Paralela snů: kapitola druhá – Porada

Když zmizely i zákusky, studenti začali vstávat. Lyn se chystala jít s nimi, protože ji nic lepšího nenapadlo, ale Snape byl rychlejší než myšlenka a už jí stál po boku.

„Slečno Downeyová, budeme ještě muset probrat pár věcí,“ sykl a kývl hlavou, aby šla za ním. Lyn s nepříjemným očekáváním zamířila jeho směrem. Později, když vyšli na chodbu, kam se studenti nevalili, se k nim přidali další učitelé. Zjevně všichni na škole.

Začala se cítit nadmíru nesvá. Možná to bylo z části zaviněno tím, že pomalu přestávala cítit chodidla, jak bosky šlapala po studeném kameni. Nikdo se na ni ani nepodíval, dokud nedošli do Brumbálovy pracovny (jak Lyn soudila dle umístění i vzhledu). Lyn hádala, že museli být nakvašení, že místo divoké dospělácké after-party musejí trávit čas řešením její přítomnosti.

Pracovna byla krásná a zajímavá, ale Lyn nejvíce ocenila huňatý koberec a oheň v nedalekém krbu. Učitelský sbor se usadil do přehršle křesel, která se v místnosti zčistajasna objevila. Ona zůstala stát. Brumbál ovšem také; přešel za svůj stůl a upřel na ni pronikavý zrak. Lyn polkla.

„Inu, dámy a pánové“ promluvil ředitel, „slečna Downeyová se tu objevila záhadným způsobem a nikdo z nás neví proč se tak stalo a jak se jí to povedlo. Má někdo nějaký nápad, co bychom s tím měli dělat?“

„Co takhle nechat ji, aby nám k tomu něco řekla?“ ozvala se profesorka McGonagallová. Dívala se na Lyn přísným pohledem a rty měla stažené do uzoučké linky.

Brumbál tedy opět přesunul pohled na Lyn a pohledem naznačil, že má mluvit. Lyn si odkašlala.

„Ehm,“ začala a snažila se vypadat, že vůbec není nervózní. „No… já… Víte, já vůbec nevím, co se stalo. Byla jsem normálně doma, ve světě, kde žádný Bradavice neexistujou. Prostě jsem zakopla o kabel a sáhla si na elektriku. Pak jsem se… něčím propadla a ocitla se tady. To je všechno, co vím.“

Brumbál okamžik setrval v mlčení. Pak si tiše povzdechl a sklonil hlavu.

„Mohu promluvit, pane řediteli?“ ozval se Snape.

„Prosím, Severe.“

Snape vstal a obkroužil kolem Lyn kolečko. Jestli ji tím chtěl znervóznit, dosáhl svého. Otřásla se. Jeho kolínská, které si doposud nevšimla, byla lehká a příjemná, ale jeho postoj byl cítit ošklivými vyhlídkami pro její maličkost.

„Prozraďte mi, slečno Downeyová,“ zasyčel, „myslíte si, že dostáváte dost pozornosti?“

„No,“ koktala Lyn, které nedošlo, proč se na to ptá, „řekla bych, že někdy i víc, než by se mi líbilo.“

„Hm,“ nakrčil nos Snape. „Takže by se nemohlo čirou náhodou stát, že byste se vloupala do hradu, abyste na sebe pozornost upoutala?“

Lyn se bezděčně uchechtla nad tak absurdním obviněním, ale tím si od Snapea vysloužila jen ještě ledovější pohled než předtím.

„Ne, nemohlo.“

„V tom případě se mi nabízí jen jedno další vysvětlení,“ pokračoval tiše a stále ji pomalu obcházel. „Jste Voldemortův zvěd!“ zasyčel vítězoslavně. Někteří z jemnocitnějších profesorů nadskočili a malá umouněná čarodějka, kterou Lyn tipla na profesorku Prýtovou, leknutím shodila jeden z podivných přístrojků z ředitelova stolu.

Zatímco jej s tichými omluvami sbírala z podlahy a pokoušela se jej postavit zpátky na stůl do stejného úhlu, v jakém byl původně, Brumbál se do toho vložil.

