Kapitola dvanáctá – Opožděné zadostiučinění

Čtyři stříbrně zářící těla se řítila tmou a lesním podrostem. Jedno z nich bylo raněné a zanechávalo za sebou na jehličí stopy stříbřitě modré krve. Prchali rychle, jejich pronásledovatelé však do jejich rychlosti a vytrvalosti neměli daleko. Neúnavně se jim řítili v patách. A bylo jich hodně. Nejvyšší jednorožec stále vysílal zoufalé volání…

*

Angela se přemístila tak spěšně, že skoro skončila na větvi jednoho ze stromů. Na zemi klopýtla a rozhlédla se. Soustředila se a zaměřila směr. Pak se přemístila znovu a objevila se přímo mezi kořistí a pronásledovateli. Byla na to připravená a v mžiku utvořila  nejprve před sebou, a když se jednorožci zastavili, tak i kolem nich, protivampirský štít.

Upíři se před modrou stěnou prudce zastavili a většina z nich zařvala tak vztekle, že Angele doslova vstávaly vlasy hrůzou na hlavě.

Skoro jsi přišla pozdě, vyčetl jí mírně Monarchaz.

Omlouvám se, ale jsem tady včas ne? reagovala Angela nevrleji než měla původně v úmyslu. To je tvoje rodina? poukázala na klisnu a dvě hříbata.

Ano.

Upíři vytvořili kolem jejího štítu sevřený kruh a zdálo se, že jich ještě přibylo. Do popředí před Angelu náhle jeden z nich vystoupil a ona překvapeně zalapala po dechu. Zrovna tohohle přece určitě dostala!

Upírovy rysy se vyhladily a v modravé záři poznala pohlednou tvář onoho tmavovlasého upíra ze zahrady na Grimmauldově náměstí.

„Zase ty,“ ucedil upír ledově. „Neměla jsi sem chodit. Tentokrát už nám neunikneš.“

„Byla to povinnost,“ odsekla Angela. Cítila, jak se jí zmocňuje třas, i když se tomu bránila.

Upír na ni chvíli beze slova civěl a pak k sobě pokynem ruky přizval dva další, kterým rovněž zmizel z tváře výraz lovící šelmy. Jeden z nich vypadal mladší než mluvčí, ale jinak se mu velice podobal. Druhý byl o něco starší špinavý blondýn.

Angela také postřehla, že za prvním kruhem se začal uzavírat druhý. Tentokrát jich bylo příliš. Buď tady zemře nebo bude muset obětovat Monarchaze i jeho rodinku.

Hříbata se neklidně tiskla ke své matce, ale jejich otec nadmíru klidným pohledem sledoval srocující se upíry.

„Vidím ti na očích, že už znáš své možnosti,“ prohlásil upír chladně a na rtech se mu objevil krutý úsměšek.

„Jestli tady mám zemřít, tak se nebojte, že vás co nejvíc nevezmu sebou,“ ohrnula ret Angela.

„Ale proč bys to měla dělat? Proč neutečeš a nenecháš nám tu ty jednorožce? Zachraň si svůj mladý krček,“ usykával škodolibě upír.

„Proč máte tak silné nutkání je zabít?“ otázala se ne bez zvědavosti.

Kruh kolem jejího štítu neklidně zavrčel.

„To je naše věc,“ odsekl upír.

„Stejně jako je můj problém, jestli tu zůstanu nebo ne,“ odtušila Angela a přitom horečně přemýšlela, jak z toho ven.

„Nijak,“ ozval se blondýn po upírově pravici, jako by jí četl myšlenky. „Pokud je nám tu nechceš nechat, nedostaneš se odtud.“

Angela se zaškaredila a vztekle zmobilizovala veškerou svou nitrobranu.

„Výborně, tohle ti jde dobře,“ pochválil ji zase mladý mluvčí ironicky. „My jsme ale lepší, takže raději nechtěj, abychom se ti dostávali do mysli násilím.“

„Co kdybyste se alespoň představili, když už se tu se mnou tak suverénně vybavujete?“ vyštěkla Angela, aby alespoň na chvíli odvedla jejich pozornost k něčemu jinému než čtení jejích myšlenek.

„To bychom klidně mohli, když už jsi o to projevila zájem,“ usoudil tmavovlasý upír a založil si štíhlé ruce. „Já jsem Lynx,“ představil se povzneseně, pak kývl hlavou na svou mladší napodobeninu. „To je můj mladší bratr Lupus a…“

„A já Serpens,“ přerušil jej blondýn chladně.

„Ale to jsou přece latinská pojmenování různých zvířat!“ vyhrkla Angela, aniž nad tím přemýšlela. „To ještě pořád držíte tak starou tradici?“

Upíři se po sobě podívali.

„Ano, to jsou,“ promluvil poprvé Lupus.

„Vypadá to, že v té své hezounké naivní hlavince máš i nějaké znalosti,“ dodal Lynx přemýšlivě.

Serpens na ně oba něco zasykl v řeči, které nerozuměla.

„Nevím, jestli to mám brát jako poklonu, ale budiž,“ pokrčila rameny. „Já jsem Angela Rosierová, abyste mě konečně přestali oslovovat dcero Elessandry.“

Upírům se ve tváři nepohnul jediný sval. Zezadu k ní přistoupil Monarchaz.

Co budeme dělat? zeptal se jí v duchu.

Upřímně? Nemám tušení, odvětila sklesle Angela.

Jeho volání o pomoc ji probudilo uprostřed noci. Byla unavená a pomalu už zoufalá, že nevidí východisko z téhle situace. Přejela pohledem všechny tři upíry, kteří ji upřeně pozorovali, až ji to začínalo deprimovat. Pak obhlédla vrčící tváře zkřivené v chtivosti po krvi kolem dokola a znovu se zaměřila na upíry před sebou.

„Tak k čemu jsi došla, Angelo Rosierová?“ otázal se Lynx a ošklivě se ušklíbal.

„Abych to shrnula, buď se odtud přemístím a nechám vám tady jednorožce napospas, což je jednání proti mému svědomí nebo tu zůstanu, dokud nevyjde slunce, vy nezmizíte v lese a já zachráním sebe i je, i když jen na chvíli,“ ukončila Angela své úvahy.

„Ale to se pleteš, děvenko,“ ucedil Serpens a dal krátký pokyn.

Jeden upír z prvního kruhu se bez přemýšlení vrhl proti štítu. Jakmile do něj jeho tělo narazilo a začalo to hnusně syčet, Angela sebou škubla. Pak do něj narazili další dva a ona jen ztěžka lapala po dechu.

„Moc dobře víme, že z tebe štít vysává energii. Takže do rána rozhodně nevydržíš, když budeme chtít,“ zakončil Serpens ukázku.

Angela se zdrceně posadila. Měl pravdu. Dřív či později jí dojdou síly a jediná ochrana, kterou byla schopna nějakou dobu udržovat, zmizí. Pak už jí nepomůže ani stříbrný drak na krku.

Takže se musím buď hned přemístit nebo později zemřít. Jinou volbu nemám, pomyslela si schlíple.

„Ale ano,“ ozval se náhle Lupus, který jí četl myšlenky. „Ještě jedna možnost tu přece je.“

Angela k nim zvedla udiveně hlavu: „Cože?“

Lynx si nejspíš také na něco vzpomněl: „Máš pravdu, bratříčku…“

Serpens se však netvářil zrovna vstřícně: „To je hodně špatný nápad,“ ucedil.

„Moc dobře všichni víme, co říkal Vznešený,“ odsekl Lynx. „Že by to pro nás byla mnohem výhodnější varianta.“

Serpens se dál mračil, ale neřekl nic.

„Tím, že je následnice Elessandry, to pro ni sice bude horší, ale co by neudělala pro své milované jednorožce,“ konstatoval Lupus.

„A pro své přátele rovněž,“ dodal Lynx nebezpečným tónem.

Angela vstala: „O čem to tady celou dobu mluvíte?“ zeptala se naježeně.

Lupus s Lynxem pohlédli na Serpense. Ten po chvíli přikývl.

„Máme pro tebe ještě jednu volbu, Angelo Rosierová. Vyslechni si ji, a až pak vybírej,“ prohlásil Lynx.

***

 

Polovina srpna už byla v nedohlednu. Od bouřky, která zuřila na začátku měsíce, ještě ani nekáplo a prázdniny znovu ovládla horka a dusna.

Harry od Remuse věděl, že ten večer má být porada Řádu spolu se zástupci Ministerstva a ne, že by se na ni zrovna těšil.

Bylo již pozdě odpoledne, seděl s Ronem a Hermionou v salonu, kde panoval alespoň trochu chládek a probírali všechno možné, když se mezi dveřmi objevil nevrlý Krátura.

„Potter má přijít do kuchyně. Lady si s ním přeje mluvit,“ zahuhlal a zase zmizel.

Harry se udiveně zvedl. Angela? Teď a v kuchyni?

Poslední dobou se v sídle rodu Blacků skoro neukázala. Přitom mu tolik chyběla. Alespoň že tu měl Rona a Hermionu, kteří byli výtečnými společníky, když se zrovna někam o samotě nezašívali. Hermiona s Ronem se tvářili stejně nechápavě.

Angela už na něj netrpělivě čekala. Tedy přesněji řečeno její hlava.

„Ahoj, Harry,“ pozdravila jej z krbu, kde plápolaly zelené plameny.

„Ahoj. Co je?“ Harry si přiklekl k ní, aby se nemusela dívat tolik nahoru.

„No… Ještě pořád mi chceš pomoct?“

Harry stáhl obočí: „Záleží na tom s čím…“ začal, ale pak postřehl její zvláštní výraz. „Jestli to má souvislost s tím, kým myslím…“

„Ano, má,“ přitakala. „Našla jsem jeho brloh. Žije tam sám, ale nechci se do toho pouštět bez podpory. Sice je to zbabělec, ale pořád taky vycvičený Smrtijed. Potřebovala bych, abys mi kryl záda.“

„S radostí!“ vyhrkl Harry. „Víš, že udělám cokoliv, jen aby ten hajzl dostal, co si zaslouží.“

„Fajn. Počkej deset minut a přijď krbem, musím shodit ochranná zaklínadla. Golden Street třicet tři. A vezmi raději s sebou ten svůj plášť.“

„Rozhodně,“ přikývl.

„Tak zatím!“ Angelina hlava zmizela.

Harry nejprve vyběhl po schodech nahoru pro plášť a pak se ještě vrátil do salonu.

„Tak co se děje, Harry?“ zeptala se Hermiona.

„Jdu s Angelou pomstít svého kmotra,“ osvětlil jim situaci stručně.

„Cože?“ vyskočil Ron z křesla.

„Našla Pettigrewa. Jdeme si pro něj,“ usmál se až docela děsivě Harry.

„Ale to je nebezpečné! Nemáme jít raději s tebou?“ ozvala se Hermiona. „Co když se ti něco stane?“

„Ne, tohle musíme vyřídit my dva. Siriusovi to dlužím. Neboj se, Hermiono. Přece mě oba znáte, ne?“

„No, právě,“ povzdychla si jeho kamarádka nešťastně.

„Tak já jdu. Řekněte to Remusovi, až se vrátí od Klofana. Nebudu pryč déle než… nejspíš pár hodin,“ Harry zamířil ke dveřím.

„Pár hodin?“ vyjekl Ron. „A jak máme tvoji nepřítomnost vysvětlit na poradě?“

„Vy už si něco vymyslíte,“ zazubil se Harry.

„Dávejte na sebe pozor!“ vyhrkla Hermiona.

„Jasně!“ ozvalo se celkem zvesela v odpověď už z chodby.

Hermiona se otočila na Rona: „Už přemýšlej, jak tohle Lupinovi řekneme, aniž by po nás začal vrčet…“

*

Cesta Letaxem nebyla zrovna příjemná. S kašláním vyklopýtal z krbu do rozlehlého obývacího pokoje laděného do černobílé barvy. Angela na něj čekala v křesle s nohama přehozenýma přes sebe, v černých kalhotách a tričku.

„Vítejte v domě Rosierových, pane Pottere!“ uvítala jej ironicky.

Harry se zvědavě rozhlédl: „Tvoje matka…“

„Zase není doma,“ skočila mu do řeči. „Takže… bude chvíli trvat, než se dostaneme přes zabezpečení, které tam má. Budeme pryč asi dvě hodiny, když to vezmu optimisticky.“

„To nevadí,“ mávl Harry rukou.

„Komu jsi řekl, že jdeš pryč?“

„Hermioně a Ronovi. Ti to pak řeknou Remusovi.“

„Dobře. Tak pojď, musíme ven, abychom se mohli… Tys ještě nebyl na zkouškách z přemisťování, že?“ obrátila se na něj už v hale.

„Ne, ale ty přece taky ne,“ ušklíbl se Harry.

„Moc dobře víš, že u mě na věkových omezeních moc nesejde,“ oplatila mu Angela stejně. „Vezmu tě sebou do závěsu.“

Vyšli z domu na zahradu.

„Jsi si jistá, že tam teď bude?“ zeptal se Harry, zatímco jej vedla do rohu pozemku.

„Ano. Byla jsem to tam obhlídnout před půl hodinou.“

„Jak jsi ho vůbec našla?“

„To raději nechtěj vědět,“ odvětila Angela tiše.

