BtCh III. – 29. The Rose

Some say love, it is a river
That drowns the tender reed
Some say love, it is a razor
That leaves your soul to bleed

Some say love, it is a hunger
An endless, aching need
I say love, it is a flower
And you, it’s only seed

It’s the heart, afraid of breaking
That never learns to dance
It’s the dream, afraid of waking
That never takes the chance

It’s the one who won’t be taken
Who cannot seem to give
And the soul afraid of dyin‘
That never learns to live

When the night has been too lonely
And the road has been too long
And you think that love is only
For the lucky and the strong

Just remember, in the winter
Far beneath the bitter snows
Lies the seed, that with the sun’s love
In the spring, becomes the rose

Bette Midler

„Voněla mateřstvím. Je to taková zvláštní vůně, nezaměnitelná s čímkoliv; je v ní cítit neposkvrněnost nemluvněte, bezvýhradná láska, protkaná zázrakem stvoření. Hezká vůně.“ (Alice O’Reilly)

Bradavice; 9. února 2012

Přestože se Joshua zabýval zejména tím, proč před ním jeho rodiče tají pravdu, nezapomněl ani na své předsevzetí, že bude pomáhat duchům osvobodit se a jít dál. Nevěděl přesně proč, ale nepochyboval o tom, že takto to být nemá. Nevěřil tomu, že připoutání ke světu živých je činí šťastnými. Byl si však jist, že každý z nich má důvod, proč zůstal. Někomu bránil pocit nedokončeného úkolu, jako třeba profesorovi Binnsovi, někdo se možná bál, co jej čeká na druhé straně. Ale k osudu každého člověka patří jít dál, ať už jej má čekat cokoli.
Šel unavený z famfrpálového tréninku zmijozelského družstva, který byl nyní, počátkem února, obzvlášť nepříjemný, a přemýšlel s kým začít. Usmál se, vlastně už začal, právě s profesorem Binnsem, a dokonce přišel na to, jak mu pomoci – stačí ho přesvědčit, že tu je někdo, kdo by mohl učit místo něj. Mohl by si o tom někdy promluvit se Snapem, tedy s otcem… Zavrtěl hlavou. Nedokázal jej tak nazývat, ani v duchu ne. A nebylo to jen ze zvyku. Kromě toho s ním teď nechtěl ani hovořit, alespoň ne více, než bylo nutné. Nevyhýbal se mu, snažil se chovat tak, jako dosud, aby jeho chování nebylo ničím nápadné. Zítra s ním bude mít další z jejich mimořádných hodin, jejichž existence měla teď pro něj nový smysl. Určitě by našel vhodnou příležitost. Přece by to bylo logické, máma by se mohla přestěhovat sem, mohla by učit… Bylo by to ideální řešení pro všechny, v neposlední řadě i pro studenty. Ale hovořit s ním o této záležitosti … i když by samozřejmě neprozradil, co ví … ne, to by nešlo. Nedokázal by udržet klid. Obával se, že by se prozradil, a to nechtěl. Možná časem, až zas plášť bude v bezpečí v Doupěti – nejasně tušil, že by byl nepříjemný nejen samotný fakt, že to zjistili, ale i jak to zjistili. Ne, teď s ním tuto otázku otevírat nebude, ale možná by o to mohl požádat Albuse Brumbála, až se mu podaří s ním zase mluvit. Tenhle problém bude řešit později, vhodná příležitost se určitě najde.
Pořád si nebyl jist, koho z duchů oslovit, když na schodišti u prvního podzemního podlaží, odkud se vcházelo do mrzimorské koleje, potkal Tlustého mnicha, ducha této koleje. Tento duch byl proslulý tím, že měl neustále dobrou náladu, každého přátelsky povzbuzoval. Proč tento dobrý, vyrovnaný člověk nenašel po své smrti cestu na druhou stranu?
Zastavil se a usmál se na něj.
„Joshi, ty nejdeš?“ zastavil se vedle něj Scorpius Malfoy.
„Běž napřed, chci se na něco zeptat Tlustého mnicha,“ odpověděl mu Joshua.
„Jsem ti k službám,“ rozzářil se duch.
„Proč, prosalazara!“ protočil oči Scorpius, ale poslechl a šel dál.
„Tak s čímpak ti mohu pomoci, chlapče?“ usmíval se Tlustý mnich a jeho obličej vypadal jak měsíček v úplňku.
„Chtěl jsem se vás na něco zeptat, ale tady asi není vhodné místo,“ rozhlédnul se kolem sebe Joshua.
„To není, a ani není dobrý čas, chlapče. V tvém věku zmeškat večeři je hotová katastrofa.“
„To není až tak hrozné,“ zavrtěl hlavou Joshua, ale kručení v břiše ho okamžitě usvědčilo ze lži. Pravda byla, že měl zvlášť po tréninku vždy velký hlad.
„Vidíš, že jsem měl pravdu,“ usmíval se duch. „Na večeři nesmíš zapomínat. Rád si s tebou popovídám, až skončí. Josh, je to tak?“
„Ano, jmenuji se Joshua.“
„Budu na tebe čekat ve volné učebně, dvoje dveře vlevo od mrzimorské koleje, Joshuo. Najdeš to?“
„Určitě,“ přikývnul Joshua a rozeběhl se za Scorpiusem.

…

Otevřel opatrně dveře a posvítil si hůlkou. Tlustý mnich na něj už skutečně čekal.
„Dobrý večer,“ pozdravil a posadil se na první z lavic. Najednou nevěděl, jak začít.
„Přeji ti také krásný večer, chlapče. Co jsi chtěl vědět?“ promluvil duch tak srdečně, že Joshuu téměř zbavil rozpaků.
„No … zajímá mě všechno o duších. Jak se člověk stane duchem?“
„Jak? Jednoduše. Umře.“
„To je mi jasné,“ přikývnul Joshua a vzpomínal, co vše jim Harry vyprávěl o oslavě Skorobezhlavého Nicka. „Den smrti slavíte a je pro vás významný.“
„Ano, pro většinu duchů ano. Já to tak neberu.“
„Duchy se stávají jen čarodějníci,“ pokračoval Joshua.
„Ano, i to je pravda. Tedy, ne vždy to o sobě lidé vědí. Třeba já jsem skutečně čarodějník byl, a dokonce jsem studoval zde, v Bradavicích. V Mrzimoru, jak asi víš, chlapče.“
„To jsem nevěděl, ale má to logiku, když jste jejich duch.“
„To je pravda. Ale mám rád všechny studenty, víš, i ty ze Zmijozelu, to si nemysli, že proti tobě něco mám. Vůbec se mi nelíbí, že někteří studenti a dokonce i duchové nemají zmijozelské rádi, protože pak se nesmí divit, že jsou tak uzavření.“
„Bylo to tak vždycky?“
„Ne. Vlastně ano. Tedy nebylo to tak silné, jako teď, ale trochu… Ale to si tak neber, Joshi. Ty to tam asi nemáš úplně jednoduché.“
„Já si to tak neberu. A už jsem si zvyknul.“
„To je dobře. A co jsi vlastně chtěl?“
„Povídat si o duších. Proč se člověk stane duchem?“
„To je složité,“ zakabonila se jindy tak přátelská tvář Tlustého mnicha. „Duchy se stávají jen čarodějníci, to už jsem říkal, že.“
„Ano,“ potvrdil trpělivě Joshua.
„Už vím, kde jsem skončil,“ rozzářil se zase Tlustý mnich. „Ne všichni vědí, že jsou čarodějníci, tedy dřív to ne vždy věděli, a ne všichni chodili do této školy. Ale všichni museli mít magické schopnosti, i když je někteří v sobě potlačovali, protože je považovali za hříšné.“
„Vy je považujete také za hříšné?“
„Já? Ne. Magie je přírodní silou, je nadáním. A stejně jako jiné nadání může být využita k dobru i ke zlu. Ale ne všichni mí bratři si to mysleli. Proto ostatně byly přijaty zákony o utajení. O tom jste se asi učili, viď.“
„Ano. Profesor Binns nám o tom přednášel. On nedokázal odejít, protože si myslí, že nikdo kromě něj nezná tolik z historie jako on.“
„Ano, já vím,“ zasmál se Tlustý mnich. „Miluje svůj předmět. A řekl jsi to přesně, on si myslí, že je nenahraditelný. Ale to není nikdo. Někoho by místo něj našli, kdyby museli, víš? On by tu zůstávat nemusel,“ zvážněl najednou duch. „To je to, proč jsi přišel? Chceš vědět, proč jsem nešel dál?“
Joshua přikývl. „Už to někdo dokázal? Z těch, které jste znal?“

Duch chvíli neodpovídal. „Je to těžké, víš?“
„Hm,“ kývnul hlavou Joshua. Pak zavrtěl hlavou. „Vlastně to nemůžu vědět, ne?“
„Ne, asi ne, chlapče. Dokázal to jen jeden duch. Helena z Havraspáru.“
„Helena? Dcera Roweny z Havraspáru? Ta, jak ukryla diadém svojí matky?“
„Ano, jak to víš? Helena o tom nikdy nehovořila. Styděla se za to.“
„A proto nemohla odejít.“
„To je možné. Nikdy jsem o tom takto neuvažoval. Ale asi máš pravdu, mohlo to tak být.“
„A poté, co o tom řekla Harrymu, byla schopná jít dál,“ konstatoval Joshua.
„Ona o tom někomu vyprávěla? Skutečně? Počkej, myslíš Harryho Pottera?“
„Ano. Vyprávěl mi o tom. Kdy přesně odešla?“
„Po bitvě o Bradavice. Nikdo ji už nikdy neviděl. Nezůstal po ní ani obraz.“
Joshua přikývnul. „To by odpovídalo. Harrymu to řekla v průběhu bitvy. Svou krádež odčinila, a přestala se tedy bát. A čeho se obáváte vy?“
„Já?“ polknul mnich, „čeho se bojím?“
„Ano. Proč se bojíte jít dál?“
Duch chvíli mlčel. Už se neusmíval. Joshua se chvíli bál, že Tlustý mnich neodpoví, že před nepříjemnou otázkou raději unikne, tak jako unikal před smrtí. I když před smrtí se ve skutečnosti uniknout nedá.
„Protože jsem nevěřil,“ odpověděl duch téměř neslyšně.
„Jak, nevěřil?“ nechápal Joshua.
„Nebyl jsem věřícím křesťanem.“
„Aha,“ řekl bez pochopení Joshua a přemýšlel, co všechno mu babička a dědeček vyprávěli o křesťanství a co o něm četl. Určitě toho nebylo mnoho, ale věděl, že mniši byli lidé, jejichž víra byla tak silná, že jí zasvětili celý svůj život. Že se dokonce ani neženili, tedy alespoň u katolíků ne. Možná dokonce mniši byli jen u katolíků, vzpomněl si. „Proč jste se tedy stal mnichem?“
„Byla to nejjednodušší cesta, jak se v naší době dobře najíst,“ sklopil hlavu duch. „Nebyl to špatný život. Ale prožil jsem jej ve lži a pak jsem se bál…“
„Čeho?“ zadíval se na něj upřeně Joshua.
„Smrti. Trestu. Prožil jsem život ve hříchu.“
„Udělal jste někdy něco špatného?“ zeptal se nevěřícně Joshua. Nedokázal si představit, že by tento kulatý a usměvavý duch mohl za svého života někdy skutečně páchat zlo. „Ublížil jste někomu? Nebo jste něco ukradl, jako Helena z Havraspáru?“
„Ne, to ne,“ zavrtěl hlavou Tlustý mnich. „Ale cožpak to nestačí? Prožil jsem život ve lži. Předstíral jsem víru v to jejich mudlovské náboženství, kterou jsem nikdy neměl.“
„Čemu přesně jsi nevěřil?“ přešel Joshua do tykání, aniž by si to uvědomil.
„Že se Kristus, náš Pán, narodil z Panny, ani tomu, že byl Synem Božím. Ztratil jsem i víru, že byl Spasitelem, protože po jeho smrti se ve skutečnosti nic nestalo. Narodil jsem se v roce 975, víš. Tehdy jsme všichni očekávali, že až přijde Milénium, přijde i Jeho království. Milénium přišlo, ale nic se nezměnilo. Lidé byli stále stejně chamtiví, chudí zůstali chudými bez ohledu na to, jak ctnostně a pokorně žili. Bohatci zůstali bohatými, bez ohledu na to, jak hříšnými mnozí z nich byli. Vůbec nic se nestalo. Nikdy se nic nestalo. Byl to určitě statečný člověk, ale nebyl Spasitelem. Zemřel zbytečně.“
„A co jsi od něj očekával?“
„Od Spasitele? Přece spasení. Tedy záchranu. Spasit přece znamená zachránit. Nikoho nezachránil, jen sebe obětoval. Zbytečně.“
„Třeba to nebylo zbytečné,“ přemítal nahlas Joshua. „Třeba chtěl jen něco jiného, než co jsi od něj čekal ty. Třeba bylo jeho cílem jen ukázat to, co je správné. Ukázat cestu.“
„Pak ale nemusel zemřít.“
„Jenže věděl bys o něm, kdyby se neobětoval?“
„Ty věříš?“
Joshua svraštil čelo. „Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Ale jsem pokřtěný.“
„To já také,“ přikývl duch. „A přesto nevěřím. O to je to ale horší, nemyslíš?“
„Ale v to, že je špatné lhát, věříš,“ poznamenal Joshua.
„Jistě -“
„A v to, že se nemá zabíjet, také,“ pokračoval chlapec.
„Samozřejmě! Nikdy jsem nikoho –“
„To já přece vím,“ usmál se chlapec. „Věříš i v to, že si nemáš přisvojovat cizí věci, že nemáš druhým ubližovat, že se máš snažit dělat dobré věci, že máš chránit slabé?“
„Ano, a snažil jsem se to celý svůj život dělat! Opravu jsem se snažil žít čestně, ale bez víry jsem stále byl jen hříšníkem.“
„Snažil ses vidět v lidech vždy to dobré, a nejen v nich. Nebyl jsi to ty, kdo bránil Protivu, že má dostat ještě další šanci?“
„A ne jednou, Joshi! Odpouštět je nutné, protože každý něco udělá někdy špatně. A Protiva není tak špatný. Vlastně jen chce, aby bylo trochu legrace. Jen to někdy neodhadne…“
„Jak se vlastně jmenuješ?“ vzpomněl si Joshua, že nezná jeho jméno. Nemůže mu přeci říkat Tlustý mnichu.
„Thomas. Jako chlapec jsem se jmenoval Thomas. Pak jsem přijal při svěcení jméno Damianus. Ale to jméno si nezasloužím, protože jsem byl mnichem jen podvodem.“
„Nemyslím, Damiane,“ usmál se Joshua, „myslím, že jsi se snažil žít tak dobře, jak jsi uměl. Myslím, že jsi přinášel lidem, které jsi potkal, radost a smích, protože i teď rozdáváš radost všem, které potkáš. Věříš v dobro a věříš ve zlo. Věříš ve hřích a věříš v trest za ten hřích. Takže věříš. To ostatní není důležité. Myslím, že se nemáš čeho bát. Věříš v lásku, Damiane?“
„Lásku… Čí lásku? Nám říkali o lásce Boží, ale lidé žili v bídě. Ohrožováni nemocemi, boji většími i menšími. Neúrodou, po níž pravidelně následoval hladomor. Projevuje se tak otcovská láska? Možná existuje láska k ženě… Já ji ovšem nikdy nepoznal. Když jsem byl malý, chtěl jsem mít manželku, děti… Ale máš vůbec představu, kolik žen tehdy umíralo při porodech? Kolik dětí se nedožilo svých prvních slov? Neměl jsem odvahu z žádné z těch usměvavých a životachtivých dívek udělat svou ženu a přivést ji tím do nebezpečí. A bát se o ni.“
„Jen v klášteře bylo bezpečí,“ poznamenal Joshua.
„Ano. Jak –“
„Bál jsi se smrti, a proto jsi se bál i života. Proto ses schoval v klášteře. A proto jsi nemohl odejít. To je tvůj skutečný hřích. Bál jsi se věřit v lásku, a přesto ji máš v sobě. Rozdáváš ji více než tisíc let. Myslím, že už si zasloužíš jít dál, Damiane. A věřím, že se nemáš čeho bát.“

……………….

Bradavice, noc z 9. na 10. února

„Severusi,“ objevila se v krbu Snapeovy pracovny hlava Poppy. „Prosím, pojď rychle na ošetřovnu.“
Snape se s lítostí podíval na rozečtenou knihu, zaklapnul ji a vydal se nepříliš ochotně, ale bez váhání, za Poppy. Nevyptával se. Věděl, že by ho Poppy zbytečně večer nerušila.
„Co se děje?“ zeptal se, když dorazil na místo.
„Paní Braunerová. Rodí,“ odpověděla bradavická ošetřovatelka úsečně, ruce plné práce.
„Už? Termín má až za měsíc, ne?“
„Za tři týdny. V tom je ostatně ten problém.“
„Ale já nejsem porodní bába, Poppy.“
„Jenže já také ne, Severusi. Přirozený porod bych zvládla, na tom v podstatě nic není, ale je to dříve a je to obrácená poloha. Navíc krvácí, a to by rozhodně neměla. Nelíbí se mi to. Musí okamžitě ke svatému Mungovi.“
„Proč jsi nezavolala Minervu?“ zeptal se co nejlhostejněji Snape. Je možné, že by Poppy něco tušila?
„Co se děje, Poppy?“ ozval se ode dveří znepokojený hlas Minervy McGonagallové.
„Volala jsem vás samozřejmě oba. Paní Braunerová musí ihned do nemocnice.“
Snape mezitím došel k lůžku Alitey. „Aliteo, jak se cítíte?“
Alitea měla křečovitě sevřené oči, ve tváři výraz bolesti. Otevřela je až po chvíli, kdy nápor polevil. „Bylo už i líp. A je brzy.“
„Všechno bude v pořádku. Nemusíte se ničeho obávat. Dostala jste něco proti bolesti?“
„Nechci ohrozit malého.“
„Paní Braunerová odmítla jakékoli tišící prostředky,“ řekla nesouhlasně Poppy.
„I mandragorový balzám?“ zvednul obočí Snape. „Proč jsi jí nevysvětlila, že ten uškodit nemůže?“
„Paní Braunerová má svou hlavu,“ stiskla rty ošetřovatelka.
„Aliteo, přísahám, že mandragorový balzám vašemu dítěti neublíží. Nechte Poppy, aby vám jej natřela. Bude vám lépe,“ sklonila se k ní mezitím Minerva.
„Opravdu?“ obrátila se Alitea s otázkou v očích na Snapea stojícího nad ní. Ten přikývl. „Dobře,“ souhlasila vyčerpaně, znovu sevřela oči a zkřivila tvář v náporu bolesti.
„To jde rychle.“
„Říkala jsem, že není dost času.“
„Ten balzám jí ještě dej, Poppy,“ řekl tiše Snape. „Pak ji přemístíme.“
Poppy mladé ženě jemně a rychle namasírovala velké břicho zlatavým balzámem a tvář rodičky se pomalu uvolňovala. Vystrašeně se dívala z jednoho na druhého. „Ale v těhotenství se nemá přemísťovat. To jsem na tom tak špatně?“
„Máte kontrakce po dvou a půl minutách.“
„Nemůžu zůstat tady?“
„Paní Braunerová, pokud by pro vás přemístění bylo riskantnější než porod zde, tak by vás Poppy pryč z této místnosti nepustila, ať byste prosila, jak byste chtěla,“ odpověděla jí klidně Minerva.
„To je to opravdu tak zlé?“
„Není to zlé, ale zde nejsem na předčasný porod zařízená. U svatého Munga bude vašemu dítěti lépe. A přemístění se nebojte, sice se v těhotenství nedoporučuje jako běžný způsob přepravy, ale v urgentních situacích se používá.“
Alitea zavřela oči a přikývla. Madam Pomfreyová ji jistými a rychlými pohyby zabalila do přikrývky.
„Odlevitujete ji k hranicím pozemků nebo se s ní dokážeš přemístit ze školy?“ obrátila se k Minervě.
„Raději až za hranicemi pozemků, Poppy,“ odpověděla Minerva a mávla hůlkou. Alitea zabalená do přikrývek se zvedla do vzduchu.
„Vezmu ji,“ zamračil se Severus. K osamělé mladé ženě najednou pocítil soucit. Připomněla mu Hermionu, měla rodit už příští týden. Vzal ji do náruče a vyšel rázným krokem ze dveří ošetřovny, které před ním rychle otevřela Minerva.
Alitea v jeho náruči zavřela oči a v jejím obličeji uviděl opět výraz bolesti, i když nyní už menší.
„Je to už lepší,“ pokusila se o úsměv.
„To nebyly ani dvě minuty, Severusi,“ zamračila se Minerva. „Není čas sejít až k hranicím pozemku,“ podívala se na něj přísně.
Severus se chvíli bezmocně díval do zpocené tváře mladé ženy, pak zvedl oči k přísně se tvářící Minervě i k nechápavému pohledu bradavické ošetřovatelky a přemístil se přímo do nemocnice.

…

U svatého Munga se rodičky ihned ujali a Severus se posadil na židli před porodním sálem. Nevrle odmítl nabízenou přítomnost u porodu a ubezpečil je, že s tím vším opravdu nemá nic společného, že jeho role jejím přenesením rozhodně skončila. Přesto se nedokázal vrátit, dokud nebude mít jistotu, že mladá žena i její dítě jsou v pořádku. Sice nebyli jeho, ale ona tu nikoho jiného neměla, byla pod jeho ochranou. Kdo jiný se měl o ni zajímat, když ne on?
Ani nevěděl, jak dlouho tam seděl, když ze dveří vykoukla hlava lékouzelnice. „Bylo to trochu komplikované, ale oba budou s největší pravděpodobností v pořádku.“
„S největší pravděpodobností?“ vstal Snape.
„Vlastně jsou v pořádku, ale paní ztratila hodně krve. Předčasné odloučení placenty. Vlastně ještě není úplně mimo nebezpečí, ale myslíme si –“
„A krvetvorný lektvar dostala?“
„Samozřejmě!“ ohradila se dotčeně lékouzelnice.
„Jak se jmenujete?“ podíval se nesouhlasně na její plášť, na němž chyběla jmenovka, kterou všichni lékouzelníci obvykle nosívali.
„Agnes Jiggerová,“ sevřela žena rty a Snape si uvědomil, že je to lékouzelnice, která pečuje o Hermionu. Znal ji, učil ji, jako téměř všechny kouzelníky mladší čtyřiceti let.
„Ubezpečuji vás, že jsme dělali vše, co bylo v našich silách. Dítě je mimo nebezpečí, i když je malé. Ale dýchá samo, jen potřebuje ohřívací kouzla. Nemusíte mít obavy.“
„Nemám obavy,“ zavrčel Snape, nervózní z toho, že uprchlice, kterou mu osud svěřil pod ochranu, je v nebezpečí. A hlavně z toho, že si uvědomil, že porod může být stále pro ženu nebezpečný. Pocítil téměř nezvladatelnou úzkost z blížícího se termínu Hermionina porodu, kterou si dosud vůbec nepřipouštěl. Nejraději by se za ní přemístil hned teď. Zaplavila ho iracionální zlost na lékouzelnici, která očividně mínila pokračovat v hovoru.
„Jak je máme zapsat? Neřekl jste nám jméno té paní. Nebo slečny?“ zadívala se na něj pátravě. „A jak se bude jmenovat ten chlapec?“
„Paní,“ zdůraznil netrpělivě Snape, „se jmenuje Alitea Braunerová. Otec dítěte je Petr Brauner. A na jméno dítěte se zeptejte jí, až se probere. Omlouvám se, ale už –“
„A když se neprobere?“ zeptala se tiše lékouzelnice. „Musí mít jméno. A kontakt na pana Braunera?“
„Neznám,“ zavrčel Snape. „Teď to nebudeme řešit. Neříkala jste, že paní Braunerová bude v pořádku? Je mi líto, ale –“
„Můžu tedy jako kontaktní osobu zapsat zatím vás, pane profesore?“
„Očividně mi nic jiného nezbývá,“ odpověděl nevrle Snape.
„Je to na vás, pane profesore. Nutit vás nemůžu.“
„Napište mě tam,“ mávnul netrpělivě rukou. Ne, rozhodně ho nenutí. Jak by mohla. „Pokud tu moje přítomnost již není nezbytná –“
„To přece nebyla ani dosud,“ usmála se klidně lékouzelnice a její klid jej neskutečně rozčiloval. „Když s tou dámou nemáte nic společného… Mám vám podat zprávu?“
„Přijdu se na ni podívat zítra. Nebo možná přijde kolegyně McGonagallová.“
„Ach tak, paní Braunerová studuje v Bradavicích?“
„Je hostem naší školy,“ odpověděl Snape.
„Paní ředitelka bude vítána. Vy samozřejmě také,“ řekla o něco méně srdečněji.
„Děkuji, madam Jiggerová,“ pokývnul lehce hlavou a vydal se do vstupní haly, odkud bylo možné se přemístit.
Chvíli přemýšlel, jestli se nemá raději vrátit do Bradavic, jestli jeho náhlý strach není neodůvodněný. Nebylo to jako minule, necítil její pocity, jen se nemohl zbavit tušení, že není v pořádku. Před očima mu vytanula představa, že leží jako minule na zemi, tentokrát však v krvi, a že třeba už vůbec nežije. Snažil se ten obraz zahnat, jeho racionální já se jej snažilo přesvědčit, že je vyvolán jen porodem té Češky, protože necítil Hermioninu bolest ani nic podobného. Ale pocitu úzkosti, jakmile se jednou zabydlel, nebylo jen tak jednoduché se zbavit. Podíval se na hodiny. Půl druhé. Může ji takto v noci rušit? Jistěže může. Vždyť ji třeba ani nevzbudí.
Přemístil se do Hermionina domku. Bylo ticho, nepřišla jej přivítat dokonce ani kočka. Posvítil si hůlkou a vydal se do ložnice. Byla prázdná. Na chvíli pocítil panickou hrůzu, ale brzy zvítězila zase racionální stránka jeho osobnosti. Nesmí panikařit, tím Hermioně nepomůže. Důkladně prošel celý domek, Hermiona nikde neležela. Všude byl vzorný pořádek, nic nenasvědčovalo tomu, že by se zde stalo cokoli neobvyklého. Možná šla k Molly nebo k Ginny. Spíše k Molly, to bylo rozhodně pravděpodobnější. Vyšel před dům a povšiml si, že se ve starém Doupěti svítí. Rychle se vydal za světlem.

…

„Severusi!“ otevřela mu překvapená Molly. „Jak jsi zjistil, že … pojď dál, aspoň ji přesvědčíš, že se nic nestane, když se k Mungovi přemístí.“
„Rodí?“ Přes jeho snahu zůstat klidný jeho hlas prozradil nervozitu, kterou cítil.
„Všechno je v pořádku, Severusi,“ položila mu Molly ruku na paži. „Jen to jde trochu rychleji, víš.“
„Severusi?“ uslyšel svou ženu. Šla mu naproti, v ruce kabelku, kterou měla už tři týdny nachystanou se zmenšenou výbavou do nemocnice.
„Proč vstáváš, Hermiono!“
„Jsem v pořádku, Severusi, uklidni se,“ usmála se a vzápětí se předklonila, jednou rukou se zachytila opěradla židle a druhou svého objemného břicha. Po několika nekonečných okamžicích se narovnala a pokračovala v hovoru, jako by se nic nestalo. „Když tedy zrovna nemám kontrakce. Ale jde to, ten balzám od tebe pomáhá.“
„Nekrvácíš?“ zeptal se s obavami.
„Ne, co se děje, Severusi, proč jsi tak bledý? Harry šel pro auto. Odveze mě.“
„Harry? Auto?“ nevěřícně se na ni díval.
„To nepřipadá v úvahu, Severusi,“ šermovala prstem Molly. „Zakaž jí to, mě neposlouchá. To už by bylo lepší, kdyby zůstala tady, jestli nechce rodit někde v polích s Harryho asistencí. Má stahy po třech minutách, a hlavně se zkracují hrozně rychle. Teprve před půl hodinou přišla, když byly po pěti minutách. A vzbudila se před hodinou. Postupuje to opravdu rychle.“
„Nechci se přemísťovat,“ sevřela Hermiona zarputile rty.
„Hermiono,“ chytil ji Snape za ruku. „Neboj se, přemístím tě já. Věříš mi?“
Hermiona se místo odpovědi znovu zkroutila pod náporem porodních bolestí.
„Vidíš, jak se to zkracuje, Severusi? Autem, to je nápad,“ hudrovala Molly.
Snape už na nic nečekal a ani se s ní nedohadoval, vzal Hermionu do náruče, jako před několika hodinami Aliteu, a přemístil se s ní.
„Vy jste tu zase?“ uslyšel za několik okamžiků nevěřícný hlas recepční. „A s další rodičkou? Kde je berete?“
„Jak zase?“ zeptala se Hermiona. „A jak to, že jsi mě bez souhlasu –“
„To probereme později. Zavolejte, prosím, madam Jiggerové,“ obrátil se k recepční a vydal se s Hermionou k porodnímu oddělení.

…

Tentokrát přítomnost u porodu neodmítl. Agnes Jiggerová se na něj jen nevěřícně dívala, ale na nic se nestihla vyptávat, porod byl už příliš rozběhlý. Nebyl čas ani na žádnou přípravu. Neuplynulo ani dvacet minut a místností se rozlehl silný křik dítěte. Jeho dcery. Díval se na červené svraštělé tělíčko pokryté bělavým mázkem a na obratné ruce lékouzelnice, které dítě otíraly, aby je vzápětí položily na břicho matky.
Podložil Hermioně hlavu, aby ji dobře viděla. Hermiona zvedla ruce a položila je na svou dceru. Dítě, uklidněné snad objetím matky, snad vůní jejího těla a tlukotem srdce, zvedlo hlavičku a podívalo se na ni. Snapeovi připadala neuvěřitelně vnímavá. Je možné, aby si tento jen několik minut starý tvoreček skutečně zvědavě prohlížel své okolí? Po chvíli se zdálo, že děvčátko našlo, co hledalo, když se hladově přisálo k matčině prsu.
„Je úžasná, Hermiono,“ zašeptal. „Děkuji,“ políbil ji na čelo. Má dceru. Pozoroval její ještě vlhkem slepené tmavé vlasy, zkrabacené čelo, sevřené pěsti. A podíval se do tváře své ženy, tak unavené a tak šťastné. Voněla štěstím a nadějí. A láskou, bezvýhradnou láskou, která vyzařovala z její tváře a kterou cítil k tomu malému děvčátku i on sám.  Možná to byla spíše touha je chránit, touha pro tyto dvě bytosti udělat vše na světě. Ale není právě toto láska?
Po chvíli děvčátko usnulo. Lékouzelnice je vzala a předala jiné. Ta dítě položila na přebalovací stůl a hůlkou ho začala pečlivě vyšetřovat. Zadíval se zpět na Hermionu, ta měla zavřené oči a zdálo se mu, že dýchá příliš povrchně. „Hermiono, slyšíš mě?“
Neodpovídala, jen něco nezřetelně zamumlala.
„Madam Jiggerová!“ zavolal porodní lékouzelnici, která na chvíli odběhla.
Ta se okamžitě vrátila, a když odkryla prostěradlo, jímž byla Hermiona přikrytá, Snape si všiml kaluže tmavé krve.
Srdce se v něm téměř zastavilo. „Co se děje!“ vytáhl hůlku.
„Klid, klid, to zvládneme. Tu hůlku pěkně schovejte a nechte mě pracovat, ano?“ Klidný hlas Jiggerové jej už opět rozčiloval. Ale zároveň musel uznat, že lékouzelnice působila velmi profesionálním dojmem, když Hermionu vyšetřovala. Přivolala si lektvar a vpravila jej Hermioně do úst. Pak se otočila ke Snapeovi. „Není v nebezpečí, jen nás trochu zlobí placenta.“
„To jste říkala i minule.“
„Předtím šlo o předčasně se odlučující placentu. Tedy před porozením dítěte. U slečny Grangerové je to jiné. Jen potřebuji chvíli pracovat v klidu. Můžete počkat na chodbě?“
„Chci být s ní,“ řekl kupodivu tiše, téměř prosebně. „Nebudu vám do práce zasahovat.“
Lékouzelnice přikývla a Snape napjatě pozoroval střídavě její šikovné ruce a Hermioninu bledou tvář.
„Je v pořádku,“ zvedla konečně hlavu. „Ale necháme ji spát. Potřebuje si odpočinout.“
Snape pocítil ohromné ulehčení. V dlaních držel Hermioninu ruku.
Lékouzelnice se na něj pátravě zadívala: „Mám tomu rozumět tak, že tentokrát otcem dítěte jste?“
Neodpovídal. Neměl v plánu se k dceři přihlásit, ale nepřihlásil se k ní snad už svou přítomností zde?
„Mimochodem, ta první slečna, tedy paní,“ opravila se rychle, „je také mimo nebezpečí. Nemusíte si dělat starosti. Ale ty jste si vlastně nedělal, že?“
„Děkuji,“ odpověděl bezmyšlenkovitě Snape. Na tu Češku neměl ani pomyšlení, starosti si o ni skutečně nedělal, až se téměř za to zastyděl.
„Jaké jméno máme zapsat?“ Agnes Jiggerová se vrátila s nepříjemnou naléhavostí k tématu. „A jaké příjmení?“ dodala tišeji.
Snape se na ni vážně podíval. Jak se vlastně bude jmenovat? Uvědomil si, že o tom s Hermionou dosud nehovořil, sám nevěděl proč. Nejspíš proto, že s tím nezačala ona. Možná však Hermiona čekala, až začne on, napadlo jej. První jméno, které mu vytanulo téměř automaticky na mysli, bylo Lily, ale chápal, že by z toho Hermiona nebyla nadšená. To jí nemohl udělat. Ne, Lily ne. Rose, napadlo jej jméno jiné květiny, stejně krásné, jako je lilie. A druhým jménem bude jméno Hermioniny matky, proti tomu snad nemůže nic namítat.
„Rose Martha Snapeová,“ řekl pomalu. „A ano, jistě, jsem její otec.“

 

Další kapitola

 

550 Celkem zhlédnutí, 1 Dnešní zhlédnutí