Skip to content

Btch. IV – 6. Carpe Diem

[Celkem: 3    Průměr: 4.3/5]

Hit dirt,
shake tree
Split sky,
part sea

Strip smile,
lose cool
Bleed the day,
break the rule

Live to win,
dare to fail
Eat the dirt,
bite the nail

Then make me miss you

So wash your face away with dirt
It don’t feel good until it hurts
So take this world and shake it
Come squeeze and suck the day
Come carpe diem baby

Drawl in,
this wine
Sink teeth,
are mine

Start fire,
break me
Suffer through this,
cheat on dead air

Under curve,
lose the time
Turn the map,
and choose the sign

Then make me miss you

Yeah, suck it

Then make me miss you
Come on, come on
Then make me miss you

Metallica

„Vy o mně nic nevíte, moji kamarádi ze strany nemají nejmenší představu o snech, kterými jsem posedlý, a o obrovité budově, jejíž základy budou alespoň položeny, až zemřu… Dochází k rozhodujícímu obratu světa. Ocitáme se na stěžejním bodě časů… Dojde k rozvratu planety, který vy nezasvěcenci nemůžete chápat… To, co se děje, je něco více než nástup nového náboženství…“ A. H.

Lofoty, Norsko; 2. srpna 2012

Draco vyšel ven na verandu dřevěného domu a pomalým krokem se vydal na pláž. S rozkoší se nadechl slaného mořského vzduchu. Bylo neuvěřitelné, jak na tak malém prostoru může být vše – hory s vodopádem i malým jezírkem, pláž i několik polí a pastvin, na nichž hospodařili skřítci patřící jeho hostiteli Ragnarovi Thorsonovi, norskému konzulovi Gellerta. Otec Ragnara byl kdysi přítelem jeho otce, snad je pojilo i vzdálené rodinné pouto. Jako chlapec zde byl u jeho rodičů několikrát na prázdninách, a byl mile překvapen, když ho počátkem léta poznal u Gellerta. Ragnar navrhl tradici letních setkání obnovit, jakmile zjistil, že mají stejně staré děti, a on jeho pozvání rád přijal.
Ostrov na okraji Lofot byl nezakreslený a chráněný před přístupem nepovolaných. Dnes bylo na místní poměry i nevídané teplo, svlékl si proto svetr a zůstal jen v košili. Nikdy by nevěřil, jak příjemně může být tak daleko na severu za polárním kruhem. Minimálně teď v létě, když jsou dny dlouhé – tak dlouhé, že se jen na několik hodin zešeří a úplně tma není nikdy.
Bylo příjemné být v zemi, kde se nemusel skrývat. V Británii stále zůstával nežádoucí osobou, zatykač, který podepsal Pastorek, stále platil. Jistěže mu to nezabraňovalo, aby žil nikým neobtěžován ve svém druhém sídle, které si pro jistotu připravil, když začal plánovat svou první skutečnou akci. Nezabraňovalo mu to také pohybovat se po chráněných sídlech svých věrných, ale bylo to nepříjemné. Zatykač jej omezoval. Nemohl na obyčejnou procházku bez dokonalého krytí, a raději ani s ním ne. Po válce dostali řadu Smrtijedů, kteří se domnívali, že je mnoholičný lektvar dokonale zamaskuje, odhalujícími kouzly těch zatracených skřetů, kteří se poprvé ve své historii aktivně zapojili do vnitřních záležitostí kouzelníků. Zřejmě s tím měl něco společného amok Pána zla tehdy u Gringottů. Porušil jejich neutralitu. A mnoho jeho příznivců na to po jeho pádu doplatilo životem nebo alespoň svou svobodou. Rodinnému sídlu se samozřejmě vyhýbal, bylo to místo, které měli nepochybně pod kontrolou. Po válce v něm dostali jeho otce. Sice s nepatrnou pomocí… určitě by ale dokázali prolomit obrany i bez něj, rozhodně on smrt svého otce nezavinil, ani k ní nijak významně nepřispěl. Nemínil riskovat jakoukoli, byť nepatrnou možnost zatčení. Předpokládal sice, že na něj nemají žádné skutečné důkazy, pokud něco nenašli ve vzpomínkách té malé Potterové… Ale on přece tehdy stál mimo její zorné pole, ona byla naprosto vyděšená… ne, nemohla ho vůbec vidět… Navíc získat vzpomínky od takto malého dítěte bylo prakticky nemožné. Byl si téměř jist, že by mu účast na jejím únose nebo cokoli dalšího nemohli dokázat. Jenže samotné zadržení by bylo nepříjemné. A nemohl vyloučit, že by časem nedostali i někoho z jeho lidí, který by mohl promluvit.
Dostat se do rukou Pottera… Zamrazilo jej. Byl by pořád tak nechutně spravedlivý, nestranný a slitovný, potom, co se stalo jeho dceři? Vzal by do úvahy to, že mu kdysi zachránil život? Nebo by považoval svůj dluh za vyrovnaný tím, že na oplátku zachránil jeho z pasti Zložáru? To bylo pravděpodobnější. Ne, do rukou Pottera se dostat nesmí, protože bez ohledu na to, zda skutečné důkazy, které by uznal i Starostolec, mají; Potter by v jeho nevinu neuvěřil. On to ví. I Snape to ví. A pokud ho dostanou, nevyvázne.
Bylo rozhodně lepší zdržovat se co nejvíce mimo Británii. Zemí, které měl pod kontrolou Gellert, a z nichž tudíž nehrozilo vydání do rukou britských bystrozorů, bylo naštěstí už dost. Norsko byla jedna z nich. Navíc bylo letní sídlo jeho hostitele výborně zabezpečeno. Měli zde i dost soukromí a pohodlí, Ragnar jim vyčlenil celé jedno patro své letní rezidence. Hodlal zde zůstat alespoň do konce srpna. Nebyl zde však trvale, na to měl příliš mnoho práce. Setkání s Gellertem, organizování vlastních lidí, návštěvy vlkodlaků, občasné cesty do Irska… A Astorie se Scorpiusem si také zasloužili více než uvěznění na jednom ostrůvku, i když jednom z nejkrásnějších, jaké znal. Několik dní proto strávili v jejich sicilském domě, navštívili Rumunsko i Bulharsko, v Alpách využil pohostinství nepřítomného Gellerta, ale pokaždé se na norský ostrov vraceli, protože nikde v rozervané Evropě nebyl takový klid jako zde. Ve skutečnosti zde byl mnohem méně, než by chtěl; nikdy nežil tak intenzivně jako nyní. Ale bylo to místo, kam se vracel, a on tento na první pohled nenápadný dům, který však skrýval luxus srovnatelný s tím, na nějž byl zvyklý z Británie, začal téměř považovat za svůj domov. Vlastně se zde cítil ještě lépe než na svém rodinném sídle. Nebyly zde stíny předků, stíny vznešené a temné minulosti jejich rodiny. Byl zde klid, krása a světlo, které zklidňovalo jeho duši.
„Tati!“ vytrhl jej z myšlenek hlas jeho syna, „Hagan mi nechce dát žaberník. Prý nejsem zvyklý na zdejší moře. Tati, že se můžu potápět?“
„Ale ty opravdu nejsi zvyklý na zdejší moře, Scorpiusi,“ podíval se překvapeně na syna. Co, prosalazara, hledá v moři?
„Nejsem o nic horší než Hagan,“ mračil se chlapec. „Haldis říkala, že se bojím, ale já se nebojím!“
„A Haldis se potápí?“ Draco se usmál, když pochopil motivaci svého syna. Haldis, třináctiletá dcera jeho hostitele, byla krásná přirozeným, čistým půvabem severských dívek. A byla z dobré rodiny, možná by si měl s Ragnarem promluvit o možném spojení jejich dětí. Zvlášť pokud se jeho synovi líbí.
„Potápí. Přinesla mi mušli. Jenže mušli bych měl přinést já jí, ne?“
„Požádej ji, aby tě to naučila. Nebo Hagana.“
„Hagan je protivný.“
„Myslel jsem, že jste přátelé. Zkusil jsi ho o to požádat?“
„Nebudu ho o nic prosit.“
„Haldis ale není protivná, ne?“ usmál se na syna.
„Je to holka,“ odpověděl pohrdavě Scorpius. „Přece nebudu prosit holku.“
„Pak jí ale nepřineseš tu mušli.“
„Ale když mi dáš ten žaberník, tak to natrénuju a –“
„Scorpiusi, nezapomeň svému otci říci, že jsem ti ten žaberník zakázala já,“ uslyšel za sebou přísný hlas své ženy.
„Scorpius má vážné důvody,“ otočil se na ni. Slušelo jí to. Po tolika letech manželství vypadala stále krásně. Byla dokonalou manželkou, možná v některých věcech příliš konzervativní, ale k důstojnosti paní domu vznešené rodiny rozhodně patřilo i toto.
„To není legrace, Draco,“ nepřestávala se Astorie tvářit přísně. „Scorpius není na zdejší podnebí zvyklý. Nepotápěl se ani v jezeře nebo na jihu. Moře je zrádné…“ zavrtěla hlavou. „Haganovi jsem to zakázala já.“
„Sunhild by to svým dětem nepovolila, kdyby to nebyly schopné zvládnout, Astorie. Pokud na něj dají pozor…“
„Řekneš mu to, tati?“ zeptal se dychtivě Scorpius.
„Draco…“ podívala se na něj prosebně Astorie.
„Promluvíme si o tom u oběda. Zeptáme se Sunhild, co si o tom myslí, souhlasíš, drahá?“
Ta se na něj ještě chvíli nesouhlasně dívala, pak však přikývla. Ve skutečnosti to byla jen řečnická otázka. Astorie věděla, kde je její místo, a nepochyboval o tom, že před synem jeho rozhodnutí nebude výslovně zpochybňovat. Maximálně přesvědčí Sunhild, ale to je v pořádku, to se Scorpius nedozví.
„Támhle jsou, podívej,“ ukázal za Scorpiuse na chlapce a dívku letící k nim na košťatech. „A nevypadá to, že by se šli potápět.“
„Scorpiusi!“ zavolala Haldis. „Přemluvila jsem bráchu, že si zahrajeme famfrpál. Budeš hrát s námi?“
Scorpius přikývl a přivolal si z domu koště.
„Problém vyřešen,“ řekl spíše pro sebe spokojeně Draco, když Scorpius odletěl za kamarády. Posadil se na lavičku a zadíval se na ptáky křičící nad vlnami.
„Na jak dlouho, Draco?“ řekla po chvíli mlčení Astorie a přisedla si vedle něj. „Děsí mě to.“
„Ten žaberník? Promluv si se Sunhild, uvidíš, že –“
„Nejde o žaberník, Draco,“ odpověděla Astorie tiše.
Draco chvíli mlčky pozoroval vzdalující se siluety dětí. „Nikdy ses na nic neptala.“
„Nikdy jsi nechtěl o své práci hovořit. Respektovala jsem to.“
„Už nerespektuješ?“
„Draco… ctím tě jako svého manžela. Pokud o něčem hovořit nechceš, nebudu se tě ptát. Neptám se tě ani teď.“
„Neptáš se mě, jestli je pravda, co psali v novinách?“
„Nikdy jsem nebrala vážně, co píšou v novinách.“
„Neptáš se mě, proč na mě vydali zatykač?“
„Nemám důvod věřit ministerstvu více než svému muži.“
„A nikdy jsi neměla ani pochybnosti, že,“ ironickým výrazem se snažil zahnat led, který se začal šířit odněkud od podbřišku.
Astorie neodpovídala.
„Chceš se zeptat, Astorie?“ zeptal se a děsil se její odpovědi.
„Ne,“ zavrtěla konečně hlavou. „Nepotřebuji to.“
Nepotřebuje to… protože o něm nepochybuje, anebo protože je o jeho vině přesvědčená? Téměř se roztřásl, když si vzpomněl na malou Potterovou křičící pod nožem Alberta Riedla… Astorie by s tím nesouhlasila. Nechtěl, aby o tomhle Astorie věděla. Ona o tom ví, uvědomil si s hrůzou. Jenže za tohle přece nemůže! To neudělal on! A nemohl tomu ani nijak zabránit… nemohl udělat vůbec nic… pokud nechtěl ohrozit sebe. Tedy… ne sebe, ale svou rodinu, vždy šlo samozřejmě hlavně o ně! To by přece Astorie měla pochopit! Chtěl jí to vysvětlit, zatřást s ní a říct jí, že to všechno dělá jen kvůli Scorpiusovi, jen kvůli ní… Jenže ona to vědět nechtěla. Nepotřebovala to. Nechtěla, aby jí lhal, a už vůbec nechtěla slyšet pravdu. Respektovala ho. A on bude respektovat ji.
„Miluji tě, Astorie,“ řekl místo toho všeho, o čem nedokázal mluvit a co ona nechtěla slyšet.
„Já tebe taky, Draco,“ odpověděla a položila si hlavu na jeho rameno.
Chvíli mlčky pozoroval moře, které bylo dnes klidné téměř jako hladina jezera, než se Astorie tiše zeptala: „A co Scorpius? Sunhild se mě ptala, jestli Scorpius nastoupí s Haldis do Kruvalu.“
„Vrátí se do Bradavic.“
Astorie si vzdychla. „Nejsem si jistá, že je to bezpečné.“
„Nic mu tam nehrozí. Oni dětem neublíží.“
„Dospělí neublíží dětem. Snad. A děti?“
„To musí zvládnout. Nepodceňuj ho. A nebude na to sám.“
„Prosím, Draco,“ podívala se na něj, „zvaž to ještě. V Kruvalu by měl dokonce i kamarády, nebyl by tam sám.“
Zavrtěl rozhodně hlavou. „Scorpius se vrátí do Bradavic. A ty k matce do našeho sídla. Musí to vypadat, že tam normálně žiješ. Budete s matkou pokračovat ve společenském životě. Musíte ukázat, že ničemu z toho nevěříte. Nebudeme se chovat jako provinilci,“ řekl přísně. Scorpius to zvládne. Zmijozelská kolej byla vždy semknutá, a nyní bude nepochybně ještě více. Ve čtrnácti letech je dost velký na to, aby se naučil čelit nepřátelům. Navíc ho tam potřebuje. Stejně jako Astorii potřebuje po boku matky mezi kouzelnickou aristokracií.
„Ty se ale budeš schovávat.“
„Samozřejmě. Být v Azkabanu je nepohodlné,“ ušklíbl se. „A nemohl bych pracovat.“ Chvíli čekal, zda se zeptá, co je jeho práce, ale nezeptala se. Vlastně ho to ani nepřekvapilo.
„Ale v Bradavicích se o tom Scorpius dozví,“ zkusila ještě Astorie poslední triumf.
Draco přikývl. O tom už uvažoval. Scorpius samozřejmě věděl, že jeho otci hrozí zatčení, podrobnosti mu však nepovažoval za potřebné sdělovat. V Bradavicích se nepochybně od Pottera a nejspíš i od Grangera dozví, z čeho jej obviňují. Nemyslel si, že by mu od nich hrozilo nebezpečí, byl si téměř jist, že o únosu Lily oba chlapci věděli už před prázdninami – proč by jinak Granger zmizel ze zmijozelské ložnice? A nic Scorpiusovi neřekli, natož aby se mu nějak mstili. Jistě, nemuseli vědět o jeho roli, nicméně určitě něco tušili. Nepochyboval o tom, že Snape minimálně Joshuu před Scorpiusem varoval. Ve skutečnosti se nic od té doby nezměnilo.
„Neposílal bych ho tam, kdyby mu tam hrozilo nebezpečí. Ať je Snape na jakékoli straně, vždy bude zejména na straně naší koleje. Nevěřím, že by komukoli dovolil, aby bylo ublíženo studentům. Stáhnout Scorpiuse z Bradavic by bylo přiznáním viny. Jistěže je velmi pravděpodobné, že Scorpiuse budou s těmi pomluvami konfrontovat,“ zkoumavě se na Astorii zadíval, „s tím jsem ostatně počítal. Připravím ho na to. Je Malfoy, Astorie.“

Obědvali společně s Thorsonovými, jako vždy, když je neodváděly pryč povinnosti. Oba je ubezpečovali, že potápění v moři není riskantní, že je naopak bezpečnější než na jihu, protože zde nežijí žádní nebezpeční tvorové. S mořskými pannami mají dobré vztahy, dokonce na obchodu s nimi rodina Thorsonových založila své bohatství. Problémem mohou být jen mořské proudy, ale o nich Hagan a Haldis dobře vědí. Astorie nakonec souhlasila, že to Scorpius může s nimi zkusit.
Sotva děti odběhly, přiletěla sova, která Dracovi i Ragnarovi přinesla dopisy. Draco rozbalil svůj lístek. Bylo na něm jen několik slov napsaných rukopisem, který dobře znal:

Dnes večer, Draco. Chyběl jsem ti?  G.

„Astorie?“ zvedl hlavu k manželce. „Neplánovala jsi dnes navštívit na pár dní se Scorpiusem svou sestru?“
„To ti píše Daphne?“ zeptala se překvapeně Astorie.
„Ne,“ zavrtěl hlavou.
„Ach –“ nadechla se Astorie a téměř okamžitě dokázala skrýt rozladění za klidný výraz dokonalé manželky. „Půjdu se připravit. Máš pravdu, drahý, měla jsem v úmyslu ji dnes navštívit,“ zvedla se od stolu.
„Drahá Astorie, počkej chvíli,“ zadržel ji jejich hostitel. „Samozřejmě pochopím, pokud máš vážné důvody, abys nás opustila. Náš host si tě však přeje poznat. A jeho přání je pro mne, a nepochybně i pro tvého manžela,“ podíval se varovně na Draca, „rozkazem.“
„Proč to nenapsal mně?“ zeptal se Draco a připadal si trapně. Proč píše o jeho manželce Ragnarovi? A proč ji chce, prosalazara, poznat? „A co děti? Také mají zůstat?“
„O tom nepíše. Mohli bychom je dnes odpoledne poslat do rorbu na sever ostrova. Už včera žadonily, že by tam chtěly vzít Scorpiuse. Budou mít radost, když jim to dovolíme.“
„Draco –“ pokusila se o protest Astorie.
„Bude tam s nimi náš skřítek, nemusíš se ničeho bát,“ odpověděl místo Draca Ragnar.
„Možná by nevadilo, kdyby zůstaly,“ namítla Sunhild. „Copak psal, že tu nemohou být? Zejména pro Hagana by to mohla být zajímavá příležitost. Je mu už patnáct.“
„Napsal by, kdyby měly zůstat,“ zavrtěl hlavou Ragnar.
„A kdo vlastně?“ zeptala se nedůvěřivě Astorie a těkala pohledem z jednoho na druhého.
„Nepochybně Gellert Grindelwald, Astorie,“ usmála se Sunhild nevzrušeně. „Kdo jiný?“
„Gellert Grindelwald?“ podívala se na ni nevěřícně Astorie. „On opravdu žije?“

Celé odpoledne byl Draco jako na trní. Co Gellert zamýšlí? Těch pár slov bylo jednoznačných, a on cítil vzrušení už jen z té zvláštně zakrouceného iniciály Gellertova jména. Jestli mu chybí… Už dva měsíce s ním nebyl o samotě. Téměř se začínal opět znepokojovat, zda neupadl v nemilost… Nebo hůře, zda mu není lhostejný. Nešlo samozřejmě o nic jiného, než o udržování dobrých vztahů… Zavřel oči. Nemělo smysl si to nalhávat. Chyběl mu. Téměř bolelo, jak moc mu chyběl.
Jenže otázka byla, jestli on chybí jemu.
A co vlastně chce, když si výslovně přál i přítomnost Astorie? Společenské setkání? Chtěl ho pokoušet? Napínat a těšit se z jeho nenaplněné touhy? Nebo… ne, to ne. To by nechtěl, Gellert dokázal velmi dobře rozpoznávat, kam až může zajít, aby si uchoval oddanost svých lidí. Navíc si přál i přítomnost Sunhild, a Draco si nevšiml, že by to Ragnara nějak překvapilo či rozladilo.
Měl zde být až v osm hodin, a oni byli připraveni již od půl osmé. Děti poslali do rybářské chaty už odpoledne. Byly nadšené, přesně jak Ragnar předvídal. Sunhild, která oblečená do bílých jednoduchých šatů připomínala valkýru ze starých severských legend, už poněkolikáté kontrolovala práci skřítků, kterým zde naprosto nelogicky říkali trollové. Musel se usmát, jak jej zpočátku vyděsilo, když mu Sunhild navrhla, že pošle jejich trolla, aby mu připravil saunu a koupel. Kári však neměl s horskými trolly nic společného. Vypadal stejně hloupě a neškodně jako domácí skřítci, na které byl zvyklý z domova, lišil se jen bohatou čupřinou tmavých vlasů rovných jako hřebíky a kulatějšími rysy obličeje. Na rozdíl od britských skřítků nosili místní trollové i oblečení.
Gellert se objevil přesně s úderem osmé a starosvětsky se s Astorií a Sunhild přivítal políbením ruky a kyticí. Večeře plynula klidně. Byl galantní. Zábavný. Okouzlující. A Draco byl čím dál nervóznější. Proč je Gellert navštívil? Po celý večer se nedostali k ničemu důležitému. Ani on, ani nikdo jiný se nezmínil o tom, co se dělo v Evropě. Gellert však vypadal, jako by byl ve svém živlu. Nespěchal, dokázal celý večer hovořit o ničem nejen s nimi, ale i s jejich ženami, vlastně především s nimi. A Draco si nebyl jist, zda má být hrdý na svou dokonalou manželku, nebo na ni žárlit. Gellertovu uctivému chování však nebylo možné vůbec nic vytknout.
Právě když si Draco začínal myslet, že snad opravdu chtěl jen poznat rodinné zázemí svých dvou konzulů, Gellert vstal a obrátil se k hostitelce:
„Madam Thorsonová, děkuji za výbornou večeři a milý večer. Jistě jste však již unavená.“
Sunhild se usmála. „Jistě. Pokud máte vše potřebné, rozloučila bych se.“ Vstala a podívala se výmluvně na Astorii.
„Pokud dovolíte, pane Grindelwalde, jsem také velmi unavená,“ pochopila Astorie její pohled.
Gellert se s nimi rozloučil stejně galantně, jako se s nimi přivítal. Je jako z jiné doby, napadlo Draca. Ve skutečnosti je z jiné doby, pokud je skutečným Grindelwaldem, uvědomil si. Bylo to zvláštní, protože o tom nikdy nepochyboval, přestože nikdy nezjistil, jak se dokázal vrátit. Stejně jako to nevěděl u Pána zla – a jeho návrat tím nebyl o nic méně reálným.
„Můžu nabídnout místní specialitu, Gellerte?“ přivolal si Ragnar láhev se zlatavou tekutinou a tři skleničky.
Gellert si k nápoji přivoněl, chvíli jej zkoumal. Pak se napil. „Výborné. Nejlepší akvavit, jaký jsem kdy pil.“
„Děkuji, Gellerte,“ usmál se Ragnar. „Vyrábím ho sám výhradně z vlastních surovin. Samozřejmě až na badyán a skořici – ty jsem v dostatečné kvalitě v Norsku vypěstovat nedokázal. A malá specialita – nezraje v sudech po sherry, jak je obvyklé, ale nechávám si dovážet z Francie sudy, v nichž zrál koňak. A ty pak zrají samozřejmě na moři, tato várka cestovala dvanáct let po celém světě.“
Gellert se usmál a přikývl. Pak vytáhl hůlku a místnost zabezpečil tišícími kouzly.
„Své manželce důvěřuji, Gellerte,“ upozornil Ragnar Thorson tiše. „I madam Malfoyové.“
„Nepochybuji o nich. Draco si však nikdy nepřál svou paní do pracovních záležitostí zatahovat, nemýlím se?“ podíval se Gellert na Draca.
„Nemýlíš. Astorie by však určitě za dveřmi neposlouchala. Na to je moc hrdá.“
„A opatrná, Draco. Máš dobrou ženu,“ souhlasil Gellert, kouzla však nezrušil. „Poslouchám, začni ty, Ragnare.“
Draco se snažil soustředit na hlášení norského konzula, šlo mu to však těžko. Prohlížel si Gellertův obličej, jeho soustředěný výraz kontrastoval s uvolněným tělem. Naslouchal natolik pozorně, že jej překvapil, když náhle stočil pohled k němu. Draco se okamžitě podíval jinam, ale bylo mu jasné, že si toho Gellert všiml. V duchu se proklínal. On je Malfoy, nebylo důstojné dávat najevo, jak moc jej Gellert přitahuje. A navíc před Ragnarem, který znal jeho manželku. A hlavně – nebylo taktické dávat najevo slabost. Anebo naopak? Možná bylo dobře, pokud ho Gellert bude podceňovat, pokud jej bude považovat za naprosto oddaného jemu osobně, nejenom jeho myšlenkám… Napil se znovu kořeněné pálenky, jejíž síla mu téměř propalovala hrdlo. Ano, nepochybně tomu tak bylo. Gellert jej již netestoval. Nezkoušel na něj ani Veritasérum, ani nitrozpyt. Byl si jím jistý.
„Norsko je tedy připravené,“ uslyšel Gellertův hlas a po zádech mu přeběhl mráz.
„Ručím ti za to, Gellerte. S naším ministrem můžu už jednat naprosto narovinu. S mudlovským premiérem také. A král je pod Impériem.“
„Dobrá práce, Ragnare.“
„Co jinde? Co máš v plánu teď?“ zeptal se Ragnar, a Draco si znovu uvědomil, jak špatně je na tom on sám v Británii.
„Co mám v plánu?“ protáhl Grindelwald a pohodlně se opřel. Líně pohupoval hladinou akvavitu a pak do sebe obsah sklenice naráz hodil. „Co mám v plánu… už jsem o tom mluvil, ne? Ale asi se ptáš, co mám v plánu bezprostředně. Do listopadu svolat summit všech kouzelnických ministrů. Nechat se zvolit hlavou Evropské rady kouzelníků.“
„Ale ta hlavu nemá,“ překvapeně se na něj podíval Draco.
„Bude mít,“ pokrčil rameny Gellert. „A pak mudlovský svět. Budu mu vládnout oficiálně.“
„Kdy?“
„Až přijde čas. Až oni sami pochopí, že to tak chtějí,“ usmál se sebevědomě. „Někteří to už ostatně pochopili. Proč nechceš poslat svého syna do Kruvalu, Draco? Ta škola je pod mou kontrolou. Budou tam děti všech mých příznivců.“
Draco se málem zakuckal, jak jej změna tématu zaskočila. „Jak víš –“
„Nehledej v tom nic složitého, Draco. Astorie o tom při večeři mluvila. Možná jsi byl zrovna zaneprázdněn jinými myšlenkami…“ prohlížel si jej s náznakem posměchu.
„Scorpius má v Bradavicích svůj úkol,“ odpověděl Draco.
Gellert se na něj zvědavě zadíval. „Koho sleduje?“
Draco pokrčil čelo. Obdivoval Gellertovu inteligenci. Ale také ho znepokojovalo, jak rychle ho Gellert dostal někam, kde být nechtěl. Co říci, aby neřekl příliš mnoho, a přitom nevzbudil ostražitost Gellerta? „Samozřejmě že syna Pottera. A taky… syn kamarádky Pottera je ve Zmijozelu. Je velmi magicky nadaný. Chci o něm zjistit víc.“
„Kdo je jeho otec?“
„To nikdo neví. Říká se, že Potter… ale je ve Zmijozelu.“
„A to je důležité, Draco?“ zeptal se Ragnar. „Ty jsi taky ze Zmijozelu, mám dojem, ne?“
„Může to být důležité,“ mávl netrpělivě rukou Grindelwald. „Nechci tě nudit, Ragnare, záležitostmi Británie. Jestli jsi už unavený, můžeš už jít.“
Ragnar Thorson přikývl. „Děkuji, Gellerte. Uvidíme se ještě ráno? Pokud zde hodláš zůstat, Sunhild ti připravila ložnici v přízemí, hned vpravo od jídelny. Zavolej Káriho, pomůže ti.“
„Nevím ještě. Děkuji však za nabídku. Ohledně setkání evropských ministrů tě bude kontaktovat Baltazar Byrtus.“
Když odešel, Grindelwald se obrátil k Dracovi a jeho pohled ztvrdl. „Má ten chlapec něco společného s tím proroctvím? Jak se jmenuje?“
Dracovi vyschlo v krku a podíval se na svou ruku s podivně tvarovaným prstenem, který mu předal otec. O tomhle mluvit nechtěl. Byl nebezpečně blízko tajemstvím Strážců, a nebyl si zdaleka jist, co všechno prsten bude považovat za jejich zradu. Jenže teď už couvnout nemohl. Jak se vůbec dostali tak daleko?
„Joshua Granger. Nevím, jestli s tím má něco společného. Nemám žádné důvody si to myslet.“
„A přesto si to myslíš. Proč?“
„Nemyslím. Jen ověřuji, Gellerte. Až budu vědět víc, určitě ti to řeknu.“
„Co si přesně ověřuješ?“
„Jak byl počat,“ odpověděl pomalu Draco.
„A to má zjistit tvůj syn?“ V Grindelwaldově hlase byla za posměchem pečlivě skryta výhružka.
„Ne. To zjišťuji já. Jakékoli závěry jsou předčasné, Gellerte.“
Grindelwald jej chvíli upřeně pozoroval. Pak konečně přikývl. „Dobře. Chci od tebe zprávu nejdéle za měsíc. Kdo bude příštím britským ministrem?“
Draco si oddechl. „Jsou navrženi tři kandidáti –“
„Na to jsem se neptal.“
Draco měl sucho v krku. Napil se – doufal, že zcela nenuceně – ze skleničky s místní pálenkou, než odpověděl. „S největší pravděpodobností to bude Cormac McLaggen.“
„Znám jméno McLaggen. Tradiční rodina. Za války byla nestranná. Je to tvůj člověk?“
„Ne, Cormac McLaggen není můj člověk. Nebylo možné prosadit kohokoli, kdo by byť jen potencionálně mohl být spojován se mnou. Podařilo se mi sice dosáhnout toho, že se mezi kandidáty dostal i tchán mého člověka, ale… tobě nemusím vysvětlovat, co znamená být u nás ze Zmijozelu. Artan Blishwick je z naší koleje, z tradiční čistokrevné rodiny, a pochybuji proto, že ho zvolí, přestože nebyl nikdy z ničeho obviněn. Ministerstvo je vybaveno odhalujícími kouzly, která jim poskytli skřeti – poučili se po zkušenosti s Temným pánem. Jediný způsob je přesvědčit je. Navržen je totiž přímo Potter. Tomu se mi podle všeho podaří zabránit. Rozhodně na tom intenzivně pracujeme. McLaggen je nejlepší ze všech špatných voleb,“ usmál se nervózně. V porovnání s Ragnarem volba McLaggena nevypadala ani trochu jako úspěch. „Možná to není dost… ale i tohle –“
„Nemusíš mi to vysvětlovat,“ přikývl stroze Gellert. „Chápu specifika tvé země. Neočekávám od tebe nyní převzetí moci, Draco, i když by to bylo milé překvapení,“ usmál se konečně. „Očekávám však, že se ti podaří udržet Británii neutrální. Na získání tvé země bude dost času, až upevním svou základnu v Evropě. Vše má svůj čas, Draco. Co mudlovská vláda? Británie nevyhlásila výjimečný stav.“
„Mám spojence mezi mudly. Ale nepodařilo se mi získat žádného člena vlády pod Impérius. Tedy… podařilo, ale…“
„Přišli na to,“ přikývl Grindelwald.
„Hlídají je. Oni to zažili a –“
„Chápu, že ti to trvá déle. A vím, že neselžeš. Ty to zvládneš, Draco,“ díval se na něj Grindelwald upřeně.
„Udělám pro to všechno, Gellerte. S těmi mudly… pořád nechápu, proč s námi spolupracují. Podařilo se ti získat tolik členů mudlovských vlád…“
„Protože ve skutečnosti nechci nic jiného, než chtěli oni sami v době, kdy o mně neměli ani tušení. Dalo to méně práce, než bys čekal. Naše zájmy totiž nejsou v rozporu.“
„Chceš obnovit vládu kouzelníků. To přece není v jejich zájmu.“
„Jen na první pohled. Nevím, do jaké míry se orientuješ v mudlovské politice, ale pokud chceš uspět, měl bys začít, Draco. Pokud budeš vycházet z toho, že to, co se děje nyní, je v jejich zájmu, měl bys pravdu. Pak by bylo nesmyslné spojit se s někým, kdo – byť v jejich zájmu a pro jejich ochranu – jim chce vládnout. Jenže kdo jim nyní vládne? Nejsi snad tak naivní, aby sis myslel, že si vládnou sami tím, že si ze svého středu vybírají ty nejlepší z nejlepších,“ ušklíbl se Grindelwald.
„A kdo tedy? Myslím tedy… kromě tvých lidí…“
„Vím, co myslíš. My chceme nahradit lidi, kteří jsou také pod Impériem – nikoli pod Impériem magickým, ale peněz a manipulace. Jejich elity jsou skryté. Jejich vládci jsou jen pomocníci, kteří slouží, a mnohdy ani nevědí, čemu. Jsou jen nástrojem lidí, kteří si myslí, že mají nárok rozhodovat, co a jak se na této zemi stane. Myslíš, že jim jde o prospěch mudlů? Myslíš, že to, co chci já, je pro ně horší? Víš, co všechno dělají? Manipulují genetické informace, píchají vakcíny, které obsahují toxické elementy, jako je hliník nebo jiné jedy, dětem, prodávají potraviny dochucované látkou, která byla vyvinutá k vojenským účelům, rozprašují kdovíco z letadel… Věděl jsi to všechno? Podle mne to jsou ďábelští lidé, lidé, kterým nezáleží na lidském životě. Oni nejsou dobří vládci. Jim nezáleží vůbec na lidech a na jejich blahu a jejich životech. Myslíš, že jsem první, kdo přišel s plánem omezovat populaci?“ Grindelwald vstal a začal přecházet po místnosti. „Ne. Ve skutečnosti jejich plány jsou ještě horší.  A k tomu smrtelné ohrožení Evropy – nechci se opakovat, Draco, o tom jsem už mluvil tolikrát. Není málo těch příčetných, kteří si tohle všechno uvědomují, a v nás vidí naději. A my jejich nadějí skutečně jsme – i když trochu jinak, než si myslí. A přestože řada z mudlů by moje plány bez přemýšlení bezesporu nazvala zlými – protože ve své bezbřehé naivitě netuší, co je skutečné zlo! Protože nic z toho, co dělám, není samoúčelné, Draco.“
Grindelwald se zastavil a upřeně Draca pozoroval. „Tohle všechno musíš znát, Draco. Musíš být o tom přesvědčen. Jak jinak chceš přesvědčit druhé?“
Draco neodpovídal a Gellert pokračoval: „Ale znovu opakuji – toleruji, že Británie není zatím moje. Bylo by zbytečně riskantní lámat to příliš násilně. Pokračuj v infiltraci, ale nesnaž se moc zatím převzít otevřeně. Selhal bys. A já nechci, abys selhal, Draco. A když budeš potřebovat pomoci, řekni. Pošlu ti někoho. Nebo přijdu sám.“
„Nepotřebuji nikoho jiného. Ale pokud bude nutné někoho přesvědčit… V tom se ti nedokážu vyrovnat.“
Gellert se na něj upřeně díval. „Stále se podceňuješ, Draco. A bereš se moc vážně. Bereš život moc vážně. Ale život je hra a osud přeje těm, kdo jsou ochotní hrát. Věříš v předurčení, Draco? Já ano, a věřím tomu, že jsem byl předurčen, abych změnil svět. Už jednou jsem se o to pokusil, a byl jsem poražen. A tehdy jsem téměř propadal beznaději, říkal jsem si, že jsem se spletl. Téměř jsem si začínal myslet, že jsem neuspěl – ale byl to jen odklad. Vrátil jsem se, Draco, a daří se mi. Vše jde mnohem rychleji než tehdy. Daří se mi uskutečňovat vše podle plánu. To není náhoda. Svět se mění. Musel jsi to přece cítit přece mnohem dříve, než jsme se poznali, Draco! Já jsem jen nástrojem. Nejsem toho příčinou. Jen prostředkem. A ty jsi také prostředkem. Osud tě postavil do mých řad, k mým nejbližším. To všechno má nějaký důvod. I Juditina zrada měla nějaký důvod – jen díky ní jsem se dokázal oprostit od člověka, který mi nemohl být rovnocenným partnerem.“
„Co je teď s Juditou? Byla ve Viana do Castelo?“
„Byla. A unikla. Můj člověk ji dostal, ale pak… to není důležité, Draco. Dostanu ji později, o tom nepochybuj,“ v Gellertových očích se blýsklo.
„Nepochybuji,“ přikývl Draco.
„V tobě je víc, než si myslíš, Draco,“ pokračoval Grindelwald. „Nesrovnávej se s ostatními. Žij každým dnem, protože každý den ti dává příležitost k tomu, abys byl tím, kým být máš. A abys byl šťastný, protože šťastnými můžeme být jen tedy, když se nebojíme být tím, kým jsme, když máme odvahu naplnit náš osud, naplnit každý den životem, tedy skutečným životem. Kdysi jsem se tě ptal, jestli jsi šťastný. Nebyl jsi, a jsem si jistý, že teď už to víš. Řekni, jsi teď šťastnější, Draco?“
Draco neodpovídal, jen opět pomalu přikývl. A Grindelwald se posadil do křesla vedle Draca, tak blízko, že se jejich kolena téměř dotýkala. „Ptal ses mě před časem, co znamená tento symbol,“ sundal si svůj přívěšek a podal mu jej do ruky. „Víš to už?“
Draco zavrtěl hlavou. Opět pocítil zahanbení, že si to za celou dobu nezjistil. Ve skutečnosti na to pozapomněl, neměl pocit, že by to bylo důležité. „Vím jen, že to byl tvůj symbol tehdy, ale proč, to nevím.“
„Ale pohádku o bratřích Peverellech znáš,“ díval se na něj pátravě Grindelwald.
„Samozřejmě. Bajky barda Beedleyho zná přece každé dítě. Alespoň v Británii ano.“
„Řekni, Potter získal neviditelný plášť od Brumbála?“
Draco se na něj nechápavě díval. „Jaký neviditelný plášť? A jak to –
„Potter si u mě něco zapomněl. Víš o tom, že měl neviditelný plášť?“
Draco si vybavil několik příhod z dětství, které mu najednou byly mnohem jasnější. Včetně jeho nenadálého objevení se v průběhu bitvy o Bradavice. „Nevěděl jsem to. Ale… mělo mi to dojít. To, co dělal, nemohlo být jen zastíracím kouzlem. Chceš říct, že Potter měl ten neviditelný plášť, o kterém psal Beedley? Že to není jen pohádka?“
„Máš snad pocit, že jsem blázen, který se celý život honí za pohádkou, Draco?“ řekl jemně – a nebezpečně – Grindelwald.
„Ten symbol,“ Draco v ruce otáčel Gellertův přívěšek, „to s tím souvisí? Hůlka,“ dotkl se rovné čáry uprostřed obrazce, „kámen,“ obkroužil kolečko v trojúhelníku –
„– a plášť,“ uchopil Grindelwald jeho ruku a obkreslil jeho prstem trojúhelník. „Mohl jej mít od Brumbála?“
„Proč od něj?“
„Protože jsme po nich pátrali spolu, Draco,“ vysvětloval Grindelwald trpělivě. „Albus byl můj spojenec. Předtím, než zradil. Při jeho schopnostech nemůžu vyloučit, že je nezískal. Měl na to dost času.“
„Ta Brumbálova hůlka…“ začalo docházet Dracovi.
Gellert nedal najevo souhlas ani nesouhlas, jen se upřeně na Draca díval. „Chci, abys zjistil, zda s tím měl něco společného Brumbál.“
„To nebude jednoduché,“ odpověděl potichu Draco. „Brumbál je mrtvý, téměř všichni, kdo by o tom mohli něco vědět, jsou také mrtví.“
„Kromě Pottera.“
„Kromě Pottera,“ zopakoval potichu Draco. „To bude teď ještě těžší.“
„O tom nepochybuji,“ nespouštěl z něj pohled Gellert. „Neříkal jsi, že posíláš svého syna do Bradavic?“
„Chceš, aby Scorpius…“ díval se na něj nevěřícně Draco.
„Měl oči i uši otevřené. Byl to přece tvůj nápad, Draco. Proto ho tam posíláš, ne?“
Draco přikývl. „Myslíš, že měl i ten kámen?“
„Nevím. Spíše se kloním k názoru, že ne. Kdyby Brumbál držel všechny Relikvie… Vypadalo by to jinak.“
„Pokud by je použil,“ odpověděl Draco zamyšleně. „Pokud Brumbál po kameni pátral, mohl jej získat. Brumbál byl velký člověk. Na první pohled vypadal… až směšně… ale… Chci tedy říct, že byl samozřejmě nepřítel, ale velký nepřítel, myslím, že dokonce i Pán zla jej bral vážně, že v jeho nenávisti byl nejen strach, ale i trocha úcty,“ dokončil váhavě Draco.
„Úcty? Považuješ Brumbála za velkého muže, Draco?“ zeptal se Gellert posměšně. „Nevidím velkého muže, protože pak by neklesl k slabosti on, který měl předpoklady k tomu stát se silným. Ne, vidím jen herce svého vlastního ideálu. Nenávidím Brumbála, Draco, nenech se mýlit tím, že i já si jeho schopnosti sehrát svůj vlastní part až do konce, jen aby nemusel uznat, že se mýlil, cením. Ale to se nevylučuje, naopak, skutečnou nenávist můžeme chovat jen k tomu, koho si vážíme. Ale možná máš pravdu – možná se Brumbál bál dary Smrti použít. Vlastně to k němu docela sedí,“ pousmál se zamyšleně. „Pak by ale vůbec nebylo vyloučené, že by měl všechny tři. A plášť dal Potterovi proto, aby zabránil sám sobě v pokušení…“ přemítal Grindelwald nahlas. „Tohle je teď tvoje priorita, Draco. A ten chlapec, ten Granger také, samozřejmě.“
„Udělám, co budu moci, Gellerte.“
Grindelwald se usmál a se samozřejmostí, kterou u nikoho jiného neviděl, přikývl. „Vím, že uděláš.“ Jeho výraz se náhle změnil. Prohlížel si Draca upřeně, jeho pohled se stal dychtivým až dravčím, a zároveň hravým a posměšným, a Draco ucítil podivný pocit slabosti. „Těšil ses, Draco?“ zašeptal.
„Zůstáváš tu na noc? Mám zavolat Káriho, aby…“ Draco se snažil, aby jeho hlas zněl tak sebejistě, jak chtěl působit. Marně.
„Ne. Budu se vracet domů. Potom.“ Dotkl se jeho kolene a pomalu se sunul výš. „Zůstaneme tady, Draco,“ oznámil mu.
„Ale… tohle je jídelna a… je tu Ragnar se svojí… a je tu moje manželka,“ snažil se namítat Draco a cítil, jak mu vysychá hrdlo. Tohle všechno bylo absolutně nevhodné. Tohle se nedělo. Měl by to utnout. Věděl však, že neutne. Cítil sílu tohoto fascinujícího muže. Byla to síla jeho magie, která byla téměř hmatatelná, byla to síla jeho vůle, které nedokázal odporovat, síla jeho touhy, která mu nedovolovala chtít cokoli jiného, než chtěl on.
„To je na tom právě to zajímavé, nemyslíš?“ řekl téměř mazlivě Grindelwald. „Co všechno jsi ochotný udělat, Draco? Co všechno jsi ochotný přijmout?“ nespouštěl z něj oči.
„Co chceš, abych udělal. Co chceš, abych přijal,“ řekl pomalu, ale bez váhání Draco. A nebyly to otázky.

Někdy kolem druhé ráno, když venku nejasné šero vystřídalo už téměř denní světlo, se vracel ke své manželce. Šel od Gellerta přímo k Astorii. To bylo zvláštní. Špatné. Vzrušující. Nikdy se necítil tak nejistý. Tak rozpolcený. A nikdy necítil, že žije intenzivněji. Přes to všechno, co se dělo, přes všechno, co jej znejišťovalo… neměl by se tak cítit. Bylo něco zvráceného na tom, dovolit si tak cítit. To co dělali, bylo zvrácené, tedy zvrácenější než kdykoli předtím. Měl by se cítit ponížený. Necítil. Když byl s Gellertem, tak sebevědomým, nepochybujícím, tak si jistým svou silou, svou pravdou, svou vizí nového řádu světa… vášnivým a přitažlivým ve všech významech toho slova… Když se mohl tomu fascinujícímu muži odevzdat, aby ve skutečnosti dostal více, než dal… byl šťastný.

Možná to všechno skončí špatně. Možná to skončí dobře, ale on sám skončí špatně. Záleželo však na tom, pokud konečně našel odvahu být sám sebou a žít?

 Poznámka:

Vzhledem k tomu, co se stalo po napsání této kapitoly, považuji za nutné pro jistotu zdůraznit, že konspirace, které Gellert zmiňuje, jsou jen jeho slova, nikoli nutně skutečnost ani tohoto alternativního světa. Nemusí jim ostatně věřit dokonce ani Gellert sám.

Další kapitola

77 Celkem zhlédnutí, 4 Dnešní zhlédnutí

Publikováno v povídce: Bless the ChildFanfikceKniha čtvrtá - Bílý jezdec

Buď první v napsání komentáře...

Napsat komentář