Paralela snů: kapitola třetí – Vyučování

První školní den, pondělí 4. září 1995

 

Ráno Lyn vzbudil ruch v ložnici. Vylekala se, protože přes noc už stihla zapomenout, kde vlastně je, a prudce se posadila. Po chvilce mžourání jí poklesla brada. Světlo, které plnilo ložnici, zřejmě měla na svědomí okna, která oproti všem očekáváním propouštěla tolik slunečních paprsků, jako kdyby vůbec nebyla pod vodou. Pravděpodobně jim k tomu dopomohlo nějaké to kouzlo. Bylo to každopádně příjemnější, než to, co si představovala, když o tom přemýšlela v noci.

„Dobrý ráno, děvčata,“ pozdravila dívky, které se po místnosti česaly, líčily a oblékaly. Unisono k ní obrátily pozornost, jen dívka výrazných proporcí se dál zaujatě přehrabovala ve svém kufru, aniž by dala najevo, že ji slyšela.

„Dobrý ráno,“ ozvala se nápadně krásná olivová tmavovláska. Byla jediná. V jejím tónu byla jakási otrávenost, která kazila efekt její snahy o vlídnost. Lyn ji chvilku pozorovala.

„Jak se jmenuješ?“

„Jsem Farida.“

„Hezký jméno.“

„Myslíš?“ ušklíbla se Farida.

„Jak by ne.“ Lyn pohlédla na zbylá dvě děvčata, která se zatím s Pansy líčila. „A co vy?“ nadhodila a snažila se, aby to znělo mile.

Jedna z nich, blondýna s nosem nahoru, se na ni úkosem podívala a zase se odvrátila. Ta drobná, s myšími vlasy a velikýma očima se nejistě usmála.

„Tracey. A ty?“

„Lyn,“ odpověděla prostě Lyn.

„Tak hele, slečno Milá,“ vyjela Pansy, až sebou Tracey škubla, „jsi sice Zmijozel, ale to z nás ještě nedělá sestry. Tohle jsou moje kamarádky. Sáhni na něco, co je moje, a následky se ti nebudou líbit. Jasné?“

Čekala na Lyninu odpověď, ale protože ta opatrně dusila smích a raději nechala pusu pečlivě zavřenou, nakonec vztekle zaklapla svou kosmetickou taštičku a rázně vypochodovala z ložnice. Její dvě kamarádky ji následovaly.

„Už se třesu,“ zamumlala, když byly z doslechu, a vyprskla smíchy sama pro sebe.

„Jenom ti závidí,“ poznamenala Farida. Očividně si ji Lyn despektem vůči Pansy získala na svou stranu.

„No, podobnou pozornost bych jim ráda věnovala beze zbytku, až by se jim to nelíbilo,“ zabručela Lyn, „ale hloupýho kopni, že jo… Prosím tě, jak se jde do sovince? Potřebuju strašný kvanta věcí, o který si musím napsat. Až přijdu na to, komu vlastně.“

„A máš pergamen? A brk? A inkoust?“

„Cože? Aha… ne. Sakra. Nemám vlastně vůbec nic.“

Farida si povzdechla a zavrtěla hlavou.

„Podívej, můžeš si zatím půjčit jeden z mých hábitů. A i boty, jestli ti budou, já tu mám troje.“

„Fakt? To je od tebe velkorysý,“ usmála se Lyn.

„Nepřechval mě. Na hodině si napíšeš dopisy domů nebo do obchodů, půjčím ti nějaký pergamen a brk. Co nevidět tu budeš mít svoje věci.“

Lyn se neodvažovala vyslovit nahlas myšlenku, že na to nemá peníze, protože nechtěla, aby si Farida myslela, že si od ní chce půjčit i ty. Zkusí se zeptat učitelů. Měli by tu přece mít nějaký fond pro sociálně slabší, nebo ne?

Farida vytáhla hábit a boty a hodila je Lyn. Padly jí docela dobře, Farida byla také poměrně vysoká a štíhlá, i když boty mohly být o číslo menší. Lyn v rychlosti navštívila skvostnou mramorovou umývárnu a pak společně s Faridou vyrazily dolů na snídani.

Ve Velké síni studentům rozdávala rozvrhy profesorka McGonagallová. Lyn se s obavami podívala na ten svůj. Značkám ovšem sotva rozuměla. Když zase vzhlédla, aby se zeptala Faridy, zjistila, že profesorka stále stojí nad ní.

„Slečno Downeyová,“ oslovila ji, „váš rozvrh byl sestaven narychlo a provizorně, ale snad vám bude vyhovovat. Studenti vám jistě poradí, co znamenají ty zkratky a jak se dostanete do učeben. A aby vaše případná neznalost nebyla profesorům přítěží v hodinách, máte domluvené také doučování. Po hodině se, prosím, vždy zeptejte daného učitele, kdy a kam máte přijít. Přeji vám příjemné první vyučování.“ A odešla.

Páni… já se fakt budu učit čarovat!, prolétlo jí hlavou a bezděčně vydechla.

V tom v nastalém hluku a množství křídel nadskočila takovým způsobem, že si převrhla pohár s dýňovou šťávou do klína. Tedy… pohár převrhla, ale šťáva z něj nevytekla. Všechno zůstalo viset na vrcholku amplitudy a odmítlo pokračovat.

Lyn na tu scénu chvilku zírala. Farida vedle ní rovněž.

„Co to je?“

„Ehm,“ odkašlala si Farida. „Kdoví. Tohle jsou Bradavice a my jsme čarodějové. Možná jsi nechtěně udělala nějaké kouzlo, jak se to stává mladým kouzelníkům, než dostanou hůlku a naučí se svoje síly kontrolovat.“

„Aha,“ vydechla Lyn. Duchapřítomně chňapla po džbánu, podržela ho pod pohárem a pak jemně drkla do poháru. Zůstal jí v ruce, zatímco šťáva šplouchla zpět do své původní nádoby. Lyn si oddechla a raději všechno zase postavila na stůl.

Nervózně se rozhlédla po okolí. Zrak jí neomylně spočinul na Snapeovi. Seděl sice pořádných několik metrů od nich, ale když jí oči zabloudily jeho směrem, zachytila jeho pohled. Možná pořád přemítal, jestli nemá něco společného s Voldemortem, a snažil se ji přistihnout při nějaké neopatrnosti. Lyn se pod jeho chladným pohledem zachvěla, v duchu mu popřála hodně úspěchů při hledání důkazů a přestala mu věnovat pozornost.

Hlavu jí totiž momentálně vyplňovala Faridina slova, která se odrážela od lebeční dutiny sem a tam. Ona přece nebyla žádná čarodějka. Nikdy se v magii nepokoušela o víc, než o nějaký ten spálený papírek s přáním, a ani to je nikdy magicky nepřimělo se splnit. Je možné, že by jednoduše byla čarodějkou v téhle realitě? Možná proto se ocitla v Bradavicích – nebo dokonce díky tomu. Možná to bylo to jediné přání, které se skutečně splnilo… A možná jí jen haraší ve věži a tohle všechno byl jen výplod její fantazie. Co věděla, mohla teď zelektrizovaná do bezvědomí ležet v kómatu v nemocnici a o všem jen snít.

Když to vzala kol a kolem, měla sakra štěstí.

„To asi dělá to zděšení z toho, co se děje,“ povzdechla si, když si mazala toast. „Pak člověk zapomíná na takový každodenní procesy, jako je přílet sov.“

Farida na ni upřela pohled.

„Jak ses sem vůbec dostala?“

„Chceš to povědět upřímně?“ pozvedla obočí Lyn a pocítila slabou psychickou únavu z toho, že se každý ptá a ona mu nemůže odpovědět. „Sama to nevím. Do tý doby jsem vysedávala u sebe v pokoji. Prostě jsem tu pak… přistála. Anebo možná taky ne, že jo,“ dodala tišeji, když si vzpomněla na svou předchozí úvahu.

Farida nasadila hluboce zamyšlený výraz.

„To normálně chodíš po veřejnosti bosky a v noční košili?“

„Ne, já byla doma a neplánovala nikam chodit. Bylo ráno, teprve jsem vstala. Nestihla jsem se ani umejt a učesat – i když je pravda, že jsem to dobrovolně a ochotně obětovala příjemný ranní chvilce na kompu. V práci na něm jenom lepím grafiku.“

„Jak to myslíš, že bylo ráno? A co je to komp? A co znamená ‘lepit grafiku’?“

„No jo, jseš čarodějka ve světě o osmnáct let pozadu za tím mým, asi takovou techniku doma nevedete, co? A s tím ránem – v mým světě prostě byla jiná denní doba,“ pokrčila Lyn rameny. „Ale počítám, že je dobře, že mě to vyhodilo až k večeru, jinak bych možná ještě dlouho bloudila prázdnejma chodbama a nevěděla, která bije,“ uchechtla se. Farida se opatrně zakousla do své topinky. Lyn měla z jejího pohledu nepříjemný pocit, ale radši to nechala být. Bylo jí jasné, že pro nikoho nemohlo být snadné uvěřit, že se mezi nimi najednou objevil někdo z jiného světa, zvlášť když nikdy neslyšeli ani teorie o tom, že by to bylo možné.

„Víš, mně by na tom nejvíc zajímalo proč,“ řekla nahlas. „A proč zrovna já? A jestli je na mě něco tak zvláštního, jak to, že jsem to nedokázala už dřív, rozumíš?“

„No dobrá, pojď si pro věci, nebo to nestihneme,“ pobídla ji Farida.

Vydaly se chodbami zpět do společenské místnosti. Šly mlčky a Lyn se před očima míhaly myriády představ. Už to, že tu byla, znělo neuvěřitelně. Teď se ještě bude učit se studenty, možná dokonce i kouzlit. Připadala si jako ve snu. Doma jí nikdo neuvěří.

A nakonec… proč to vykládat všem na potkání? Už tak ji lidé měli za podivínku.

„Každodenní procesy jako přílet sov?“ nadhodila Farida po chvíli.

„A není to každodenní proces?“

„Je, ale… Jak to můžeš vědět, když jsi tu teprve den? Pochybuju, že s tebou učitelé tam nahoře rozebírali, co se tu děje normálně každé ráno.“

„Jak víš, že se mnou něco rozebírali?“

„Šla jsem za tebou, když si tě Snape odchytil a odvedl do vedlejší chodby. Bylo mi to jasné.“

„Skvělá úvaha.“

„Tak jak to můžeš vědět?“ nevzdávala se Farida.

„Hm… To bys mi nevěřila.“

„Myslíš?“ ušklíbla se. „Denně se tu setkáváme s podivnějšími úkazy, než jsi ty. Znáš někoho, kdo tu studuje nebo studoval, co? A ten ti všechno povyprávěl.“

„No…“ zapochybovala Lyn. Pak si uvědomila, že svým způsobem to byla pravda – znala přece Harryho. Teoreticky. „Máš pravdu,“ řekla nakonec, když si Farida s unaveným výrazem sbírala pomůcky a cpala je do brašny. „Co máme první hodinu?“ zeptala se jí Lyn.

„Já mám věštění z čísel a ty runy. Myslím, že Pansy chodí taky na runy, stačí, abys ty tři dostatečně dlouho popichovala, a mezitím dojdete až k učebně. Na téhle hodině se bavit nemůžeme, leda bychom sehnaly nějaké malé nenápadné zařízení k přenosu zpráviček.“

„V mým světě jsou podobný věci běžný. Jenže fungujou mudlovsky. Na elektriku a tak.“

„No, tak to tady je všechno na kouzla, ale to ti muselo dojít.“

Jo, došlo mi, pomyslela si Lyn. Protože to dávno vím.

„Tak se uvidíme druhou hodinu. Vlastně dvě,“ uzavřela Farida a zase vstala.

„A co je?“

„Lektvary.“

Lyn chvilku seděla bez hnutí. Lektvary. Dvě hodiny lektvarů se Snapem. Když četla knihu, připadal jí rozhodně zajímavý, někdy dokonce legrační, ale včera měla z jeho pohledu husinu až na zadku. Bylo to, jako kdyby jí nahlížel přímo do žaludku, i když pochybovala, že by ho zajímalo, co měla k jídlu. Nehledě na skutečnost, že se jí celkem bezostyšně pokoušel zbavit tím, že ji obviňoval ze špehování pro Voldemorta.

Lyn se otřásla. Snad bude stačit, když se mu nebude dívat do očí. Stejně by tu chybu nerada opakovala, i kdyby myšlenky nečetl. Bylo to jako propadat se do temných ledových studní. Zima, vlhko, strach, strach, vlhko, zima… Pořád dokolečka, až se z toho jednomu točila hlava. Představovala si při tom, jak těžký musel Snape mít život a kolik bolesti zažít, až měla pocit, že je to její bolest, jako by ji prožila ona sama. Netušila, co je na tom pravdy, byl to jen dojem, ale nutil se jí pokaždé, když se s ním zapletla pohledem.

Vzpomněla si, že musí chytit Pansy, vstala tedy a rozeběhla se vstříc své první hodině kouzel v životě.

Runy proběhly v klidu a míru. Profesorka Babblingová na ni byla milá a nic po ní nechtěla a předmět jí z dálky připadal přitažlivý, protože to byla vlastně taková hodně pradávná studie cizího jazyka a to Lyn vždycky bavilo. Po hodině si s ní domluvila doučování a utíkala z učebny, aby odchytila spolužáky, kteří mířili na lektvary.

Před učebnou se – zřejmě tradičně – postávalo. Ve sklepení byla pěkná kosa a Lyn se třásla, jelikož její, vlastně Faridin hábit nebyl navržen pro teploty těsně nad bodem mrazu. Pod ním měla stále jen svou noční košilku, svetr jí nikdo nepůjčil. Farida samotná stála vedle ní a zdála se silně zamyšlená. Na tváři měla vážný výraz, který vypadal, že je tam usazený natrvalo. Lyn z toho měla zvláštní pocit. Farida jí navzdory své těžkokalibrové pěstěné kráse přišla jako těžce intelektuální děvče a Lyn si vedle ní připadala mladší a mnohem jednodušší.

Byli tu také nebelvírští a náš slavný Harry Potter. Když se rozhlédl po chodbě, všiml si, že si ho Lyn nestydatě prohlíží. Tváře mu zrudly a odvrátil hlavu. Lyn na něm neshledala nic zajímavého. Měl obyčejný, sýrově bledý obličej, který jste neměli nutkání si prohlížet, jakmile jste jednou zaznamenali ty kulaté brýle – a ani při delším zkoumání se Lyn nezdálo, že by jakkoli zaujal bez té své jizvy. Hermiona Grangerová byla kupodivu docela hezká, i když to kazila zbytečně volnou uniformou a neupravenými vlasy; pro tuctového povrchního člověka bylo jistě těžké si všimnout něžných, ladných rysů jejího obličeje a uličnické jiskry v jejích hustými řasami rámovaných očích, když ho jako první udeřil do tváře školní pytel a květákovitá hlava. Zachytila její pohled a pokusila se na ni usmát, což Lyn ocenila úsměvem na oplátku. Ron Weasley byl také o něco pohlednější, než očekávala, ale působil ještě ošuntěleji, než ho kdy ztvárnil film i Lynina představivost, a vůbec si jí nevšiml, neboť něco vzrušeně šeptem rozprávěl ostatním dvěma.

Konečně Snape rozrazil dveře učebny a pokynul jim dovnitř. Třída se v relativní tichosti nacpala do lavic a připravila si pomůcky. Farida se posadila k nějakému dlouhánovi, kterého Lyn, jež si nejistě sedla k nim, z knih neznala, ale viděla ho při zahajovací hostině, kde spolu prohodili pár slov o alkoholu. Farida mu říkala ‚Mallory‘. Zíral na Lyn dost nestydatě, proto mu raději nevěnovala moc pozornosti.

Snape začal hodinu. Na nebelvírské hodil nevrlý pohled, zmijozelské obdařil o něco nižším stupněm zakabonění, Lyn naprosto ignoroval. Začal přednáškou o jakýchsi NKÚ, zkoušce skládané na konci pátého ročníku, a pak hodil na tabuli recept, na který Lyn civěla jako vyoraný krtek. K jejímu zděšení se Snape po zadání úkolu vydal k ní.

„Slečno Downeyová, vy ještě nemáte pomůcky?“ začal tiše. Mnozí se přestali věnovat lektvaru a se zájmem je pozorovali. Snape se netvářil nejmileji, ale jeho tón se nepodobal tomu, jaký použil před chvilkou, když mluvil o čemsi, jako jsou nedostatečné schopnosti, a díval se přitom na Pottera. Lyn na něj v obavách mrkala a nemohla si nevšimnout, jak bedlivě si ji prohlíží; skoro jako by objevoval nový živočišný druh.

„Nestihla jsem si o ně napsat, pane profesore,“ odpověděla poslušně.

„A určitě to neprodleně uděláte,“ oznámil jí.

„Ano, pane profesore,“ přikývla.

„Tak abyste se tu nenudila, pozorujte své sousedy při práci. Potichu,“ usekl a odebral se zpátky za katedru.

Lyn se ovšem nudila už po prvních pěti minutách, neboť tu nebylo prakticky nic k pozorování. Jediné, co opravdu ocenila, bylo teplo sálající zpod všech kotlíků, protože zima už jí důkladně zalézala za nehty. Zeptala se Faridy, kolik je hodin. Ta se jen na okamžik zarazila, aby si to spočítala, vypálila na ni tiše pár číslic a rychle se vrátila zpět k lektvaru.

Touhle dobou bych doma spala, pomyslela si Lyn, když se jí podařilo vzpomenout si, v jakém časovém pásmu se nachází Filadelfie. Napadlo ji, co asi dělají její rodiče. Vědí vůbec o tom, že zmizela, nebo se to v jejich světě nijak neprojevilo? Najednou se cítila velice opuštěná a ponechaná napospas osudu.

V ten okamžik se k ní naklonil Mallory, který se práci věnoval o dost vlažněji než jeho sousedka.

„Hele, už jsi sehnala nějakej chlast?“ mrkl na ni.

„Ještě jsem nesehnala ani vlastní oblečení,“ odpověděla tiše Lyn.

„Chlast je přece důležitější,“ namítl Mallory, „po něm krásně zapomeneš na jakýkoli starosti s oblečením.“

„Že by?“ pozvedla obočí Lyn a začala mít dojem, že se ocitla ve společnosti člověka, který se musel mnoha spolužákům zasloužit o rozličné budoucí jaterní a ledvinové obtíže. Farida se na něho obořila.

„Drž hubu, Mallory, a pracuj.“

Viditelně zchladl a vrátil se ke svému kotlíku. Místo něj na Lyn promluvil Snape, který se jí zjevil za ramenem, a vyděsil ji tak málem k smrti.

„Vám nepřipadá umění přípravy lektvarů fascinující?“ nadhodil tiše. Lyn polkla. Nedokázala dešifrovat jeho tón, ale tušila, že „ne“ by ji mohlo bolet. Nechtěla však přímo lhát, protože by to na ní musel poznat.

„Jako pozorovatele mě to zdaleka nezaujalo tak, jak mě to jistě nadchne, jestli se dostanu k samotnýmu vaření,“ vymáčkla a podařil se jí dokonce i jakýsi smutně křečovitý, kyselý úsměv. Snape ohrnul ret.

„Uvidíme,“ řekl. Vylovil z hlubin hábitu knížečku a hodil ji na stůl před Lyn. „Můžete si po zbytek hodiny číst. Počítám, že vás to bude bavit víc než nečinně přihlížet. A pokud u toho nebudete zívat jako poslední čtvrthodinu, možná se i přiučíte něčemu, co vám usnadní budoucí doučování.“

Víc pichlavě už znít nemohl. Lyn za jeho zády protočila oči. Jako kdyby se z lidí dalo nadšení mačkat jako šťáva z ovoce.

Zbytek dvouhodinovky Lyn pročítala onu malou, ale překvapivě zajímavou knížečku. Musela to být Snapeova soukromá učební pomůcka, neboť byla po okrajích popsaná poznámkami k lektvarům, přísadám i popisům práce. Zvlášť ji ohromovalo, kolik nepodstatných, drobných chybiček může způsobit, že z toho nebo toho lektvaru nakonec vyjde nepoužitelná směs divoce podezřelých věcí, často dost nebezpečná sama o sobě. Upřímně nečekala, že předmět, který jí původně připomínal spíš hodinu vaření, bude nakonec tak podobný praktické výuce chemie na mudlovských školách. Nicméně dokud nemusela počítat vzorce, mohlo by ji to bavit.

„Z vašeho lektvaru by nyní měly stoupat drobné obláčky stříbřité páry,“ ozval se Snape deset minut před uplynutím vyměřené doby. Lyn se podivila tomu, jak poeticky to dovedl vyjádřit. Ten chlap možná nemá vybranou povahu, napadlo ji, ale slovník tedy každopádně. To koneckonců mohla říct o všech, jak si stačila všimnout. Až na výjimky všichni mluvili nejen slušně a se silným britským, irským nebo skotským přízvukem, ale i spisovně, a to dnes a denně, aniž by se museli snažit nebo k tomu nutit. Připadala si tu chvílemi jako pouliční balík.

Pozorovala Snapea, jak přešel k Potterově kotlíku. Na obličeji se mu objevil výraz děsivého výsměchu.

„Co má být tohle, Pottere?“

Všichni zmijozelští studenti dychtivě vzhlédli; jejich oblíbená zábava „Snape plísní Pottera“ právě začínala.

„Pohodový odvar,“ odpověděl Harry opatrně.

„Povězte mi, Pottere, umíte číst?“

Malfoy se zachechtal. Lyn bylo Pottera svým způsobem líto, ale po přečtení oné knížečky lektvarů nějak už nedovedla pochopit, co vždycky dokázal pokazit na tak jasných a přímočarých instrukcích.

„Ano, umím,“ odpověděl učiteli mírně vzpurně.

„Přečtěte mi třetí řádku receptu, Pottere.“

Harry uposlechl. Bylo na něm vidět, že si při tom uvědomil, kde se stala chyba. Obličej mu mírně zešedl.

„Udělal jste všechno, co se na třetí řádce píše, Pottere?“

„Ne,“ přiznal velice tiše Harry.

„Prosím?“

„Ne,“ zvýšil Potter hlas, „zapomněl jsem na kýchavici.“

„Vím, že jste na ni zapomněl, Pottere, a to znamená, že ta břečka není vůbec k ničemu. Evanesco!“

Lektvar zmizel a Harry zůstal stát nad prázdným kotlíkem jako hlupák.

„Ti z vás, kteří si uměli přečíst recept, naplní vzorkem svého lektvaru malou lahvičku, jasně ji označí štítkem se svým jménem a přinesou ji k mému stolu na otestování,“ nařídil Snape. „Domácí úkol: na třicet centimetrů pergamenu napíšete pojednání o vlastnostech měsíčního kamene a o jeho využití při přípravě lektvarů. Odevzdáte ve středu.“

Otočil se na Lyn a dodal: „Vy nemusíte, Downeyová.“

Lyn si stoupla do fronty za studenty, kteří ke katedře přistupovali s lahvičkami lektvaru. Zažili při čekání celkem zábavné představení, když Goylův lektvar v lahvičce vybuchl a podpálil mu hábit. Když byla třída téměř prázdná až na Faridu, která čekala ve dveřích, Lyn přistoupila ke Snapeovi s jeho knížečkou v napřažené ruce.

Odpověděl dřív, než stačila otevřít ústa.

„Zítra v šest u mého kabinetu, Downeyová,“ oznámil jí suše a vytrhl jí svazeček z neprotestujících prstů. Lyn se nadechla k protestu, ale způsob, jakým se na ni podíval, jí vzal řeč.

„Je v tom snad potíž?“

„A-ano, p-pane,“ zadrhla se. „Totiž, zítra o šesté už mám doučování starodávných run s profesorkou Babblingovou.“

„Dobrá,“ usekl. „Přijďte tedy na sedmou,“ zavířil pláštěm a odešel z učebny. Lyn jen tiše hvízdla úlevou.

 

« Předchozí kapitola                                                        Další kapitola »

491 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí