvářil, ale nakonec krátce kývl. Přece jen Harryho slovu oba věřili.

***

 

Angela hleděla na dva pergameny položené před nimi na stole a stále se snažila přebrat si v hlavě slova, která si vyslechli od ministra kouzel Casta. Harry stál těsně za jejich židlemi, nikdo jiný v příjemně zařízené kanceláři nebyl. Draco na tom nebyl o moc lépe než ona sama, nedokázal ze svého pergamenu spustit zrak.

Ministr přejížděl pohledem z jednoho na druhého, než se tázavě zahleděl na Harryho za nimi.

„Angelo?“ ozval se Harry a položil jí ruku na rameno.

„Ale něco takového…“ vydechla nakonec. „Přece není možné.“

„Ujišťuji vás, slečno Blacková, že je,“ reagoval Casto s noblesou. „Jakožto ministr kouzel mám právo udělit amnestii jakémukoli zločinci, pokud s mým návrhem souhlasí větší polovina Rady. Což bylo po intervenci ze strany pana Pottera bez větších problémů realizovatelné. Na základě podstaty vašich předešlých obvinění a po vyslechnutí mnoha svědectví ve váš prospěch, jsme k jinému výsledku ani dojít nemohli. V porovnání s tím, jak velkou zásluhu máte na záchraně celého našeho světa, je tohle maličkost. Chybí už jen vaše podpisy,“ pokynul znovu k popsaným pergamenům, na kterých se skvěly osvobozující rozsudky. Jak pro ni, tak pro Draca.

Ministerstvo kouzel z nich snímalo veškerá předešlá obvinění. Mělo to vyjít i oficiální cestou, očistili tak jejich jména a vyškrtávali je ze seznamu hledaných zločinců. Měli z nich znovu být svobodní čarodějové, bez neustálého napětí, jestli po nich zpoza rohu neskočí nějaký bystrozor.

Ohlédla se na Harryho, který se na ni mírně usmíval.

„Nemluvě o tom, že by se ministr nerad dopustil podobného omylu, jako předešlá vláda, která neprávem obvinila a zavřela Siriuse – tvého otce,“ doplnil trochu škodolibě.

Casto si odkašlal: „Ale to prosím nikde nezmiňujte…“

Nevšímala si ho a vrátila se pohledem zpět k pergamenům.

Bylo to nečekané, neuvěřitelné a… divné. A ona z toho nedokázala mít ani tu sebemenší radost.

***

 

Noční třída byla ponořená do ponurého ticha. Všichni mladí upíři seděli na svých místech nehybně a mlčky. Trpělivě čekali, až vysoká hnědovláska stojící u katedry znovu promluví. Zjevně jen těžko hledala slova.

„Po ztrátě Corvus a profesora Lesterna se škola potýká s nedostatkem učitelů,“ pronesla tiše a chraptivě, s hlavou skloněnou, jako by se na ně nedokázala podívat. „Já tady budu učit i nadále, minimálně do konce tohoto školního roku. Byla jsem požádána, abych se vás ujala ve všech předmětech, alespoň prozatím a to i udělám, než se najde lepší řešení.“

Upírci pozorovali jedinou vyučující, která jim zbyla, s vděčností. Všechno se změnilo tak bleskově, že si to ani nedokázali představit.

Feles zvedla hlavu a konečně se na ně podívala. Ve tváři měla vepsaný smutek: „Taky bych ráda poděkovala Lionelovi a Kendallovi za…“

Další slova jejich učitelky byla násilně přerušena dveřmi, které se rozletěly dokořán a práskly do zdi. Nejspíše by o příchozím věděli dříve, kdyby nebyla jejich učebna tak poctivě zabezpečena proti zvukům zvenčí i zevnitř, ale o moc stejně ne. Jelikož upír, který vpadl na jejich hodinu, byl zatraceně rychlý a nejspíš nechal svůj doprovod, který ho pustil do areálu školy, daleko za sebou.

Šedovlasý muž se zuřivě rozhlédl a jeho pohled se zabodl do prostřední řady lavic, ve které ještě do toho okamžiku vysedával Lionel.

„Ty spratku!!“ zaryčel upír.

 

Příchod Lionelova strýce dokonale překvapil úplně všechny, ale jeho pud sebezáchovy byl ještě rychlejší než strýcova zuřivost.

Stačil mu jediný pohled na děsivým vztekem staženou tvář a blýskající se oči. Jeden jediný. Takhle navztekaného ho viděl podruhé v životě a nepotřeboval čekat na to, aby zjistil, jaký má k tomu Sergios důvod tentokrát. Neuvažoval nad tím, co ho rozzuřilo, i když docela i tušil a vyskočil ze svého místa tak bleskově, že byl u Kendalla dřív, než jeho židle stačila dopadnout na zem.

Popadl ho za ruku a už společně se vrhli k prvnímu volnému únikovému východu, tedy oknu. Ovšem nebýt Feles, která reagovala jen vteřinu po něm, nestačili by to. Jejich učitelka se totiž postavila do cesty dospělému Gor´namovi, zastavila ho vyčarovaným štítem a tím jim poskytla dostatek času na to, aby rozrazili obě strany okna a bez zaváhání vyskočili ven.

„Jděte mi z cesty!“ duněl za nimi z okna řev, když pádili skrz pomalu mizející závěje sněhu na nádvoří.

Zastavili se až na okraji jezera a vyměnili si pohled.

„Myslíš, že to prasklo?“ nadhodil Kendall.

„Rozhodně se ho nebudu ptát, abych si to ověřil,“ odtušil Lionel.

„Takže?“

Podíval se mu do očí. A Kendallovi se na tváři objevil úsměv, který u něj vídal jen málokdy. Sevřel jeho ruku ještě o něco pevněji a dodal mu tím jistotu, která mu scházela k tomu, aby spolu s ním vyrazil k Zapovězenému lesu.

***

 

Vrstva původně na kámen zmrzlého sněhu ležící na rozlehlých pozemcích kolem jejich sídla se snížila na jen pár šedých centimetrů rozbředlé vrstvy, ve které její nepromokavé kozačky nechávaly mělké stopy plnící se vodou. Z pochmurně zatažené oblohy drobně mžilo, a ačkoli byla teplota vzduchu o hodně vyšší než před pár dny, pořád bylo dost chladno na to, aby se její dech ve vlhkém vzduchu srážel v lehké obláčky.

Během její procházky kolem bezpečnostní hranice se trochu rozednělo a svému upírskému zraku mohla vděčit za to, že bez problémů viděla do stínů mezi stromy. Nic se v nich však nehýbalo a ani necítila ničí přítomnost. Ačkoli ji tam už nějakou dobu očekávala.

Ani si neuvědomila, že obešla celý pozemek, dokud nenarazila na vlastní stopy. Zastavila se a hodnou chvíli zírala na téměř bažinaté šlápoty před sebou, které tam její boty zanechaly asi před deseti minutami. Před tou dobou byla stejnou Angelou jako teď. Ale jaké by to asi bylo, kdyby ty stopy našla o šest let starší Angela?

Zavrtěla němě hlavou nad vlastními scestnými úvahami. To byl přece úplný nesmysl…

Od chvíle, kdy ta druhá z budoucnosti opustila jejich sídlo i s malým Nicem, už je neviděla. Tušila, že byla někde na bojišti, ale nevěděla, co se s ní dělo. Jediné, čím si byla jistá, bylo vědomí, že je nemá smysl hledat. Podvědomě cítila, že jsou oba nadobro pryč.

Zamyšleně se zahleděla ke zvolna světlající obloze.

Za poslední dva týdny se zoufale snažila zbavit palčivého pocitu viny. Cítila se určitým způsobem zodpovědná… Co když svým jednáním způsobila něčí smrt zbytečně? Brány sice zavřeli, Lamidea tím odřízli od zdroje jeho sil a pravděpodobně i samotné existence a démoni zmizeli. Ale co když…. Co když to bylo špatně? Měla přece při boji zemřít…

Život. Draco. Dítě.

Nezasloužila si nic z toho. Neměla na to právo. Neměla právo ovlivnit to, kdo byl za její štěstí obětován. Protože tak to cítila. Za její přežití zaplatili jiní…

Nebyla schopna si ty chmurné myšlenky a výčitky vyhnat z hlavy, ač se snažila samu sebe přesvědčit, že obě její já jednala, jak nejlépe v dané situaci dokázala. Že nemohla udělat nic víc, nebo lépe.

Angela sklesle sklonila hlavu, stáhla si kápi svého kabátu víc do tváře a ještě několik vteřin hleděla do lesa, než se odvrátila a vydala se na cestu k domu. Udělala však jen dva kroky, a zůstala stát, hledíc směrem k hlavní bráně, kterou právě prošla vysoká postava se světlými vlasy.

Draco téměř okamžitě odbočil z chodníku vedoucímu ke vchodu a zamířil k ní. Už cestou vytahoval z kapsy krabičku a než se u ní zastavil, Angela rozpoznala Serpensovu oblíbenou značku cigaret, kterou teď Draco převracel v ruce.

„Našel jsi ho?“ zeptala se s nadějí.

Zavrtěl hlavou.

„Neřekl bych, že má cenu ho hledat,“ konstatoval. „Objeví se, až bude chtít.“

„To máš asi pravdu… Jenže stejně se mi nelíbí, že na to zůstal sám,“ vydechla pesimisticky.

Jednou rukou si ji za pas přitáhl k sobě.

„Zvládne to. Věř tomu,“ prohlásil přesvědčeně.

Jemně přitakala: „Zkusím to.“

Na moment se oba napjali a zahleděli ke stínům pod stromy, ale pak se zase uvolnili.

„Stalo se něco během noci, když jsem byl pryč?“ zeptal se.

Zadívala se na něj: „Ani ne, proč?“

S pozvednutým obočím pokývl hlavou k vyšlapané cestičce, která se rýsovala v té mokré břečce.

„Tak proč ta kontrola?“

„Hmm, jen pro jistotu. Chci s tebou o něčem mluvit, ale nejdřív…“ Angela se znovu obrátila k lesu. „Tak vylezete už, vy dva? Nebo si mám pro vás dojít?“ promluvila jen o něco hlasitěji, ale přece se její hlas donesl tam, kam měl.

Černo se rozpohybovalo a pak se od něj oddělily dva stíny. Oba mladí upíři zůstali stát vedle sebe jen metr od dráhy Angeliných stop, s napůl omluvným napůl napjatým výrazem ve tvářích.

Angela si téměř neznatelně povzdechla, vykročila k nim a jemně přitom táhla Draca za ruku za sebou.

„Čekala jsem vás už včera,“ uvítala návštěvníky.

Zaraženě mlčeli. Její přístup je nejspíš překvapil, ale jí bylo jasné, že ve svojí situaci nemají kam jít, jen byli příliš hrdí na to, aby to přiznali nahlas.

„Jak na nás přišel?“ promluvil zdánlivě nesouvisle jako první Kendall. Ale Angela věděla, na co se ptá.

„Vypadá to, že si jeden z našich bojovníků pustil pusu na špacír. Viděl vás na náměstí a nejspíš to byl dost škodolibý upír, jelikož pět minut po tvém strýci, Lioneli, do školy napochodoval jen o málo umírněnějším způsobem tvůj otec, Kendalle.“

„Takže jsme udělali dobře, že jsme k tobě nešli. Říkal jsem to,“ zabrblal Lionel, dívajíc se na druhého upíra.

Kendall po příteli sekl pohledem: „Jo, a taky jsi říkal, že si vystačíme sami a stejně jsi se mnou šel sem,“ usadil ho.

Angela potlačila pobavený úsměv a ohlédla se prosebně na Draca. Už mu vysvětlila, jak na tom oba mladí upíři momentálně jsou a po ne příliš namáhavém přemlouvání s jejím návrhem souhlasil. V tu chvíli sice nasadil otrávený výraz, ale i tak byl on, kdo promluvil.

„Tak pojďte, jste přece oba pozvaní.“

Oba upírci se na něj zahleděli a nehnuli se z místa.

„Můžete zůstat, jak dlouho chcete,“ přidala se Angela. „Budeme vás krýt.“

„Opravdu to nebude problém?“ nadhodil opatrně Kendall. „Nechceme vám přinést nějaké další potíže, už tak…“

„Přestaň řečnit, než si to rozmyslím,“ přerušil ho nevrle Draco. „S vyhýbáním se problémům byste mohli začít hned. Překročte laskavě tu hranici, než vás za ní někdo uvidí.“

Kupodivu oba poslechli hezky svižně a v momentě stáli těsně před Angelou.

„Nebude to na dlouho,“ ujistil je oba mladý Rowann.

„Chcete odjet pryč?“ domyslela si Angela.

Oba najednou přikývli.

Chápala to. Znala ten pocit, kdy v sobě nedokázala najít jiné řešení než odjezd.

„Budeme tvými dlužníky, Feles,“ pronesl pak vážně Kendall a nešetrně dloubl loktem do Lionela, který jen syknul.

„Jo… Díky,“ zamumlal neochotně.

Kendall převrátil oči, ale vzápětí je s veškerou vážností znovu upřel na Angelu.

„Zachránila jsi život nám oběma. Nikdy ti to nedokážeme plně splatit,“ pronesl za oba vážně a sklonil hlavu. A v tomhle ho Lionel kupodivu napodobil i bez pobízení.

„Neuvádějte mě tady do rozpaků a už mazejte dovnitř,“ pobídla je. „Ještě tu máme něco soukromého, co si chceme vyřešit…“

„Samozřejmě,“ přitakal okamžitě Kendall a už táhl Lionela za loket k domu.

„Ale pamatujte!“ ohlédl se za nimi Draco. „Nechci ve svém domě vidět…“

„Žádné nevhodné chování!“ zazubil se přes rameno Kendall. „Jasně, rozumíme.“

„Cože?!“ vyhekl Lionel. „O ničem takovém nevím! Proč jako… Hmm, mmm…“

Kendall mu jednou rukou zakryl pusu a s omluvným úsměvem ho odváděl pryč. Draco je vyprovázel výhružným pohledem a Angela provinile dusila smích. Nebyla si vůbec jistá, jestli má právo se smát a jestli se někdy v životě bude cítit jinak. Ale bude to příjemná změna, mít ty dva v domě.

„Budou se chovat slušně, jinak poletí,“ zavrčel Draco, zatímco si připaloval jednu z cigaret z krabičky, kterou si přinesl nejspíš ze Serpensova domu.

Otočila se k němu, dívala se, jak potahuje a jak se kouř přenáší přes jeho rty. Pak mu lehkým pohybem cigaretu vzala, aby ji hned vzápětí upustila do rozbředlého sněhu, kde ji přišlápla.

Draco se na ni překvapeně zahleděl.

„Promiň, ale tenhle zlozvyk si v mojí přítomnosti budeš muset na nějakou dobu odpustit,“ oznámila mu vážně. „Sice by to asi tak moc nevadilo, ale já nehodlám nic riskovat.“

Stáhl obočí k sobě.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se zvolna. „Co se děje?“

Trochu roztřeseně vydechla, aniž by vlastně věděla, proč je tak nervózní a proč se vnitřně třese. Pak se natáhla, vzala jeho ruku a položila si ji na stále ještě úplně ploché břicho schované pod kabátem.

„Tohle se děje,“ hlesla a dívala se mu přitom do očí, které se na ni nechápavě upíraly, než se rozšířily překvapením. „Vlastně už to vím nějakou dobu, ale chtěla jsem si být jistá. Sehnat za současné situace nějakého doktora je skoro nemožné, tak proto až…“ zarazila se v rozechvělém drmolení. „Draco?“

Šedé oči se na ni upíraly naprosto nehybně, a něco se v nich bouřilo, nedokázala v nich pořádně rozeznat ani jednu emoci.

„Draco?“ šeptla polekaně. „Neřekla jsem ti to dřív, protože…“

Její další slova zastavil jeho prudký pohyb, se kterým kolem ní omotal obě paže a zamknul ji do své náruče.

***

Září 2005

Ostré troubení klaksonu jasně červeného dvoupatrového autobusu rozčíslo sychravý vzduch brzkého dopoledne, rozneslo se do všech stran a vytratilo se v hučení čistícího vozu, který přijížděl na náměstí ze Shaftesbury Ave. Několik Londýňanů se krátce ohlédlo k místu přibližně tři metry od přechodu, na kterém double-decker prudce zabrzdil a hned bez zájmu pokračovalo v cestě do práce. Mužík v dlouhém, purpurově fialovém plášti se omluvně ukláněl těsně před pravým reflektorem vozu a pomalu couval, zatímco téměř plešatý řidič za sklem bezhlesně nadával, dávaje zuřivým máváním jasně najevo, ať ten chlap zmizí z cesty.

Catherine si při pohledu na zmatkujícího staříka a autobus mizející s túrováním motoru v zatáčce udělala v duchu poznámku, že musí připomenout úřadující ředitelce Bradavic, ať se při studiu mudlů zaměří i na dopravní předpisy.

Zběžným pohledem zkontrolovala nové hodinky na svém levém zápěstí, jež dostala jako dárek k narozeninám od jistého upíra, usoudila, že má ještě minimálně deset minut, než se bude muset zvednout, aby došla do kanceláře včas, a navázala na svou předchozí činnost, kterou bylo popíjení horké čokolády a pozorování narůstajícího ruchu na Piccadilly Circus.

„Zas určitě nějaký čaroděj,“ ozvalo se anglicky s jemným přízvukem odněkud zprava.

Zarazila se s kelímkem těsně u rtů, narovnala se a nenápadně ohlédla. Jen kousek od ní, o schod výše než ona sama, seděly dvě dívky, jedna tmavovláska s brýlemi, druhá téměř blondýnka. Mezi sebou měly položené vysoké kelímky s cappuccinem a v rukou čerstvé čokoládové croissanty. Po levé ruce jedné z nich se válela zjevně dost používaná podrobná mapa Londýna.

„Myslíš, že si uvědomujou, jak snadno jdou poznat?“ zazubila se ta světlovlasá.

„Těžko,“ odpověděly na otázku obě najednou a zasmály se.

Cathy na obě udiveně hleděla.

Existence čarodějnického světa se sice po tom všem, co se stalo, mírně řečeno provalila, a mudlovská vláda snad poprvé za celou svou existenci nelhala, když podávala oficiální vysvětlení katastrofických událostí z počátku roku. I když si všechny informace poněkud upravili na verzi, která byla akceptovatelnější pro obyvatelstvo bez kouzelnických schopností.

I tak tomu spousta z nich nevěřila a vznikaly na to téma hromady vtipů. Nějaký ten humor ostatně všichni potřebovali. Proto bylo zvláštní vidět dvě mudly, nejspíš dokonce turistky, kterých bylo v Londýně momentálně asi tolik jako ne-čarodějnických potomků v koleji Salazara Zmijozela za celou dobu její existence, které o tom zjevně vůbec nepochybovaly.

Obě se pustily do snídaně a drmolily přitom mezi sebou v jazyce, kterému Catherine nerozuměla.

Trvalo to víc jak půl roku, než se život v Londýně a vůbec ve zbytku Spojeného království vrátil, když ne do starých kolejí, tak k normálu. I když velmi relativnímu.

Když jakýsi zpětný chod Bran při jejich zavírání vtáhl do světa za nimi všechny démony v okruhu dvou mil včetně Lamidea, místo i všechny důkazy jejich posledního střetu s nimi byly uklizeny, kromě výsměšně čnících kamenných oblouků, a hlavně když se nebe nad Británií vyčistilo a vrátilo se na něj slunce, začali se vracet i přeživší obyvatelé. Někteří z nich se odstěhovali jinam a o návratu do míst, kde zažili ty hrůzy ani nepřemýšleli, ale pořád se našlo dost těch, kteří tuhle zemi považovali za svůj domov a nechtěli se ho vzdát.

Jen turisti se sem moc nevraceli, proto Catherine pozorovala ty dvě dost fascinovaně. Když dojedly, což stihly rychleji než ona svou čokoládu, zvedly se a se smíchem na poslední chvíli přeběhly přechod, na kterém právě zhasla zelená. Na to, že měl Londýn ještě hodně daleko do své předešlé podoby a atmosféry, nevypadalo to, že by to těm dvěma nějak extra vadilo. Užívaly si den naplno i tak. Měla by si z nich vzít příklad, někdy to sama víc než potřebovala…

Catherine ještě chvíli sledovala, jak jedna z dívek táhne tu druhou za ruku směrem k čínské čtvrti a s povzdechem vstala. Čas jít do práce…

Už chtěla nabrat směr kancelář, když ucítila škubnutí na ruce. Spěšně stáhla rukáv trička z náramku, který za posledních pár měsíců téměř neustále mlčel, a přečetla si vzkaz, který se na něm objevil.

Angela je u Munga, 3. patro – sejdeme se tam. Harry

Sotva dočetla a už vytahovala z kapsy bundy svůj fungl nový pracovní mobilní telefon a připravovala si věrohodný hlas na sehrání náhlé choroby. Kvůli tomuhle jakékoli papírování mohlo počkat.

*

 

Pravidelný zvuk rychlých kročejů na naleštěném linoleu, které se rozléhalo po celé chodbě, narušilo zašustění rozložených novin, zpoza kterých pobaveně vyhlédly jasně zelené oči.

Blonďák se už asi podesáté zastavil u okna na konci chodby, vyhlédl ven, ačkoli ve skutečnosti nejspíš vůbec neviděl, co za ním je, a prudce se otočil.

Kolem sedícího Harryho pak ve vysokých botách zase předupal zpět k zavřeným dveřím, mnohem hlasitěji než ho kdy za celé ty roky slyšel chodit. Při další okružní cestě k oknu mu nastavil do cesty nohu. Černé boty zakvičely, jak upír prudce zabrzdil a v příštím okamžiku ho zabil ocelovým pohledem.

Harry s bohorovným klidem složil Věštce do ruličky.

„Už jsem se děsil, že jsi fakt úplně mimo.“

Blondýn na něj výhružně zavrčel, překročil nastavenou nohu a zase se na jednu vteřinu pokochal výhledem na ulici. Harry si nemohl pomoct a zachechtal se.

„Kdo by to byl řekl, Malfoyi? Jsi nervóznější, než jsem byl kdysi já,“ prohlásil.

„Sklapni,“ dostalo se mu velmi úsečné reakce a dalšího dusání.

„Bývals mnohem výřečnější,“ konstatoval, a naplno si užíval výjimečný okamžik, kdy on byl tím, kdo měl pro jednou navrch.

Druhé zavrčení, tentokrát už opravdu děsivé, se napůl ztratilo ve volání z druhé strany chodby.

„Harry!“

Rychle se postavil a chtěl vyrazit vstříc šedovlasému muži o holi, ale to už ho předběhl Malfoy, který namáhavě dýchajícího muže z jedné strany podepřel a vedl ho k jedné z polstrovaných židlí.

„Co tady děláte, Siriusi? Slíbil jsem, že vám dám vědět.“

Na jeho kmotra sice nervózní blonďáček vrčel jen o něco méně, ale v tomhle se s ním Harry shodoval a přidal se k sekýrování, jakmile k nim došel.

„Sama Angela tě prosila, ať odpočíváš,“ mručel nespokojeně. Kmotrovo podlomené zdraví mu dělalo obrovské starosti, ale bývalý čaroděj byl ještě tvrdohlavější než kdysi.

Sirius Black zvolna vydechl a pak k nim zvedl zrak.

„Tak zaprvé… Ty mi konečně začni tykat,“ obořil se na Malfoye překvapivě energicky. „A uvědom si, že i když jsi teď můj zeťák, pořád jsi moc mladej na to, abys mi tady kázal.“

Malfoy si zachmuřeně založil ruce na hrudi, ale neřekl na to nic.

„A za druhý… Snad jste si nemysleli, že si nechám ujít narození svého vnuka?“

Harry na něj vykulil oči, a i Malfoy na svého tchána zůstal překvapeně hledět.

„Jak víš, že to bude kluk?!“ vyprskl Harry.

Angela všem tvrdila, že si nedávala zjistit pohlaví miminka, proto ho Siriovo prohlášení dost překvapilo. Jeho kmotr se zarazil a pak mu rty roztáhl provinilý úsměv. Vypadal přitom o tolik mladší…

„A sakra…“

„Ona vám… Angela ti řekla, co to bude?“ ozval se Malfoy dotčeně.

„Fakt?“ ozvalo se vedle nich zadýchaně. Všichni se ohlédli po světlovlásce, která se k nim přihnala jako velká voda. „A co to bude, nastávající otče?“ zeptala se Draca s úsměvem.

„Kluk,“ reagoval pořád ještě zaraženě, ale bylo na něm vidět i radostné očekávání, které potlačilo tu jeho příšernou nervozitu.

„To se ti povedlo, Siriusi,“ zazubil se na kmotra Harry.

„Neříkejte Angie, že mi to uteklo, jo?“ zapřísahal je Sirius.

„Kluk…“ opakoval téměř neslyšně Malfoy, s pohledem upřeným někam skrz zeď.

Harry si vyměnil spiklenecký pohled s Catherine. Malfoy se povětšinu času tak perfektně ovládal, že vidět na něm najednou tolik emocí, bylo strašně zvláštní. A dojemné.

*

Ruka se mu třásla, když ji natáhl, aby stiskl kliku a vstoupil do nemocničního pokoje, zářícího čistotou. Po dlouhých hodinách nesnesitelného čekání mu konečně dovolili vejít. I když ho upozornili na to, že jeho manželka je po dlouhém porodu vyčerpaná. Jenže on už to prostě nemohl vydržet, musel ji vidět. A jejich dítě.

Na jeden krátký moment, kdy se mu oba dostali do zorného pole, se v něm všechno sevřelo, když ho bezdůvodně napadlo, že se mu to všechno jen zdá. Že on přece nemůže mít v životě tolik štěstí.

Ale když hnědovláska sedící na vysoké posteli s drobounkým človíčkem na rukou zvedla hlavu a jejich oči se střetly, všechno v něm křičelo, že se to děje doopravdy. Stačilo jen udělat tři kroky, dotknout se jí a zblízka se podívat na to malinké, co s takovou láskou držela. A přesně to taky udělal…

*

Sestřička sice protestovala proti počtu návštěvníků, který se dral dovnitř hned za novopečeným otcem, ale ženský hlas z místnosti, kterou bránila vlastním tělem, ji přiměl ustoupit stranou.

Nejprve prošel Harry podpírající ze strany natěšeného Siriuse a hned za nimi nakukovali dovnitř i Cathy, Ginny a James, který se držel rusovlásky za ruku.

„Můžeme?“ požádal raději ještě jednou o svolení, když se na ně zaměřily zelené oči, sice unavené, ale plné radosti. „Je tu i James, je strašně zvědavý.“

Angela je jemným kývnutím pozvala dál. Malfoy jen oněměle seděl na kraji postele a zjevně fascinován hleděl na drobečka, který se ten den stal středem pozornosti.

Sirius se vymanil Harrymu a s ťukáním berle došel k posteli, aby mohl dceru chytit za ruku, kterou k němu s úsměvem natahovala. Krátce ji stiskla a pak ji zase vrátila k držení malého. Z druhé strany se přes Draca naklonila Cathy a oči jí při pohledu na miminko zářily, jako už dlouho ne.

„Já taky! Já taky!“ stěžoval si James hlasitě, dokud ho Ginny nevzala na ruce a nepostavila se s ním k nohám postele.

Harry se postavil vedle nich.

„Je nádherný,“ hlesla Ginny tiše.

Harrymu se na jejím hlase něco nezdálo. Na moment se zadíval na její pihami posetý profil. I když se trochu smutně usmívala, moc jí to slušelo. Nenapadalo ho nic vhodného, co by mohl říct, tak jí jen položil ruku kolem pasu. Ginny mu za to věnovala vděčný pohled i mnohem radostnější úsměv, který se odrazil už i v jejích očích.

„Rozkošný…“ vydechla Catherine. „Už máte jméno?“

Angela se nejprve zadívala na manžela, než odpověděla.

„Nico…“ prohlásila trochu chraptivě. „Nico Sirius.“

Její otec se překvapeně kouknul na ni, pak i na svého zetě: „Opravdu?“

Angela s mírným úsměvem přikývla.

„Ne, že bych do toho mohl nějak mluvit…“ ozval se blonďák.

Hnědovláska zaměřila láskyplný pohled na něj: „Nepřeháněj… Přece jsi souhlasil.“

Malfoy ji jemně chytil za volnou ruku a políbil její hřbet.

„Neměl jsem zrovna na výběr,“ reagoval hlasem, který obsahoval tolik nevyřčeného, až z toho Harryho mrazilo. „Ale kmotr je na mně,“ připomenul se ještě.

„A kdy mi konečně prozradíš, kdo to bude?“ zeptala se zvědavě.

„Až ho o to požádám, ale pochybuju, že bude proti,“ ujistil ji.

Cathy se vědoucně usmála, ale neřekla k tomu nic.

Sirius se snažil mrkáním zahnat slzy dojetí a všichni se tvářili, že si toho nevšimli. Místo toho se bavili na tom, jak nesmírně opatrně bere drobečka do náruče jeho tatínek. Očividně se bál, aby mu něco neudělal.

Skoro všichni překvapeně vydechli, když malý Nico otevřel oči. Jedno bylo světle šedé, druhé zelené. Nebylo obvyklé, aby měly novorozená miminka jinou barvu očí než modrou, ale u malých upírčat to zjevně chodilo jinak. Všichni přítomní se nad tím rozplývali a Harry se zaměřil zpátky na Angelu, aby k tomu něco vtipného poznamenal…

„Angelo, prosím tě, co blbneš?“ vydechl polekaně místo toho.

Hnědovláska tiše a beze slov plakala. Po tvářích jí stékaly slzy jedna za druhou. Draco se na ni rovněž okamžitě zaměřil.

„Co se děje? Bolí tě něco?“ ptal se napjatě.

Angela však jen němě zavrtěla hlavou.

„Jen tomu nemůžu uvěřit,“ vyrazila pak ze sebe skoro nešťastně, nespouštějíc zrak z té drobné bytosti bezpečně spočívající v Dracových rukou. „Co když je to jen sen? Co když se mi to jen zdá?“

Všichni mlčeli, zaražení mírou emocí, která z Angely čišela. Draco na ni několik vteřin upíral vážný pohled, než jí jemně vložil syna zpět do náruče. Pak si k sobě přitáhl její obličej a něžně ji políbil na rty.

„V tom případě ti slibuju, že se nikdy neprobudíš,“ ujistil ji.

 

 

KONEC

 

Původní doslov 6.10.2013:

ROZLOUČENÍ S HP TETRALOGIÍ

Vážení a milí čtenáři, čtenářky, komentující i nekomentující a pouze čtoucí…
Tohle asi i na vás působí trochu jako déja vu, není-liž pravda?

Už je to něco přes 4 roky, co jsem sepisovala velice podobný článek. Také je to více než 8 let, co jsem do světa Harryho Pottera skočila po hlavě netušíc, že se v těch bouřlivých vodách budu plavit velice dlouho. Až se téměř utopím…
Nakonec jsem se vynořila a vyhrabala zpět na břeh, ale že mi to dalo sakra zabrat.
Stále mne při pohledu na slovo KONEC zaplavuje úleva, ale zároveň je mi trochu smutno…
Já vím, nikdy neříkej nikdy. Ale tentokrát ten Epilog můžete skutečně s klidným (nebo i neklidným) srdcem brát jako definitivní konec. Mám s jistou osobou úmluvu, že pokud někdy dostanu zase tak pitomý nápad a budu chtít s HP povídkami pokračovat, ona mi to obrazně řečeno vytluče z hlavy. A sama jsem odhodlaná k tomu, že i kdybych dostala od Múzy fandící Harrymu třeba francouzáka, jakékoli úžasné myšlenky raději aplikuju do jiného příběhu.
Bylo toho dost, bylo toho až příliš. Na Angelu, na Draca, i na mne.

