The fish swam
Out of the ocean
And grew legs
And they started walking
And the apes climbed down
From the trees
And grew tall
And they started talking
And the stars
Fell out of the sky
And my tears
Rolled into the ocean
Now I’m looking
For a reason why
You even set my world
Into motion
cause if you’re not
Really here
Then the stars
Don’t even matter
Now I’m filled
To the top with fear
But it’s all
Just a bunch of matter
‚cause if you’re not
Really here
Then I don’t want
To be either
I wanna be next to you
Black and gold
I looked up
Into the grey sky
And see a thousand eyes
Staring back
And all around
These golden beacons
I see nothing but black
I feel a way of something
Beyond them
I don’t see
What I can feel
If vision
Is the only validation
Then most of my life
Isn’t real
Bradavice; 25. května 1959
„Slečno Princeová, můžete na chvíli se mnou?“ zastavil se u Eileen ředitel zmijozelské koleje, když opouštěla po večeři Velkou síň.
„Ano, pane profesore,“ řekla bezbarvě a následovala jej do jeho kabinetu. Je to tady. Křiklan to ví, a rozhodl se to řešit.
„Posaďte se, Eileen. Čaj?“
Zavrtěla hlavou a překvapeně se na něj podívala. Nezlobí se na ni. Netvářil se přísně, spíše starostlivě. Možná ji přeci jen nevyloučí.
„Co máte v plánu dělat, Eileen? Vdáte se? Nebo se vrátíte k rodičům?“
„Nemůžu domů, pane profesore,“ stiskla rty.
„A zřejmě není na obzoru ani svatba,“ povzdechl si.
Eileen neodpovídala. Co bude dělat? Netušila. Nějak se protluče, nějak se uživí. Potom. Teď musí především dokončit školu, jinak bude složité sehnat jakékoli slušnější místo. Bylo to absurdní. Vždy si myslela, že studuje pro zábavu, že se nikdy neocitne v situaci, kdy by musela přemýšlet o tom, v jakém povolání bude pracovat. Profesní poradenství, které studentům Bradavice nabízely, okázale ignorovala. Všechno bylo najednou jinak.
„Chápu, že se jejich reakce obáváte, Eileen,“ pokračoval Křiklan a podal jí hrnek s čajem. „Ale jsou to vaši rodiče. Mají vás rádi. Napsala jste jim už o tom?“
Zavrtěla hlavou. „Neznáte je, pane profesore. Jejich pojetí rodinné cti je… velmi striktní.“
„Přesto byste jim měla napsat.“
„Vyloučíte mě, pane profesore?“
Křiklan si vzdychnul a podíval se stranou. „Nevím. Pan ředitel o tom ví, určitě ano. Ale… ještě o tom nehovořil. Jistě si však pamatujete na Virginii Hopkirkovou…“
„Ano, pane profesore. Stalo se někdy, že by těhotnou studentku nevyloučili?“
„Ne.“ Křiklan chvíli rozpačitě mlčel a bezmyšlenkovitě míchal svůj šálek čaje. „Ale jak jsem říkal, zatím mlčí a já mu to připomínat nebudu.“
Eileen se na něj se zábleskem naděje podívala. „Děkuji.“
„To ale vaši situaci neřeší. Dříve nebo později se budete muset vrátit k rodičům.“
„To nejde, pane profesore. Nepřijali by mě.“
„To si myslíte, nebo víte? Stalo se někdy něco takového ve vaší rodině?“
„Ano.“
„Pokud se nechcete vrátit do Irska, musíte začít plánovat, co budete dělat.“
Eileen pokrčila rameny. I pokud dokončí školu a pak si najde slušnou práci… Nestihne si našetřit dost na to, aby se postarala o dítě. Nakonec bude muset zaklepat u rodičů a prosit. A doufat, že na ni nepošlou psy, jako se to stalo sestřenici Neve, jejíž jméno se od té doby nevyslovovalo.
„Má to dítě nějakého otce?“ vyrušil ji překvapivě starostlivý hlas profesora.
„Samozřejmě, že to dítě má otce. Budeme se brát,“ zalhala Eileen.
„Skutečně?“ podíval se na ni pátravě nad svými brýlemi. „Můžu vám nějak pomoci, Eileen?
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Nebo možná… určitě byste dokázal obstarat květ mužáku.“
„Je to přísně regulovaný artikl určený jen pro lékouzelníky. Ale to víte, Eileen.“
Neodpovídala, jen se na něj vyčkávavě dívala. „Lékouzelníci mi nepomůžou.“
„Jistěže ne. Ne, pokud je dítě zdravé, a navíc… v kolikátém jste týdnu?“
„To není důležité.“
„Jistěže je, a ty to moc dobře víš, Eileen!“ V rozčilení přešel do tykání. Po chvíli pokračoval klidnějším hlasem: „I pokud odhlédnu od toho, že zabít zdravé dítě… Ne, to nemůžu. To nesmíte, děvče. Ten olej z poleje a rutu mi vraťte. Bez květu mužáku je vám stejně k ničemu. To, co plánujete… ne, to nejde.“
„Nic neplánuji,“ zamračila se. „Jen jsem chtěla vyrobit…“ rychle přemýšlela, v jakém jiném lektvaru se používá mužák, polej obecná i ruta. Na nic však nepřišla. Sklopila hlavu.
„Abortivní lektvar bez mužáku by mohl vést k poškození plodu. Mohla byste místo potratu mít postižené dítě, to přece nechcete, Eileen.“
„Tak mi pomozte sehnat ten mužák. Vám se to přece podaří, pane profesore, vy dokážete všechno.“
„Ne, v žádném případě ne. Bez rizika ho lze užívat jen první týden po početí, maximálně první dva. Ale to je riskantní… Potom už je riziko pro matku neúnosně velké. Překvapuje mě, že to právě vy nevíte, Eileen.“
„Vím to,“ zašeptala.
„A přesto…“ vyděšeně se na ni díval. „Není tak zle, abyste musela riskovat svůj život. Eileen, jestli vám mohu pomoci jinak… Řekněte mi jméno toho chlapce, promluvím s ním.“
„Je to mudla,“ kousla se do rtu. „Nechci dítě s mudlou. Prosím, pane, já to beru i s tím rizikem. Není větší než deset procent.“
„Ve skutečnosti je nejspíš větší,“ sevřel rty. „A i kdyby… riziko jedna ku devíti, že zemřeš, ti nepřipadá významné?“ zvednul obočí. „Nemůžu si to vzít na svědomí, Eileen. Jak se jmenuje?“ Křiklanův hlas zněl nezvykle rázně.
Sklopila oči. Přemýšlela, jestli mu to má říct. Co by udělal? Zašel by za ním? A změnilo by se tím něco? Jacob by si ji stejně vzít nemohl, vždyť už je ženatý. Možná by jí dal nějaké peníze. Z věna své ženy. Ne, to nepřipustí. Jeho odmítnutí, a zejména to, že s ní i předtím byl jen pro peníze, ji pálilo. Nikomu neprozradí, jak moc ji ponížil. Není jeho oběť, nepřijme tu roli. Ona je Princeová, a i když bude bez podpory své rodiny, zvládne to. Vzpomněla si na mladíka, s kterým se setkala ten den, kdy se s Jacobem rozešla. Byl milý, pozorný. A hezký. Ostatně, nebyla si tehdy ještě jistá, že je těhotná. Vlastně otcem jejího dítěte být mohl.
„Jmenuje se Tobias Snape, pane profesore.“
………………
Bradavice; 2. června 1959
Neuplynul ani týden, když Eileen po skončení odpolední výuky položil ruku na rameno profesor Křiklan a vážným hlasem jí oznámil: „Chce s vámi hovořit pan ředitel. Je mi to líto, Eileen.“
„Já vím, pane profesore.“
„Napsal jsem vašim rodičům. Ještě neodpověděli.“
V očích se jí objevily slzy, které hned potlačila. Jedna věc byla tušit, co udělají, druhá to vědět. Neodpustí jí, nepřijmou ji, když neodpovídají ani profesorovi. „I tak vám děkuju,“ odpověděla, když se jí podařilo slzy potlačit.
„Určitě se to změní, až se jim narodí vnuk. Bude to chlapec, viďte.“
„Ano, sestra Azalea to aspoň tvrdí,“ odpověděla bez úsměvu Eileen. „Obávám se však, že to na věci nezmění vůbec nic.“
„Nemohl jsem vám pomoci s tím…“ Křiklanův hlas se zadrhnul. „Dopustil bych se vraždy. Dvojnásobné.“
„To je váš názor. Bylo to moje rozhodnutí a moje odpovědnost. Jsem už plnoletá, pane profesore. Mrzí mě, že jste to nerespektoval.“
„Jednou se na to budete dívat jinak,“ zavrtěl hlavou. „Ale našel jsem toho vašeho Tobiase. Je to celkem milý mladík. Má práci a vypadá slušně. Dokonce našetřil nějaké peníze a je připraven se k věci postavit jako muž. Všechno dobře dopadne, Eileen. Hlavu vzhůru,“ poplácal ji a vedl do ředitelny.
„Slečno Princeová,“ přivítal ji ledový hlas ředitele školy a ona ucítila úzkost, jako pokaždé, když tohoto přísného muže v tmavém hábitu a s pečlivě střiženou bradkou viděla. „Jistě víte, proč jste zde.“
„Protože jsem těhotná,“ zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Nemá smysl zapírat něco, co beztak všichni vědí.
„Jsem rád, že to nepopíráte, slečno. A doufám rovněž, že se domluvíme po dobrém. Kdy hodláte opustit školu?“ Armando Dippet seděl v křesle u stolu a vyčkávavě se na ni zadíval.
Polkla. Potřebuje čas. A potřebuje závěrečné zkoušky. „Do zkoušek zbývá jen jeden měsíc, pane řediteli,“ zkusila to. „Nebylo by to na mě ani vidět.“
„To na věci nic nemění. Ne, když už to všichni vědí.“
„Čemu to vadí? Nikomu tím neubližuji,“ nedokázala zakrýt vzdor ve svém hlase.
„Jak se tak můžete ptát, slečno Princeová!“ zamračil se ředitel. „Jste svobodná dívka a těhotná. Nemůžeme si dovolit poškodit tímto způsobem pověst naší školy. Rodiče by se pak právem obávali zde nechat své dcery.“
„Těhotenství není nakažlivé,“ utrousila.
„Drzost vám nepomůže. Je mi líto,“ řekl hlasem, který prozrazoval, že mu nic líto není. „Je viníkem student školy?“
„Ne.“
„A kdo?“
„Jeden mudla.“
„V tom případě si zasloužíte trest i za neoprávněné opuštění školy. Pokud nehodláte odejít ze školy dobrovolně – a je jen mou dobrou vůlí, že vám tuto možnost nabízím, spolu s několikadenním odkladem – tak vás budu nucen vyloučit.“
„Ehm, pane řediteli,“ zakašlal Křiklan. „Možná několik dnů… Slečna Princeová se bude vdávat. Do té doby by možná…“ pod ředitelovým přísným pohledem zmlknul.
„Kdy, Horacio?“
„To ještě…“
„Týden. Může tu zůstat týden. Ani o hodinu déle. Můžete jít, slečno Princeová,“ otočil se k ní zády.
…
„Je mi to líto, Eileen, nemohl jsem nic dělat,“ vzal ji Křiklan kolem ramen, když ji doprovázel z ředitelny. Ale nebyla to tak docela pravda. Něco přeci jen dělat mohl a také dělal.
Nejenže zašel za Tobiasem Snapem. Ale během tohoto jediného týdne se mu povedlo přimět jej ke svatbě s dívkou, kterou viděl pouhé jedno odpoledne. Zařídil svatbu v rekordně krátkém čase a sám se Eileen chystal odvést k oltáři. A na její přání zařídil i oznámení v novinách; chtěla, aby Jacob věděl, že není sama, že není žádnou odkopnutou chudinkou. Že jí na něm vůbec nezáleží.
Eileen neprotestovala. Natolik byla praktická, aby věděla, že nemá jako svobodná matka příliš jiných možností. Neměla ani čas se pořádně rozmýšlet. A hlavně – Tobias Snape se jí líbil. Byl milý, a navíc vůbec nepochyboval o tom, že je otcem jejího dítěte. Cítila vůči němu pocit viny, ale rychle ho zaplašila. Koneckonců, Tobias mohl být otcem jejího syna, vlastně se to vůbec nedalo vyloučit. Bylo by příhodné, kdyby to byla pravda, mohla to být pravda, takže to pravda bude. Pro všechny, i pro ni samotnou. Její syn bude Snape.
…………………
Bradavice; 9. června 1959
Stála na Astronomické věži. Vše měla sbalené, rozloučila se s těmi, s kterými se rozloučit chtěla. Moc jich nebylo. Křiklan ji ráno doprovodí do malého městečka v Surrey a bude jí svědkem na tiché svatbě. Nikdy by do něj neřekla, že pro ni tolik udělá. Myslel dokonce na takové maličkosti, jako byly mudlovské svatební šaty, dal jí je dnes odpoledne. Jednoduché bílé šaty pouzdrového střihu, drobné bílé kvítky do vlasů, bílé lodičky a kabelka. Dohromady to nemohlo být až tak levné, a ona mu to nemohla nijak splatit. A netušila, jestli někdy bude moci. Křiklan o to ostatně ani nestál, odmítal jí prozradit i výši výdajů, které na ni vynaložil. A nejspíš to nebylo jen to svatební oblečení.
Dívala se na hvězdy zářící jako zlaté slzy na černé obloze. Až nyní jí docházelo, že odchází z bezpečného světa dětství do dospělosti. A odchází příliš brzy, příliš náhle a bez ochrany, měla vlastně jen Křiklana. A věděla, že brzy ztratí i jeho. Udělal, to co považoval za svou povinnost, a tím to pro něj skončí. Nestěžovala si. Udělal víc, než od něj mohla žádat, udělal víc, než musel. A možná dokonce i víc, než měl; nebyla si pořád jistá tím, že jedná správně. Mohlo to však dopadnout hůř, mnohem hůř. Bude vdanou paní, byť jejím manželem bude jen mudla. Ale bude mít střechu nad hlavou, bezpečí pro sebe a svého syna a postavení vdané ženy. A jednou jí snad odpustí i rodiče.
Vybavila se jí vzpomínka na tvář Jacoba, na jeho pevné teplé ruce, na jeho polibky. Chyběl jí, a přesto by ho teď nechtěla, ani kdyby on se k ní mínil vrátit. Ne, ve skutečnosti si to nalhává, protože kdyby přišel a prosil o odpuštění… což samozřejmě nebylo reálné. Od toho odpoledne v domku na okraji Prasinek se nejen neviděli, ale žádným způsobem o sobě nedal vědět. Přestala pro něj existovat. A on přestal existovat pro ni, protože to, co udělal, nebylo možné odpustit. Jacob není jejím mužem. Nikdy nebyl. Nikdy ji nemiloval. V okamžiku, kdy to zjistila, se v ní všechno zlomilo, protože pokud on nikdy nebyl tím, za co jej považovala, jak si může být čímkoli jistá? Není všechno jen iluze? Ty hvězdy, které zlatě září z černé oblohy, existují skutečně? Nebo je všechno jen její představou?
„V tuto roční dobu jsou hvězdy obzvlášť krásné, Eileen.“
Trhla sebou a s úlekem se otočila. Za ní stál profesor přeměňování Brumbál. „Dobrý večer, pane profesore,“ pozdravila bez úsměvu.
„Nechtěl jsem vás vylekat. Jen… jestli nemáte kam jít… Chtěl jsem se zeptat, jestli nepotřebujete pomoci. Mám domek po rodičích, můžete tam zůstat, jak dlouho chcete.“
„Už ne,“ odpověděla chladně. Od Brumbála se pomoci nedočkala, když ji potřebovala. Přišel až teď, když bylo všechno vyřešeno, zařízeno a rozhodnuto.
„Omlouvám se, že jsem nepřišel dříve,“ odpověděl, jako by jí četl myšlenky. „O vašem odchodu jsem se dozvěděl až dnes. Opravdu nepotřebujete pomoci?“
„Mám kam jít. Zítra se vdávám.“
„Tak to vám gratuluji, Eileen. Jestli je ovšem k čemu,“ zadíval se na ni pochybovačně.
„Proč by nemělo být?“ vzdorně pohodila rameny.
„Skutečně se chcete provdat za toho mudlu? Jste si jistá, že neděláte chybu?“ Modré oči nebelvírského ředitele se na ni dívaly pátravě. Nepříjemně vědoucně.
„Samozřejmě. Když už to tak dopadlo a budeme mít spolu dítě…“
„Skutečně?“ zvednul Brumbál obočí a jeho pohled ji téměř propaloval. „Je on opravdu otcem vašeho dítěte, Eileen?“
„Proč bych to jinak říkala,“ ušklíbla se. „A především – není to vaše starost,“ prohlásila odmítavě.
„Jsem profesor školy, na které jste –“
„Na které jsem byla studentkou.“
Brumbál si povzdychnul a zadíval se dolů z vysoké věže. „Nemusíte to dělat. Najdou se i jiné cesty.“
„Jaké?“ zeptala se hořce. „A proč? Vše je přece v nejlepším pořádku. Zítra se vdávám. Není to snad štěstí?“
„Není. Jste nešťastná, Eileen. A nemusela byste být. A možná ani neměla, přes to všechno. Nesete nový život, to není neštěstí.“
„Co vy o tom víte?“ vzdorně se od něj odtáhla. „Kolik dětí se vám narodilo? Nebo aspoň – kolik jste jich vychoval? Jste svobodný a vždy jste byl, ne?“
„Ano, máte pravdu. Nemám vlastní děti a mít ani nebudu,“ odpověděl tiše. „Nebyla to tak docela moje volba, i když to určitě nepovažujete za důležité. Osud nás vede tam, kam máme jít, přestože netušíme kam a proč. Není na nás, abychom se to snažili pochopit, natož abychom to soudili. Pravý smysl toho, co se děje, beztak poznat nemůžeme. Mým osudem nebylo stát se otcem. Vaším osudem je však stát se matkou.“
„To jsou jen řeči. Jaký osud? Proč by to mělo mít vůbec smysl? Jaký smysl má, že mám dítě s mužem, kterého nechci? Že musím porodit dítě, které už teď nenávidím?“
„Nenávidět vlastní dítě… Eileen, to jsou příliš silná slova a věřím, že je tak nemyslíte. Tím byste ubližovala především sobě. Nelze být šťastný a přitom nenávidět život.“
„A když budu mít dítě za těchto okolností, šťastná budu? Zítra se vdávám za muže, o kterém vůbec nic nevím. Jak mám vědět, jestli s ním budu šťastná? Upřímně, pane profesore, dost o tom pochybuju.“
„Nedostaneme vždy to, co chceme. A někdy je to dobře, někdy ne. Ale bez ohledu na cokoli – jediný způsob, jak se obklopit láskou, je nabídnout ji ostatním. Šťastná budete, pokud budete umět milovat a odpouštět, protože i vy potom budete milována a bude vám odpuštěno.“
„Vůbec nevíte, o čem mluvíte,“ zamumlala. „Vůbec netušíte, co se mi stalo.“
„Nevím všechno. Jistě. Přesto si myslím, že vím, o čem mluvím. Můžete nalézt štěstí a lásku, Eileen. Pokud budete chtít.“
„Lepší by bylo, kdyby se ten chlapec nenarodil,“ odvrátila se od něj. „Ostatně, ptal se jeho někdo na to, jestli se vůbec chce za těchto okolností narodit?“
„Není naším rozhodnutím, zda se narodíme. Nikoho z nás. Možná by někteří z nás to břímě raději nepřijali, kdyby měli možnost volby. Proto je nejspíš dobře, že tuto možnost nemáme. A jsem přesvědčen, že by ji neměli mít ani rodiče. Je dobře, že se vám nepodařilo zabít vaše dítě.“
„Takže o tom víte také?“ zeptala se hořce. „Bylo to moje právo! Moje tělo, moje budoucnost, moje rozhodnutí! Kdyby se to podařilo, nemusela bych se zítra vdávat.“
„Ale to přece nemusíte. Vy chcete, z různých důvodů, z pochopitelných důvodů. Ale je to vaše rozhodnutí. Cítíte bolest, Eileen, a máte pocit, že k vám je osud nespravedlivý. Ale i věci, které považujeme za zlé, mohou mít svůj význam, přestože jej nechápeme. Existuje bolest, abychom mohli milovat a cenit si štěstí?“ Brumbálova tvář v tu chvíli byla plná utrpení. Díval se na hvězdy a Eileen připadalo, že snad na její přítomnost v tu chvíli zapomněl. „Existují křivdy, abychom zažili vnitřní štěstí z odpuštění? Stát se lepšími není možné bez bolesti, bez nesnází, kterými procházíme.“
Odmlčel se a podíval se na ni. Pak ukázal rukou na noční oblohu. „Vidíte ty hvězdy, Eileen? Jsou krásné, jsou slunci pro své světy, možná, nevíme. Ale jedno víme. Jsou. A bez ohledu na to, kolik jich je, kdyby zmizela byť jediná z nich, zmizí celý svět. Ztráta každé jednotlivé hvězdy změní celek, vesmír by už nikdy nebyl tentýž. A tak je to se vším. Každá bytost přispěla nějak k vývoji života, každá bytost má své místo v plánu Stvoření. Vše má své místo v pavučině prostoru a času, bez ohledu na to, zda to místo známe.
Eileen, nemůžu ti říct důvod, proč čekáš dítě s mužem, kterého nemáš ráda. Ale tvůj syn své místo na světě má. Třeba vymyslí nějaký skvělý lektvar, pokud bude chytrý po tobě. Možná postaví dům, a je nerozhodné jestli svýma rukama, hůlkou, nebo pro něj nakreslí plány, podle kterých budou stavět jiní. Možná napíše příběh, který potěší srdce a podnítí rozum. Anebo třeba právě on zachrání celý svět.“
………….
Tara, Irsko; 28. března 1960
Do otevřeného okna ve velké místnosti, kde s matkou a otcem obědvala, vletěla sova. Byla to Eileenina sova, to Keelan poznala. Děvčátko okamžitě odstrčilo židli a vrhlo se ke svitku, který sova nesla. Tentokrát musí být rychlejší.
Otec se zlostným výrazem ve tváři došel až k ní. Šel pomalu, a o to více v ní probouzel obavy. Ustrašeně na něj vzhlédla.
„Keelan,“ řekl tiše. Vždy mluvil velmi tiše, když se zlobil. Keelan mimoděk o krok ustoupila. „Vstala jsi bez dovolení od oběda. Budeš mít dnes odpoledne domácí vězení.“
„Ano, otče,“ sklopila hlavu.
„A teď mi dej ten dopis.“
„Přečteš si ho? Je od Eileen!“ podívala se na něj prosebně.
„Nevyslovuj to jméno,“ řekl téměř bezhlesně, ve tváři sinavý.
„Keelan, odevzdej otci ten dopis a vrať se okamžitě ke stolu,“ vstala i nešťastně se tvářící žena.
Keelan matku poslechla.
„Arte? Možná bychom se mohli alespoň podívat… abychom věděli, co…“
„Ne.“ Vytáhl hůlku, namířil na svitek a ten shořel na prach. Jemný popel se zvedl do stříbřité spirály a odlétl oknem. „Byla jsi to přece ty, Tallulah, kdo ji vymazal z knihy rodu.“
Žena smutně přikývla.
„Ti, kteří kradou naše dcery, a žení se s nimi bez daru a bez dovolení otců a matek, nezískávají příbuzenství s jejich rodinou. Tak je psáno ve starých svitcích. Tak to bylo od pradávna, a v rodu Eoucha Fedleicha, Conaira Móra a Cormaca MacArta to tak bude vždy.“
„Cormac MacArt své dceři odpustil,“ pokusila se namítnout Tallulah.
„Neodpustil jí hned. A Grainne utekla s Dedananským. Ne s mudlou,“ zkřivil pohrdlivě rty.
Jeho žena přikývla a už nic nenamítala.
Keelan seděla u stolu a netroufla si nic říct. Nechtěla na sebe upozorňovat. Jen v kapse nahmatala malou fotografii, kterou dokázala vytáhnout ze svitku poslaného sestrou.
Pořádně si ji však odvážila prohlédnout až ve svém pokoji, kde měla strávit za trest celé odpoledne. Na fotografii bylo malé miminko s jemnými černými vlásky. Dívalo se na svět vážně a zaraženě. Z druhé strany bylo drobným a neupraveným sestřiným rukopisem napsáno: „Sevie, tři měsíce.“ Keelan fotku schovala mezi své největší poklady a zakouzlila proti vstupu kohokoli dalšího.
…………….…
Tkalcovská ulice; 28. března 1960
Nad postýlkou se vznášel stříbrný prstýnek s červeným kamínkem, létal v divokých spirálách a černovlasé miminko třepotalo ručkami. Eileen je přemýšlivě pozorovala a hůlkou udržovala prsten dostatečně vysoko.
Co na tom, že se rodiče neozvali, že nijak nezareagovali ani na oznámení narození vnuka, ani na pravidelné zprávy o něm. Co na tom, že prstýnek, který dostala od manžela za syna, je jen stříbrný. Co na tom, že žije v obyčejném domku na chudém předměstí. Na ničem z toho nezáleželo. Je vdanou ženou, její syn má otce, byť je jím jen mudla. Má manžela, který ji miluje, který k ní oddaně vzhlíží. Nepotřebuje otce a matku, nepotřebuje nikoho dalšího. Nepotřebuje jejich bohatství. A hlavně nepotřebuje Jacoba Pottera.
Podívala se na svého syna a zamračila se. Co si to namlouvá. Nic není v pořádku. Ona, dívka z bohaté rodiny, žije v malém a tmavém domku, v ulici, kde není jediný strom. Žije s mužem, kterého nemiluje, a který sice snad má rád ji, avšak jen pro tu lež, která se ani neustálým opakováním nestane pravdou. Její syn má otce, ale není to jeho otec. A skutečný otec Sevieho… Toho nezajímá. Nikdy jí nenapsal, nikdy nijak nenaznačil, že by věděl. A není pravda, že on ji nezajímá. To by se nepídila po každé zprávě o jeho životě. Věděla, že má syna s tou druhou. Narodil se předevčírem. James Potter, ten chlapec nese jméno, které měl nést její syn. Vypadalo to, že jsou spolu šťastní, přestože se snad nevzali z lásky. Ale s ní by se Jacob snad oženil z lásky, pokud by se rozhodl pro ni? Samozřejmě, že ne, protože se s ní rozešel, když zjistil, že sňatkem s ní nezíská ani galeon. Kdyby se vzali, bylo by to jen kvůli bohatství a jménu rodiny Princeových. Celá jeho láska byla jen podvod, jen její mylná představa, nikdy mezi nimi nic neexistovalo, protože kdyby existovalo, mohl by ji tak náhle a tak definitivně opustit?
Pohladila syna po vláskách, zavřela postýlku, prsten si navlékla na prst a zamířila ven z ložnice. Nemůže tam jen tak lelkovat, má příliš práce, když si nemůže dovolit nejmenší pomoc v domácnosti. Chlapec začal plakat. Zastavila se a od dveří se na něj podívala s chladnou nespokojeností. Pak se otočila a pokračovala do kuchyně.
Život je tvrdý, a čím dříve se to naučí, tím lépe.
Poznámky:
- Mužák (Silphium) je rostlina, která byla ve starověkém Řecku využívaná k vyvolání potratů. Pěstování a obchod s mužákem měl takový význam, že se podoba rostliny dostala na mince. Mužák, který rostl pouze v této části Libye, byl Řeky těžen v takovém množství, že došlo k jeho vyhynutí. I ostatní zmíněné byliny patří mezi rostlinná abortiva.
- Zmínění předci jsou králové Erinu z irské mytologie. Cormac MacArt je podle jedné z nejkrásnějších irských legend otcem princezny Grainne, která odmítla ženicha vybraného otcem a utekla se svou láskou Diarmaidem. Otec jí skutečně odpustil, ale až po mnoha letech pronásledování. Diarmaid byl podle irských legend jedním z posledních Tuatha DéDannan, neboli Dedananských a byl vychován nejslavnějším irským čarodějem Angusem. (Dedananští jsou samozřejmě Dúnadani ze starých svitků a patři mezi ně nejen Elendil, syn Amandilův, který se objevil v 72. kapitole, ale i jeho potomek Aragorn, jenž si vzal jednu z posledních Starších z lidu Noldor žijících ve viditelném světě. Ale to je už jiný příběh.)
- Starými svitky Art Prince myslel rukopisy popisující události z věku Starších, konkrétně příběh o Maeglinovi (Silmarilion, str. 118).
660 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí
Díky za další díl těším se na další pokračování