Skip to content

Paralela snů: kapitola čtvrtá – Komnata

[Celkem: 3    Průměr: 5/5]

Profesor Binns, jehož duch vyučoval na škole dějiny čaj a kouzel, si Lyn ani nevšiml. Nedivila se tomu. Raději se snažila sepsat seznam potřeb, pro které si pošle, podle Faridina dopisu z Bradavic na tento rok.

„Zajímalo by mě, jak čekaj, že za to asi zaplatím, když nemám vůbec žádný prachy,“ nadhodila šeptem k Faridě, když skládala hotový pergamen.

„A nemůžeš si napsat domů?“

„I kdyby to šlo, pochybuju, že by mi dovedli splašit kouzelnickou měnu.“

Farida po ní hodila další ze svých zvláštních pohledů. Lyn nemohla potlačit dojem, že ta dívka jejímu příběhu nevěřila, ani co by se za nehet vešlo.

„No dobrá,“ povzdechla si přesto. „Budeš muset zajít za Snapem, ať se ti poohlídne ve fondu pro sociálně slabší. Popřípadě se ho zeptej, jestli by ti nějaký věci, třeba učebnice, nemohli půjčit profesoři. Tohle jsem nikdy neřešila, takže to je všechno, co mě napadá, promiň.“

„Dobrá,“ hlesla Lyn neskutečně nadšeně. Zase Snape. Jakožto řediteli své koleje se mu asi málokdy vyhne. Jupí.

Zbytek hodiny se dívala z okna a přemýšlela o tom, co ji dnes ještě čeká. Na rozvrhu měla jako další dvouhodinovku bylinkářství. To jistě také musel být záživný předmět, pomyslela si ironicky. V mudlovské biologii ji botanika bavila snad ještě méně než geologie – kameny alespoň byly jednoduché. Na druhou stranu v kouzelnickém světě se jistě nebudou učit o tak nudných kytkách jako u ní na škole. Nějaké ty mandragory, kupříkladu, mohly do hodin vnést trochu té zábavy.

Očekávala u skleníků studenty z Mrzimoru, ale byli tam havraspárští a Lyn si vzápětí uvědomila, že je vlastně ve Zmijozelu. To Nebelvír měl tyhle hodiny s Mrzimorem. Byla by momentálně raději, kdyby někdo napsal knihu z pohledu někoho zmijozelského, protože ji to teď pletlo.

K Lyninu zklamání začali hodinu krátkým přehledem a kvízem o rostlinách, které už probrali, načež začali pitvat za čerstva smrtelně jedovatou, nicméně jinak naprosto nezáživnou hnědošedou hroudu, která byla zajímavá snad jen tím, jak srandovní účinky mívala na mudly, kteří ji vykopali a uvařili v domnění, že je to nějaký přerostlý, zdeformovaný brambor. Profesorka Prýtová jim však šanci se pobavit a rozptýlit zazdila tím, že odmítla vyprávět historky, o kterých se prve bezděčně zmínila mezi řečí. Lyn přirozeně nebyla jediná, kdo se po zbytek hodiny tvářil otráveně.

Po vyučování si dívky jen hodily na kolej brašny a vydaly se do Snapeova kabinetu.

Přivítal je odměřeným pseudoúsměvem, který musel patřit spíš jejich koleji, než konkrétním zástupkyním.

„Přejete si?“ vyštěkl.

„É… hm, pane profesore… totiž,“ zakoktala se Lyn, která úplně zapomněla, proč sem vlastně přišly. Farida jí přispěchala na pomoc.

„My se přišly zeptat, jestli by si Lyn mohla požádat o dotaci z nějakého školního fondu, jelikož nemá žádné peníze na pomůcky.“

Snape nedal najevo žádné překvapení, asi ho to už taky napadlo. Potvrdil to svými slovy.

„Mluvil jsem už s ředitelem, Downeyová, máte to zajištěné. Učebnice i pomůcky dostanete erární, můžete je používat, dokud nebudete mít vlastní. Nečekejte však žádné privilegiované zacházení jen proto, že postrádáte vlastní zdroje. Učit se a psát testy budete spolu s ostatními; co nestihnete nebo nezvládnete v rámci běžných vyučovacích hodin si doplníte po nich.“

„Děkuji, pane profesore,“ hlesla přiškrceně Lyn. Jeho slova v ní žádnou jásavou radost nevzbudila. Už chtěla raději rychle opustit kabinet, když ji zarazil.

„Ředitel si přeje s vámi mluvit. Nemáte-li momentálně žádné povinnosti, doprovodím vás do ředitelny.“

Oj, ocenila to v duchu Lyn. To zas bude výslech. „Samozřejmě,“ řekla však nahlas. Vyměnila si pohled s Faridou, která se uctivě odporoučela. Sama zůstala stát ve dveřích kabinetu, protože Snape se nadále skláněl nad svým stolem a nejevil známky přípravy k odchodu.

Lyn ho se zájmem pozorovala. Zatím k tomu neměla moc příležitostí; na hodině přecházel sem a tam a sledoval, jak studenti pracují, a jindy nebylo tolik času. Dokud však čekala a mohla se na něj beztrestně dívat, aniž by to vypadalo nevhodně, využila toho.

Jeho výška byla nasnadě, v tom se popis v knize nemýlil. Zdálo se však, že realita neměla sklony k takové dramatičnosti jako spisovatelka, protože jí zdaleka nepřipadal sinalý, ani vyzáblý. Obě ta slova vyvolávala představu nedobrovolného obyvatele koncentračního tábora nebo nepřitažlivou humanoidní formu upíra. Snape byl štíhlý, to ano, ale jak se jedním loktem opíral o stůl, jeho hábit obtahoval mírné obloučky šlachovitých svalů a prozrazoval nezanedbatelnou šířku ramen. Pleť měl světlou, ale působila nezdravým dojmem jen v porovnání se studenty opálenými z dovolených u moře. Tady, v chladném, vlhkém sklepení, to bylo jednoduše patřičné, a stačilo by mu pár delších výletů na sluníčko a vypadal by jako každý jiný. Bledé ruce čouhající z rukávu hábitu měl široké, mužné, s dlouhými kloubkovitými prsty a Lyn si vzpomněla, jak ji včera udivovaly příjemným horkem pokaždé, když se jí dotkl.

Jeho vlasy měly daleko k výstavní kštici z kadeřnického salónu, ale nebyly nijak odpudivé. Padaly mu na ramena, byly lehce zvlněné, jen nedbale zastřižené a lhostejně pročísnuté, ale jeho celkové vizáži lichotily. Byly to vlasy jinak čistotného a úpravného člověka, který jednoduše jen netrávil veškerý bdělý čas před zrcadlem. Málokterý muž z Lynina okruhu známých byl ochotný věnovat takovou pozornost svému vzhledu, aby tu a tam nepůsobil zanedbaně.

Kdy Rowlingová naposledy viděla pořádnou skobu, by Lyn také docela zajímalo. Ten fantaskní popis vůbec neseděl na Snapeův nos. Dokud si ho Lyn pořádně neprohlédla, mohl budit dojem skobovitosti, ale vlastně vůbec zahnutý nebyl. Jeho tvar ze všeho nejvíc připomínal trojúhelník, měl jen hrbolek u kořene. Sám o sobě byl možná trochu velký, nicméně v celkové symetrii obličeje působil patřičně. Snapeův vzhled totiž sestával převážně z hran a ostrých rysů.

Vůbec, jeho obličej byl překvapivě hezký, když jste si dali tu práci a pořádně se na něj podívali. A všechno ostatní k němu pasovalo. Měl prostě styl – a ten styl byl bledý, nedbalý a mírně upírovitý, ale nebylo na něm nic odpudivého. Byla to pravděpodobně jen hra smyslů, které si jeho vzhled přibarvily, aby odpovídal jeho nepříliš vybranému chování.

Rozhodně mu taky nemohlo být víc než třicet pět let, jako mu mělo být podle knihy. Alan Rickman odvedl úžasnou práci v jeho ztvárnění, ale mohl mít tak o dvacet let míň – a nebyl sám.

S těmito překvapivými závěry se spokojeně opřela o futra. S pobavením přemýšlela o tom, jaký asi může být Snape ve skutečnosti uvnitř, jestliže ani navenek se tak docela nestřetává s popisem v knize. Věděla, že od nynějška ji bude zvědavost pohánět k tomu, aby to zjistila.

Vtom jako by si vzpomněl, že tu stále je, a vzhlédl. Vrhl na ni otrávený pohled.

„Musím ještě něco dodělat, Downeyová, tak mi mezitím nevětrejte, buďte tak laskava.“

Lyn urychleně zavřela dveře, ale radši zůstala za nimi. Nechtěla mu dávat další příležitosti si na ní chladit žáhu. Podupávala na chodbě dobrou půlhodinu, během níž by si jinak ještě mohla v pohodlném křesle ve společenské místnosti natáhnout nohy a uklidnit nervy, než půjde čelit dalšímu výslechu, a byla za to na Snapea patřičně nabroušená. Když konečně vyšel, ani nedal najevo, že ví o její přítomnosti. Rovnou vyrazil chodbou pryč a Lyn za ním pro jistotu poklusávala v bezpečné vzdálenosti.

 

Ředitel už na ně čekal. Měl dokořán otevřená okna, před stolem připravena dvě měkká křesla a na velkém tácu na stole byly chlebíčky a pití.

„Vítám vás,“ usmál se. „Došlo mi, že se tímhle rozhovorem zdržíme od večeře, a tak jsem skřítky požádal o nějaké občerstvení. Ne, Severe, vy prosím také zůstaňte, buďte tak laskav. Ty chlebíčky i dýňová šťáva jsou pro tři.“

Snape se neochotně vzdálil ode dveří a Brumbál se usadil a pokynul jim, aby udělali totéž. Lyn využila toho, že stála ve středu pracovny, a prokličkovala místností, aby si zvolila křeslo blíž k oknům.

„Jaký byl tvůj první den v Bradavicích, Lyn?“ otázal se Brumbál mile, když se uvelebili. „Nabídněte si,“ pokynul k chlebíčkům. Lyn se váhavě nadechla, ale jelikož potřebovala delší čas, aby si srovnala myšlenky i zážitky, natáhla se pro chlebíček a jeden z pohárů. Snape se ani nepohnul.

„Byl to fajn,“ řekla nakonec neurčitě. Měla dojem, že ji zleva zasáhla téměř hmatatelná vlna opovržení, ale nedala najevo, že si toho všimla. „Zatím jsem neměla moc co na práci, nemám tu vůbec nic. Dokonce ani oblečení,“ dodala s mírnou výčitkou směřovanou všeobecně k celému světu.

„Na tohle tu máme takovou… speciální místnost,“ pookřál Brumbál. „Severe,“ obrátil se na něj, „ukázal byste slečně Downeyové Komnatu nejvyšší potřeby? Jsem si jist, že tímto způsobem přijde ke všemu, co bude potřebovat.“

„Komnatu nejvyšší potřeby?“ zadrhla Lyn. Znělo to jako opravdu důkladná toaleta. S gigantickou záchodovou mísou a množstvím různě navoněných splachovadel.

„Místo, které se mění podle toho, co kouzelník v nouzi právě nejvíce potřebuje,“ vysvětlil suše Snape, protože ředitel si právě ukousl chlebíčku a měl plná ústa.

„Víceméně,“ dodal Brumbál, když polkl. „Nejlépe ještě dnes, Severe, ano? Zítra se pak s klidem budeš moci pustit do studia společně se všemi ostatními a nebudeš už ve sklepení mrznout,“ mrkl na ni. Lyn se zastyděla, protože právě na to v tu chvíli vzpomínala. Neodvážila se pohlédnout na Snapea. Beztak si užíval, když jí na jeho hodině pomalu odumíraly periferní části těla. „Nyní tě však, Severe, musím požádat, jestli bys na Lyn nepočkal na chodbě,“ dodal s tázavě pozvednutým obočím.

Snape k Lyninu překvapení bez hnutí brvou vstal a uctivě se odporoučel. Lyn polkla. Jeho přítomnost jí nějakým způsobem dodávala pocit bezpečí. Co strašného s ní chce Brumbál probírat, že u toho nemůže být ani Snape?

Neuvědomila si, že je pozorována, zatímco toužebně zírala na profesorova mizející záda a narůstal v ní pocit úzkosti. Brumbál na ni hodil konejšivý úsměv.

„Nemusíš si dělat starosti, Lyn,“ řekl měkce. „Chci ti pomoct. Nejsem z těch ředitelů, kteří by běhali žalovat rodičům, zvlášť když nemám pocit, že si zasloužili podobnou službu.“ Lyn zamrkala. Ráda by viděla, jak by se Brumbál pokoušel žalovat jejím rodičům, když byli v jiné dimenzi. „Chci dát prostor k mluvení tobě,“ zadíval se na ni svým rentgenovým pohledem. „Mám pověst člověka, který pomáhá druhým, i když mnozí mnou kvůli tomu spíše pohrdají. Slibuji, že ať už se mi svěříš s čímkoli, zůstane to mezi námi. Věříš mi, Lyn?“

Lyn ještě vteřinu počkala, jestli k tomu nehodlal něco dodat. Neměla důvod mu nevěřit, a tak přikývla.

„Děkuji ti. Zeptám se tě tedy, jestli máš na srdci něco, co bys mi chtěla říct? O sobě, o své rodině, o své situaci,… cokoli.“

Nasadil výraz důvěryhodné zpovědní vrby a čekal. Lyn několikrát projela očima místnost, zatímco přemýšlela, s čím by jí tak asi mohl pomoct, ale na nic nepřišla. Starosti s učením byly tak nějak přirozené samy o sobě, potyčky se zamindrákovanými dívkami z ročníku a nerudnými, zaujatými učiteli taktéž a své jediné vážné obavy, které se týkaly její přítomnosti v cizím světě, mu už svěřila s pramalým efektem. Pokrčila rameny.

„Myslím, že ne, pane profesore. Ale děkuju za nabídku, ráda jí využiju v budoucnu, kdyby se něco naskytlo,“ pousmála se. Zdálo se, že v ředitelových očích maličko pohaslo světlo, jako by ho její odpověď z nepochopitelného důvodu zklamala.

„Dobrá. V případě potřeby jsou mé dveře vždy otevřené,“ pokynul rukou ke zmíněným dveřím, „i když to může znít otřepaně. Můžeš jít, Lyn. Nenech profesora Snapea, aby na tebe čekal příliš dlouho,“ usmál se. Lyn hodila vědoucný výraz, poděkovala a rozloučila se, načež vyrazila z pracovny s ulehčeným pocitem, že se po ní nechtělo nic děsivého.

 

Lyn se Snapem v naprosté tichosti došli do sedmého patra, kde se profesor zastavil u jedné zcela obyčejné zdi. Prozradil Lyn, na co má myslet, zatímco kolem té zdi třikrát projde. Učinila tak s pocitem, že mu skočila na vtip, a ke svému údivu spatřila ve stěně dveře, které tam předtím rozhodně nebyly. Snape jí pokynul, aby vstoupila.

Odhalil se před ní pohled na něco, co snad mohlo být papírnictvím zkříženým s knihovnou a butikem. Chyběla tomu okna, ale v momentě, kdy na to Lyn pomyslela, se tam objevila – vysoká a klenutá. Zdálo se, že nemohou vést ven z hradu, protože chodba byla někde uprostřed, ale místnost ten dojem přesto dokázala vyvolat. Lyn si to místo v duchu pochválila a začala se nadšeně probírat věcmi.

Brzy zjistila, že všechno oblečení je v její velikosti, nemusela se tedy obracet na Snapea s tím, aby vypadl a poskytl jí soukromí na převlékání. Pobrala hromadu hábitů, základní kousky šatníku a dvoje boty; cítila nutkání využít příležitosti a nabrat si toho víc, aby mohla oblečení častěji střídat, ale řekla si, že když teď ví, jak se sem dostane, může se tu zastavit častěji, vrátit vše použité a vzít si nové.

Ze spodního prádla tu byl velmi malý výběr, nicméně podle jejího gusta, a tak prostě odpočítala po sedmi kusech a párech od všeho. Sebrala ze skleněných poliček kartáček a pastu, rozličnou drogérii jako gumičky do vlasů a šampon, a dokonce v růžku našla flakón své oblíbené vůně. Když míjela poličku, na které ležely balíčky vložek, vzala jen jedny intimky a znovu v duchu poděkovala svému geniálnímu nápadu nechat si zavést tělísko; to jí mělo vydržet ještě čtyři roky, takže i kdyby tu čirou náhodou zůstala trčet tak dlouho, měla čas najít kouzelnickou alternativu.

Neměla chuť žádat Snapea o radu, a tak nabrala pergamenu, brků a inkoustu podle vlastního odhadu. Když ale došla k učebnicím, zjistila, že profesorova asistence bude nevyhnutelná, protože netušila, které bude potřebovat. K její úlevě jí Snape jen mlčky podal seznam a učebnice na něm sepsané se objevily na hromádce na stole vedle Lyn. Hned vedle objevila tenké dřívko ze světlého, voňavého dřeva, které se ukázalo být její hůlkou: cedrové dřevo, třináct a tři čtvrtě palce, blána z dračího srdce, neohebná, hlásala cedulka. Fujky, větev naplněná slizkým kusem orgánu, pomyslela si Lyn bezděčně, ale přece si ji strčila za výstřih. Bez hůlky přece nebyl kouzelník.

Bylo vidět, že se Snape děsí okamžiku, kdy ho Lyn požádá, aby jí pomohl to všechno odnést, a tak si přála ještě brašnu a nějaký vak na oblečení. Všechno pak nacpala dovnitř a jeho neochotnou nabídku pomoci hrdě odmítla. Po cestě se jí ty věci pěkně pronesly, ale musela by se pod nimi zlomit, aby ho přece jen požádala, aby jí něco vzal. Zanechal ji před vchodem do koleje, pro jistotu jí zopakoval heslo a vytratil se.

Lyn se ve společenské místnosti zhroutila do jednoho z krásných, měkkých křesel. Farida seděla naproti ní a četla jakousi nevábně vyhlížející bichli, ne nepodobnou těm, jejichž sbírku měli zmijozelští vystavenou v závěsem zakryté knihovně u jedné stěny společenské místnosti. Nevábně vypadala zvlášť proto, že její starobylé písmo bylo díky všem kličkám sotva čitelné a nahuštěné do takových chumlů, že by se to Lyn neodvážila luštit.

„Jsem vybavená,“ řekla krátce, protože na víc jí zatím nestačil dech. Farida pozvedla obočí, ale zbytek její tváře zůstal bez výrazu. Lyn si nasupeně pomyslela, že mluvit na ni je občas skoro tak záživné, jako se zkoušet bavit se Snapem.

„Dostala jsem všechno, co jsem potřebovala,“ vysvětlila krátce.

„Prima,“ ocenila Farida.

„Hábit i boty ti vrátím, jakmile se převlíknu. Což asi radši udělám hned a ještě před spaním si dám sprchu, protože jsem úplně splavená.“

„Copak jsi dělala, Lynette?“ zajímal se nějaký hlas za Lyniným křeslem. Obrátila se k němu.

„To tě nemusí zajímat,“ řekla.

Mallory vykulil oči a jeho výraz bylo samo upřímné dotčení. K Lynině nelibosti si sedl na opěradlo jejího křesla a opřel se tak, že se sama hlavou nemohla opřít, aniž by mu neležela na paži.

„Jsme spolu v koleji, mně můžeš říct všechno,“ usmál se od ucha k uchu.

„Nějak nemám svěřovací náladu, promiň,“ ušklíbla se prkenně Lyn. „Zkus to, až nebudu tak utahaná a nebudu mít co na práci. Třeba příští rok.“

Sebrala se a s vakem na zádech se odebrala do ložnic.

 

« Předchozí kapitola                                                          Další kapitola »

546 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

3 Komentářů

Napsat komentář