Tell me something that’ll ease my pain
I am living life in vain
Crying doesn’t help me any more
Tell me something that’ll ease my mind
I am walking the line
Trying doesn’t get my anywhere
I wander through the night
All the stars are shining bright
Searching for a guiding light
I wander through the night
Tell me something ‚cause I need to know
Can you teach me how to live
How to understand how to love and how to give
Anger burns in bitterness and fills me up inside
I can’t face it and there’s no place
I can hide
I wander through the night
All the stars are shining bright
Searching for a guiding light
I wander through the night
Tell me something ‚cause I need to know
Can you teach me how to live
How to understand how to love and how to give
Anger burns in bitterness and fills me up inside
Without your love there’s nowhere
I can hide
I wander through the night
All the stars are shining bright
Searching for a guiding light
I wander through the night
Hebridy; 12. října 2011
Tmou se rozléhaly zvuky boje a temné vrčení. Kolem dvou zápasících těl seděla smečka podivně velkých vlků. Jedna ze samic potichu kňučela a s napětím očekávala výsledek zápasu.
Velký kulatý měsíc se téměř skláněl k obzoru, když boj skončil. Jedno ze zvířat se přikrčilo a kňučením dávalo najevo podřízenost. Vítězný vůdce hlasitě zavyl a ostatní mu odpověděli, jen poražený soupeř se staženým ocasem se odplazil od skupiny. Vůdce smečky došel k čekající samici a dotknul se jí lehce čenichem. Vlčice mu čenich, po němž stékala krev, olízla. Lehnul si unaveně k ní, a ona mu začala lízat rány.
Vyšel první paprsek slunce a vlkodlaci se začali přeměňovat do své lidské podoby. Bolestivá transformace je tentokrát zastihla všechny pohromadě, což nebývalo obvyklé. Lovella se probrala s krvácejícím Kenleym vedle sebe. Bolestivě otevřel jedno oko, druhé měl napuchlé z rozšklebené ošklivé rány, která vedla podél oka až téměř ke krku.
„Velvelo, prosím, rychle,“ zavolala na přítelkyni, která vypadala nejčilejší. Ta odběhla do stavení a za chvíli se vracela s malou lahvičkou a dvěma hůlkami.
„Třemdava,“ otevřela lahvičku a Lovella nakapala několik kapek na každou z Kenleyho ran.
„Postarejte se raději o toho druhého. Ten na tom bude hůř,“ zašklebil se Kenley a začal se zvedat.
„A kde je ten druhý? A kdo to je?“ rozhlížela se Velvela a pohledem mezi probouzejícími se vlkodlaky hledala zraněného. Nikoho neviděla. „Pamatuješ si to?“
„Jak bych mohl? Nic, jako vždy. Jen vím, že jsem vyhrál,“ zvednul koutek úst Kenley a unaveně sebou praštil zpět do trávy.
„Potřebuješ krvetvorný lektvar,“ pohladila ho Lovella po čele. „Dostanu tě domů.“
„Řekl jsem, ať se postaráte o toho druhého,“ zamračil se Kenley.
„Postará se o něj Velvela,“ vytáhla hůlku a odlevitovala svého druha do kamenného stavení.
Uložila ho na jejich společné lůžko a natáhla se pro předem nachystaný krvetvorný lektvar. Kenley mezitím zavřel oči a usínal. Nalila mu dvě lžičky do úst a namočila utěrku do vody. Otřela ho od zbytků krve, rychle se trochu opláchla a unaveně se posadila vedle Kenleyho. Ten už spal. Pozorovala ho. Bylo jí ho líto a byla na něj hrdá. Ani na okamžik si nedovolil slabost, stejně jako ona. Přesto musel být tak unavený. Nejen z toho, že jej čas od času vyzval některý z jiných členů Smečky a zkoušel jeho sílu. Ale zejména z každodenního zápasu o to, aby se stali co nejvíce soběstačnými, co nejvíce nezávislými na pomoci zvenčí od společnosti, která jimi opovrhovala. Ležela na něm odpovědnost za všechny. Snažil se. Všichni se snažili. Ze dne na den museli dospět. A ona mu stála po boku, den za dnem, úplněk za úplňkem. Držela se, nedala najevo nejmenší zaváhání, přestože měla někdy pocit bezvýchodnosti. Co bude, až je jejich rodiče přestanou podporovat? Jak se uživí, když nic z toho, co vyrobili, nikdo nechce? Nedůvěřovali jim, a to ji naplňovalo bolestí. A Kenleyho hněvem. Chtěli jen žít. Normálně. Jako lidé. Tak, jak se má. Jak to mají udělat, když jim to nedovolí? Najednou se cítila tak slabá. Lehla si vedle něj. Nejsou sami. Mají jeden druhého. A ona má především jeho, svého muže. Nesmí být slabá, věděla, že i přes sílu, která z Kenleyho vyzařovala, i on potřebuje někoho, o koho se může opřít. A tím někým musí být ona.
Dotkla se ho lehce na čerstvě zahojeném rameni. Byl pokrytý studeným potem. Přikryla ho až k bradě teplou přikrývkou. Bolestivě sebou trhnul, když se peřina dotkla ještě citlivé nové kůže. Políbila jej na čelo, jen letmo, něžně. Položila se opatrně vedle něj a pozorovala jeho už zase klidný dech. Zvládnou to, pomyslela si ještě, než usnula.
…
Vzbudil ji neodbytný, téměř až bolestivý pocit hladu, jako vždy, když se jim o úplňku nepodařilo nic ulovit. A přestože si na ostrov někdy vozili právě kvůli svým vlčím potřebám zvířata určená k lovu nebo vyčlenili slabé kusy ze svých stád, které ponechali mimo ochranné bariéry, nemohli to dělat příliš často, a vlastně ani nechtěli.
„Dobré odpoledne,“ políbil ji a klesl opět do podušek, „víš už, kdo to byl?“
Zavrtěla hlavou a začala se oblékat. „Půjdu to zjistit.“
„Myslím, že to byl Lycaon.“
„Nemusel. Eadulf Fortescue si už dlouho myslí, že by měl vést on.“
„Je jen otázka času, kdy se o to znovu pokusí,“ přikývl Kenley. „Pomohlo by, kdyby si našel ženu. Moc po tobě kouká,“ chytil ji za zápěstí. „Silný je ale i Wolfric.“
„Ale ne dost ctižádostivý. On o to nestojí,“ řekla přesvědčeně. „Jdu to zjistit.“ Lehce se mu vymanila a políbila ho. „Miluju tě.“
Na okno zaťukala sova. Lovella je zvědavě otevřela a sova se snesla na stolek vedle Kenleyho lůžka. Netrpělivě mu nastavila nohu a klovnutím naznačovala, že by chtěla odměnu. Lovella došla do kuchyně pro soví pamlsek a sova spokojeně odlétla. Zavřela okno, venku foukal nepříjemně ostrý severní vítr.
„Kdo píše?“ zeptala se zvědavě zamyšleného Kenleyho.
„Budeme mít návštěvu.“ Na její tázavý pohled doplnil: „Ylvin starší bratr se ptá, jestli může přivést hosta. Draca Malfoye.“
„Proč?“
„To nepíše.“
…………………
Bradavice; 13. října 2011
Poslední úterní dvouhodinovkou byly nepovinné předměty. Joshua měl Kouzelnickou literaturu, jediný předmět, který učila ředitelka McGonagallová. Vešel do učebny mezi posledními, třída už byla téměř zaplněná. Úplně vzadu seděla Marigold, sama, jako obvykle. Od doby, co přiznala, že je vlkodlakem, se jí všichni vyhýbali. Považovali ji za prokletou, a nejen pro její nemoc, ale i proto, že se dozvěděli o zabití jednorožčího mláděte. Joshua nevěděl, od koho se to mohli dozvědět, byl však přesvědčen, že to nebylo od nikoho z jeho přátel. Odtažitost ostatních dětí nechápal. On k Marigold žádnou zášť necítil, a ani z ní neměl strach. Proč by měl mít? Nebyla přeci nebezpečná o nic víc než každé jiné dvanáctileté děvče, pokud nebyl zrovna úplněk. A od doby, co brala lektvar, nebyla nebezpečná ani v době úplňku. Slyšel názory ostatních studentů, četl novinové články, které po připravovaném zločinu Ranulphuse Burkea, který mu naštěstí nevyšel, zpochybňovaly vstřícnou politiku vůči vlkodlakům s tím, že vlkodlaci mohou být velmi nebezpeční, i pokud užívají lektvar, jelikož ten nijak nezmenšuje jejich sílu. Naopak, stávají se téměř dokonalými zabijáky, vybavení lidským mozkem a zvířecí silou i instinkty. Ani to ho však nezviklalo. Marigold byla milá dívka, tak tichá, tak jiná než ostatní věčně hihňající se a o něčem si šeptající spolužačky. Musí se jí zeptat, kam zmizeli ostatní vlkodlaci, mohla by to vědět.
Posadil se mlčky vedle ní a Marigold se na něj letmo podívala a položila před něj knihu.
„Co to je, Mari?“ zeptal se.
„Vicky ti posílá tu knížku, co si ji nesmíš kvůli ní vypůjčit. Myslela si, že si ji budeš chtít dočíst.“
„To nebylo kvůli ní. Díky,“ zamumlal Joshua.
„Nezdá se ti poslední dobou nějaká divná?“
„Ne, proč?“ zavrtěl hlavou Joshua. Vicky byla možná trochu vážnější než loňský rok, snad trochu zamlklejší. Nepřikládal tomu však žádnou váhu, v holkách se vyznat nedá.
„Třeba je zamilovaná,“ vzpomněl si, jak ji viděl s Teddym ve vlaku.
„A do koho?“ zeptala se Marigold.
„To je jedno.“
„Nemyslíš třeba Teddyho?“ podívala se na něj zvědavě.
„Proč si to myslíš?“
„Taky se mě ptal, jestli se mi nezdá divná. Myslel si, že bych něco mohla vědět, když jsme společně v ložnici.“
Joshua přikývnul. Až teď si uvědomil, že i Teddy říkal něco podobného jako Marigold. I on si o Vicky dělal starosti.
„Vicky je hodná. A pořád se se mnou baví, i když myslím, že jen ze soucitu.“
„To ne,“ řekl Joshua. „Teda, ne že není hodná, to Vicky určitě je. Ale nebaví se s tebou ze soucitu. Považuje tě fakt za kamarádku. Proto jsme za tebou tehdy šli. Protože Vicky tě nechtěla nechat v průšvihu.“
Marigold zbledla a odvrátila se. „Je mi to hrozně líto.“
„Nech už toho, Mari,“ odpověděl Josh netrpělivě. „Skončilo to dobře, ne?“
„No, jak se to vezme…“ odpověděla Marigold tiše. „Ale o to víc nechci, aby se jí něco stalo. Ona se někdy vrací až těsně před večerkou. Klukům třeba řekla, že je se mnou, ale nebyla. A mně řekla, že je s Maud, ale ta o ní nic nevěděla.“
„A řekla jsi to někomu?“
Marigold zavrtěla hlavou. „Nechci ji dostat do průšvihu. A určitě si jen něco namlouvám. Nejspíš chce být jen občas sama. Vždycky se vrátí včas. Nemusí být na tom nic divného, ne?“
„Hm,“ přikývnul Joshua. „Ale dávej na ni raději pozor. A řekni mi, když se ti nebude něco zdát. Nebo to řekni někomu z učitelů.“
„To přece nemůžu, Joshi! Nemůžu na ni donášet učitelům!“
„Nebelvírka,“ ušklíbl se Josh. „Právě to nás tehdy dostalo do průšvihu, Mari. Ona tě taky nechtěla udávat. A byla to chyba.“
…
Po hodině zamířil ven. Potřeboval se chvíli projít, provětrat si hlavu, než bude muset jít na večeři, po které následovala mimořádná výuka se Snapem. Dříve měl jejich společné hodiny rád. Už od počátku, kdy mu poskytly chvíli oddechu od skrytě i otevřeně nepřátelských zmijozelských tváří. Jenže to bylo dříve. Předtím. Teď to bylo jiné a jiný byl nejen jeho vztah ke Snapeovi. V koleji se k němu chovali s respektem, byť přátelství mu projevoval jen William a snad i Scorpius. Hodiny se Snapem byly zajímavé a stále ho těšilo, že má příležitost učit se něco navíc. A ačkoli dosud spíše opakovali to, co se naučil v minulém roce, nenudil se. Bylo to však jiné. Přestože byl už schopný s ním opět mluvit, byl ostražitější než vloni. Cítil také rozpaky vždy, když se na Snapea podíval. A cítil i mírnou nechuť, která nebyla způsobená jen tím, že Snape něco má či alespoň něco měl s jeho matkou, ale i z toho, že svůj vztah očividně tajili. Čím déle o tom přemýšlel, tím více se mu vnucovala myšlenka, že to muselo být způsobeno tím, že Snape to s jeho mámou nemyslel vážně, že si ji nechtěl vzít a být s ní opravdu, že si jí nevážil natolik, aby se objevil s ní po boku veřejně. To si jeho máma nezaslouží. A to ho bolelo mnohem víc.
Procházel se kolem hradu a snažil se vyčistit svou mysl; s těmito myšlenkami na hodinu nemůže. Snape mu minule slíbil, že dnes konečně začnou s nitrobranou a Joshua chtěl být připraven na hodinu tak, jak psali v knížce. Nechtěl zkoušet oheň, příliš mu připomínal toho zvláštního démona, proti kterému se měl bránit. Zkusil to s kamennou zdí, ale nedokázal se na ni soustředit. Třetí z obran, co knížky uváděly, byla voda. Ale ani to mu příliš nešlo. Jak má myslet na něco tak beztvarého a bezbarvého jako je voda? Došel proto až k potůčku, který vytékal ze Zapovězeného lesa. Posadil se k němu a díval se na jeho proud, poslouchal jeho zurčení. Nemyslel na nic jiného a po chvíli zavřel oči a viděl jen tekoucí proud vody. Slyšel jen vodu. Myslel jen na vodu. Celou jeho mysl zaplavil potok, a připadalo mu, že ten potok zpívá.
Po chvíli vstal a vracel se zpět, už byl čas, pokud se chtěl stihnout najíst, než půjde na hodinu. Šel asi deset minut, když uslyšel za sebou ve směru od Zapovězeného lesa kutálet se po cestičce kamínky. Někdo určitě jde za ním. Otočil se, ale nikoho neviděl a už ani nic neslyšel. Šel dál a po chvíli se mu opět zdálo, že někdo za ním jde. Tentokrát uviděl, že se k němu blíží Vicky.
Usmála se na něj. „Co tu děláš, Joshi?“
„Potřeboval jsem být chvíli sám. A co tu děláš ty?“
„Totéž,“ usmála se tak zvláštně, že přemýšlel, zda nemají Marigold a Teddy pravdu, když se jim zdá divná. Ale na tom, že se někdo sám prochází venku, přece nebylo nic zvláštního. Nedělá ostatně nic jiného než on sám. Odkud ale přišla? Když seděl u potoka, nikoho neviděl. Snad nebyla sama v Zapovězeném lese?
„Jsi v poslední době nějak nesvůj, Joshi. Neprovádějí ti zase něco?“
„Já? Kdo?“
„Zlobíš se na někoho. Je to zase Avery a ti dva? Nebo James? Přes léto mi připadalo, že jste byli v pohodě.“
Joshua zavrtěl hlavou. „Jsem v pohodě. Kde jsi byla, Vicky? Neviděl jsem tě.“
„U jezera,“ ukázala opačným směrem, než prve slyšel kroky. „Jdeme na večeři?“
Chvíli přemýšlel. Kdo to tedy za ním šel od lesa? Nebo se mu snad jen něco zdálo? Nejpravděpodobnější bylo, že v podvečerním tichu špatně odhadl směr kroků, a proto nikoho neviděl, když se díval špatným směrem. Spokojeně přikývnul. „Jasně. Už nejspíš začala.“
…
Zaťukal na dveře sklepní pracovny zmijozelského ředitele přesně v sedm.
„Pojďte dál, pane Grangere. Jste tu přesně.“
Joshua vešel dovnitř.
„Posaďte se,“ ukázal na křeslo v rohu místnosti a posadil se naproti. „Řekněte mi, Joshuo, co jste zjistil o obranných kouzlech proti nitrozpytu?“
„Neexistují. Quentin Trimble doporučuje Protego, jako proti jiným kletbám. Maxwell Barnett ale píše, že důležitější je vnitřní obrana. Teda nějaká bariéra uvnitř hlavy.“
Snape přikývnul. „Základ je v mentální bariéře. Stejně jako u obrany proti Impériu. Nejde však o stejnou bariéru. Zatímco u Impéria se bráníte cizím příkazům, proti kterým musíte posílit svou mysl a svou vůli, u nitrobrany jde o něco jiného. Jaká je podstata bariéry v mysli?“
„Musím svou mysl vyprázdnit. Na nic nemyslet.“
„Ano, v první fázi to postačuje. I když to není tak lehké, jak to zní. Vyprázdnění mysli zabrání tomu, aby váš protivník přečetl vaše současné myšlenky. Není to však překážka, která by mu bránila proniknout k vašim vzpomínkám, pokud bude skutečně nitrozpyt ovládat.“
„Jako vy, pane.“
„Ano. Co můžete dělat proti tomu, abych pronikl do vašich vzpomínek?“
„Postavit bariéru. Hráz, hradby. Třeba z ohně. Nebo kamennou zeď. Nebo třeba vodu. Trimble doporučuje i písek. Ale Maxwell Barnett si myslí, že voda a písek nejsou příliš dobré, protože jsou nepevné.“
„Zkoušel jste něco z toho, Joshuo?“
„Ano.“
„Jak to šlo?“
Joshua pokrčil rameny. „To přece nemůžu vědět.“
„Která z bariér vám nejvíce vyhovuje?“
„Barnett píše, že by to neměl protivník vědět předem,“ stiskl rty. Pak pokrčil rameny. „Stejně to brzy zjistíte.“
Snape zamyšleně přikývl. „Tato bariéra představuje druhou úroveň nitrobrany. Třetí je nejtěžší, ale nebudu ji po vás v nejbližší době chtít. Víte, co mám na mysli?“
„Aby protivník nepoznal, že používám nitrobranu. A abych uměl řídit, co zjistí.“
„Teoreticky jste připraven dobře,“ přikývl Snape. „Zkusíme to prakticky. Zatím jen první úroveň. Budete to chtít zkusit s hůlkou, nebo bez ní?“
„Zkusím to nejdřív bez ní. Barnett si myslí, že soustředění na Protego může méně zkušené odvádět od vytváření obrany v hlavě.“
„Položte ji tedy na stůl, aby vaše soustředění nenarušovala,“ řekl Snape vážně.
Joshua ho mlčky poslechl a nejistě se na něj podíval. Nepřál si, aby zjistil některé z jeho vzpomínek, a nebyl si zdaleka jist tím, že je dokáže ubránit. Navíc se o bariéru proti proniknutí do vzpomínek nemá ani pokoušet. Když Snape bral do rukou svou vlastní hůlku, vyhrkl: „Pane, ale… To může znamenat, že si přečtete moje vzpomínky?“
Snape zamyšleně sklonil ruku s hůlkou. „A vy se toho bojíte, Joshuo? Proč?“
Joshua se zamračil, neodpovídal však.
„Dnes se nebudu snažit proniknout do vašich vzpomínek. Až zvládnete bez jakýchkoli problémů první úroveň, pokročíme dál. A pokud budete i potom chtít, připravím vám myslánku.“
Joshua na sobě cítil jeho pátravý pohled a vážně přikývnul. „Pane, a… máte hůlku. Když se dá proti nitrozpytu bránit bez hůlky, není možné i do cizí mysli proniknout stejně?“
„Je to možné, samozřejmě, Joshuo. Co jste se o tom dočetl?“
„Že to umí jen ti nejlepší.“
„Je to velmi výjimečná schopnost. Z kouzelníků, které jsem osobně poznal, to dokázali pouze dva.“
„Profesor Brumbál?“
„Ano. Napadne vás i to druhé jméno?“
„Voldemort?“
Snape při vyslovení toho jména na téměř neznatelný okamžik ztuhl, pak mlčky přikývl. Pozvedl hůlku. „Připraven?“ když Joshua přikývnul, oči zavřené, ve tváři uvolněný výraz, namířil ji na něj a pronesl: „Legillimens!“
Joshua ucítil v mysli něco cizího. Snape, uvědomil si s ostnem nechuti, kterou se snažil okamžitě zneutralizovat. Nesmí ji dát najevo. Snažil se nemyslet na nic. Jenže právě to, na co myslet nechtěl, se mu vybavilo a on uviděl, stejně jako tehdy, ten znepokojivý obraz v zrcadle. A ucítil to, co tehdy – zlost na Snapea, ale i na matku, že má po svém boku někoho jiného než jeho otce. Před očima se mu mihla vzpomínka na Harryho, když s nimi v létě hrál v Doupěti famfrpál. Jak má nemyslet na nic, zlobil se i na autora učebnice. Musí na něco myslet, nedá se myslet na nic. Usilovně si snažil připomenout potůček, který viděl dnes odpoledne. A zurčící voda vytlačila obraz zrcadla s jeho matkou, jím samotným i Snapem objímajícím jeho matku. Ovládl i svůj vztek na Snapea, nechtěl, aby se o něm Snape dozvěděl. Voda zakryla i jeho pocity. Tu cizí mysl však cítil stále, pronikala mělkou vodou potůčku a snažila se pod hladinou nalézt jeho emoce a představy. A Joshua se snažil tu mysl vytlačit, uzavřít. Nedařilo se mu to však. Po chvíli však sama zmizela a on pocítil okamžitou úlevu.
Cítil se vyčerpaný. Dotknul se rukama spánků, kde mu nepříjemně bušilo. Otevřel oči. Před ním seděl tiše jeho profesor a podával mu kouřící hrnek.
„Napijte se, Joshuo. Je normální, že vás teď bolí hlava. Časem se to zlepší.“
Joshua pomalu upíjel lektvar a úkosem se podíval na tvář svého profesora. Jeho výraz byl neproniknutelný, Joshua z něj nedokázal zjistit, zda Snape vyčetl jeho emoce, jeho nechuť či spíše vztek na něj. „Nepodařilo se mi to,“ řekl po chvíli bezbarvě.
„Nevedl jste si špatně. Nebo jste očekával, že zvládnete nitrobranu napoprvé?“
Joshua po chvíli váhání zavrtěl hlavou. Samozřejmě, že chtěl zvládnout vše napoprvé, proč mu to však říkat?
„Většina kouzelníků se nitrobraně nenaučí nikdy. A vám se napoprvé podařilo téměř vytvořit bariéru. Nemáte se za co stydět, i když jste nedokázal ubránit své současné pocity.“
„Viděl jste moji vzpomínku,“ řekl nepřátelsky.
Snape se na něj pátravě díval. „Kde jste našel Zrcadlo z Erisedu?“
„To je moje věc,“ zamračil se Joshua a přemýšlel, co je zrcadlo z Erisedu. Je to něco, co ukazuje budoucnost? Nebo to, čeho se člověk bojí? Bude si to muset zjistit, teď když zná jeho název, nemůže to být tak těžké. Snapea se však ptát nebude. Jemu do toho nic není.
„Máte pocit, že jsem nedodržel svůj slib?“
Joshua mlčel. Stiskl rty. Chtěl by si to myslet, bylo by mnohem jednodušší zlobit se na Snapea než sám na sebe.
„Sám jste mi tu myšlenku nabídnul. Nepátral jsem v hlubších vrstvách vaší mysli, Joshuo.“
Joshua stále mlčel. Bylo mu nepříjemně. Jako by mu někdo vniknul do jeho pokoje a hrabal se v jeho věcech. Cítil se pošpiněný.
„Nejde nemyslet na nic.“
„Je to těžké. Ale ne nemožné.“
„Je to jako u Impéria. Myšlenku můžu vytlačit jinou představou, stejně jako jinou vůli svým vlastním příkazem. To jste mi neřekl,“ sevřel rty.
Snape se na něj stále pátravě a vážně díval. „Voda je dobrý prostředek. Pokud vám dělá problém vyprázdnit svou mysl, můžete si samozřejmě pomoci jinou představou. Je vám už lépe?“
Joshua přikývnul.
„Budeme pokračovat. Chcete to teď pro srovnání zkusit s hůlkou?“
„Ne,“ zavrtěl Joshua rázně hlavou. „Už nechci pokračovat.“
„Dobře. Vyzkoušíme ještě obranná kouzla nebo jste už příliš unaven?“
„Raději bych už šel.“
Snape přikývnul. „Dobrou noc, Joshuo.“
„Dobrou noc, pane,“ odpověděl Joshua bez úsměvu.
…………….…
Hebridy; 15. října 2011
V obývací místnosti starého kamenného stavení, která sloužila jako jídelna i pracovna, kde se projednávaly všechny důležité záležitosti ostrova, seděli u masivního dubového stolu kromě Kenleyho a Lovelly také ostatní dřívější vůdci kolejí – Eadulf Fortescue, Conor Diggory, Velvela Lebovitzová, dále Ylva Gampová, jejíž bratr měl hosta přivést, a Wolfric Scamander, který si pro svou inteligenci získal úctu všech. Byli nervózní, nedávali to však najevo ani sami před sebou a bavili se o běžných záležitostech.
Většina původní Smečky stále bydlela v tomto domě, jen Wolfric Scamander si postavil samostatný dům v jiné části ostrova. Lovella to připisovala tomu, že si našel partnerku mimo ně. Magdalena Prokopová byla mudlovská dívka, která přijela na studentský výměnný pobyt do Edinburghu, kde se v knihovně seznámila i s Wolfricem. O tom, že je její přítel čaroděj a dokonce vlkodlak, neměla zatím ani tušení; zákon o utajování dovoloval seznámit partnery s existencí kouzel až tehdy, když pár začal vážně plánovat svatbu.
Kromě Smečky žilo na ostrově i několik jejích dřívějších členů, kteří opustili Bradavice v předchozích letech, a i několik úplně cizích vlkodlaků. Ne všichni tam žili trvale, někteří přijížděli jen v době úplňku, aby nemuseli užívat lektvar, jiní se naopak v době úplňku ostrovu vyhýbali a trávili zde jen pár dnů, aby byli mezi svými. Mezi vlkodlaky se již o ostrově vědělo. Už zpočátku se dohodli, že počet trvale usídlených nesmí přesáhnout čtyřicet lidí. Teď tu bylo přes třicet vlkodlaků, kteří neužívali lektvar a trávili zde s vědomím ministerstva své úplňky, a už se to Lovelle zdálo příliš mnoho. Navíc počet vlkodlaků, kteří se zde alespoň někdy objevili, již padesát přesahoval. Ostrov se stal přirozeným centrem společenského setkávání těchto vyděděnců. A kromě nich zde žily i dvě mladé ženy provdané za starší členy Smečky, které v době úplňku ostrov opouštěly. Jedna z nich byla těhotná. Ostrov bude mít brzy první dítě a v Lovelle to probouzelo naději.
Právě jeden ze staronových členů Smečky, Lycaon Sapworthy, byl nakonec ten, kdo Kenleyho minule vyzval k souboji o vůdcovství. Nebylo divu, právě po jeho odchodu z Bradavic po něm před dvěma lety Kenley vůdcovství Smečky přezval.
Lovella se podívala na Velvelu: „Je Lycaon v pořádku?“
„Ano. Ale chce odejít z ostrova,“ odpověděla Velvela a Lovella si všimla stínu smutku, který Velvele přelétl přes tvář.
„To nemusí.“
„Myslí si, že to nebude dělat dobrotu. Nechce tvoji roli zpochybňovat, Kenley. Ale ve své druhé podobě se nejspíš zase nedokáže ovládnout.“
„Možná bychom mohli obsadit ještě další ostrov,“ naklonil se k nim Eadulf. „Několik opuštěných by jich tu ještě bylo.“
„Ale Lycaon by tam stejně nejspíš nechtěl být sám,“ poznamenala Lovella.
„Kdyby si našel ženu… Nikoho ještě nemá, Velvelo,“ mrknul na ni Conor Diggory. „A pak by s ním možná někteří odešli. Je nás tu už moc.“
„A co ty a Tsukiko? Už jste to dali dohromady?“ zvědavě se na něj podívala Lovella.
„Tady se nic neutají,“ usmál se Conor. „Chtěla by samostatný dům.“
„Nikoho odsud nevyháním,“ zamračil se Kenley.
„Z toho tě nikdo neviní,“ vložil se vážně do hovoru Eadulf Fortescue. „Ale ty i Lycaon jste příliš dominantní, abyste mohli být spolu.“
Kenley se tvářil stále nepřesvědčeně. „Když to nebude on, bude to někdo jiný, že, Eadulfe. Nechci oslabovat ostrov. Sotva jsme začali trošku prosperovat. A stále ještě nejsme soběstační. Pořád tu toho tolik není hotovo. A vy už mluvíte o rozdělování.“
„Myslím, že mají pravdu, Kenley. Rozdělení nemusí vždy oslabit. Může i posílit, pokud zůstaneme přáteli a spojenci,“ vložil se do hovoru Wolfric Scamander. „A naopak, věčné boje “
Vedle nich se ozvalo prásknutí a přerušilo jejich hovor. V místnosti se objevili dva světlovlasí muži.
„Vítám vás,“ vykročil k příchozím Kenley. „Baldure, dlouho jsem tě neviděl,“ objal mladšího z mužů, nápadně podobného Ylvě, která rovněž vstala, aby se s bratrem objala.
„Také tě rád vidím, Kenley,“ prohlásil vážně Baldur Gamp. „Draco,“ obrátil se na druhého z příchozích, „dovol, abych ti představil Kenleyho Selwyna. Kenley, o panu Malfoyovi jsi už jistě slyšel,“
„Těší mě, pane Selwyne,“ podal Kenleymu ruku Draco.
„I mě,“ stisknul ji bez úsměvu Kenley.
„Moje sestra Ylva,“ postrčil před sebe Baldur sestru. Draco se na ni usmál.
„Paní Lovella Selwynová,“ pokračoval Baldur.
„Draco Malfoy. Velice mě těší, paní Selwynová,“ uklonil se Draco uhlazeně a symbolicky jí políbil ruku.
„Kenley, můžeš představit ostatní?“ obrátil se Baldur na Kenleyho.
„Velvela Lebovitzová,“ přistoupila dívka sama k Dracovi a podala mu ruku s těžko skrývanou nechutí.
„A to je Eadulf Fortescue, Conor Diggory a Wolfric Scamander,“ mávnul rukou Kenley. „Prosím, posaďte se. Co vám můžeme nabídnout?“
„Stačí čaj,“ odpověděl s lehkým úsměvem Draco a rozhlédnul se kolem stolu. „Nicméně důležitější možná je, co jsem přišel nabídnout já vám.“
„A co jste nám přišel nabídnout, pane Malfoyi?“ zeptal se Kenley a založil si ruce na prsou.
„Obchod,“ odpověděl prostě Draco. „Slyšel jsem, že máte problémy s odbytem vaší produkce. Přitom je jistě kvalitní.“
„Není to tak hrozné. Většinu toho, co vypěstujeme, ulovíme nebo vyrobíme, spotřebujeme. Jsme soběstační.“
„To mě těší, že jste téměř soběstační,“ usmál se sebevědomě Draco. „Jenže potřebujete řadu věcí nakupovat mimo. Všechno nepřeměníte. Vím, že vás dosud dotují rodiče. Vám to nevadí?“
Kenley sevřel rty. „Naše pocity nejsou vaše věc, pane Malfoyi.“
„Nechtěl jsem se vás dotknout. Nabízím vám pomoc.“
Kenley se zamračil.
„Tedy to není přesné slovo,“ opravil se rychle Draco, „nabízím oboustranně výhodnou obchodní spolupráci.“
„Jakou?“
„Můžu investovat. Mám volné prostředky, které zahálejí. A můžu vašemu zboží dodat jinou značku původu.“
„Proč?“
„Už jsem to řekl, pane Selwyne. Investuji pro budoucnost.“
„Co za to?“
„Podíl na zisku.“
Kenley si ho pátravě a nedůvěřivě prohlížel. „Budeme o tom uvažovat.“
„Jaké zboží nabízíte?“
„Výrobky z mléka – máslo, sýry. Maso. Kvalitní kůže. Ryby. Vyrábíme lektvary a jsme schopni dodat i některé rostlinné a mořské produkty, třeba žaberník. Začínáme i s výrobou některých čarodějných předmětů. Dalo by se toho dělat víc, kdybychom měli vstupní kapitál.“
„Například?“
„To záleží na částce. Pár nápadů jsme ale už měli. Třeba chov vzácných zvířat na kožešiny nebo pro využití při výrobě lektvarů. Velmi žádaná je dračí kůže a další dračí produkty.“
„To je ale dost nebezpečné.“
„Je tady více neobydlených ostrovů.“
Draco spokojeně přikývnul. „Velmi rád bych si to zde prohlédnul. Pane Selwyne, byl byste tak laskav a ukázal mi vaše hospodářství?“
Kenley se upřeně na Draca podíval. Pak vstal. „Pojďte, pane Malfoyi. Chápu, že si chcete udělat obrázek sám. Lovello, doprovodíš nás?“ otočil se na manželku.
Ta vstala, Draco ji však zadržel. „To nebude nutné.“
„Lovella se ráda projde. A o ovcích ví více než já,“ odpověděl Kenley. Lovella se na něj usmála. O ovcích toho příliš nevěděla, zabývala se spíše lektvary. Ale chápala, že ji chce mít Kenley po boku, že ho bude zajímat její dojem z Malfoye. A pochopila také, že návštěvník chce hovořit s Kenleym o samotě.
Draco už neprotestoval a všichni tři se vydali z domu ven. Šli mlčky podél nízké kamenné zídky asi deset minut, když se Kenley zastavil.
„Tak spusťte, Malfoyi. Proč jste vlastně přišel?“
„Teď jsme o tom přece hovořili, pane Selwyne,“ pousmál se Draco. „Myslíte si snad, že jsem měl i jiný důvod?“
„Nejsem hlupák. Muž vašeho formátu se nevydá na takovou cestu kvůli máslu.“
„Nabízíte toho přeci víc.“
Kenley si ho měřil, nic však neříkal. Lovella ho chytila za ruku a lehce ji stiskla.
„Domnívám se, že pro vás je prvořadé být zcela soběstační. Proto ta obchodní nabídka. To nebyla zástěrka.“
Kenley přikývnul. „Pokračujte.“
„Stali jste se centrem všech britských vlkodlaků. Životaschopným centrem. Potencionálně zcela samostatným, i když dosud plně nezávislí nejste.“ Draco se odmlčel a zadíval se do tváří hostitelů, když však zůstaly bez reakce, pokračoval: „Jaké jsou však vaše plány dál? Co hodláte dělat za rok, za dva, až vyřešíte problémy s ekonomickou nezávislostí?“
„Budeme žít,“ odpověděl Kenley.
„To vám skutečně stačí, pane Selwyne?“ zeptal se Draco tiše. „Malý ostrov, to je pro vás dost? Na jak dlouho?“
„Do toho vám nic není, pane Malfoyi.“
„Nabízím spolupráci. Můj otec se přátelil s vaším otcem. A spolupracovali i s vlkodlaky. Snažili se vybudovat svět, kde byste se nemuseli skrývat.“
„Nemám dojem, že by právě čistokrevní kouzelníci byli z vlkodlaků nadšení.“
„Fenrir Šedohřbet patřil k nejbližším spojencům Pána zla. A Pán zla si jej velmi cenil.“
„Fenrir Šedohřbet nás nakazil. Většinu z nás. Máte snad dojem, že bychom mu měli být vděční?“
„Dělal to proto, aby vás učinil silnějšími. Chtěl vybudovat silnou armádu. Jste silní, dokonce i mimo úplněk jste fyzicky silnější než ostatní. A v době úplňku téměř neporazitelní. Pokud si vezmete lektvar, stanete se nepřemožitelnou armádou. Fenrir vám nechtěl ublížit. On a jeho lidé to dělali na pokyn Pána zla. Měli jste se stát důležitou součástí jeho Nového řádu.“
„Proč s tím teď začínáte? Pán zla je pryč. O čem vlastně mluvíte, pane Malfoyi?“
„O spolupráci. O novém vůdci, který je mnohem cílevědomější, než byl Pán zla. Mnohem schopnější. Jemu se to podaří. A na vás je, zda chcete být součástí jeho řádu nebo jít proti němu.“
„Nechceme ani to, ani to. Chceme mít klid.“
„Znal jsem vašeho otce, pane Selwyne. Byl to statečný muž, oddaný naší věci. Nechtěl by, abyste se tu jen schovávali.“
„Můj otec je mrtvý, Malfoyi,“ odpověděl Kenley příkře.
Draco chvíli přemýšlel. Pak promluvil a jeho hlas byl plný účasti. „Muselo to pro vás být těžké, ostatně i pro mne bylo. A to jsem byl již dospělý. Nebyli však sami, kdo obětovali svůj život za své přesvědčení.“ Po krátké odmlce dodal: „Do ničeho vás nenutím. Ať se rozhodnete jakkoli, budu rád, když se staneme obchodními partery.“
Kenley odpověděl až po chvíli. „Rozmyslíme si to. Pokud vaši nabídku přijmeme, vyhledá vás Velvela Lebovitzová, ta má na starosti finance ostrova.“
„Bude mi ctí,“ lehce se uklonil Draco.
„Pane Malfoyi, budete si chtít prohlédnout naše hospodářství?“ zeptala se Lovella.
„Samozřejmě, paní Selwynová. Proto jsme zde, ne?“
Poznámka:
Quentin Trimble i Maxwell Barnett jsou kanoničtí autoři učebnic. První učebnice obrany proti černé magii, druhý knihy o nitrobraně.
594 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Buď první v napsání komentáře...