„Severe, nemyslíte, že slečna Downeyová by si na čmuchání po hradu vzala alespoň slušné oblečení, když už nic jiného? Kromě toho nevypadá na čarodějku ovládající vysokou černou magii. Bradavice chrání ohromná síla. Nemyslím si, že by se jí podařilo něco takového zdolat, ani s cizí pomocí ne. O tom bychom se už museli dozvědět.“

Snape se nenechal vyvést z míry. Přešlapoval místností dál a v rozčilení skoro neznatelně pozvedl hlas.

„Už právě proto, že na to nevypadá, je ten plán geniální. Kdo by hledal zvěda ve zmatené, polosvlečené holce?“ Tohle označení se Lyn i přes její nervozitu a strach vrylo do paměti. Přimhouřila oči a zabodla mu do zad zlostný pohled. „Jistě vsázela na to, že na nás zapůsobí příslušným dojmem a unikne tak zvýšené pozornosti. Plížila se hradem, když jsem ji přistihl. Chtěla mě udeřit!“

Při téhle vzpomínce Lyn zrůžověly tváře. V nastalé chvilce ticha měla čas si všimnout, že ne jednomu z přítomných ta představa připadá směšná. Několik profesorů si nenápadně drželo ruku před ústy a profesorka McGonagallová se zakuckala. Snape toho nedbal. Lyn mu zjevně ležela v žaludku jako kámen a chtěl se jí za každou cenu zbavit.

„Při svém věku si mohla klidně nastoupit do vlaku i do kočáru a nechat se sem dovézt jako královna, aniž by kdokoli pojal podezření.“

„Severe, nemohu tvrdit, že tvá verze nemá svou přitažlivost,“ přerušil ho Brumbál. „Ovšem nemůžeme si dovolit být zbytečně paranoidní. Bez důkazů nejsem ochoten podrobovat slečnu Downeyovou žádným výslechům.“

„Nepřítel má mnohé skryté zbraně, které se dají jen těžko usvědčit pomocí důkazů,“ procedil Snape skrz zatnuté zuby. Lyn měla dojem, že jeho slova zdaleka nenesla význam, který vězel v jeho tváři. Znělo to, jako by měl na mysli něco velice konkrétního, co se obával zmiňovat přede všemi, nebo přinejmenším před ní, a pokoušel se to řediteli naznačit oklikou.

„Nicméně už ty sám bys měl být schopný s jistotou říct, zda by Lyn mohla být jednou z nich.“

Snape se k němu prudce obrátil. Pohled, který si vyměnili, nebyl dlouhý, zato však byl velmi intenzivní. Lyn by ráda věděla, zda se tímhle způsobem dokáží telepaticky domlouvat, a jestli ano, o čem byl právě tento jejich rozhovor. Nakonec profesor lektvarů uhnul očima: prohrál.

Lyn měla pocit, že dostala pěstí, když se Snape bez varování přitočil k ní a upřel zrak pro změnu do jejích očí. Bylo to, jako by ji držel v neviditelných kleštích a beztrestně se jí hrabal v mozku. Viděla před duševním zrakem nesouvisející útržky vlastních vzpomínek a myšlenek, jak v nich Snape bez okolků listoval jako listy v knize.

Nedokázala uhnout pohledem, ale po chvilce už ani nechtěla. Uvědomila si totiž, že informační kanál mezi nimi musí být do jisté míry oboustranný, a rozhodla se ho zkusit použít. S překvapením a potěšením zjistila, že jakmile se na to dokázala soustředit, nebylo nijak těžké jeho tok obrátit.

Jenže než stačila nasát jedinou jeho myšlenku, Snape spojení přerušil. Lyn jasně viděla, že její pokus nezůstal beze svědků. Stále se na ni díval, ale už se jí nesnažil prohledávat obsah mysli; byl to obyčejný lidský pohled, který vyjadřoval ohromné udivené zděšení. Lyn měla dojem, že to, co si uvědomovala, muselo zářit na celou místnost, ale když profesor odvrátil zraky, vypadalo to, jako by kolem neuběhl vůbec žádný čas. Všichni na ně zvědavě civěli a nezdálo se, že by si všimli čehokoli neobvyklého.