Ne, že bych litovala toho, že jsem se do PN kdy pustila. Ale v nejlepším jsem měla přestat. A to bylo ve chvíli, kdy jsem dopsala Ztracené duše. Tak to alespoň vidím já, jakožto autorka. Proto ta zmínka o téměř-utonutí…
Na HP knížkách jsem vyrostla z dětských let, na HP povídkách jsem dospěla jak v reálném životě, tak pisatelsky. Stále mám co zlepšovat, ale ten pokrok je na nich opravdu neuvěřitelný. To jsem si uvědomila, když jsem si pročítala ZD a uvědomila si, že kromě pár drobností nemám vůbec pocit, že bych je měla celé přepsat, jako je tomu u Poslední z rodu.

Psaní těch povídek mi vzalo spoustu času (i nervů XD), ale více než bohatě je to vyváženo tím, co jsem díky nim získala. A za to jim navždy patří můj vděk.
Děkuji paní Rowlingové za to, že tenhle svět plný čarodějů, kouzel a nebezpečí vůbec stvořila, bez ní by byl můj život o hodně šedivější.
Obrovské díky patří všem věrným komentujícím, jak těm tady na blogu, tak těm na stránkách fanfiction.potterharry. net, bez vás bych PN do konce nikdy nedotáhla. Ráda bych vás tady vyjmenovala jednotlivě, ale mám strach, že bych na někoho zapomněla, takže to raději nechávám takto.
Speciální děkuji náleží mé úžasné mladší sestře a betě v jedné osobě – bez ní by vás v každé kapitole iritovala strašná spousta chyb a překlepů.
A závěrečné děkuji i věnování celé Poslední naděje patří Arn Dair. Ona ví proč.

Takže… Je tohle loučení těžké? Je a není.
Mám radost z toho, že jsem to dotáhla do úplného konce, ale zároveň je mi trošku líto, že už se k Angele a Dracovi nebudu vracet, minimálně aktivně ne, pasivně určitě ano. Ale i tak zůstanou navždy ve mně.

Witch

 

Pisatelské dilema 20.6.2018:

Možná si někteří z vás vzpomenou (pokud tyto stránky ještě stále někdo navštěvuje), že jsem kdysi zmiňovala jediný možný způsob „návratu“ k mému drahému dítku HP tetralogii, a to rozepsáním příběhu dvou mladých čistokrevných upírů, jimž dělala ve čtvrtém díle Angela (pro ně spíš Feles) učitelku v Bradavicích. Kendall s Lionelem si tehdy k mému příjemnému překvapení vybudovali u čtenářů docela jméno i oblibu a mne ještě před velkým finále začalo lákat věnovat se jim trochu podrobněji…
Ovšem jak už to (hlavně v mém případě) bývá – chuť by byla, ale nebyl čas. Přednost dostaly jiné věci poněkud realističtějšího rázu a pak také Nadaní, jejichž druhý díl jsem loni po x-letech konečně úspěšně dopsala. Na Selenu a spol. samozřejmě nezapomínám (na třetí díl už mám hezky předpřipravený Word), ale moje prsty začaly v rámci rozepsání (a taky odreagování) nečekaně brouzdat poněkud jiným směrem…


Moje momentální představa určitě nezahrnuje tak obsáhlé dílo jakým byla samotná tetralogie, spíš bych se pokusila vyplodit takový soupis/sérii doplňkových mini-příběhů, které by se věnovaly pouze dvěma zmíněným upírům v různých časových úsecích, a to před, během i po ději Poslední naděje. Dokonce jsem se jednu chvíli přikláněla k tomu, psát o nich v angličtině. Ale když jsem to vyzkoušela, nebylo to ono a nakonec jsem těch pár napsaných stránek přeložila do češtiny. A když jsem se k těm odstavcům po nějaké době vrátila, už nad nimi nějak nemůžu přestat dumat…
Ale váhám, opravdu tuhle možnost ´nostalgického okénka´ hodně zvažuju. Byl by o tuhle mini spin-off story vůbec nějaký zájem? Má cenu to uveřejňovat nebo si to raději mám nechat pro sebe? Přece jen – roky letí a my se plácáme za nimi jak vlajky ve větru…


Proto bych vás moc pěkně poprosila, všechny případné návštěvníky a čitatele, o hlasování v anketě níže.
Sama jsem příšerně zvědavá, zda mě povzbudíte nebo odradíte.


Witch

 

A jak to dopadlo? 23.2.2021:

Doplňkové dílko k mojí HP tetralogii, které se věnuje Kendallovi a Lionelovi, nakonec opravdu vzniklo. V nejbližších týdnech postupně přidám do naší Černé knihy i „Krev pro Tebe“. A to už bude vážně (VÁŽNĚ, VÁŽNĚ!) konec. 😉

Witch

133 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Poslední naděje

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář