Skip to content

Paralela snů: Kapitola šestá – Doučování

[Celkem: 4    Průměr: 4.3/5]

Snapeovi trvalo věčnost, než otevřel. Po chvilce Lyn dokonce myslela, že na ni zapomněl a vyřizuje někde něco jiného, ale pak se dveře rozlétly dokořán. Nikdo v nich nestál, a tak Lyn pro jistotu vyřkla pozdrav jen tak do prostoru a opatrně vešla.

Profesor seděl u stolu a něco zuřivě psal. Lyn si nemohla nevšimnout vůně, která plnila celou místnost. Když se nenápadně rozhlédla, všimla si pootevřených dveří. Domyslela si, že musí vést do bytu s vlastní koupelnou. Ve vzduchu se totiž vznášela navlhlá mýdlová svěžest a nevtíravý odér jemné pánské kolínské. Bylo jí jasné, že i učitelé musí spát a někde se mýt, ale nikdy nepřemýšlela nad tím, kde se to asi odehrává.

Ta kolínská byla opravdu příjemná. Lyn si ji pamatovala z první debaty v ředitelně, od té doby ji už nezaznamenala; asi se jí necákal denně ve velkém množství, jak to dělávali mnozí starší hoši na její škole, pravděpodobně místo sprchy. Jak se Snape skláněl nad pergamenem, umyté vlhké vlasy mu padaly do očí, a Lyn naskočila husí kůže, protože si v ten moment palčivě uvědomila, že kromě učitele je Snape především muž.

Asi za to mohla zrovna ta velmi osobní vůně v místnosti; pachy na Lyn odjakživa působily silně. Když se přistihla, že si bezděky upravuje účes a oblečení, rychle se vzchopila a tiše si odkašlala, aby co nejslušněji upoutala jeho pozornost.

„Zavřete za sebou a posaďte se,“ řekl jen. Uprostřed místnosti stál malý stolek a židle, které jí zjevně vyšetřil po dobu doučování. Lyn klesla na chladné dřevo a dál čekala. Zpívala si při tom v duchu sprostou infantilní písničku, kterou kdysi složila trojice starších děvčat ze školy, aby si zabránila přemýšlet o Snapeovi. Vyvinula při tom snad nadlidskou sílu, protože ten divný pocit, který na ni padl už při vstupu do jeho pracovny, jí tlačil na spánky jako svěrák. Mezitím se co nejnenápadněji v koutku mysli modlila, že Snape byl příliš zaměstnaný psaním, než aby slyšel to, co jí před chvílí projelo hlavou jako rozžhavený drát.

Když zvedl hlavu, Lyn skoro nadskočila.

„Projděte si dnes seznam nejběžnějších známých přísad do lektvarů, je to ta malá knížečka v kůži přímo před vámi. U každé najdete krátký popis vlastností a použití. Snažte se zapamatovat si jich co nejvíce. Příští doučování si prohlédnete samotné přísady, abyste si spojila názvy a popisy s hmotnými objekty. Během dvou týdnů byste měla být schopna poznat alespoň polovinu z nich. Dejte se do čtení.“

Lyn potlačila bolestný povzdech a nenadšeně popadla knihu. Raději se zdržela jakýchkoli vnitřních komentářů, které by ji mohly mrzet. Písmo bylo droboučké a špatně čitelné; po půlhodině usilovného mžourání se Lyn vzdala a dopřála si chvilku odpočinku, protože se jí názvy přísad začaly zdvojovat a popisy rozpíjet. Potichu dlouze vydechla ve snaze zbavit se napětí, ve kterém celou dobu setrvávala, a neubránila se kradmému pohledu ke Snapeově stolu.

Zjistila, že se dívá do černi jeho očí. Útroby se jí sevřely při zoufalém instinktivním pokusu vrátit zpátky čas, ale to už se Snape k jejímu překvapení prudce zdvihl ze židle a zády k ní začal zuřivě přerovnávat něco v polici za stolem. Vypadal ještě víc vyvedený z míry, než se sama cítila – jako by to byla Lyn, kdo při něčem nekalém přistihl jeho, ne naopak.

Když se trošku uklidnila, přišlo jí to k smíchu. Jen se pro sebe usmála a raději pokračovala ve čtení. Napadlo ji, co jí asi zadá při doučování obrany, když už i tak nevinná činnost, jako pročítání přísad, jí dala možnost ho znervózňovat.

Byl to bizarní pocit. Rowla podávala Snapea takovým způsobem, že Lyn o něm nikdy ani neuvažovala jako o potenciálním terči jakýchkoli hříšných myšlenek. Ve filmu byl luxusní tou svou oduševnělou aurou a hypnotickýma očima, ale povšechně nebyl její typ. Čas od času se nevyhnula tomu, aby se pokusila ho dosadit do role smyslného grázla ve stylu Lucia Malfoye – jeho ztvárnění Lyn naopak shledávala veskrze šukézním ale bez výsledku; zůstával stále bezpečně na opačném břehu. Jako postava jí byl sympatický už od začátku; jejími nejoblíbenějšími fiktivními lidmi byli vždy nepříjemní, nerudní bručouni, kteří zdánlivou nepřístupností jen chránili své křehké, něžné a dobré jádro. Jemné náznaky tu a tam jí dávaly naději, že se dřív nebo později o něm dozví více, než co dává veřejně najevo, a že to odhalení bude stát za to.

Ale že by byl v jakémkoli rozsahu toho slova sexy? Ani jí to nepřišlo na mysl. Až doteď.

A co teprve on sám? Uznávala, že bylo nejspíš domýšlivé se domnívat, že ho přitahovala… ale nenapadalo ji, jak jinak by si měla vysvětlit jeho reakci. Bylo to evidentně dost hloupé, ale nějak si nikdy nepřipouštěla, že by Snape, ta vosková upírovitá postavička věčně zahalená v nesčetných vrstvách černé, byl někde pod vším tím odrazujícím nátěrem vyroben z masa a kostí a horké krve, zrovna jako kdokoli jiný. Že by někdo jako on mohl vést i nějaký milostný život, i kdyby jen chudý a osamělý. Na stránkách knih všichni působili tak sterilně, že Lyn při čtení skoro zapomínala, že nějaký sex vůbec existuje. Teď ji skoro šokovalo zjištění, že pod vší tou snapeovitostí se vlastně schovává obyčejný muž s obyčejnými potřebami a touhami. Žádný nepolapitelný fantom, jen člověk. Člověk, kterého si najednou přála poznat o hodně blíž.

Dovolila si po něm hodit ještě jeden pohled; stále předstíral, že je hluboce zaměstnán. Všimla si už dřív, že nebyl vůbec tak nehezký, jak ho podávala autorka – což mohlo mít na svědomí to, že tato realita teoreticky byla z nějaké části Lyniným dílem. Jak se na něj však dívala ve světle nových poznatků a stále pod silným vlivem jeho vůní, její představivosti podjely nohy a svezla se po strmé šikmé ploše až do oddělení erotiky.

V duchu se za to proklela a pomyslně sebou zatřásla, aby se vzpamatovala. Tyhle myšlenky by byly v pořádku v blízkosti snad kohokoli jiného, nikoli však samotného objektu, který vám navíc dokázal číst myšlenky. Doufala jen, že Snape byl ve chvílích jejích úvah sám tak vykolejen, že neměl čas zkoumat zároveň i obsah cizí hlavy. Sklonila se zpět k četbě, to bylo bezpečnější.

Nestihla projít celou knížečku, když se Snape znovu ozval.

„Máte hotovo?“

„Ehm, nemám, pane,“ hlesla.

„Nevadí, dočtete příště,“ usekl. „Nyní se přesuneme k doučování obrany proti černé magii. Jak jste na tom s hůlkou?“

„Bledě, pane,“ přiznala. „Možná to není ta správná pro mě. Třeba taková ani neexistuje, jelikož se v tomhle světě se mnou nepočítalo,“ nadnesla myšlenku, která jí při válčení s tou větví nejednou proběhla hlavou.

„Nesmysl. Komnata nejvyšší potřeby by vám nedala hůlku, která by vám neměla vyhovovat,“ zamítl rezolutně Snape. „Ukažte.“

Lyn mu váhavě podala dřívko.

„Hm,“ zabručel po chvíli. Švihl s ní do vzduchu a z jejího konce se vyvalil proud světla. „Nevidím nic, co by mohlo být špatně. Třeba je jen tvrdohlavá.“ Vytáhl pak svoji hůlku a podal ji Lyn. „Schválně zkuste jinou. Tamhle,“ ukázal na prázdnou zavařovací sklenici, „pokuste se s ní pohnout.“

Lyn mávla hůlkou. Kromě toho, že z její špičky začaly vztekle sršet jiskry, se nestalo nic. Snape jí hůlku podrážděně vytrhl z prstů.

„Ta hůlka je rozhodně vaše,“ uzavřel. „Problém bude ve vás.“ Lyn mu do zad dotčeně zabodla vražedný pohled.

„Ale co s tím?“

„Ne každý ovládne práci s hůlkou za den. Bude vás to stát ještě hodně úsilí, ale jestli je ve vás nějaká čarodějka, nevidím důvod, proč byste to nedokázala.“

Na to Lyn neměla co říct. Nevěděla, zda v ní nějaká čarodějka je. Vždycky si to přála – vždycky – ale tváří v tvář světu čarodějek a kouzelníků se nyní cítila hloupě malá a pošetilá. Možná se ocitla v Bradavicích, ale to ji ještě nepředurčovalo stát ve velkou mágyní, ha-ha. Nejspíš se jen zbytečně namáhá a ztrapňuje.

„Žádná snaha není zbytečná, jestliže víte, o co se snažíte,“ zabručel Snape, stále zády k ní, ponořen v jakési knížce.

„Pane profesore,“ odvážila se Lyn, které vzkypěla žluč, „oceňuju váš příspěvek, ale nemůžu říct, že by se mi líbilo sdílet obsah svý hlavy s kýmkoli, kdo do ní umí nahlídnout. Zatím tomu neumím zabránit, ráda bych tudíž, kdybyste to nedělal, nebo alespoň nedával najevo, že to děláte.“ V nastalém tichu Lyn slyšela i to, jak pomalinku sedal prach. „Prosím?“ zkusila to. „Není mi to příjemný.“

„To není příjemné nikomu,“ odtušil a vrhl na ni divný úsměv. Lyn si nebyla jistá, jestli to byla známka smíření, nebo jen chvilková pauza na dobití zbraní a odklizení raněných. „Máte však pravdu… a ačkoli to nedělám často, tentokrát bych se opravdu chtěl omluvit. Zachytávám některé výrazné myšlenky lidí kolem sebe už celkem automaticky a obvykle to na mně nikdo nepozná, ale ty vaše jsou většinou tak hlasité, neodbytné a trefné, že se občas přistihnu v údivu, jak je možné, že je neslyší i všichni ostatní.“

Lyn zaraženě vylétlo obočí. Sbohem, dojme tajemnosti, pomyslela si sarkasticky a Snape se znovu usmál. Lyn se zuřivě plácla přes oči. Zaslechla tichý pobavený smích a znovu vzhlédla. Profesor poprvé působil hřejivě lidsky; odhalil solidní zuby, kolem očí se mu udělaly vějířky a i samotné oči se smály. Lyn proti její vůli cukaly koutky a té nestydaté části jejího já začínalo být horko při pohledu na jeho rty, které ji nutily si představovat, jak asi chutná jeho polibek. Jen tak-tak se udržela; to si koneckonců může schovat na chvíle v soukromí.

„Jste jako otevřená kniha, slečno Downeyová,“ prohlásil pak tiše. Jeho tón prozrazoval zaujetí, což Lyn vysloveně fascinovalo. „Číst ve vás je osvěžující, ačkoli si jsem jist, že mnohý z odstavců v tom křiklavém, různobarevném textu má mezi řádky mnohem hlubší význam, na který takto zběžně nedohlédnu.“

Udiveně na něj civěla. Uvědomila si, že takovou poklonu jí v životě nikdo nesložil. A navíc Snape? Nemožné!

Měl zjevně své důvody, proč se pro veřejnost stal chladným, nenaloženým zlosynem. Lyn zatoužila přeskočit několik kapitol a konečně se dozvědět, co se mu vlastně přihodilo, co ho nutí všechny od sebe odhánět…

Sakra! Opravdu si bude muset najít způsob, jak uzavřít mysl, protože ve Snapeově výrazu se objevilo varování. Nechal ji poodhrnout závěs a nahlédnout za něj, ale už zacházela dál, než ji byl ochoten pustit.

„Jelikož vám to s hůlkou nejde, zkusíme místo toho vaši mentální odolnost vůči kouzlům,“ řekl Snape, jako by posledních pět minut vůbec neproběhlo. „Jistě je vám jasné, že ne vždy budete mít příležitost mávat hůlkou a pronášet zaklínadla, abyste se bránila. Jako dospělá čarodějka se můžete stát prostředkem k uskutečnění plánů nejrůznějších zákeřných kouzelníků, a pokud nebudete věnovat dostatečnou píli tréninku vlastní mysli, může vás kdokoli přinutit dělat cokoli. Musíte se naučit, jak nenechat nikoho pustit ke kormidlu vaší vůle.

Můj předchůdce dostal povolení zkoušet na studentech kletbu Imperius jako součást tréninku obrany proti ní,“ pokračoval Snape. „Na hodinách už nic takového zkoušet nemůžeme, ale pan ředitel mi udělil výjimku, co se týče vaší osoby. Tímto způsobem se můžeme přesvědčit, zda byste se mohla stát zranitelným místem ochrany Bradavic. Pán Zla si rád podrobuje mladé, vystrašené a nejisté čaroděje a používá je ve své hře o moc jako pěšáky.“

Lyn se zamračila, ale pro jistotu jen v duchu. Možná byla mladá a nejistá, ale na Voldemorta měla jasný názor a musel by ji dřív zabít, než by ji přinutil mu sloužit. Její hříšná pýcha se smrti bála rozhodně méně než potupné služby.

„A co takhle bolesti?“ naklonil Snape hlavu ke straně. Lyn se pod silou jeho pohledu otřásla a zadržela dech. V tu chvíli měla dojem, že na ni pro znázornění svého úhlu pohledu sešle Cruciatus, už jen ze zlomyslné zvědavosti, s jakou hrdostí a odvahou mu bude schopna čelit.

Snape se však jen krutě pousmál, namířil na ni hůlkou a zřetelně a hlasitě vyslovil: „Imperio!“

Zalapala po dechu. Měla pocit, že se její vědomí schoulilo k sobě a schovalo v koutku, zatímco prostor vyplnil vetřelec. Zvládla divoce potřást hlavou, i když věděla, že to nepomůže. Cítila, že se dala do pohybu. Věděla, že by se měla bránit, ale marně hledala páku s nápisem chci, která stála na začátku každé podobné akce. Takové věci už mnohokrát zažila ve snu, v němž se děly věci, od kterých chtěla utéct, ale zjistila, že ji vlastní tělo nechce poslouchat a leží někde jako kus dřeva. Tohle se tomu hodně podobalo, s tím rozdílem, že tentokrát se svěže hýbala, ale bez jakéhokoli přispění vlastní vůle, nebo alespoň reflexů, a nebyla schopná s tím vůbec nic dělat. Zamrkala a zkusila se prostě jen soustředit na to, co vlastně dělá, na svou vlastní mysl, na svou vůli.

Mezitím došla ke dveřím kabinetu, otevřela je a zase zavřela. Pak přešla k polici, vytáhla z ní odporného pavouka v láku a postavila ji na stůl. Když jí však Snape poručil sklenici otevřít a vzít pavouka do ruky, zarazila se uprostřed pohybu. Tento povel zřejmě spustil alarm tlačítkem nechci. Konečně našla tu správnou páku! Opřela se do ní vší silou a zjistila, že svěšuje paže a odstupuje od stolu. Šlo to čím dál snáz. Zatočila se na jedné noze, vzala knihu, vyhodila ji do vzduchu a obratně zachytila. Pořád cítila, že se něco snaží utlačit její vědomí, ale to se začalo bránit, roztahovalo se a obrazně řečeno se probíjelo lokty zpět na své právoplatné území. Nakonec zjistila, že stojí tváří v tvář usmívajícímu se Snapeovi s pocitem, že je ve své hlavě opět sama.

„Výborně, slečno Downeyová, to si zaslouží pochvalu,“ řekl uznale. Když se však Lyn rozeběhlo žilami zadostiučinění, dodal: „Napoprvé jsem vás ale šetřil. Pamatujte, že když na vás někdo tuto kletbu použije s vážnými úmysly, nebude to žádné hraní, bude to opravdový souboj vůle. Máte zájem to zkusit?“ Lyn bez rozmýšlení přikývla. Tohle byla skutečná výzva. Sama byla zvědavá, kolik duševní síly v ní vlastně je.

„Dobrá. Imperio!“

Nečekala, že to bude až tak drsné. Už stála na vrcholku skříně, když si konečně byla schopna uvědomit, co dělá. Ani nevěděla, jak dlouho už plní Snapeova přání, ale v tom malém zbytečku vědomí byla pevně rozhodnuta s tím co nejdřív přestat. Zdálo se, že v ní první záchvěv odporu vyvolal strach, který se ozval, když jí poručil skočit dolů. V letu se uvolnil další kousek, zřejmě díky tomu nepříjemnému pocitu v útrobách, který skok způsobil. Přistála na podlaze ve dřepu a pokusila se znovu vzepřít celou silou, kterou v sobě našla. Skoro slyšela své svaly křičet námahou, když je dva opačné příkazy posílaly proti sobě. Nakonec cítila, jak se spojení přetrhlo, a zaplavila ji úleva. Vysíleně oddechovala na všech čtyřech a snažila se odněkud vyhrabat ještě kapku důstojnosti.

„Jste silná a váš boj je logický a metodický,“ komentoval to Snape odněkud shora. „Žádný trénovaný však z nebe nespadl a máte před sebou dlouhou cestu, abyste dosáhla alespoň úrovně začátečníka. Myslím, že pro dnešek jste toho zvládla víc než dost. Tohle si zopakujeme někdy jindy, třeba až za týden. Kletba Imperius vyčerpává mysl i tělo.

Zatím pracujte na své koexistenci s hůlkou; budete to potřebovat.“

K Lynině vrcholnému údivu jí podal ruku a vytáhl ji na nohy. Jeho dlaň byla ideálně suchá a teplá a stisk něžný. Lyn se ho pouštěla značně neochotně.

„Teď už běžte, mám tu jinou práci,“ usekl pak, jako by usoudil, že projevil až příliš vřelosti, a pokusil se to trochu vyrovnat.

„Děkuju. Dobrou noc, pane profesore.“

„Dobrou, Downeyová.“

Zarazila se čelem ke dveřím. „Ehm,“ odkašlala si.

„Děje se něco?“

„Ehm,“ zopakovala nervózně, „já ještě furt netrefím sama,“ vysvětlila omluvným tónem.

„Zní to, jako byste se přiznávala ke zločinu,“ podotkl Snape a zamířil k ní. Než Lyn stačila zareagovat, otevřel dveře a stál tváří v tvář Mallorymu.

„Brej večír, pane profesore,“ zahlaholil.

„A jé, na tebe jsem zapomněla,“ vyhrkla. „Ehm. Omlouvám se, pane, doprovodí mě Mallory.“

Snapeovi na tváři vykvetl nerudný úšklebek. Mallory se zachoval jako slepice vesele běžící vstříc řezníkovi pohrávajícímu si s velkým sekáčkem na maso.

„Se omlouvám, že stojím za dveřmi, ale čekám na Lyn – máme rande.“

„Nemáme rande, je to odstrašující informativní schůzka,“ zavrčela Lyn a v duchu si nadávala. Neměla mu na to kývat, stejně toho nakonec vždycky litovala.

„Nezapomeňte, že večerka je v deset,“ připomněl Snape pohrdavým tónem. Než za Lyn zavřel, stačil na ni hodit nevěřícný pohled. Na rozdíl od Malloryho věděl, kolik jí je, a díky své schopnosti číst v její mysli už měl nejspíš i celkem dobrou představu o jejím vkusu. Dveře se zabouchly a Lynin společník ji zatahal za rukáv.

„Tak pojď, máme jen slabý dvě hodinky.“

 

Z procházky se vyklubala snesitelná, až docela příjemná záležitost. U jezera bylo chladno a Mallory jí hrdinsky půjčil svetr, ale jinak celou dobu jen nenáročně tlachal. Lyn jeho řeč chvílemi vynechávala a jen se bezdeše kochala krásou jezera.

Milovala vodu. V jejím objetí byla lehkost, bezpečí i trocha toho dobrodružství. Dokázala v ní strávit celé hodiny. Byla přesvědčená, že kdyby dostala žábry a plovací blány, vyplula by daleko na moře a nikdy se už nevrátila. Plavání bylo pro ni dostupnější verzí létání, znamenalo volnost a svobodu, ale milovala i samotné doteky vody, její objetí a ten pomíjivý pocit hydratace, který vzduch postrádal.

Jak se stmívalo, jezero nabíralo čím dál temnější barvu. Po jeho hladině začínaly plavat odrazy hvězd. Lyn se natáhla do trávy a vnímala neskutečně lákavou velikost vesmíru.

Umínila si, že k jezeru musí chodit častěji. Možná by v něm mohla i plavat. Rozhodně to bude skvělý relaxační prostředek – a mohlo by to i zchladit její zneklidňující myšlenky, které neustále sklouzávaly ke Snapeovi bez ohledu na to, jak dlouho na ni Mallory mluvil.

K její úlevě to nakonec navzdory velkým slibům vzdal. Lyn mu vysvětlila, co všechno je na ní špatného a neschopného brát vážně obdiv chlapce o osm let mladšího, a nakonec se shodli na tom, že by byla hloupost spolu chodit. Mallory nicméně setrval při přesvědčení, že je Lyn přinejmenším jeho nejlepší kamarádka, a ona neměla to srdce mu to brát. Koneckonců kromě něho a Faridy tu žádné přátele neměla a on byl jinak vlastně fajn.

 

Třetí den, středa 6. září

Lyn se probouzela se sladkým pocitem. Chvíli se ještě převalovala v posteli a užívala si té spokojenosti, než jí došlo, že právě snila o Snapeovi. A nebyl to zrovna nevinný sen. Prudce se posadila a chytila se za hlavu. Sakra.

Lyn a románky… To byla kapitola sama pro sebe. Její impulzivnost a poněkud stračí okouzlení novými blýskavými věcmi se jí zasloužily o nespočet úletů. Končily však vždy v momentu, kdy mělo dojít k prvnímu pokusu o fyzický kontakt. V ten okamžik naběhly na scénu její zaječí instinkty a ona brala nohy na ramena a pálila za sebou mosty. Až teprve docela nedávno se jí to v hlavě srovnalo dostatečně na to, aby si dovolila alespoň nezávaznou žhavou aféru – to byl velký moment poznání, kdy se hrozivé neznámé najednou proměnilo v něco neškodného a milého a ze zastydlé puberťačky se konečně stala sebevědomá žena. Skutečný vztah však ještě neviděla ani z rozjetého vlaku a byla si celkem jistá tím, že si vybírá nepolapitelné lidi právě proto, aby neexistovalo nebezpečí, že by náhodou opětovali její zájem.

Snape toho byl typickým příkladem. Věkový rozdíl jí nikdy nevadil, pokud byl protějšek v rozumné míře starší než ona. Skutečně smutným bylo, že byl její učitel, bývalý Smrtijed s kdoví jakými postranními úmysly – a jen čert věděl, co všechno prováděl ve službě páníčkovi – a navíc ještě uzavřená, soukromá osobnost, která by si ji nejspíš nenechala přiblížit k tělu, ani kdyby neexistovaly ty ostatní překážky. I kdyby počítala s tím, že by mu pomyšlení na ni nebylo odporné a že by ona sama před ním neutekla, jakmile by hrozil jakýkoli druh romantického vztahu, musela by tomu dát tak desetiprocentní šanci na úspěch. Možná míň.

Po takových neveselých úvahách došla k závěru, že nejlepší bude celou věc ignorovat. Snape nejspíš stejně měl naprosto nevinné důvody k tomu, jak se kolem ní choval, a všechno by nakonec vedlo jen k ošklivému trapasu, o který nikdo nestál.

Ztěžka si povzdechla. Srdce a jiné partie chtějí, co chtějí; práce mozku je jim to zatrhnout a směle pokračovat za rozumnějšími cíli. Bylo by ale hezké, kdyby to pro jednou chápal nejen její mozek, ale i zbytek těla – a přestal jí házet klacky pod nohy.

Ocenila by také, kdyby svou pozornost mohla cíleně zaměřit na jiný, třeba stejně nedosažitelný, ale bezpečnější cíl. Měla ovšem smůlu; nebyl tu nikdo, kdo by Snapeovi konkuroval. Mladí byli moc mladí a staří… no, příliš staří.

Byla ráda, že měli první hodinu dějiny. Mohla nerušeně sklonit hlavu a dovolit svým myšlenkám utéct, kam chtěly. Mallory si s ní přes Faridu pokoušel posílat psaníčka, ale asi po třetí výměně Lyn vypnula a zapomněla, že ani neodpověděla.

Probudila se trhnutím. Farida do ní šťouchala, protože zvonilo. Naštěstí si nikdo jiný nevšiml, že spí, za což byla vděčná. Profesor Binns ji svým způsobem děsil jako její bývalý fyzikář – nezajímalo ji, co vykládá, ale cítila by se příšerně, kdyby to zjistil. Neměla ani nejmenší zájem ho takhle zklamat. Ostatně asi nikomu by nepřidalo, kdyby právě na jeho hodině nějaký student usnul.

Lyn se ulevilo, když se Snape toho dne neobjevil u oběda. Zdálo se, že by jí mohl dát alespoň den nerušené psychické přípravy, než mu bude muset znovu čelit.

 

Nakonec se úspěšně dobrala konce týdne. Na hodinách lektvarů a obrany se prostě věnovala učení tak intenzivně, že neměla příležitost popustit uzdu své mysli. Při obraně bylo práce dost pro všechny a lektvary za Lyn vyřešil sám Snape, protože jí dočasně přesunul doučování do samotných hodin: naložil jí náruč knih pro začátečníky, zavalil ji přísadami k rozpoznávání, a když výjimečně zbyla nějaká chvilka, snažila se Lyn rozchodit svou neslavnou hůlku, což byla těžká a neplodná práce. Když při doučování znovu trénovali odolávání Imperiu, narazila si loket a odřela koleno, než byla schopná se alespoň začít bránit, a musela uznat, že ji to velmi vyčerpalo, ale účinně jí zabránilo se věnovat nebezpečným úvahám.

 

« Předchozí kapitola                                                               Další kapitola »

563 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Paralela snůParalela snů - I.

4 Komentářů

    • QuarianXen QuarianXen

      Dlooouho 🙂 Zatím je to celá první část plus dva dílky ze šesti, které jsou druhou částí. Takových částí mám zatím víceméně hotových 10 a ještě nevím, na kolik kapitol je budu dělit, ale počítám průměrně tak na 5 každou z nich. Přidávám jednou týdně (snažím se vždycky v pátek odpoledne). Takže by to mohlo vyjít na 50 týdnů celkem – a pokud se mi podaří se dokopat mezitím knihu dodělat, určitě ještě o takových 5 týdnů víc 🙂 Pokud mě moje matika opět nezklamala (dost pravděpodobné), měli byste mít co číst tak rok 😀

Napsat komentář