Až na Brumbála. Ten těkal svýma jasnýma rentgenovýma očima ze Snapea na Lyn a ve tváři mu hrálo překvapené zaujetí a pobavení. Byl však evidentně jediný z nich tří, komu tenhle krátký a nepostřehnutelný souboj myslí dával nějaký, byť podivný smysl.

Snape očividně kapituloval.

„Máte asi pravdu, Brumbále,“ řekl tiše otočený k jednomu z oken. „Přesto bych rád v zájmu Bradavic trval na tom, že ji musí prošetřit Ministerstvo. Nemůžeme přece dovolit studovat na škole jen tak komukoli, koho najdeme se zmateně toulat po chodbách.“

„Samozřejmě provedeme potřebná šetření, Severe, ale musím s tebou nesouhlasit, pokud jde o studium slečny Downeyové. Moudrý klobouk ji bez protestů zařadil, netrvalo mu to ani pár minut. Má stejné právo zde studovat jako všichni ostatní, místa je tu dost.

Má-li zájem,“ bleskl po ní lišáckým pohledem.

Lyn byla stále v šoku, ale zmohla se na vděčné kývnutí. Něco takového bylo snem všech fanoušků a ona hodlala využít příležitosti. Do dna.

„Stále ale stojíme před otázkou, kdo je to a kde se tu vzala,“ ozvala se McGonagallová. „Myslím, že by bylo bezpečnější to vědět bez ohledu na soud Moudrého klobouku.“

„Ano, to je správná připomínka,“ povzdechl si Brumbál. „Bohužel mám nepříjemný pocit, že odpověď bude složitá.“

„Jak jsem říkala,“ odvážila se Lyn opatrně, „stalo se to, když jsem dostala pecku od kabelů. Všude se setmělo a bylo to, jako by odevšad odsáli vzduch, mohla jsem se hejbat, ale nebylo co dejchat. Až jsem nakonec přistála na kamenech v tý chodbě. Na profesora Snapea jsem měla v úmyslu zaútočit jen v sebeobraně; nepoznala jsem ho totiž a myslela jsem, že mi chce ublížit, protože se mě okamžitě vyptával, co jsem zač, a jelikož já neměla co odpovědět, profesor si asi myslel, že si z něj dělám srandu.“

„To je v pořádku, slečno Downeyová,“ usmál se zlehka Brumbál. Snape, dosud otočený k oknu, vydal pochybovačný zvuk, ale dále to nekomentoval. „Je pochopitelné, že jste ve své situaci jednala, jak jste uznala za vhodné.

Více mě zaujalo, co jste řekla o své cestě sem. Pocit, který jste popsala, je obvyklý při přemisťování. Potíž je v tom, že tato škola je proti přemisťování dovnitř i ven chráněna, musím se tedy domnívat, že v tom bylo něco jiného.

Ve Spojených státech* je hned několik kouzelnických škol, veřejných i soukromých; jste si jistá, že jste na žádnou nebyla přihlášena ke studiu? Bez řádně ukončeného základního kouzelnického institutu nesmíte čarovat ani v Británii, ani v USA.“

„Nejsem čarodějka,“ ujišťovala ho Lyn, „ale odjakživa jsem moc toužila bejt. Váš svět není jedinej, kterej bych s radostí navštívila, kdybych jen tušila, jak na to.“

„Náš svět?“ podíval se na ni zaujatě Brumbál.

„No,“ přikývla Lyn nervózně. „Nebo taky vesmír, rozměr. Nejsem vůbec z tohohle světa, proto jsem nikdy nechodila na čarodějnickou školu – u nás je totiž magie jen takovej mýtus pro nadšence. Patřím mezi ty nadšence, takže se cítím fakt privilegovaně, že se mi poštěstilo vás navštívit.“

V místnosti se rozhostilo zaujaté, mírně nevěřícné ticho.