Harry ji zachytil za loket a přiměl ji, aby se mu podívala do očí.

„Stalo se něco, Angie?“ zeptal se zamyšleně. V jejích očích viděl něco, co tam předtím nebylo, ale nedokázal to popsat.

„Ne, co by se mělo dít?“ odpověděla klidně, ale Harry ji už přece jen nějakou dobu znal, a poznal, že lže. Prozatím to však nechal plavat.

„Tedy kromě toho, že jsem nedobrovolně zasnoubená,“ dodala Angela s úšklebkem, když se znovu pohnuli a úkosem se po Harrym podívala. Ten však mlčel.

Po několika krocích to nevydržela a vyhrkla: „Copak tobě to nevadí?!“

„Samozřejmě že mi to vadí,“ obrátil se na ni Harry, který moc dobře věděl, na co se ho ptá. „Ale věřím ti, že ses s ním zasnoubit nechtěla. Na mých citech k tobě se nic nezměnilo,“ dokončil tiše.

Angela uhnula pohledem.

„Sem už to stačí,“ prohlásila rozhodně. „Chyť se mě za ruku.“

To udělal Harry rád.

„A teď už se jen pevně drž.“

*

Angela přeskočila potůček, který jim křížil cestu a Harry ji následoval. Vyšplhali na krátký svah a rozevřel se jim výhled na malý oplocený nenápadný domek. Ocitli se celkem daleko na klidném venkově. Domek s černou střechou byl poněkud stranou od ostatních.

Museli se sem dostat nenápadně, takže se Angela přemístila o kus dál. Než sem došli, slunce už zapadlo a v jednom z oken domku se svítilo.

„Určitě tam je sám?“ ozval se Harry.

Angela pokrčila rameny: „To nemůžu zaručit. Musíme to risknout. Takže nejdřív ta ochranná pásma. Musíme skrz ně projít tak, aby si toho nevšiml.“

Harry přikývl. Nenápadné prolamování štítů, to nebude nic složitého… Snad.

*

Angela přiklusala k dohodnutému místu u zadních dveří a Harry ji přikryl pláštěm. Na okolí rychle padalo šero.

„Tak to bychom měli,“ zašeptal Harry.

„Jo. Cestou jsem nahlédla dovnitř. Vypadá to, že je sám. Dům je chráněný proti přemisťování, to jsi určitě taky poznal.“

„Takže nám může utéct jedině, když se promění v krysu,“ konstatoval Harry tiše.

Angela přikývla: „Proto mám tohle.“

Jemně cukla hůlkou a v ruce se jí s cinknutím objevila malá klícka.

„Jen ho do ní musíme dostat,“ ušklíbla se nevesele.

„Tak jdeme,“ usykl Harry, který nad nimi stále přidržoval plášť.

Angele poklesla ruka s klecí a nesmírně tiše odemkla hůlkou zadní vchod. Usmála se. Použil na ně přesně to kouzlo, které čekala. Neviděni vklouzli do domu.

*

Červíček labužnicky nasával vůni, která se linula od prastaré pece a v duchu děkoval za kouzla. Bez nich by nejspíš připálil i vodu. Hůlku měl před sebou na stole.

Pomalu si natáhl na svou pravou ruku rukavici, vstal ze židle a zamířil do spíže. Při jejím otvírání přeslechl tiché cvaknutí kuchyňských dveří.

Přejížděl pohledem po zaprášených lahvích a nakonec se rozhodl pro osvědčenou ohnivou whisky. Přibouchl dvířka spíže a otevřel kredenc. Vytáhl jednu z mnoha otřískaných skleniček a zamířil zpět ke stolu.

Pohled mu padl na jeho povrch a nezaregistroval hůlku. Šokovaně zůstal stát na místě. V tu chvíli se v temném koutě kuchyně, zničehonic objevily dvě postavy a Červíček poznal, že je zle. Jedna z nich měla v rukou i jeho hůlku…

*

„Dal nám pěkně zabrat, parchant,“ ucedil Harry a odplivl si na zaneřáděnou podlahu.

Kuchyň vypadala jako po výbuchu atomovky.

„Má jediné štěstí, že ho potřebujeme živého,“ prohlásila Angela, která držela v ruce klícku s neuvěřitelně hlasitě pištící krysou. „Jinak by hezky dlouho umíral,“ dodala nebezpečným tónem, až krysa na chvíli ztichla.

*

V podzemní místnosti na poradě Fénixova řádu panoval příjemný chládek.

Křesla u zdi obrácená ke třem podélným stolům patřila bratrům Brumbálovým. U stolů pak posedávali skoro všichni členové Řádu a vzrušeně mezi sebou hovořili. Ron, Hermiona a Neville, jako noví členové seděli na opačné straně než bratři Brumbálové, na kraji stolu.

Hermiona už si začínala dělat starosti. Harry ani Angela se stále nevrátili. Brumbála informovali, že Harry přijde později a kupodivu se moc nevyptával, i když se mu zjevně nelíbilo, že Harry odešel bez dovolení z domu. Jediný další, kdo chyběl, byl Snape.

Pro ten večer byl do místnosti dokonce přidán ještě jeden menší stůl, u něhož seděli nejdůležitější představitelé Ministerstva kouzel včetně Rufuse Brouska. Dnes se definitivně rozhodlo o podmínkách, za kterých bude Řád a Ministerstvo spolupracovat. Ministr se zrovna o něčem důležitě rozkládal s Albusem a Aberfortem Brumbálovými, když se zcela nečekaně rozlétly dveře dokořán .

Do místnosti spěšně nakráčela Angela s rozcuchanými vlasy, v jedné ruce pevně svírajíc hůlku a v druhé malou klec. V závěsu za ní kráčel Harry se šrámem na tváři. Jak postupovali k hlavním křeslům, hovor postupně utichal, až zanikl docela.

Angela vyčarovala před stolem lidí z ministerstva vysoký podstavec a švihla s klecí na něj. Uvnitř se něco s neuvěřitelně protivným pískotem svíjelo. Harry se postavil vedle se znechuceným výrazem a hůlkou v pohotovosti.

Všichni na ně nejprve udiveně zírali a až poté se zaměřili na klícku. Krysa uvnitř vypadala, jako by právě prodělávala epileptický záchvat.

Angela si shrnula neposlušné prameny vlasů z obličeje a ležérně si začala smetat z kalhot prach. Harry jen upřeně pozoroval klec. Albus Brumbál je přeletěl pohledem a šel se klidně posadit. Aberfort Brumbál oproti tomu zamířil k nim.

„Pane Pottere? Slečno Rosierová? Co má tohle znamenat?“ píchl prstem směrem ke kleci.

Angela pohodila hlavou: „Tohle je Peter Pettigrew, o němž jsou tady skoro všichni naivně přesvědčeni, že je mrtvý.“

„Jinak si dává říkat Červíček a je to vrah několika mudlů,“ doplňoval ji Harry.

„A přívrženec Pána zla,“ dokončila Angela.

S udiveným výrazem k nim přistoupil Rufus Brousek: „Ale to přece není možné!“ vyhrkl. V místnosti to začínalo vzrušeně hučet

„Uvěříte, až jej přimějete vzdát se své zvířecí podoby,“ odvětila Angela. „A ty sklapni!“ vyštěkla směrem ke kleci.

Krysa vykuleně ztichla.

„Všechno, z čeho kdy Ministerstvo obvinilo mého kmotra Siriuse Blacka a za co jej nespravedlivě uvěznilo v Azkabanu, je zodpovědná tahle odporná krysa,“ ucedil Harry.

„Jako nezvratný důkaz vám samozřejmě odevzdáváme přímo viníka. Už si chystejte Veritasérum,“ dodala Angela s pohledem upřeným na Ministra kouzel.

„Jak jste to dokázali, slečno?“ otázal se Aberfort tiše. „Přivést jej až sem?“

„Na to přece nesejde… Důležité je, že je tady.“

„Takže, pane ministře,“ pronesl klidně Brumbál. „Máte výtečnou příležitost očistit od viny nevinného člověka, tak přece jednejte.“

„A-ano, ovšem,“ mírně zčervenal Brousek. „Ihned jej odvedeme na Ministerstvo k výslechu.“

Pokynul jednomu kouzelníkovi z Ministerstva za sebou, ten vstal a se štítivým výrazem vzal klec do ruky.

„Soudní jednání bude doufám co nejdříve, pane,“ poznamenal chladně Harry.

„Jistě, jakmile to bude možné,“ pokýval hlavou ministr. „Samozřejmě si vás povoláme jako svědka, Pottere.“

„Bude mi potěšením,“ odvětil Harry.

„Dávejte na něj mimořádný pozor. Je nebezpečný,“ ucedila Angela s upřeným pohledem na buclatou krysu.

„Samozřejmě,“ odsekl kouzelník držící klec.

„Jsem ráda, že to chápete, takže jestli uteče, najdu si vás a osobně vám tu klec otluču o hlavu,“ vyprskla Angela, podrážděná jeho tónem.

Harry jí chlácholivě položil ruku na paži a kouzelník se s nabubřelým výrazem odvrátil. Zástupci Ministerstva s Brouskem v čele pak spěšně opustili jednací místnost Fénixova řádu. Klec v rukou jednoho z nich provázely skoro všechny pohledy.

Zanedlouho Brumbál propustil i všechny ostatní, i když členové Řádu odcházeli neradi, se spoustou nezodpovězených otázek v hlavě a nespokojeným brbláním, a zůstal se svým bratrem, Harrym, Angelou, Ronem, Hermionou a Remusem o samotě.

„Předpokládám, že jste jej vypátrala vy, Angelo,“ oslovil ji Brumbál potměšile a na chvíli měl ve tváři zase svůj starý úsměvný výraz.

„Ano,“ přikývla Angela pomalu. „A Harryho jsem pak požádala, aby mi pomohl.“

„Trval jsem na tom,“ opravil ji mírně Harry a ona se na něj pousmála.

„Tuším, že k soudu jako svědkové budete chtít skoro všichni,“ přelétl je ředitel Bradavic pohledem.

„My čtyři určitě,“ odvětil Lupin a otočil se na své bývalé studenty.

Hermiona s úsměvem přikývla, Harry se tvářil stejně zarputile jako předtím a Ron prohlásil: „Jasná páka!“

Angela poněkud sklopila hlavu.

„Co se však týče vás, Angelo,“ oslovil ji Brumbál. „Neměla byste k tomu soudu vůbec chodit.“

Oslovená se prudce narovnala.

„Ale já tam půjdu, pane profesore. Samozřejmě, že se nechci prozradit, ale rozhodně tam budu sedět, až toho hajzla odsoudí!“

Brumbál si povzdychl: „Jak jsem mohl doufat v něco jiného? Je to ale na vaše vlastní nebezpečí, Angelo.“

***

 

Angela vykoukla z toalety opatrně na chodbu. Čistý vzduch. Přešla tiše ke schodišti a seběhla z nich dolů do prázdné haly. Ještě jednou se rozhlédla a rychle se vydala ke dveřím. Musela spoléhat na to, že Harryho ještě stále zaměstnávají otázky Rona a Hermiony.

Už vztahovala ruku ke klice, když se za ní nečekaně ozvalo: „Zase utíkáš?“

Angela ztuhla, ale neotočila se.

„Čeho se pořád bojíš? Že ti budu něco vyčítat?“ pokračoval Harry tiše, opřený o rám dveří vedoucích do salonu.

Mlčela a stále se nehýbala od dveří. Harry tak neviděl její napjatý a unavený výraz.

„To ses rozhodla mě takhle mučit donekonečna?“ zvýšil Harry hlas.

Konečně se k němu otočila, ale stále nevěděla, co mu odpovědět.

„Pořád se tu objevuješ a zase mizíš, jak se ti zachce a neuvědomuješ si, co mi tím způsobuješ,“ vyčetl jí.

„Ale, Harry, já…“ nepřítomně si přehrábla rukou dlouhé vlasy. „Já ti nechci ubližovat.“

„Přesto přesně to děláš,“ odvětil.

Sklopila oči k podlaze. Vzdálil se ze svého stanoviště a přistoupil až těsně k ní.

„Takhle to dál nejde,“ zašeptal a jemně ji dlaní přinutil, aby k němu zvedla hlavu.

„Já vím,“ odvětila chraplavě.

„Tak proč nám nedáme ještě jednu šanci? Angelo, vždyť já se bez tebe cítím jak bez hlavy. Ukradla jsi mi srdce a pořád ho nechceš vrátit…“

Angele zvlhly oči: „Copak ty to chceš prožít znovu? Můžeme být sice spolu, ale k čemu to povede? Ke schovávání, k tajným schůzkám a přetvařování. A co když se prozradíme? O tom už jsme přece mluvili!“

„Ano, mluvili! Ale k čemu je nějaké mluvení a přemýšlení o věcech, které se vůbec nemusí stát!?“ rozohnil se Harry. „Nezajímá mě, co může být! Voldemortovi může klidně přeskočit a vypálí rovnou celý Londýn, když neví, kde se schovávám. Ale když budu s tebou, tak to zvládnu! Cokoliv, co si ten hadí parchant vymyslí…“

Angela se dívala do jeho smaragdových očí, na které by nikdy nedokázala zapomenout a v hlavě jí vyvstala věta, kterou jí nedávno řekla Daria.

„Může se stát tolik věcí, které vás oddělí navždy a pak budete trpce litovat toho, že jste nevyužili času, který jste měli.“

„Přece mě ještě miluješ, Angie, nebo ne?“ dodal Harry už o hodně tišeji a ruka na její tváři se mu chvěla.

„Ano, Harry. Pořád tě miluju,“ vydechla. „Je to k nevydržení, když nejsem s tebou…“

Harry vzal její obličej do dlaní: „Tak vidíš, hlupáčku,“ oslovil ji něžně. „Je načase, abychom se přestali chovat jako malé děti, ne?“

Angela se pousmála a vděčně se k Harrymu přivinula. Pevně si ji k sobě přitiskl. Teď už ji nemínil jen tak pustit. Už se oba jeden pro druhého natrápili až příliš.

Angela se od něj však po chvíli nekompromisně odtáhla: „Teď už ale musím domů, Harry, promiň. Nevím, kdy se vrátí matka a mohla by se po mě začít shánět,“ vytírala si přitom z koutků očí slzy.

„To je ale škoda…“

„Však já zase brzo přijdu. A ještě předtím se uvidíme u soudu.“

„Slibuješ?“

„Slibuju,“ přikývla Angela s úsměvem.

„Ale ještě předtím, než tě pustím…“ Harry se sklonil k jejím rtům a po době, která mu teď připadala jako věčnost, ji se vší svou láskou políbil. Láskyplně ho objala kolem krku a polibek mu neméně vroucně opětovala.

Ze dveří vyšla se zasněným úsměvem na rtech.

Harryho ze vznášejícího se obláčku srazil úsměvný hlas od schodů dolů do kuchyně: „Takže jste se dali zase dohromady?“

Harry se trhnutím otočil a zaregistroval Remusův úsměv.

„No, tak nějak… Ale o ničem nevíš, slib mi to!“ vyhrkl Harry.

„Jasně,“ Remus zvedl dva prsty. „Přísahám, že jsem jako hrob!“ prohlásil s rozzářenou tváří. „Kdy bude svatba?“

„Nedělej si z toho srandu, jo?“

„Ale já si ji nedělám. Myslím to smrtelně vážně!“

Harry se po něm ohnal, přičemž už mu cukaly koutky. Remus se rozesmál, ale pak zvážněl.

„Alespoň se přestaneš tvářit jako kakabus,“ poznamenal klidně. „Podle tvého momentálního výrazu soudím, že ti hodně chyběla, že?“

„Strašně moc,“ přitakal Harry.

***

 

„Obžalovaný Smrtijed Peter Pettigrew byl jednoznačným hlasováním Starostolce, na základě výpovědí svědků Harryho Pottera, Hermiony Grangerové, Ronalda Weasleyho a Remuse Lupina, a rovněž svým vlastním přiznáním pod vlivem Veritaséra, obviněn a usvědčen ze spolčování s Tím, jehož-jméno-nesmíme-vyslovit, z prozrazení úkrytu manželů Potterových a tím i ze spoluúčasti na jejich smrti, z vraždy dvanácti mudlů a jednoho kouzelníka, když se snažil uprchnout svému pronásledovateli Siriusi Blackovi, z úmyslného klamání veřejnosti, když předstíral svou smrt, z nápomoci k návratu Vy-víte-koho, z další úkladné vraždy Smrtijeda Igora Karkarova na příkaz svého Pána a mimo to také z neregistrované zvěromagie. Tímto se odsuzuje k doživotnímu trestu v nové vězeňské pevnosti Albaran nepodmíněně. Zároveň s tímto rozhodnutím se loni zesnulý, kdysi hledaný vrah Sirius Black, posmrtně zprošťuje veškerých obvinění a Starostolec spolu s Ministerstvem kouzel se veřejně i osobně omluví jeho pozůstalým, za jeho neoprávněné dvanáctileté uvěznění v Azkabanu.“

Rufus Brousek se na moment odmlčel, aby mohl nabrat dech.

„Odveďte odsouzeného,“ ucedil chladně a s nevratností uhodil zvláštním zlatým kladívkem do stolu před sebou.

Zároveň s tím se s chrastěním uvolnily řetězy dosud poutající k nepohodlnému křeslu Červíčka s poněkud pobledlým a pohublým obličejem a okamžitě se jej ujali dva ramenatí bystrozorové ve švestkově modrých hábitech. Malý odsouzenec se mezi nimi úplně ztrácel.

Jednací síň byla nacpaná k prasknutí. Po dlouhém rozvažování bylo totiž veřejně přístupné a díky tomu jej ke dveřím provázelo jej mnoho pohledů. A mezi nimi i tři nenávistné a plné zadostiučinění.

Červíček se najednou narovnal a tak prudce a nečekanou silou se vzepřel svým věznitelům, že zůstali nechtěně stát na místě. Odsouzený Smrtijed přeletěl plné lavice nad sebou zlobným pohledem.

„Vy malé ubohé krysy! Stejně brzy natáhnete brka! Všichni, kdo se budou chtít vzpírat mému Pánu!“ vřískal Červíček. Na pomoc se blížili od dveří další dva bystrozorové.

„Nejste nic jiného než banda ubožáků! Myslíte si, že vás někdo dokáže před Ním ochránit!? Pošetilci!“

Bystrozorové jej nesmlouvavě táhli pryč, on však dál prskal kolem sebe jed.

„Ani trapný ministr kouzel! Ani senilní Brumbál! Ani ten váš svatý Potter vás neochrání před mocí mého Pána! Bojte se! Bojte se ho! Máte proč!“ na konci poslední věty se začal Červíček hystericky chechtat a jeho smích jim všem stále zazníval v uších, i když už se dveře za ním pevně zavřely a bystrozorové jej odváděli dál a dál od síně.

V soudní síni se rozhostilo dusné ticho, které porušovalo jen pilné škrábání bleskobrku Rity Holoubkové, která měla jako jediná z reportérů zvláštní povolení být přítomna na soudu. Po chvíli se však rozmluvili všichni najednou, jak si chtěli sdělit své dojmy. Nejprve museli nechat odejít členy Starostolce a svědky. Až poté se začali pomalu blížit ke dveřím i ostatní.

Holoubková v zeleném hábitu spěchala do redakce Denního věštce kolem čekajícího Harryho tak rychle, až se jí ulomil jeden podpatek na vysokých střevících. Posměšně se ušklíbl, když si ho jen narychlo přidělávala kouzlem a dál vyhlížel Angelu.

Značná část procházejících se na něj zkoumavě zadívala, ale on si toho nevšímal. Hermiona a Ron už šli s Tonksovou ke krbům, jen Remus čekal opodál v koutě.

Konečně ji uviděl. Šla mezi posledními se skloněnou hlavou a tváří zakrytou kapucí bundy. Natáhl se a chytil ji za paži. Nechala se přitáhnout k němu. Podíval se jí do očí a spatřil v nich výraz, který přesně vystihoval i jeho pocity. Počkali až je předejdou i poslední opozdilci a ruku v ruce se vydali k Lupinovi.

Už brzy ráno, předtím než proces vůbec začal, Harry Angele prozradil, že je Remus viděl, tudíž, že před ním se schovávat nemusí. Zastavili se u něj, dívali se po sobě a mlčeli. Na schodišti pomalu utichaly poslední kroky.

„I když to už život jednomu z mých nejlepších přátel nevrátí, cítím se teď mnohem líp,“ porušil nakonec ticho Remus. „Když bude konečně pykat ten pravý.“

„Souhlasím s tebou,“ přikývl Harry.

„Škoda, že se toho můj otec nedožil,“ poznamenala Angela tiše.

„Co říkáte tomu jeho proslovu na konci?“ zeptal se Remus s úšklebkem.

„Řeči zoufalce,“ ucedil Harry s odporem.

„Jo, zaslechla jsem, že to nové utajené vězení je docela drsné, i když tam nejsou takové stvůry jako mozkomorové,“ doplnila jej Angela.

„Raději už půjdeme,“ rozhodl Lupin. „Než se po nás začnou shánět.“

Pomalu se rozešli po chodbě s Remusem v čele.

„Půjdeš na chvíli domů?“ zeptal se Harry, když stoupali po schodech. „K nám domů?“ dodal s úsměvem.

„Ne, Harry. Raději už půjdu k matce. Přetáhlo se to a já nechci, aby měla nějaké podezření,“ odvětila Angela.

Harry posmutněl.

„Jindy, jo?“ pohlédla na něj Angela povzbudivě. „A přestaň se tak mračit. Nesluší ti to.“

„No jo,“ zahuhlal Harry, ale trochu pookřál, když mu Angela přidala ještě sladkou pusu na tvář.

565 Celkem zhlédnutí, 2 Dnešní zhlédnutí