„Pane řediteli, měl bych na tohle téma jednu docela zajímavou, ovšem naprosto scestnou teorii. Mohu?“ promluvil Snape konečně a odvrátil se od okna.

„Ovšem, Severe, prosím.“

„Když jsem byl malý,“ a dostal zdravější barvu, „přišla mi pod ruku nějaká mudlovská literatura. Byly to teorie různých lidí na čarodějnictví i magii jako takovou. Zmiňovalo se v nich o jakýchsi… dimenzích, různých světech, s časem paralelním tomu našemu. Četl jsem několik příběhů, které dosti šíleným způsobem popisovaly situace, kdy se stěna reality prolomila a nějaký hrdina se propadl do jiného světa. Myslím, že se nám slečna Downeyová pokouší namluvit, že přesně to se jí stalo.“

Brumbál ho poslouchal s opravdovým zaujetím.

„Vidím, Severe, že i vy jste obeznámen s velmi zajímavými částmi mudlovského světa,“ pousmál se. Podle kyselosti jeho obličeje Snape zřejmě zalitoval, že vůbec něco říkal, ale Brumbál už to dál nerozmazával. „Inu, ani tuto teorii bych zatím neodsuzoval. Tajemství vesmíru sotva kdy pochopí jediný člověk.“

„Pane profesore, o tomhle vím hodně, i když jsou to jenom spekulace nebo víra troufalců,“ přidala se Lyn. „U nás existuje spousta oblíbenejch příběhů z fantastickejch světů. To je snad to jediný, co ten náš suchej, sterilní svět drží při životě.“

„Vidím, že ve vás dřímá duše dobrodruha,“ usmál se Brumbál. Lyn se zarděla.

„Dobře vystiženo,“ přikývla. „Vtip je ale v tom přijít na to, jak se dostat zpátky. Což bych ráda, v dohledný době, jestli mě chápete. Nic proti magickýmu světu, to je zážitek nad zážitky, ale člověk se pak musí vrátit domů, aby o nich mohl vyprávět vnoučatům. A tak.“

Osazenstvo pracovny bylo zvláštně ochromeno. Ředitel nebyl sám v nevědomosti o paralelních dimenzích. Zjevně tu měli své zábavy dost, nemuseli k tomu hledat jiné světy.

„Myslím, že na to zřejmě budete muset přijít vy sama, slečno Downeyová,“ promluvil pak Snape. Nepodíval se na ni. „Jste zatím jediná z nás, kdo má jakékoli zkušenosti s cestováním světy.“ Kdyby do hlasu zamíchal ještě víc ironie, musela by mu vykrystalizovat na rtech.

Tak vám děkuji za spolupráci, velmi mě těšilo, pomyslela si Lyn v duchu a upřeně mu hleděla na spánek. Doufala, že rozpozná alespoň tvar její myšlenky, i když se jí nedíval do očí. Snad tomu tak bylo, protože se zamračil ještě o maličko víc. Neřekl však nic, a tak Lyn zbyly jen dohady.

„Co byste chtěla dělat vy, slečno Downeyová?“ podíval se na ni Brumbál.

„Upřímně řečeno, pane profesore, osobně bych nejradějc zůstala tady,“ zkusila to opatrně Lyn. „Řek jste přece, že tu můžu studovat. A třeba se mi během toho zase stane nějaká nehoda a já poletím zpátky,“ pozvedla obočí s nadějí.

Snape se nehlasně uchechtl, ale dal si dobrý pozor, aby ho neviděl ředitel. Brumbál přikývl.

„Doufal jsem, že se mnou budete souhlasit. Pro někoho jako vy jsou Bradavice ideálním útočištěm. Obstaráte si pomůcky a budete zkoušet kouzlit s ostatními studenty. Třeba se něčemu přiučíte.“

„Ráda pobudu, pane,“ usmála se Lyn.

„Kolik je vám let?“

„Dvacet tři.“

Pracovna se opět na okamžik pohroužila do zaraženého ticha.

„Doufám, že vás potěší skutečnost, že vypadáte mnohem mladší,“ konstatoval pobaveně Brumbál. „Předpokládal jsem, že byste se přidala ke studentům pátého ročníku.“

„Myslíte, že je moudré ji přiřadit právě k nim?“ nadnesl svou pochybnost Snape. „V pátém ročníku se skládají NKÚ.“

„Pokud její přítomnost nebude ostatním bránit v učení, nevidím důvod, proč by to mělo vadit, Severe,“ pousmál se klidně Brumbál. „Případně si může doplnit učení a složit nezbytná NKÚ sama, aby pak mohla studovat dál. Kromě toho by jako nejstarší na koleji mohla předat trochu toho rozumu ostatním,“ mrkl na ni mile. „Za lepších okolností bych vás povýšil na prefekta, ale myslím, že budete mít svých starostí dost.“

Lyn se pousmála, ale srdce jí kleslo.

„Nuže, Severe,“ pokračoval Brumbál, „odveďte, prosím, svou studentku na její kolej, buďte tak laskav.“

Snape neochotně přikývl a pokynul Lyn ke dveřím. Ostatní učitelé zůstali v pracovně. Brumbál evidentně chtěl celou věc probrat také bez ní.

Se Snapem mlčky prošli přehršlí chodeb a stanuli před obyčejnou kamennou stěnou, která vypadala jako všechny ostatní kamenné stěny, které minuli.

„Temný stín,“ řekl profesor. Přímo před nimi se ve zdi objevil otvor, jímž prosvítala nevalná záře. Vstoupili dovnitř a Lyn se rozhlédla.

Byla to impozantní místnost. Měla obdélníkový tvar a nevysoký strop, který byl stejně jako stěny vytapetován ornamentálními vzory. Celá laděná do zelené a do stříbra působila značně neútulně a děsivá temnota za okny, kde se rozprostíraly hlubiny bradavického Velkého jezera, budila nepříjemný dojem nedostatku vzduchu. Lampy však zářily veselým, jasným světlem, jenž se rozžehlo, jakmile vešli, a sametem potažená čalouněná křesla, pohovky a podnožky rozházené po huňatých koberečcích dodávaly prostoru značně oblejší a měkčí vzezření; asi také spolu s tapetami měla na svědomí ten mírně dusivý, zvuk tlumící efekt, jaký mívaly kinosály v Lynině realitě. Košaté křišťálové lustry visící od stropu se třpytily jako vodní tříšť v záři zapadajícího slunce.

„Tudy se jde do dívčích ložnic,“ usekl Snape ukazujíc paží k jednomu ze schodišť. „Najděte si své jméno na dveřích. Pro letošní páté ročníky by to měly být ty druhé vlevo.“ Lyn přikývla, troufale popřála Snapeovi dobrou noc a vydala se tím směrem.

Všechny dívky už zřejmě spaly; ložnice byla prostá pohybu a naplněná tichým oddechováním. Lyn zamířila k jediné volné posteli; zjevně už se s ní počítalo, když na dveřích i na rámu lůžka bylo její jméno. Zalezla rychle pod peřinu, aby si zahřála zmrzlé nohy. Naštěstí byli zmijozelští tak zhýčkaní, že měli krby i v ložnicích, takže tu bylo příjemné teplo. Snad ještě hodinu, možná dvě jen tak seděla a přemýšlela – trochu času věnovala i tomu, jak dlouhé a spletité asi musí být komíny odvádějící žár a kouř z krbů hluboko pod hladinou jezera. V jednu chvíli ji málem také stálo život, když se pokusila vyhlédnout z okna a místo toho uviděla obrovskou přísavku, zřejmě patřící Obrovské olihni obývající Jezero. Nakonec přece podlehla atmosféře celé ložnice a únava, kterou po sobě zanechalo to množství vzrušení dnešního dne, ji ukolébala k spánku.

 

* Lyn je Američanka. Poznali ji přirozeně podle přízvuku, pouličního filadelfského (proto ta nespisovná mluva :).

 

« Předchozí kapitola                                                Další kapitola »

575 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí